Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (7)

VII. Je přípustná naše účast v buržoasních parlamentech?

Němečtí „leví“ komunisté krajně pohrdavě — a krajně lehkomyslně — odpovídají na tuto otázku záporně. Jaké mají pro to důvody? V citátu, který byl už uveden, jsme četli:

„…nutno naprosto kategoricky odmítnout… jakýkoli návrat k historicky a politicky překonaným formám parlamentního boje…“

To je řečeno směšně přepjatě a zjevně nesprávně. „Návrat“ k parlamentarismu! Cožpak už v Německu existuje Sovětská republika? Zdá se, že nikoliv! Jak je tedy možno mluvit o „návratu“? Není to prázdná fráze?

Parlamentarismus je „historicky překonán“. To je správné ve smyslu propagandy. Každý však ví, že od toho je ještě velmi daleko k překonání v praxi. Již před mnoha desítiletími plným právem bylo možno prohlásit kapitalismus za „historicky překonaný“, to však nikterak neznamená, že není nutno vést velmi dlouhý a velmi úporný boj na půdě kapitalismu. Parlamentarismus je „historicky překonán“ ve smyslu světodějném, tj. epocha buržoasního parlamentarismu skončila, epocha diktatury proletariátu začala. O tom není pochyby. Avšak světodějné měřítko počítá s desítiletími. O 10 nebo 20 let dříve či později, to je se světodějného hlediska lhostejné, to je s hlediska světové historie maličkost, se kterou není možno ani přibližně počítat. Ale právě proto dovolávat se v otázce praktické politiky světodějného měřítka je theoretický omyl přímo nehorázný.

Je parlamentarismus „politicky překonán“? To je jiná věc. Kdyby to byla pravda, posice „levých“ by byla pevná. To však je třeba dokázat velmi vážnou analysou, ale „leví“ nedovedou k ní ani přikročit. V „thesích o parlamentarismu“, otištěných v 1. čísle „Bulletinu prozatímního amsterodamského byra Komunistické internacionály“ (,‚Bulletin of the Provisional Bureau in Amsterdam of the Communist International“, únor 1920) a zjevně vyjadřujících holandsky levé nebo levě holandské tendence, jest, jak uvidíme, analysa zcela špatná.

Za prvé: němečtí „leví“, jak známo, již v lednu 1919 považovali parlamentarismus za „politicky překonaný“, v rozporu s míněním tak vynikajících politických vůdců, jako je Rosa Luxemburgová a Karel Liebknecht. Je známo, že „leví“ se zmýlili. To samo už bez dalšího vysvětlování z kořene vyvrací tvrzení, že prý parlamentarismus je „politicky překonán“. „Leví“ jsou povinni dokázat, proč jejich tehdejší nesporná chyba přestala být chybou nyní. Neuvádějí a nemohou uvést nejmenšího důkazu. Poměr politické strany k vlastním chybám je jedno z nejdůležitějších a nejsprávnějších kriterií, jak vážně strana chápe své poslání a jak v praxi koná své povinnosti k své třídě a k pracujícím masám. Přímo přiznat chybu, odhalit její příčiny, analysovat situaci, ze které vzešla, uvážit bedlivě cesty k nápravě chyby — to je rys strany, vážně chápající své poslání, to je známka, že strana koná své povinnosti, to je výchova a školení třídy a potom i masy. „Leví“ v Německu (a v Holandsku) neplní tuto svou povinnost, nezkoumají svou zjevnou chybu s mimořádnou bedlivostí, zevrubností a obezřelostí, a právě tím dokazuji, ze nejsou stranou třídy nýbrž kroužkem, že nejsou stranou mas, nýbrž skupinou intelektuálů a několika málo dělníků, přejímajících nejhorší stránky mentality intelektuálů.

Za druhé: v této brožuře frankfurtské skupiny „levých“, ze které jsme uvedli podrobné citáty výše, čteme:

„…Miliony dělníků souhlasících ještě s politikou centra (katolické strany ‚centra‘) jsou kontrarevoluční. Venkovští proletáři vytvářejí legie kontrarevolučních armád“ (citovaná brožura, str. 3).

Ze všeho je patrno, že je to tvrzení přespříliš nadsazené a přehnané. Leč hlavní skutečnost, zde vylíčená, je nezvratná, a uznávají-li „leví“, že je správná, svědčí to zvlášť názorně, že se dopouštějí chyby. Jak je možno říkat, že „parlamentarismus je politicky překonán“, jestliže „miliony“ a „legie“ proletářů dosud nejen jsou pro parlamentarismus vůbec, nýbrž jsou přímo „kontrarevoluční“!? Je jasné, že parlamentarismus v Německu překonán ještě není. Je jasné, že „leví“ v Německu pokládají své přání, svůj ideově politický názor za objektivní skutečnost. To je nejnebezpečnější chyba, které se může revolucionář dopustit. V Rusku, kde krajně brutální a krutý útisk carismu odchovával neobyčejně dlouho a ve velmi rozmanitých formách revolucionáře různých směrů, revolucionáře, vyznačující se obdivuhodnou oddaností, nadšením, hrdinností a silou vůle, v Rusku jsme tuto chybu revolucionářů pozorovali zvlášť zblízka, zkoumali jsme ji zvlášť bedlivě, známe ji zvlášť dobře, a proto ji zvlášť jasně vidíme i u druhých. Pro komunisty v Německu je ovšem parlamentarismus „politicky překonán“, jde však právě o to, aby to, co je překonáno pro nás, nebylo pokládáno za překonané pro třídu, pro masy. Právě zde zase vidíme, že „leví“ nedovedou rozvažovat, nedovedou si počínat jako strana třídy, jako strana mas. Nesmíte klesat na úroveň mas, na úroveň zaostalých vrstev třídy. O tom není pochyby. Musíte jim říkat trpkou pravdu. Musíte jejich buržoasně demokratické a parlamentní předsudky nazývat předsudky. Zároveň jste však povinni střízlivě sledovat skutečný stav třídního uvědomění a vyškolenosti právě celé třídy (a nejen její komunistické avantgardy), právě celé pracující masy (a nejen jejích uvědomělých živlů).

Jestliže jdou ne zrovna „miliony“ a „legie“, nýbrž prostě alespoň dosti značná menšina průmyslových dělníků s katolickými pátery, menšina zemědělských dělníků pak se statkáři a velkosedláky, už z toho nepochybně vyplývá, že parlamentarismus v Německu politicky překonán ještě není, že strana revolučního proletariátu je povinna účastnit se parlamentních voleb a boje na parlamentní tribuně právě proto, aby vychovávala zaostalé vrstvy své třídy, aby probouzela a uvědomovala nevyspělé, zdeptané a neuvědomělé venkovské masy. Pokud nejste s to rozehnat buržoasní parlament a jakékoli reakční instituce jiného typu, musíte v nich pracovat právě proto, že jsou tam ještě dělníci, zbalamucení pátery a ohlupovaní venkovskou odloučeností. Jinak se vydáváte v nebezpečí, že se stanete prostě mluvky.

Za třetí: „leví“ komunisté říkají velmi mnoho dobrého o nás bolševicích. Někdy bych chtěl poznamenat: kéž by nás méně chválili a raději si lépe osvojovali taktiku bolševiků, důkladněji se s ní seznamovali! Účastnili jsme se voleb do ruského buržoasního parlamentu, do Ústavodárného shromáždění, v září- listopadu 1917. Byla naše taktika správná nebo ne? Nebyla-li správná, je to třeba jasně říci a dokázat: je to nezbytné proto, aby mezinárodní komunismus si vypracoval správnou taktiku. Byla-li naše taktika správná, je třeba vyvodit z toho jisté závěry. Pochopitelně nemůže být řeči o přirovnávání poměrů v Rusku k poměrům v západní Evropě. Chceme-li však speciálně zjistit význam výroku: „parlamentarismus je politicky překonán“, je nutno bedlivě uvážit naše zkušenosti, neboť bez zhodnocení konkretních zkušeností se takové výroky příliš snadno zvracejí v plané fráze. Zdaž jsme my, ruští bolševici, v září - listopadu 1917 neměli větší právo než kteříkoli komunisté na západě soudit, že v Rusku je parlamentarismus politicky překonán? Ovšem že ano, neboť nezáleží přece na tom, existují-li buržoasní parlamenty dávno nebo krátce, nýbrž na tom, jak jsou široké masy pracujícího lidu připraveny (ideově, politicky a prakticky) přijmout sovětské zřízení a rozehnat buržoasně demokratický parlament (nebo připustit jeho rozehnání). Je naprosto nesporným a dokonce zjištěným historickým faktem, že v Rusku v září - listopadu 1917 dělnická třída ve městech, vojáci a rolníci byli v důsledku řady zvláštních okolností výjimečně připraveni k přijetí sovětského zřízení a k rozehnání nejdemokratičtějšího buržoasního parlamentu. A přesto bolševici Ústavodárné shromáždění nebojkotovali, nýbrž zúčastnili se voleb před dobytím politické moci proletariátem i po něm. Dokázal jsem, jak doufám, v uvedeném článku, ve kterém jsem podrobně rozebral výsledky voleb do Ústavodárného shromáždění v Rusku, že tyto volby přinesly neobyčejně cenné (a pro proletariát nanejvýš užitečné) politické výsledky.

Z toho vyplývá naprosto nezvratný závěr: Je jisté, že dokonce několik týdnů před vítězstvím Sovětské republiky, dokonce i po něm, účast v buržoasně demokratickém parlamentě revolučnímu proletariátu nejen neškodí, nýbrž mu usnadňuje, aby dokázal zaostalým masám, proč takové parlamenty mají být rozehnány, usnadňuje úspěšnost jich rozehnání, usnadňuje „politické překonávání“ buržoasního parlamentarismu. Nepřihlížet k těmto zkušenostem a činit si zároveň nárok na příslušnost ke Komunistické internacionále, která musí svou taktiku vypracovávat internacionálně (nikoli jako taktiku úzce nebo jednostranně národní, nýbrž právě jako taktiku internacionální), znamená dopouštět se velmi hrubé chyby, opouštět internacionalismus právě v praxi a vyznávat jej jenom slovy.

Prozkoumejme nyní „holandsky levé“ důvody pro neúčast v parlamentech. Ocitujeme překlad (z angličtiny) čtvrté these, nejdůležitější z uvedených už „holandských“ thesí:

„Když byl kapitalistický výrobní systém rozmetán a společnost je ve stavu revoluce, parlamentní činnost postupně pozbývá významu v porovnání s akcemi samých mas. Když se za takových okolností parlament stává střediskem a orgánem kontrarevoluce a když na druhé straně dělnická třída buduje nástroje své moci v podobě Sovětů, může se ukázat dokonce nezbytným zříci se jakékoli účasti v parlamentní činnosti.“

První věta je zjevně nesprávná, neboť akce mas — na př. veliká stávka — je důležitější než parlamentní činnost vždycky, a nižádným způsobem jen za revoluce nebo za revoluční situace. Tento zjevně neudržitelný, historicky a politicky nesprávný argument jen zvlášť názorně dosvědčuje, že autoři naprosto nepřihlížejí ani k všeobecným zkušenostem evropským (francouzským před revolucemi let 1848 a 187o; německým v letech 1878—1890 atd.), ani ke zkušenostem ruským (viz výše), potvrzujícím, jak je důležité spojovat boj legální s nelegálním. Tato otázka má nesmírný význam vůbec, a kromě toho speciálně i proto, že ve všech civilisovaných a pokročilých zemích se rychle blíží doba, kdy toto spojování pro stranu revolučního proletariátu se stále víc a více stává — a zčásti již stalo — nezbytným v důsledku narůstáni a přibližování se občanské války proletariátu s buržoasií, v důsledku zběsilého pronásledování komunistů republikánskými a vůbec buržoasními vládami, všemožně porušujícími legalitu (stačí pouhý příklad Ameriky) atd. Tuto velmi důležitou otázku Holanďané a „leví“ vůbec nechápou.

Druhá věta je za prvé nesprávná historicky. My, bolševici jsme se účastnili nejkontrarevolučnějších parlamentů a zkušenostmi bylo potvrzeno, že taková účast byla nejen prospěšná, nýbrž pro stranu revolučního proletariátu přímo nezbytná právě po první buržoasní revoluci v Rusku (1905), aby byla připravována druhá buržoasní revoluce (v únoru 1917) a potom revoluce socialistická (v říjnu 1917). Za druhé je tato věta nápadné nelogická. Z toho, že parlament se stává orgánem a „střediskem“ kontrarevoluce (ve skutečnosti „střediskem“ kontrarevoluce nikdy nebyl a být nemůže, to však mimochodem), kdežto dělníci budují nástroje své moci v podobě Sovětů, vyplývá, že dělníci se musí připravovat — ideově, politicky a technicky — k boji sovětů proti parlamentu, k rozehnání parlamentu sověty. Z toho však vůbec nevyplývá, že takové rozehnání je ztěžováno nebo není usnadňováno přítomností sovětské oposice v kontrarevolučním parlamentě. Nikdy jsme za svého vítězného boje proti Denikinovj a Kolčakovi nepozorovali, že by pro naše vítězství bylo lhostejné, byla-li v jejich řadách sovětská, proletářská oposice. Dobře víme, že námi provedené rozehnání konstituanty 5. ledna 1918 bylo nikoliv ztíženo, nýbrž usnadněno tím, že v rozháněné kontrarevoluční konstituantě byla sovětská oposice, a to jak důsledná, bolševická oposice, tak i nedůsledná oposice levých eserů. Autoři these se naprosto popletli a zapomněli na zkušenosti celé řady revolucí — ne-li všech — potvrzujících, jak je za revoluce mimořádně prospěšné, jsou-li masové akce mimo reakční parlament koordinovány s oposicí v tomto parlamentu, sympatisující s revolucí (a ještě lépe: přímo podporující revoluci). Holanďané a „leví“ vůbec usuzují zde jako doktrináři revoluce, kteří se nikdy skutečné revoluce nezúčastnili, nebo dějiny revolucí nepromyslili, či naivně ztotožňují subjektivní „odmítání“ jisté reakční instituce se skutečným jejím rozmetáním společnými silami celé řady objektivních činitelů.

Nejspolehlivější prostředek, jak je možno novou politickou (a nejen politickou) ideu diskreditovat a uškodit jí, záleží v tom, že ten, kdo se ji snaží obhájit, přivádí ji ad absurdum. Neboť každou pravdu, jestliže ji „přeženeme“ (jak říkal Dietzgen starší), jestliže ji zveličíme, jestliže ji aplikujeme přes meze její skutečné platnosti, je možno uvést ad absurdum, ba dokonce za uvedených okolností se pravda nezbytně musí zvrátit v absurdum. Právě takovou medvědí službu prokazují holandští a němečtí leví nové pravdě, že sovětská moc předčí buržoasně demokratické parlamenty. Pochopitelně, kdo by začal podle starého zvyku a povšechně tvrdit, že od účasti v buržoasních parlamentech se nesmí za žádných okolností upustit, neměl by pravdu. Nemohu se zde pokoušet stanovit podmínky, za kterých je bojkot prospěšný, neboť účel tohoto článku je mnohem skromnější: chci zhodnotit ruskou zkušenost v souvislosti s některými ožehavými otázkami mezinárodní komunistické taktiky. Zkušenosti Ruska nás poučují, že bolševici použili bojkotu jednou úspěšně a správně (1905) a po druhé chybně (1906). Rozebereme-li první případ, seznáme: podařilo se zmařit svoláni reakčního parlamentu reakční vládou v situaci, kdy mimořádně rychle narůstaly mimoparlamentní (zejména stávkové) revoluční akce mas, kdy žádná vrstva proletariátu a rolnictva naprosto nemohla pomáhat reakční moci, kdy revoluční proletariát stávkovým bojem a agrárním hnutím získával vliv na široké, zaostalé masy. Je zcela zřejmé, že těchto zkušeností nelze použít na nynější evropské poměry. Je také zcela zřejmé z uvedených důvodů, že obhajují-li Holanďané a „leví“‚ byť s výhradami názor, že je nutno se vzdát účasti v parlamentech, je to od základu nesprávné a pro věc revolučního proletariátu škodlivé.

V západní Evropě a v Americe se parlament čelným revolucionářům z řad dělnické třídy zvlášť zprotivil. O tom není pochyby. To je zcela pochopitelné, neboť je těžké představit si něco odpornějšího, ničemnějšího a proradnějšího než počínání obrovské většiny socialistických a sociálně demokratických poslanců v parlamentě za války a po ní. Bylo by však nejen pošetilé, nýbrž přímo trestuhodné, abychom se dali ovládnout touto náladou, chceme-li rozhodnout, jak má být potíráno zlo, všeobecně přiznávané. V mnohých zemích západní Evropy je nyní revoluční nálada, možno říci „novotou“ nebo „vzácností“, na kterou se čekalo příliš dlouho marně a netrpělivě, a proto snad lidé podléhají tak lehce této náladě. Ovšem bez revoluční nálady v masách, bez podmínek, napomáhajících zesilování této nálady, nemůže se revoluční taktika přeměnit v čin, avšak my v Rusku jsme se na podkladě velmi dlouhých, těžce nabytých a krví vykoupených zkušeností přesvědčili, že není možno budovat revoluční taktiku na pouhé revoluční náladě. Taktika musí být vybudována na střízlivém, přísně objektivním zhodnocení všech třídních sil toho kterého státu (i států s ním sousedících i všech států, s hlediska celého světa), jakož i na zhodnocení zkušeností revolučních hnutí. Projevit své „revoluční smýšlení“ pouhým nadáváním na parlamentní oportunismus, pouhým odmítáním účasti v parlamentech je velmi snadné, a právě proto, že je to příliš snadné, není tím řešen obtížný, velmi obtížný úkol. Vytvořit skutečně revoluční parlamentní frakci v evropských parlamentech je mnohem nesnadnější než v Rusku. To je jisté. To je však jen zvláštní výraz obecné pravdy, že v konkretní, historicky neobyčejně specifické situaci r. 1917 bylo v Rusku snadné zahájit socialistickou revoluci, kdežto pokračovat v ní a dovést ji ke konci bude v Rusku obtížnější než v evropských zemích. Již počátkem roku 1918 jsem se o tom zmiňoval a pozdějšími dvouletými zkušenostmi byla správnost tohoto tvrzení plně potvrzena.

Takových specifických podmínek jako:

1. možnost spojit sovětský převrat se skončením — jeho zásluhou — imperialistické války, která neuvěřitelně těžce doléhala na dělnictvo a rolnictvo;
2. možnost na určitou dobu využít boje na život a na smrt mezi dvěma světovládnými skupinami imperialistických dravců, které se nemohly spolčit proti sovětskému nepříteli;
3. možnost přestát poměrně dlouhou občanskou válku, zčásti pro ohromnou rozlohu země a pro špatné dopravní prostředky;
4. existence tak hlubokého buržoasně demokratického revolučního hnutí v rolnictvu, že strana proletariátu převzala revoluční požadavky od strany rolníků (sociálních revolucionářů, strany, ve své většině příkře odmítající bolševismus) a rázem je uskutečnila v důsledku vydobytí politické moci proletariátem

— takových specifických podmínek v západní Evropě nyní není a takové nebo jiné podmínky se tak snadno neopakují. Proto tedy — kromě několika jiných příčin — je v západní Evropě těžší zahájit socialistickou revoluci, než bylo pro nás. Pokoušet se „obejít“ tuto nesnáz a „přeskočit“ obtížný úkol využití reakčních parlamentů pro revoluční účely je čiré dětinství. Chcete vytvořit novou společnost? A bojíte se nesnází při ustavení dobré parlamentní frakce z přesvědčených, oddaných a hrdinných komunistů v reakčním parlamentu! Není to vskutku dětinství? Jestliže Karel Liebknecht v Německu a Z. Höglund ve Švédsku dovedli i bez podpory mas zdola ukázat, jak se má opravdu revolučním způsobem využít reakčních parlamentů, jak to, že rychle sílící masová revoluční strana si v době, kdy masy jsou po válce zklamány a roztrpčeny, nedovede ukovat komunistickou frakci v horších parlamentech?! Právě proto, že zaostalé masy dělnictva a tím spíše malorolnictva v západní Evropě jsou mnohem více než v Rusku prodchnuty buržoasně demokratickými a parlamentními předsudky, právě proto komunisté mohou (a musí) jedině tím, že budou pracovat v takových institucích, jakými jsou buržoasní parlamenty, vést dlouhý, úporný a žádných nesnází se nelekající boj, aby byly odhaleny, rozptýleny a překonány tyto předsudky.

Němečtí „leví“ si stěžují na špatné „vůdce“ své strany a propadají zoufalství, dospívajíce k směšnému „odmítání vůdců“. Ale v situaci, kdy je nutno často schovávat „vůdce“ v ilegalitě, výchova dobrých, spolehlivých, vyzkoušených a autoritativních „vůdců“ je věc zvláště obtížná, a tyto obtíže není možno se zdarem překonat, není-li legální práce spojována s prací nelegální, nejsou-li „vůdcové“, mimo jiné, zkoušeni i na parlamentní aréně. Kritiku — a to nejostřejší, nejneúprosnější a nejnesmiřitelnější kritiku — je nutno namířit nikoli proti parlamentarismu nebo parlamentní činnosti, nýbrž proti těm vůdcům, kteří nedovedou — a tím spíše proti těm, kdož nechtějí — využít parlamentních voleb a parlamentní tribuny revolučním, komunistickým způsobem. Jedině taková kritika — spojená ovšem s vyhnáním neschopných vůdců a jich nahrazením schopnými — bude prospěšnou a plodnou revoluční činností, která bude vychovávat současně i „vůdce“, aby byli hodni dělnické třídy a pracujících mas, a současně i masy, aby se naučily správně se orientovat v politické situaci a chápat často velmi složité a zamotané úkoly, vyplývající z této situace.^*

Poznámky:

* Měl jsem příliš málo možnosti informovat se o „levém“ komunismu v Italii. Není sporu, s. Bordiga a jeho frakce „komunistů-bojkotářů“ (Comunista astensionista) nemají pravdu, když se vyslovují pro neúčast v parlamentě. Avšak v jedné věci, zdá se mi, má pravdu — pokud lze soudit ze dvou čísel jeho časopisu „Il Soviet“ (číslo 3. a 4. z 18. I. a 1. II. 1920), podle čtyř sešitů výborného časopisu s. Serratiho: „Comunismo“ (č. 1—4, 1. října až 30. listopadu 1919) a podle jednotlivých čísel italských buržoasních novin, které jsem si mohl přečíst. Soudr. Bordiga a jeho frakce mají totiž pravdu, když útočí proti Turatimu a jeho stoupencům, kteří setrvávají ve straně, vyslovivší se pro vládu rad a diktaturu proletariátu, zůstávají členy parlamentu a pokračují ve své nanejvýš škodlivé, staré oportunistické politice. Pochopitelně, když to trpí, dopouští se s. Serrati i celá italská socialistická strana chyby, která znamená stejně dalekosáhlou škodu a nebezpečí, jako tomu bylo v Maďarsku, kde maďarští páni Turatiové sabotovali zevnitř stranu i vládu rad. Tento pochybený, nedůsledný nebo bezcharakterní poměr k oportunistickým parlamentárníkům jednak plodí „levý“ komunismus a jednak ospravedlňuje do jisté míry jeho existenci. Soudr. Serrati se zřejně mýlí, když vytýká poslanci Turatimu „nedůslednost“ („Comunismo“, č. 3), ač nedůslednou je právě italská socialistická strana, když trpí ve svých řadách takové oportunistické parlamentárníky jako Turatiho a spol. — Pozn. Leninova.

Pokračování ZDE nebo na obsah (konec I. kapitoly) TADY