

Sto let po smrti Karla Marxe je možno vést spor, zda jeho dědictví plodí více averzí než sympatií, avšak nesporné zůstává jedno: toto dědictví není ani po sto létech lidem lhostejné. Je možné, že plodí dnes více averzí než sympatií, neboť stamilióny lidí v zemích, kde je marxismus-leninismus povinnou státní ideologií, se na úředně vyhlášeného otce této ideologie dívají se značným odporem.
V jiných částech světa je přesto nemálo těch, kdož s Marxem spojují své naděje. Ať už s kladným nebo se záporným znaménkem je tedy Marxovo dědictví nesporně mnohem živější než dědictví kteréhokoli ze sociálně politických myslitelů jeho doby. Ani averze není lhostejnost - a sociálně politická doktrína je mrtva teprve tehdy, je-li lidem už lhostejná.
Nejblíže takové úplné smrti je Marx v té části světa, kde se děti i dospělí musí učit vybrané citáty z jeho děl zpaměti, chtějí-li mít otevřeny brány kariéry. Jeden z Marxových dialektických bonmotů tam ironií osudu stihl jeho samého. „Filozofii nemůžete zrušit, aniž ji uskutečníte“ - napsal kdysi mladý Karel Marx. Jeho bolševičtí ctitelé to nedomysleli a vyhlásili prosazování svých zájmů za „uskutečnění marxismu“.
Není sice nejmenších pochyb o tom, že Marx takový sociálně-politický systém, který se dnes dovolává jeho jména a říká si „reálný socialismus“, nikdy nechtěl a nepředpokládal. Lze to doložit mnoha přesvědčivými citacemi z celého jeho díla. Zároveň však lze stejným způsobem doložit, že Lenin vytvořil jednu z možných interpretací Marxe. A Stalin byl pak zase jednou z možných interpretací Lenina, jehož jinou možnou interpretaci představoval Trockij. V tomto smyslu má pravdu Leszek Kolakowski: jakousi pupeční šnůrou, která se vine až k Marxově teorii, se může vykazovat i klasický stalinismus, i současný sovětský „reálný socialismus“.
Reálně existující marxismus-leninismus lze však sotva považovat za dialektické zrušení Marxovy teorie; je to mnohem spíše její zcela nedialektické, utilitární popření. Marxův slovník se stal v zemích sovětského komunismu řečí mocenské elity, jazykem vládců a manipulátorů. Kdo nepatří k této mocenské elitě, sotva spatřuje v marxismu-leninismu něco jiného než soubor znaků a symbolů, jejichž pomocí mu držitelé moci sdělují, co smí, nesmí nebo naopak musí dělat, říkat a předstírat, že si myslí.
Prostý občan v zemích „reálného socialismu“ vnímá ideologické pojmy marxismu-leninismu podobně, jako vnímá řidič automobilu systém dopravních značek. Označí-li se něco jako „třídní zájem dělnické třídy“, sděluje se tím totéž, jako dopravní značkou „dej přednost v jízdě“. Nálepka „buržoazní ideologie“ nebo „nemarxistický názor“ se rovná značce „vjezd zakázán“ - ať už jde o politiku, umění nebo vědu. Každý také ví, že postavit se proti politickým opatřením, jež se provádějí „v zájmu proletářského internacionalismu“, znamená chovat se stejně pošetile jako řidič, který by jel jednosměrnou ulicí v protisměru.
Vedle této jednoduché funkce má však marxismus-leninismus ještě jinou, složitější. Václav Havel ji v eseji „Moc bezmocných“ dobře vystihuje v úvaze o tom, proč vedoucí obchodu s ovocem a zeleninou umisťuje do výkladu mezi cibuli a mrkev heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“. Nedělá to proto, že by osobně o spojení proletářů všech zemí přemýšlel a přál si je. Havel píše:
To heslo má funkci znaku a jako takové obsahuje sice skryté, ale zcela určité sdělení: ...já, zelinář XY, jsem zde a vím, co mám dělat; chovám se tak, jak je ode mne očekáváno..., jsem poslušný a mám právo na klidný život ... Všimněme si: kdyby nařídili zelináři dát do výkladu heslo „Bojím se a proto jsem bezvýhradně poslušný“, nechoval by se k jeho sémantickému obsahu zdaleka tak laxně, přesto, že by se tentokrát obsah zcela kryl se skrytým významem hesla. Zelinář by se pravděpodobně zdráhal umístit do své výkladní skříně takto nedvojsmyslnou zprávu o svém ponížení, bylo by mu to trapné, styděl by se ... Aby byla tato komplikace překonána, musí mít jeho vyznání loajality formu znaku, poukazujícího aspoň svým textovým povrchem k jakýmsi vyšším polohám nezištného přesvědčení. Zelináři se musí dát možnost, aby si řekl: Vždyť proč by se koneckonců proletáři všech zemí nemohli spojit?
Znak pomáhá tedy skrýt před člověkem „nízké“ základy jeho poslušnosti a tím i „nízké“ základy moci. Skrývá se za fasádou čehosi „vysokého“. Tím „vysokým“ je ideologie ... Je to alibi, použitelné pro všechny: od zelináře, který svůj strach o místo může zahalit rouškou svého údajného zájmu o spojení proletářů všech zemi až po nejvyššího funkcionáře, který svůj zájem udržet se u moci může odít do slov o službě dělnické třídě.
Ze všech těchto důvodů je Marxův slovník udržován jako symbolický jazyk vládců v sociálně politických systémech sovětského typu. A z těchže důvodů je pravě tam Marx mnohem více mrtev než kdekoli jinde na světě. Vedle úplné ritualizace marxistické ideologie je příčinou toho ještě jedna podstatná okolnost. Všechno, co v marxistické teorii vystupuje jako nejdůležitější pro lidskou svobodu, jeví se lidem v „reálném socialismu“ jako málo významné - a naopak všechno, čemu marxismus připisuje z hlediska lidské svobody jen podřadný význam, jeví se jim jako mimořádně důležité.
Tak například vlastnické poměry, jejichž povaha má podle Marxe zcela rozhodující význam pro svobodu člověka, se zdají občanům v „reálném socialismu“ pro jejich svobodu méně významné než systém ústavních a zákonných záruk lidských práv a politických svobod. Takový právní systém je však pro Marxe věcí nepodstatnou: vidí v něm dokonce především fasádu, za kterou buržoazní společnost skrývá vztahy vykořisťování a nesvobody. A podobně je tomu v řadě dalších důležitých otázek. Pro lidi v zemích sovětského komunismu jsou proto myslitelé jako Montesquieu nebo Rousseau vlastně přitažlivější než Marx, neboť v despotických poměrech komunistické diktatury je kritika despotismu přitažlivější než kritika liberálního kapitalismu.
Aby lidé v těchto společenských poměrech cítili naléhavost některých otázek, které kladl Marx, musí paradoxně asi nejdříve zavrhnout celou marxisticko-leninskou ideologii, tuto oporu despotismu sovětského typu. Při tom se často asi budou vracet k idejím, které historicky předcházely Marxe - jak to názorně ukázala v Polsku „Solidarita“ svou aliancí s katolickou církví a náboženstvím. Zda a co živého zbude z Marxe v zemích dnešního „reálného socialismu“ - to se uvidí teprve potom, až spolu se zavržením ideologických opor bude jednou v budoucnu zrušen i sám současný systém sovětského despotismu.
Zdá se ovšem, že spíše než Marxovy odpovědi zůstanou pak živé některé Marxovy otázky. Podobně totiž - v neprospěch odpovědí a ve prospěch otázek - přežilo Marxovo dědictví uplynulých sto let v zemích, kde se nikomu nepodařilo žádnou z možných interpretací Marxe uskutečnit. Nezdá se, že by v této části světa významnější sociální síly upínaly naděje k úplnému zestátnění výrobních prostředků, k nastolení diktatury proletariátu a vůbec k řešení hospodářských a sociálních problémů revolucí klasického typu, kdy se hospodářsky potlačená třída chopí politické moci a její pomocí se pokusí uspokojit své sociální zájmy. Ve všech zemích vyspělé industriální společnosti, ať už má podobu amerického kapitalismu nebo západoevropského „sociálního státu“, se situace jeví rozhodujícím sociálním silám složitější, než aby ji bylo možno rozřešit takovým klasickým revolučním řezem.
Avšak odmítnutí Marxových odpovědí ještě neznamená, že zmizely ze světa i Marxovy otázky. Tam, kde dědové a otcově vytlačili Marxe dveřmi, vpouštějí ho děti a vnukové zpět oknem. Každá nová generace objevuje svého Marxe - tj. v souladu se svými generačními problémy formuluje otázky, z nichž některé už formuloval Marx. A tak se dnes znovu objevuje Marx jako spojenec generace, která si klade otázku po celkovém smyslu dosavadního vývoje industriální civilizace. Děti té společnosti, která úspěšně popřela některé Marxovy předpovědi o kapitalismu - např. předpověď o absolutním zbídačení proletariátu - si znovu kladou velmi podobné otázky, jaké si kladl už Marx.
Marxova základní otázka o vztahu mezi lidskými potřebami a kapitalistickým systémem se dostává na pořad dne v jiných podobách. Marxovo přesvědčení, že kapitalismus jako ekonomický a sociální systém podřizuje lidské potřeby potřebám zhodnocovacího procesu kapitálu, z něhož dělá samoúčel, se v nové podobě objevuje jako přesvědčení mnoha stoupenců ekologických a vůbec různých alternativních hnutí dneška.
V říši komunistických iluzí zůstane samozřejmě tvrzení, že Marxova metoda analýzy je vrcholem vědeckého přístupu ke společnosti. Je jistě, že Marx jako každý badatel byl poplatný své době a v mnoha ohledech nepřekročil její meze. Marxovo pojetí sociálního systému se dnes, po zrodu kybernetiky, jeví nutně jednostranné, poplatné mechanickým a organickým představám minulého století. Marxova filozofie dějin (tzv. historický materialismus s jeho pojetím determinismu lidského jednání) už v minulosti podporovala a dodnes podporuje snahy o nevědecké zjednodušování; zejména jde o tendenci vysvětlovat složité komplexy souvislostí jedinou příčinou, která je „koneckonců rozhodující“. Snaha o nalezení jednoduché hierarchie determinujících faktorů a také snaha analyzovat jenom extrémní protipóly skutečnosti a přehlížet přitom, že sociální skutečnost leží právě mezi těmito póly - to vše jsou rysy Marxovy metody, kriticky vědou už překonané. Právě tyto rysy marxismu vytvořily mimořádně vhodnou půdu pro rozvoj ideologicko-politické logiky, která z některých prvků marxismu vytvořila totalitní ideologii sovětského marxismu-leninismu. Už Leninova interpretace Marxe - výrazně např. ve „Státu a revoluci“ - je často přímou redukcí Marxových teoretických hypotéz na tuto ideologicko-politickou logiku. A právě „železnou logiku“ Leninových úvah si nejvíce cenil a dále ještě zjednodušeně rozvinul Stalin.
Avšak skutečnost, že Marx byl v mnoha ohledech překonán dalším vývojem sociálních věd, který dal často za pravdu jiným, nemarxistickým proudům, nikterak neznamená, že proto bude zapomenut. Ve vědě samotné zůstane v řadě jejích tvůrců. A v ideologii i v politice se jeho životaschopnost nebude měřit mírou vědecké objektivnosti: I tam, kde nebudou přijímány jeho odpovědi, mohou být přijímány jeho otázky. A dokud i nejmodernější formy západní industriální společnosti nebudou s to uspokojivě řešit takové klasické sociální problémy, jako je například nezaměstnanost, nemůže být Karel Marx zcela mrtev ani sto let po svém úmrtním dnu.
Psáno pro švýcarský týdeník „Die Weltwoche“, česky „Listy“ č. 2/1983, Zdeněk Mlynář