Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (9)

IX. „Levý“ komunismus v Anglii

V Anglii není dosud komunistické strany, existuje však mladé, široké, mohutné a rychle sílící komunistické hnutí mezi dělnictvem, opravňující k nejrůžovějším nadějím, existuje několik politických stran a organisací („britská socialistická strana“, „socialistická dělnická strana“, „jihowaleská socialistická společnost“, „dělnická socialistická federace“), které chtějí utvořit komunistickou stranu a vyjednávají už o tom mezi sebou. V listě „The Workers Dreadnought“, sv. VI, č. 48 z 21. února 1920, týdeníku dělnické socialistické federace, redigovaném soudr. Sylvií Pankhurstovou, vyšel její článek: „Ke komunistické straně.“ Článek líčí průběh jednání mezi čtyřmi jmenovanými organizace(mi) o utvoření jednotné komunistické strany na podkladě připojení k III. Internacionále, vyslovení se pro Sovětský systém místo parlamentarismu a pro diktaturu proletariátu. Ukazuje se, že jednou z hlavních překážek neprodleného ustavení jednotné komunistické strany je různé nazírání na otázku účasti v parlamentě a na připojení nové komunistické strany k staré, odborářské, oportunistické a sociálšovinistické „dělnické straně“, skládající se hlavně z trade-unionů. „Dělnická socialistická federace“ — stejně jako „socialistická dělnická strana“^* — se vyslovují proti účasti v parlamentních volbách a v parlamentě a proti připojení k „dělnické straně“, rozcházejíce se v této věci se všemi nebo s většinou členů britské socialistické strany, která je podle jejich názoru „pravým křídlem komunistických stran“ v Anglii (citovaný článek Sylvie Pankhurstové, str. 5).

Hlavním bodem, který je dělí, je tedy stejná otázka jako v Německu — přes veliké rozdíly ve formě, v jaké se projevují diference (v Německu je tato forma mnohem bližší formě „ruské“ než v Anglii) a celé řadě jiných okolnosti. Prozkoumejme argumenty „levých“.

Pojednávajíc o účasti v parlamentě, soudr. Sylvia Pankhurstová se odvolává na článek, napsaný do téhož čísla soudr. W. Gallacherem, který jménem „skotské dělnické rady“ v Glasgowě uvádí:

„Tato rada — píše — je rozhodně antiparlamentaristická a jde s ní levé křídlo různých politických organisací. Jsme představiteli revolučního hnutí ve Skotsku, které usiluje o vytvoření revoluční organisace (v jednotlivých výrobních odvětvích) komunistické strany, opírající se o sociální výbory v celé zemi. Dlouho jsme se přeli s oficiálními parlamentárníky. Nepokládali jsme za nutné vyhlásit jim otevřenou válku a oni se bojí zahájit útok proti nám.
Tento stav nemůže však dlouho trvat. Vítězíme na celé čáře.
Masy členstva nezávislé dělnické strany ve Skotsku si stále víc a více hnusí myšlenku parlamentu a téměř všechny místní skupiny jsou pro sověty (použito ruského slova v anglické transkripci) nebo pro dělnické rady. Toť se ví, že je to velmi zlé pro pány, kteří pohlížejí na politiku jako na výdělečnou činnost (jako na zaměstnání) a používají všemožných prostředků, aby své členy pohnuli k návratu do lůna parlamentarismu. Revoluční soudruzi  nesmějí  (podtrženo všude autorem) podporovat tuto bandu. Náš boj zde bude velmi těžký. Jedním z jeho nejhorších rysů bude zrada těch, kteří své osobní zájmy kladou nad zájmy revoluce. Jakákoli podpora parlamentarismu prostě napomáhá tomu, aby se moc dostala do rukou našich britských Scheidemannů a Noskeů. Henderson, Clynes a spol. jsou nepolepšitelně reakční. V oficiální nezávislé dělnické straně nabývají stále většího vlivu buržoasní liberálové, kteří si našli duchovní útočiště v táboře pánů MacDonaldů, Snowdenů a spol, Oficiální nezávislá dělnická Strana se příkře staví proti III. Internacionále, členské masy jsou však pro ni. Podporovat jakýmkoli způsobem parlamentární oportunisty znamená prostě podporovat tyto pány. Britská socialistická strana tu nehraje žádnou roli... Zde je zapotřebí zdravé, revoluční výrobní (průmyslové) organisace a komunistické strany, jednající podlé jasných, přesně vymezených vědeckých zásad. Mohou-li nám naši soudruzi pomoci při ustavení obou těchto organisací, ochotně přijmeme jejich pomoc. Nemohou-li, ať se, probůh, vůbec do věci nemíchají, nechtějí-li zradit revoluci tím, že by podporovali reakcionáře, tak horlivě se domáhající ‚čestného‘ (? — otazník autorův) titulu člena parlamentu a planoucí touhou dokázat, že  mohou vládnout stejně dobře, jako sami ‚chlebodárci‘, třídní politikové.“

V tomto dopisu redakci se podle mého názoru skvěle zračí smýšlení a stanovisko mladých komunistů nebo prostých dělníků, kteří se jedva začali přibližovat ke komunismu. Toto rozpoložení mysli je nanejvýš potěšitelným a cenným zjevem; nutno si ho vážit a podporovat je, neboť bez něho vítězství proletářské revoluce v Anglii — i v každé jiné zemi — by nemělo naději na úspěch. Je nutno si vážit lidí, kteří dovedou tlumočit takové nálady mas a budit u mas takové (velmi často utajené, bezděčné a neprobuzené) nálady a pečlivě jim všemožně pomáhat. Ale současně je zapotřebí přímo a bez okolků jim říkat, že pouhá nálada nestačí k vedení mas ve velikém revolučním boji a že určité chyby, které mohou udělat nebo dělají lidé zcela oddaní věci revoluce, mohou věc revoluce poškodit. V dopise soudr. Gallachera redakci se beze sporu zračí zárodky všech chyb, kterých se dopouštějí němečtí „leví“ komunisté a které byly spáchány ruskými „levými“ bolševiky roku 1908 a 1918.

Autor dopisu je prodchnut velmi ušlechtilou proletářskou nenávistí k buržoasním „třídním politikům“ (kterou však chápou nejen proletáři, nýbrž všichni pracující, všechen „drobný lid“, máme-li použít německého výrazu, a která vyhovuje jejich cítění). Tato nenávist příslušníka utiskovaných a vykořisťovaných mas je jistě „počátkem veškeré moudrosti“, základem každého socialistického a komunistického hnutí a jeho úspěchů. Avšak autor zřejmě nepřihlíží k tomu, že politika je vědou a uměním, které nikomu nepadá do klína a kterého se nikomu nedostává darem, a že proletariát, chce-li zvítězit nad buržoasií, musí si vychovat své proletářské „třídní politiky“ ‚ a to takové, aby nebyli horší než politikové buržoasní.

Autor dopisu velmi dobře pochopil, že nikoli parlament, nýbrž jedině dělnické sověty mohou být prostředkem k dosažení cílů proletariátu a samozřejmě ti, kdož to dosud nepochopili, jsou zavilí reakcionáři, byť byli nejučenějšími vzdělanci, nejzkušenějšími politiky, nejupřímnějšími socialisty, nejsečtelejšími marxisty, nejspořádanějšími občany a otci rodin. Avšak autor dopisu dokonce ani neklade otázku, vůbec si neuvědomuje, že je nutno položit otázku, zda je možno dosáhnout, aby sověty zvítězily nad parlamentem, nebudou-li posláni „sovětští“ politikové do parlamentu, nebude-li rozkládán parlamentarismus zevnitř, nebude-li připravován zevnitř parlamentu úspěch sovětů při provedení úkolu připadajícího jim při rozehnání parlamentu sověty. Naproti tomu autor dopisu vyslovuje naprosto správnou myšlenku, že komunistická strana v Anglii musí rozvíjet činnost na podkladě vědeckých zásad. Věda žádá za prvé: aby bylo přihlédnuto ke zkušenostem jiných zemí, zejména jestliže jiné, taktéž kapitalistické země prodělávají nebo nedávno prodělávaly velmi podobné zkušenosti; za druhé: aby bylo přihlédnuto ke všem silám, skupinám, stranám, třídám a masám, působícím v té které zemi, aby politika nikdy nebyla stanovena jen na podklade tužeb a názorů, stupně uvědomění a pohotovosti k boji jen jedné skupiny nebo strany.

Je jisté, že Hendersonové, Clynesové, Macdonaldové a Snowdenové jsou nepolepšitelně reakční. Stejně je jisté, že chtějí převzít moc do svých rukou (dávajíce při tom, mimochodem řečeno, přednost koalici s buržoasií), že chtějí „vládnout“ podle starých buržoasních zásad, že si nevyhnutelně budou počínat, až budou mít moc, jako Scheidemannové a Noskeové. To vše je jisté. Z toho však naprosto nevyplývá, že ten, kdo je podporuje, zrazuje revoluci, nýbrž z toho vyplývá, že v zájmu revoluce musí revolucionáři z řad dělnické třídy poskytnout těmto pánům jistou parlamentní podporu. Abych objasnil tuto myšlenku, uvedu dva soudobé anglické politické doklady: 1. řeč ministerského předsedy Lloyda George 18. března 1920 (podle znění, uveřejněného v „The Manchester Guardian“ z 19. března 1920) a 2. úvahy „levé“ komunistky, soudr. Sylvie Pankhurstové, ve zmíněném článku.

Lloyd George polemisoval ve své řeči s Asquithem (který byl speciálně pozván na schůzi, ale odmítl se dostavit) a s těmi liberály, kteří chtějí nikoliv koalici s konservativci, nýbrž sblížení s dělnickou stranou. (V dopise soudr. Gallachera redakci je rovněž zmínka o tom, že liberálové přecházejí do nezávislé dělnické strany.) Lloyd George dokazoval, že je nezbytná koalice liberálů s konservativci, a to koalice těsná, neboť jinak může zvítězit dělnická strana, kterou Lloyd George raději nazývá „socialistickou“ a která usiluje o „kolektivní vlastnictví“ výrobních prostředků. „Ve Francii se to nazývalo komunismem“ — populárně objasňoval vůdce anglické buržoasie svým posluchačům, členům parlamentní liberální strany, kteří to pravděpodobně dosud nevěděli — „v Německu se to nazývalo socialismem; v Rusku se to nazývá bolševismem.“ Pro liberály je to zásadně nepřijatelné, objasňoval Lloyd George, neboť liberálové jsou zásadně pro soukromé vlastnictví. „Civilisace je ohrožena“, prohlašoval řečník, a proto se liberálové a konservativci musí sjednotit...

„…Navštívíte-li zemědělské okresy — pravil Lloyd George — jistě tam naleznete staré stranické útvary, které se dochovaly z dřívějška. Tam je nebezpečí vzdálené. Tam nebezpečí není. Jakmile však hnutí zasáhne venkovské okresy bude tam nebezpečí stejně veliké jako nyní v některých průmyslových okresech. Čtyři pětiny našeho obyvatelstva jsou zaměstnány v průmyslu a obchodu; stěží jedna pětina v zemědělství. To je jedna z okolností, kterou mám stále na zřeteli, když uvažuji o nebezpečích, která nám přináší budoucnost. Francie má zemědělské obyvatelstvo: tam je pevná základna pro určité názory, která se nemění příliš rychle a nemůže být tak snadno otřesena revolučním hnutím. U nás je tomu jinak. V naší zemi je možno snáze vyvolat převrat než v kterékoli jiné zemi na světě a dojde-li u nás k otřesu, bude zde z uvedených příčin krach větší než v jiných zemích.“

Čtenář z toho seznává, že pan Lloyd George je nejen člověk velmi důvtipný, nýbrž také člověk, který se od marxistů mnohému naučil. Nebude na škodu, budeme-li se i my učit od Lloyda George.

Zajímavá je dále tato episoda z diskuse, rozvinuvši se po řeči Lloyda George:

„Pan Wallace: Chtěl bych se zeptat, jak ministerský předseda posuzuje výsledky své politiky v průmyslových okresech, vzhledem k průmyslovým dělníkům, z nichž velmi mnozí jsou nyní liberálové a nás tak horlivě podporují. Nezpůsobí to snad, že dělnická strana bude obrovsky posílena dělníky, kteří nás nyní upřímně podporují?
Ministerský předseda: Zastávám naprosto jiný názor. Fakt, že se liberálové navzájem potírají, pobádá nesporně velmi značný počet liberálů, aby ze zklamání šli do dělnické strany, kde máte už značný počet liberálů, velmi schopných lidí, zabývajících se nyní diskreditováním vlády. To beze sporu vede k tomu, že veřejné mínění se značně kloní k dělnické straně. Veřejné mínění se přiklání nikoli k liberálům, stojícím mimo řady dělnické strany, nýbrž k dělnické straně. To dokazují doplňovací volby.“

Mimochodem řečeno, tento úsudek zvlášť jasně dokazuje, jak se nejdůvtipnější lidé buržoasie popletli a nemohou nedělat nenapravitelné hlouposti. To také buržoasii uvede do zkázy. Naši lidé mohou dokonce i dělat hlouposti (arciť s podmínkou, že to nejsou hlouposti příliš veliké a že budou zavčas napraveny), a přesto nakonec zvítězí.

Jiným politickým dokumentem je tato úvaha „levé“ komunistky soudr. Sylvie Pankhurstové:

„…Soudr. Inkpin (sekretář britské socialistické strany) nazývá dělnickou stranu ‚nejdůležitější organisací hnutí dělnické třídy‘. Jiný soudruh z britské socialistické strany na konferenci III. Internacionály vyjádřil názor britské socialistické strany ještě výstižněji. Pravil: ‚Pohlížíme na dělnickou stranu jako na organisovanou dělnickou třídu.‘“
„Nesouhlasím s tímto názorem na dělnickou stranu. Dělnická strana má velký počet členů, třebaže její členové jsou většinou pasivní a apatičtí; jsou to dělníci a dělnice, kteří vstoupili do trade-unionů proto, že jejich kamarádi v dílně jsou členy trade-unionů a že chtějí brát podporu.“
„Uznáváme však, že početnost členstva dělnické strany je způsobena také tím, že tato strana je výtvorem myšlenkového směru, jehož rámec většina britské dělnické třídy ještě nepřekročila, třebaže veliké změny zrají v myslích lidu, který tento stav záhy změní...“
„…Jako sociálpatriotické organisace v jiných zemích i britská dělnická strana dospěje neodvratně v průběhu přirozeného vývoje společnosti k moci. Na komunistech je, aby připravovali síly, které svrhnou sociálpatrioty a v naší zemi nesmíme tuto práci odkládat, ani s ní otálet.“
„Nesmíme tříštit svou energii posilováním dělnické strany; její vzestup k moci je neodvratný. Musíme soustředit své síly na utvoření komunistického hnutí, které nad ní zvítězí. Dělnická strana záhy ustaví vládu; revoluční oposice musí být připravena k útoku proti této vládě...

Liberální buržoasie opouští tedy staletými zkušenostmi historicky posvěcený — a pro vykořisťovatele neobyčejně výhodný — systém „dvou stran“ (vykořisťovatelů) pokládajíc za nutné sjednocení jejich sil k boji proti dělnické straně. Část liberálů přebíhá jako krysy z tonoucího korábu k dělnické straně. Leví komunisté pokládají přechod moci do rukou dělnické strany za neodvratný a přiznávají, že s ní nyní jde většina dělnictva. Z toho vyvozují prazvláštní závěr, který soudr. Sylvie Pankhurstová formuluje takto:

„Komunistická strana nesmí přistupovat na kompromisy... Musí chovat své učení neposkvrněné a svou nezávislost na reformismu ničím neporušenou: jejím posláním je jít vpřed, nezastavovat se a nescházet s cesty, jít přímou cestou ke komunistické revoluci.“

Avšak z toho, že většina dělnictva v Anglii ještě jde s anglickými Kerenskými nebo Scheidemanny, že ještě nenabyla zkušeností s vládou, skládající se z těchto lidí, zkušeností, kterých bylo třeba v Rusku a v Německu, aby dělnictvo hromadně přešlo ke komunismu, z toho nezvratně vyplývá, že angličtí komunisté se musí účastnit parlamentarismu, musí zevnitř parlamentu pomoci dělnickým masám poznat v praxi výsledky Hendersonovy a Snowdenovy vlády, musí pomoci Hendersonům a Snowdenům zvítězit nad sjednocenými Lloyd Georgey a Churchilly. Počínat si jinak by znamenalo ztížit věc revoluce, neboť nezmění-li se názory většiny dělnické třídy, je revoluce nemožná, a této změny názorů bude dosaženo na podkladě politických zkušeností mas, a nikoli jen pouhou propagandou. „Kupředu bez kompromisů, nescházet s cesty!“ Říká-li to zjevně bezmocná menšina dělnictva, která ví (nebo na každý způsob má vědět), že většina za krátkou dobu, zvítězí-li Henderson a Snowden nad Lloyd Georgem. a Churchillem, se zklame ve svých vůdcích a začne podporovat komunismus (nebo na každý způsob zachová neutralitu a většinou blahovolnou neutralitu vůči komunistům) — je toto heslo zjevně chybné. Je to asi totéž, jako kdyby se 10.000 vojáků vrhlo do boje proti 50.000 nepřátel, místo aby „se zastavili“, „sešli s cesty‘, dokonce přistoupili na „kompromis“‚ aby vyčkali příchodu posily 100.000 mužů, kteří nemohou hned zasáhnout do boje. To je intelektuálské dětinství, a nikoli seriosní taktika revoluční třídy.

Základní zákon revoluce, potvrzený všemi revolucemi a zejména všemi třemi ruskými revolucemi ve XX. století, praví: Pro revoluci nepostačuje, aby si vykořisťované a utiskované masy uvědomily, že není možno žít po staru a domáhaly se změny, pro revoluci je nutno, aby vykořisťovatelé nemohli žít a vládnout starým způsobem. Jedině tehdy, když „dolejší vrstvy“ nechtějí staré a když „hořejší“ vrstvy nemohou po staru, jedině tehdy může revoluce zvítězit. Jinak je možno tuto pravdu vyjádřit slovy: Revoluce je nemožná bez celonárodní krise (postihující vykořisťované i vykořisťovatele). Pro revoluci je tedy třeba z prvé: dosáhnout toho, aby většina dělníků (nebo alespoň většina třídně uvědomělých, rozvážných a politicky aktivních dělníků) plně pochopila nutnost převratu a byla odhodlána jít pro ně na smrt; za druhé: aby vládnoucí třídy prožívaly vládní krisi, která by vtahovala do politiky i nejzaostalejší masy (známkou každé skutečné revoluce je rychlé zdesateronásobení nebo dokonce zesteronásobení počtu politického boje schopných příslušníků pracující a utiskované masy dosud apatické), která by ochromovala vládu a umožňovala revolucionářům její rychlé svržení.

Jak je patrno, mimo jiné zejména z řeči Lloyd Georgea, v Anglii zjevně zrají obě podmínky pro úspěšnou proletářskou revoluci. A chyby levých komunistů jsou nyní mimořádně nebezpečné právě proto, že někteří revolucionáři málo uvažují o každé z těchto podmínek, věnují jim malou pozornost, málo si ujasňují jejich význam a nedostatečné k nim přihlížejí. Jestliže my — nikoli revoluční skupina, nýbrž strana revoluční třídy — chceme získat na svoji stranu masy (jinak se vydáváme v nebezpečí, že zůstaneme prostě tlachaly), musíme za prvé: pomoci Hendersonovi nebo Snowdenovi, aby zvítězili nad Lloyd Georgey a Churchilly (lépe řečeno: musíme přinutit Hendersony a Snowdeny, aby zvítězili nad Lloyd Georgey a Churchilly, neboť Hendersonové a Snowdenové se bojí svého vítězství!); za druhé: pomoci většině dělnické třídy, aby se na podkladě vlastních zkušeností přesvědčila, že pravdu máme my, tj. že Hendersonové a Snowdenové jsou úplně neschopní lidé, že jsou maloburžoasní a proradní, že neodvratně zkrachují; za třetí: přiblížit chvíli, kdy bude možno, až se většina dělnictva zklame v Hendersonech, s vážnými vyhlídkami na úspěch rázem svrhnout vládu Hendersonů, která se bude zmítat ještě bezhlavěji, uvážíme-li, že i velmi důvtipný a solidní, nikoli maloburžoasní, nýbrž velkoburžoasní Lloyd George je úplně bezradný a oslabuje sebe (a celou buržoasii) stále víc a více, včera svými „třenicemi“ s Churchillem, dnes svými „třenicemi“ s Asquithem.

Řeknu to konkretněji: Angličtí komunisté musí podle mého. názoru všechny své čtyři strany a skupiny (které jsou všechny velmi slabé, některé z nich pak krajně slabé) sloučit v jednotnou komunistickou stranu na podkladě zásad III. Internacionály a závazné účasti v parlamentě. Komunistická strana navrhuje Hendersonům a Snowdenům ‚ ‚kompromis“‚ volební dohodu: Pojďme společně proti spolku Lloyd Georgea s konservativci, rozdělme si parlamentní místa podle počtu hlasů, odevzdaných dělníky pro dělnickou stranu nebo pro komunisty (ne při volbách, nýbrž při zvláštním hlasování), zachovejme naprostou svobodu agitace, propagandy a politické činnosti! Bez této podmínky uzavřít takový blok není ovšem možné, neboť by to byla zrada: naprostou svobodu k demaskování Hendersonů a Snowdenů musí hájit a obhájí angličtí komunisté stejně absolutně, jako ji hájili (patnáct let: 1903 až 1917) a uhájili ruští bolševici vůči ruským Hendersonům a Snowdenům, tj. menševikům.

Uzavřou-li Hendersonové a Snowdenové blok za těchto podmínek, vyzískáme, neboť nám vůbec nezáleží na počtu míst v parlamentě, za tím se nepachtíme, v téhle věci budeme ústupní (kdežto Hendersonové a zejména jejich noví přátelé — či jejich noví páni — liberálové, kteří přešli do nezávislé dělnické strany, se za tím pachtí nejvíce). Vyzískáme, neboť poneseme svou agitaci mezi masy ve chvíli, kdy je „rozlítil“ sám Lloyd George, a pomůžeme dělnické straně nejen rychle ustavit svou vládu, nýbrž i masám rychleji pochopit veškerou naši komunistickou propagandu, kterou povedeme proti Hendersonům, nedávajíce se nikým omezovat a nic nezamlčujíce.

Odmítnou-li Hendersonové a Snowdenové blok s námi za těchto podmínek ještě více vyzískáme. Rázem totiž dokážeme masám (nezapomeňte, že i v čistě menševické, zcela oportunistické nezávislé dělnické straně jsou masy pro sověty), že Hendersonové kladou své blízké vztahy ke kapitalismu nad sjednocení všeho dělnictva. Rázem vyzískáme v očích mas, které zejména po skvělých a nanejvýš správných, nadmíru užitečných (pro komunismus) vysvětlivkách Lloyda Georgea budou pro sjednocení veškerého dělnictva a proti bloku Lloyda Georgea s konservativci. Vyzískáme, neboť masám dokážeme, že Hendersonové a Snowdenové se bojí vítězství nad Lloyd Georgem, že se bojí převzít moc samojediní, že se snaží potají si opatřit podporu Lloyda Georgea, který veřejně podává ruku konservativcům proti dělnické straně. Je nutno poznamenat že u nás v Rusku po revoluci 27. února 1917 (podle starého kalendáře) stejná okolnost způsobila, že propaganda bolševiků proti menševikům a eserům (t. j. ruským Hendersonům a Snowdenům) dosahovala úspěchů. Říkali jsme menševikům a eserům: Uchopte veškerou moc bez buržoasie, máte přece v sovětech většinu (na I. všeruském sjezdu sovětů v červnu 1917 měli bolševici jen I3°/ hlasů). Leč ruští Hendersonové a Snowdenové se báli převzít moc bez buržoasie, a když buržoasie odkládala volby do Ústavodárného shromáždění, jsouc si dobře vědoma, že v něm získají většinu eseři a menševici^** (obojí šli v nejužším politickém bloku, představovali ve skutečnosti jeden tábor maloburžoasní demokracie), pak eseři a menševici nebyli s to energicky a důsledně čelit těmto průtahům.

Kdyby Hendersonové a Snowdenové blok s komunisty odmítli, rázem by to pomohlo komunistům při získání sympatii mas a zdiskreditování Hendersonů a Snowdenů, a kdybychom tím ztratili několik míst v parlamentě, naprosto by nám na tom nezáleželo. Kandidovali bychom jen v zcela nepatrném počtu naprosto jistých okresů, tedy tam, kde by naše kandidatury nepomohly liberálovi k vítězství nad labouristou (členem dělnické strany). Vedli bychom volební agitaci tak, že bychom rozšiřovali letáky pro komunismus a ve všech okresech, kde není náš kandidát, vybízeli hlasovat pro labouristu proti měšťákovi. Soudr. Sylvie Pankhurstová a Gallacher se mýlí, spatřují-li v tom zradu komunismu nebo upuštění od boje proti sociálním zrádcům. Naopak, to by věci komunistické revoluce beze sporu prospělo.

Pro anglické komunisty bývá nyní velmi často nesnadné již pouhé přiblížení se k masám, již pouhé donucení mas, aby je vyslechly. Jestliže vystoupím jako komunista a prohlásím, že doporučuji odevzdat hlas Hendersonovi proti Lloyd Georgeovi, jistě mne vyslechnou. A pak mohu populárně vysvětlit, nejen proč sověty jsou lepší než parlament a diktatura proletariátu lepší než diktatura Churchillova (zastřená firmou buržoasní „demokracie“), nýbrž budu moci také prohlásit, že bych chtěl podepřít Hendersona svým hlasováním navlas tak, jako oprátka podpírá oběšence, že brzké převzetí vlády Hendersony stejně dokáže, že pravdu mám já, stejně získá masy na mou stranu, stejně uspíší politickou smrt Hendersonů a Snowdenů, jak tomu bylo s lidmi v Rusku a v Německu, zastávajícími tytéž názory jako oni.

A jestliže proti mně někdo namítne: To je příliš „úskočná“ nebo komplikovaná taktika, masy ji nepochopí, tato taktika roztříští a rozdrobí naše síly, zabrání nám soustředit je na sovětskou revoluci atp., pak „levým“ oponentům odpovím: Nesvalujte své doktrinářství na masy! Kulturní úroveň mas v Rusku jistě nebyla vyšší než v Anglii, nýbrž naopak. A přesto masy bolševikům porozuměly; a bolševikům neuškodilo, nýbrž pomohlo, že v předvečer sovětské revoluce, v září r. 1917 kandidovali do buržoasního parlamentu (Ústavodárného shromáždění) a druhého dne po sovětské revoluci v listopadu 1917 se účastnili voleb do téhož Ústavodárného shromáždění, které pak 5. ledna 1918 rozehnali.

Nemohu zde probírat druhý sporný problém v řadách anglických komunistů, problém, zda se mají připojit k dělnické straně či nikoliv. Jsem velmi málo informován o této otázce, která je zvlášť složitá vzhledem k neobyčejně originálnímu rázu britské „dělnické strany“‚ která se již samou svou strukturou velmi liší od obvyklých politických stran na evropské pevnině. Nesporné je za prvé již to, že i v této otázce se nezbytně dopustí chyby ten, kdo si usmyslí odvozovat taktiku revolučního proletariátu na př. z těchto zásad: „Komunistická strana musí uchovat svoje učení neposkvrněné a svou nezávislost na reformismu ničím neporušenou; jejím posláním je jít kupředu, nezastavovat se, nescházet s cesty, jít přímou cestou ke komunistické revoluci.“ Neboť takové zásady jsou jen opakováním chyby francouzských blanquistických komunardů, kteří roku 1874 prohlásili, že „odmítají“ jakékoli kompromisy a jakékoli dočasné zastávky. Za druhé: není pochyby, že i zde, jako vždy, se od nás žádá, abychom dovedli aplikovat všeobecné a hlavní zásady komunismu na svérázné vztahy mezi třídami a stranami, na to, co je svérázné v objektivním vývoji ke komunismu, co je příznačné pro každou jednotlivou zemi a co je třeba umět prozkoumat, nalézt a uhádnout.

O tom je však třeba pojednat nejen v souvislosti s anglickým komunismem, nýbrž i ve spojitosti se všeobecnými závěry, týkajícími se rozvoje komunismu ve všech kapitalistických zemích. K tomu také teď přikročíme.

Poznámky:

* Zdá se, že tato strana je proti připojení k „dělnické straně“, ne však celá proti účasti v parlamentě. — Pozn. Leninova.

** Ve volbách do Ústavodárného shromáždění v Rusku v listopadu 1917 podle údajů, týkajících se 36 milionů voličů, získali bolševici 25% hlasů, různé strany statkářů a buržoasie 13% hlasů a maloburžoasní demokracie, t. j. eseři a menševici dohromady s nevelkými skupinami s nimi spřízněnými, 62% hlasů. — Pozn. Leninova.

Pokračování ZDE nebo na obsah (konec I. kapitoly) TADY