Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (8)

VIII. „Žádné kompromisy?“

Viděli jsme v citátu frankfurtské brožury, jak důrazně razí „leví“ toto heslo. Je smutná podívaná na to, jak lidé, kteří se jistě pokládají za marxisty a chtějí jimi být, zapomněli hlavní pravdy marxismu. Engels, který jako Marx patřil k vzácným a velmi vzácným spisovatelům, v jejichž každé větě jejich velké práce je pozoruhodná hloubka obsahu, roku 1874 proti manifestu 33 blanquistických komunardů napsal:

„Jsme komunisty“ (psali ve svém manifestu blanquistíčtí komunardi), „jelikož chceme dospět k svému cíli nikde se nezdržujíce, nepřistupujíce na kompromisy, které jen oddalují vítězství a prodlužují trvání otroctví.“

„Němečtí komunisté jsou komunisty proto, že přes všechny dočasné zastávky a kompromisy, které nebyly způsobeny jimi, nýbrž dějinným vývojem, jasně vidí a neustále sledují konečný cíl: odstranění tříd a vytvoření společenského řádu, ve kterém nebude soukromého vlastnictví půdy a výrobních prostředků. 33 blanquistů jsou komunisty proto, jelikož se domýšlejí, že chtějí-li oni přeskočit zastávky a kompromisy, že věc je odbyta, a jestliže to, jak je prý jisté, v těchto dnech ‚začne‘ a jedině oni se dostanou k veslu, že pozítří ‚bude komunismus zaveden‘. Není-li to hned možné, pak oni nejsou komunisty.“

„Jaká to dětinská naivnost vyzdvihovat vlastní nedočkavost jako theoretický argument!“
(B. Engels: „Program blanquistických uprchlíků Komuny“, ze sborníků „Internationales aus dem Volksstaat 1871—1875, 1894, str. 45.)

Engels v této stati projevuje svou hlubokou úctu k Vaillantovi a mluví o jeho „nesporné zásluze“ (byl jako Guesde vynikajícím vůdcem mezinárodního socialismu, dokud oba v srpnu roku 1914 socialismus nezradili). Engels však nepřechází mlčením zjevnou chybu, a důkladně ji rozebírá. Ovšem, revolucionářům velmi mladým a nezkušeným, jakož i maloburžoasním revolucionářům dokonce velmi úctyhodného věku a velmi zkušeným se zdá neobyčejně „nebezpečné“, nepochopitelné a nesprávné, že jsou „dovolovány kompromisy“. Také mnozí sofisté (jsouce nadmíru nebo přespříliš „zkušenými politikáři“) usuzují tak jako angličtí oportunističtí vůdcové, o nichž se zmiňuje s. Lansbury: „Je-li bolševikům dovolen ten neb onen kompromis, pročpak nejsou libovolné kompromisy dovoleny nám?“ Leč proletáři, vyškolení mnohými stávkami (abychom vzali jen tuto formu třídního boje), obyčejně výtečně chápou velmi hlubokou (filosofickou, historickou, politickou a psychologickou) pravdu, objasněnou Engelsem.

Každý proletář prodělával stávku, prožíval „kompromisy“ s nenáviděnými utiskovateli a vykořisťovateli, když dělníci museli znovu nastoupit práci, ačkoliv buď ničeho nedosáhli, nebo se spokojili částečným splněním svých požadavků. Každý proletář, vzhledem k tornu, že žije poměrech masového boje a příkrého zostření třídních protikladů, vystihuje rozdíl mezi kompromisem, vynuceným objektivními podmínkami (je-li pokladna stávkujících prázdná, nedostává-li se jim podpory zvenčí, jsou-li krajně vyhladovělí a vyčerpaní) — kompromisem, který nikterak neoslabuje revoluční oddanost a odhodlanost k dalšímu boji dělníků, přistoupivších na takový kompromis — a mezi kompromisem zrádců, kteří svalují na objektivní příčiny své sobectví (stávkokazové také dělají „kompromis“!), svou zbabělost, svou snahu zalíbit se kapitalistům, svou povolnost vůči zastrašování, mnohdy přemlouvání, někdy almužnám, jindy vůči lichocení kapitalistů (velmi mnoho takových proradných kompromisů vůdců anglických trade-unionů nalézáme v dějinách anglického dělnického hnutí, avšak obdobné zjevy v té neb oné formě pozorovali téměř všichni dělníci ve všech zemích).

Bývají ovšem ojedinělé případy, výjimečně zapletené a složité, kdy jen s nesmírným úsilím se podaří správně zjistit, o jaký „kompromis“ jde, jako někdy v případě zabití, kdy je velmi těžké rozhodnout, zda to byl čin zcela oprávněný, ba dokonce nevyhnutelný (na př. v případě nutné sebeobrany) nebo neodpustitelná nedbalost či dokonce zchytrale provedený zákeřný plán. Je samozřejmé, že v politice, kde jde někdy o krajně složité — národní i mezinárodní — vzájemné vztahy mezi třídami a stranami, vyskytne se velmi mnoho případů, které budou mnohem zapletenější než případ s oprávněným „kompromisem“ za stávky nebo s proradným „kompromisem“ stávkokaze, zrádného vůdce atp. Vynalézt recept nebo obecnou zásadu („žádné kompromisy“!), která by se hodila pro všechny případy, je nesmysl. Musíme vzít rozum do hrsti, chceme-li správně posoudit každý jednotlivý případ. Právě v tom mimo jiné záleží význam stranické organisace a vůdců strany, hodných tohoto názvu, že dlouhou, úpornou, mnohotvárnou a všestrannou prací všech myslících zástupců té neb oné třídy^* jsou vytvářeny potřebné poznatky, nezbytné zkušenosti, nezbytný — kromě poznatků a zkušeností — politický instinkt, aby byly rychle a správně vyřešeny složité politické otázky.

Naivní a zcela nezkušení lidé si představují, že postačí uznat přípustnost kompromisů vůbec, aby byla setřena jakákoli hranice mezi oportunismem, proti kterému vedeme a musíme vést nesmiřitelný boj, a mezi revolučním marxismem nebo komunismem. Takovým lidem, nevědí-li ještě, že veškeré hranice v přírodě i ve společnosti jsou proměnlivé a do jisté míry podmíněné, nenapraví hlavu nic než dlouhé školení, výchova, vzdělání a politická a životní zkušenost. V praktických otázkách politiky každé jednotlivé nebo svérázné historické chvíle je důležité umět odlišit otázky, v nichž se zračí nejdůležitější forma nepřípustných, proradných kompromisů, které jsou reálným výrazem oportunismu, zhoubného pro revoluční třídu, a věnovat se plně jejich odhalování a potírání. Za imperialistické války, vedené v letech 1914—1918 mezi dvěma skupinami zemí stejně loupeživých a kořistnických, byl nejdůležitější základní formou oportunismu sociálšovinismus, tj. podpora „obrany vlasti“, rovnající se ve skutečnosti v takové válce obraně loupeživých zájmů „vlastní“ buržoasie. Po válce byla touto formou obrana loupeživé „Společnosti národů“, obrana přímých nebo zastřených bloků s buržoasií vlastní země proti revolučnímu proletariátu a hnutí „za vládu rad“, obrana buržoasní demokracie a buržoasního parlamentarismu proti „sovětské moci“. Takové byly hlavní formy nepřípustných a proradných kompromisů, které dohromady dávaly oportunismus, zhoubný pro revoluční proletariát a jeho věc.

Naprosto kategoricky musí být odmítnut jakýkoli kompromis s jinými stranami..., jakákoli politika lavírování a kompromisnictví“ -

píší němečtí leví ve frankfurtské brožuře.

Je ku podivu, že tito leví, kteří mají takové názory, neodsoudí kategoricky bolševismus! Není přece možné, aby němečtí leví nevěděli, že celá historie bolševismu jak před Říjnovou revolucí, tak i po ní oplývá případy lavírování, dohodování se, kompromisů s jinými, i buržoasními stranami!

Vést válku za svržení mezinárodní buržoasie, válku stokrát obtížnější, delší a složitější než nejúpornější z obvyklých válek mezi státy, a přitom se předem zříkat lavírování a využívání zájmových rozporů (byť dočasných) mezi nepřáteli, dohodování a kompromisů s eventuálními (byť dočasnými, nestálými, kolísajícími a podmínečnými) spojenci — není to krajně směšné? Není to něco podobného, jako kdybychom za namáhavého výstupu na neprozkoumanou ještě horu, na kterou dosud nikdo nevystoupil, předem odmítli jít tu a tam oklikou, vracet se někdy zpět, opouštět jednou zvolený směr a zkoušet různé směry? A lidé, tak nevědomí a tak nezkušení (ještě dobře, lze-li to objasnit jejich mládím: mládeži lze prominout, mluví-li nějakou dobu podobné pošetilosti), mohli být podporováni — lhostejno, zda přímo nebo nepřímo, zjevně nebo potají, plně nebo zčásti — některými členy holandské komunistické strany!!

Po první socialistické revoluci proletariátu, po svržení buržoasie v jedné zemi bude proletariát této země dlouhou dobu slabší než buržoasie, už jen proto, že buržoasie má rozsáhlé mezinárodní styky, a dále proto, že malovýrobci zboží v zemi, kde byla svržena buržoasie, živelně a neustále znovuzřizují a obnovují kapitalismus a buržoasii. Zvítězit nad silnějším nepřítelem může jen ten, kdo do krajnosti napne všechny síly a kdo závazně, velmi pečlivě, bedlivě, obezřele a obratně využije jak každé, byť nejmenší „rozmíšky“ mezi nepřáteli, každého zájmového rozporu mezi buržoasií různých zemí, mezi různými skupinami nebo vrstvami buržoasie v jednotlivých zemích, tak i každé, byť nejmenší příležitosti získat pro sebe masového spojence, třebas dočasného, kolísajícího, nestálého, nespolehlivého a podmínečného. Kdo to nepochopil, nepochopil ani zbla z marxismu a z vědeckého soudobého socialismu vůbec. Kdo prakticky nedokázal během dosti dlouhého období a v dosti rozmanitých politických situacích, že dovede aplikovat tuto poučku v praxi, ten se ještě nenaučil pomáhat revoluční třídě v jejím boji za osvobození veškerého pracujícího lidstva od vykořisťovatelů. Co jsme uvedli, platí stejně o období před dobytím politické moci proletariátem i o období po něm.

Naše theorie není dogma, nýbrž návod k jednání, říkali Marx a Engels, a velmi hrubou chybou, velikým zločinem „patentovaných“ marxistů typu Karla Kautského, Otto Bauera atp. je, že to nepochopili a nedovedli uplatnit v nejdůležitějších chvílích proletářské revoluce. „Politická činnost není chodník na Něvském prospektu“ (čistý, široký a rovný chodník přímé hlavní petrohradské třídy), říkával již veliký ruský socialista předmarxovského období N. G. Černyševský. Ruští revolucionáři od dob Černyševského zaplatili nesčíslnými obětmi zanedbání nebo zapomenutí této pravdy. Je zapotřebí stůj co stůj se postarat o to, aby leví komunisté a revolucionáři západní Evropy a Ameriky, oddaní dělnické třídě, nezaplatili poznání této pravdy tak draze jako zaostalí Rusové.

Ruští revoluční sociální demokraté nejednou před pádem carismu využívali služeb buržoasních liberálů, tj. uzavírali s nimi mnoho praktických kompromisů, a v letech 1901—1902, ještě před zrodem bolševismu stará redakční rada „Jiskry“ (jejímiž členy byl Plechanov, Axelrod, Zasuličová, Martov, Potresov a já) uzavřela (arciť ne nadlouho) formální politický spolek se Struvem, politickým vůdcem buržoasního liberalismu, při čemž dovedla současně vést bez přerušení nejneúprosnější ideový a politický boj proti buržoasnímu liberalismu a proti sebemenším výrazům jeho vlivu v dělnickém hnutí. Bolševici neustále pokračovali v téže politice. Od roku 1905 soustavně hájili svazek dělnické třídy s rolnictvem proti liberální buržoasii a carismu, při čemž se nikdy nezdráhali podporovat buržoasii proti carismu (na př. v druhém kole voleb nebo při užších volbách) a při čemž nepřerušovali nejnesmiřitelnější ideový a politický boj proti buržoasně revoluční rolnické straně, „sociálním revolucionářům“, demaskujíce je jako maloburžoasní demokraty, klamně se počítající k socialistům. Roku 1907 uzavřeli bolševici při volbách do dumy na krátkou dobu formální politický blok se „sociálními revolucionáři“. S menševiky jsme byli v letech 1903—1912 několik let formálně v jednotné sociálně demokratické straně, nikdy nezastavujíce ideový a politický boj proti nim jako nositelům buržoasního vlivu na proletariát a oportunistům. Za války jsme přistoupili na jistý kompromis s „kautskyánci“ ‚ levými menševiky (Martovem) a s částí „sociálních revolucionářů“ (Černovem, Natansonem), zasedajíce s nimi v Zimmerwaldu a v Kienthalu a vydávajíce společné manifesty, avšak nepřerušovali jsme a nikdy nezmirňovali ideově politický boj proti „kautskyáncům“, Martovům a Černovům (Natanson zemřel roku 1919 jako nám zcela blízký, téměř s námi solidární „revoluční komunista“‚ narodnik). Přímo za Říjnového převratu uzavřeli jsme ne sice formální, ale velmi důležitý a velmi úspěšný politický blok s maloburžoasním rolnictvem, přijavše plně bez jediné změny agrární program sociálních revolucionářů, tj. učinili jsme beze sporu kompromis, abychom rolníkům dokázali, že je nechceme majorisovat, nýbrž dohodnout se s nimi. Současně jsme navrhli (a záhy uzavřeli) formální politický blok a nabídli účast ve vládě „levým eserům“, kteří tento blok s námi po uzavření brest-litevského míru rozbili a později dospěli k ozbrojenému povstání proti nám v červenci r. 1918 a posléze k ozbrojenému boji proti nám.

Je proto pochopitelné, že útoky německých levých proti Ústřednímu výboru komunistické strany v Německu za to, že pomýšlí na blok s „nezávislovci“ („nezávislá sociálně demokratická strana Německa“‚ kautskyánci) se nám zdají naprosto neseriosními a výstižně dokazují, že „leví“ nemají pravdu. U nás v Rusku také byli praví menševici (kteří byli ve vládě Kerenského), podobající se německým Scheidemannům, a leví menševici (Martov), kteří byli v oposici proti pravým menševikům a podobají se německým kautskyáncům. Postupný přechod dělnických mas od menševiků k bolševikům jsme jasně pozorovali r. 1917 Na I. Všeruském sjezdu sovětů v červnu 1917 jsme měli jen 13% hlasů. Většinu měli eseři a menševici. Na II. sjezdu sovětů (25. října 1917 podle starého kalendáře) jsme měli 51% hlasů. Proč v Německu týž zcela stejnorodý přesun dělnictva zprava vlevo nevedl hned k zesílení komunistů, nýbrž napřed k zesílení přechodné strany „nezávislovců“, ač tato strana nikdy neměla žádné samostatné politické ideje a žádnou samostatnou politiku, nýbrž jen kolísala mezi Scheidemanny a komunisty?

Je zřejmé, že jednou z příčin byla pochybená taktika německých komunistů, kteří musí mužně a poctivě přiznat tuto chybu a naučit se ji napravit. Chyba záležela v tom, že odmítali účastnit se reakčního, buržoasního parlamentu a pracovat v reakčních odborech, chyba záležela v četných úkazech „levé“ dětské nemoci, která se nyní projevila, a tím důkladněji, tím rychleji a s tím větším užitkem pro organismus bude vyléčena.

Německá „nezávislá sociálně demokratická strana“ není zjevně uvnitř stejnorodá: Kromě starých oportunistických vůdců (Kautský, Hilferding, do značné míry zřejmě i Crispien, Ledebour a jiní), kteří dokázali, že nejsou s to pochopit význam sovětské moci a diktatury proletariátu, že nejsou s to vést revoluční boj proletariátu, utvořilo se v této straně a neobyčejně rychle sílí levé, proletářské křídlo. Statisíce členů této strany (která má tuším nejméně tři čtvrti milionů členů) jsou proletáři, odvracející se od Scheidemanna a rychle se přiklánějící ke komunismu. Toto proletářské křídlo již na lipském sjezdu nezávislých (1919) navrhovalo neprodlené a bezpodmínečné přistoupení k III. Internacionále. Bát se „kompromisu“ s tímto křídlem strany je přímo směšné. Naopak je povinností komunistů hledat a najít vhodnou formu kompromisu s nimi, takového kompromisu, který by jednak usnadňoval a urychloval nezbytné úplné sloučení s tímto křídlem, a jednak v ničem neomezoval komunisty v jejich ideově politickém boji proti oportunistickému pravému křídlu ‚ ‚nezávislovců“. Bude pravděpodobně nesnadné nalézt vhodnou formu kompromisu, ale jen šarlatán by mohl německým dělníkům a německým komunistům slíbit „snadnou“ cestu k vítězství.

Kapitalismus by nebyl kapitalismem, kdyby „ryzí“ proletariát nebyl obklopen spoustou neobyčejně nesourodých přechodných typů od proletáře k poloproletáři (k tomu, kdo z poloviny si opatřuje prostředky k živobytí prodejem pracovní síly), od poloproletáře k malorolníkovi (též drobnému řemeslníkovi, domácímu malovýrobci, malovýrobci vůbec), od malorolníka k rolníkovi střednímu atd., kdyby sám proletariát se nedělil na uvědomělejší a méně uvědomělé vrstvy, kdyby v něm nebyly skupiny podle krajů, povolání, někdy podle náboženství atp. A z toho všeho naprosto nezbytně vyplývá, že avantgarda proletariátu, jeho uvědomělá část, komunistická strana, musí — bezpodmínečně musí — sahat k lavírování, dohodování, kompromisům s různými skupinami proletářů, s různými stranami dělníků a malovýrobců. Celá věc je v tom, že musíme dovést používat této taktiky tak, abychom všeobecnou úroveň proletářského uvědomění, revolučnosti a způsobilosti k boji a k vítězství zvyšovali, a nikoli snižovali. Mimochodem nutno poznamenat, že vítězství bolševiků nad menševiky vyžadovalo nejen před Říjnovou revolucí roku 1917, nýbrž i po ní použití taktiky lavírování, dohodování se, kompromisů, pochopitelně takových, které usnadňovaly, urychlovaly, upevňovaly a posilovaly bolševiky na úkor menševiků. Maloburžoasní demokraté (a mezi nimi i menševici) nevyhnutelně kolísají‘ mezi buržoasií a proletariátem, mezi buržoasní demokracií a sovětským zřízením, mezi reformismem a revolučností, mezi láskou k dělnictvu a strachem před proletářskou diktaturou atp. Správná taktika komunistů musí záležet v tom, že je využíváno tohoto kolísání, a nikoli ho nedbáno; k tomu je třeba činit ústupky živlům, přiklánějícím se k proletariátu, tehdy a potud, jestliže a pokud se k němu kloní, a zároveň bojovat proti těm, kdož se přiklánějí k buržoasii. V důsledku použití správné taktiky se menševismus u nás stále více rozkládal a rozkládá, při čemž oportunističtí vůdcové byli vytrvale isolováni a nejuvědomělejší dělníci, nejvyspělejší živly z řad maloburžoasní demokracie získáváni do našeho tábora. To je zdlouhavý proces, a ukvapeným „řešením“: „žádné kompromisy, žádné lavírování“, je možno posílení vlivu revolučního proletariátu a vzrůst jeho sil jen ochromit.

Jednou z nesporných chyb „levých“ v Německu konečně je, že zatvrzele stojí na svém, že versailleský mír schválen být nesmí. Čím „důkladněji“ a „seriosněji“, čím „kategoričtěji“ a neodvolatelněji formuluje tento názor na př. K. Horner, tím méně rozumně to dopadá. Nestačí odříci se nehorázných nesmyslností „nacionálního bolševismu“ (Lauffenberga a jiných), který za nynějšího stavu situace mezinárodní proletářské revoluce dospěl až k bloku s německou buržoasií za účelem války proti Dohodě. Je třeba pochopit, že od základu chybná je taktika, která nepřipouští možnost, že by sovětské Německo (kdyby snad brzy vznikla sovětská německá republika) musilo na jistou dobu uznat versailleský mír a podřídit se mu. Z toho nevyplývá, že měli pravdu „nezávislí“, kteří v době, kdy ve vládě seděli Scheidemannové, kdy ještě nebyla svržena vláda rad v Maďarsku, kdy ještě nebylo vyloučeno, že sovětská revoluce ve Vídni přijde na pomoc sovětskému Maďarsku, za tehdejší situace požadovali podepsání versailleského míru. Tehdy „nezávislí“ lavírovali a manévrovali velmi špatně, neboť přejímali větší či menší odpovědnost za zrádce Scheidemanny, smekali se tak či onak se stanoviska neúprosné (a nanejvýš promyšlené) třídní války proti Scheidemannům na stanovisko „beztřídní“ nebo „nadtřídní“.

Nyní však je zjevně taková situace, že němečtí komunisté si nesměji vázat ruce a slibovat, že versailleský mír v případě vítězství komunismu bezpodmínečně a za všech okolností odmítnou. To by bylo pošetilé. Je třeba říci: Scheidemannové a kautskyánci se dopustili řady zrad, které znesnadnily (zčásti přímo zmařily) spolek se sovětským Ruskem a sovětským Madarskem. Tento spolek budeme my, komunisté, všemi prostředky usnadňovat a připravovat, přitom však naprosto nemusíme bezpodmínečně a hned versailleský mír odmítat. Zda jej bude možno s úspěchem odmítnout, závisí nejen na německých, nýbrž i na mezinárodních úspěších hnutí za sověty. Tomuto hnutí překáželi Scheidemannové a kautskyánci, my toto hnutí podporujeme. V tom je jádro věci, v tom tkví stěžejní rozdíl. A jestliže naši třídní nepřátelé, vykořisťovatelé a jejich lokajové, Scheidemannové a kautskyánci, propásli několikrát příležitost, aby posílili německé i mezinárodní hnutí za sověty, aby posílili německou i mezinárodní sovětskou revoluci, vina padá na jejich hlavy. Sovětská revoluce v Německu posílí mezinárodní hnutí za sověty, které je nejsilnější (a jedinou spolehlivou, nezdolnou, světově mocnou) baštou proti versailleskému míru, proti mezinárodnímu imperialismu vůbec. Klást osvobození od versailleského míru za všech okolností, bezpodmínečně a hned teď nad osvobození jiných zemí, ujařmených imperialismem, od útisku imperialismu, je maloburžoasní nacionalismus (hodný Kautských, Hilferdingů, Otto Bauerů a spol.), ne však revoluční internacionalismus. Svržení buržoasie v kterékoli velké evropské zemi, tedy i v Německu, znamená takové posílení mezinárodní revoluce, že kvůli němu je možno a nutno — bude-li toho třeba — přistoupit na delší trvání versailleského míru. Jestliže Rusko samojediné mohlo k užitku pro revoluci přestát několik měsíců brest-litevského míru, není nic nemožného v tom, když sovětské Německo ve svazku se sovětským Ruskem přestojí k užitku pro revoluci delší trvání versailleského míru.

Francouzští, angličtí a jiní imperialisté provokují německé komunisty, líčí na ně past: „Řekněte, že versailleský mír nepodpíšete.“ A leví komunisté, místo aby obratně manévrovali proti potměšilému a v nynější situaci silnějšímu nepříteli, místo aby mu řekli: „Nyní versailleský mír podpíšeme“, dávají se nachytat do nastražené pasti. Předem si vázat ruce, říkat přímo nepříteli, který je dnes lépe vyzbrojen než my, zda a kdy s ním budeme bojovat, je pošetilost, a nikoli revoluční čin. Podstoupit boj, když je to zjevně výhodné pro nepřítele, ne však pro nás, je zločin, a politikové revoluční třídy, kteří nedovedou „lavírovat, dohodovat se a uzavírat kompromisy“, aby se uvarovali zjevně nevýhodného utkání, nejsou k ničemu.

Poznámky:

* V každé třídě, i v té nejkulturnější zemi, dokonce i v řadách nejprogresivnější třídy, která byla okolnostmi uvedena do stavu mimořádně bouřlivého vzmachu všech intelektuálních schopností, jsou vždy — a dokud budou existovat třídy, dokud plně nezakotví, nezpevní se a nevyzraje na své vlastní základně beztřídní společnost — nezbytně budou příslušníci třídy, kteří neuvažují a nejsou schopni uvažovat. Kdyby tomu tak nebylo, kapitalismus by nebyl kapitalismem, utiskujícím masy. — Pozn. Leninova.

Pokračování ZDE nebo na obsah (konec I. kapitoly) TADY