logo SDS
Dnešní datum: 15. 11. 2018   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Desatero pro okupovaného intelektuála
(01. 03. 2018, 5601x)

Tisková zpráva z XIV. sjezdu SDS
(26. 11. 2017, 1068x)

Stanovisko SDS k volbě prezidenta republiky
(08. 01. 2018, 950x)

Československo od Května do Února (1945-1948)
(20. 02. 2018, 773x)

®ádnou válku naąím jménem !
(15. 04. 2018, 684x)

Začátek byl nenápadný
(30. 12. 2017, 683x)

Socialismus a Praľské jaro
(10. 06. 2018, 630x)

Čím začít? (Po lednu 1968)
(28. 02. 2018, 583x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 20
Prům. 15.3
21 denni
Max. 968
Prům. 457

Nyní si čte web : 65 uživ.

02. Články, statě, projevy

* Jak skončí kapitalismus?

Vydáno dne 26. 12. 2014 (5846 přečtení)

Překlad článku How will capitalism end? významného německého sociologa a emeritního ředitele v Max-Planckově ústavu v Kolíně na Rýnem.

Dnes existuje rozšířený pocit, že kapitalismus je v kritickém stavu, a to více, než kdykoliv od konce druhé světové války.[1] Při pohledu zpět byl krach v roce 2008 jen posledním v dlouhé řadě politických a ekonomických poruch, které začaly s koncem poválečné prosperity v polovině 70. let. Krize, které po sobě následovaly, se ukázaly být vždy závažnější a šířily se ve stále propojenější globální ekonomice více a rychleji.

Globální inflaci v 70. letech následoval rostoucí veřejný dluh v 80. letech a fiskální konsolidace v 90. letech byla doprovázena prudkým nárůstem zadlužení soukromého sektoru.[2] Po čtyřech desetiletích se stala nerovnováha v „pokročilém“ průmyslovém světě více či méně normálním stavem, a to jak na národní, tak na globální úrovni. Ve skutečnosti se v průběhu času staly krize poválečného kapitalismu v OECD zemích tak všudypřítomné, že jsou stále více vnímány jako krize, které nejsou jen ekonomické povahy. To má za následek znovuobjevení staršího pojetí kapitalistické společnosti jako společenského řádu a způsobu života, který je bytostně závislý na nepřerušovaném průběhu akumulace soukromého kapitálu.

Krizových příznaků je mnoho, jsou však mezi nimi tři nejvýznamnější dlouhodobé trendy, které se projevují v bohatých, vysoce industrializovaných — nebo lépe řečeno stále více deindustrializovaných — kapitalistických zemích. Prvním trendem je trvalý pokles tempa ekonomického růstu, v poslední době zhoršený událostmi z roku 2008 (Obrázek 1).

Streeck1

Druhým trendem, spojený s tím prvním, je vytrvalý nárůst celkové zadluženosti předních kapitalistických států, kde vlády, domácností a nefinanční i finanční firmy po více než čtyřicet let hromadily a i nadále hromadí své finanční závazky (pro USA viz Obrázek 2).

Streeck2

Třetím je ekonomická nerovnost příjmů a bohatství, která je již po několik desetiletí na vzestupu (Obrázek 3), spolu s rostoucím zadlužením a klesajícím růstem.

Streeck3

Trvalý růst, zdravé finance a špetka sociálního spravedlnosti (některé z  výhod kapitalismu poskytované těm bez kapitálu) byly dlouho považovány prokapitalistickou politickou ekonomií za předpoklad k získání potřebné legitimity. Co musí být z tohoto pohledu nejvíce alarmující, je fakt, že tři důležité dlouhodobé trendy, které jsem zmínil v úvodu, se mohou vzájemně posilovat. K dispozici je doklad o tom, že rostoucí nerovnost může být jednou z příčin poklesu růstu, neboť nerovnost brání zlepšení produktivity a oslabuje poptávku. Nízký růst naopak posiluje nerovnost zintenzivněním distribučního konfliktu, kdy daňové úlevy chudým jsou pro bohaté nevýhodné a bohatí trvají více než dříve na přísném dodržování „principu dle Matouše“, kterým se řídí volný trh: „Každému, kdo má, totiž bude dáno a bude mít hojnost: ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má.“[3] Navíc tím, že rostoucí dluh nevede k zastavení poklesu hospodářského růstu, zhoršuje nerovnost příjmů prostřednictvím strukturálních změn spojených s financializací, neboť ta je zaměřena na kompenzaci rostoucí příjmové nerovnosti, vzniklé v důsledku stagnujících mezd a škrtů ve veřejném sektoru.

Může to, co se zdá být bludným kruhem škodlivých trendů, pokračovat na věky? Existují protisíly, které by tyto trendy mohly prolomit — A co se stane, pokud se jim to nepodaří? Vždyť na to dosud měly téměř čtyři dekády. Historici nás informují, že krize není pro kapitalismus nic nového, dokonce může být ve skutečnosti potřebná pro jeho dlouhodobé zdraví. To, o čem tito znalci mluví, jsou cyklické pohyby nebo náhodné šoky, po kterých se kapitalistické ekonomiky mohou dostat do nové rovnováhy, tedy alespoň dočasně. Ale to, co vidíme dnes, se v retrospektivě jeví jako kontinuální proces vleklého rozkladu, zdlouhavého, ale zřejmě o to více neúprosného. Zotavení se z příležitostné očistné krize je jedna věc; přerušení zřetězených a propletených dlouhodobých trendů je ale něco docela jiného. Budeme-li předpokládat, že nižší růst, zvyšující se příjmová nerovnost a rostoucí dluh nejsou udržitelné do nekonečna a mohou společně vést ke krizi, která je systémové povahy a jejíž charakter si můžeme jen obtížně představit, dají se zahládnout nějaké náznaky blížícího se zvratu?

Další provizorium

Zpráva o stavu ekonomiky není dobrá. Od roku 2008 - tohoto vyvrcholení dosavadní posloupnosti poválečných krizí- již uplynulo šest let. Když byla vzpomínka na onen propad čerstvá, požadavky a plány na „reformu“, která měla ochránit svět před jeho opakováním, se množily. Mezinárodní konference a summity všeho druhu, které následovaly v rychlém sledu po sobě, však za polovinu dekády jen stěží něco přinesly. Mezitím se finanční sektor, odkud katastrofa přišla, plně vzpamatoval: zisky, dividendy, platy a odměny jsou tam, kde byly před krizí, zatímco znovuzavedení regulace se utápí v mezinárodních jednáních a domácím lobbování. Vlády, především ta ve Spojených státech, zůstaly pevně v sevření průmyslu na výrobu peněz. Na oplátku jim je zase velkoryse poskytována levná hotovost, peníze vytvořené z ničeho jejich jménem a jejich přáteli v centrálních bankách — z nichž nejdůležitějším je Mario Draghi, který dříve působil v Goldman Sachs a nyní je v čele ECB. Na těchto penězích pak sedí nebo je investují do vládního dluhu. Hospodářský růst zůstává chudokrevný, stejně jako pracovní trhy. Bezprecedentní likviditou se nepodařilo skokově nastartovat hospodářství a nerovnost dosahuje tak úžasné výše jako nikdy dříve, protože i tak malý růst si přivlastňuje horní jedno procento příjemců — přičemž lví podíl má jen zlomek z nich. [4]

Zdá se, že je opravdu jen málo důvodů k optimismu. Po nějakou dobu byl kapitalismus v zemích OECD udržován v chodu liberálními injekcemi peněz s nuceným oběhem v rámci politiky měnové expanze, jejíž architekti vědí lépe než kdokoli jiný, že takto to nemůže pokračovat donekonečna. Ve skutečnosti bylo provedeno v roce 2013 několik pokusů zbavit se tohoto zlozvyku, „taperingu“, a to v Japonsku a v USA, ale když se v důsledku toho propadly ceny akcií, byla tato snaha odložena. V polovině června Banka pro mezinárodní platby (BIS) v Basileji — matka všech centrálních bank — prohlásila, že „kvantitativní uvolňování“ musí skončit. Ve své výroční zprávě banka poukázala na to, že centrální banky, v reakci na krizi a pomalé oživení, rozšířily své rozvahy (jeden ze základních výkazů účetní závěrky – pozn. red.), „které jsou nyní kolektivně na zhruba trojnásobku své předkrizové úrovně — a dále rostou“.[5] I když bylo toto uvolňování nutné, aby „se zabránilo finančnímu kolapsu“, nyní by mělo být cílem „navrátit stagnující ekonomiky na silný a udržitelný růst“. To však bylo nad rámec kapacity centrálních bank, které:

„…nemohou přijmout strukturální hospodářské a finanční reformy potřebné pro návrat ekonomik na cestu k reálnému růstu, které státní orgány a jejich veřejnost chtějí a očekávají. Těmito opatřeními dosáhly centrální banky během obnovy jen to, že si půjčily čas… Ale čas nebyl dobře využit, protože přetrvávající nízká úroková sazba a nekonvenční politika usnadnily soukromému sektoru odložit oddlužování, vládám se snadno financují schodky a státní orgány odkládají potřebné reformy v oblasti reálné ekonomiky a finančního systému. Koneckonců, levné peníze usnadňují půjčování před spořením, usnadňují utrácení před zdaněním, usnadňují zachování stávajícího stavu před změnou.“

Podle všeho byl tento názor sdílen i Federálním rezervním fondem za Bernankeho řízení. Koncem léta roku 2013 se zdálo, že FED dává najevo, že čas lehce vydělaných peněz se blíží ke konci. V září byl však očekávaný návrat ke zvýšeným úrokových sazbám opět odložen. Důvodem bylo, že „ekonomika“ nevypadala tak „silná“, jak se doufalo. Globální ceny akcií šly okamžitě nahoru. Skutečným důvodem, proč je návrat ke konvenční měnové politice tak obtížný je samozřejmě to, že mezinárodní instituce jako BIS nemusí — v současné době — tolik vysvětlovat detaily, na rozdíl od politicky exponovaných národních centrálních bank. Při tomto stavu věcí je jedinou alternativou k udržení kapitalismu prostřednictvím neomezené poskytované peněžní zásoby snaha obnovit tuto zásobu skrze neoliberální ekonomické reformy, a to v podobě, v jaké jsou úhledně shrnuté ve druhém podtitulu výroční zprávy BIS za období 2012-13: „Enhancing Flexibility: A Key to Growth“. (Zvýšení flexibility: Klíč k růstu.) Jinými slovy, kombinace hořké medicíny pro většinu a sladkých plodů pro menšinu.[6]

Problém s demokracií

Diskuse o krizi a budoucnosti moderního kapitalismu musí nutně přejít k demokratické politice. Kapitalismus a demokracie byly po dlouhou dobu považovány za protivníky, jejich usmíření bylo, alespoň zvnějšku, dosaženo až v době poválečného uspořádání. Do začátku dvacátého století měli vlastníci kapitálu strach z demokratické většiny kvůli zrušení soukromého vlastnictví, zatímco dělníci a jejich organizace očekávali, že kapitalisté budou financovat návrat k autoritativnímu vládnutí a bránit svá privilegia. Ve světě studené války se zdálo, že se kapitalismus a demokracie stali spojenci, neboť´ v důsledku ekonomického pokroku bylo možné, aby dělnická většina přijala volný trh. Režim soukromého vlastnictví však dělal vše pro to, aby to vypadalo, že demokratická svoboda je neoddělitelná od svobody trhů a tvorby zisku a vlastně na nich závislá. Dnes se nicméně pochybnosti o slučitelnosti kapitalistické ekonomiky s demokratickým zřízením opět výrazně vrátily. Mezi obyčejnými lidmi se nyní rozšířen pocit, že politika už nemůže cokoliv v jejich životech změnit. To se odráží v obecných představách o zablokování, neschopnosti a korupci těch, kteří se zdají být stále více soběstačnou politickou třídou sloužící svým zájmům a kteří jsou jednotní ve svém tvrzení, že vůči nim jejich politice „neexistuje žádná alternativa“. Jedním z důsledků je klesající volební účast a velká nestálost voličů, což vede ke stále větší volební fragmentaci, vzestupu „populistických“ politických stran a všudypřítomné vládní nestabilitě.[7]

Legitimita poválečné demokracie byla založena na předpokladu, že státy mají schopnost intervenovat na trzích a napravovat jejich chyby v zájmu občanů. Desetiletí rostoucí nerovnosti příjmů však tento předpoklad zpochybnilo - projevilo se to bezmocností vlád před krizí roku 2008, během ní a po ní. Při své rostoucí bezvýznamnosti v globální tržní ekonomice, vlády a politické strany v demokratických zemích OECD více či méně šťastně přihlíží tomu, jak se „demokratický třídní boj“ proměnil v post-demokratický politainment - v podávání politické problematiky zábavnou formou.[8] Mezitím transformace kapitalistické politické ekonomiky z poválečného keynesiánství v neoliberální hayekianismus hladce postupovala: od politického modelu pro hospodářský růst prostřednictvím přerozdělování odshora dolů, k jinému způsobu, který očekával růst prostřednictvím přerozdělování zdola nahoru. Rovnostářská demokracie, která byla považována podle keynesiánství za ekonomicky produktivní, je za současného hayekianismu považována za brzdu efektivity, neboť růst je dán oddělením trhů — a kumulativními výhodami s tím spojenými — od deformujících přerozdělovacích politik.

Ústředním tématem současné antidemokratické rétoriky je fiskální krize současného státu, jak je zřejmé z ohromujícího nárůstu veřejného dluhu od roku 1970 (Obrázek 4).

Streeck4

Rostoucí veřejná zadluženost je připisována jednak volební většině žijící si nad poměry díky tomu, že zneužívá prostředky své společnosti, jednak oportunistickým politikům kupujícím si podporu krátkozrakých voličů za peníze, které nemají.[9] Nicméně je velmi nepravděpodobné, že by fiskální krize byla způsobena přemírou přerozdělování. Nahromadění státního dluhu se totiž shoduje s poklesem volební účasti, a to zejména u nižších příjmových kategorií, a že současně způsobuje snižování potřeby vstupovat do odborů, mizení stávek, omezování sociálního státu a rychlý vzrůst příjmové nerovnosti. To, co se podepsalo na stavu veřejných financí, byla klesající celková úroveň zdanění (Obrázek 5) a stále více regresivní charakter daňových systémů v důsledku „reforem“ u nejvyšších příjmů a korporátních daňových sazeb (Obrázek 6).

Streeck5

Streeck6

Navíc vlády nahrazováním daňových příjmů dluhem dále přispívaly k nerovnosti: nabízely dluhopisy jako bezpečné investiční příležitosti pro ty, jejichž peníze by jinak nemohly zabavit, avšak nejdřív si vlády samy musely tyto peníze půjčovat. Na rozdíl od daňových poplatníků totiž ti, kdo kupují státní dluhopisy nadále vlastní to, co zaplatili státu, a navíc z toho ještě pobírají úrok, který je obvykle hrazen ze stále menšího progresivního zdanění. Navíc mohou dluhopisy přenést na své děti. Rostoucí veřejný dluh je také politicky využíván k argumentaci pro škrty ve státních výdajích a privatizace veřejných služeb, což dále omezuje přerozdělovací demokratické intervence v kapitalistické ekonomice.

Institucionální ochrana tržního hospodářství před demokratickým zasahováním v posledních desetiletích značně pokročila. Odbory jsou všude na ústupu a v mnoha zemích byly téměř úplně vymýceny, zejména v USA. Hospodářská politika široce přešla na nezávislé — a tedy i demokraticky neodpovědné — centrální banky starajících se především o zdraví a dobrou vůli finančních trhů.[10] V Evropě jsou národní hospodářské politiky, včetně tvorby mezd a rozpočtu, stále více řízeny nadnárodními agenturami, jako jsou Evropská komise a Evropská centrální banka, které leží mimo dosah demokracie. Tím se evropský kapitalismus účinně de-demokratizuje — aniž by se ovšem de-politizoval.

Přesto mezi třídami závislými na zisku přetrvávají pochybnosti, zda demokracie, dokonce i ve své bezpohlavní současné verzi, umožní neoliberální „strukturální reformy“, které jsou nezbytné pro obnovu jejich režimu. Stejně jako běžní občané, ale z opačných důvodů, ztrácejí elity důvěru v demokratické instituce a jejich vhodnost pro přetváření společnosti v souladu s imperativy trhu. Pohrdavý pohled na demokratické volby jako na něco, co ničí tržní spravedlnosti a slouží oportunistickým politikům a jejich klientele, se stal mezi elitami běžným — stejně jako přesvědčení, že tržní kapitalismus očištěný od demokratické politiky bude nejen efektivnější, ale i ctnostný a odpovědný.[11] Země jako Čína jsou chváleny za své autoritářské politické systémy, které jsou mnohem lépe, než většinová demokracie s jejími rovnostářskými sklony vybaveny k tomu, aby se vypořádaly s tím, co se nazývá problémy „globalizace“. To je rétorika, která se začíná nápadně podobat meziválečným oslavám kapitalistických elit německého a italského fašismu (a dokonce i stalinského reálného socialismu) pro jejich zdánlivě vynikající správu ekonomických záležitostí.[12]

V současné době je politickou neoliberální mainstreamovou utopií „tržně konformní demokracie“, která je zbavená pravomocí ke korekcím trhu a podporuje „pobídkově kompatibilní“ přerozdělování zdola nahoru.[13] Ačkoliv tento projekt v západní Evropě a ve Spojených státech již pokročil dost daleko, jeho předkladatelé se i nadále obávají, že politické instituce zděděné z poválečného kompromisu, by mohly být v určitém okamžiku opět převzaty lidovou většinou v posledním úsilí blokovat pokrok dosažený v neoliberálním řešení krize. Tlak elit na ekonomickou neutralizaci demokracie tedy pokračuje v nezmenšené míře; v Evropě se to děje formou pokračujícího přesunu politicko-ekonomického rozhodování na nadnárodní instituce, jako je Evropská centrální banka a vrcholné schůzky vládních představitelů.

Je kapitalismus na pokraji svého konce?

Má kapitalismu své nejlepší dny za sebou? V 80. letech byla opuštěna myšlenka, že „moderní kapitalismus“ může být pomocí technokratického řízení a demokratické kontroly provozován jako „smíšená ekonomika“. Později, při neoliberální revoluci, byl sociální a ekonomický řád přehodnocen jako shovívavě se vynořující z „volného působení tržních sil“. Ale s krachem v roce 2008 se příslib samoregulujících se trhů, které samostatně dosahují rovnováhy, zdiskreditoval také — bez nového věrohodného modelu politicko-ekonomické správy, který by byl na dosah. To samo o sobě může být považováno za příznak krize, která se stává systémovou tím více, čím déle trvá.

Ve světle několik let klesajícího růstu, zvyšování nerovnosti a zadlužení — s ohledem na po sobě jdoucí agónie inflací, na veřejný dluh a finanční imploze objevující se od 70. let — je po dle mého názoru nejvyšší čas znovu přemýšlet o kapitalismu jako historickém fenoménu, který má nejen začátek, ale také konec. Stejně tak se musíme rozloučit se zcestnými modely sociální a institucionální změny. Nelze si představit, že konec kapitalismu bude spojen s nějakým rozhodnutím leninského typu, které vydá některá vláda nebo ústřední výbor, avšak kapitalismus nemůžeme považovat za věčný. (Ve skutečnosti to byl reálný socialismus, který byl centralizovaný v Moskvě a byl ukončen nařízením.) Situace však začne vypadat jinak, pokud si představíme, že by byl kapitalismus pomocí kolektivního rozhodnutí nahrazen nějakým prozíravě navrženým novým řádem. Pak kapitalismus necháme, aby se zhroutil sám.

Navrhuji, abychom se naučili o kapitalismu přemýšlet jako o etapě spějící ke konci, a to bez odpovědnosti za odpověď na otázku, co navrhnout na jeho místo. Jedná se o marxistický — nebo lépe řečeno: modernistický — předsudek, že kapitalismus jako historická epocha skončí pouze tehdy, když je nová, lepší společnost v dohlednu a revoluční subjekt je připraven implementovat ji pro pokrok lidstva. To předpokládá jistou míru politické kontroly nad naším společným osudem, o které se nám po zničení kolektivního zastoupení nemůže ani zdát a na niž při neoliberální globální revoluci můžeme mít sotva nějakou naději. Ani utopické vize alternativní budoucnosti, ani nadlidská předvídavost by neměly být nutné k ověření tvrzení, že kapitalismus čelí svému soumraku bohů (Götterdämmerung). Jsem ochoten prohlásit přesně toto tvrzení, i když jsem si vědom toho, kolikrát byl kapitalismus v minulosti prohlášen za mrtvý. Ve skutečnosti, všichni hlavní teoretikové kapitalismu předpověděli jeho blížící se pozbytí platnosti, a to již od doby, co se jeho koncept začal používat, tj. od poloviny 18. století. To zahrnuje nejen radikální kritiky, jako Marxe či Polanyiho, ale i buržoazní teoretiky, jako Webra, Schumpetera, Sombarta a Keynese.[14]

To, že se nestalo něco, co se i přes slušné předpovědi stát mělo, ještě neznamená, že to nenastane nikdy; není zde pro to žádný induktivní důkaz.  Domnívám se, že tato doba je jiná a jedním z jejích příznaků je, že dokonce ani hlavní tvůrci kapitalismu dnes nemají ponětí, jak celý systém znovu napravit — viz například nedávno zveřejněné zápisy z jednání Federal Reserve’s Board z roku 2008[15] nebo již zmíněnou zoufalou snahu centrálních bankéřů najít ten správný okamžik k ukončení „kvantitativního uvolňování“. To je však pouze povrch problému. Pod ním je neúprosná skutečnost, že kapitalistický vývoj už více či méně zničit každou instituci, která by mohla provést stabilizaci tím, že by kapitalismus omezila. Faktem je, že stabilita kapitalismu jako společensko-ekonomického systému závisí na jeho „vlastní dynamice“, která je obsažena v protichůdných sílách — v kolektivních zájmech a institucích, jež podřizují akumulaci kapitálu sociální kontrole a rovnováze. Důsledkem je, že kapitalismus může ohrozit sám sebe tím, že je příliš úspěšný. K tomuto bodu se ještě dále vrátím s podrobnější argumentací.

Má představa o konci kapitalismu — který podle mého názoru již probíhá — plyne z toho, že se jedná o sociální systém, který je z vlastních důvodů v chronickém havarijním stavu. Neexistence životaschopné alternativy v tom nehraje roli. I když nemůžeme vědět, kdy a jak přesně kapitalismus zmizí a čím toho bude dosaženo, podstatné je, že při ruce není žádná síla, která by mohla zvrátit tři sestupné trendy, a to v oblasti hospodářského růstu, sociální rovnosti a finanční stability, a u nichž dochází k jejich vzájemnému posilování. Na rozdíl od 30. let minulého století, dnes není na obzoru žádný politicko-ekonomický recept, ani zleva ani zprava, který by mohl poskytnout kapitalistickým společnostem ucelený nový režim regulací nebo nařízení. Sociální integrace, jakož i systémová integrace, se zdají být nenávratně poškozeny a dále se zhoršují.[16] Co se s největší pravděpodobností s postupem času bude dít, je kontinuální kumulace malých a menších dysfunkcí; ne nutně smrtících jako takových, ale většinou neopravitelných, a to tím spíše, čím více jich na jednotlivých místech bude. V rámci tohoto procesu budou částí celku do sebe zapadat méně a méně; poruchy všeho druhu se budou násobit; neočekávané důsledky se budou šířit po stále obskurnějších liniích kauzality. Nejistoty se budou množit; krize všeho druhu — legitimity, produktivity nebo obou — budou následovat v rychlém sledu za sebou a rovněž jejich předvídatelnost a zvladatelnost bude dále klesat (jak tomu bylo po desetiletí až dosud). Nakonec se nesčetné prozatímní opravy navržené při krátkodobém krizovém řízení zhroutí pod tíhou denních katastrof vyvolaných zřícením sociálního řádu do hlubokého anomického zmatku.

Když začneme pojímat konec kapitalismu jako proces, nikoli jako události, vyvolává to otázku, jak definovat kapitalismus. Společnosti jsou komplexní entity, které neumírají tak, jako organismy:  kromě vzácné výjimky celkového zániku je diskontinuita vždy zakotvena v nějaké kontinuitě. Říkáme-li, že společnost skončila, máme na mysli to, že některé rysy její organizace, které považujeme za důležité, zmizely, jiné však mohou přežít. Navrhuji, abychom k určení toho, zda je ještě kapitalismus naživu, umírající nebo mrtvý, stanovili jeho definici takto: jedná se o moderní společnost[17], která zajišťuje svou kolektivní reprodukci jako nezamýšlený vedlejší účinek individuálně racionální, konkurenční maximalizace zisku při uskutečňování akumulace kapitálu pomocí „pracovního procesu“. Kombinuje soukromé vlastnictví kapitálu s komodifikovanou pracovní sílou a plní přitom mandevillovský slib přeměny soukromých neřestí ve veřejné blaho.[18] Je to slib, o kterém tvrdím, že jej současný kapitalismus už nemůže splnit — protože končí svou historickou existenci ve formě samoreprodukujícího se, udržitelného, předvídatelného a legitimního společenského řádu.

U takto definovaného kapitalismu je nepravděpodobné, že by probíhal podle nějakého plánu. Jak rozpad pokračuje, vyvolává politické protesty a četné pokusy o kolektivní intervence. Ale po dlouhou dobu tyto protesty pravděpodobně zůstanou na úrovni luddistů (tj. ničitelů strojů z počátku 19. století): místní, rozptýlené, nekoordinované, „primitivní“ — přidělávající další poruchy, aniž by vytvářely nový řád, v nejlepším případě neúmyslně pomáhající tomu, aby další poruchy vznikly. Někdo by si mohl myslet, že dlouhotrvající krize tohoto druhu by otevřely více než několik oken příležitostí pro reformisty nebo revolucionáře. Zdá se však, že kapitalismus nejen že dezorganizuje sám sebe, ale stejně tak dezorganizuje i svou opozici, zbavuje ji schopnosti kapitalismus porazit nebo jej zachránit. Konec kapitalismu si pak musí kapitalismus zařídit sám, musí stanovit své vlastní zničení — což je, jak bych si dovolil tvrdit, přesně to, čeho jsme dnes svědky.

Pyrrhovo vítězství

Ale proč by kapitalismus, bez ohledu na své nedostatky, měl být vůbec v krizi, jestliže již nemá žádnou opozici hodnou tohoto jména? Když padl reálný socialismus v roce 1989, bylo to široce vnímáno jako konečný triumf kapitalismu, jako „konec dějin“. Dokonce i dnes, po roce 2008, zůstává všude stará levice na pokraji vyhynutí, zatímco novou levici se dosud nepodařilo objevit. Masy, chudí a bezmocní, stejně jako relativně dobře postavení lidé, se zdají být pevně ve spárech konzumerizmu, se společným zbožím, společnými akcemi a společnou organizací, vše důsledně podle aktuální módy. Pokud je to jediná možnost, proč by v ní tedy kapitalismus neměl pokračovat jako ve svém normálním stavu, pokud už ne pro žádný jiný důvod? Na první pohled je tu toho opravdu hodně, co mluví proti vyslovení smrti kapitalismu, bez ohledu na všechna varování na stránkách historie. Pokud jde o nerovnost, lidé si na ni mohou zvyknout, a to zejména pomocí veřejné zábavy a politického útlaku. Kromě toho existuje mnoho příkladů, kdy byly znovu zvoleny vlády, které snižují sociální výdaje a privatizují veřejné služby při svém úsilí o zdravé peníze pro majitele peněz. Pokud jde o zhoršení životního prostředí, tak to postupuje jen velmi pomalu ve srovnání s životem člověka, takže ho lze popírat a zároveň se s ním učit žít. Technologický pokrok nelze nikdy vyloučit, příkladem je frakování břidlic, ale jen si tím kupujeme čas. Pokud existují limity k pacifikaci síly konzumerismu, nejsou zatím nikde nablízku. Kromě toho, přizpůsobení se časově náročnějším a život pohlcujícím pracovním režimům lze považovat za přijetí konkurenční výzvy a příležitosti k osobnímu úspěchu. Kulturní definice dobrého života byly až dosud velmi tvárné a mohlo by se pokračovat v jejich přizpůsobování tak, aby odpovídaly postupu vpřed ke komodifikaci, alespoň dokud mohou být potlačovány, zesměšňovány nebo jinak marginalizovány radikální či náboženské protesty proti prokapitalistické převýchově. Nakonec, většina dnešních stagnačních teorií se vztahuje pouze na Západ nebo jen na USA, ale ne na Čínu, Rusko, Indii nebo Brazílii — na země, jejichž hranice hospodářského růstu mohou migrovat do rozsáhlých panenských území, čekajících na to, aby byly k dispozici kapitalistickému pokroku.[19]

Moje odpověď je, že pokud kapitalismus nemá žádnou opozici, může to být pro něj ve skutečnosti pro spíše závazek než nějaké aktivum. Sociální systémy prosperují z vnitřní heterogenity, z pluralitních organizačních principů. Ty je chrání před tím, aby zaměřovaly výlučně na jeden účel a vytěsňovaly jiné cíle, kterých se musí také dosahovat, pokud má být systém udržitelný. Kapitalismus, jak ho známe, značně těžil z nárůstu opozičního hnutí proti pravidlům zisku a trhu. Socialismus a odborové hnutí, tím že brzdí komodifikaci, brání kapitalismu zničit jeho nekapitalistické základny — důvěru, dobrou víru, altruismu, solidaritu v rámci rodiny a komunity a podobně. Za keynesiánství a fordismu opozice více či méně loajální ke kapitalismu zajišťovala a pomáhala stabilizovat agregátní poptávku, a to zejména v době recese. Pokud byly okolnosti příznivé, dělnické organizace dokonce sloužily jako „produktivitní bič“ tím, že nutily kapitál pouštět se do pokročilejších výrobních postupů. Právě v tomto smyslu Geoffrey Hodgson tvrdil, že kapitalismus může přežít jen potud, pokud není zcela kapitalistický — pokud nezbavil ani sebe, ani společnost, ve které se uplatňuje, „nezbytných nečistot“.[20] Z tohoto pohledu se zdá, že když kapitalismus porazí svou opozici, může to být ve skutečnosti Pyrrhovým vítězstvím, které jej zbaví vyrovnávacích sil. Ty jsou občas sice nepohodlné, ale ve skutečnosti jej podporují. Mohlo by se stát, že pokud kapitalismus zvítězí, stane se sám sobě nejhorším nepřítelem?

Hranice komodifikace

Při zkoumání této možnosti bychom se mohli obrátit na ideu Karla Polanyiho o sociálních limitech expanze trhu. Základem jeho pojetí jsou tří „fiktivní komodity“: práce, půda (nebo příroda) a peníze.[21] Fiktivní komodita je definována jako zdroj, pro který zákony nabídky a poptávky platí jen částečně, a nevhodně, pokud vůbec. Může s ní být tedy zacházeno jako s komoditou pouze za určitých vymezených okolností a regulovaným způsobem, protože kompletní komodifikace ji zničí, nebo ji udělá nepoužitelnou. Trhy však mají ze své podstaty tendenci expandovat mimo svou původní doménu, tj. mimo obchodování s materiálními statky, do všech ostatních oblastí života, bez ohledu na jejich vhodnost pro komodifikaci — nebo, vyjádřeno v marxistických pojmech, podřizovat se logice akumulace kapitálu. Není-li tato expanze trhu držena zpět omezujícími institucemi, stává se trvalým nebezpečím pro své vlastní ohrožení, a tím pro životaschopnost kapitalistického ekonomického a sociálního systému.

Ve skutečnosti vše nasvědčuje tomu, že dnes expanze trhu dosáhla kritického prahu u všech tří Polanyiho fiktivních komodit. Institucionální záruky, které sloužily k ochraně před úplnou marketizací, byly erodovány na několika frontách. To je to, co se zdá být v pozadí při hledání probíhajícím v současné době ve všech vyspělých kapitalistických společnostech: při hledání nového časového režimu, pokud jde o práci, zejména nového rozdělení mezi dobou strávenou při sociálních a ekonomických vztazích a při aktivitách ve volném čase; nového udržitelného energetického režimu ve vztahu k přírodě a nového stabilního finančního režimu pro výrobu a pro alokaci peněz. Ve všech třech oblastech dnes společnost hledá účinnější omezení logiky expanze,[22] institucionalizované jako jeden z prvků soukromého obohacení, které jsou základem kapitalistického společenského řádu. Tato omezení jsou zaměřena na stále náročnější požadavky zaměstnaneckého pracovního systému na lidskou práci, kapitalistického systému výroby a spotřeby na limitované přírodní zdroje a finančního a bankovního systému na důvěru lidí ve stále složitější pyramidové struktury peněz, úvěrů a dluhů.

Při zpětném pohledu na tři Polanyiho krizové oblasti lze konstatovat, že to byla přehnaná komodifikace peněz, které stáhla ke dnu globální ekonomiku v roce 2008: transformací neomezených nabídek levných úvěrů do čím dál sofistikovanějších finančních „produktů“ umožnila vznik realitní bubliny do té doby nepředstavitelné velikosti. V 80. letech deregulace amerických finančních trhů zrušila omezení soukromé výroby a marketizaci peněz, které byly zavedeny po Velké hospodářské krizi. „Financializace“, proces, který pod tímto názvem vešel ve známost, se zdála být posledním zbývajícím způsobem, jak obnovit růst a ziskovost ekonomiky přespříliš rozšířeného hegemona globálního kapitalismu. Jakmile se však průmysl vydělávání peněz uvolnil, investoval značnou část svých obrovských zdrojů do lobbování za další odstraňování regulací diktovaných opatrností, nemluvě o obcházení pravidel bez ohledu na to, jaká pravidla byla ponechána. S odstupem času je snadné pozorovat obrovská rizika, která přišla s přechodem od starého režimu P – K – Z (peníze – kapitál – zboží) na nový režim (P – P) při trendu stále rostoucí nerovnosti spojené s nepřiměřeným růstem bankovního sektoru.[23]

Pokud jde o přírodu, roste znepokojení nad nyní již široce vnímaným rozporem mezi kapitalistickým principem nekonečné expanze a konečnou zásobou přírodních zdrojů. Neomalthusiánské projevy různých denominací byly populární v 70. letech. I když si o nich člověk může myslet, co chce, a přestože některé z nich jsou nyní považovány za předčasně alarmující, nikdo vážně nepopírá, že modely spotřeby energie v bohatých kapitalistických společnostech nemohou být rozšířeny na zbytek světa, aniž by při tom byly zničeny základní předpoklady pro lidský život. Zdá se, že to, co dostává konečnou podobu, je závod mezi postupujícím vyčerpáváním přírody na straně jedné a technologickou inovací na straně druhé — nahrazování přírodních materiálů umělými, prevence nebo náprava škod na životním prostředí, vytváření ochrany proti nevyhnutelné degradaci biosféry. Otázkou, na kterou zřejmě nikdo není schopen odpovědět, zůstává, jak mohou být obrovské potenciálně potřebné kolektivní zdroje mobilizovány ve společnosti, která se řídí tím, co C. B. MacPherson nazývá „posesivní majetkový individualismus“.[24] Jaké subjekty a instituce jsou k dispozici pro zajištění kolektivního snesitelného životního prostředí ve světě konkurenceschopné výroby a spotřeby?

Třetí oblast, komodifikace lidské práce, možná dosáhla kritického bodu. Mezinárodní soutěž v deregulaci trhu práce zničila jakékoliv vyhlídky na to, že by jednou mohlo být dosaženo všeobecného omezení pracovní doby.[25] To učinilo zaměstnání stále větší části populace obtížnějším.[26] Vzhledem k rostoucímu podílu žen na trhu práce, a z části také kvůli zániku „rodinné mzdy“, se zvýšil počet hodin za měsíc, které prodává rodina zaměstnavatelům, zatímco mzdy zaostávaly za produktivitou, nejvíce dramaticky v srdci kapitalismu, v USA (Obrázek 7).

Streeck7

Ve stejné době navzdory deregulaci a ničení odborů trhy práce selhaly, takže zbytková nezaměstnanost dosáhla 7 až 8 procent, což se stalo novou normou i v zemích jako je Švédsko. Robotárny se rozšířily do mnoha průmyslových odvětví, včetně služeb, ale většinou v globálních periferiích mimo dosah státních orgánů, očí spotřebitelů a toho, co zbylo z odborů v kapitalistickém centru. Otrocká práce konkuruje dělníkům v zemích s historicky silnou ochranou práce, přičemž pracovní podmínky v periferiích zhoršují a v centru se endemický šíří nezaměstnanost. Mezitím se množí stížnosti na pronikání práce do rodinného života spolu s tlaky trhu práce na to, aby se člověk zapojil do nekončícího závodu na upgrade „lidského kapitálu“. Navíc globální mobilita umožňuje zaměstnavateli nahradit neochotné místní pracovníky ochotnými přistěhovalci. Tím se rovněž vyrovnává porodnost, která je pod úrovní prosté reprodukce, zčásti kvůli změněné rovnováze mezi neplacenou a placenou prací a mezi netržní a tržní spotřebou. Výsledkem je dlouhodobé oslabení sociálních protisměrných pohybů, způsobené ztrátou třídní a sociální solidarity a doprovázené ohromujícími politickými konflikty související s etnickou diversitou, a to i v tradičně liberálních zemích, jako jsou Nizozemsko, Švédsko a Norsko.

Otázka, jak a kdy musí být akumulace kapitálu omezena, aby bylo dosaženo ochrany tři fiktivních komodit před úplnou komodifikací, byla zpochybňována v celé historii kapitalismu. Ale probíhající celosvětová krize ve všech třech hraničních oblastech současně je něco jiného: vyplývá to z okázale úspěšného náporu trhů, expandujících rychleji než kdy jindy, na široké spektrum institucí a aktérů, ať už pocházejí z minulosti nebo vznikly v dlouhých politických bojích, které měly na nějaký čas zadržet postup kapitalismu na určité úrovni sociálního ukotvení. Práce, půda a peníze se současně staly krizovými zónami poté, co „globalizace“ obdařila tržní vztahy a výrobní řetězce nebývalou schopností překračovat hranice národních politických a právních jurisdikcí. Výsledkem je rozpad základních institucí, které v moderní době více či méně úspěšně domestikovaly kapitalistickou „zvířecí vitalitu“ v zájmu společnosti jako celku, jakož i samotného kapitalismu.

Akumulace kapitálu může dosahovat svých limitů  nejen z hlediska fiktivního zboží. Napohled to vypadá, že spotřeba zboží a služeb neustále roste a implicitní předpoklad moderní ekonomie — že lidská touha a schopnost konzumovat jsou neomezené — se dá snadno obhájit při návštěvě jakéhokoli velkého nákupního centra. Přesto obavy, že se trhy spotřebního zboží mohou v určitém okamžiku stát nasycenými — snad v průběhu post-materialistického oddělení lidských tužeb od koupě zboží — jsou dost rozšířené mezi výrobci závislými na zisku. To samo o sobě odráží skutečnost, že spotřeba se ve vyspělých kapitalistických společnostech již dlouho stává oddělenou od materiální potřeby.[27] Významný podíl současných výdajů na spotřebu — který stále rychle roste — se dnes utratí nikoliv za užitné hodnoty zboží, ale za jejich symbolickou hodnotu, jejich auru nebo gloriolu. To je důvod, proč se odborníci v průmyslové praxi ocitají tváří v tvář skutečnosti, že platí více než kdy jindy za marketing, a to nejen za reklamu, ale i za design produktu a inovaci. Přes rostoucí sofistikovanost podpory prodeje činí tato nehmotná kulturní aktiva komerční úspěch obtížně předvídatelný — určitě hůře než v době, kdy mohlo být růstu dosaženo postupným nabízením praček všem domácnostem v zemi.[28]

Pět systémových poruch

Kapitalismus bez opozice je ponechán vlastním nástrojům, které však nezahrnují autoregulaci. Kapitalistická honba za ziskem je neomezená a nemůže tomu být jinak. Představa, že méně může být více, není principem, kterému by kapitalistická společnost mohla dostát; to jí musí být vnuceno z vnějšku. Jinak neskončí svůj postup, kterým stravuje samu sebe, což se nakonec může skutečně stát. V současné době už jsme, jak tvrdím, v pozici, kdy pozorujeme kapitalismus umírat kvůli tomu, že zničil svou opozici – umírá takříkajíc z předávkování sám sebou. Pro ilustraci chci poukázat na pět systémových poruch dnešního rozvinutého kapitalismu; všechny vycházejí různými způsoby z oslabení tradičních institucí a politických omezení kapitalistického vývoje. Jsou to stagnace, oligarchická redistribuce, drancování veřejného vlastnictví, korupce a globální anarchie.

Šest let po pádu Lehman Brothers jsou v módě předpovědi dlouhodobé hospodářské stagnace. Typickým příkladem je tolik diskutovaný dokument Roberta Gordona, který tvrdí, že hlavní inovace, které pohánějí produktivitu a hospodářský růst od roku 1800, jako bylo zvýšení rychlosti přepravy nebo instalace tekoucí vody ve městech, se mohly stát jen jednou.[29] Ve srovnání s nimi produkuje nedávné rozšíření informačních technologií jen malý vliv na zvýšení produktivity, pokud vůbec nějaký. Zatímco se Gordonovy argumenty mohou zdát technologicky poněkud deterministické, jako pravděpodobné se jeví to, že kapitalismus může doufat v získání úrovně růstu potřebné ke kompenzaci dělnické třídy nekapitalistů (aby pomohla zase jiným akumulovat kapitál), jen pokud, technologie zajistí nové příležitosti ke zvyšení produktivity. V každém případě Gordon ve své doplňující myšlence podporuje předpověď nízkého nebo žádného růstu tím, že uvádí šest netechnických faktorů — nazývá je „headwinds (jdoucí protivětru)“ — které by směřovaly k dlouhodobé stagnaci „dokonce i tehdy, když by inovace pokračovaly… i ve dvou desetiletích před rokem 2007“.[30] Mezi tyto faktory zahrnuje dva, o kterých tvrdím, že se po určitou dobu prolínají s nízkým růstem: nerovnost a „převis spotřebitelského a veřejného dluhu“.[31]

Je s podivem, jak blízko má současná stagnační teorie k marxistické teorii podspotřeby ze 70. a 80. let minulého století.[32] V současné době se také Lawrence „Larry“ Summers — přítel z Wall Streetu, hlavní architekt finanční deregulace za Clintona a Obamova první volba na prezidenta Federálního rezervního fondu, dokud nemusel ustoupit kvůli kongresové opozici[33] — připojil ke stagnačním teoretikům. Na ekonomickém fóru MMF 8. listopadu loňského roku se Summers přiznal ke ztrátě naděje, že by téměř nulové úrokové sazby v dohledné budoucnosti mohly produkovat výrazný hospodářský růst ve světě, který jak cítí, trpí přebytkem kapitálu.[34] Summersova predikce „dlouhodobé stagnace“ jako „nového normálního stavu“ se setkala mezi jeho kolegy ekonomy, včetně Paula Krugmana, s překvapivě širokým souhlasem.[35] To, co Summers zmínil jen okrajově, bylo, že nápadný neúspěch dokonce i záporných reálných úrokových sazeb na oživení investic se shodoval se zvýšením dlouhodobé nerovnosti jak v USA, tak i jinde. Jak věděl již Keynes, koncentrace příjmů v horních vrstvách musí snižovat koupěschopnou poptávku a vede vlastníky kapitálu k tomu, aby hledali spekulativní ziskové příležitosti mimo „reálnou ekonomiku“. To mohla být ve skutečnosti jedna z příčin „financializace“ kapitalismu, která začala v 80. letech.

Mocenské elity globálního kapitalismu se, jak se zdá, smířily s tím, že v dohledné době nastane jen nízký agregátní růst, nebo nenastane žádný. To nevylučuje vysoké zisky ve finančním sektoru, které v podstatě plynou ze spekulativního obchodování s levnými penězi poskytovanými centrálními bankami. Zdá se, že se málokdo obává toho, že by peníze generované k zabránění stagnace z deflace mohly způsobit inflaci, protože odbory, které by si mohly nárokovat podíl, již neexistují.[36] Ve skutečnosti je nyní problémem to, že je inflace spíše příliš málo než příliš mnoho a nově vznikající uznávaná moudrost zní: zdravá ekonomika vyžaduje roční míru inflace ve výši nejméně 2 procenta, ne-li více. Jediná inflace na obzoru je však ta v bublinách cen aktiv a Summers se velmi snaží připravit své publikum na spousty z nich.

Pro kapitalisty a jejich sluhy vypadá budoucnost rozhodně jako rozbitá cesta. Nízký růst jim bude odpírat další zdroje, jimž by se daly urovnat distribuční konflikty a uklidnit nespokojenost. Bubliny čekají na nenadálé prasknutí a není jisté, zda státy znovu získají své kapacity, aby se včas postaraly o oběti. Stagnující ekonomika, jak se ukazuje, bude mít daleko k ekonomice ustáleného stavu; s tím, jak růst klesá, a rizika stoupají, bude boj o přežití intenzivnější. Spíše než obnovení ochranných limitů komodifikace, které s příchodem globalizace zastaraly, bude třeba stále hledat nové způsoby, jak využívat přírodu, rozšiřovat a intenzifikovat pracovní dobu, a podporovat to, co se v žargonu nazývá kreativním financováním, v zoufalé snaze udržet si vysoké zisky a zajistit akumulaci kapitálu. Scénář „stagnace s možností bublin“ si můžeme velmi věrohodně představit jako boj všech proti všem přerušený příležitostnou panikou.

Plutokraté a kořist

Co se týká druhé poruchy, nic nenasvědčuje tomu, že bude v dohledné době, nebo vůbec někdy, přerušen dlouhodobý trend směrem k větší ekonomické nerovnosti. Nerovnost snižuje růst, a to nejen z keynesiánských důvodů. Snadné peníze, v současné době poskytované centrálními bankami s cílem obnovit růst — což je pohodlné pro kapitál, ale samozřejmě ne pro dělníky — zvyšují dále nerovnost tím, že nafukují finanční sektor, a to svádí spíše ke spekulativnímu než produktivnímu investování. Přerozdělování na vrcholu se stává oligarchickým: spíše než společnému zájmu o hospodářský pokrok, jak slibovala neoklasická ekonomie, slouží naopak k vytěžení zdrojů čím dál více ožebračené a upadající společnosti. Země, které v této souvislosti přicházejí do úvahy, jsou Rusko a Ukrajina, ale také Řecko a Španělsko a stále více i Spojené státy. Při oligarchickém přerozdělování je keynesiánská vazba, která svazuje zisky bohatých se mzdami chudých, přerušena tím, že se oddělí osud ekonomických elit od osudu lidí.[37] To předjímala nechvalně známá „plutonomická“ brožura, kterou distribuovala Citibank v letech 2005 a 2006 vybranému kruhu svých nejbohatších klientů, aby je ujistila, že jejich prosperita již není závislá na námezdně pracujících.[38]

Oligarchické přerozdělování a trend směrem k plutonomii, a to i v zemích, které jsou stále považovány za demokracie, vyvolaly noční můru u elit jistých si tím, že přežijí sociální systém, který je učinil bohatými. Plutonomičtí kapitalisté již nemusí mít strach o národní hospodářský růst, protože jejich nadnárodní bohatství roste bez něj. Odtud tedy pochází odchod superbohatých ze zemí, jako je Rusko nebo Řecko — seberou své peníze (nebo také svých spoluobčanů) a utíkají, nejčastěji do Švýcarska, Velké Británie nebo Spojených států. Možnost, kterou globální kapitálový trh poskytuje, zachránit sebe a svou rodinu tím, že odejdete i se svým majetkem, představuje pro bohaté nejsilnější pokušení zahrát koncovku — vybrat hotovost, spálit mosty a nenechat za sebou nic než spálenou zemi.

S tím úzce souvisí třetí porucha, drancování veřejného vlastnictví prostřednictvím neposkytování dostatečných finančních prostředků a privatizací. Na jiném místě jsem ukázal, že původ této poruchy spočívá v „dvojnásobném přechodu“ v 70. letech: v přechodu od státu daní ke státu dluhů a poté od konsolidovaného státu (consolidation state) ke státu škrtů (austerity state). Nejdůležitější z příčin této změny byly nové možnosti, které nabízely globální kapitálové trhy od roku 1980 pro korporace a osoby s vysokými příjmy: daňové úniky, vyhýbání se placení daní, daňový režim nakupování a vymáhání daňových škrtů po státu. Pokusy o řešení schodků veřejných financí se týkají téměř výhradně pouze škrtů ve vládních výdajích — a to na sociální zabezpečení, na investice do hmotné infrastruktury a do lidského kapitálu. S tím jak zisky dosahovaly stále vyšších procent, se veřejný majetek v kapitalistických ekonomikách (často dramaticky) snižoval a hladověl na úkor mezinárodního mobilního oligarchického bohatství. Součástí tohoto procesu byla privatizace, prováděná bez ohledu na prospěch veřejnosti, na produktivitu a sociální soudržnost, které mohly působit na hospodářský růst a sociální spravedlnost.

Dokonce i před rokem 2008 bylo obecně považováno za samozřejmé, že fiskální krize poválečného stavu musela být vyřešena snížením výdajů namísto zvyšování daní, a to zejména bohatým. Konsolidace veřejných financí prostřednictvím úsporných opatření a škrtů byla a je uvalena na společnosti, i když je pravděpodobné, že se tím stlačuje růst. To by mohl být další doklad toho, že ekonomika oligarchů byla oddělena od obyčejných lidí stejně jako je jím fakt, že bohatí již neočekávají, že zaplatí cenu za maximalizaci svých příjmů na úkor nebohatých ani za prosazování svých zájmů na úkor ekonomiky jako celku. To, co se zde vynořuje, je zásadní napětí, jak je popsáno Marxem: napětí mezi stále rostoucím sociálním charakterem výroby v pokročilé ekonomice a společnosti a na jedné straně a soukromým vlastnictvím výrobních prostředků na straně druhé. S tím, jak růst produktivity vyžaduje více veřejných prostředků, má tendenci dostat se do rozporu s vlastní akumulací zisku a nutí kapitalistické elity vybrat si mezi nimi. Výsledkem je to, čeho jsme dnes svědky: ekonomická stagnace v kombinaci s oligarchickým přerozdělováním.[39]

Pokračování článku ZDE.


[1] Jiná verze tohoto textu byla veřejně přednesena dne 23. ledna 2014 jako přednáška nadace Anglo-German Foundation Lecture v Britské akademii.

[2] Tyto argumenty jsem ve větší míře prozkoumal v knize Buying Time: The Delayed Crisis of Democratic Capitalism, London and New York 2014.

[3] Matouš 25:29. Tímto poprvé popsal Robert Merton sociální mechanismus v článku ‘The Matthew Effect in Science’, Science, vol. 159, no. 3810, pp. 56-63. Technický termín je kumulativní prospěch.

[4] Viz práce Emmanuela Saeze, ‘Striking It Richer: The Evolution of Top Incomes in the United States’, 2 March 2012, k dispozici prostřednictvím Saezovi osobní webové stránky na University of California; a práce Facundo Alvaredo, Anthony Atkinson, Thomas Piketty a Emmanuel Saez, ‘The Top 1 per cent in International and Historical Perspective’, Journal of Economic Perspectives, vol. 27, no. 3, 2013, pp. 3-20.

[5] Bank for International Settlements, 83rd Annual Report, 1 April 2012–31 March 2013, Basel 2013, p. 5.

[6] I to může být méně než slibné v zemích, jako jsou USA a Velká Británie, kde je těžké pochopit, že z neoliberálních „reforem“ ještě něco zůstává k implementaci.

[7] Viz kniha Armin Schäfer and Wolfgang Streeck, eds, Politics in the Age of Austerity, Cambridge 2013.

[8] Viz knihy Walter Korpi, The Democratic Class Struggle, London 1983; a Colin Crouch, Post-Democracy, Cambridge 2004.

[9] Jedná se o pohled podle teorie veřejné volby (Public Choice) na fiskální krizi, jak jej přesvědčivě předložil James Buchanan a jeho škola; viz například v knize Buchanan a Gordon Tullock, The Calculus of Consent: Logical Foundations of Constitutional Democracy, Ann Arbor 1962.

[10] Často se zapomíná, že většina centrálních bank, včetně BIS, již dlouhou byly nebo ještě jsou částečně v soukromém vlastnictví. Například Bank of England a Bank of France byly znárodněny až po roce 1945. „Nezávislost“ centrálních bank, která byla zavedena v mnoha zemích v 90. letech, může být viděna jako forma reprivatizace.

[11] Samozřejmě, jak ve své knize poukázal Colin Crouch, neoliberalismus ve své stávající podobě je vlastně politicky hluboce zakořeněná oligarchie obřích nadnárodních společností; Crouch, The Strange Non-Death of Neoliberalism, Cambridge 2011.

[12] Viz knihy Daniel A. Bell, Beyond Liberal Democracy: Political Thinking for an East Asian Context, Princeton 2006; a Nicolas Berggruen and Nathan Gardels, eds, Intelligent Governance for the 21st Century: A Middle Way between West and East, London 2012.

[13] Výraz „v souladu s trhem“ (nebo také „tržně konformní“) pochází od Angely Merkelové. Veřejná rétorika kancléřky se zdá být záměrně navržena tak, aby zamlžovala a mystifikovala. Zde je její prohlášení ze září 2011 o tomto subjektu v originálním Merkelspeaku: ‘Wir leben ja in einer Demokratie und sind auch froh darüber. Das ist eine parlamentarische Demokratie. Deshalb ist das Budgetrecht ein Kernrecht des Parlaments. Insofern werden wir Wege finden, die parlamentarische Mitbestimmung so zu gestalten, dass sie trotzdem auch marktkonform ist, also dass sich auf den Märkten die entsprechenden Signale ergeben.“ Hrubý překlad by mohl znít takto: „Určitě žijeme v demokracii a jsme tomu rádi. Je to parlamentní demokracie. Proto je právo na rozpočet základním právem parlamentu. V tomto rozsahu budeme hledat způsoby, jak utvářet parlamentní spolurozhodování takovým způsobem, aby bylo také v souladu s trhem, aby se příslušné signály také objevily na trhu.“

[14] Kdyby historie ukázala, že jsem se mýlil, budu alespoň v dobré společnosti.

[15] Jak uvádí Gretchen Morgenson, ‘A New Light on Regulators in the Dark’, New York Times, 23 April 2014. Článek prezentuje „znepokojující obraz centrální banky, který byla ve tmě/nic netušila o každé blížící se katastrofě v průběhu roku 2008.“

[16] V těchto pojmech, viz David Lockwood, ‘Social Integration and System Integration’, a George Zollschan a Walter Hirsch, eds, Explorations in Social Change, London 1964, pp. 244–57.

[17] Nebo, jak ji Adam Smith nazývá, „progresivní“ společnost — je zaměřená na růst své produktivity a prosperity, která je v zásadě bez hranic, jak měřeno podle velikosti své peněžní ekonomiky.

[18] Další definice kapitalismu zdůrazňuje, například mírový charakter kapitalistické obchodní výměny na trhu: viz Albert Hirschman, ‘Rival Interpretations of Market Society: Civilizing, Destructive or Feeble?’, Journal of Economic Literature, vol. 20, no. 4, 1982, pp. 1463-1484. To opomíjí skutečnost, že nenásilný „volný obchod“ se obvykle omezuje jen na střed kapitalistického systému, zatímco na jeho historické a územní periferii je násilí na denním pořádku. Například ilegální trhy (drogy, prostituce, zbraně, atd.) ovládané soukromým násilím získávají obrovské sumy peněz pro legální investice — což je varianta primitivní akumulace. Navíc, legitimní veřejné a nezákonné privátní násilí často splývá, a to nejen na kapitalistickém okraji, ale také při podpoře poskytované centrem svým kolaborantům na periferii. Zahrnuje také veřejné násilí centra proti odpůrcům systému, a pokud ještě smysluplně existují, proti odborům.

[19] I když nedávná posouzení jejich hospodářských výsledků a výhledů jsou mnohem méně nadšené, než tomu bylo před dvěma nebo třemi lety. V poslední době euforický „BRIC“ diskurz byl následován úzkostným zpochybňováním ekonomických perspektiv „Křehké pětky“ (Turecko, Brazílie, Indie, Jižní Afrika a Indonésie, New York Times, 28 January 2014). Zprávy o hromadění problémů v čínském kapitalismu jsou také stále častější, zdůrazňují, mimo jiné, rozsáhlou zadluženost místních a regionálních samospráv. Od krymské krize, také slyšíme o strukturálních slabinách ruské ekonomiky.

[20] „Každý socioekonomický systém se musí spoléhat na to, že alespoň jeden strukturálně odlišný subsystém funguje. Vždy musí souběžně koexistovat pluralita několika modelů výroby tak, aby sociální rozvoj jako celek měl potřebnou strukturální rozmanitost potřebnou k tomu, aby se mohl vyrovnat se se změnami“: Hodgson, ‘The Evolution of Capitalism from the Perspective of Institutional and Evolutionary Economics’, in Hodgson et al., eds, Capitalism in Evolution: Global Contentions, East and West, Cheltenham 2001, pp. 71ff. Pro méně funkcionalistickou formulaci stejné myšlenky viz můj pojem „beneficial constraint (prospěšné omezení)“: ‘Beneficial Constraints: On the Economic Limits of Rational Voluntarism’, in Rogers Hollingsworth a Robert Boyer, eds, Contemporary Capitalism: The Embeddedness of Institutions, Cambridge 1997, pp. 197–219.

[21] Karl Polanyi, The Great Transformation: The Political and Economic Origins of Our Time [1944], Boston 1957, pp. 68–76.

[22] Nebo dokonce „transgrese“, a pokud půjdeme do němčiny: Steigerungslogik.

[23] Donald Tomaskovic-Devey and Ken-Hou Lin, ‘Income Dynamics, Economic Rents and the Financialization of the us Economy’, American Sociological Review, vol. 76, no. 4, 2011, pp. 538-59.

[24] C. B. MacPherson, The Political Theory of Possessive Individualism: Hobbes to Locke, Oxford 1962.

[25] Zvažme v této souvislosti útok na poslední zbytky 35hodinového pracovního týdne ve Francii, a to pod patronátem socialistického prezidenta a jeho strany.

[26] Z kapitalistické hranice je hlášeno, že přední investiční banky začaly navrhovat pro své zaměstnance na nejnižší úrovni, že „by se měli pokusit měsíčně strávit čtyři víkendové dny mimo úřad, jako součást širšího úsilí o zlepšení pracovních podmínek“: ‘Wall St Shock: Take a Day Off, Even a Sunday’, New York Times, 10 January 2014.

[27] Vzpomeňme na gigantický potlach, v původním slova smyslu je to indiánská darovací slavnost, který pořádá každý rok před vánoci odvětví spotřebitelského zboží společně s obchodními řetězci nebo po Dni díkůvzdání zlověstně označovaném v USA jako „černý pátek“, kvůli všudypřítomnému snížení cen a kolektivní nákupní hysterii, s tím spojenou. Představte si to zoufalství, pokud by se nikdo nedostavil!

[28] Zásadní význam konzumní kultury pro reprodukci současného kapitalismu nelze podceňovat. Spotřebitelé jsou základními spojenci kapitálu v jejich distribučním konfliktu dokonce i tehdy, pokud jsou výrobci a spotřebitelé ti samí lidé. Při honu za nejvýhodnějším nákupem spotřebitelé porazili sami sebe jako výrobce, odsunutím své vlastní práce do zahraničí; tím, že si berou spotřebitelské úvěry na doplnění své snížené kupní síly si doplňují spotřebitelskou pobídku o zákonnou povinnost pracovat, ke které se zavázali jako dlužníci a vymáháním věřitelů. Viz Lendol Calder, Financing the American Dream: A Cultural History of Consumer Credit, Princeton 1999.

[29] Robert Gordon, ‘Is US Economic Growth Over? Faltering Innovation Confronts the Six Headwinds’, NBER Working Paper no. 18315, August 2012.

[30] Podle Gordona je tato hodnota ve výši 1,8 procent ročně. Pod vlivem šesti nepříznivých sil, by v budoucnu klesla na 0,2 procenta ročně pro spodních 99 procent americké populace: Gordon, ‘Is US Economic Growth Over?’, pp. 18 ff. (Růst pro horní jedno procento je samozřejmě jiná věc.) Všimněte si, že Gordon se domnívá, že ve skutečnosti bude základní tempo růstu nižší než 1,8 procenta.

[31] Gordonovo cvičení v prognózování bylo a je široce diskutováno. Byly vyjádřeny pochybnosti, zejména s ohledem na budoucí technologický pokrok v oblasti umělé inteligence a robotiky. Zatímco pokrok na tomto poli se zdá být pravděpodobný, avšak je nepravděpodobné, že jeho plody budou spravedlivě sdíleny. Bez sociální ochrany by byl technologický pokrok v těchto oblastech destruktivní na zaměstnanost a vedl by k další sociální polarizaci. Bez ohledu na to, jak by mohl technologický pokrok přispět k růstu, bude pravděpodobně anulován tím, co by přidal k nerovnosti.

[32] Viz, mezi mnoha jinými, Harry Magdoff and Paul Sweezy, Stagnation and the Financial Explosion, New York 1987. Zajímavé posouzení použitelnosti teorie podspotřeby v kapitalismu po roce 2008 viz John Bellamy Foster and Fred Magdoff, The Great Financial Crisis: Causes and Consequences, New York 2009.

[33] Podle všeho také proto, že by musel přiznat svůj značný příjem, který obdržel od firem z Wall Street po svém odstoupení z Obamovy administrativy na konci roku 2010. Viz ‘The Fed, Lawrence Summers, and Money’, New York Times, 11 August 2013.

[34] Stejný nápad byl předložen v roce 2005, kdy Ben Bernanke, brzy následoval Alana Greenspana ve FEDu, když se odvolal na „nadbytek úspor“, které způsobily selhání FEDu, že „zaplavuje trhy likviditou“ na povzbuzení investic. Dnes se Summers mimochodem hlásí k pohledu levicových stagnačních teoretiků, že „boom“ v 90. letech a na počátku 20. století byl chimérou: „Příliš snadné peníze, příliš mnoho půjček, příliš mnoho bohatství. Byl to velký boom? Využití kapacit nebylo pod žádným velkým tlakem, nezaměstnanost nebyla za žádné mimořádně nízké úrovni. Inflace byla zcela v klidu. Tak nějak i velký bublina nebyla dost velká, aby produkovala přebytek agregátní poptávky.“ Video se Summersovou řečí je k dispozici na webových stránkách MMF.

[35] Paul Krugman, ‘A Permanent Slump?’, New York Times, 18 November 2013.

[36] Jejich absence, samozřejmě, byla jedním z důvodů, proč mohly nastat nadměrné zisky a útlum poptávku.

[37] V USA, i jinde, bohatí mobilizují proti odborům a uzákonění minimální mzdy, přestože nízké mzdy oslabují agregátní poptávku. Zdá se, že je to proto, že bohatá nabídka čerstvých peněz nahrazuje masovou kupní sílu, tím, že ti, kteří k nim mají přístup, aby tvořili svůj profit ve finančním sektoru. Poptávka ze spodu by byla atraktivní pro „úspory“ bohatých na investicích v oblasti služeb a výroby. Viz, v této souvislosti, výzva generálního ředitele Konfederace britského průmyslu, která reprezentuje výrobní firmy, z konce loňského roku, svým členům, aby platily lépe své zaměstnance, protože příliš mnoho lidí se zaseklo v málo placeném zaměstnání. Viz ‘Companies urged to spread benefits widely’, Financial Times, 30 December 2013.

[38] Citigroup Research, ‘Plutonomy: Buying Luxury, Explaining Global Imbalances’, 16 October 2005; ‘Revisiting Plutonomy: The Rich Getting Richer’, 5 March 2006.

[39] Nota bene, kapitalismus je o zisku, ne o produktivitě. Zatímco někdy mohou jít ruku v ruce, je pravděpodobné, že se rozejdou, když ekonomický růst začne požadovat disproporcionální rozšíření veřejné domény, jak je uvedeno dříve podle „Wagnerova zákona“: Adolph Wagner, Grundlegung der politischen Oekonomie, 3rd edn, Leipzig 1892. Kapitalistické preference za účelem dosažení zisku na úkor produktivity, a s nimi režim kapitalistického soukromého vlastnictví jako celku, se pak může dostat na cestu hospodářského a sociálního pokroku.


Související články:
(Obecné problémy levice)

Socialismus a Praľské jaro (literatura) (10.06.2018)
Socialismus a Praľské jaro (3) (10.06.2018)
Socialismus a Praľské jaro (2) (10.06.2018)
Socialismus a Praľské jaro (10.06.2018)
Tys dopadla, levice! (07.11.2017)
O jakou revoluci ąlo? (13.10.2017)
Naąe politika a 100. výročí dekretu o míru (01.06.2017)
Volby? Volby! (11.04.2017)
Co je levicové? (09.03.2017)
Příchod jara (12.02.2017)
Imperialismus – netradičně jako období čekání na nového globálního hegemona (01.12.2016)
Quod licet Jovi ...? (31.05.2016)
Vrátit víru v budoucnost (29.01.2016)
KKE a "Praľská deklarace" (04.06.2015)
Rentiérský stát (31.05.2015)
Společnost a levice na křiľovatce (26.05.2015)
Deklarace Mezinárodní konference KSČM (24.05.2015)
Úvahy o daląí cestě hnutí (24.05.2015)
Ke dvěma aktuálním otázkám hnutí (24.05.2015)
Kritika současných reformistických tendencí demokratického socialismu (07.05.2015)
Potřeba koalice levice a iniciativ (12.04.2015)
Čeho (ne)třeba se bát (05.02.2015)
Jak skončí kapitalismus? (2) (26.12.2014)
Sociálně demokratické programy (25.12.2014)
Hegemonie: genealogie pojmu (2) (24.12.2014)
Hegemonie: genealogie pojmu (24.12.2014)
Levice můľe vyhrát (17.12.2014)
Návrh programu naší strany (03.12.2014)
Zahájení programové diskuse (19.11.2014)
Spojování sil a společné akce jsou nutné a možné (23.04.2013)
Naše poznanie o spoločnosti alebo Definícia pojmu socializmus. (12.04.2013)
Vzor Fico? (11.02.2013)
O společenských poměrech v Rusku (02.02.2013)
Volby: vítězové a poražení (19.11.2012)
Diskuse na levici (26.06.2012)
Otevřený dopis Michalise Matzavinose adresovaný ÚV KKE (24.06.2012)
K volbám v Řecku (19.06.2012)
Změnit svět bez převzetí moci, marxistické vydání (04.06.2012)
Prožíváme globální jaro (19.05.2012)
O výstupu na vysoké hory (02.11.2011)
SPaS má skutečně potenciál propojit radikální a umírněnou levici (16.06.2011)
Jsou občané sami proti sobě? (31.01.2011)
Výzva k vytvoření Spojenectví Práce a Solidarity (25.11.2010)
Hledejme program pro všechny od středu doleva (19.11.2010)
Jak je to s mírou zisku? (13.11.2010)
Proč si toho nikdo nevšiml? (01.11.2010)
Iluze nesmiřitelnosti (18.10.2010)
Za limit kapitálu (2) (04.10.2010)
Za limit kapitálu (04.10.2010)
Keynes nebyl socialista, ale… (01.10.2010)
Matematický model uplatnenia neoekonómie v komunite (01.10.2010)
Spoločenská objednávka (01.10.2010)
Manifest radikálního liberalismu (14.09.2010)
Na jakou vědu se bude muset levice obrátit? (06.09.2010)
Levice musí začít komunikovat (17.08.2010)
Rušno v levicových intelektuálských kruzích (06.08.2010)
Bez spolupráce na levici nebude hledání cesty úspěšné (02.07.2010)
Připutovalo Internetem . . . (16.03.2010)
Méně rozhořčení – více přemýšlení (Anti-Heller) (14.07.2009)
Anti-Jumr (14.07.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (11) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (10) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (9) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (8) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (7) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (6) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (5) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (4) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (3) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (2) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (20.06.2009)
Schovej babičce její občanku (16.06.2009)
Tahle země není pro starý (14.06.2009)
Jednota levice a budoucnost (18.05.2009)
Co s krizí? (17.05.2009)
Trh a reálný socialismus (06.05.2009)
Zemřel nám Bob (31.03.2009)
Postkomunistický manifest (26.01.2009)
Cesty vpřed bývají i návratem … (12.12.2008)
Sága italské levice „první generace“, aneb co vyváděl krejčí z Ulmu (21.10.2008)
Relativní zmenšování variabilní části kapitálu během akumulace a koncentrace, která ji provází (15.10.2008)
Genese průmyslového kapitalisty (22.09.2008)
Dějinná tendence kapitalistické akumulace (21.09.2008)
Několik poznámek k některým komentářům (08.08.2008)
Marx a dvě linie boje proti moci privilegovaných v dějinách (06.05.2008)
Marx a marxizmus versus Kapitál II. (06.05.2008)
Marx a marxizmus versus Kapitál (28.04.2008)
Historie téměř detektivní (17.04.2008)
O správné správě (04.04.2008)
Test teorie praxí: vezmi ideologii za slovo! (17.03.2008)
Jak S. K. Neumann velebil schumpeterovské podnikatelství… (11.03.2008)
Jan Bystrý, nakladatel (11.03.2008)
Od Lenina až k levičáctví v Česku (21.01.2008)
Bludný kruh české levice (14.01.2008)
Ta událost na Labutí řece (10.12.2007)
Zájem zahraničních komunistických stran o internacionalizaci vzdělávání stranických kádrů (10.12.2007)
Idea Levice (09.08.2007)
Neofeudální manifest? (30.07.2007)
Levice kontra pravice (30.07.2007)
Rovnost (nebo nerovnost) šancí (03.07.2007)
Spravme si poriadok so slovičkami (07.06.2007)
Hleďme si víc toho, co nás spojuje! (01.06.2007)
Proč mladí nechtějí volit konzervativní strany (10.05.2007)
Vzpomínka na Bondyho v Salonu Práva (22.04.2007)
Nejsem zapšklý stařec (22.04.2007)
Pod babylonskou věží (2) (21.04.2007)
Pod babylonskou věží (1b) (21.04.2007)
Pod babylonskou věží (1a) (21.04.2007)
Pod babylonskou věží (21.04.2007)
Hodnoty a zájmy v současné české společnosti (20.04.2007)
Čo príde po ideológii rozvoja a globalizácii? (06.04.2007)
Marx nebyl prorok, ale ... (30.03.2007)
Jsou klasická marxistická paradigmata překonána? (29.03.2007)
677 (XVII. kapitola) (16.03.2007)
Podstata komunismu (11.12.2006)
The opposite of anti-communism is not communism but democracy (05.12.2006)
Protikladem antikomunismu není komunismus, ale demokracie (04.12.2006)
Demokracie je skutečným základem komunistické a socialistické myšlenky (28.11.2006)
Usilujme o pochopení historie – bez předsudků a bez snah o její zneužívání (01.11.2006)
S komunisty se mluví. (18.10.2006)
Nepodpořil jsem Stranu zelených, ale kauzu, kterou zastupuje (12.08.2006)
Sejdeme se u fontány? (30.04.2006)
Lucii k MDŽ (08.03.2006)
Úvaha o vývoji ľudskej spoločnosti (05.03.2006)
Sociální demokracie (02.03.2006)
Dopis delegátům XXI. sjezdu KSČ (25.02.2006)
Co je levice? (07.02.2006)
Potenciálně nejnebezpečnější fáze imperialismu (15.01.2006)
Příčiny neúspěchu sovětského modelu socialismu v ČSSR (05.01.2006)
Předmluva k českému vydání „Zásad komunismu“ (15.12.2005)
Antikomunismus podle Marxe? (14.12.2005)
K pojmu levice dnes (07.12.2005)
Jedna ruka netleská… (28.11.2005)
Nejistý triumf demokratického kapitalismu (15.11.2005)
Volný čas jako ekonomická kategorie (13.11.2005)
Marx není zcela mrtev (06.11.2005)
Pojem socialismu a historická zkušenost (06.11.2005)
Proč je dnes pro nás důležitý Spinoza (06.11.2005)
Tři variace pro Horní Jiřetín a Černice (27.10.2005)
Pohřeb odborové demokracie? (25.10.2005)
Návrat Karla Marxe (16.10.2005)
K otázkám české levice (15.10.2005)
Kuba proti blokádě (13.10.2005)
Smrť politiky a budúcnosť verejnosti (2) (12.10.2005)
Trika a triky proti přirozenosti (05.10.2005)
Smrť politiky a budúcnosť verejnosti (1) (04.10.2005)
Konec klidných časů (26.05.2005)
Zarazilo nás vzývání Stalina a Kim Čong-ila (26.04.2005)
Úvaha (trochu hravá) o svobodě a levici (13.04.2005)
Konference Levicového klubu (17.02.2005)
Víra v pokrok je bláznivá (15.02.2005)
Deset knih českého levičáka (15.02.2005)
Zelená na levačku aneb Proč nemohu být „novodemokratem“ (04.02.2004)
Levicová politika pro 21. století? (30.11.2003)
Politika levice ve věku přechodu (31.05.2002)
Jak Lenin udělal z konkrétního obecné (23.01.2002)
Revoluce! (12.07.2001)

[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Wolfgang Streeck | Počet komentářů: 3 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Solidarita

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
46 (46 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
43 (43 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
41 (41 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
32 (32 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
34 (34 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
40 (40 hl.)
Prohnilý humanismus !!
23 (23 hl.)

Celkem hlasovalo: 259


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[12.10.2018 14:09:57]
dongdong8
201810.13wengdongdong polo ralph lauren ba sketball shoes nike kyrie 3 perso l sunglasses nike air max su pra shoes convers ...

[12.10.2018 14:09:57]
dongdong8
201810.13wengdongdong polo ralph lauren ba sketball shoes nike kyrie 3 perso l sunglasses nike air max su pra shoes convers ...

[12.10.2018 14:09:57]
dongdong8
201810.13wengdongdong polo ralph lauren ba sketball shoes nike kyrie 3 perso l sunglasses nike air max su pra shoes convers ...

[12.10.2018 14:09:57]
dongdong8
201810.13wengdongdong polo ralph lauren ba sketball shoes nike kyrie 3 perso l sunglasses nike air max su pra shoes convers ...

[12.10.2018 14:09:56]
dongdong8
201810.13wengdongdong polo ralph lauren ba sketball shoes nike kyrie 3 perso l sunglasses nike air max su pra shoes convers ...

[12.10.2018 14:09:56]
dongdong8
201810.13wengdongdong polo ralph lauren ba sketball shoes nike kyrie 3 perso l sunglasses nike air max su pra shoes convers ...

[12.10.2018 14:09:56]
dongdong8
201810.13wengdongdong polo ralph lauren ba sketball shoes nike kyrie 3 perso l sunglasses nike air max su pra shoes convers ...

[12.10.2018 14:09:55]
dongdong8
201810.13wengdongdong polo ralph lauren ba sketball shoes nike kyrie 3 perso l sunglasses nike air max su pra shoes convers ...

[12.10.2018 14:09:55]
dongdong8
201810.13wengdongdong polo ralph lauren ba sketball shoes nike kyrie 3 perso l sunglasses nike air max su pra shoes convers ...

[12.10.2018 14:09:54]
dongdong8
201810.13wengdongdong polo ralph lauren ba sketball shoes nike kyrie 3 perso l sunglasses nike air max su pra shoes convers ...

[12.10.2018 14:09:26]
dongdong8
201810.13wengdongdong ray ban north face outlet swarov ski jewelry christian louboutin shoes ad idas football boots ralph l ...

[12.10.2018 14:09:24]
dongdong8
201810.13wengdongdong ray ban north face outlet swarov ski jewelry christian louboutin shoes ad idas football boots ralph l ...

[12.10.2018 14:09:24]
dongdong8
201810.13wengdongdong ray ban north face outlet swarov ski jewelry christian louboutin shoes ad idas football boots ralph l ...

[12.10.2018 14:09:24]
dongdong8
201810.13wengdongdong ray ban north face outlet swarov ski jewelry christian louboutin shoes ad idas football boots ralph l ...

[12.10.2018 14:09:23]
dongdong8
201810.13wengdongdong ray ban north face outlet swarov ski jewelry christian louboutin shoes ad idas football boots ralph l ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.