logo SDS
Dnešní datum: 18. 07. 2018   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Vybíráme na internetu
Výběr zpráv Headlines

Koutek první pomoci
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Diskusní fórum červený nadpis
Fórum
Návštěvní kniha

постельное белье купить

zelené návěští   Kalendář změn zelený nadpis
<<  Červenec  >>
PoÚtStČtSoNe
       1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31      

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na webové stránky SEL

Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenější/rok zelený nadpis
Ohlédnutí za rokem 1968 - rekapitulace článků ze starého webu
(21. 08. 2017, 11135x)

Desatero pro okupovaného intelektuála
(01. 03. 2018, 5219x)

Srpen 1968
(27. 08. 2017, 1075x)

Říjnová revoluce a východní Evropa
(21. 09. 2017, 992x)

Stanovisko Výkonného výboru KSČS k 21. srpnu 1968
(21. 08. 2017, 962x)

Španělská vláda násilím vyvolává to, čemu chce zabránit
(02. 10. 2017, 919x)

Španělsko si rozvracet nedáme
(02. 10. 2017, 832x)

Lithium do českých rukou
(05. 10. 2017, 821x)


červené návěští   Nejčtenější/2 měs. červený nadpis
Socialismus a Pražské jaro
(10. 06. 2018, 187x)

Novčenko nebo babičok?
(31. 05. 2018, 97x)

Socialismus a Pražské jaro (2)
(10. 06. 2018, 81x)

Poznámka na okraj
(31. 05. 2018, 79x)

Socialismus a Pražské jaro (literatura)
(10. 06. 2018, 77x)

Socialismus a Pražské jaro (3)
(10. 06. 2018, 71x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návštěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist
Переработка макулатуры

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 10
Prům. 7.5
21 denni
Max. 360
Prům. 176.3

Nyní si čte web : 68 uživ.

10. Části knih a dalších textů

* Socialismus a Pražské jaro (2)

Vydáno dne 10. 06. 2018 (80 přečtení)

Druhá část teoretického příspěvku Josefa Hellera s podtitulem Krize prvního pokusu o socialismus v ČSSR v letech 1968-69 a její odkaz pro současnost, jak jej připravil měsíc před svým náhlým skonem. Začátek Pepova politického testamentu naleznete ZDE.
(Milan Neubert, 10. 6. 2018)


IV. Strukturace protosocialistické společnosti

IV./a Třídy a skupiny státního sektoru protosocialismu

Jaké aktivity v dělbě práce podmíněné úrovní výrobních sil a fixované životem celých tříd a skupin se v protosocialismu promítaly do hodnoty a zajišťovaly svým vykonavatelům specifický (ani u vlastnicky privilegovaných skupin to nemusel být nadprůměrný – viz mistr nebo špatně placený inženýr vedoucí cechu, příp. řadový aparátník KSČ či úředník národního výboru) přístup k spotřebním předmětům a službám?

1) Hodnotu přirozeně tvořili všichni pracující, jejichž činnost byla v dané logice systému nutná pro tvorbu společensky uznané užitné hodnoty. Nejde samozřejmě o jakoukoli UH, v logice systému leckdy vznikaly UH, které nevstoupily do zhodnocovacího systému (plnění plánu, přidělování a tržního odbytu) a nebyly uznány (např. produkce zastaralých výrobků, které nenašly odbyt, zbytečně vynaložené služby, UH vynaložené formou naturální směny mezi např. různými řemeslníky, služby kamarádům kvůli udržení kontaktu nebo tzv. „papalášům“, ale i lékařům, vedoucím prodejen nedostatkového zboží, úředníkům bytového odboru apod., velitelům útvarů, ekonomickým manažerům apod.). Na druhou stranu je třeba vidět, že prakticky neexistovala skupina, jejíž obživa by byla založena výhradně na takovéto činnosti, i když existovaly skupiny, které pro takovouto produkci věcí a služeb zcizovaly značné množství společensky propláceného času a dokonce i společenských zdrojů (stavební materiál, energie, pohonné hmoty, kancelářský materiál atd.) Tyto skupiny (služby, obchod, společenská správa) se již tímto atributem vymykaly společenským integrujícím mechanismům a byly potenciálními nositeli protispolečenských tendencí. To se pak výrazně ukázalo při krachu systému a obnovování kapitalismu

U všech těchto pracovníků tvořících daným systémem uznané, trhem, direktivami potvrzené UH musíme mít na paměti závažnou skutečnost. Praktický podíl na tvorbě UH – ať už jako věci přenosné, oddělené fyzicky od tvůrce a v tomto oddělení použitelné, nebo v podobě „tekuté“, od tvůrce neoddělitelné a nepoužitelné, zanikající okamžikem jejího provedení (tj. služby) nelze podle Marxe postupovat tak „skotsky“ (tj. mechanicky).[28]

Nelze jej omezit jen na ty, kdo působili až na konci celého výkonu „souhrnného pracovníka“ – dělníka u pásu, soustružníka, seřizovače, horníka, traktoristu či dojičku, opraváře věcných komponent výroby, řidiče vozidel přepravujících náklad atd. Již Marx tento proces viděl a zkoumal v rámci moderní dělby práce a kooperace aplikované v konkrétní technologii. Bez ohledu na hodnototvorný aspekt, z čistě výrobně silového hlediska, sem musíme počítat i bezprostřední dirigenty tohoto procesu – mistr, vedoucí cechu, ale i konstruktér, aplikující vědec – to jest ty, kteří by existovali v jakémkoli ekonomicko-vlastnickém systému slučitelném s velkovýrobou – tedy jak v kapitalismu, tak v protosocialismu nebo event. v samosprávném socialismu.[29]

Tito pracovníci – protosocialističtí spoluvlastníci – tvořili v protosocialismu jistou obdobou těch, kdo v kapitalismu produkovali zboží (i jako zboží prodávané služby vlastněné kapitalistou) a byli odměňováni z kapitalistova variabilního kapitálu, nikoli osobního důchodu. V protosocialismu, i při nízké míře reálného zespolečenštění, byli tito pracovníci (spoluvlastníci, i když formální) odměňováni ze společenského spotřebního fondu vytvářeného i vynakládaného jak v lokálních kolektivech (podnik, instituce), tak celostátně rozdělovaného prostřednictvím aparátu centrálního řízení,

Při nejrůznějších výpočtech srovnávajících systémy, životní úroveň, mzdy apod. je zejména třeba vzít v úvahu, že část odměny všech pracujících občanů, nejen těch produktivních, byla poskytována přes konstantní a na výkonu jednotlivců i kolektivů nezávislé celostátní bonusy (zdravotnictví zdarma, dotace cen potravin i jiného zboží (pro děti), levná doprava i bydlení). Dnes už i mnozí nekritičtí obhájci minulého systému chápou, že, přes celkovou humánnost těchto mechanismů odměňování, odebíraly tyto mechanismy neprivilegovaným vrstvám motivaci pro práci i společensky nutné realizování společenské dimenze vlastnictví, zvláště když nebyly spojeny s možností rozhodovat o vlastnictví. Méně už si tito analytici uvědomují význam toho, že i tyto obecně vcelku rovnostářské mechanismy byly ve vztahu k základnímu kádru společenských spoluvlastníků ZPROSTŘEDKOVANÉ rozhodnutími zejména centrálního řídícího aparátu, který nadto nebyl nijak demokraticky volen, ale tvrdě reglementován politikou prováděnou v zájmu především řídícího aparátu, tedy – nadneseně řečeno – v zájmu diktatury aparátu.

Opakovaně zdůrazňujeme, že v našich úvahách o zájmech aparátu i neaparátu není podstatný rozdíl v životní úrovni, v množství dostupných spotřebních předmětů či služeb apod.!!!!, i když samozřejmě existoval, výrazněji v SSSR či dalších zaostalých zemích, méně výrazně v ČSSR a NDR a s vývojem systému a jeho poruchami sílil. Důležitá je však ta zprostředkovanost zapojení společenských spoluvlastníků, tedy určité stránky jejich vlastnické aktivity, do hodnototvorného procesu PROSTŘEDNICTVÍM specifické vlastnické funkce jedné třídy – řídícího aparátu a doplňkových funkcí skupin pracovníků obchodu, služeb i nadstavby.

2) Ze společenského spotřebního fondu však nebyli odměňováni jen v bodě 1 uvedení tvůrci P-produktu v pojetí tzv. souhrnného pracovníka. Obdobně jako v kapitalismu měli s první skupinou společný znak odměňování ze společenského spotřebního fondu i ne – producenti, kteří ovšem pracovali v protosocialistických podnicích i jiných typech pracovních kolektivů, kteří s produkcí neměli nic společného, ale kteří představovali tzv. faux frais (neproduktivní, ale v daném vlastnickém systému nutné náklady). Marx touto otázku vysvětloval pomocí podobenství s Robinsonovým ostrovem, kde by pro jakoukoli výrobu byli naprosto nepotřební a parazitní např. obchodní zaměstnanci, bankovní úředníci, právníci, účetní,[30] dnes bychom k tomu mohli přidat celou sféru marketingu, různé ochranky apod. Na tomto fiktivním ostrově by v dané výrobě bylo možné jen jediné vlastnictví – a to prvobytně pospolné. Takovéto společenství by bez produktivní práce nebo při jejím omezení živilo tak maximálně ženy pečující o děti a možná i nějaké staré lidi, případně „uvolněného“ šamana. Rozdělování by probíhalo bez hodnoty, ve formě bezprostředních užitných hodnot.

Klasikové si ovšem uvědomovali, že rozvinutá průmyslová výroba umožňující v zásadě pouze kapitalismus (později se ukázalo, že i protosocialismus) se i z hlediska čistě technologického neobejde bez v podstatě zbytečných neproduktivních činností a značného počtu námezdně zaměstnaných pracovníků tyto činnosti vykonávajících. Jen tak mohl být produktivní kapitalismus jako systém. Byli si vědomi i toho, že námi výše uvedená „společenská dohoda“ a priori omezuje i příděl produktů výroby (i služeb) pro tyto neproduktivní a nevlastnící zaměstnance prodávající svou pracovní sílu, tedy, že jde o určitým způsobem vykořisťované pracovníky a zájmové spojence proletariátu. Marx ve svých stěžejních pracích to ukazoval na obchodních příručích, účetních a dokonce i na pracovnících v peněžnictví. Jejich vykořisťování však viděl jako zprostředkované vykořisťováním těch produktivních, a proto je do proletariátu jako takového neřadil. Byli to pro něj svého druhu „bratranci“, ale nikoli bratři proletariátu, produktivní jen z toho nejširšího hlediska – směny pracovní síly za peníze jako variabilní kapitál.

Dnes můžeme jen podtrhnout jeho jasnozřivost. Kapitalismus sice silně tlačí na zmíněné vrstvy a nehodlá je nějak preferovat v odměňování víc, než jak je dle kvalifikace zavedeno ve společnosti, ale lze jen těžko popřít jejich existenční závislost na parazitních a za jistých okolností odbouratelných i v kapitalismu činnostech či sférách, jako je peněžnictví či obchodní čachry, o zbytečné reklamě a marketingu nemluvě.

Tyto vrstvy však existovaly i v protosocialismu, a to nejen ve formě pracovníků obsluhujících omezené tržní a zbožně peněžní vztahy, ale i ve formě zaměstnanců ve sféře společenského řízení, správy a moci. I tady musíme brát v úvahu technickou dělbu práce uvnitř „souhrnného řídícího pracovníka“ – na podniku i na ministerstvu, státní plánovací komisi, ve stranickém, státním i jiném aparátu nefungoval samotný ředitel, tajemník, ministr, vlastní plánovač ale leckdy zbytečně členitý a málo výkonný řídící štáb s nevýkonnými sekretářkami, kádrováky, apod., v obchodě nebyl jen vedoucí, ale i fyzicky pracující pomocníci apod., v bance ostraha a zaměstnanci provádějící čistě účetnické, evidenční práce apod. V našem pojetí nelze tuto kategorii občanů, tuto dokonce třídu omezit jen na tzv. nomenklaturní kádry, stranický aparát, vidět jen generálního tajemníka, politbyro, vládu, státní plánovací komisi nebo i ty výrobě značně vzdálené ředitele podniků i VHJ. Patřil tam mistr i ministr, sekretářka i poslední úředník národního výboru, ale i ředitel školy či nemocnice, důstojník i policista, ideolog i pracovník společenských věd.

Patřili jsem tam i my sami a řada našich přátel i sympatizantů s naším formujícím se pojetím (pedagogických i vědecko-výzkumných pracovníků v oblasti marxismu v ideologicky kontaminovaných, zejména stranických, pracovištích - ústavech i vysokých školách, kabinetech politické výchovy, armádním i policejním ideologickém aparátu, a také zcela řadových učitelů, jejichž základní pedagogická funkce nemohla být oddělená od realizace oficiální ideologie). Prosíme jen čtenáře, aby podobně jako protosocialističtí kádrováci nezaměňovali objektivní třídní příslušnost a aktivní prosazování ideologie a politiky dané třídy – řídícího aparátu. I za feudalismu existovali biskupové a preláti na straně jedné a na druhé straně obyčejní faráři typu Jana Husa, nemluvě už o husitských kazatelích, mniších -vůdcích kacířských hnutí, kněžích padlých na barikádách buržoasní i protosocialistické revoluce nebo i skrytých kacířích a osvícencích žijících sice v relativním dostatku v zabezpečených klášterech, ale svým celoživotním dílem rozbíjejících a vyvracejících reakční ideologie a dogmata. Je známý vztah klasiků i mnoha revolucionářů pocházejících z vládnoucí třídy – F. E. Dzeržinskij, L. B. Krasin, v buržoasní revoluci abbé Mirabeau, markýz Lafayette – k jejich třídní příslušnosti a výchozímu prostředí. Z historie i z reality protosocialismu jsou naopak dobře známí ideologové a politikové reakčních tříd – buržoasie či dnes už i řídícího aparátu protosocialismu, pocházející z dělnického prostředí a aktivně prosazujících zájmy vládnoucích reakčních tříd (např. odborářští bossové v USA a Velké Británie, soc.dem. vůdci v kapitalistických zemích, fašističtí vůdcové, v protosocialismu stalinští politikové a realizátoři procesů, represí vůči nevinným, příslušníci mocenského aparátu jednající proti zájmu své třídy a vůli většiny občanů), o různých pracovnících vyzdvižených z dělnického prostředí do politiky a ideologie a páchajících tam obrovské škody. Stačí si jen připomenout dva tak odlišné krejčovské dělníky – Ladislava Zápotockého a Vasila Biľaka.[31]

Část řídícího aparátu (mistr, vedoucí cechu, aktivně praktikující lékař – člen vedení nemocnice, pedagogicky působící ředitel školy) měla dokonce s dělnickou třídou společný i ten podíl na tvorbě hodnoty a společenské nadhodnoty spojený s realizací UH, který jsme popsali v bodě 1. Větší část řídícího aparátu se ovšem na tvorbě hodnoty podílela právě výše zmíněným zprostředkováním první formy vlastnické aktivity občanů – zjednodušeně - jejich profesní činnosti (NE VŠECH[32]), rozhodováním o alokaci společenských zdrojů ve všech dimenzích a na všech úrovních (lokální i vyšší – VHJ, kraj, rezort, mezinárodní obchod), o míře vynaložení a způsobu propojení těchto zdrojů (např. potřeby pracovních míst, způsobu oceňování práce, rozhodování o tom, co dostane dělník jako svého druhu hodnotu pracovní síly – vzhledem k spoluvlastnictví dělníka tak jeho podílu na PS produktu, ale i na míře připuštění k rozhodování. V tomto smyslu měl řídící aparát spolu s některými dalšími skupinami větší podíl na tvorbě hodnoty než samotný produktivní pracovník (opakujeme znovu – hodnota není uchopitelný energeticky vymezitelná substance, ale společenská nerovnoprávná dohoda o jejím ocenění a základním rozdělení), a to právě díky této skutečnosti zahrnující i rozhodnutí o hranici mezi tím, co je považováno za podíl pracovníka za profesní činnost. Pokud jde o mzdu – uvědomme si odlišnost od kapitalismu, kde mzda jen stále potvrzuje rozpor mezi vlastníkem a vykořisťovaným pracovníkem, zatímco v protosocialismu jen vyjadřuje nerovnoprávnost ve výkonu vlastnické subjektivity a podílu příslušníků určité skupiny na společenském nadproduktu. Ta se vyjevuje až jako výsledek rozhodování řídícího aparátu a míra společenského sladění rozhodnutí různých článků aparátu pak rozhoduje o míře společenskosti výroby i postavení tříd a skupin.

Na druhou stranu však ani při aplikaci na protosocialismus nesmíme ztratit se zřetele fakt, že i zde existoval jistý sociálně ekonomický, vlastnický rozdíl mezi samotnými zaměstnanci bez lokální subjektivity. Od nesubjektivity dělnické třídy produkující hodnotu a protosocialistickou formu nadhodnoty bezprostředně, spolu s produkcí UH (věcí i služeb), musíme opět s analogií na Marxe a kapitalismus alespoň v teoretické abstrakci, „in potentio“, odlišit pracovníky bez subjektivity, ovšem v rámci útvarů mimo souhrnného pracovníka – producenta UH. Šlo o pracovníky zaměstnané v útvarech zabývajících se zprostředkovaně produktivní činností, zprostředkujících společenský charakter výroby a vlastnickou subjektivitu dělnické třídy. Na první pohled se nabízí jednoduchá analogie – postavení neřídících pracovníků ve službách, obchodě, na úřadech, nadstavbových institucích apod. – tedy prodavačů, bankovních úředníků, řemeslníků v podnicích služeb, např. v dost nechvalně proslulých OPBH – obvodních podnicích bytového hospodářství, osobních šoférů, tzv. „panských kočí“ na úřadech a v politickém aparátu (např. na ÚV KSČ či v ministerstvech), vrátných a uklízeček a dalších profesí, které bychom mohli uvést.

Ne náhodou jsme zdůraznili, že tuto otázku nastolujeme jen v teoretické abstrakci, v rámci určitého abstraktního, ideálního modelu. V realitě totiž šlo o rozdíl nevýznamný, ba leckde se ani v realitě nenaplňující. I zde je totiž třeba aplikovat teorii „souhrnného pracovníka“ a „souhrnného dělníka“.[33] U vykonavatelů řady fyzických profesí ve výrobních či dopravních podnicích by bylo neplodné konstatovat, že uklízečky, vrátní, obchodní „příručí“, skladoví dělníci, prodavačky či slečny u bankovní přepážky, průvodčí ve vlacích a hlídači a ostraha všeho druhu neřídí a neovlivňují společenskost práce a subjektivitu dělnické třídy, že do této třídy patří a z vlastnického hlediska se od ní neodlišují a že podobní pomocní pracovníci se liší jen co do konkrétní práce, kterýžto rozdíl Marxe nezajímal.

Příliš bychom asi nezaujali ani připomínkou, že tito pracovníci by nebyli na Robinsonově ostrově a že jsou tedy jen „faux frais“, neproduktivní, pouze charakterem civilizačního vývoje a daným vlastnickým systémem potřebné nutné, ale neproduktivní náklady.

Na druhé straně jsme však vícekrát poukazovali na skutečnost, že vlastnicky jednotné (souhrnný pracovník) a jen profesně diferencované a tudíž od dělnické třídy vlastnicky odlišné jsou kolektivy zprostředkovaně produktivních pracovníků – řídící štáby, včetně sekretářek a písařek, obchodní podniky, kde podpultismus nemusí provozovat jen vedoucí, kolektivy pracovníků služeb, které byly leckdy jen formálním sdružením individuálních podnikatelů – melouchářů, že protekci nemusí zařizovat vedoucí studijního či bytového oddělení, tajemník OV či KV KSČ a že subjektivitu může projevit i vrátný či uklízečka, o zdravotní sestře a učitelce nemluvě. Jinak řečeno – nositeli lokální vlastnické subjektivity byl „souhrnný řídící štáb, „souhrnný okresní či krajský aparátník“, „souhrnný národní výbor“ či „souhrnný obchodník“, „souhrnný opravář“ atd. Nelze říci, že by neřídící zaměstnanci obchodu či podniku služeb byli zbavováni nadhodnoty zásadně jiným způsobem než ředitel továrny a dělníci v této továrně (nemluvím o pravidlech diferencovaného odměňování různých kategorií zaměstnanců či různých podniků a regionů stanovených v rámci systému řízení řídícím aparátem, ani o rozdílných objektivních možnostech jejich obcházení, přijímání úplatků a protislužeb apod.)

Není zde tedy analogie ke kapitalistickému vykořisťování obchodních zaměstnanců či účetních podmíněném vykořisťováním bezprostředně produktivních dělníků ve výrobě.[34] Je tu však specificky protosocialistický jev – závislost zprostředkovaně produktivních či neproduktivních kolektivů na nastavení pravidel pro míru subjektivity a odměňování dělnické třídy i dalších bezprostředně produktivních tvůrců UH i hodnoty a nadhodnoty, neboli, při jisté redukci, odvozenost role zprostředkovaně produktivních kolektivů od role dělnické třídy. Z toho pak vyplývá i závislost neřídících pracovníků zprostředkovaně produktivních útvarů na projevování lokální subjektivity řídících pracovníků, což je spojuje s řídícím aparátem a i odděluje od dělnické třídy. V podmínkách protosocialismu trpícího nedostatkem pracovních sil a garantujícího zaměstnanost všem občanům (uklízečka nebyla tak dalece závislá na tom, aby její řídící štáb uhrál zbytečnou existenci byrokratické instituce či pseudovědeckého ústavu) hrají ovšem tyto rozdíly zanedbatelnou roli a lze od nich abstrahovat.

Z uvedeného pak vyplývá pro stalinisty těžko pochopitelná skutečnost. Protože tu jde o rozdíl ve vlastnické subjektivitě mezi dělnickou třídou vybavenou pouze první možností být vlastnickým subjektem, možností po výtce potenciální, a řídícím aparátem (i některými dalšími skupinkami – viz výše – služby, obchod, správa) lze hovořit o aparátu jako o třídě. Je tu – z hlediska Leninovy definice tříd – odlišný vztah k výrobním prostředkům (velmi omezená vlastnická subjektivita oproti prostoru pro lokální subjektivitu řídícího aparátu) i odlišná role ve společenské organizaci práce. Také způsob a velikost nabývání spotřebních prostředků je odlišná – u dělníka i jemu blízkých zaměstnanců je podíl na spotřebě zprostředkován rolí řídícího aparátu, která se promítá i do produktivnosti výroby a tedy i velikosti spotřebního fondu, nemluvě už o tom, že pravidla rozdělování fondu stanovuje jen řídící aparát. Ten naopak ve spotřebě rozhoduje sám o sobě, i když to neznamená, že si musí automaticky přidělit nespravedlivý podíl.

Stalinisté, ale i jejich mnozí odpůrci uvnitř levice i mimo ni, si ale neuvědomují i druhou stránku postavení aparátu, kterou jsme již popsali v souladu s Leninovou představou o neantagonistických, tedy nevykořisťovatelských třídách. Přes všechny nedokonalosti byl protosocialistický aparát třídou nového typu, odlišnou od buržoasie, nakročením k odumření tříd. Nebyl třídou vykořisťovatelskou v tom smyslu, že by byl systémově a parazitně živ z nadhodnoty vyprodukované jinými třídami a jeho sociální rolí a tedy hlavní motivací by bylo všemožně redukovat a omezovat spotřebu dělnické třídy. Svoji odměnu čerpal na základě výkonu těch funkcí, bez kterých by to v podmínkách protosocialismu nešlo, nemohl nerespektovat potřeby dělnické třídy i jiných skupin a podíl, který jim poskytl na výnosu, nemohl být neomezeně redukován. Jádro role aparátu bylo ve funkci jistého společenského správce svěřených prostředků i živé síly. Hlavním negativem jeho role však byl až příliš velký manévrovací prostor pro prosazování jeho lokálních zájmů a malá účinnost celospolečenských mechanismů slaďujících mnohost řídících funkcí aparátu. Odtud ty další i nadstavbové souvislosti, o kterých jsme psali výše.

3) Z Marxovy metodologie vyplývá ještě jedna otázka podstatná pro charakteristiku vlastnické či nevlastnické subjektivity skupin občanů protosocialistické společnosti. Od Marxe víme, že v kapitalismu vedle šíře i úžeji pojímaných produktivních, přímo či zprostředkovaně vykořisťovaných pracovníků existovala v kapitalismu i vedlejší, tzv. služebná třída existující mimo základní vztah kapitalismu zahrnující jednak ty, kdo byli placeni z důchodu kapitalisty (osobní šofér, bodyguard, služka, guvernantka dětí), jednak víceméně státní zaměstnance (dnes i zaměstnanec politických stran, odborů, společenských organizací, církví atd.) placené přes daně (dnes i členské příspěvky atd.) přerozdělených zisků kapitalistů a mezd zaměstnanců či příjmů maloburžoů. Existovalo něco analogického i v protosocialismu? Existovala v protosocialismu neproduktivní (ve vlastnickém smyslu) služebná třída?

Z pozic naší metodologie zní odpověď – ano. Šlo ale o vcelku zanedbatelnou složku společenské struktury.

a) Velmi okrajová byla skupina osobních zaměstnanců (např. pomocnice v domácnosti, dohled nad dětmi, zahradník) placených z mezd jiných zaměstnanců či důchodců, ovšem i u těch byla takováto obživa většinou jen doplňkem ke mzdě či důchodu.

Příjmy získané přímo od konsumentů měly často formu šedé, neoficiální ekonomiky provozované na úkor státních či družstevních podniků a institucí většinou v podobě úzkoprofilových řemesel či stavebních prací, nicméně nelze podcenit rozsah takovéto ekonomiky i ztráty způsobené na společenských zdrojích těmito téměř soukromými podnikateli se společenským majetkem. Ještě citelnější však bylo, že na této bázi de facto existoval styl života i myšlení charakteristický pro maloburžoasii a buržoasii. Ne náhodou se po velkém třesku právě z této skupiny vygenerovala významná část nové buržoasie, ba lumpenburžoasie prorostlé s kriminálním podsvětím.

b) Daleko větší význam měla skupina neproduktivních pracovníků odpovídající analogicky tzv. „ideologickým stavům“, o nichž se zmiňuje Marx – tj. těm, kdo jsou placeni z přerozdělených příjmů a vnucují společnosti své pochybné služby – tvorbu ideologie, náboženství, umění požadované buržoasií, soudci a advokáti, policisté, vojáci i kněží a pochopitelně i politikové – tedy všichni „služebníci“ kapitalismu jako systému, plnící pro kapitalisty ideologické a politické či mocensko-potlačovatelské funkce.[35] Analogii s touto Marxovou charakteristikou příslušné skupiny v kapitalismu však nelze přehnat. Není nijak sporné, že ani v kapitalismu díky existenci státních, na zisk kapitalisticky provozovaných podniků nepatří do neproduktivních, služebných pracovníků zaměstnanci státních výrobních a obchodních podniků, vědeckých institucí podnikajících na zisk, personálu státních nemocnic a škol, a podniků služeb, ziskových kulturních a sportovních institucí apod., které můžeme zařadit mezi výše zkoumané skupiny šíře či úžeji produktivních pracovníků, příslušníků i spojenců dělnické třídy.

Od Marxových dob také značně stouply nároky na zabezpečení služeb civilizačně nevyhnutelných, přesahujících rámec jednoho systému, jako je např. boj proti kriminalitě, nutná společenská správa a organizace, práce s informacemi, vzdělávání a osvěta apod., takže u pracovníků v této sféře nemůžeme vidět jen jejich ideologickou, politickou, potažmo mocensko-potlačovací stránku jejich společenské role, ale i stránku obecně nutnou, civilizační. Nezřídka se např. u kriminalistů obě stránky jejich role střetávají a i tyto skupiny se stávají volnějšími spojenci proletariátu. Ještě to zesiluje fakt, že kapitalisté na těchto skupinách výrazně šetří a náklady na ně se snaží přesunout na pracující a maloburžoasii, což mění potenciální spojenectví v reálné (stávky policistů, státních zaměstnanců apod.).

V protosocialismu, kde měl stát a jeho základna – aparát komunistické státostrany monopol na tyto obecně nutné funkce a kde objektivně existoval vysoký stupeň objektivní jednoty tříd a skupin, pokud jde o základní zájmy daný společenským spoluvlastnictvím a kde existovala také vysoká rovnost v placení daní a dávek, se role „státní“ služebné třídy ještě více relativizovala. Nadto – vládnoucí aparát byl natolik provázaným celkem, kde se v konkrétních štábech, podnicích, institucích, u konkrétních jednotlivců, těsně propojovaly funkce ekonomicko-vlastnické, ideologické i politické, že se v něm dá jen je těžko určit, nakolik jeho složky patřily do bezprostředně (to jen výjimečně) či do zprostředkovaně produktivních skupin produkujících hodnotu a nadhodnotu či zda šlo o skupiny plnící výhradně funkce vyjadřující specifické zájmy vládnoucí třídy a její politické elity, a to na účet státních či stranických, (resp. společenských organizací) získaných přerozdělením mezd. Je ovšem fakt, že s vyčerpáváním možností a progresivity systému se i ve vnímání veřejnosti rozdíl mezi výkonem služeb v zájmu aparátu a obecně potřebných funkcí zvýrazňoval a přenášel i na celé typy pracovišť (kacířství jako záležitost ideologického aparátu, naopak tvrdá obrana systému jako záležitost mocensko-potlačovatelských aparátů, zejména tajných služeb). Přes všeobecné prolínání rolí a funkcí lze tento protosocialistický typ, převážně neproduktivní, služebné součásti řídícího aparátu identifikovat. I on byl spojen s ostatními složkami aparátu spojené ovšem s ostatními složkami aparátu oním volnějším prostorem pro svou subjektivitu, projevujícím se třeba i kontraproduktivně vzhledem k účelu existenční ideologické funkce (volné rozhodování ideologickou funkci vykonávajících pracovníků o náplni své pracovní doby, přesném zaměření svých výstupů, možnost „šidit“ oficiální funkci a bádat v různých kacířstvech, zejména v takových kacířských učeních, jako byly autentické texty K. Marxe, B. Engelse, V. I. Lenina, příp. i L. Trockého či Milovana Djilase, o západních autorech nemluvě).

Při zkoumání procesu zahnívání a pádu protosocialismu nás samozřejmě zajímá převážně negativní stránka lokální vlastnické subjektivity – únik před plněním plánu, práce vykazovaná „jako“, setrvačnost byrokratických mechanismů, zastírání rozkrádání materiálu a zneužívání pracovní doby atd. Tento prostor však nemusel vždy sloužit omezeným zájmům aparátu jako třídy. Tak jako kriminalista na západě při vyšetřování vraždy nemusí nutně zavírat oči před pachatelem spojeným se zájmy notáblů velké korporace, tak také kriminalista v protosocialismu přes všechny tlaky ze stranického sekretariátu nemusel nutně tolerovat výstřelky papalášských dětí. Tak jako mohl na západní universitě učit marxismus pedagog a badatel odmítající a kritizující mainstreamové prokapitalistické teorie, mohli i učitelé marxismu v protosocialismu buď opakovat dogmata, nebo seznamovat posluchače s vlastním kritickým a proti elitě zaměřeným, i když důsledně marxistickým bádáním. Pro vývoj společnosti to ovšem podstatné nebylo.

Paradoxně bylo zejména ve společenských vědách i v politickém aparátu nemálo těch pracovníků placených za realizaci deformované ideologie a politiky aparátu, ale fakticky se ve své činnosti s touto ideologií rozcházejících a působících proti ní – tedy jakési obdoby chudých kněží jako kontraproduktivních (z hlediska systémového účelu), rozvracečských odnoží prohnilé feudálně potlačovací mašinerie. Roli těchto „kacířů“, k nimž jsme patřili i já a moji kamarádi, nelze ovšem přeceňovat, protože žádná progresivní ideologická činnost nemohla překonat diktát negativních praktických zkušeností rodících se ze systému a forem vlády aparátu, zejména v politice. Většina těchto pracovníků – pokud nepodlehla buržoasní ideologii či vědomě či nevědomě nepřešla k prokapitalistickým, zvenčí dirigovaným silám havlovského a bendovského typu, což se dělo v poměrně širokém měřítku (zvláště u obětí normalizace), neměla chuť vystoupit proti systému a spáchat tak i s rodinou společensko-existenční sebevraždu. Bez toho bylo naše kacířství pouhým šepotem, kterému široké vrstvy nemohly rozumět, takže přijímaly buržoasní a dokonce prioritně pravicově liberální ideologii. Na naši obranu lze pouze uvést, že i kdybychom se k té profesní a společenské sebevraždě odhodlali, sotva by se o tom díky péči mocenského aparátu někdo dozvěděl. V tom bylo naše postavení horší než u zvenku řízeného a placeného, spíše pravicového disentu. Jako jediné plus si můžeme připsat snad jen to, že jsme neztratili kontakt se skutečným marxismem a snažili se ho rozvíjet, byť i do šuplíků, a že jsme nepodlehli svůdné a primitivní logice stalinismu, který se po velkém třesku zrodil v části poražených vrstev aparátu a přisál se na KSČM.

Potom, co jsme s využitím našich životních zkušeností stručně připomněli, že představa o jakémsi automatickém odrazu ekonomicko-vlastnického postavení i do myšlení, zejména ideologické orientace, a volního jednání (zejména v politice), se ještě na závěr této kapitoly vraťme k určitému shrnutí charakteristik, které zakládají třídně sociální role jednotlivých tříd i skupin.

Základním výsledkem našeho zkoumání je poznání skutečnosti, že v rámci nedokonale společenské výroby v této boční větvi nekapitalistického vývoje není žádná třída či sociální skupina zásadně oddělena od výrobních prostředků. U všech je však toto spojení více či méně zprostředkováno. Přitom se však projevují i větší či zásadní nerovnosti v možnosti fungovat při vlastnickém jednání nejen jako součást propojeného celku, ale i jako specifický individuální či skupinový subjekt se specifickým lokálním zájmem. Přitom v celém systému není dostatečně účinný mechanismus slaďování těchto lokálních zájmů a aktivit. Trh ve firmě směny hodnot podmíněných užitnou hodnotou působí jen jako sice významný, ale nikoli rozhodující faktor. Je neustále modifikován subjektivními, lokálním zájmem orientovanými aktivitami řídících štábů, zejména v oblasti centrálního řízení a plánování. Hodnotové mechanismy působí i v živelných, právně problematických či přímo nelegálních podobách a omezeně působí i naturální směna produktů i činností.

Lze rozlišit dvě základní skupiny občanů začleněných v protosocialistické ekonomice.

1) vnitřně diferencovaná skupina těch, kdo mají jen takovou subjektivitu, která se naplňuje výkonem profesní činnosti podle směrnic stanovených řídícím aparátem a pod vlivem specifických rolí dalších skupin vybavených vlastnickou subjektivitou, jejíž prospěšnost pro tuto skupinu není v její plné moci. Jádrem této široké skupiny diferencované mírou, ve které je výkon vlastnické funkce spojen s celospolečenským souladem lokálních článků a ve které je vyloučeno prosazování specifické lokální vlastnické funkce proti jiným lokálním funkcím celospolečenského přivlastňování, byl průmyslový proletariát velkých závodů závislých nejvíce na funkci centrálního řídícího a plánovacího aparátu. Z našeho výkladu však vyplývá, že ani u tohoto proletariátu nebyla zájmová vazba na celospolečenské mechanismy řízení, plánování a rozdělování a tedy i na efektivitu celospolečenské ekonomiky příliš silná.

2) Množina skupin, kterým jejich postavení v dělbě práce dávalo určitý prostor pro prosazování svých specifických zájmů a ovlivňování zájmů jiných skupin z této pozice – jinými slovy řečeno, skupin, disponujících určitou lokální vlastnickou subjektivitou, možností aktivně, jako subjekt, ale v omezeném rozsahu, disponovat s tou částí společenských zdrojů, která jim byla svěřena. Nejhomogennější z těchto skupin byla masa řídících pracovníků, značný prostor, zejména v rozdělování, měli pracovníci služeb a obchodu i přímé distribuce (např. přidělování bytů, rozhodování o studijních místech, atd.), ale forem této subjektivity bylo mnohem více, takže hovořit o určité třídě (ovšem odlišné od vládnoucích a vlastnících tříd v systémech založených na soukromém vlastnictví) lze jen u řídícího aparátu v nejširším pojetí – od mistra až po generálního tajemníka. Je přirozené, že jako v každém třídně diferencovaném systému i zde si privilegované třídy a skupiny vytvářely vlastní zkreslené duchovní obrazy reality i politicko-mocenské rituály a normy, přičemž s výhodou využívaly deformovaného marxismu, progresivních prvků, které obsahoval, jakožto ideologie dělnické třídy.

IV./b Družstevní sektor a třída družstevního rolnictva

Naše analýza ekonomických základů protosocialismu i jeho třídně sociální struktury by však nebyla úplná, kdyby nevzala v úvahu fakt, že v protosocialistických zemích většinou ve větší či menší míře a samostatnosti existoval i sektor skupinového vlastnictví, především zemědělská družstva. I v tomto sektoru lze identifikovat skupiny vykonávající určité role v procesu realizace tohoto vlastnictví, souhrnně označované jako třída družstevního rolnictva jakožto vedlejší třídy protosocialistické společnosti. I toto družstevní rolnictvo bylo vnitřně strukturováno a lze na něj s určitou korekcí aplikovat model, který jsme použili v případě spoluvlastníků v sektoru státním. I zde je možné vlastnicky rozlišit družstevní řídící aparát a masu řadových neřídících pracovníků – členů družstev, i zde se kromě těchto dvou pólů dají vyčlenit některé specifické skupiny družstevníků pracujících v obchodní sféře či ve službách. Jako méně podstatný, ale existující jev musíme zaznamenat i skupinu zaměstnanců (nikoli členů) družstev.

Při zkoumání procesů realizace skupinového vlastnictví v protosocialismu a jeho dopadu na sociálně ekonomickou – třídně sociální strukturaci společnosti můžeme v zásadě aplikovat výše naznačený model použitý k analýze státního vlastnictví, rozhodně však nikoli mechanicky, ale s významnými modifikacemi, danými i vnějším vlivem státního vlastnictví a vztahem skupinového vlastnictví k trhu. Již sám trh, přes veškerou reglementaci hospodaření družstev orgány centrálního ekonomického i politického řízení, tedy z pozic svérázného průniku a sladění lokálních zájmů aparátu (řídící aparáty družstev byly více závislé na zájmech aparátu spojeného se státním sektorem než se zájmem kolektivu družstevních vlastníků), měly trh a zbožně peněžní vztahy větší význam pro proces realizace družstevního vlastnictví než ve státním sektoru. Bylo tomu tak proto, že rozdrobení vlastnických jednotek v družstevním sektoru tlačilo na centrální rozhodovací orgány a jejich roli v slaďování lokálních zájmů do té míry, že slaďování zájmů a proces porovnávání společenské nutnosti a užitečnosti v těchto lokalitách ponechávaly právě samočinnému mechanismu trhu, jakkoli do něj zasahovaly strategickým rozhodováním (o cenách, dotacích, velkých investicích a mzdách apod.). Funkce řízení a plánování zde byly daleko více delegovány na příslušné lokality. Takto delegovaných funkcí se samozřejmě bezprostředně ujímal profesionální řídící aparát družstev, který ovšem do vzniku velkých spojených družstev z povahy převážně zemědělské výroby či přidružených služeb a drobných výrob nemohl být oddělen od ostatních členů družstva tak dokonale jako v průmyslu. Tyto bezprostředně motivující mechanismy ale zcela nezanikly ani po slučování družstev do velkých celků a zkušenosti některých velkých družstev (a nejen obligátních Slušovic či JZD Práče) ukazovaly jisté progresivní šance do budoucna, v některých lokalitách dokonce přežívají dodnes, přes velkou nesmyslnou politickou destrukci po listopadu, kterou si klausovská špička snažila vytvořit buržoasní třídní základ.

Vezmeme-li původní klasický model JZD, můžeme i zde rozlišit většinu družstevníků – producentů užitné i směnné hodnoty, se kterou vstupovalo družstvo do celospolečenské prověrky převážně trhem či regulačními direktivami. Převládaly zemědělské produkty, čím dále tím více ale sílil i sektor nedostatkových služeb, které v ekonomice chyběly. Jen v agrokomplexech se v družstevní formě začala produkovat i věda (např. biotechnologie v Slušovicích vyvážená i na Ukrajinu) Ponecháme-li pro danou dobu stranou změny v charakteru práce po nástupu vědecko-technické revoluce a zůstaneme-li u klasického zemědělského podnikání s vysokým podílem fyzické práce (později více a více nabývající charakteru obsluhy strojů – kombajny, traktor, mechanizované dojení apod.), vidíme, že většina družstevníků se nemohla příliš angažovat v řízení a formování vlastnické strategie a byla závislá na zprostředkovací roli družstevního řídícího aparátu (nemluvě už o roli aparátu centrálního státního řízení realizovaného nejen formálně státními institucemi, ale i aparátem komunistické strany, který měl dominantní roli). Přesto však možnost ovlivňovat celodružstevní vlastnické rozhodování na vesnici byla rozhodně větší než v průmyslovém závodě, už jen vzhledem k spjatosti denního života řídících pracovníků a jejich rodin s vesnickou komunitou. Rizikem pro hospodaření družstva ovšem zůstávaly nejen přírodní podmínky, ale i, srovnatelně s živelními pohromami, rozhodnutí centrálních orgánů, které družstevní řídící aparát musel respektovat, ať byla moudrá či nikoli (viz neblahé zkušenosti s chruščovovskou kukuřičnou kampaní, z SSSR necitlivě přenášenými formami setí, ale i rozhodnutími o cenách, mzdách apod. Životní úroveň i míra seberealizace těchto většinových družstevníků byla tedy obdobně jako u dělníků v průmyslu závislá na vlastnické aktivitě řídícího aparátu, schopné zhodnotit či znehodnotit práci družstevníků a efektivitu zacházení s věcnými prostředky. Jejich možnost ovlivnit tento proces byla o třídu nižší než u družstevního aparátu, který mohl navíc své specifické zájmy uspokojit i jinak než při optimálním zhodnocení produkce družstva, nemluvě už o možnosti určitých privilegií při rozdělování mzdy a zisku.

Tedy – prozatím jsme na podmínky družstevního vlastnického sektoru celkem bez problémů aplikovali model uplatněný při analýze sektoru státního a jím podmíněné třídně sociální struktury. Na jedné straně jsme dostali jakousi „družstevní dělnickou třídu“, která nemá zvláštní subjektivitu a její sebepotvrzení jakožto vlastníka je dáno hospodářským výsledkem konkrétního družstva jako celku ovlivňovaného nadto ještě subjektivitou článků řídícího aparátu ve státním sektoru a trhem, regulovaným převážně z pozic zájmů řídícího aparátu státního sektoru. Obdobně jako v státním sektoru i tato družstevní dělnická třída se prací nezbavuje svého vlastnictví, jakkoli formálního, a svou profesní činností tvořící UH i SH se v každém cyklu v této své roli potvrzuje. Na druhé straně tady máme řídící aparát družstva, který má předchozí určení s družstevním dělníkem společné, zároveň se však uvnitř družstva výkonem své profese potvrzuje jako zvláštní bezprostřednější vlastník, jehož zájem se nemusí krýt se zájmem celého družstevního kolektivu, i když je tímto celodružstevním zájmem omezen daleko těsněji než řídící aparát ve státním průmyslovém podniku. Významným momentem je, že v družstvu aktivně ovlivňuje „dohodu“ o hodnotě jako jednotce poměřování užitečnosti, nutnosti uvnitř družstva vynaložené živé i mrtvé práce. Činí tak samozřejmě v rámci vyšší, „celospolečenské dohody“, resp. dohody vlastnicky dominujících tříd a za vyšší míry spoluúčasti družstevní dělnické třídy, než je tomu ve státním průmyslovém podniku, resp. ve společnosti vůbec. Svou profesní činností spojující produkci užitné hodnoty s produkcí hodnoty, resp. hodnoty směnné, může aktivněji než většina družstva činit produkt více či méně užitečným a na druhé straně ho zhodnocovat či znehodnocovat. Z tohoto postavení vyplývá potenciální zájmový rozpor mezi oběma kategoriemi družstevníků i spojovací můstek mezi aparátem státního i družstevního sektoru, který samozřejmě nemusí být antagonistickým rozporem. Družstevní vlastnictví a z jeho podstaty plynoucí manévrovací prostor i pro neřídící pracovníky, větší role ekonomického živelného mechanismu trhu při vlastnickém sebepotvrzování s dopadem na životní úroveň a realizaci, naopak sebou nese možnost realizace družstevních zájmů v rozporu s dělnickou třídou a dalšími pracujícími ve státním sektoru a tedy i možnost různých projevů tohoto rozporu v politice, ideologii, morálce, právu apod.

I uvnitř družstevního kolektivu, budeme-li mít na paměti nejen společné, ale i zvláštní rysy družstevního vlastnictví ve srovnání se státním, pak můžeme dále diferencovat mezi družstevníky podle kritérií hodnotové produktivnosti jejich práce a postavení. Zvláště u původních malých družstev byla značná část nepočetného řídícího aparátu součástí pracovníků produktivních – jak ve smyslu tvorby konkrétní užitné hodnoty (nejeden agronom se musel v případě potřeby chopit motyky či sednout za traktor a zootechnik naopak vidlí, aby složil krmivo či vykydal hnůj, a i kdyby toho nebylo, jeho řízení mělo v sobě v daném čase daleko více prvků bezprostředního dirigování pracovního procesu než role „družstevního pohůnka“ – sledování dodržování dohodnutých vlastnických rozhodnutí, např. o nerozkrádání družstevního majetku

Většinu řídících pracovníků však stále více dělba práce a její rostoucí náročnost vytlačila do role zprostředkovaně produktivních pracovníků produkujících pouze hodnotu – formujících vlastnické podmínky realizace výrobního procesu, volbu podnikatelské strategie, alokace zdrojů, finanční toky, obchodní podmínky, účetnictví, ale také jednajících s nadřízenými orgány a orgány celospolečenského řízení v centrální či regionální rovině.

Již od prvních krůčků protosocialistických družstev existoval i neproduktivní řídící aparát, ovšem zanedbatelný. Předseda stranické organizace nebyl uvolněný, patřil k managementu družstva a tak či onak se podílel na práci i produktivním řízení, jinak by ve vesnické komunitě nevydržel. Teprve mnohem později přibývaly školky a jesle, knihovny apod., kulturní zařízení apod., kde ovšem dost dobře nebylo možné mluvit o řídícím aparátu, ani tito neřídící neproduktivní pracovníci nebyli nijak početní. Novou kapitolu v této oblasti začala psát až velká sloučená družstva a agrokomplexy, ale i později nehrála tato sociální skupina v celospolečenském rámci žádnou roli, stejně jako skupina zaměstnanců – nečlenů družstev.

Tím můžeme uzavřít tu nejpodstatnější kapitolu analýzy protosocialismu a získat základ pro odpověď i na otázku charakteru procesu proběhlého v ČSSR v l. 1968-69. Po Marxově vzoru jsme, jak doufáme, rozkryli charakter produktu vyráběného za protosocialismu a ve kterém byl koncentrovaně vyjádřen i charakter zbožně peněžních vztahů. Podobně jako Marx v Kapitálu jsme přitom pochopili a vyložili systém vlastnických vztahů a aktivit probíhajících v protosocialistické ekonomice a determinujících charakter celé společnosti, pochopili jsme a snad i dobře vyložili charakter základních třídně sociálních, vlastnických i nevlastnických rolí jednotlivých tříd i sociálně ekonomicky, vlastnicky specifických skupin. Postupovali jsme s maximálním využitím metody i metodologie Marxova Kapitálu i dalších revolučních myšlenek klasiků teoreticko-logicky reprodukovat jádro výrobních vztahů i třídně sociální struktury protosocialismu, jako jistého omezeně progresivního, vedlejšího prototypu cesty ke komunistické společensko-ekonomické formaci. Čtenář, zvláště ten, který něco z díla klasiků zná a není negativisticky orientován jak stalinskou, tak buržoasní ideologií, která mu brání porozumět našemu (i klasiků) způsobu uvažování, nechť posoudí, nakolik se nám to podařilo.

Josef Heller, 14. 1. 2018

Pokračování textu ZDE


PhDr. Josef Heller, CSc. (19. 8. 1947-12. 2. 2018) absolvoval Filosofickou fakultu University Karlovy, pracoval v Městské politické škole v Praze, poté byl pracovníkem katedry marxismu na Institutu vzdělávání vědeckých kádrů ČSAV. Po převratu v roce 1989 byl analytikem odborného zázemí ÚV KSČM, členem Teoreticko-analytického pracoviště, později do roku 2013 Centra strategických a teoretických studií ÚV KSČM. Publikoval ve Filosofickém a Sociologickém časopise a v interních tiscích ČSAV, v samizdatech a na webových stránkách KSČM, v Haló novinách a Alternativách. Je spoluautorem publikací Heller, Neužil a kol. – „Kdopak by se Marxe bál“, „Bojíte se socialismu?“ a sborníku „Socialismus pro 21. století“.


Související články:
(Obecné problémy levice)

Socialismus a Pražské jaro (literatura) (10.06.2018)
Socialismus a Pražské jaro (3) (10.06.2018)
Socialismus a Pražské jaro (10.06.2018)
Tys dopadla, levice! (07.11.2017)
O jakou revoluci šlo? (13.10.2017)
Naše politika a 100. výročí dekretu o míru (01.06.2017)
Volby? Volby! (11.04.2017)
Co je levicové? (09.03.2017)
Příchod jara (12.02.2017)
Imperialismus – netradičně jako období čekání na nového globálního hegemona (01.12.2016)
Quod licet Jovi ...? (31.05.2016)
Vrátit víru v budoucnost (29.01.2016)
KKE a "Pražská deklarace" (04.06.2015)
Rentiérský stát (31.05.2015)
Společnost a levice na křižovatce (26.05.2015)
Deklarace Mezinárodní konference KSČM (24.05.2015)
Úvahy o další cestě hnutí (24.05.2015)
Ke dvěma aktuálním otázkám hnutí (24.05.2015)
Kritika současných reformistických tendencí demokratického socialismu (07.05.2015)
Potřeba koalice levice a iniciativ (12.04.2015)
Čeho (ne)třeba se bát (05.02.2015)
Jak skončí kapitalismus? (2) (26.12.2014)
Jak skončí kapitalismus? (26.12.2014)
Sociálně demokratické programy (25.12.2014)
Hegemonie: genealogie pojmu (2) (24.12.2014)
Hegemonie: genealogie pojmu (24.12.2014)
Levice může vyhrát (17.12.2014)
Návrh programu naší strany (03.12.2014)
Zahájení programové diskuse (19.11.2014)
Spojování sil a společné akce jsou nutné a možné (23.04.2013)
Naše poznanie o spoločnosti alebo Definícia pojmu socializmus. (12.04.2013)
Vzor Fico? (11.02.2013)
O společenských poměrech v Rusku (02.02.2013)
Volby: vítězové a poražení (19.11.2012)
Diskuse na levici (26.06.2012)
Otevřený dopis Michalise Matzavinose adresovaný ÚV KKE (24.06.2012)
K volbám v Řecku (19.06.2012)
Změnit svět bez převzetí moci, marxistické vydání (04.06.2012)
Prožíváme globální jaro (19.05.2012)
O výstupu na vysoké hory (02.11.2011)
SPaS má skutečně potenciál propojit radikální a umírněnou levici (16.06.2011)
Jsou občané sami proti sobě? (31.01.2011)
Výzva k vytvoření Spojenectví Práce a Solidarity (25.11.2010)
Hledejme program pro všechny od středu doleva (19.11.2010)
Jak je to s mírou zisku? (13.11.2010)
Proč si toho nikdo nevšiml? (01.11.2010)
Iluze nesmiřitelnosti (18.10.2010)
Za limit kapitálu (2) (04.10.2010)
Za limit kapitálu (04.10.2010)
Keynes nebyl socialista, ale… (01.10.2010)
Matematický model uplatnenia neoekonómie v komunite (01.10.2010)
Spoločenská objednávka (01.10.2010)
Manifest radikálního liberalismu (14.09.2010)
Na jakou vědu se bude muset levice obrátit? (06.09.2010)
Levice musí začít komunikovat (17.08.2010)
Rušno v levicových intelektuálských kruzích (06.08.2010)
Bez spolupráce na levici nebude hledání cesty úspěšné (02.07.2010)
Připutovalo Internetem . . . (16.03.2010)
Méně rozhořčení – více přemýšlení (Anti-Heller) (14.07.2009)
Anti-Jumr (14.07.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (11) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (10) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (9) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (8) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (7) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (6) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (5) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (4) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (3) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (2) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (20.06.2009)
Schovej babičce její občanku (16.06.2009)
Tahle země není pro starý (14.06.2009)
Jednota levice a budoucnost (18.05.2009)
Co s krizí? (17.05.2009)
Trh a reálný socialismus (06.05.2009)
Zemřel nám Bob (31.03.2009)
Postkomunistický manifest (26.01.2009)
Cesty vpřed bývají i návratem … (12.12.2008)
Sága italské levice „první generace“, aneb co vyváděl krejčí z Ulmu (21.10.2008)
Relativní zmenšování variabilní části kapitálu během akumulace a koncentrace, která ji provází (15.10.2008)
Genese průmyslového kapitalisty (22.09.2008)
Dějinná tendence kapitalistické akumulace (21.09.2008)
Několik poznámek k některým komentářům (08.08.2008)
Marx a dvě linie boje proti moci privilegovaných v dějinách (06.05.2008)
Marx a marxizmus versus Kapitál II. (06.05.2008)
Marx a marxizmus versus Kapitál (28.04.2008)
Historie téměř detektivní (17.04.2008)
O správné správě (04.04.2008)
Test teorie praxí: vezmi ideologii za slovo! (17.03.2008)
Jak S. K. Neumann velebil schumpeterovské podnikatelství… (11.03.2008)
Jan Bystrý, nakladatel (11.03.2008)
Od Lenina až k levičáctví v Česku (21.01.2008)
Bludný kruh české levice (14.01.2008)
Ta událost na Labutí řece (10.12.2007)
Zájem zahraničních komunistických stran o internacionalizaci vzdělávání stranických kádrů (10.12.2007)
Idea Levice (09.08.2007)
Neofeudální manifest? (30.07.2007)
Levice kontra pravice (30.07.2007)
Rovnost (nebo nerovnost) šancí (03.07.2007)
Spravme si poriadok so slovičkami (07.06.2007)
Hleďme si víc toho, co nás spojuje! (01.06.2007)
Proč mladí nechtějí volit konzervativní strany (10.05.2007)
Vzpomínka na Bondyho v Salonu Práva (22.04.2007)
Nejsem zapšklý stařec (22.04.2007)
Pod babylonskou věží (2) (21.04.2007)
Pod babylonskou věží (1b) (21.04.2007)
Pod babylonskou věží (1a) (21.04.2007)
Pod babylonskou věží (21.04.2007)
Hodnoty a zájmy v současné české společnosti (20.04.2007)
Čo príde po ideológii rozvoja a globalizácii? (06.04.2007)
Marx nebyl prorok, ale ... (30.03.2007)
Jsou klasická marxistická paradigmata překonána? (29.03.2007)
677 (XVII. kapitola) (16.03.2007)
Podstata komunismu (11.12.2006)
The opposite of anti-communism is not communism but democracy (05.12.2006)
Protikladem antikomunismu není komunismus, ale demokracie (04.12.2006)
Demokracie je skutečným základem komunistické a socialistické myšlenky (28.11.2006)
Usilujme o pochopení historie – bez předsudků a bez snah o její zneužívání (01.11.2006)
S komunisty se mluví. (18.10.2006)
Nepodpořil jsem Stranu zelených, ale kauzu, kterou zastupuje (12.08.2006)
Sejdeme se u fontány? (30.04.2006)
Lucii k MDŽ (08.03.2006)
Úvaha o vývoji žudskej spoločnosti (05.03.2006)
Sociální demokracie (02.03.2006)
Dopis delegátům XXI. sjezdu KSČ (25.02.2006)
Co je levice? (07.02.2006)
Potenciálně nejnebezpečnější fáze imperialismu (15.01.2006)
Příčiny neúspěchu sovětského modelu socialismu v ČSSR (05.01.2006)
Předmluva k českému vydání „Zásad komunismu“ (15.12.2005)
Antikomunismus podle Marxe? (14.12.2005)
K pojmu levice dnes (07.12.2005)
Jedna ruka netleská… (28.11.2005)
Nejistý triumf demokratického kapitalismu (15.11.2005)
Volný čas jako ekonomická kategorie (13.11.2005)
Marx není zcela mrtev (06.11.2005)
Pojem socialismu a historická zkušenost (06.11.2005)
Proč je dnes pro nás důležitý Spinoza (06.11.2005)
Tři variace pro Horní Jiřetín a Černice (27.10.2005)
Pohřeb odborové demokracie? (25.10.2005)
Návrat Karla Marxe (16.10.2005)
K otázkám české levice (15.10.2005)
Kuba proti blokádě (13.10.2005)
Smr politiky a budúcnos verejnosti (2) (12.10.2005)
Trika a triky proti přirozenosti (05.10.2005)
Smr politiky a budúcnos verejnosti (1) (04.10.2005)
Konec klidných časů (26.05.2005)
Zarazilo nás vzývání Stalina a Kim Čong-ila (26.04.2005)
Úvaha (trochu hravá) o svobodě a levici (13.04.2005)
Konference Levicového klubu (17.02.2005)
Víra v pokrok je bláznivá (15.02.2005)
Deset knih českého levičáka (15.02.2005)
Zelená na levačku aneb Proč nemohu být „novodemokratem“ (04.02.2004)
Levicová politika pro 21. století? (30.11.2003)
Politika levice ve věku přechodu (31.05.2002)
Jak Lenin udělal z konkrétního obecné (23.01.2002)
Revoluce! (12.07.2001)

[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Josef Heller | Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. až 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bližší informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Došlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle všech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více než 200 těchto pseudokomentářů, které mažeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ž a š?
V uplynulých dnech došlo k technické závadě, v jejímž důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z většiny komentářů) ztratila všechna písmena "ž" a "š" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Olšanech
Jako každoročně, i letos položila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru pražské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na olšanském hřbitově. Při té přiležitosti jsme pietně vzpomněli i padlých dalších armád (včetně československé), kteří jsou na Olšanech uloženi.

červené návěští   Anketa červený nadpis
Jaký je váš názor na mediálně velmi probíranou "válku" pražských taxikářů se společností UBER.

UBER je krok správným směrem, k zespolečenštění ekonomiky.
285 (285 hl.)
Fandím taxikářům, UBER zneužívá nefér výhod (neplatí daně, licence atd.)
223 (223 hl.)
Taxikáři v Praze jsou dobytek a patří jim to!
142 (142 hl.)
Je třeba narovnat podmínky, jsem pro celkovou liberalizaci taxislužeb.
145 (145 hl.)
Jsem pro fér soutěž: ať platí pro řidiče UBER totéž, co pro taxíky.
128 (128 hl.)

Celkem hlasovalo: 923


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

červené návěští   Nejkomentovanější červený nadpis
Socialismus a Pražské jaro
10. 06. 2018
Počet komentářů: 1

Socialismus a Pražské jaro (2)
10. 06. 2018
Počet komentářů: 1

Socialismus a Pražské jaro (3)
10. 06. 2018
Počet komentářů: 1

Socialismus a Pražské jaro (literatura)
10. 06. 2018
Počet komentářů: 1


zelené návěští   Vaše komentáře zelený nadpis
[06.07.2018 04:37:22]
dongdong8
20187.6wengdongdong bale nciaga sandals hermes bags nike kyrie 3 off-white shoes pandora charms so ccer shirts oakley sung ...

[06.07.2018 04:37:21]
dongdong8
20187.6wengdongdong bale nciaga sandals hermes bags nike kyrie 3 off-white shoes pandora charms so ccer shirts oakley sung ...

[06.07.2018 04:36:56]
dongdong8
20187.6wengdongdong bale nciaga sandals hermes bags nike kyrie 3 off-white shoes pandora charms so ccer shirts oakley sung ...

[06.07.2018 04:36:56]
dongdong8
20187.6wengdongdong bale nciaga sandals hermes bags nike kyrie 3 off-white shoes pandora charms so ccer shirts oakley sung ...

[06.07.2018 04:36:12]
dongdong8
20187.6wengdongdong bale nciaga sandals hermes bags nike kyrie 3 off-white shoes pandora charms so ccer shirts oakley sung ...

[06.07.2018 04:36:11]
dongdong8
20187.6wengdongdong bale nciaga sandals hermes bags nike kyrie 3 off-white shoes pandora charms so ccer shirts oakley sung ...

[06.07.2018 04:36:07]
dongdong8
20187.6wengdongdong bale nciaga sandals hermes bags nike kyrie 3 off-white shoes pandora charms so ccer shirts oakley sung ...

[06.07.2018 04:35:24]
dongdong8
20187.6wengdongdong pa ndora charms mk purse vans shoes air max 95 ralph lauren new balance sandals adidas outlet baseball ...

[06.07.2018 04:35:23]
dongdong8
20187.6wengdongdong pa ndora charms mk purse vans shoes air max 95 ralph lauren new balance sandals adidas outlet baseball ...

[06.07.2018 04:35:22]
dongdong8
20187.6wengdongdong pa ndora charms mk purse vans shoes air max 95 ralph lauren new balance sandals adidas outlet baseball ...

[06.07.2018 04:35:22]
dongdong8
20187.6wengdongdong pa ndora charms mk purse vans shoes air max 95 ralph lauren new balance sandals adidas outlet baseball ...

[06.07.2018 04:35:13]
dongdong8
20187.6wengdongdong pa ndora charms mk purse vans shoes air max 95 ralph lauren new balance sandals adidas outlet baseball ...

[06.07.2018 04:35:13]
dongdong8
20187.6wengdongdong pa ndora charms mk purse vans shoes air max 95 ralph lauren new balance sandals adidas outlet baseball ...

[06.07.2018 04:35:12]
dongdong8
20187.6wengdongdong bale nciaga sandals hermes bags nike kyrie 3 off-white shoes pandora charms so ccer shirts oakley sung ...

[06.07.2018 04:33:50]
dongdong8
20187.6wengdongdong pa ndora charms mk purse vans shoes air max 95 ralph lauren new balance sandals adidas outlet baseball ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.