Druhá část teoretického příspěvku Josefa Hellera s podtitulem Krize prvního pokusu o socialismus v ČSSR v letech 1968-69 a její odkaz pro současnost, jak jej připravil měsíc před
svým náhlým skonem. Začátek Pepova politického testamentu naleznete
ZDE.
(Milan Neubert, 10. 6. 2018)IV. Strukturace protosocialistické společnosti
IV./a Třídy a skupiny státního sektoru
protosocialismu
Jaké aktivity v dělbě práce podmíněné úrovní výrobních
sil a fixované životem celých tříd a skupin se v protosocialismu promítaly
do hodnoty a zajišťovaly svým vykonavatelům specifický (ani u vlastnicky
privilegovaných skupin to nemusel být nadprůměrný – viz mistr nebo špatně
placený inženýr vedoucí cechu, příp. řadový aparátník KSČ či úředník národního
výboru) přístup k spotřebním předmětům a službám?
1) Hodnotu přirozeně tvořili všichni pracující, jejichž
činnost byla v dané logice systému nutná pro tvorbu společensky uznané
užitné hodnoty. Nejde samozřejmě o jakoukoli UH, v logice systému leckdy
vznikaly UH, které nevstoupily do zhodnocovacího systému (plnění plánu, přidělování
a tržního odbytu) a nebyly uznány (např. produkce zastaralých výrobků, které
nenašly odbyt, zbytečně vynaložené služby, UH vynaložené formou naturální směny
mezi např. různými řemeslníky, služby kamarádům kvůli udržení kontaktu nebo
tzv. „papalášům“, ale i lékařům, vedoucím prodejen nedostatkového zboží,
úředníkům bytového odboru apod., velitelům útvarů, ekonomickým manažerům
apod.). Na druhou stranu je třeba vidět, že prakticky neexistovala skupina,
jejíž obživa by byla založena výhradně na takovéto činnosti, i když existovaly
skupiny, které pro takovouto produkci věcí a služeb zcizovaly značné množství
společensky propláceného času a dokonce i společenských zdrojů (stavební
materiál, energie, pohonné hmoty, kancelářský materiál atd.) Tyto skupiny (služby,
obchod, společenská správa) se již tímto atributem vymykaly společenským
integrujícím mechanismům a byly potenciálními nositeli protispolečenských
tendencí. To se pak výrazně ukázalo při krachu systému a obnovování kapitalismu
U všech těchto pracovníků tvořících daným systémem uznané,
trhem, direktivami potvrzené UH musíme mít na paměti závažnou skutečnost.
Praktický podíl na tvorbě UH – ať už jako věci přenosné, oddělené fyzicky od
tvůrce a v tomto oddělení použitelné, nebo v podobě „tekuté“, od tvůrce
neoddělitelné a nepoužitelné, zanikající okamžikem jejího provedení (tj.
služby) nelze podle Marxe postupovat tak „skotsky“ (tj. mechanicky).[28]
Nelze jej omezit jen na ty, kdo působili až na konci celého
výkonu „souhrnného pracovníka“ – dělníka u pásu, soustružníka, seřizovače,
horníka, traktoristu či dojičku, opraváře věcných komponent výroby, řidiče
vozidel přepravujících náklad atd. Již Marx tento proces viděl a zkoumal
v rámci moderní dělby práce a kooperace aplikované v konkrétní technologii.
Bez ohledu na hodnototvorný aspekt, z čistě výrobně silového hlediska, sem
musíme počítat i bezprostřední dirigenty tohoto procesu – mistr, vedoucí cechu,
ale i konstruktér, aplikující vědec – to jest ty, kteří by existovali
v jakémkoli ekonomicko-vlastnickém systému slučitelném s velkovýrobou
– tedy jak v kapitalismu, tak v protosocialismu nebo event.
v samosprávném socialismu.[29]
Tito pracovníci – protosocialističtí spoluvlastníci –
tvořili v protosocialismu jistou obdobou těch, kdo v kapitalismu
produkovali zboží (i jako zboží prodávané služby vlastněné kapitalistou) a byli
odměňováni z kapitalistova variabilního kapitálu, nikoli osobního důchodu.
V protosocialismu, i při nízké míře reálného zespolečenštění, byli tito
pracovníci (spoluvlastníci, i když formální) odměňováni ze společenského
spotřebního fondu vytvářeného i vynakládaného jak v lokálních kolektivech
(podnik, instituce), tak celostátně rozdělovaného prostřednictvím aparátu
centrálního řízení,
Při nejrůznějších výpočtech srovnávajících systémy, životní
úroveň, mzdy apod. je zejména třeba vzít v úvahu, že část odměny všech
pracujících občanů, nejen těch produktivních, byla poskytována přes konstantní
a na výkonu jednotlivců i kolektivů nezávislé celostátní bonusy (zdravotnictví
zdarma, dotace cen potravin i jiného zboží (pro děti), levná doprava i
bydlení). Dnes už i mnozí nekritičtí obhájci minulého systému chápou, že, přes
celkovou humánnost těchto mechanismů odměňování, odebíraly tyto mechanismy
neprivilegovaným vrstvám motivaci pro práci i společensky nutné realizování
společenské dimenze vlastnictví, zvláště když nebyly spojeny s možností
rozhodovat o vlastnictví. Méně už si tito analytici uvědomují význam toho, že i
tyto obecně vcelku rovnostářské mechanismy byly ve vztahu k základnímu
kádru společenských spoluvlastníků ZPROSTŘEDKOVANÉ rozhodnutími zejména
centrálního řídícího aparátu, který nadto nebyl nijak demokraticky volen, ale
tvrdě reglementován politikou prováděnou v zájmu především řídícího
aparátu, tedy – nadneseně řečeno – v zájmu diktatury aparátu.
Opakovaně zdůrazňujeme, že v našich úvahách o zájmech
aparátu i neaparátu není podstatný rozdíl v životní úrovni, v množství
dostupných spotřebních předmětů či služeb apod.!!!!, i když samozřejmě
existoval, výrazněji v SSSR či dalších zaostalých zemích, méně výrazně
v ČSSR a NDR a s vývojem systému a jeho poruchami sílil. Důležitá je
však ta zprostředkovanost zapojení společenských spoluvlastníků, tedy určité
stránky jejich vlastnické aktivity, do hodnototvorného procesu PROSTŘEDNICTVÍM
specifické vlastnické funkce jedné třídy – řídícího aparátu a doplňkových
funkcí skupin pracovníků obchodu, služeb i nadstavby.
2) Ze společenského spotřebního fondu však nebyli odměňováni
jen v bodě 1 uvedení tvůrci P-produktu v pojetí tzv. souhrnného pracovníka.
Obdobně jako v kapitalismu měli s první skupinou společný znak
odměňování ze společenského spotřebního fondu i ne – producenti, kteří ovšem
pracovali v protosocialistických podnicích i jiných typech pracovních
kolektivů, kteří s produkcí neměli nic společného, ale kteří představovali
tzv. faux frais (neproduktivní, ale v daném vlastnickém systému nutné
náklady). Marx touto otázku vysvětloval pomocí podobenství s Robinsonovým
ostrovem, kde by pro jakoukoli výrobu byli naprosto nepotřební a parazitní
např. obchodní zaměstnanci, bankovní úředníci, právníci, účetní,[30] dnes bychom k tomu mohli přidat celou sféru
marketingu, různé ochranky apod. Na tomto fiktivním ostrově by v dané
výrobě bylo možné jen jediné vlastnictví – a to prvobytně pospolné. Takovéto
společenství by bez produktivní práce nebo při jejím omezení živilo tak
maximálně ženy pečující o děti a možná i nějaké staré lidi, případně
„uvolněného“ šamana. Rozdělování by probíhalo bez hodnoty, ve formě
bezprostředních užitných hodnot.
Klasikové si ovšem uvědomovali, že rozvinutá průmyslová
výroba umožňující v zásadě pouze kapitalismus (později se ukázalo, že i
protosocialismus) se i z hlediska čistě technologického neobejde bez
v podstatě zbytečných neproduktivních činností a značného počtu námezdně
zaměstnaných pracovníků tyto činnosti vykonávajících. Jen tak mohl být
produktivní kapitalismus jako systém. Byli si vědomi i toho, že námi výše
uvedená „společenská dohoda“ a priori omezuje i příděl produktů výroby (i
služeb) pro tyto neproduktivní a nevlastnící zaměstnance prodávající svou
pracovní sílu, tedy, že jde o určitým způsobem vykořisťované pracovníky a
zájmové spojence proletariátu. Marx ve svých stěžejních pracích to ukazoval na
obchodních příručích, účetních a dokonce i na pracovnících v peněžnictví.
Jejich vykořisťování však viděl jako zprostředkované vykořisťováním těch
produktivních, a proto je do proletariátu jako takového neřadil. Byli to pro
něj svého druhu „bratranci“, ale nikoli bratři proletariátu, produktivní jen
z toho nejširšího hlediska – směny pracovní síly za peníze jako variabilní
kapitál.
Dnes můžeme jen podtrhnout jeho jasnozřivost. Kapitalismus
sice silně tlačí na zmíněné vrstvy a nehodlá je nějak preferovat
v odměňování víc, než jak je dle kvalifikace zavedeno ve společnosti, ale
lze jen těžko popřít jejich existenční závislost na parazitních a za jistých
okolností odbouratelných i v kapitalismu činnostech či sférách, jako je
peněžnictví či obchodní čachry, o zbytečné reklamě a marketingu nemluvě.
Tyto vrstvy však existovaly i v protosocialismu, a to
nejen ve formě pracovníků obsluhujících omezené tržní a zbožně peněžní vztahy,
ale i ve formě zaměstnanců ve sféře společenského řízení, správy a moci. I tady
musíme brát v úvahu technickou dělbu práce uvnitř „souhrnného řídícího
pracovníka“ – na podniku i na ministerstvu, státní plánovací komisi, ve
stranickém, státním i jiném aparátu nefungoval samotný ředitel, tajemník,
ministr, vlastní plánovač ale leckdy zbytečně členitý a málo výkonný řídící
štáb s nevýkonnými sekretářkami, kádrováky, apod., v obchodě nebyl
jen vedoucí, ale i fyzicky pracující pomocníci apod., v bance ostraha a
zaměstnanci provádějící čistě účetnické, evidenční práce apod. V našem pojetí
nelze tuto kategorii občanů, tuto dokonce třídu omezit jen na tzv.
nomenklaturní kádry, stranický aparát, vidět jen generálního tajemníka,
politbyro, vládu, státní plánovací komisi nebo i ty výrobě značně vzdálené
ředitele podniků i VHJ. Patřil tam mistr i ministr, sekretářka i poslední
úředník národního výboru, ale i ředitel školy či nemocnice, důstojník i
policista, ideolog i pracovník společenských věd.
Patřili jsem tam i my sami a řada našich přátel i
sympatizantů s naším formujícím se pojetím (pedagogických i
vědecko-výzkumných pracovníků v oblasti marxismu v ideologicky
kontaminovaných, zejména stranických, pracovištích - ústavech i vysokých
školách, kabinetech politické výchovy, armádním i policejním ideologickém
aparátu, a také zcela řadových učitelů, jejichž základní pedagogická funkce
nemohla být oddělená od realizace oficiální ideologie). Prosíme jen čtenáře,
aby podobně jako protosocialističtí kádrováci nezaměňovali objektivní třídní
příslušnost a aktivní prosazování ideologie a politiky dané třídy – řídícího
aparátu. I za feudalismu existovali biskupové a preláti na straně jedné a na
druhé straně obyčejní faráři typu Jana Husa, nemluvě už o husitských
kazatelích, mniších -vůdcích kacířských hnutí, kněžích padlých na barikádách
buržoasní i protosocialistické revoluce nebo i skrytých kacířích a osvícencích
žijících sice v relativním dostatku v zabezpečených klášterech, ale
svým celoživotním dílem rozbíjejících a vyvracejících reakční ideologie a
dogmata. Je známý vztah klasiků i mnoha revolucionářů pocházejících
z vládnoucí třídy – F. E. Dzeržinskij, L. B. Krasin, v buržoasní
revoluci abbé Mirabeau, markýz Lafayette – k jejich třídní příslušnosti a
výchozímu prostředí. Z historie i z reality protosocialismu jsou
naopak dobře známí ideologové a politikové reakčních tříd – buržoasie či dnes
už i řídícího aparátu protosocialismu, pocházející z dělnického prostředí
a aktivně prosazujících zájmy vládnoucích reakčních tříd (např. odborářští
bossové v USA a Velké Británie, soc.dem. vůdci v kapitalistických
zemích, fašističtí vůdcové, v protosocialismu stalinští politikové a
realizátoři procesů, represí vůči nevinným, příslušníci mocenského aparátu
jednající proti zájmu své třídy a vůli většiny občanů), o různých pracovnících
vyzdvižených z dělnického prostředí do politiky a ideologie a páchajících
tam obrovské škody. Stačí si jen připomenout dva tak odlišné krejčovské dělníky
– Ladislava Zápotockého a Vasila Biľaka.[31]
Část řídícího aparátu (mistr, vedoucí cechu, aktivně
praktikující lékař – člen vedení nemocnice, pedagogicky působící ředitel školy)
měla dokonce s dělnickou třídou společný i ten podíl na tvorbě hodnoty a
společenské nadhodnoty spojený s realizací UH, který jsme popsali
v bodě 1. Větší část řídícího aparátu se ovšem na tvorbě hodnoty podílela
právě výše zmíněným zprostředkováním první formy vlastnické aktivity
občanů – zjednodušeně - jejich profesní činnosti (NE VŠECH[32]), rozhodováním o alokaci společenských zdrojů
ve všech dimenzích a na všech úrovních (lokální i vyšší – VHJ, kraj,
rezort, mezinárodní obchod), o míře vynaložení a způsobu propojení těchto zdrojů
(např. potřeby pracovních míst, způsobu oceňování práce, rozhodování o tom, co
dostane dělník jako svého druhu hodnotu pracovní síly – vzhledem
k spoluvlastnictví dělníka tak jeho podílu na PS produktu, ale i na míře
připuštění k rozhodování. V tomto smyslu měl řídící aparát spolu
s některými dalšími skupinami větší podíl na tvorbě hodnoty než samotný
produktivní pracovník (opakujeme znovu – hodnota není uchopitelný energeticky
vymezitelná substance, ale společenská nerovnoprávná dohoda o jejím ocenění a
základním rozdělení), a to právě díky této skutečnosti zahrnující i rozhodnutí
o hranici mezi tím, co je považováno za podíl pracovníka za profesní činnost.
Pokud jde o mzdu – uvědomme si odlišnost od kapitalismu, kde mzda jen stále
potvrzuje rozpor mezi vlastníkem a vykořisťovaným pracovníkem, zatímco
v protosocialismu jen vyjadřuje nerovnoprávnost ve výkonu vlastnické
subjektivity a podílu příslušníků určité skupiny na společenském nadproduktu.
Ta se vyjevuje až jako výsledek rozhodování řídícího aparátu a míra
společenského sladění rozhodnutí různých článků aparátu pak rozhoduje o míře
společenskosti výroby i postavení tříd a skupin.
Na druhou stranu však ani při aplikaci na protosocialismus
nesmíme ztratit se zřetele fakt, že i zde existoval jistý sociálně ekonomický,
vlastnický rozdíl mezi samotnými zaměstnanci bez lokální subjektivity. Od
nesubjektivity dělnické třídy produkující hodnotu a protosocialistickou formu
nadhodnoty bezprostředně, spolu s produkcí UH (věcí i služeb), musíme opět
s analogií na Marxe a kapitalismus alespoň v teoretické abstrakci,
„in potentio“, odlišit pracovníky bez subjektivity, ovšem v rámci útvarů
mimo souhrnného pracovníka – producenta UH. Šlo o pracovníky zaměstnané
v útvarech zabývajících se zprostředkovaně produktivní činností,
zprostředkujících společenský charakter výroby a vlastnickou subjektivitu
dělnické třídy. Na první pohled se nabízí jednoduchá analogie – postavení
neřídících pracovníků ve službách, obchodě, na úřadech, nadstavbových
institucích apod. – tedy prodavačů, bankovních úředníků, řemeslníků
v podnicích služeb, např. v dost nechvalně proslulých OPBH –
obvodních podnicích bytového hospodářství, osobních šoférů, tzv. „panských
kočí“ na úřadech a v politickém aparátu (např. na ÚV KSČ či v ministerstvech),
vrátných a uklízeček a dalších profesí, které bychom mohli uvést.
Ne náhodou jsme zdůraznili, že tuto otázku nastolujeme jen
v teoretické abstrakci, v rámci určitého abstraktního, ideálního
modelu. V realitě totiž šlo o rozdíl nevýznamný, ba leckde se ani v realitě
nenaplňující. I zde je totiž třeba aplikovat teorii „souhrnného pracovníka“ a
„souhrnného dělníka“.[33] U vykonavatelů řady fyzických
profesí ve výrobních či dopravních podnicích by bylo neplodné konstatovat, že
uklízečky, vrátní, obchodní „příručí“, skladoví dělníci, prodavačky či slečny u
bankovní přepážky, průvodčí ve vlacích a hlídači a ostraha všeho druhu neřídí a
neovlivňují společenskost práce a subjektivitu dělnické třídy, že do této třídy
patří a z vlastnického hlediska se od ní neodlišují a že podobní pomocní
pracovníci se liší jen co do konkrétní práce, kterýžto rozdíl Marxe nezajímal.
Příliš bychom asi nezaujali ani připomínkou, že tito
pracovníci by nebyli na Robinsonově ostrově a že jsou tedy jen „faux frais“,
neproduktivní, pouze charakterem civilizačního vývoje a daným vlastnickým
systémem potřebné nutné, ale neproduktivní náklady.
Na druhé straně jsme však vícekrát poukazovali na
skutečnost, že vlastnicky jednotné (souhrnný pracovník) a jen profesně
diferencované a tudíž od dělnické třídy vlastnicky odlišné jsou kolektivy zprostředkovaně
produktivních pracovníků – řídící štáby, včetně sekretářek a písařek,
obchodní podniky, kde podpultismus nemusí provozovat jen vedoucí, kolektivy
pracovníků služeb, které byly leckdy jen formálním sdružením individuálních
podnikatelů – melouchářů, že protekci nemusí zařizovat vedoucí studijního či
bytového oddělení, tajemník OV či KV KSČ a že subjektivitu může projevit i
vrátný či uklízečka, o zdravotní sestře a učitelce nemluvě. Jinak řečeno –
nositeli lokální vlastnické subjektivity byl „souhrnný řídící štáb, „souhrnný
okresní či krajský aparátník“, „souhrnný národní výbor“ či „souhrnný
obchodník“, „souhrnný opravář“ atd. Nelze říci, že by neřídící zaměstnanci
obchodu či podniku služeb byli zbavováni nadhodnoty zásadně jiným způsobem než
ředitel továrny a dělníci v této továrně (nemluvím o pravidlech diferencovaného
odměňování různých kategorií zaměstnanců či různých podniků a regionů
stanovených v rámci systému řízení řídícím aparátem, ani o rozdílných
objektivních možnostech jejich obcházení, přijímání úplatků a protislužeb
apod.)
Není zde tedy analogie ke kapitalistickému vykořisťování
obchodních zaměstnanců či účetních podmíněném vykořisťováním bezprostředně
produktivních dělníků ve výrobě.[34] Je tu však
specificky protosocialistický jev – závislost zprostředkovaně produktivních či
neproduktivních kolektivů na nastavení pravidel pro míru subjektivity a
odměňování dělnické třídy i dalších bezprostředně produktivních tvůrců UH i
hodnoty a nadhodnoty, neboli, při jisté redukci, odvozenost role
zprostředkovaně produktivních kolektivů od role dělnické třídy. Z toho pak
vyplývá i závislost neřídících pracovníků zprostředkovaně produktivních útvarů
na projevování lokální subjektivity řídících pracovníků, což je spojuje
s řídícím aparátem a i odděluje od dělnické třídy. V podmínkách
protosocialismu trpícího nedostatkem pracovních sil a garantujícího
zaměstnanost všem občanům (uklízečka nebyla tak dalece závislá na tom, aby její
řídící štáb uhrál zbytečnou existenci byrokratické instituce či pseudovědeckého
ústavu) hrají ovšem tyto rozdíly zanedbatelnou roli a lze od nich abstrahovat.
Z uvedeného pak vyplývá pro stalinisty těžko
pochopitelná skutečnost. Protože tu jde o rozdíl ve vlastnické subjektivitě
mezi dělnickou třídou vybavenou pouze první možností být vlastnickým subjektem,
možností po výtce potenciální, a řídícím aparátem (i některými dalšími
skupinkami – viz výše – služby, obchod, správa) lze hovořit o aparátu jako o
třídě. Je tu – z hlediska Leninovy definice tříd – odlišný vztah
k výrobním prostředkům (velmi omezená vlastnická subjektivita oproti
prostoru pro lokální subjektivitu řídícího aparátu) i odlišná role ve
společenské organizaci práce. Také způsob a velikost nabývání spotřebních
prostředků je odlišná – u dělníka i jemu blízkých zaměstnanců je podíl na
spotřebě zprostředkován rolí řídícího aparátu, která se promítá i do
produktivnosti výroby a tedy i velikosti spotřebního fondu, nemluvě už o tom,
že pravidla rozdělování fondu stanovuje jen řídící aparát. Ten naopak ve
spotřebě rozhoduje sám o sobě, i když to neznamená, že si musí automaticky
přidělit nespravedlivý podíl.
Stalinisté, ale i jejich mnozí odpůrci uvnitř levice i mimo
ni, si ale neuvědomují i druhou stránku postavení aparátu, kterou jsme již
popsali v souladu s Leninovou představou o neantagonistických, tedy
nevykořisťovatelských třídách. Přes všechny nedokonalosti byl
protosocialistický aparát třídou nového typu, odlišnou od buržoasie, nakročením
k odumření tříd. Nebyl třídou vykořisťovatelskou v tom smyslu, že by byl
systémově a parazitně živ z nadhodnoty vyprodukované jinými třídami a jeho
sociální rolí a tedy hlavní motivací by bylo všemožně redukovat a omezovat
spotřebu dělnické třídy. Svoji odměnu čerpal na základě výkonu těch funkcí, bez
kterých by to v podmínkách protosocialismu nešlo, nemohl nerespektovat
potřeby dělnické třídy i jiných skupin a podíl, který jim poskytl na výnosu,
nemohl být neomezeně redukován. Jádro role aparátu bylo ve funkci jistého
společenského správce svěřených prostředků i živé síly. Hlavním negativem jeho
role však byl až příliš velký manévrovací prostor pro prosazování jeho
lokálních zájmů a malá účinnost celospolečenských mechanismů slaďujících
mnohost řídících funkcí aparátu. Odtud ty další i nadstavbové souvislosti, o
kterých jsme psali výše.
3) Z Marxovy metodologie vyplývá ještě jedna otázka
podstatná pro charakteristiku vlastnické či nevlastnické subjektivity skupin
občanů protosocialistické společnosti. Od Marxe víme, že v kapitalismu
vedle šíře i úžeji pojímaných produktivních, přímo či zprostředkovaně
vykořisťovaných pracovníků existovala v kapitalismu i vedlejší, tzv.
služebná třída existující mimo základní vztah kapitalismu zahrnující jednak ty,
kdo byli placeni z důchodu kapitalisty (osobní šofér, bodyguard, služka,
guvernantka dětí), jednak víceméně státní zaměstnance (dnes i zaměstnanec
politických stran, odborů, společenských organizací, církví atd.) placené přes
daně (dnes i členské příspěvky atd.) přerozdělených zisků kapitalistů a mezd zaměstnanců
či příjmů maloburžoů. Existovalo něco analogického i v protosocialismu?
Existovala v protosocialismu neproduktivní (ve vlastnickém smyslu)
služebná třída?
Z pozic naší metodologie zní odpověď – ano. Šlo ale o
vcelku zanedbatelnou složku společenské struktury.
a) Velmi okrajová byla skupina osobních zaměstnanců (např.
pomocnice v domácnosti, dohled nad dětmi, zahradník) placených z mezd
jiných zaměstnanců či důchodců, ovšem i u těch byla takováto obživa většinou
jen doplňkem ke mzdě či důchodu.
Příjmy získané přímo od konsumentů měly často formu šedé,
neoficiální ekonomiky provozované na úkor státních či družstevních podniků a
institucí většinou v podobě úzkoprofilových řemesel či stavebních prací,
nicméně nelze podcenit rozsah takovéto ekonomiky i ztráty způsobené na
společenských zdrojích těmito téměř soukromými podnikateli se společenským
majetkem. Ještě citelnější však bylo, že na této bázi de facto existoval styl
života i myšlení charakteristický pro maloburžoasii a buržoasii. Ne náhodou se
po velkém třesku právě z této skupiny vygenerovala významná část nové
buržoasie, ba lumpenburžoasie prorostlé s kriminálním podsvětím.
b) Daleko větší význam měla skupina neproduktivních
pracovníků odpovídající analogicky tzv. „ideologickým stavům“, o nichž se
zmiňuje Marx – tj. těm, kdo jsou placeni z přerozdělených příjmů a vnucují
společnosti své pochybné služby – tvorbu ideologie, náboženství, umění
požadované buržoasií, soudci a advokáti, policisté, vojáci i kněží a
pochopitelně i politikové – tedy všichni „služebníci“ kapitalismu jako systému,
plnící pro kapitalisty ideologické a politické či mocensko-potlačovatelské
funkce.[35] Analogii s touto Marxovou
charakteristikou příslušné skupiny v kapitalismu však nelze přehnat. Není
nijak sporné, že ani v kapitalismu díky existenci státních, na zisk
kapitalisticky provozovaných podniků nepatří do neproduktivních, služebných
pracovníků zaměstnanci státních výrobních a obchodních podniků, vědeckých
institucí podnikajících na zisk, personálu státních nemocnic a škol, a podniků
služeb, ziskových kulturních a sportovních institucí apod., které můžeme
zařadit mezi výše zkoumané skupiny šíře či úžeji produktivních pracovníků,
příslušníků i spojenců dělnické třídy.
Od Marxových dob také značně stouply nároky na zabezpečení
služeb civilizačně nevyhnutelných, přesahujících rámec jednoho systému, jako je
např. boj proti kriminalitě, nutná společenská správa a organizace, práce
s informacemi, vzdělávání a osvěta apod., takže u pracovníků v této
sféře nemůžeme vidět jen jejich ideologickou, politickou, potažmo
mocensko-potlačovací stránku jejich společenské role, ale i stránku obecně
nutnou, civilizační. Nezřídka se např. u kriminalistů obě stránky jejich role
střetávají a i tyto skupiny se stávají volnějšími spojenci proletariátu. Ještě
to zesiluje fakt, že kapitalisté na těchto skupinách výrazně šetří a náklady na
ně se snaží přesunout na pracující a maloburžoasii, což mění potenciální
spojenectví v reálné (stávky policistů, státních zaměstnanců apod.).
V protosocialismu, kde měl stát a jeho základna –
aparát komunistické státostrany monopol na tyto obecně nutné funkce a kde
objektivně existoval vysoký stupeň objektivní jednoty tříd a skupin, pokud jde
o základní zájmy daný společenským spoluvlastnictvím a kde existovala také vysoká
rovnost v placení daní a dávek, se role „státní“ služebné třídy ještě více
relativizovala. Nadto – vládnoucí aparát byl natolik provázaným celkem, kde se
v konkrétních štábech, podnicích, institucích, u konkrétních jednotlivců,
těsně propojovaly funkce ekonomicko-vlastnické, ideologické i politické, že se
v něm dá jen je těžko určit, nakolik jeho složky patřily do bezprostředně
(to jen výjimečně) či do zprostředkovaně produktivních skupin produkujících
hodnotu a nadhodnotu či zda šlo o skupiny plnící výhradně funkce vyjadřující
specifické zájmy vládnoucí třídy a její politické elity, a to na účet státních
či stranických, (resp. společenských organizací) získaných přerozdělením mezd.
Je ovšem fakt, že s vyčerpáváním možností a progresivity systému se i ve
vnímání veřejnosti rozdíl mezi výkonem služeb v zájmu aparátu a obecně
potřebných funkcí zvýrazňoval a přenášel i na celé typy pracovišť (kacířství
jako záležitost ideologického aparátu, naopak tvrdá obrana systému jako
záležitost mocensko-potlačovatelských aparátů, zejména tajných služeb). Přes
všeobecné prolínání rolí a funkcí lze tento protosocialistický typ, převážně
neproduktivní, služebné součásti řídícího aparátu identifikovat. I on byl
spojen s ostatními složkami aparátu spojené ovšem s ostatními složkami
aparátu oním volnějším prostorem pro svou subjektivitu, projevujícím se třeba i
kontraproduktivně vzhledem k účelu existenční ideologické funkce (volné
rozhodování ideologickou funkci vykonávajících pracovníků o náplni své pracovní
doby, přesném zaměření svých výstupů, možnost „šidit“ oficiální funkci a bádat
v různých kacířstvech, zejména v takových kacířských učeních, jako
byly autentické texty K. Marxe, B. Engelse, V. I. Lenina,
příp. i L. Trockého či Milovana Djilase, o západních autorech nemluvě).
Při zkoumání procesu zahnívání a pádu protosocialismu nás
samozřejmě zajímá převážně negativní stránka lokální vlastnické subjektivity –
únik před plněním plánu, práce vykazovaná „jako“, setrvačnost byrokratických
mechanismů, zastírání rozkrádání materiálu a zneužívání pracovní doby atd.
Tento prostor však nemusel vždy sloužit omezeným zájmům aparátu jako třídy. Tak
jako kriminalista na západě při vyšetřování vraždy nemusí nutně zavírat oči
před pachatelem spojeným se zájmy notáblů velké korporace, tak také
kriminalista v protosocialismu přes všechny tlaky ze stranického
sekretariátu nemusel nutně tolerovat výstřelky papalášských dětí. Tak jako mohl
na západní universitě učit marxismus pedagog a badatel odmítající a kritizující
mainstreamové prokapitalistické teorie, mohli i učitelé marxismu
v protosocialismu buď opakovat dogmata, nebo seznamovat posluchače
s vlastním kritickým a proti elitě zaměřeným, i když důsledně marxistickým
bádáním. Pro vývoj společnosti to ovšem podstatné nebylo.
Paradoxně bylo zejména ve společenských vědách i
v politickém aparátu nemálo těch pracovníků placených za realizaci
deformované ideologie a politiky aparátu, ale fakticky se ve své činnosti
s touto ideologií rozcházejících a působících proti ní – tedy jakési obdoby
chudých kněží jako kontraproduktivních (z hlediska systémového účelu),
rozvracečských odnoží prohnilé feudálně potlačovací mašinerie. Roli těchto
„kacířů“, k nimž jsme patřili i já a moji kamarádi, nelze ovšem
přeceňovat, protože žádná progresivní ideologická činnost nemohla překonat
diktát negativních praktických zkušeností rodících se ze systému a forem vlády
aparátu, zejména v politice. Většina těchto pracovníků – pokud nepodlehla
buržoasní ideologii či vědomě či nevědomě nepřešla k prokapitalistickým,
zvenčí dirigovaným silám havlovského a bendovského typu, což se dělo
v poměrně širokém měřítku (zvláště u obětí normalizace), neměla chuť
vystoupit proti systému a spáchat tak i s rodinou společensko-existenční
sebevraždu. Bez toho bylo naše kacířství pouhým šepotem, kterému široké vrstvy
nemohly rozumět, takže přijímaly buržoasní a dokonce prioritně pravicově
liberální ideologii. Na naši obranu lze pouze uvést, že i kdybychom se
k té profesní a společenské sebevraždě odhodlali, sotva by se o tom díky
péči mocenského aparátu někdo dozvěděl. V tom bylo naše postavení horší
než u zvenku řízeného a placeného, spíše pravicového disentu. Jako jediné plus
si můžeme připsat snad jen to, že jsme neztratili kontakt se skutečným
marxismem a snažili se ho rozvíjet, byť i do šuplíků, a že jsme nepodlehli
svůdné a primitivní logice stalinismu, který se po velkém třesku zrodil
v části poražených vrstev aparátu a přisál se na KSČM.
Potom, co jsme s využitím našich životních zkušeností
stručně připomněli, že představa o jakémsi automatickém odrazu
ekonomicko-vlastnického postavení i do myšlení, zejména ideologické orientace,
a volního jednání (zejména v politice), se ještě na závěr této kapitoly
vraťme k určitému shrnutí charakteristik, které zakládají třídně sociální
role jednotlivých tříd i skupin.
Základním výsledkem našeho zkoumání je poznání skutečnosti,
že v rámci nedokonale společenské výroby v této boční větvi
nekapitalistického vývoje není žádná třída či sociální skupina zásadně oddělena
od výrobních prostředků. U všech je však toto spojení více či méně
zprostředkováno. Přitom se však projevují i větší či zásadní nerovnosti
v možnosti fungovat při vlastnickém jednání nejen jako součást propojeného
celku, ale i jako specifický individuální či skupinový subjekt se specifickým lokálním
zájmem. Přitom v celém systému není dostatečně účinný mechanismus
slaďování těchto lokálních zájmů a aktivit. Trh ve firmě směny hodnot
podmíněných užitnou hodnotou působí jen jako sice významný, ale nikoli
rozhodující faktor. Je neustále modifikován subjektivními, lokálním zájmem
orientovanými aktivitami řídících štábů, zejména v oblasti centrálního
řízení a plánování. Hodnotové mechanismy působí i v živelných, právně
problematických či přímo nelegálních podobách a omezeně působí i naturální
směna produktů i činností.
Lze rozlišit dvě základní skupiny občanů začleněných
v protosocialistické ekonomice.
1) vnitřně diferencovaná skupina těch, kdo mají jen takovou
subjektivitu, která se naplňuje výkonem profesní činnosti podle směrnic
stanovených řídícím aparátem a pod vlivem specifických rolí dalších skupin
vybavených vlastnickou subjektivitou, jejíž prospěšnost pro tuto skupinu není
v její plné moci. Jádrem této široké skupiny diferencované mírou, ve které
je výkon vlastnické funkce spojen s celospolečenským souladem lokálních
článků a ve které je vyloučeno prosazování specifické lokální vlastnické funkce
proti jiným lokálním funkcím celospolečenského přivlastňování, byl průmyslový
proletariát velkých závodů závislých nejvíce na funkci centrálního řídícího a
plánovacího aparátu. Z našeho výkladu však vyplývá, že ani u tohoto
proletariátu nebyla zájmová vazba na celospolečenské mechanismy řízení,
plánování a rozdělování a tedy i na efektivitu celospolečenské ekonomiky příliš
silná.
2) Množina skupin, kterým jejich postavení v dělbě
práce dávalo určitý prostor pro prosazování svých specifických zájmů a
ovlivňování zájmů jiných skupin z této pozice – jinými slovy řečeno,
skupin, disponujících určitou lokální vlastnickou subjektivitou, možností aktivně,
jako subjekt, ale v omezeném rozsahu, disponovat s tou částí
společenských zdrojů, která jim byla svěřena. Nejhomogennější z těchto
skupin byla masa řídících pracovníků, značný prostor, zejména
v rozdělování, měli pracovníci služeb a obchodu i přímé distribuce (např.
přidělování bytů, rozhodování o studijních místech, atd.), ale forem této
subjektivity bylo mnohem více, takže hovořit o určité třídě (ovšem odlišné od
vládnoucích a vlastnících tříd v systémech založených na soukromém
vlastnictví) lze jen u řídícího aparátu v nejširším pojetí – od mistra až
po generálního tajemníka. Je přirozené, že jako v každém třídně
diferencovaném systému i zde si privilegované třídy a skupiny vytvářely vlastní
zkreslené duchovní obrazy reality i politicko-mocenské rituály a normy, přičemž
s výhodou využívaly deformovaného marxismu, progresivních prvků, které
obsahoval, jakožto ideologie dělnické třídy.
IV./b Družstevní sektor a třída družstevního rolnictva
Naše analýza ekonomických základů protosocialismu i jeho
třídně sociální struktury by však nebyla úplná, kdyby nevzala v úvahu
fakt, že v protosocialistických zemích většinou ve větší či menší míře a
samostatnosti existoval i sektor skupinového vlastnictví, především zemědělská
družstva. I v tomto sektoru lze identifikovat skupiny vykonávající určité
role v procesu realizace tohoto vlastnictví, souhrnně označované jako
třída družstevního rolnictva jakožto vedlejší třídy protosocialistické
společnosti. I toto družstevní rolnictvo bylo vnitřně strukturováno a lze na
něj s určitou korekcí aplikovat model, který jsme použili v případě
spoluvlastníků v sektoru státním. I zde je možné vlastnicky rozlišit
družstevní řídící aparát a masu řadových neřídících pracovníků – členů
družstev, i zde se kromě těchto dvou pólů dají vyčlenit některé specifické
skupiny družstevníků pracujících v obchodní sféře či ve službách. Jako
méně podstatný, ale existující jev musíme zaznamenat i skupinu zaměstnanců
(nikoli členů) družstev.
Při zkoumání procesů realizace skupinového vlastnictví
v protosocialismu a jeho dopadu na sociálně ekonomickou – třídně sociální
strukturaci společnosti můžeme v zásadě aplikovat výše naznačený model
použitý k analýze státního vlastnictví, rozhodně však nikoli mechanicky,
ale s významnými modifikacemi, danými i vnějším vlivem státního
vlastnictví a vztahem skupinového vlastnictví k trhu. Již sám trh, přes
veškerou reglementaci hospodaření družstev orgány centrálního ekonomického i
politického řízení, tedy z pozic svérázného průniku a sladění lokálních
zájmů aparátu (řídící aparáty družstev byly více závislé na zájmech aparátu
spojeného se státním sektorem než se zájmem kolektivu družstevních vlastníků),
měly trh a zbožně peněžní vztahy větší význam pro proces realizace družstevního
vlastnictví než ve státním sektoru. Bylo tomu tak proto, že rozdrobení
vlastnických jednotek v družstevním sektoru tlačilo na centrální
rozhodovací orgány a jejich roli v slaďování lokálních zájmů do té míry,
že slaďování zájmů a proces porovnávání společenské nutnosti a užitečnosti
v těchto lokalitách ponechávaly právě samočinnému mechanismu trhu, jakkoli
do něj zasahovaly strategickým rozhodováním (o cenách, dotacích, velkých
investicích a mzdách apod.). Funkce řízení a plánování zde byly daleko více
delegovány na příslušné lokality. Takto delegovaných funkcí se samozřejmě
bezprostředně ujímal profesionální řídící aparát družstev, který ovšem do
vzniku velkých spojených družstev z povahy převážně zemědělské výroby či
přidružených služeb a drobných výrob nemohl být oddělen od ostatních členů
družstva tak dokonale jako v průmyslu. Tyto bezprostředně motivující mechanismy
ale zcela nezanikly ani po slučování družstev do velkých celků a zkušenosti
některých velkých družstev (a nejen obligátních Slušovic či JZD Práče)
ukazovaly jisté progresivní šance do budoucna, v některých lokalitách
dokonce přežívají dodnes, přes velkou nesmyslnou politickou destrukci po
listopadu, kterou si klausovská špička snažila vytvořit buržoasní třídní
základ.
Vezmeme-li původní klasický model JZD, můžeme i zde rozlišit
většinu družstevníků – producentů užitné i směnné hodnoty, se kterou vstupovalo
družstvo do celospolečenské prověrky převážně trhem či regulačními direktivami.
Převládaly zemědělské produkty, čím dále tím více ale sílil i sektor
nedostatkových služeb, které v ekonomice chyběly. Jen
v agrokomplexech se v družstevní formě začala produkovat i věda
(např. biotechnologie v Slušovicích vyvážená i na Ukrajinu) Ponecháme-li
pro danou dobu stranou změny v charakteru práce po nástupu vědecko-technické
revoluce a zůstaneme-li u klasického zemědělského podnikání s vysokým
podílem fyzické práce (později více a více nabývající charakteru obsluhy strojů
– kombajny, traktor, mechanizované dojení apod.), vidíme, že většina
družstevníků se nemohla příliš angažovat v řízení a formování vlastnické
strategie a byla závislá na zprostředkovací roli družstevního řídícího aparátu
(nemluvě už o roli aparátu centrálního státního řízení realizovaného nejen
formálně státními institucemi, ale i aparátem komunistické strany, který měl dominantní
roli). Přesto však možnost ovlivňovat celodružstevní vlastnické rozhodování na
vesnici byla rozhodně větší než v průmyslovém závodě, už jen vzhledem
k spjatosti denního života řídících pracovníků a jejich rodin
s vesnickou komunitou. Rizikem pro hospodaření družstva ovšem zůstávaly
nejen přírodní podmínky, ale i, srovnatelně s živelními pohromami,
rozhodnutí centrálních orgánů, které družstevní řídící aparát musel
respektovat, ať byla moudrá či nikoli (viz neblahé zkušenosti s chruščovovskou
kukuřičnou kampaní, z SSSR necitlivě přenášenými formami setí, ale i
rozhodnutími o cenách, mzdách apod. Životní úroveň i míra seberealizace těchto
většinových družstevníků byla tedy obdobně jako u dělníků v průmyslu
závislá na vlastnické aktivitě řídícího aparátu, schopné zhodnotit či
znehodnotit práci družstevníků a efektivitu zacházení s věcnými
prostředky. Jejich možnost ovlivnit tento proces byla o třídu nižší než u
družstevního aparátu, který mohl navíc své specifické zájmy uspokojit i jinak
než při optimálním zhodnocení produkce družstva, nemluvě už o možnosti určitých
privilegií při rozdělování mzdy a zisku.
Tedy – prozatím jsme na podmínky družstevního vlastnického
sektoru celkem bez problémů aplikovali model uplatněný při analýze sektoru
státního a jím podmíněné třídně sociální struktury. Na jedné straně jsme
dostali jakousi „družstevní dělnickou třídu“, která nemá zvláštní subjektivitu
a její sebepotvrzení jakožto vlastníka je dáno hospodářským výsledkem
konkrétního družstva jako celku ovlivňovaného nadto ještě subjektivitou článků
řídícího aparátu ve státním sektoru a trhem, regulovaným převážně z pozic
zájmů řídícího aparátu státního sektoru. Obdobně jako v státním sektoru i
tato družstevní dělnická třída se prací nezbavuje svého vlastnictví, jakkoli formálního,
a svou profesní činností tvořící UH i SH se v každém cyklu v této své
roli potvrzuje. Na druhé straně tady máme řídící aparát družstva, který má
předchozí určení s družstevním dělníkem společné, zároveň se však uvnitř
družstva výkonem své profese potvrzuje jako zvláštní bezprostřednější vlastník,
jehož zájem se nemusí krýt se zájmem celého družstevního kolektivu, i když je
tímto celodružstevním zájmem omezen daleko těsněji než řídící aparát ve státním
průmyslovém podniku. Významným momentem je, že v družstvu aktivně
ovlivňuje „dohodu“ o hodnotě jako jednotce poměřování užitečnosti, nutnosti
uvnitř družstva vynaložené živé i mrtvé práce. Činí tak samozřejmě v rámci
vyšší, „celospolečenské dohody“, resp. dohody vlastnicky dominujících tříd a za
vyšší míry spoluúčasti družstevní dělnické třídy, než je tomu ve státním
průmyslovém podniku, resp. ve společnosti vůbec. Svou profesní činností
spojující produkci užitné hodnoty s produkcí hodnoty, resp. hodnoty
směnné, může aktivněji než většina družstva činit produkt více či méně
užitečným a na druhé straně ho zhodnocovat či znehodnocovat. Z tohoto
postavení vyplývá potenciální zájmový rozpor mezi oběma kategoriemi
družstevníků i spojovací můstek mezi aparátem státního i družstevního sektoru,
který samozřejmě nemusí být antagonistickým rozporem. Družstevní vlastnictví a
z jeho podstaty plynoucí manévrovací prostor i pro neřídící pracovníky,
větší role ekonomického živelného mechanismu trhu při vlastnickém
sebepotvrzování s dopadem na životní úroveň a realizaci, naopak sebou nese
možnost realizace družstevních zájmů v rozporu s dělnickou třídou a
dalšími pracujícími ve státním sektoru a tedy i možnost různých projevů tohoto
rozporu v politice, ideologii, morálce, právu apod.
I uvnitř družstevního kolektivu, budeme-li mít na paměti
nejen společné, ale i zvláštní rysy družstevního vlastnictví ve srovnání se
státním, pak můžeme dále diferencovat mezi družstevníky podle kritérií
hodnotové produktivnosti jejich práce a postavení. Zvláště u původních malých
družstev byla značná část nepočetného řídícího aparátu součástí pracovníků
produktivních – jak ve smyslu tvorby konkrétní užitné hodnoty (nejeden
agronom se musel v případě potřeby chopit motyky či sednout za traktor a
zootechnik naopak vidlí, aby složil krmivo či vykydal hnůj, a i kdyby toho
nebylo, jeho řízení mělo v sobě v daném čase daleko více prvků
bezprostředního dirigování pracovního procesu než role „družstevního pohůnka“ –
sledování dodržování dohodnutých vlastnických rozhodnutí, např. o nerozkrádání
družstevního majetku
Většinu řídících pracovníků však stále více dělba práce a
její rostoucí náročnost vytlačila do role zprostředkovaně produktivních
pracovníků produkujících pouze hodnotu – formujících vlastnické podmínky
realizace výrobního procesu, volbu podnikatelské strategie, alokace zdrojů,
finanční toky, obchodní podmínky, účetnictví, ale také jednajících
s nadřízenými orgány a orgány celospolečenského řízení v centrální či
regionální rovině.
Již od prvních krůčků protosocialistických družstev
existoval i neproduktivní řídící aparát, ovšem zanedbatelný. Předseda
stranické organizace nebyl uvolněný, patřil k managementu družstva a tak
či onak se podílel na práci i produktivním řízení, jinak by ve vesnické
komunitě nevydržel. Teprve mnohem později přibývaly školky a jesle, knihovny
apod., kulturní zařízení apod., kde ovšem dost dobře nebylo možné mluvit o
řídícím aparátu, ani tito neřídící neproduktivní pracovníci nebyli nijak
početní. Novou kapitolu v této oblasti začala psát až velká sloučená družstva
a agrokomplexy, ale i později nehrála tato sociální skupina
v celospolečenském rámci žádnou roli, stejně jako skupina zaměstnanců –
nečlenů družstev.
Tím můžeme uzavřít tu nejpodstatnější kapitolu analýzy
protosocialismu a získat základ pro odpověď i na otázku charakteru procesu
proběhlého v ČSSR v l. 1968-69. Po Marxově vzoru jsme, jak
doufáme, rozkryli charakter produktu vyráběného za protosocialismu a ve kterém
byl koncentrovaně vyjádřen i charakter zbožně peněžních vztahů. Podobně jako
Marx v Kapitálu jsme přitom pochopili a vyložili systém vlastnických
vztahů a aktivit probíhajících v protosocialistické ekonomice a
determinujících charakter celé společnosti, pochopili jsme a snad i dobře
vyložili charakter základních třídně sociálních, vlastnických i nevlastnických
rolí jednotlivých tříd i sociálně ekonomicky, vlastnicky specifických skupin.
Postupovali jsme s maximálním využitím metody i metodologie Marxova
Kapitálu i dalších revolučních myšlenek klasiků teoreticko-logicky reprodukovat
jádro výrobních vztahů i třídně sociální struktury protosocialismu, jako
jistého omezeně progresivního, vedlejšího prototypu cesty ke komunistické
společensko-ekonomické formaci. Čtenář, zvláště ten, který něco z díla
klasiků zná a není negativisticky orientován jak stalinskou, tak buržoasní
ideologií, která mu brání porozumět našemu (i klasiků) způsobu uvažování, nechť
posoudí, nakolik se nám to podařilo.
Josef Heller, 14. 1. 2018
Pokračování textu
ZDE.
PhDr. Josef Heller, CSc. (19. 8. 1947-12. 2. 2018)
absolvoval Filosofickou fakultu University Karlovy, pracoval v Městské
politické škole v Praze, poté byl pracovníkem katedry marxismu na
Institutu vzdělávání vědeckých kádrů ČSAV. Po převratu v roce 1989 byl
analytikem odborného zázemí ÚV KSČM, členem Teoreticko-analytického pracoviště,
později do roku 2013 Centra strategických a teoretických studií ÚV KSČM.
Publikoval ve Filosofickém a Sociologickém časopise a v interních tiscích ČSAV,
v samizdatech a na webových stránkách KSČM, v Haló novinách a Alternativách. Je
spoluautorem publikací Heller, Neužil a kol. – „Kdopak by se Marxe bál“,
„Bojíte se socialismu?“ a sborníku „Socialismus pro 21. století“.