Co si dovolí západní bohové, za to voly odjinud klepnou přes prsty. Interview Luboąe Ledla v Parlementních listech.
Lubomír Ledl patří k nejvíce
světaznalým levicovým politikům. V osmdesátých letech působil ve
Světové federaci mládeľe, byl poslancem a praľským zastupitelem.
Místopředseda Strany demokratického socialismu, která ve volbách
spolupracuje s KSČM, zastává názor, ľe v nadcházejících bouřlivých
časech elity budou rády za pravicové Pedigy a haiderovce, které pro
ně budou menąím zlem, neľ radikální levice. Vrátíme se tím prý v
podstatě do třicátých let.
Rakousko vybírá nového
prezidenta. Výsledek nedávného prvního kola, které zcela vyřadilo
kandidáty mainstreamových stran, byl podle řady médií ąok. Podle
exministra Alexandra Vondry o ąádné překvapení nejde, ale pozornost
by tomu prý měli věnovat předevąím Němci. V zemi, kde dosud vládne
Angela Merkelová, je navíc dle posledních průzkumů třetí nejsilnějąí
stranou protimigrantská a eurokritická Alternativa pro Německo. Můľe
v Evropě nastat bouře v podobě nástupu nových, a jak někdo říká,
„nesystémových“ stran? Co samotné Německo, bude vůči tomu
imunní?
V případě Rakouska by se chtělo
připomenout aforismus Karla Havlíčka Borovského „Nechoď, Vaąku,
s pány na led…“ Já myslím, ąe to vąechno hodně souvisí s
tím, co uľ dlouho kritizujeme ve fungování EU a formulování jejích
politik a co zvláą» zřetelně vyskočilo v souvislosti s uprchlickou
krizí, migračními politikami EU a jejich uplatňováním. Nakonec
vľdycky jsou důleľité zájmy pánů, a periferie reprezentovaná střední
a východní Evropou a její zájmy jako by neexistovaly. No a rakouątí
vládnoucí politici si nechtějí uvědomit, ľe nepatří mezi pány, ale do
té semiperiferie spolu s námi a ostatními zeměmi V4, a „na led
chodili s pány“. Vzpomeňme si, jak nás rakouątí politici vloni
stále peskovali kvůli tomu či onomu a jak dnes najednou narychlo
obracejí. Myslím, ľe tím také hodně nahráli volebnímą výsledkům, ze
kterých jsou teď v ąoku.
Problém ale spočívá v tom, ľe to není
jenom problém Rakouska. Jako by vąude něco, nebo někdo nutil
evropskou politickou věrchuąku jednat v rozporu se zájmy svých zemí i
se zájmy EU a Evropy jako takové. A o Německu to platí moľná
dvojnásob. A taková politika prohlubuje rozpory a nespokojenost a je
vodou na mlýn těch, kdo stavějí na nespokojenosti a negativním
programu a nabízejí zdánlivě jednoduchá řeąení.
Pokud by se moci chopily
zmiňované nové strany, které jsou některými kruhy označovány jako
populistické, extremistické, představovalo by to nějaký druh rizika
nebo hrozby? Doąlo by k naplnění černých scénářů o konci liberální
demokracie, a tedy současné podoby kontinentu?
Pochopitelně, ľe atmosféře ve
společnosti to neprospěje, určitě by to zase o něco prohloubilo uľ
tak ąpatnou náladu a obavy z budoucnosti, a» uľ oprávněné, nebo
přehnané. Hlavně by to ale zase přispělo k tomu, ľe lidé nebudou
přemýąlet o skutečných příčinách a hloubce krize, do které se Evropa
a s ní jednotlivé země propadají, protoľe politický diskurs se vybije
ve váąnivých, nesmiřitelných a nic neřeąících sporech o to, jak čelit
skutečným, nebo dokonce domnělým projevům a následkům.
Ale systém – zájmy skutečných
vládců a teplá bydla politických elit – to neohrozí. A navíc v
takové situaci bude jistě také snadnějąí zase o něco víc přitáhnout
ąrouby, tu něco ubrat ze svobody shromaľďování, tam se více ochránit
před vnitřním, nebo vnějąím ąkůdcem, zjednoduąit ąpehování, posílit
policii atd.
Případně, jak nástupu radikálně
vyhraněných stran a hnutí s jednoduchými recepty zabránit? Nakolik
mohou a hlavně nakolik úspěąně mohou mainstreamové strany vstřebávat
agendu „extremistů“ a sebrat jim tak vítr z plachet?
Otázkou je, jestli se opravdu chce
nástupu takových stran zabránit. Vľdy» mohou často zabránit tomu, aby
se nespokojenost ąirąích vrstev projevila v myąlení a chování
veřejnosti a posílením levice. Myslím, ľe vládnoucí kruhy dají
přednost Heiderovcům a Pegidám a Národním frontám vąeho druhu před
tím, aby museli čelit Syrizám, Podemos, Die Linke a podobným
spojenectvím ve více neľ jedné zemi současně. Protoľe, jak jsme
viděli, se Syrizou v Řecku zametli natotata, protoľe byla jediná a v
malém a slabém Řecku. Ale kdyby to bylo ve více zemích, a kdyby si
tyto levicové strany a hnutí na základě takových zkuąeností
uvědomily, ľe musí daleko více spolupracovat a postupovat společně,
tak by to jistě tak jednoduché nebylo. A co se těch stran a hnutí s
jednoduchými recepty týče, nakonec se poměrně rychle ukáľe, ľe tyto
strany a hnutí vlastně kromě povrchního odmítání něčeho a strachu z
něčeho jiného nic nenabízejí.
Nechci to zjednoduąovat a nejde to jen
tak srovnávat, ale vzpomeňme si, kolikrát u nás v minulosti odvedla
pozornost veřejnosti před volbami nějaká „úplně nová a jiná“
politická strana, zpravidla na jedno pouľití, která ale zabránila
tomu, aby se oprávněná nespokojenost se stávajícím establishmentem a
jeho praktikami odrazila ve volbách vítězstvím nějaké reálné, nebo
alespoň moľné „jiné volby“.
Pokud jde o migrační krizi, na
balkánské trase je sice hláąen úbytek běľenců, ale na druhou stranu
to směřuje do Itálie, kdy prý dochází ke značnému nárůstu
zločinnosti. Merkelová je navíc terčem kritiky za to, ľe se nechá
Erdoganem vydírat, a Turecko naléhá, ľe, kdyľ nebudou zruąena víza,
pustí migranty volně do Evropy. Povaľujete dohodu EU s Tureckem za
funkční? A co dělat, pokud jde o italskou cestu? A co soudíte o snaze
Evropské komise protlačit kvóty, a» se nám to líbí, nebo ne?
Vľdy» to jsou vąechno ostudné tanečky,
které mají vytvářet iluzi, ľe se něco řeąí a opatření ľe se přijímají
a vlk ľe se naľere, aby si nikdo nevąiml, ľe skutečné příčiny, zájmy
a cíle se v tichosti přecházejí mlčením.
Tu tzv. balkánskou trasu přece
vybudovala, nebo, abych nepřeháněl, pomohla aktivovat sama německá
kancléřka. Nebo moľná přesněji, ona vydala pokyn, nebo de facto
nepřímo vyhlásila, ľe dublinské protokoly, stanovící pravidla ochrany
vnějąích hranic EU, přestávají platit – a hurá do Evropy. A
místo desítek tisíc opravdových uprchlíků před bezprostředními
hrůzami války a teroru, kteří si zaslouľí mezinárodní ochranu a mají
na ni právo, jsme tu měli miliony migrantů, větąinou čistě
ekonomických, pokud ne něco horąího. A ľe tohle uľ nemůľe Evropa
ekonomicky, bezpečnostně, kulturně ani jinak prostě zvládnout bez
katastrofálních následků? ®e se tím vytvořilo neuvěřitelně výnosné a
brutální odvětví organizovaného zločinu se vąemi následky –
mafie paąeráků lidí? No a co?
Nemůľu si pomoci, ale chování některých
rozhodujících vlád a politiků EU k migrační vlně ve mně vyvolávalo
dojem, jako by ąlo o ľádoucí, záměrně organizovaný příliv
gastarbeiterů, tedy levné pracovní síly a doplnění obyvatelstva pro
některé evropské mocnosti, a to zcela bez ohledu na zájmy ostatních
členů. A pokud se to někdo, některé vlády snaľily aspoň trochu
pojmenovat, nedrľet hubu a krok, nepapouąkovat i jen částečně
monology z bruselského scénáře a navrhovat i realizovat nějaká
alternativní řeąení, tak byly okamľitě okřikovány, obviňovány z
nacionalismu, podrývání evropských hodnot a ocitly se na pranýři.
Pochopitelně, ľe to byly hlavně země, které nemají koloniální
minulost, ani zkuąenost z vysávání bývalých kolonií, ani jim
hospodářský zázrak nepomáhali za hubičku vytvářet gastarbeiteři ze
sousedních zemí. Připomínám, ľe hranici nejblíľe k „potřebným“
má z členských zemí EU ©panělsko, a to přímo v Africe. A také vľdycky
čelilo největąímu tlaku ekonomické migrace, tedy těch, kdo se
pokouąeli dostat do vysněné Evropy jen za lepąím ľivotem.
V lednu loňského roku doąlo dokonce k
tomu, ľe při pokusu obeplavat pevninskou hranici po moři se utopilo
po zásahu a střelbě plastovými projektily ąpanělských pohraničníků
asi 15 uprchlíků. ©panělská hranice Schengenu zůstala i za takovou
cenu neprostupná, ale nevzpomínám si, ľe by to vyvolalo alespoň
zlomek negativních emocí, které o pár měsíců později způsobovaly
jakékoli pokusy omezit naprosto nekontrolovaný pohyb desetitisíců
např. přes Maďarsko. Tak kdo tedy vlastně hájí evropské hodnoty a kdo
je ignorant a pokrytec, který za vzletnými řečmi skrývá, jaké
skutečné zájmy hájí, a evropské veřejnosti prostě lľe?
Pokud nepřipustíme, ľe Německo a
klíčové země EU řídí spolek chaotů, tak se logicky musíme ptát: Co je
skutečným cílem dohody EU s Tureckem? V lepąím případě ąidítko pro
evropskou veřejnost, ľe se něco dělá. A v horąím? A» si kaľdý odpoví
sám.
Pedagog Pavel Nováček v LN
varuje, že po zimním uklidnění migračního toku nesmíme zapomenout, že
problém, proč lidé utíkají, zdaleka nebyl vyřešen a to nejhorší nás
teprve čeká. Buď se podle něho z Evropy stane Afrika a Blízký východ,
anebo musí Evropa začít mnohem výrazněji investovat do rozvojové
pomoci a motivovat lidi, aby neutíkali k nám, ale zůstávali doma. Jak
to podle vás dopadne?
Naprosto souhlasím. Musíme se
samozřejmě na prvním místě ptát, co bylo cílem, jaké zájmy to
vyžadovaly a kdo a proč se podílel na politice, která v posledních
patnácti sedmnácti letech (počínaje druhým volebním obdobím
prezidenta Clintona) způsobila, nebo alespoň výrazně přispěla k
rozvratu některých států, ale i celých oblastí v Evropě, ale
především v jejím bezprostředním okolí. Důležité je určitě také, proč
měly takovou efektivitu „investice“ do různých
protivládních hnutí a organizací a proč bylo tak snadné vyvolání
různých povstání a občanských válek, a to všechno pod heslem vývozu
svobody a demokracie a našeho tzv. západního způsobu života. A co
všechno další bylo motivem toho, že se takové masy daly najednou do
pohybu? Jistě se shodneme, že sociální, ekonomické, ekologické a
další důvody jsou primární a nějaká prohlášení, záminky apod. mohou
hrát významnou roli jako jiskra, nebo katalyzátor, který to někam
nasměruje.
Vzpomínám si na doby, bylo to na
přelomu 60. a 70. let, kdy jsem žil v Tunisku, kdy tehdejší EHS jako
celek (i její jednotlivé státy individuálně) věnovala poměrně značnou
pozornost tomu, aby státy v nejbližším sousedství kolem Středozemního
moře měly také nějaký prospěch z toho, že sousedí právě s bohatou
Evropou, aby se jim část zisků vyinkasovaných na jejich území
neokoloniálními praktikami vrátila zpět. Týkalo se to nejen různých
smluv v ekonomické oblasti, ale i rozsáhlé spolupráce v oblasti
školství, kultury, infrastruktury atd. Pochopitelně, že to nebylo z
čistého altruismu, ale jistě to byla rozumnější politika, než ta,
která následovala. Týkalo se to samozřejmě především těch, které
neměly příjmy z ropy a plynu. Můžeme se samozřejmě přít, co bylo
příčinou změny, jaký díl viny mají samotní vládci těchto zemí, ale je
fakt, že v posledních dvaceti až třiceti letech se celkově situace
těchto, ale i všech ostatních rozvojových zemí zhoršila a jejich
vysávání vyspělým Západem se stalo ještě bezohlednější.
Mimochodem, myslím, že když paní
Merkelová vyhlásila, že všichni Syřané budou přijati, jistě dobře
věděla, že všech 20 milionů nepřijde, že dorazí jen ti, kteří na to
mají, tedy ti vzdělanější, bohatší, zkušenější, tedy ti, kdo budou v
zemi nejvíce chybět, až dojde k nějakému mírovému řešení a začne
rekonstrukce země. Myslíte, že nikoho z think-tanků a poradců, ani ji
osobně nenapadlo, že tak Evropa Sýrii ukradne to nejcennější co má,
tedy velkou část elity národa? Protože většina těch, kteří se po
velkých finančních, ale i osobních, psychických a dalších nákladech v
Evropě usadí, ani jejich rodinní příslušníci, kteří za nimi časem
přijedou, nebude asi po skončení konfliktu usilovat o návrat do
Ale když neberou ohledy na zájmy a
specifika jiných členských zemí EU, proč bychom měli očekávat nějaké
ohledy k zájmům těchto ještě vzdálenějších? Věřím však, že máme dost
rozumu a zatím i času, abychom si to dokázali uvědomit a včas naše
politiky probudit.
Po čase se oživují debaty o
transatlantické obchodní dohodě TTIP. Jak tento projekt na základě
nových zjištění a dalšího vývoje hodnotit? Unikly dokumenty z jednání
o podobě smlouvy, na což upozornily některé zahraniční deníky.
Vyplývá z toho, že Američané kladou podmínky, jejichž naplnění by
vedlo k omezení práv Evropanů, ať už jde o ochranu životního
prostřední, zhoršení zdravotních standardů nebo spotřebitelských a
zaměstnaneckých práv, a USA by navíc mohly ovlivňovat unijní
legislativu. Nejsou rizika příliš velká? Anebo jde o pouhý alarmismus
ze strany některých názorových uskupení?
Stručně řečeno, v oblasti
vojensko-bezpečnostní už se podařilo dosáhnout stavu, kdy je EU
naprosto závislá na USA, respektive na NATO. Smlouva TTIP by
znamenala rozšíření této závislosti, chcete-li podřízenosti, i na
oblast ekonomicko-institucionální – i podle toho mála, co se o
ní ví a co postupně proniká na veřejnost. A vůbec si nemyslím, že jde
o nějaký alarmismus různých aktivistických skupin. Nemusíme se
zabývat detaily, řekněme si jen, o co vlastně jde. Jde o to odstranit
překážky, které brání dosahování větších obratů, objemů a větších
zisků ve vzájemném obchodu a v oblasti investic. Tomu dnes už nebrání
takzvané tarifní náklady (cla, poplatky a podobně), ale především
mimotarifní nástroje.
To znamená, že jedna strana musí
respektovat omezení stanovená stranou druhou. Většinou jsou to různé
zákony, předpisy, nařízení a právní postupy, které mají chránit zájmy
považované druhou stranou za důležité. No a těch je dnes více na
straně evropských států a americké korporace jsou toho názoru, že
zbytečně brání dosahování vyšších zisků z obchodu a z investic. Jedná
se hlavně o různá omezení v zájmu ochrany spotřebitele, zdraví a
bezpečnosti občanů, hygienické a potravinářské normy, které výrobci a
obchodníci v USA nemusí dodržovat, a mají tudíž nižší náklady,
pracovní zákonodárství, práva odborů a podobně, které také snižují
zisky z investic, protože jejich plnění stojí peníze; evropské normy
o něco více omezují možnost dosahování zisku a snižování nákladů na
úkor devastace přírody a životního prostředí, evropské firmy mají
dosud možnost se ve sporech se zámořskými giganty bránit silnějšímu
partnerovi u soudu v zemi, kde investice probíhá, Američané se snaží,
aby ochrana investic byla absolutní a probíhala u mezinárodních
arbitráží, kde jsou zájmy velkých korporací hájeny lépe než u
národních soudů – ty musí brát na zřetel národní legislativu.
Je fakt, že zrovna tady by se nás to
moc nedotklo, protože naše smlouva o ochraně investic z počátku 90.
let je tak špatná, že asi ani TTIP by v tomto ohledu nebyla horší,
jen by podobně platila i na ty ostatní, kdo zatím takovou chybu
neudělali. Dohoda by měla zřejmě také zjednodušit vnucování právních
norem „příznivých“ obchodu a investicím jednotlivým
státům i celé EU. A tak dále a tak podobně.
Takže není asi náhodou, že proti
smlouvě se podařilo zmobilizovat takový odpor; celoevropskou
iniciativu (petici) podepsalo v zemích EU téměř milion občanů, byly
splněny kvóty potřebného počtu podpisů v potřebném minimálním počtu
zemí. Jsme hrdí, že jednou z nich byla i ČR a nezabránila tomu ani
masivní kampaň a obdivuhodně nekompetentní a laciná agitace
amerického velvyslance ve prospěch smlouvy. Loňské demonstrace proti
TTIP v Berlíně se zúčastnilo čtvrt milionu osob, na demonstraci proti
TTIP, která byla narychlo svolána den před návštěvou amerického
prezidenta do Hannoveru na letošního 24. dubna, protože v den
návštěvy byly demonstrace zakázány, dorazilo znovu skoro 100 000 lidí
a tak bych mohl pokračovat.
Je ale pro dnešní EU charakteristické,
že peticí se EK odmítla zabývat, protože o takovém tématu nemohou
rozhodovat občané, a průběh jednání byl pro evropskou veřejnost tabu.
Důležité teď je, aby se veřejnost nenechala „utahat“, aby
po několika letech zdánlivě marného úsilí nezvítězila nakonec
rezignace, protože o to zřejmě také protagonistům smlouvy na obou
stranách Atlantiku jde. Pokud se ale nepodaří „dokopat“
smlouvu k uzavření do konce volebního období stávajícího amerického
prezidenta, měla by TTIP skončit podobně jako ta o radarové základně
– tichým odpískáním a novým pokusem z jiného konce.
Mnozí kritici TTIP hovoří
kupříkladu o „invazi“ geneticky modifikovaných potravin
(GMO) do Evropy, která jsou dle některých nebezpečná a varují před
nimi. Je na místě se obávat GMO? Jak vysvětlit běžnému laikovi, co to
vlastně znamená a jaké to má důsledky?
Může se samozřejmě po desítkách let
ukázat, že umělé, nepřirozené a nepřírodní zásahy do genetiky, které
vědci provádějí s cílem zvýšit výnosy, odolnost, tučnost a já nevím
jaké další vlastnosti produktů rostlinné a zřejmě i živočišné výroby
s cílem dosáhnout vyššího zisku jsou naprosto bezpečné a všechny
obavy, které tady dnes jsou, se ukážou jako liché. Ale že taková
rizika existují a že nikdo nedokáže předem odhadnout, jaké následky,
škody a katastrofy mohou takové úpravy v budoucnu způsobit, o tom
snad není pochyb.
A člověk ani nemusí být náruživým
čtenářem sci-fi. A právě tahle oblast je jednou z těch, kde se
evropská a americká legislativa velmi zásadně liší. V Evropě platí
pravidlo, že dokud se neprokáže, že je to bezpečné, tak se to nesmí
běžně využívat, prodávat zpracovávat atd. Naopak v USA se nejprve
musí prokázat, že to působí škody, degeneraci, zdravotní potíže apod.
a teprve pak lze začít pracovat na zákazu. A ne vždycky s úspěchem.
Příkladem je preventivní podávání antibiotik, nebo růstových hormonů
při výkrmu jatečných zvířat. O škodlivosti konzumace takového masa
člověkem už dnes nejsou pochybnosti, ale taková praxe v USA vesele
kvete dál. A tak bychom mohli pokračovat, ale jak je patrné z minulé
odpovědi, takových „maličkostí“ budou tisíce.
Šéf americké CIA John Brennan
uvedl, že úřady zveřejní dosud utajovanou kapitolu zprávy Kongresu o
teroristických útocích z 11. září 2001, která je známá jako „28
stran“. Stále ještě tajná kapitola, která poslední dobou budila
emoce u rodin obětí teroristických útoků, má obsahovat nepotvrzené
informace o tom, že útoky finančně pokrývala Saúdská Arábie. Někteří
pozůstalí se dokonce měli chystat saúdský režim žalovat. Jakkoli
obsah zprávy zatím neznáme, je možné odhadovat, nakolik je to všechno
pravděpodobné? A co by případné potvrzení uvedených informací
spustilo?
O tom, že někteří z atentátníků měli
blízko a dostávali materiální, a hlavně finanční podporu z kruhů
vládnoucích rodin Saúdské Arábie, o tom snad není a od počátku nebylo
pochyb. Je samozřejmě něco ještě jiného, pokud by se tak dělo s
vědomím, nebo dokonce podporou oficiálních míst. Já bych to určitě
nevylučoval, nakonec další vývoj a hlavně dění v Sýrii jasně ukázalo,
že Saúdové i současný režim v Turecku mají v regionu své zájmy a svou
politiku, která se většinou nekříží s tou americkou, takže se o ní
mlčí. Jen když se praktické důsledky té politiky v tom kterém
konkrétním případě náhodou chtěně, či nedopatřením dotknou USA,
zasáhnou jejich občany, nebo se to jinak dostane na veřejnost
způsobem, který by mohl ovlivnit veřejné mínění v USA a v Evropě, tak
se najednou tváří, jakoby o tom nevěděli.
Text kursivou - redakce PL. Ostatní text Lubomír Ledl, vydaly Parlamentní listy, 15. 5. 2016