Levice musí začít komunikovat

Volební výsledek postupně »rozdýcháváme« a s překvapením se rozhlížíme, co se u nás a v celé Evropě děje s politikou, levicí i solidaritou. Ale teď se neděje nic převratného. Nic, co by se objevilo náhle, zčistajasna. Jen trendy, které se počaly nenápadně odvíjet od třetí čtvrtiny minulého století, najednou proskočily na povrch, kde jsou náhle vidět.
Došlo a dochází k výrazným změnám toku bohatství, moci a vytvořených hodnot. Zároveň se nepředstavitelně a nevratně mění sociální struktura společnosti. Dochází k tomu, že ti, kteří na základě minulých zkušeností předpokládali, že budou z těchto nových toků a příležitostí spoluprofitovat, s překvapením zjišťují, že se jim hezká budoucnost vyhýbá. A ten, kdo získává profit, je někdo úplně jiný, kdo není ochoten se s kýmkoliv dělit, kromě se sobě rovnými.
Co jim zatím nedošlo, je fakt, že to není nějaký nepodstatný výkyv, který se sám napraví a zase bude lépe. Že krize přejde jako letní bouřka. Vše nasvědčuje tomu, že ona významná a mnohými velebená střední třída má již to nejlepší za sebou, alespoň na dlouhou dobu. Abych zchladil ty, kteří by chtěli říci »dobře jim tak«, je nutno si otevřeně přiznat, že těm, kteří se nacházejí pod touto střední třídou, bude ještě hůře.
Na druhé straně to vše neznamená, že lidé, alespoň v Evropě, začnou náhle fyzicky strádat. Nebude tak dobře, jak to evropská liberální vládnoucí garnitura slibuje, ale také nebude tak zle, jak to vykresluje mnohdy opačná a nyní porážená strana politického spektra.
Co z toho všeho vyplývá? Současné politické dusno není dáno tím, že by náhle bylo hůře pro velkou část českého i evropského občanstva. Dusno vzniká ze stále více tušeného pocitu nejisté a neautomatické budoucnosti. Cítíme, že se dostatečně nevyužívají možnosti, které lidské společenství má. A že jdeme do doby, kdy budeme chvíli nahoře, pak zase dole s budoucností v mlze.
Obligátní otázka: co s tím radikální levice? Zatím v celé Evropě tápe. Jejím největším úspěchem je, když neztrácí příznivce, či její ztráty nejsou velké. Jako třeba u nás. Ale na více se zatím nezmohla. K tomu, aby dokázala více, musí začít komunikovat. Nejde o dialog v rámci stranických struktur, ale se svými intuitivními spojenci, příznivci a podpůrci. Musí se snažit o to, co označujeme jako osvětu a pro co němčina má možná lépe vystihující termín die Bildung. Ten cítím jako vytváření obrazu o světě a o náhledu na něj.
Pokud radikální levice bude schopna prosadit v občanském dialogu svůj obraz světa, pak se jí také podaří zmobilizovat pocity solidarity coby klíčové obrany proti liberálnímu individualismu. Individualismus není nebezpečný sám o sobě, je to ale nástroj, kterým lze snadno přestavovat kohouty ovládající toky bohatství k malé menšině na úkor velké většiny. Zvláště paradoxní je, že si kohouty hlavně přestavují ti, kteří reálně ztrácejí.
Útěchou nám může být, že lidová moudrost nedává v pohádkách nikdy vyhrát sobeckému nazírání a jednání. Vždy vyhrává dobro, které je schopno a ochotno se podělit s ostatními, s potřebnými. Oceňováni jsou ti, kteří cítí s ostatními, chápou je a podávají jim pomocnou ruku.
A úplně na závěr jedna poznámka. Několikrát jsem volal po dialogu i na těchto stránkách. Velice bych přivítal co nejvíce kritických vyjádření k věci i mému textu. Věcí s velkým »V« ovšem není kritika stávajících poměrů. Tou je hledání a formulace vlastní levicové vize schopné oslovit spoluobčany.

Jiří MÁLEK, předseda Společnosti pro evropský dialog