Náčrtek cest pro budoucí levicovou stranu, pokud kdy u nás jaká vznikne
V článku
Bludný
kruh české levice jsem se pokusil naskicovat neutěený stav současné zvlá české levice levice nemá v rukou nic, jenom svá idítka a modly. Pointou bylo, e bez vyhnání kostlivců ze skříně a boření levicových model, nelze vytvořit ani přesvědčivou levicovou teorii ani přesvědčivou levicovou stranu. Na tento text bylo několik reakcí, ale zjistil jsem, e člověk bohuel nepíe nikdy dost jasně.
Necháme-li teď stranou současnou levici, můeme se aspoň pokusit načrtnout moné cesty, jimi hypotetická levice můe jít za svým cílem fundamentálně emancipovanou společností, tradičně označovanou jako socialismus.
Vyjděme z konkrétních podmínek.
Co říci o dneních konkrétních podmínkách těchto cest? Pokud zkoumáme tyto podmínky jako takové na základě sociologických a jiných studií a statistik, brzy poznáme, e nějak nedokáeme rozlutit, zda dnes existuje nějaká objektivně daná cesta. Nelze uplatnit marxismus-leninismus, který by odhalil základnu a mohl předpovídat vývoj nadstavby, protoe základna se smíchala s nadstavbou, pokud vůbec kdy existovala nějaká společnost s objektivně daným rozdílem mezi nimi.
Zde naráíme na sloitý problém historického materialismu, který byl v naích zemích větinou vdy politizovaný (zvlá ekonomistickou doktrínou stalinismu). Přisvojení bohatě rozvinuté diskuse o historickém materialismu je v českých zemích teprve na počátku. Zatím nejsou přeloena ani základní díla na toto téma z posledních padesáti let. Paradoxem je, e historický materialismus a marxismus vůbec je u nás téměř neznámý, i kdy tu tzv. marxismus ve společenských vědách v minulém reimu oficiálně vládnul.
Stručný přehled základních teorií historického materialismu od frankfurtské koly po Althussera a Williamse viz v knize Fromm, E., Obraz člověka u Marxe. Přel. Michael Hauser. Brno, Lubo Marek 2004, s. 19, pozn. 19.
Můeme vak spatřit jisté náznaky, e se aspoň teoreticky rýsuje několik cest. Za prvé vidíme, e se tu otevírají monosti Evropské unie, a z toho vyplývá, e se opět nastoupí dlouhá cesta institucemi, jak se začalo říkat na Západě po konci revolučního vzedmutí edesátých let, a jaksi skrze instituce se podaří socializovat EU.
Otevírá se i druhá cesta, která je mnohem obtínějí a se kterou moná vůbec nepočítáme jako s reálnou moností. Existují studie, např. Wallersteina, Mészárose, Arrighiho aj., (Podrobněji viz závěr mé stati Sociální stát a emancipační otázka ve sborníku Sociální stát a kapitalismus.(vyd. M. Hauser, Praha, Svoboda Servis 2007.) kteří ukazují, e současný světový ekonomický a politický systém se pomalu dostává do krizového stadia a e přichází období globálního chaosu s nepředvídatelnými důsledky (souvisí to s kardinální otázkou dnení doby: kdo se stane světovým hegemonem, pokud to ji nebudou USA?). Tím pádem musíme počítat s rozpadem vech jistot, na které jsme si v ekonomice, sociálním ivotě a politice zvykli, a to znamená, e je nutno jít cestou zcela novou.
Jene na základě samotného objektivního poznání společenské reality nelze rozhodnout, která cesta je reálná. Je to dáno ani ne tak zatměním rozumu, jako spíe objektivním zatměním reálné situace nebo, jak říká Habermas, její nepřehledností.
Z toho vyplývá dvojí: za prvé se musíme připravit na to, e nás čeká dlouhá cesta institucemi, jinými slovy, e kapitalismus nevyčerpal své monosti a dokáe se znovu proměnit a nějak řeit své potíe. Otázka pak je, jakým způsobem v těchto institucích jednat, na co se soustředit a jaký k nim zaujmout vztah. Rozhodně bychom je měli chápat také jako prostředek testování celého systému, jako prostředek poznání. Takové testování spočívá v tom, e důsledně uplatňujeme emancipační poadavky, které jsou obsaeny v dnením hegemonickém diskursu. To znamená, e bereme váně princip demokracie, svobody, občanských práv atd., a poadujeme, aby se tyto principy zakotvené v ústavě a jiných dokumentech prostě uskutečnily bez ohledu na proklamace o různých ekonomických překákách, které stojí v cestě jejich prosazení (vyrovnaný statní rozpočet a jiná neoliberální hesla). Strategii vezmi ideologii za slovo! formulovala iniciativa Jsme občané! Tímto politickým testováním lze poznat, zdali dnení kapitalismus umoňuje rozířit skutečnou svobodu a demokracii (ne svobodu a demokracii) nebo ji aspoň dlouhodobě udrí v současném stavu.
V kapitole Politika otevřeného horizontu ve svých Prolegomenech k filosofii současnosti se pokouím teoreticky zdůvodnit tezi, e dochází k uzavírání otevřené společnosti a snaím se obhájit teorie, které toto uzavírání spojují se změnami v kapitalistickém systému.
Viz Hauser, M., Prolegomena k filosofii současnosti. Praha, Filosofia 2007.
Pokud se bude stále více ukazovat, e ne, pak můeme věrohodným způsobem nastolit perspektivu fundamentálně emancipované společnosti - socialismu jako alternativy současného systému, která umoní uskutečňovat principy, které v rámci dneního kapitalismu zůstávají na papíře.
Zde začíná druhá cesta, cesta antisystémová, která spočívá v tom, e u nyní začneme vytvářet alternativu, e ji nyní diskutujeme o nekapitalistických formách ekonomiky a společnosti, vytváříme alternativní kulturní a mylenkovou pospolitosti a připravujeme se na monou systémovou krizi. Tato druhá cesta se vak nemůe odpojit od první institucionální cesty. Důraz je vak na propojování se vemi emancipačními skupinami a hnutími: na globální úrovni s hnutím alterglobalizačním, na úrovni lokální se sdrueními a iniciativami občanské společnosti, které se zaměřují na témata, jako je válka, feminismus, přímá demokracie, práva menin, transparentnost institucí, ekologie, lidská práva, urbanismus, umění atd. (nutnost spojení s odbory je tak zřejmá, e o ní třeba hovořit).
Zde můe být inspirací kniha Ernesto Laclaua and Chantal Mouffe Hegemony and Socialist Strategy Towards a Radical Democratic Politics (nové vydání: Verso, London, New York 2001), její české vydání se připravuje.
Na vechna tato hnutí a sdruení je zapotřebí působit tak, aby vzala váně to, co sama říkají, tj. byla důsledná a la vdy ke kořenům věci (být radikální znamená jít na kořen, k příčině, od latinského slova radix kořen). To je cesta, jí se z nich spontánně stávají hnutí, která objevují význam slova socialismus. U nás je velkým balvanem na této cestě dědictví reálsocialismu, jeho mylenková, jazyková a politická schémata, udrovaná KSČM a politicky vysávaná pravicovými stranami a novináři, a totální diskreditace pojmu socialismus. Proto je nezbytné pojem socialismus co nejvíce odpojit od souřadnic reálsocialismu a vdechnout mu zcela jiný ivot. Tzn. ukázat, e minulý reim se socialismem neměl mnoho společného, a e socialismem se myslí společnost, která je dál, ne jsou ekonomicky, sociálně, kulturně, demokraticky a ekologicky nejvyspělejí země světa. Je dál ne výcarsko a védsko, kdeto reálsocialismus se nedostal ani na úroveň standardní evropské kapitalistické země. I starý pes se musí učit novým kouskům.
Pokud zatím není jasno, jak se to má s kapitalismem a která cesta je pravá, je zapotřebí spojovat obě cesty. To znamená nastoupit jak cestu institucemi, tak se soustředit na neinstitucionální, mimoparlamentní politiku občanské společnosti. Jinými slovy, jít nahoru k institucím, ale zároveň dolů ke spontánně vznikajícím iniciativám, sdruením, hnutím. Jedno můe napomáhat druhému, pokud se podaří udret nepřetritou komunikaci mezi občanskou společností a vysokou politikou v rámci autentické levicové strany. To znamená budování nových forem organizace, které budou propojovat spodek i vrek, vnitřek i vnějek, a vyhnou se jak degeneraci na byrokratickou hierarchickou strukturu, tak nemohoucí chaotičnosti apriorní nenávisti ke ví organizaci.
Co je nyní opravdu důleité, je cvičení představivosti. Dnení nepokojný kapitalismus nám můe přinést mnohá překvapení, a my nesmíme být překvapeni.
Britské listy, 14. 3. 2008, Michael Hauser