Rozhovor Haló novin s Milanem Neubertem, předsedou Strany demokratického socialismu a mluvčím Spojenectví Práce a SolidarityPrávě dnes začíná VIII. sjezd KSČM. Jste předsedou strany, která s KSČM úzce spolupracuje. Jaký výstup z jednání sjezdu komunistů očekáváte, aby se hnutí autentické levice posunulo o další krok vpřed?
Složitá otázka. Já sám si nejsem jist, jaká cesta je pro radikální levici ta nejlepší. Věřím ale tomu, že kolektivní mozek, na který komunistické hnutí vždycky v úspěšných dobách sázelo, najde ten správný recept na vyvážení orientace strany na dlouhodobé a střednědobé cíle. Cílem radikální levice je jak socialistická vize, tak spravedlivý každodenní život těch, kdož si vydělávají, nebo vydělávali prací.
Myslím, že se nesmíme ani dogmaticky soustředit na to první, ani se populisticky orientovat na to druhé. Žijeme jen jeden život, ale pro jeho kvalitu je důležitý jak chleba, tak vize, s níž se probouzíme a jdeme spát.
Takže mám-li říci, co bych si od sjezdu přál, tak právě jasnou deklaraci toho, že KSČM je připravena nabídnout lidem vyváženě obojí, že chce v budoucnu investovat svou energii na obou polích a že chce dát lidem prostor, aby se na tom všem mohli co nejvíce sami podílet. To bych v dnešní uzlové době považoval za nejdůležitější signál pro společnost.
Uzlové době?
Ano. Myslím, že se dnes nacházíme v době zvratu. Vzpomněl jsem si na to, jak před více než 20 lety Adam Michnik popisoval tehdejší úkol popřevratových politických elit jako snahu udělat z rybí polévky zpátky akvárium. Jenže ty popřevratové elity z hlediska zájmu většiny lidí absolutně selhaly.
Nejenže nevytvořily akvárium, ale ještě způsobily, že už se dnes ta rybí polévka nedá vůbec jíst, že se vám z ní dělá špatně. Jediná dobrá zpráva je, že se za těch 20 let sbližují zájmy lidí v celé Evropě, že si společně začínáme uvědomovat, že neoliberalismus – do nějž jsme my, Češi, v roce 1989 spadli – je naprosto chybnou strategií, kterou musíme zavrhnout, protože vede k asociální totalitě, proti níž je pro řadu lidí husákovská normalizace růžovou zahradou.
Evropané dnes začínají chápat, jak se rozevírají sociální nůžky, jak se rozpíná nikým nevolený finanční kapitál, jak se rozrůstá mafie, jejíž korupční zájmy jsou uspokojovány na úkor lidí práce pomocí výprodeje služeb státu a následným vysáváním těch, kdož se nemohou bránit. Mám pocit, že prožíváme globální jaro.
V Evropě postupně vznikají v jednotlivých zemích ohniska odporu vůči metastázím neoliberalismu. A česká radikální levice by je podle mne měla podpořit. Tak jako se bojovalo před válkou ve Španělsku i za Československo, tak se tam – teď naposled v Řecku – bojuje za naše zájmy dnes.
Prožíváme opravdu horké jaro. Občanská sdružení, iniciativy, ale i opoziční politické strany po velké demonstraci proti reformám pokračují v kampani Stop vládě. Jak se toho účastní SPaS?
»Stop vládě« není jenom kampaň, je to platforma odporu proti současným pravicovým deformám, kterou vytvořily odborové organizace a široká paleta občanských sdružení a iniciativ. Kritici této platformy mají pravdu v jediném – nejde jen o sociální záležitosti, ale i o obecně politické otázky, cílem platformy jsou předčasné parlamentní volby. Spojenectví Práce a Solidarity je součástí této platformy a je jedinečné tím, že samo o sobě sdružuje jak občanské iniciativy a sdružení, tak politické strany. To bych rád připomněl především kritikům SPaSu. Já osobně SPaS považuji za skvělý příspěvek k možnému vytvoření široké levicové, demokratické fronty. Navíc je dnes SpaS tím, kdo olamuje hroty poměrně rozšířenému odporu lidí vůči politickým stranám vůbec a kdo zároveň prosazuje maximální účast lidí na rozhodovacích procesech a prosazení obecného referenda.
V rámci aktivit »Stop vládě« podporuje SpaS aktivně všechny kroky, na nichž se plénum platformy dohodne. Jednoznačně jsme podpořili velkou demonstraci na Václavském náměstí 21. dubna, zúčastníme se protestního pochodu k Úřadu vlády v úterý 22. května a hlavně chceme podpořit demonstraci Za přežití seniorů, která bude 30. května. Snad se nebude nikdo zlobit, když využiji tento moment k pozvánce: Kdo jen trochu můžete, přijďte určitě v úterý 22. května v 11.30 hodin k soše W. Churchilla před budovu odborů a pak ve středu 30. května ve 13 hodin na náměstí Jana Palacha v Praze. A komu to nevyjde, může se »vykoupit« tím, že to řekne aspoň pěti dalším lidem. Všem dopředu děkuji.
Pravicová koalice, ačkoli poněkud přeskupila své síly, se drží pevně v sedle. Navíc obvinění ze závažných trestných činů jednoho z velmi viditelných představitelů strany, která je součástí protivládních sil, nebude bez následků. Jak vidíte vývoj v ČR v příštích měsících?
Politická situace v České republice je velmi turbulentní, takže odhadovat vývoj je možná horší než odhadovat počasí v dalších měsících. Za klíčovou považuji schopnost současné pravicové koalice prosadit obrovský majetkový přesun, prolamující rok 1948, tedy tzv. církevní restituce. Pokud v tomto ohledu koalice selže, stane se pro skutečné politické aktéry v zákulisí nepotřebnou a začnou se konat přípravy na předčasné parlamentní volby.
V tomto smyslu si překvapivou policejní akci proti hejtmanu Rathovi vykládám jako náznak této přípravy. Nemyslím si, že se jedná jen a pouze o dělostřeleckou přípravu před krajskými volbami. Ten, kdo akci spustil, si musel být vědom toho, že může rozpoutat procesy, které se negativně dotknou dalších jedinců stávající politické elity a že může spustit lavinové pole, které povede nezadržitelně k předčasným volbám. Abychom si dobře rozuměli, nemyslím si, že jsou obvinění proti panu Rathovi vykonstruovaná. Jen se domnívám, že se neměří stejným metrem opozici a pozici. Délka metru je zjevně úměrná síle, kterou může být ten který metr natahován.
Pokud se tedy v nejbližší budoucnosti objeví další kauzy poškozující ČSSD nebo KSČM, bude to pro mne jasný signál, že je třeba začít se zabývat přípravou kandidátek do Poslanecké sněmovny. Teoreticky by mohl přijít i pokus oživit antikomunistickou atmosféru, ale tomu už podle mého názoru není česká společnost příliš nakloněna, alespoň pokud si KSČM udrží v zásadě ten politický kurz, který jí v posledním období neustále zvyšuje politické preference.
Celosvětové hnutí Occupy, jež je aktivní v mnoha státech světa a upozorňuje na rostoucí společenskou nesouměřitelnost (slovy Jana Kellera), nikoli již »jen« nespravedlnost v rozdělování společenského produktu, o sobě dává vědět. V uplynulých dnech vydalo manifest nazvaný Globální máj s podtitulem »globální hnutí Occupy chce lepší svět. Takový svět je možný«. Přesně taková hesla užívá i autentická levice. Jak se SDS, ale i SPaS, staví k tomuto hnutí?
Ten zmíněný manifest musí být každému člověku na levici blízký, protože zmiňuje a vyzdvihuje hodnoty, které společně sdílíme. V úterý ho proto bez problémů podpořil SpaS, předpokládám, že se k němu podobně postaví v sobotu i náš Celostátní výbor SDS. Hnutí Occupy se tímto manifestem staví proti pozici TINA (there is no alternative) s tím, že alternativa k současnému systému existuje, že jiný svět je možný. Tím toto hnutí navazuje – vědomě či nevědomě – na procesy sociálního fóra z doby před deseti lety.
Tuto myšlenku uznává většina radikální levice včetně Strany evropské levice. Jenom si jako lidé odchovaní marxismem dobře uvědomujeme, že pro výrazný úspěch tohoto přístupu by bylo nezbytné, aby ho přijaly za svůj široké vrstvy pracujících, že by se právě tam musel uchytit a rozšířeně se reprodukovat. K tomu zatím nedochází. Dělnická třída ve starém pojetí už neexistuje a v proměněném produkčním prostoru se zatím ta nově vznikající nedokázala propojit. Osobně si myslím, že před levicí stále leží úkol zvednout společně z prachu prapor socialismu a vytvářet ve společnosti předpoklady, aby se s ním mohla velká část občanské veřejnosti identifikovat. Manifest Globální máj pak chápu jako svědectví, že na to začíná být společnost připravena.
Na webových stránkách Spojenectví (www.i-spas.cz) je tento text k dispozici. Je v něm něco, co by rozhodně nemělo zůstat našim čtenářům skryto?
Rozhodně doporučuji každému, aby si ten manifest přečetl. Nicméně abych odpověděl na otázku – když to zjednoduším – jedná se o tři základní teze. Za prvé – ekonomika je tu pro lidi a ne pro tvorbu zisku, za druhé – ekonomika se musí dostat pod demokratickou kontrolu, za třetí – politický systém musí být skutečně demokratický. V celém textu nenajdete slovo »socialismus«, ale celkový smysl textu je jasný. Pro mne jasně koreluje s postojem SDS, že socialismus bez demokracie není možný a že demokracie bez socialismu má jen omezený význam. A tady jsme u otázky, co dělat, abychom mohli navázat na ty nejlepší tradice socialistického a komunistického hnutí, a čím začít. Asi se úplně na všem neshodneme, ale nějaký minimální společný program vidím já osobně jako nezbytnost.
Velmi důležitá je zkušenost z jiných zemí. Náš deník o tom denně informuje. Zaujal i rozbor situace německých odborů DGB. Namátkou: »Členské země EU místo toho, aby se zabývaly odstraněním hlubokých příčin krize, zaujímají tvrdou linii, která vede ke snižování mezd a ke škrtům... Veřejné vlastnictví je privatizováno... Po těch, kdož mají velmi vysoké příjmy a velké bohatství, se nežádá, aby se podíleli na splácení dluhů... Ochrana proti propouštění rozvolněná, věk odchodu do důchodu se prodlužuje. Tato restriktivní politika odstraňuje masivní kupní sílu v globální ekonomice, beztak již oslabenou.« Argumentace odborů je shodná s argumenty levice. Prostý pozorovatel se může zeptat – proč se tyto všechny subjekty – v rámci jednotlivých států i mezinárodně - nespojí, mají-li tak blízký program, a nezabrání krokům neoliberálních vlád?
To je dobrá poznámka. Všechny ty body já rád podepíšu a myslím, že by je podepsal i každý čtenář Haló novin. Ten problém nepropojenosti podle mne souvisí s tím, co jsem zmínil před chvílí. Všechny ty subjekty nemají jeden společný minimální program, ale pouze blízké programy. Jsou navíc v konkurenčním stavu a ve vztazích mezi nimi převládají vzájemné nevraživosti. A kapitálu to samozřejmě vyhovuje. Ten si jen mne ruce, když část komunistů vytýká odborářům jejich žluťáckost a sociálním demokratům jejich oportunismus. Nebo naopak zatleská těm druhým, když budou komunistům vytýkat nedemokratické systémy minulosti. Rozděl a panuj, nic nového pod sluncem. A tohle poznání mne přivedlo k rozhodnutí, že je zapotřebí tyhle bariéry odstraňovat a neustále hledat společnou řeč. I za tu cenu, že u některých majitelů jediných pravd narazím. Jenže jinudy cesta dopředu podle mne nevede. A globální jaro už při tom možná klepe na dveře.
Haló noviny, 19. 5. 2012, Monika Hoření