
V Českém centru ve Vídni protestovali 29. září proti vlivu KSČM. Bylo to na módní přehlídce při příležitosti oficiálního zahájení projektu Trikem proti komunismu. „Trička se soutěžními návrhy tentokrát nepředváděly mladé modelky, ale pánové středního věku z řad emigrantů, kteří komunismus zažili na vlastní kůži,“ uvádí mailová zpráva.
Na akci vystoupil spisovatel Jiří Gruša, který řekl: „Jsou situace, kdy je třeba si připomenout, proč se nám komunismus přihodil. Spousta lidí už na to začíná zapomínat. Lidé začínají mít z komunismu sentimentální pocit a této nostalgii je třeba čelit.“
Položím-li si otázky, proč se nám komunismus přihodil a proč dnes lidé začínají mít z komunismu sentimentální pocit, vychází mi, že jde o jistý projev lidské přirozenosti. Přihodil se mimo jiné proto, že předkomunistické elity nebyly schopné zajistit rozdělení bohatství ve společnosti a vytvořením třídy bědných umožnily převrat. Ale proč ten sentimentální pocit po patnácti letech nekomunistických zkušeností?
Ve vztahu k základní otázce existence - jak přežít - se lidé dělí na dvě skupiny. První spoléhají na vlastní síly. Když uspějí, snaží se své postavení všemožně upevnit. S tím je spojeno hromadění majetku, v němž nechce být silný jedinec nijak omezován.
Druzí jsou slabší. Nejsou přírodou vybaveni schopnostmi, jež by jim dovolily obstát v boji každý proti každému. Tíhnou proto do houfu a raději mají jistotu než svobodu. Vztahy mezi oběma skupinami jsou náplní dějin.
Zkušenost tzv. komunismu nebo reálného socialismu je unikátní pro tu část zeměkoule, k níž patříme. Pro skupinu Svoboda byla otřesným zážitkem (příklady členů, kteří uplatňovali své vlohy i tehdy, nejsou podstatné - změnu režimu a rozlet bez ideologie jenom uvítali).
Pro členy skupiny Jistota se reálný socialismus stal jejich režimem, protože poprvé v historii si nelámali hlavu s hledáním práce a obživou rodiny. Že za to museli platit loajalitou a souhlasem s nesvobodou, bylo pro ně vedlejší, nedůležité.
Minulý režim se zhroutil ve chvíli, kdy ho přestala podporovat skupina Jistota v domnění, že jí už nedá víc, než mají ve světě, kde vládne svoboda. Na to, aby se přesvědčili, že svět, do něhož vstoupili po listopadu 1989, jistoty nerozdává, ale musí se vydřít na nových elitách, které se chovají jako ty předkomunistické, nepotřebovali lidé tohoto ražení patnáct let. Byli tady pořád, jen se nyní více hlásí ke KSČM.
I to je přirozené. V každé, byť sebevyspělejší zemi našeho zeměpisného okruhu se skupina Jistota přidává ke stranám, které jí slibují nápravu nespravedlivých pořádků. V Česku, jako v Rusku nebo v Moldávii, se ukázalo, že jejich náchylnost právě ke komunistické myšlence je značná. Tam, kde se komunisté neujali, jdou tyto hlasy nacionalistům či populistům.
Trika nebo jiné triky, jako například zákaz názvů se slovem komunistický, nemají proti lidské přirozenosti šanci. V české realitě roku 2005 a let následujících jsou komunisté nikoli zvenčí dosazenou, ale logickou složkou společnosti. Svůj vliv mohou ztratit až ve chvíli, kdy ve vládních funkcích nedokážou změnit nespravedlivý režim. Až pak se od nich dnešní příznivci odvrátí a budou hledat jiné patrony.
Právo, 5. 10. 2005, Alexandr Mitrofanov