Proč je dnes pro nás důležitý Spinoza

 „ ...lidstvo si ukládá vždy jen takové úkoly,
které může vyřešit, neboť se při přesnějším
zkoumání vždy ukáže, že úkol sám vzniká tam,
kde materiální podmínky jeho řešení jsou již dány
nebo kde jsou alespoň v procesu vzniku.“
Karl Marx, Předmluva ke kritice politické ekonomie (1859)

Není to moc kapitalismu, jenž jenom hloupě sleduje svou vlastní nelidskou logiku, jež nás do této slepé uličky přivedla. Není to ani nedostatečný odpor ke kapitalismu a té formě světové nadvlády, které říkáme globalizace. Na celém světě je obrovský odpor proti současným odcizeným společenským poměrům. Je to spíše obrovská mezera v chápání, kterou zanechala levice dokořán otevřenou, jež dovolila kapitalismu, aby pokračoval ve svém zničujícím pochodu s malým účinným omezením. Staré úsloví říká, že blázni se ženou tam, kam moudří nevstupují. Toto myšlení se ještě nesetkalo a ještě neodráží vzrušení skutečného života a aktivitu širokých lifových mas. Potom degeneruje k myšlenkám dosud existující společnosti. Platí, jak řekl Marx tak výstižně v Komunistickém manifestu, že „vládnoucí myšlenky byly v každé době vždy myšlenkami vládnoucí třídy“. Tento neúspěch opravdového rozchodu s myšlenkami dané společnosti nabýval mnoho forem a zhroucení levice se blížilo už dlouho.

Zastánci stalinismu viděli, jak se jejich iluze hroutí tak, že v roce 1989 to nemohli už přehlížet, ale ony velké události také odkryly, že mnozí disidenti ve střední a východní Evropě ještě stále mystifikovali Stalinovu moc a tolik věřili, že budou osvobozeni nějakou vnější mocí a nikoliv vlastním úsilím, že si nikdy nepředstavovali, že by se stalinismus zhroutil vlastní prázdnotou a odporem lidí, kteří v něm žili. Byli natolik nepřipraveni, že dovolili ideologům volného trhu (z nichž někteří přišli z chicagské university), aby jim ukradli jejich revoluci.

Trockismus, jenž se nikdy plně neoddělil od stalinismu, nedošel v průběhu let nikam. Ti, kdož souhlasili se snadným předstíraným řešením maoismu, mohou dnes vidět jeho výsledky v čínských robotárnách a v režimu, který je tam jedním z nejvíce utlačitelských na světě. Sartrovský existencialismus, jenž se pokouší zahalit uvědomění střední třídy do slavnostní důstojnosti filosofie, ještě stále svádí mnohé lidi na scestí. Příležitostně však nabízí omezenou měrou několik málo skvělých pohledů do nitra.

Dnes k nám tyto unavené staré způsoby myšlení opět přicházejí v nové podobě, formě, jež vyrostla z porážek 60. let, nová intelektuální módnost zahrnovaná do široké kategorie „postmodernismu“, byť i má často jména jako „dekonstruktivismus“ nebo „poststrukturalismus“, přičemž všechny tyto názvy pocházejí z téže kalné várky. Je to jakýsi druh světského mysticismu, ústup dovnitř v dobách útlaku, když nejsme s to vidět, co kladného se děje v reálném světě. Je to postoj vůči myšlení – sotva to můžeme nazvat souvislou školou myšlení – jež nevidí žádnou lidskou subjektivitu a uvízlo v bezprostředních podmínkách současné společnosti, v povrchních jevech struktury. Právě tak, jako se dnešní ekonomové pokoušeli „odpojit“ ekonomii od výroby, postmodernismus odpojit jazyk od lidské bytosti a myšlení od reality. Takto se podobá „zmatkářským“ ideologům, které zaměstnávala komunistická vládnoucí elita v Rusku, aby vytvářeli zmatek a zabraňovali smysluplné filosofické diskusi.

V postmodernismu je jazyk fetišizován a stává se vůči lidské bytosti vnější odcizenou silou, jež stojí mimo nás, jako stojí zboží, a před níž můžeme jenom s úctou stát, přičemž její rozmar má sílu, na niž můžeme jenom pasívně a záporně reagovat. Společenská kritika se pak stává studiem pouze nejpovrchnějších a bezprostředně viditelných forem, s nimiž zacházíme, jako by měly svůj vlastní život. Ty jsou navíc kulturními formami, jež existují především jako zboží (populární hudba, architektura, populární kultura vůbec), kdežto kultura samotného zboží a zbožní výroby je naprosto přehlížena. V postmodernismu se ztrácí živoucí, dýchající lidská bytost jako společenské individuum, které se aktivně bouří proti této odlidštěné společnosti a které usiluje o universální svobodu. Současně je jazyk olupován o svou skutečnou moc, svou lidskou moc.

Vraťme se k otázce, jak jsme dospěli do takového stavu úpadku. Všechny postoje, které jsme právě popsali, jsou charakterizovány tím, že realita je jaksi vnější vůči lidské bytosti, že dějinami hýbou vnější činitele, ať už je to „ekonomie“ nebo samy „dějiny“ nebo nějaká vnější podoba Boha nebo pro některé lidi dokonce naděje, že budou zachráněni mimozemšťany nebo nadpřirozenými mocnostmi. To je zčásti způsobeno rostoucí izolací intelektuálů od pracujícího lidu, při níž vidí intelektuál pouze mystifikovaný výsledek práce, nikoliv živý lidský proces pracujícího. Leč na úrovni myšlenek je to způsobeno také ztrátou chápání dějin, neboť bez chápání dějin se myšlenky a jevy zdají přicházet odnikud a příroda se bude zdát řadou náhodných událostí. Ovšem v jistém smyslu přichází ahistorická myšlenka skutečně odnikud. Jedním způsobem tedy jak zahájit z toho cestu ven je pokusit se znovu nabýt smysl pro dějiny.

Vrátíme se nyní k Marxově výroku, že úkol vzniká jenom tehdy, existují-li už hmotné podmínky pro jeho splnění, a to nás přivádí k době Benedicta de Spinozy. Všechny otázky, jimž dnes čelíme, se vynořily poprvé v nějaké podobě v polovině a koncem 17. století, nikoli teprve s nesplněním slibu osvícenství, které vyvrcholilo v roce 1789 Francouzskou revolucí. Období ranné nizozemské republiky a vytvoření prvního světového trhu zažilo objevení většiny týchž otázek, jimž stojíme tváří v tvář dnes: lidská práva, sociální rovnost, práce, rovnost žen, mládež, náboženská tolerance, vztah lidského rodu k přírodě, demokracie a jiné; ty všechny tenkrát vyvstaly a třebaže Spinoza je ne vždycky pojednával dokonale, byl prvním významným myslitelem, jenž se pokoušel najít na ně vyčerpávající odpovědi. V tomto krátkém diskusním příspěvku není ovšem místo jít v pohledu na jeho dílo do hloubky. Co tedy následuje je krátký výpočet mnoha otázek, jimiž se zabýval jako výchozího bodu další diskuse a dalšího studia, abychom otevřeli dveře k některým jeho myšlenkám. Je to jakýsi náčrt mapy míst, kde se můžeme v jeho díle podívat po odpovědích na dnešní otázky.

Spinozu bychom mohli nazvat prvním moderním humanistou. Filosofické hnutí osvícenství bylo zčásti pohybem ideje subjektivity od ideje Boha k ideji jednotlivé lidské bytosti, která v té době degenerovala k ideji mužského vlastníka, to však bylo historickým omezením oné doby. Ztráta absolutní víry v Boha přináší tedy problém přírody jako něčeho vnějšího, cizího lidské bytosti, totéž dilema, jemuž dnes čelí neúspěšná levice. Spinoza výslovně vložil lidskou bytost do přírody jako odpověď na to a konfrontoval myšlenku jednoho individua s myšlenkou individua společenského. Jinými slovy, jeho Etika je postojem k objektivitě. Objektivita zahrnuje nejenom pouze zdánlivě mechanickou přírodu, nýbrž obsahuje vědomé a myslící lidské bytosti, takže chápání přírody je v činném lidském podílu na ní. Takto předjímal Hegela a to je jeden z počátků dialektiky, jež byla později naplno rozvinuta Hegelem. Spinozovo pojetí „nedokonalých myšlenek“, zla jako neúplnost a neúplnosti vnímání a chápání rovněž otevřelo cestu k hegelovské dialektice; vyžaduje konečně živý lidský subjekt. Potom se objevuje moderní pojetí odcizení. A cesta ke štěstí se stává cestou aktivního lidského snažení, cestou chápání.

Klíčem ke Spinozovu dílu je jeho koncept chápání. Je to skutečně subjekt, jenž vstupuje spolu s chápáním, třebaže zůstává pouze nevyslovený, což je vlastně výchozí bod Hegelův. Hegel naprosto uznal svůj dluh vůči Spinozovi. Hegel začínal chápáním či spíše jeho pojmem a svým způsobem jím končil ve formě mnohem více rozvinuté. Chápání byl Spinozův pojem vpravdě lidské společnosti a nového druhu lidské bytosti, jež by jej obývala, vyjádřením jednotlivce jako společenské entity. Ačkoliv neměl vyslovený pojem subjektu, jako jej měl Hegel, ponechává Spinozův koncept podstaty nicméně prostor pro subjektivitu. Ještě jedna poznámka o pojmu zla jako nepřiměřené myšlence: osvobozuje nás od politiky hříchu a viny a nese s sebou smysl vykoupení lidského druhu.

Je více způsobů, jimiž Spinoza promlouvá ke své době. Byl jedním z prvních, kdo ve svém Teologicko-politickém traktátu vyvinul myšlenku rovnosti všech lidských bytostí, kterou vyjádřil jako „rovné požehnání“, jako filosofickou kategorii. Mohli bychom to postavit do protikladu vůči těm dnešním levičákům, kteří nedokázali ubránit Bosňáky a Kosovary, když se stali cílem etnických čistek.

Spinoza rovněž předjímal více než jedním způsobem Freuda. Chápal, že lidské bytosti mají iracionální stránku, kterou nazýval „vášně“ a že mnohé lidské motivy jsou podvědomé a že přivádět je k vědomí znamená přinést jim rozřešení, do značné míry jako u Freudova pojetí podvědomí. Předjímal rovněž odpověď na paradox Fredova pozdějšího manichejského konceptu o instinktu smrti a instinktu života zaklesnutých ve věčném boji ve svých komentářích o neexistenci ďábla tím, že ďábel jako neúplná a nedokonalá bytost nemůže mít skutečně nezávislou existenci. Tím výmluvně odmítl všechny formy manichejského myšlení několika vhodně vybranými slovy. Můžeme jej tedy nazvat jedním z prvních moderních psychologů a zakladatelem typu myšlení v psychologii.

Spinoza rozuměl důležitosti práce jako středu společenských vztahů, jako středu potřeby, kterou lidské bytosti mají k sobě navzájem.Nemohl ji ještě mít ve své době na témže stupni rozvoje, ke kterému ji dovedl Marx, ale zárodečná myšlenka tu u je. A jeho koncept společenského individua je též odpovědí na postoj, jemuž dnes říkáme existencialismus, zejména existencialismus sartrovský, jenž nenabízí společenským vztahům žádný reálný objektivní rámec, kde lidská bytost zůstává izolovaným jednotlivcem, nerozvinutým a omezeným na potřebu a přání a kde ostatní lidé jsou často nazíráni jako překážka osobní svobody. Naproti tomu podle Spinozy nalézáme své spasení ve svém vztahu k jiným – oni jsou kořenem a výrazem našeho lidství.

Konečně je tu jeho celý koncept odpovědnosti a Svobody. Byl odpovědí jak na katolicismus tak judaismus, které ke spasení vyžadují poslušnost Bohu, a na kalvinistické předurčení a mstivého Boha. Zní to drsně, ale ve skutečnosti je to velmi hluboká myšlenka a cesta ke svobodě. Je shrnuta ve Spinozově poznámce, že kdo Boha miluje, neměl by očekávat, že na oplátku bude Bůh milovat jeho. Jinými slovy, čiň, co je správné, nestarej se, co za to „dostaneš“, nebuď ponížen na podbízení Bohu o milost (jako byl prodej odpustků v době Lutherově), což je druh zotročení. Totéž platí o poslušnosti, poněvadž poslušná osoba není svobodná a nemůže tudíž být morální nebo etická. Je to o tom, jak správně žít v nejistém světě. Zlu se vždy vyhnout nemůžeme, ale spasení spočívá v tom, že činíme to nejlepší tím, že jsme nejlepším druhem lidské bytosti, seč jsme. Znamená to milovat sám život, přírodu, do níž se rodíme, zažívat radost ze života za jeho daných podmínek.V etice je objektivita tím, že objektivita nabízí rámec našim společenským vztahům a nabízí nám svobodu přemýšlení a jednání podle našeho vlastního chápání. V tom nacházíme celou otázku „být“ spíše než jenom „mít“. Je to opravdu krásné vyjádření toho, co znamená být lidským.

A to je otázka, kterou dnes levice postrádá, otázka, co je lidské a co to znamená být lidským. Tím, že se vrací zpět, aby viděla přírodu jako vnější lidské povaze a reflektuje ideje kapitalismu, ztratila levice svou cestu a nejenže nikam nejde, nýbrž někteří myslitelé považovaní za levicové vztyčili pro svobodu překážky. Myšlenka přírody jako vnější a v podstatě náhodné se vztahuje k teroru, postoji fatalistickému a bezmocnému. V jistém smyslu se dnes nalézáme v téže pustotě absolutní svobody a teroru (tak to vyjádřil Hegel) jako po Francouzské revoluci a to se odráží v událostech reálného života po celém světě. Pokud mnozí vidí jenom povrchní jevy kultury a připisují těmto jevům moc nad lidským údělem, uvízli v každodennosti, kterou tak výmluvně popsal Karel Kosík. Je na čase vyjít t této místnosti bez východu.

Máme-li opustit toto vězení mysli, jež je iluzí, že bezprostřednost je celá realita a že kultura vymezuje společenskou existenci, je zásadně důležité mít skutečný lidský kontakt s pracujícími, kteří – ať je to zřejmé nebo ne – opravdu chápou dějiny – je to prostředí, kde vzpomínání je formou rozumu.

Stejně důležité je studium dějin, dějin událostí a hnutí, nejenom průvodních kulturních jevů. Ještě důležitější je, že podíváme-li se na dějinný vývoj filosofie (a filosofie je vždy historická), musíme jít k pramenům, zejména pramenům jako Spinoza, Hegel a Marx, kteří byli zvraty v jejím vývoji. Neměli bychom se honit po posledních trendech „filosofů z bistra“ (philosophes-de-bistro) nebo nejčerstvějších akademických superhvězdných nulách z Harvardu, Columbie nebo pařížské university. Ti jednají jako akademické „najaté pušky“, dobře placené a nechtěně provádějící ideologickou agendu bohatých universit, jež zaručují, že skutečné hlasy disentu a vzpoury budou udušeny nebo přehlušeny kakofonií bezvýznamného nesmyslu. Musíme se také vzdát iluzorní víry, jež vzešla z oné intelektuální izolace, že společenské podmínky mohou být změněny manipulací jazyka a souběžné víry, že jazyk je jakousi nezávislou entitou. Taková víra a její praxe snižují jazyk k bezvýznamnosti tím, že odtrhávají jeho lidské kořeny. Zbavuje nás to filosofie samotné, jak jako chápání tak jako zbraně. Namísto toho potřebujeme přístup k lidským kořenům společenských problémů – jazyk pak bude následovat. Spinoza velmi hluboce chápal důležitost jasného vyjadřování, to byla jedna z jeho největších starostí.

Jednou ze slavných Spinozových poznámek byla ta, v níž prohlásil, že příroda se děsí prázdnoty. Právě tak jako „blázni se hrnou…“, ponecháme-li prázdno, cokoli pak může chvátat naplnit je. To se stalo s prázdnem na levici. Myšlenky dané kapitalistické společnosti se pohnuly do tohoto prostoru s nechtěným souhlasem levičáků, s pojmem jednotlivce jako ega, jež zná jen vlastní zájem a je izolováno, a oním druhým kapitalistickým pojmem přírody a dokonce mysli samotné jako čehosi vnějšího a nepřátelského. Prázdnota však i nadále zůstává, neboť tyto věci jsou rovněž prázdné. Naší úlohou je vyčistit vzduch a ono prázdno naplnit kladným humanismem, adekvátní myšlenkou opravdové revoluce, skutečně svobodnou, rovnostářskou a humánní společností, společností, v níž přírodu už neuctíváme jako vně nás ve formě zbožního vztahu, společnost, v níž myšlení a vědomí a úcta k jiným jsou přívlastky všech osob, svobodného výrazu všech lidských možností a úcty ke všem živým věcem.

Rory Olaf Fairslee

Pro SOK přeložil Štěpán Steiger

O autorovi:

Rory Olaf Fairslee žije v Kalifornii. Kořeny jeho rodiny sahají až k americkým pionýrům. Po absolvování státní university odešel počátkem 70. let dobrovolně pracovat do továrny; kde po jistou dobu působil jako odborový důvěrník a organizátor UAW (Odborový svaz pracovníků automobilového průmyslu, kdysi jeden z nejsilnějších amerických odborových svazů). V současnosti je zaměstnán jako úředník v obchodním domě. V 70.letech se podílel na protiválečném hnutí, nyní se zabývá především vztahy mezi Palestinci a Izraelci a problémy bezdomovců. V nepolitických problémech patří jeho největší zájem otázce krutosti vůči dětem, neboť je přesvědčen, že vzhledem ke skutečnosti, že tato otázka zůstává neřešena, nedaří se řešit ani problém společenských změn.