
V současnosti ijeme v dozvuku století nezdařených revolucí. Co je jetě horí, tyto časy jsou nejrepresívnějí dobou po druhé světové válce, a navíc bylo by jen blahovolně mírným tvrzením říci, e levice je veobecně v naprostém zmatku a e ztratila smysl svého směřování. V mlze kolektivního chaosu, jemu čelíme, vyvstává otázka, jak jsme sem dospěli.
...lidstvo si ukládá vdy jen takové úkoly,
které můe vyřeit, nebo se při přesnějím
zkoumání vdy ukáe, e úkol sám vzniká tam,
kde materiální podmínky jeho řeení jsou ji dány
nebo kde jsou alespoň v procesu vzniku.
Karl Marx, Předmluva ke kritice politické ekonomie (1859)
Není to moc kapitalismu, jen jenom hloupě sleduje svou vlastní nelidskou logiku, je nás do této slepé uličky přivedla. Není to ani nedostatečný odpor ke kapitalismu a té formě světové nadvlády, které říkáme globalizace. Na celém světě je obrovský odpor proti současným odcizeným společenským poměrům. Je to spíe obrovská mezera v chápání, kterou zanechala levice dokořán otevřenou, je dovolila kapitalismu, aby pokračoval ve svém zničujícím pochodu s malým účinným omezením. Staré úsloví říká, e blázni se enou tam, kam moudří nevstupují. Toto mylení se jetě nesetkalo a jetě neodráí vzruení skutečného ivota a aktivitu irokých lifových mas. Potom degeneruje k mylenkám dosud existující společnosti. Platí, jak řekl Marx tak výstině v Komunistickém manifestu, e vládnoucí mylenky byly v kadé době vdy mylenkami vládnoucí třídy. Tento neúspěch opravdového rozchodu s mylenkami dané společnosti nabýval mnoho forem a zhroucení levice se blíilo u dlouho.
Zastánci stalinismu viděli, jak se jejich iluze hroutí tak, e v roce 1989 to nemohli u přehlíet, ale ony velké události také odkryly, e mnozí disidenti ve střední a východní Evropě jetě stále mystifikovali Stalinovu moc a tolik věřili, e budou osvobozeni nějakou vnějí mocí a nikoliv vlastním úsilím, e si nikdy nepředstavovali, e by se stalinismus zhroutil vlastní prázdnotou a odporem lidí, kteří v něm ili. Byli natolik nepřipraveni, e dovolili ideologům volného trhu (z nich někteří přili z chicagské university), aby jim ukradli jejich revoluci.
Trockismus, jen se nikdy plně neoddělil od stalinismu, nedoel v průběhu let nikam. Ti, kdo souhlasili se snadným předstíraným řeením maoismu, mohou dnes vidět jeho výsledky v čínských robotárnách a v reimu, který je tam jedním z nejvíce utlačitelských na světě. Sartrovský existencialismus, jen se pokouí zahalit uvědomění střední třídy do slavnostní důstojnosti filosofie, jetě stále svádí mnohé lidi na scestí. Příleitostně vak nabízí omezenou měrou několik málo skvělých pohledů do nitra.
Dnes k nám tyto unavené staré způsoby mylení opět přicházejí v nové podobě, formě, je vyrostla z poráek 60. let, nová intelektuální módnost zahrnovaná do iroké kategorie postmodernismu, by i má často jména jako dekonstruktivismus nebo poststrukturalismus, přičem vechny tyto názvy pocházejí z tée kalné várky. Je to jakýsi druh světského mysticismu, ústup dovnitř v dobách útlaku, kdy nejsme s to vidět, co kladného se děje v reálném světě. Je to postoj vůči mylení sotva to můeme nazvat souvislou kolou mylení je nevidí ádnou lidskou subjektivitu a uvízlo v bezprostředních podmínkách současné společnosti, v povrchních jevech struktury. Právě tak, jako se dnení ekonomové pokoueli odpojit ekonomii od výroby, postmodernismus odpojit jazyk od lidské bytosti a mylení od reality. Takto se podobá zmatkářským ideologům, které zaměstnávala komunistická vládnoucí elita v Rusku, aby vytvářeli zmatek a zabraňovali smysluplné filosofické diskusi.
V postmodernismu je jazyk fetiizován a stává se vůči lidské bytosti vnějí odcizenou silou, je stojí mimo nás, jako stojí zboí, a před ní můeme jenom s úctou stát, přičem její rozmar má sílu, na ni můeme jenom pasívně a záporně reagovat. Společenská kritika se pak stává studiem pouze nejpovrchnějích a bezprostředně viditelných forem, s nimi zacházíme, jako by měly svůj vlastní ivot. Ty jsou navíc kulturními formami, je existují předevím jako zboí (populární hudba, architektura, populární kultura vůbec), kdeto kultura samotného zboí a zboní výroby je naprosto přehlíena. V postmodernismu se ztrácí ivoucí, dýchající lidská bytost jako společenské individuum, které se aktivně bouří proti této odlidtěné společnosti a které usiluje o universální svobodu. Současně je jazyk olupován o svou skutečnou moc, svou lidskou moc.
Vrame se k otázce, jak jsme dospěli do takového stavu úpadku. Vechny postoje, které jsme právě popsali, jsou charakterizovány tím, e realita je jaksi vnějí vůči lidské bytosti, e dějinami hýbou vnějí činitele, a u je to ekonomie nebo samy dějiny nebo nějaká vnějí podoba Boha nebo pro některé lidi dokonce naděje, e budou zachráněni mimozemany nebo nadpřirozenými mocnostmi. To je zčásti způsobeno rostoucí izolací intelektuálů od pracujícího lidu, při ní vidí intelektuál pouze mystifikovaný výsledek práce, nikoliv ivý lidský proces pracujícího. Leč na úrovni mylenek je to způsobeno také ztrátou chápání dějin, nebo bez chápání dějin se mylenky a jevy zdají přicházet odnikud a příroda se bude zdát řadou náhodných událostí. Ovem v jistém smyslu přichází ahistorická mylenka skutečně odnikud. Jedním způsobem tedy jak zahájit z toho cestu ven je pokusit se znovu nabýt smysl pro dějiny.
Vrátíme se nyní k Marxově výroku, e úkol vzniká jenom tehdy, existují-li u hmotné podmínky pro jeho splnění, a to nás přivádí k době Benedicta de Spinozy. Vechny otázky, jim dnes čelíme, se vynořily poprvé v nějaké podobě v polovině a koncem 17. století, nikoli teprve s nesplněním slibu osvícenství, které vyvrcholilo v roce 1789 Francouzskou revolucí. Období ranné nizozemské republiky a vytvoření prvního světového trhu zailo objevení větiny tých otázek, jim stojíme tváří v tvář dnes: lidská práva, sociální rovnost, práce, rovnost en, mláde, náboenská tolerance, vztah lidského rodu k přírodě, demokracie a jiné; ty vechny tenkrát vyvstaly a třebae Spinoza je ne vdycky pojednával dokonale, byl prvním významným myslitelem, jen se pokouel najít na ně vyčerpávající odpovědi. V tomto krátkém diskusním příspěvku není ovem místo jít v pohledu na jeho dílo do hloubky. Co tedy následuje je krátký výpočet mnoha otázek, jimi se zabýval jako výchozího bodu dalí diskuse a dalího studia, abychom otevřeli dveře k některým jeho mylenkám. Je to jakýsi náčrt mapy míst, kde se můeme v jeho díle podívat po odpovědích na dnení otázky.
Spinozu bychom mohli nazvat prvním moderním humanistou. Filosofické hnutí osvícenství bylo zčásti pohybem ideje subjektivity od ideje Boha k ideji jednotlivé lidské bytosti, která v té době degenerovala k ideji muského vlastníka, to vak bylo historickým omezením oné doby. Ztráta absolutní víry v Boha přináí tedy problém přírody jako něčeho vnějího, cizího lidské bytosti, toté dilema, jemu dnes čelí neúspěná levice. Spinoza výslovně vloil lidskou bytost do přírody jako odpověď na to a konfrontoval mylenku jednoho individua s mylenkou individua společenského. Jinými slovy, jeho Etika je postojem k objektivitě. Objektivita zahrnuje nejenom pouze zdánlivě mechanickou přírodu, nýbr obsahuje vědomé a myslící lidské bytosti, take chápání přírody je v činném lidském podílu na ní. Takto předjímal Hegela a to je jeden z počátků dialektiky, je byla později naplno rozvinuta Hegelem. Spinozovo pojetí nedokonalých mylenek, zla jako neúplnost a neúplnosti vnímání a chápání rovně otevřelo cestu k hegelovské dialektice; vyaduje konečně ivý lidský subjekt. Potom se objevuje moderní pojetí odcizení. A cesta ke těstí se stává cestou aktivního lidského snaení, cestou chápání.
Klíčem ke Spinozovu dílu je jeho koncept chápání. Je to skutečně subjekt, jen vstupuje spolu s chápáním, třebae zůstává pouze nevyslovený, co je vlastně výchozí bod Hegelův. Hegel naprosto uznal svůj dluh vůči Spinozovi. Hegel začínal chápáním či spíe jeho pojmem a svým způsobem jím končil ve formě mnohem více rozvinuté. Chápání byl Spinozův pojem vpravdě lidské společnosti a nového druhu lidské bytosti, je by jej obývala, vyjádřením jednotlivce jako společenské entity. Ačkoliv neměl vyslovený pojem subjektu, jako jej měl Hegel, ponechává Spinozův koncept podstaty nicméně prostor pro subjektivitu. Jetě jedna poznámka o pojmu zla jako nepřiměřené mylence: osvobozuje nás od politiky hříchu a viny a nese s sebou smysl vykoupení lidského druhu.
Je více způsobů, jimi Spinoza promlouvá ke své době. Byl jedním z prvních, kdo ve svém Teologicko-politickém traktátu vyvinul mylenku rovnosti vech lidských bytostí, kterou vyjádřil jako rovné poehnání, jako filosofickou kategorii. Mohli bychom to postavit do protikladu vůči těm dnením levičákům, kteří nedokázali ubránit Bosňáky a Kosovary, kdy se stali cílem etnických čistek.
Spinoza rovně předjímal více ne jedním způsobem Freuda. Chápal, e lidské bytosti mají iracionální stránku, kterou nazýval váně a e mnohé lidské motivy jsou podvědomé a e přivádět je k vědomí znamená přinést jim rozřeení, do značné míry jako u Freudova pojetí podvědomí. Předjímal rovně odpověď na paradox Fredova pozdějího manichejského konceptu o instinktu smrti a instinktu ivota zaklesnutých ve věčném boji ve svých komentářích o neexistenci ďábla tím, e ďábel jako neúplná a nedokonalá bytost nemůe mít skutečně nezávislou existenci. Tím výmluvně odmítl vechny formy manichejského mylení několika vhodně vybranými slovy. Můeme jej tedy nazvat jedním z prvních moderních psychologů a zakladatelem typu mylení v psychologii.
Spinoza rozuměl důleitosti práce jako středu společenských vztahů, jako středu potřeby, kterou lidské bytosti mají k sobě navzájem.Nemohl ji jetě mít ve své době na téme stupni rozvoje, ke kterému ji dovedl Marx, ale zárodečná mylenka tu u je. A jeho koncept společenského individua je té odpovědí na postoj, jemu dnes říkáme existencialismus, zejména existencialismus sartrovský, jen nenabízí společenským vztahům ádný reálný objektivní rámec, kde lidská bytost zůstává izolovaným jednotlivcem, nerozvinutým a omezeným na potřebu a přání a kde ostatní lidé jsou často nazíráni jako překáka osobní svobody. Naproti tomu podle Spinozy nalézáme své spasení ve svém vztahu k jiným oni jsou kořenem a výrazem naeho lidství.
Konečně je tu jeho celý koncept odpovědnosti a Svobody. Byl odpovědí jak na katolicismus tak judaismus, které ke spasení vyadují poslunost Bohu, a na kalvinistické předurčení a mstivého Boha. Zní to drsně, ale ve skutečnosti je to velmi hluboká mylenka a cesta ke svobodě. Je shrnuta ve Spinozově poznámce, e kdo Boha miluje, neměl by očekávat, e na oplátku bude Bůh milovat jeho. Jinými slovy, čiň, co je správné, nestarej se, co za to dostane, nebuď poníen na podbízení Bohu o milost (jako byl prodej odpustků v době Lutherově), co je druh zotročení. Toté platí o poslunosti, poněvad posluná osoba není svobodná a nemůe tudí být morální nebo etická. Je to o tom, jak správně ít v nejistém světě. Zlu se vdy vyhnout nemůeme, ale spasení spočívá v tom, e činíme to nejlepí tím, e jsme nejlepím druhem lidské bytosti, seč jsme. Znamená to milovat sám ivot, přírodu, do ní se rodíme, zaívat radost ze ivota za jeho daných podmínek.V etice je objektivita tím, e objektivita nabízí rámec naim společenským vztahům a nabízí nám svobodu přemýlení a jednání podle naeho vlastního chápání. V tom nacházíme celou otázku být spíe ne jenom mít. Je to opravdu krásné vyjádření toho, co znamená být lidským.
A to je otázka, kterou dnes levice postrádá, otázka, co je lidské a co to znamená být lidským. Tím, e se vrací zpět, aby viděla přírodu jako vnějí lidské povaze a reflektuje ideje kapitalismu, ztratila levice svou cestu a nejene nikam nejde, nýbr někteří myslitelé povaovaní za levicové vztyčili pro svobodu překáky. Mylenka přírody jako vnějí a v podstatě náhodné se vztahuje k teroru, postoji fatalistickému a bezmocnému. V jistém smyslu se dnes nalézáme v tée pustotě absolutní svobody a teroru (tak to vyjádřil Hegel) jako po Francouzské revoluci a to se odráí v událostech reálného ivota po celém světě. Pokud mnozí vidí jenom povrchní jevy kultury a připisují těmto jevům moc nad lidským údělem, uvízli v kadodennosti, kterou tak výmluvně popsal Karel Kosík. Je na čase vyjít t této místnosti bez východu.
Máme-li opustit toto vězení mysli, je je iluzí, e bezprostřednost je celá realita a e kultura vymezuje společenskou existenci, je zásadně důleité mít skutečný lidský kontakt s pracujícími, kteří a je to zřejmé nebo ne opravdu chápou dějiny je to prostředí, kde vzpomínání je formou rozumu.
Stejně důleité je studium dějin, dějin událostí a hnutí, nejenom průvodních kulturních jevů. Jetě důleitějí je, e podíváme-li se na dějinný vývoj filosofie (a filosofie je vdy historická), musíme jít k pramenům, zejména pramenům jako Spinoza, Hegel a Marx, kteří byli zvraty v jejím vývoji. Neměli bychom se honit po posledních trendech filosofů z bistra (philosophes-de-bistro) nebo nejčerstvějích akademických superhvězdných nulách z Harvardu, Columbie nebo paříské university. Ti jednají jako akademické najaté puky, dobře placené a nechtěně provádějící ideologickou agendu bohatých universit, je zaručují, e skutečné hlasy disentu a vzpoury budou udueny nebo přehlueny kakofonií bezvýznamného nesmyslu. Musíme se také vzdát iluzorní víry, je vzela z oné intelektuální izolace, e společenské podmínky mohou být změněny manipulací jazyka a souběné víry, e jazyk je jakousi nezávislou entitou. Taková víra a její praxe sniují jazyk k bezvýznamnosti tím, e odtrhávají jeho lidské kořeny. Zbavuje nás to filosofie samotné, jak jako chápání tak jako zbraně. Namísto toho potřebujeme přístup k lidským kořenům společenských problémů jazyk pak bude následovat. Spinoza velmi hluboce chápal důleitost jasného vyjadřování, to byla jedna z jeho největích starostí.
Jednou ze slavných Spinozových poznámek byla ta, v ní prohlásil, e příroda se děsí prázdnoty. Právě tak jako blázni se hrnou
, ponecháme-li prázdno, cokoli pak můe chvátat naplnit je. To se stalo s prázdnem na levici. Mylenky dané kapitalistické společnosti se pohnuly do tohoto prostoru s nechtěným souhlasem levičáků, s pojmem jednotlivce jako ega, je zná jen vlastní zájem a je izolováno, a oním druhým kapitalistickým pojmem přírody a dokonce mysli samotné jako čehosi vnějího a nepřátelského. Prázdnota vak i nadále zůstává, nebo tyto věci jsou rovně prázdné. Naí úlohou je vyčistit vzduch a ono prázdno naplnit kladným humanismem, adekvátní mylenkou opravdové revoluce, skutečně svobodnou, rovnostářskou a humánní společností, společností, v ní přírodu u neuctíváme jako vně nás ve formě zboního vztahu, společnost, v ní mylení a vědomí a úcta k jiným jsou přívlastky vech osob, svobodného výrazu vech lidských moností a úcty ke vem ivým věcem.
Rory Olaf Fairslee
Pro SOK přeloil těpán Steiger
O autorovi:
Rory Olaf Fairslee ije v Kalifornii. Kořeny jeho rodiny sahají a k americkým pionýrům. Po absolvování státní university odeel počátkem 70. let dobrovolně pracovat do továrny; kde po jistou dobu působil jako odborový důvěrník a organizátor UAW (Odborový svaz pracovníků automobilového průmyslu, kdysi jeden z nejsilnějích amerických odborových svazů). V současnosti je zaměstnán jako úředník v obchodním domě. V 70.letech se podílel na protiválečném hnutí, nyní se zabývá předevím vztahy mezi Palestinci a Izraelci a problémy bezdomovců. V nepolitických problémech patří jeho největí zájem otázce krutosti vůči dětem, nebo je přesvědčen, e vzhledem ke skutečnosti, e tato otázka zůstává neřeena, nedaří se řeit ani problém společenských změn.