Rentiérský stát

Imperialismus znamená ohromné nahromadění peněžního kapitálu v několika málo zemích; dosahuje, jak jsme viděli, výše 100 až 150 miliard franků v cenných papírech. To způsobuje, že neobyčejně roste třída, či lépe řečeno, vrstva rentierů, tj. lidí, kteří žijí ze „stříhání kuponů“, kteří nejsou činni v žádném podniku a jejichž zaměstnáním je povalečství. Vývoz kapitálu, jeden z hlavních ekonomických základů imperialismu, ještě více zvyšuje toto naprosté odloučení rentiérské vrstvy od výroby, vtiskuje pečeť parasitismu celé zemi, tyjící z vykořisťování práce několika zaoceánských zemí a kolonií.

„Roku 1893“, píše Hobson, „činil britský kapitál umístěný v cizině asi 15% celého bohatství Spojeného království.“[1] Připomínáme, že tento kapitál se do roku 1915 zvětšil přibližně dvaapůlkráte. „Agresivní imperialismus“ — čteme dále u Hobsona — „který přijde tak draho poplatníkům a má tak malý význam pro průmyslníka i obchodníka,… je zdrojem velikých zisků pro kapitalistu, jenž hledá pro svůj kapitál umístění“… (tento pojem se v angličtině vyjadřuje jedním slovem „investor“ — „umisťovatel“, rentier) … „Úhrnný roční důchod, který Velká Britannie pobírá z celého svého zahraničního a koloniálního obchodu, dovozu a vývozu, odhaduje statistik Giffen pro rok 1899 na 18 milionů liber šterlinků, při čemž počítá 2½ % z celého obratu, který činí 800 milionů liber šterlinků.“ Ať je tato částka sebevětší, nemůže vysvětlit agresivní imperialismus Velké Britannie. Vysvětluje jej částka 90 až 100 milionů liber šterlinků, která představuje důchod z „umístěného“ kapitálu, důchod vrstvy rentierů.

Ve státě s nejrozsáhlejším „obchodem“ na světě je důchod rentierů pětkrát větší než důchod ze zahraničního obchodu! V tom tkví podstata imperialismu a imperialistického příživnictví.

Pojem „rentiérský stát“ (Rentnerstaat) čili lichvářský stát se proto stává pojmem všeobecně používaným v národohospodářské literatuře o imperialismu. Svět se rozdělil na hrstku lichvářských států a na obrovskou většinu států dlužnických. „Mezi kapitálovými vklady v cizině,“ píše Schulze-Gaevernitz, „jsou na prvním místě vklady, které připadají na země politicky závislé nebo spojenecké: Anglie půjčuje Egyptu, Japonsku, Číně a Jižní Americe. Její válečné loďstvo hraje zde v krajním případě úlohu soudního vykonavatele. Politická moc chrání Anglii před pobouřením dlužníků.“[2] Sartorius von Waltershausen uvádí ve spise „Národohospodářský systém umisťování kapitálu v cizině“ jako typ „rentiérského státu“ Holandsko a ukazuje, že takovým státem se nyní stává Anglie a Francie[3]. Schilder uvádí, že pět průmyslových států — Anglie, Francie, Německo, Belgie a Švýcarsko jsou „státy vysloveně věřitelské“. Holandsko se k nim nezařazuje jen proto, že jeho „průmysl je nedostatečně vyspělý“[4]. Spojené státy jsou věřitelem jen vzhledem k Americe.

„Anglie,“ píše Schulze-Gaevernitz, „se přeměňuje ponenáhlu z průmyslového státu ve stát věřitelský. Přes absolutní vzrůst průmyslové výroby a také vývozu průmyslových výrobků stoupá relativní význam důchodů z úroků a dividend, zisků z emisních, komisionářských a spekulačních obchodů pro celé národní hospodářství. Právě tato okolnost je podle mého názoru hospodářským základem imperialistického rozmachu. Věřitel a dlužník jsou spjati pevněji než prodávající a kupující.“[5] O Německu psal roku 1911 A. Lansburgh, vydavatel berlínského časopisu „Die Bank“, v článku „Německý rentiérský stát“ toto: „V Německu se rádi vysmívají touze stát se rentierem, kterou lze pozorovat ve Francii. Ale zapomínají při tom, že pokud jde o buržoasii, blíží se poměry v Německu stále více poměrům ve Francii“[6].

Rentiérský stát je stát cizopasnického, zahnívajícího kapitalismu a tato okolnost se nezbytně zračí ve veškerých sociálně politických poměrech těchto států vůbec, jakož i ve dvou hlavních směrech dělnického hnutí zvláště. Abychom to pokud možno nejnázorněji vylíčili, udělíme slovo Hobsonovi, jenž jako svědek je „nejnestrannější“, neboť nemůže být podezříván, že by stranil „marxistické orthodoxnosti“, a kromě toho je Hobson Angličan, jenž zná dobře poměry v zemi nejbohatší jak na kolonie, tak na finanční kapitál, tak i na imperialistické zkušenosti.

Pod svěžím dojmem anglo-burské války Hobson líčil, jak je imperialismus spjat se zájmy „finančníků“, jak rostou jejich zisky z objednávek, dodávek apod., a psal: „Hybnými silami této vysloveně cizopasnické politiky jsou kapitalisté; tytéž motivy působí však i na jisté kategorie dělníků. V mnoha městech závisí nejdůležitější průmyslová odvětví na vládních objednávkách; imperialismus středisek hutního a loďařského průmyslu závisí v nemalé míře na této skutečnosti". Podle autorova názoru zeslabovala sílu starých imperií dvojí okolnost: 1. „ekonomický parasitismus“, 2. sestavování vojsk z příslušníků závislých národů. „První okolnost je obvyklým zjevem ekonomického parasitismu, záležejícího v tom, že panující stát využívá svých provincií, kolonií a závislých zemí k obohacení své vládnoucí třídy a ke korumpování svých nižších tříd, aby se nebouřily.“ Aby tato korupce, ať je prováděna jakýmkoli způsobem, byla hospodářsky možná, je nezbytný — dodáváme my — monopolisticky vysoký zisk.

O druhé okolnosti Hobson píše: „Jedním z nejprapodivnějších příznaků slepoty imperialismu je bezstarostnost, s níž Velká Britannie, Francie a jiné imperialistické národy vstupují na tuto cestu. Velká Britannie šla ze všech nejdále. Většinu bitev, jimiž jsme dobyli svého indického císařství, svedla naše vojska sestavená z domorodců; v Indii, a v poslední době také v Egyptě, velí velkým stálým armádám Britové; téměř všechny války, spojené s pokořením Afriky, s výjimkou její jižní části, byly pro nás vybojovány domorodci“.

Perspektiva rozdělení Číny vede Hobsona k tomuto hospodářskému úsudku: „Velká část západní Evropy by pak nabyla tvářnosti a rázu, jakými se dnes vyznačují některé části těchto zemí: jih Anglie, Riviera a ony kraje v Itálii a Švýcarsku, které jsou nejvíce navštěvovány turisty a obydleny boháči. To znamená: žila by tam malá hrstka zámožných aristokratů, kteří pobírají dividendy a renty z Dálného Východu, kromě toho poněkud větší skupina úředníků a obchodníků a ještě větší počet sluhů a dělníků, zaměstnaných v dopravnictví a v průmyslu, dodávajícím hotové výrobky. Nejdůležitější průmyslová odvětví by pak zmizela a potraviny a polotovary denní spotřeby by plynuly jako tribut z Asie a z Afriky“. „Takové možnosti nám skýtá širší spolek západních států, evropská federace velmocí: taková federace by nejenom nepodporovala věc světové civilisace, nýbrž by mohla znamenat nesmírné nebezpečí západního parasitismu: vznik skupiny vyspělých průmyslových národů, jejichž vyšší třídy by pobíraly nesmírné tributy z Asie a z Afriky a z těchto tributů by vydržovaly velké ochočené masy úředníků a sluhů, kteří by již nevyráběli zemědělské a průmyslové výrobky denní spotřeby, nýbrž kteří by konali osobní služby nebo pracovali v průmyslu druhého řádu pod kontrolou nové finanční aristokracie. Ti, kteří jsou ochotni odbýt takovou theorii“ (bylo třeba říci: perspektivu) „mávnutím ruky, jakožto theorii, nezasluhující pozornosti, nechť se zamyslí nad hospodářskými a sociálními poměry v oněch krajích dnešní jižní Anglie, které se již octly v této situaci. Nechť si představí, jak nesmírně by se mohl rozšířit tento systém, kdyby Čína byla podrobena hospodářské kontrole takových skupin finančníků, „umisťovatelů kapitálu“ a jejich politických, obchodních a průmyslových zřízenců, kteří by vydírali zisky z potenciálně největšího reservoáru, jaký kdy znal svět, aby pak tyto zisky byly spotřebovány v Evropě. Situace je arciť příliš složitá, hru světových sil lze příliš těžko přehlédnout, než aby bylo možno s velkou pravděpodobností činit tuto nebo kteroukoli jinou předpověď budoucího vývoje jen v jednom směru. Avšak vlivy, které dnes ovládají imperialismus západní Evropy, spějí tímto směrem, a nenarazí-li na odpor, nebudou-li obráceny jinam, budou působit právě ve směru takového výsledku“[7].

Autor má úplnou pravdu: kdyby síly imperialismu nenarazily na odpor, dospěly by právě k tomuto výsledku. Význam „Spojených států evropských“ v nynějších, imperialistických poměrech je zde oceněn správně. Bylo by zapotřebí jen dodat, že také v řadách dělnického hnutí „působí“ oportunisté, kteří nyní dočasně zvítězili ve většině zemí, systematicky a vytrvale právě v tomto směru. Imperialismus, který znamená rozdělení světa a vykořisťování nejen pouhé Číny, který znamená monopolně vysoké zisky pro hrstku nejbohatších zemí, vytváří hospodářskou možnost korumpování hořejších vrstev proletariátu a tím živí, utváří a posiluje oportunismus. Nesmí se jen zapomínat na síly, působící proti imperialismu vůbec a proti oportunismu zvláště, které pochopitelně sociální liberál Hobson vidět nemůže.

Německý oportunista Gerhard Hildebrand, jenž byl kdysi vyloučen ze strany proto, že hájil imperialismus, a teď by mohl být vůdcem tak zvané „sociálně demokratické“ strany Německa, výtečně doplňuje Hobsona, když propaguje „Spojené státy západní Evropy“ (bez Ruska) za účelem „společných“ akcí… proti africkým černochům, proti „velkému islámskému hnutí“, za účelem vydržování „silného vojska a loďstva“, proti „japonsko-čínské koalici“[8] apod.

Popis „britského imperialismu“, který podává Schulze-Gaevernitz, nám ukazuje tytéž rysy parasitismu. Národní důchod Anglie se od roku 1865 do roku 1898 přibližně zdvojnásobil, kdežto důchod, plynoucí „z ciziny“, vzrostl v téže době devítinásobně. Je-li „zásluhou“ imperialismu, že „vychoval černocha k práci“ (bez donucení to nejde…), záleží „nebezpečí“ imperialismu v tom, že „Evropa převaluje tělesnou práci vůbec — zprvu práci zemědělskou a hornickou, a potom také hrubší práci průmyslovou — na bedra barevných ras a sama se spokojuje úlohou rentiera, čímž snad připravuje hospodářskou a potom i politickou emancipaci barevných ras“.

Stále větší část půdy je v Anglii odnímána zemědělství a věnována sportu a zábavě boháčů. O Skotsku — nejaristokratičtějším místu honeb a jiného sportu — se říká, že „tyje z minulosti a z pana Carnegieho“ (amerického miliardáře). Jenom na koňské dostihy a lov lišek vydává Anglie každoročně 14 milionů liber šterlinků. V Anglii je kolem 1 milionu rentierů. Produkujícího obyvatelstva ubývá:

A buržoasní badatel „britského imperialismu na počátku 20. století“, když mluví o anglické dělnické třídě, je nucen systematicky rozlišovat mezi „hořejší vrstvou“ dělnictva a „vlastní proletářskou nižší vrstvou“. Z hořejší vrstvy se rekrutuje členstvo družstev a odborů, sportovních spolků a četných náboženských sekt. Její úrovni je přizpůsobeno hlasovací právo, které je v Anglii „stále ještě natolik omezené, že vylučuje vlastní proletářskou nižší vrstvu“!! Aby bylo postavení anglické dělnické třídy vylíčeno v lepším světle, mluví se obyčejně jen o této hořejší vrstvě, tvořící menšinu proletariátu: např. „nezaměstnanost je převážně otázka, týkající se Londýna a proletářské nižší vrstvy, na kterou se politikové málo ohlížejí“[9] … Bylo zapotřebí říci: na kterou se málo ohlížejí buržoasní politikáři i „socialističtí“ oportunisté.

K zcela zvláštním rysům imperialismu, které souvisí s vylíčeným souhrnem jevů, patří pokles vystěhovalectví z imperialistických států a vzestup přistěhovalectví (příliv sezónních dělníků a přesidlování) do těchto států ze zaostalejších zemí, kde jsou nižší mzdy. Vystěhovalectví z Anglie, jak zjišťuje Hobson, od roku 1884 ubývá: roku 1884 se vystěhovalo 242.000 osob a roku 1900 169.000. Vystěhovalectví z Německa dosáhlo vrcholu v desítiletí 1881 až 1890, kdy činilo 1,453.000 osob, a kleslo ve dvou následujících desítiletích na 544.000 a 341.000 osob. Zato vzrůstal počet dělníků, přicházejících do Německa z Rakouska, Itálie, Ruska a jiných zemí. Podle sčítání z roku 1907 bylo v Německu 1,342.294 cizinců, z nichž bylo 440.800 průmyslových dělníků a 257.329 dělníků zemědělských[10]. Ve Francii jsou dělníci v důlním průmyslu „z velké části“ cizinci: Poláci, Italové a Španělé[11]. Ve Spojených státech mají přistěhovalci z východní a jižní Evropy nejhůře placená místa, kdežto američtí dělníci zaujímají poměrně největší počet míst dozorců a nejlépe placených dělníků[12]. Imperialismus má tendenci také mezi dělníky vytvořit privilegované kasty a oddělit je od širokých mas proletariátu.

Nutno poznamenat, že tendence imperialismu štěpit dělnictvo a zesilovat mezi ním oportunismus, způsobovat dočasnou hnilobu dělnického hnutí, se objevila v Anglii dávno před koncem 19. století a začátkem 20. století. Neboť dva důležité znaky imperialismu se projevovaly v Anglii již od poloviny 19. století: nesmírné koloniální državy a monopolní postavení na světovém trhu. Marx a Engels zkoumali systematicky po několik desítiletí, jak oportunismus v dělnickém hnutí souvisí s imperialistickými osobitostmi anglického kapitalismu. Engels psal např. Marxovi 7. října 1858: Anglický proletariát se fakticky stále více poměšťáčťuje, takže se zdá, že tento nejměšťáčtější ze všech národů to chce dotáhnout tak daleko, aby měl vedle buržoasie i buržoasní aristokracii a buržoasní proletariát. U národa, který vykořisťuje celý svět, je to ovšem do jisté míry pochopitelné“. Téměř o čtvrt století později, v dopise z 11. srpna 1881, mluví Engels o „nejhorších anglických trade-unionech, které se nechávají vést lidmi, zaprodanými buržoasii či alespoň buržoasií placenými“. A v dopise Kautskému z 12. září 1882 Engels psal: „Ptáte se mne, co soudí angličtí dělníci o koloniální politice. Nuže, navlas totéž, co soudí o politice vůbec. Není zde dělnické strany, jsou zde jenom konservativní a liberální radikálové, a dělníci klidně s nimi těží z monopolu Anglie na světovém trhu a z jejího koloniálního monopolu“[13]. (Totéž říká Engels i v předmluvě k druhému vydání „Postavení dělnické třídy v Anglii“, 1892.)[14]

Zde jsou jasně vytčeny příčiny i následky. Příčiny:

1. vykořisťování celého světa Anglií;
2. její monopolní postavení na světovém trhu;
3. její koloniální monopol.

Následky:

1. poměšťáčtění části anglického proletariátu;
2. jeho část se dává vést lidmi, zaprodanými buržoasii či alespoň od ní placenými.

Imperialismus na počátku 20. století dokončil rozdělení světa mezi několik států, z nichž každý nyní vykořisťuje (ve smyslu získávání mimořádných zisků) o málo menší část celého světa než Anglie roku 1858; každý z nich má monopolní postavení na světovém trhu, což je způsobeno trusty, kartely, finančním kapitálem a poměrem věřitele k dlužníkovi; každý má v jisté míře koloniální monopol (viděli jsme, že ze 75 milionů km² všech kolonií na světě je 65 milionů, tj. 86%, soustředěno v rukou šesti velmocí; 61 milionů km², tj. 81%, je soustředěno v rukou tří velmocí).

[1] John Atkinson Hobson: „Imperialismus“, Londýn 1902, str. 59—60.

[2] Gerhart von Schulze-Gaevernitz: „Britischer Imperialismus und englischer Freihandel zu Beginn des 20. Jahrhunderts“ (Britský imperialismus a anglický svobodný obchod počátkem 20. století), Lipsko 1906, str. 320 aj.

[3] August Sartorius von Waltershausen: „Das volkswirtschaftliche System der Kapitalanlage im Auslande“ (Národohospodářská soustava ukládání kapitálu v cizině), Berlín 1907, kniha IV.

[4] Dr. Sigmund Schilder: „Entwicklungstendenzen der Weltwirtschaft“ (Vývojové tendence světového hospodářství), Berlín 1912, sv. 1, str. 393.

[5] Schulze-Gaevernitz: „Britischer Imperialismus“, str. 320 a j.

[6] „Die Bank“, 1911, I, str. 11.

[7] Hobson, str. 103, 205, 144, 335, 386.

[8] Gerhard Hildebrand: „Die Erschütterung der Industrieherrschaft und des Industriesozialismus“ (Otřesení panství průmyslu a průmyslového socialismu), 1910, str. 229 a násl.

[9] Schulze-Gaevernitz: „Britischer Imperialismus“, str. 320 a j.

[10] „Statistik des Deutschen Reiches“ (Statistika Německé říše), sv. 211.

[11] Hans Henger: „Die Kapitalsanlage der Franzosen“ (Jak Francouzi ukládají kapitál), Štutgart 1913.

[12] Isaac Aronovich Hourwich: „Immigration and Labor“ (Přistěhovalectví a práce), New York 1913.

[13] „Briefwechsel zwischen Friedrich Engels und Karl Marx“ (Korespondence mezi B. Engelsem a K. Marxem), sv. II, str. 290; sv. IV, str. 453. — K. Kautský: „Sozialismus und Kolonialpolitik“ (Socialismus a koloniální politika), Berlín 1907, str. 79; tuto brožuru napsal Kautský v oněch nesmírně dávných dobách, kdy byl ještě marxistou.

[14] Engels psal: „Pokud trval průmyslový monopol Anglie, užívala anglická dělnická třída do jisté míry výhod tohoto monopolu. Tyto výhody byly mezi ni rozděleny velmi nestejně; privilegovaná menšina shrabovala větší část, také však sama velká masa dostávala alespoň přechodně tu a tam svůj díl… Se zhroucením monopolu ztratí anglická dělnická třída toto výsadní postavení“… (B. Engels: „Postavení pracující třídy v Anglii“, Štutgart 1923, něm. vydání, předmluva str. XXIII.)