Sociálně demokratické programy

Původní perex Vladimíra Seidla v Emancipaci 2000/3:
Široký obraz současné evropské sociální demokracie přibližuje její chápání tradičních socialistických hodnot - svobody, rovnosti, spravedlnosti a solidarity - v nynějších podmínkách, její vztah k západní společnosti, kapitalismu, globalizaci, k pokroku na prahu 21. století, její pohled na historické kořeny demokratického socialismu a filozofické přístupy k nové realitě ve světě.

Tento text je souhrnnou informací o stěžejních myšlenkách nejnovějších programů několika evropských stran Socialistické internacionály. Má tedy charakter příručky určené především pro účastníky diskusí o programu ČSSD, a proto jsem dával přednost před parafrázemi citátům, které jsou převzaty z originálu, popřípadě anglického nebo českého překladu. Jedná se o tyto texty označované zkratkami:

• B: Grundsatzprogramm der Sozialdemokratischen Partei Deutschlands, beschlossen vom Programmparteitag in Berlin 1989, in: Programmatische Dokumente der deutschen Sozialdemokratie, Bonn 1990. (V několika případech jsem citoval i godesbergský program z r. 1959.)
• Ö: Das neue Grundsatzprogramm der SPŐ, in: Freitag aktuell, 5. 11. 1998.
• S: The Swedish Social Democratic Party Programme. Adopted by the 3lst Social Democratic Congress, 1990.
• F: Un nouvel horizon pour la France et le socialisme. Texte proposé par le Comité directeur aux militants du Parti socialiste, in: PSinfo, Numero 4492 du 2 novembre 1991.
• SI: Deklarace zásad Socialistické internacionály in: Svoboda, spravedlnost, solidarita. Dokumenty 18. kongresu Socialistické internacionály, Praha 1991.
• L: Vzhledem k tomu, že programové dokumenty posledního sjezdu Labour Party neobsahují kapitolu o obecných zásadách, přihlédl jsem k zásadní stati Tonyho Blaira: The Third Way. New Politics for the New Century, London 1998.

Když na frankfurtském kongresu v roce 1951 obnovovala Socialistická internacionála svou činnost, definovala jako své základní hodnoty svobodu, spravedlnost a solidaritu. Tuto formulaci základních hodnot přejímají všechny členské strany - někdy ovšem v modifikované podobě. Ve švédském programu je slovo „spravedlnost“ nahrazeno slovem „rovnost“, v rakouském programu je rovnost přidána, v Blairově textu jsou navíc slova demokracie, vzájemné závazky a internacionalismus. Rovněž Francouzi se nespokojili s třemi S a formulovali základní hodnoty takto:

• Respekt k životu, který v moderním smyslu zahrnuje ohrožené životní prostředí.
• Rovnost, která není rovnostářstvím.
• Spravedlnost, která musí být stejná pro všechny.
• Tolerance, která ospravedlňuje naši náklonnost k laicitě.
• Solidarita, která se musí uplatňovat v národním i mezinárodním měřítku.
• Odpovědnost, zcela neoddělitelná od solidarity. (F s. 49)
• Uvedené základní hodnoty mají rovnocenný význam a jsou vzájemně provázané. (SI s. 17, Ö s. 4, B s. 380)

Svoboda v politice znamená demokracii, ta se však musí stále rozšiřovat a prohlubovat, takže demokratizace je trvalým procesem. Svoboda má své meze, němečtí sociální demokraté je vystihují větou: „Svoboda jiného je hranicí a podmínkou svobody jednotlivce.“ (B s. 370). Velmi aktuální je otázka hranice svobody v mediích. V rakouském programu čteme: „(...) odpovědnost mezi producenty a konzumenty musí být nově definována. V mnoha oblastech se musí stát účinnými nové formy sebeomezení, ale také je třeba veřejnou kontrolou (za součinnosti relevantních zástupců konzumentů) zajistit, aby např. oslavování a zkrášlování násilí, diskriminace společenských skupin a vykořisťování těch, kteří potřebuji ochranu, mohlo být ve všech mediálních programech účinně znemožněno.“ (Ö s. 20) Švédský program je v tomto ohledu strohý: „V krajních případech, jako je rasistická propaganda,dětská pornografie a hrubé násilí, společnost zasahuje omezeními a zákazy.“ (S s. 36)

Ve všech nových programech je důrazně vytyčen požadavek hospodářské demokracie. „(...) Sociální demokracie (...) chce prosadit demokracii politickou, hospodářskou a sociální. Základní je demokracie politická. Avšak abychom dosáhli plného efektu, demokracie musí být rozšířena do výrobního života (...)“ (S s. 23) „Rovného rozdělení vlivu ve společnosti a v hospodářství se dosáhne politickou a hospodářskou demokracií - transferem rozhodovací moci od vlastníka kapitálu k občanům, námezdně pracujícím a spotřebitelům se nastolí řád věcí, ve kterém nikdo nebude s to díky většímu bohatství ovládat životy ostatních. (...) Svoboda od sociální nejistoty je první podmínkou šancí každého na rozvoj jako jednotlivce i jako člena společnosti.“ (S s. 32).

„Chceme uskutečnit demokracii v celé společnosti, i v hospodářství, v závodě a na pracovišti; chceme hospodářskou moc omezit a demokraticky kontrolovat.“ (B s. 373) Nezbytnou součástí hospodářské demokracie je spolurozhodování. „Hospodářská demokracie vyžaduje rovnoprávnou účast a kvalifikované spolurozhodování zaměstnankyň a zaměstnanců a jejich odborů při rozhodování o hospodářských a sociálních záležitostech.“ (B s. 433)

I francouzští socialisté požadují účast zaměstnanců ve správních radách, heslo samosprávy výrobců přitom odmítají. (F s. 96) Demokracii ve vnitřním životě strany považují němečtí a rakouští sociální demokraté za podmínku úspěšného boje za demokracii ve společnosti. (B s. 376, Ö s. 23)

Boj za svobodu je zároveň bojem za lidská práva, široké pojetí svobody u sociálních demokratů se odráží i v širokém pojetí lidských práv - v jejich rozšíření na sociální oblast. Díky svobodné výměně názorů a možnosti politického angažování se „mohou lidé uplatnit své právo na dostatečnou výživu, obydlí, práci a vzdělání.“ (B s. 378)

Lidé si fyzicky a duševně nejsou rovni (SI s. 17), ale jsou rovnoprávní a rovnocenní (O s. 4). Rovnost neznamená rovnostářství, ale rovnost šancí. „Elementární ekonomická, sociální a kulturní rovnost je nezbytná pro individuální různost a sociální pokrok. Svoboda a rovnost si neodporují.“ (SI s. 17.)

Ve švédském programu se upozorňuje na růst nerovnosti v důsledku nových technologií. „Nové nerovnosti v kvalifikaci a v důsledku toho i nové nerovnosti ve vlivu hrozí vznikem nových třídních rozdílů. Jak politické dělnické hnutí, tak i odbory musí čelit tomuto vývoji a aktivně působit ve směru vyrovnávání (equalisation>)“ (S s. 16)

V rakouském programu je věnován celý odstavec požadavku větší rovnosti v oblasti vzdělání: „Zasazujeme se za odbourání závor, které ztěžují přístup k dalšímu vzdělání. Chceme v zájmu rovnosti šancí umožnit většímu počtu lidí bez tradiční maturity a ze sociálně slabších rodin, aby zahájili a pozitivně absolvovali studium.“ (Ö s. 18)

Velký důraz je v programech věnován rovnosti mezi muži a ženami, tj. požadavku faktického zrovnoprávnění žen. „Vyžaduje to radikální změnu myšlení, protože ještě stále žijeme ve společnosti, kde určující slovo mají muži.“ (B s. 383) Takový stav vyžaduje aktivní politiku: „Strukturálně podmíněné znevýhodnění žen musí být důsledně odbouráváno a nakonec odstraněno. (...) Aktivní politika zrovnoprávnění znamená pro nás, sociální demokratky a sociální demokraty, také to, že ženy dostanou při personálních rozhodnutích při stejné kvalifikaci přednost, pokud existuje společenská nerovnost.“ (Ö s. 12)

Rovnost je třeba uplatňovat i ve vztahu k menšinám. Rakušané k tomu říkají: „Zasazujeme se za menšiny a jejich právo na plnou integraci při zachování jejich identity. Vycházíme z toho, že všichni lidé mají právo na svou vlast, svou národnost (Volkstum), svůj jazyk a svou kulturu.“ (Ö s. 6) V berlínském programu stojí: „Všichni lidé mají právo na svou vlast, na svou národnost (Volkstum), na svou řeč a na kulturu. Právo národnostních skupin (Volksgruppenrecht), které je v souladu s lidskými právy spojených národů, je nepostradatelné.“ (B s. 378 - viz též S s. 5) Rakouští sociální demokraté považuji za nutné, aby menšiny byly chráněny před majorizací: „Zásada většinového rozhodnutí platící v každé demokracii má své hranice tam, kde jde o nezcizitelná práva menšin nebo jednotlivců. Práva menšin na jejich identitu jako taková nejsou k disposici většině. Ale také menšiny nesmějí porušoval základní lidská práva individua.“ (Ö s. 15)

Ve všech sledovaných programech je odsuzován rasismus a nacionalismus, jsou proklamována práva menšin. Nejvíce místa (několik stránek!) věnuje této problematice francouzský program. Zdůrazňuje historickou výjimečnost kombinace etnické a kulturní rozličnosti Francie s její administrativní a politickou jednotou (F s. 39) a dochází k závěru: „Abychom mohli žít společně, musíme být s to překonat momentální rozdíly a vytvořit projekt společné budoucnosti. Integrace přistěhovalců si vyžádá čas a adekvátní ekonomické, sociální a právní prostředky. Jako při všech velkých problémech, před nimiž stojíme, můžeme tuto výzvu přijmout jen tehdy, když francouzská společnost obnoví svou integrační kapacitu na základě demokracie a obnovené identity ve službě Evropě a světu.“ (F s. 40- viz též Ö s. 3)

Pojmy spravedlnost a rovnost se v sociálně demokratickém pojetí do značné míry překrývají, proto jsou většinou považovány za jednu základní hodnotu. „Spravedlnost znamená konec jakékoliv diskriminace jednotlivců a rovnost práv a možností.“ (SI s. 17) Autoři berlínského programu vystihují spravedlnost mj. těmito větami: „Spravedlnost se zakládá na stejné důstojnosti všech lidí. Vyžaduje rovnou svobodu, rovnost před zákonem, rovné šance politické a sociální participace a sociálního zajištění. (...) Spravedlnost žádá více rovnosti při rozdělováni příjmů, vlastnictví a moci, ale také při přístupu ke vzdělání, k výchově a ke kultuře.“ (B s. 380)

V rakouském programu tato pasáž zní: „Zasazujeme se za spravedlivé rozdělování všech společenských šancí a statků, zejména práce a vzdělání, jakož i příjmů a majetku. Zasazujeme se za rovnoprávnou účast všech na společnosti a přitom stojíme na straně sociálně slabších. Naším cílem je společnost svobodných a rovných lidí, v níž jsou překonány třídní rozdíly.“ (Ö s. 4)

„Solidarita zahrnuje všechny a je globální. Je praktickým výrazem obecně sdílené humanity a vědomí soucitu s obětmi nespravedlnosti.“ (SI s. 17) Objektem solidarity jsou obvykle slabší a menšiny. Velká pozornost je věnována lidem postiženým následkem úrazu či nemoci. Těm je třeba pomáhat nejen lékařskou péčí a rehabilitací. „Mají také nárok na společenské prostředí, které je ušetří dodatečných obtíží. Cílem všech opatření musí být umožnit těmto lidem rovné možnosti účasti na společnosti.“ (Ö s. 9)

Sem patří také úkol integrovat je do vzdělávací soustavy. (Ö s. 17) „Nechápeme silnou sociální síť jako akt milosti vůči slabším v naší společnosti, ale jako důležitý nástroj ke spravedlivému rozdělování společně dosaženého blahobytu.“ (Ö s. 9) Solidarita umožňuje i harmonický vztah mezi generacemi. „Naši společnost charakterizuje hluboká demografická změna. Stoupající očekávání délky života a stagnující porodnost zvyšují průměrný věk obyvatelstva. Na základě zlepšených sociálních podmínek mohou lidé zůstat déle aktivními. (...) Naším politickým cílem je jak co nejlépe odpovídat životním zájmům všech věkových skupin, tak i podporovat pochopení a výměnu mezi generacemi ve, společnosti dlouhého života'. Pro novou politiku přesahující generační hranice z toho vyplývá, že na politiku pro mládež a politiku pro starší lidi nesmíme pohlížet jako na izolované oblasti.“ (Ö s. 13)

Solidarita nezná národní hranice. Mezi národy má panovat vzájemný respekt, který zahrnuje uznání vzájemné závislosti jednotlivých národů. (S s. 5) Týká se především vztahů mezi Severem a Jihem: „Bez vyrovnání mezi průmyslovými a rozvojovými zeměmi bude budoucnost celého lidstva ohrožena.“ (B s. 388)

Tony Blair k tomu říká: „Ekonomika je mezinárodní, životní prostředí je mezinárodní, zločin je mezinárodní.“ (L s. 1 B) Zdůrazňuje též, že solidarita je spjata s odpovědností. Požadavek odpovědnosti nesmí být ponechán pravici, jako tomu bylo v posledních desetiletích. (L ss. 1, 3) Podobnou myšlenku najdeme i ve francouzském programu. Jestliže požadavek bezpečnosti byl dříve standardním heslem pravice, sociální násilí dnes ohrožuje více životy, zdraví a majetek lidových vrstev než vrstev zámožných. (F s. 20)

Švédové vyjádřili vztah mezi nároky a závazky větou: „(...) Solidarita v sociálním a pracovním životě vyžaduje, aby každý dával podle svých schopností a dostával podle svých potřeb.“ (S s. 6) Z uznání solidarity jako jedné ze základních hodnot se odvíjí i vztah sociálních demokratů ke státu. Sociální demokraté mají velkou zásluhu o to, že vyspělé průmyslové státy se zejména po druhé světové válce přetvořily ve státy sociální. (B s. 375) V současnosti jsme svědky krize sociálního státu a pokusů pravice o jeho odbourání. Sociální demokracie ho naopak chce zachránit reformami. Berlínský program říká o sociální politice: „Kdo chce zabránit odbourání, musí dělat přestavbu.“ (B s. 415)

Principy solidarity, spravedlnosti, rovnosti a sociálně demokratické pojetí lidských práv zahrnují v sobě právo na práci. (Ös. 2, 5, S s. 34) „Práce určuje rozvoj osobnosti, dává člověku pocit vlastní hodnoty a sebevědomí. Všechny formy společensky nutné práce, i práce v rodině a ve společenství, musí tedy - zejména mezi muži a ženami - být spravedlivě a solidárně rozděleny.“ (Ös. 6 - viz též B ss. 399-407) V konkrétní hospodářské a sociální politice usilují sociální demokraté o plnou zaměstnanost, boj proti nezaměstnanosti považují za svoji nejdůležitější úlohu. (Ö ss. 6, 7, 20) Švédští sociální demokraté upozorňují, že jejich cí1 plné zaměstnanosti je třeba aplikovat na zemi jako celek. „Regionální rozdíly vznikající jako výsledek tržních sil a vzdálenosti od velkých center se musí stále vyrovnávat.“ (S s. 34).

Sociální demokraté odmítají neoliberální tezi o potřebě zeštíhlení státu. „Nevěříme,“ čteme v rakouském programu, „že ústup státu je sám o sobě hodnotou. Jsme přesvědčeni, že deregulace jako samoúčel může vést k rozštěpení společnosti. Vidíme ale stejně jasně nebezpečí přemíry regulací a byrokracie, která lidem zužuje jejich svobodu místo aby, jim pomáhala. Myslíme, že cesta ke státu orientovanému do budoucnosti nebude určena větším nebo menším množstvím pravidel, ale lepšími a smysluplnými pravidly.“ (Ö s. 15). Francouzští socialisté vidí ve státu garanta společenské smlouvy, který zakotvuje právo a garantuje pravidla hry. Jsou proti jeho pauperizaci; jenom bohatí si mohou dovolit mít chudý stát. (F s. 106)

Berlínský program se snaží o vyvážený pohled na roli státu: „Stát musí převzít ty úlohy, kdy jednotlivci nebo společenské skupiny nemohou sami splnit společensky žádoucí závazky, nebo kdy výkony nutné pro společné blaho se nemohou uskutečnit jiným způsobem. (...) Stát však nemůže řešit všechny společenské problémy. Kdo ho přetěžuje, způsobuje bujení byrokracie.“(B s, 437)

Blair zařadil mezi hlavní cíle labouristické politiky decentralizaci a silnou občanskou společnost, kdy vláda bude partnerem silných komunit. (L 2. 7)

Těmito dvěma mezititulky z programu SPD by se dalo vyjádřit hlavní zaměření sociálně demokratických programů v oblasti mezinárodních vztahů. Krvavé zkušenosti 20. století spolu s rozvojem techniky přivádějí lidi k poznání, že hlavní problémy současnosti i budoucnosti lze úspěšně řešit jen v mezinárodním měřítku. (L s. 18, B s. 381) V sázce je dnes nejen osud stávajícího míru a jednotlivých národů, ale přežití celého lidstva. (S s. 6, B s. 383) Mír ovšem nelze zajistit pouhým status quo. „Svět míru vyžaduje právo sebeurčení pro všechny národy.“ (B s. 383)

„Právo na sebeurčení“- praví se v usnesení Socialistické internacionály - „je dostatečně zaručeno v mezinárodních dokumentech o lidských právech i v mezinárodním právu. Tato otázka je nicméně správně chápána tak, že sebeurčení nemusí nutně znamenat odtržení nebo vlastní státnost. Pluralitní politické struktury, které umožňují různým skupinám širší autonomii, mohou často představovat lepší formu, v níž může být uplatňováno sebeurčení.“ (Svoboda, spravedlnost, solidarita. Dokumenty 20. kongresu Socialistické internacionály, Praha 1998, s. 57)

Tíživý problém Sever-Jih nemůže být vyřešen v rámci dosavadního světového hospodářského řádu; ten je nespravedlivý a je třeba ho nahradit novým, spravedlivým výkonným. (S ss 19, 42, B s 420)

Sociální demokracie chce přispět k hospodářskému a sociálnímu vyrovnání (equalisation) mezi národy. Jedním z prvních kroků tohoto procesu má být oddlužení chudých zemí. (S s. 40)

Nezbytnou součástí aktivní mírové politiky je omezení zbrojení. Berlínský program stanoví: „Spolková republika Německo nesmí vyrábět, vlastnit nebo používat atomové, biologické a chemické zbraně. Nesmí mít na svém území zbraně hromadného ničení a nesmí usilovat o získání podílu na jejich použití. Zřeknutí se zbraní ABC má být ústavně zakotveno. Chceme zlomit dynamiku zbrojení a uvést do chodu dynamiku odzbrojování.“ (B s. 384)

Pro rakouské sociální demokraty je rozhodujícím mírovým projektem sjednocení Evropy. Mezinárodní právo přitom musí stát nad národním právem. Proces sjednocení našeho kontinentu vyžaduje aktivní evropskou sociálně demokratickou stranu a silný Evropský parlament. (Ö ss. 20n.) Příslušná pasáž berlínského programu zní: „Evropské společenství má svou společnou zahraniční politikou sloužit míru, svým národům poskytnout větší váhu v mezinárodních vztazích a působit proti konfrontaci supervelmocí (Weltmächte). (...) Musí být také připraveno přijmout za členy všechny evropské demokracie. (...) Chceme evropské společenství rozvíjet dále ke Spojeným státům Evropy.“ (B s. 386)

1. Nová situace - nové výzvy

Nikdy v minulosti neměli lidé takovou moc jako na konci tohoto tisíciletí, nikdy však nebyla ohrožena sama existence lidstva. (B s. 381) „Na úsvitu 21.století bylo celé lidstvo vtaženo do společného osudu. Všechny země a národy světa se staly vzájemně závislými, pokud jde o jejich přežití a jejich rozvoj.“ (S s.6)

V posledních desetiletích se značně změnila struktura západních společností. Zevrubně se touto změnou zabývá program francouzských socialistů. Ekonomické, odvětvové a geografické restrukturalizace spolu s pokojnou kulturní revolucí (skokový růst vzdělanosti) způsobily za poslední desetiletí společenskou transformaci, která co do rychlosti nemá obdoby. (F s.16) Vývoj společnosti je rychlejší než vývoj jejího myšlení. (F s.28)

Změnila se sociální struktura: námezdně pracující se rozdělili na několik okruhů: stálé jádro, periferní pracovní síly a externí pracovní síly. Dělnická třída je dnes méně kvalifikovaná, méně homogenní, více feminizovaná, méně bojovná. (F s. 18) Modernizace hospodářství zvětšila rozdíl mezi nejkvalifikovanější částí námezdně pracujících, která střeží svou autonomii a je nositelem individualistických hodnot, a méně kvalifikovanou částí, vystavenou nejistotě. Odbory nedokázaly ani získat nové vrstvy zaměstnanců, ani organizovat nové proletáře. (F s.24)

Společnost je více pluralitní, ale zároveň i více fragmentární. (S s.18) Strukturální změny vedly na jedné straně k homogenizaci způsobů života, ale na druhé straně zesílil trend k individualismu. (F s. 18) „Velké politické rozdíly ve francouzské společnosti (levice - pravice; proletariát - buržoazie; veřejná škola - církevní škola) se zmenšily: francouzská společnost zřejmě vstupuje do éry masového individualismu charakterizovaného uklidněním myslí, oslabením kolektivních aspirací relativní homogenizací způsobu života a chování. Masový individualismus je výrazem krize občanské uvědomělosti, krizí aktivního či participačního občanství a vzestupem občanství pasivního, založeného na maximu požadovaných práv a na minimální účasti.“ (F s.25) Vzestup individualismu muselo vzít na vědomí i hnutí, které tradičně tíhne ke kolektivismu. Francouzský program potvrzuje jako jeden z cílů autonomii jedince a dodává: „Soudobý individualismus, chuť riskovat, vůle podnikat, snaha o zdravé životní prostředí a o kvalitní život mohou být postaveny do služeb úsilí o vytvoření otevřené a vyrovnané společnosti respektující jiné.“ Zároveň však autoři programu zdůrazňují, že podmínkami rozvoje individua jsou občanská uvědomělost, solidarita a odpovědnost vůči druhému. (F s.49)

Odpovědnost zdůrazňuje i Tony Blair, proto jeho výše zmíněný důraz na vzájemné závazky (mutual obligation) (L s.1)

V nové situaci se voliči ve srovnání s minulostí rozhodují méně podle třídní příslušnosti a více podle vlastního mínění. Tím též roste vliv médií na politiku. (S s.18)

2. Ekologie

Na rozdíl od starších programů obsahují sociálně demokratické programy 90. let nové a stěžejní kapitoly týkající se ekologie. „Světový mír a pokrok předpokládají politiku životního prostředí zaměřenou na udržitelný rozvoj.“ (S s.41) „Ekologie není přídavkem k ekonomice. Stává se základnou odpovědného hospodaření. Ekologicky nutné se musí stát i principem hospodaření podniků.“ (B s.423) „(...) neexistuje vysoká kvalita života bez vysoké kvality životního prostředí.“ (Ö s.10) „(...) jistá forma růstu vede nevyhnutelně k jeho zkáze a riskuje dospět k hroznému hospodářskému, sociálnímu a kulturnímu regresu. (...)“ (F s.98)

3. Demokratický socialismus

Tento pojem se vyskytuje ve všech uvedených programech kromě rakouského. Tato absence se dá vysvětlit dvěma příčinami. Předně rakouská strana se donedávna nazývala Sozialistische Partei Ősterreichs. V diskusi o užívání tohoto termínu se prosadil argument, že demokratický socialismus znamená totéž jako sociální demokracie. Pro pochopení nutno znát originál v němčině. Sociální demokracie jako ideový proud je soziale Demokratie, jako politická strana Sozialdemokratie. V češtině by tento úzus vedl ke zmatkům. (Dodávám, že v rakouském programu není slovo socialismus užito v negativním smyslu, jako tomu bývá u českých sociálně demokratických publicistů.)

„Demokratický socialismus je mezinárodní hnutí za svobodu, sociální spravedlnost a solidaritu. Jeho cílem je dosažení světa míru, ve kterém mohou být tyto základní hodnoty realizovány. (...) (SI s. 17) V uvedených programech se termín demokratický socialismus nevyskytuje pouze v okrajových zmínkách, ale jsou mu věnovány celé pasáže. (B ss. 379n.,S s. 22) Problém je v tom, že tradiční socialismus, i reformistický, chápal ještě v prvním období po druhé světové válce jako společenský řád založený na společenském vlastnictví výrobních prostředků.

Avšak faktický vývoj, konkrétně úspěch hospodářské a sociální politiky v západní Evropě spolu s neúspěchy sovětského plánování, vedly ke změně postoje. Nové programy už nenavrhovaly rozsáhlé zestátnění, žádaly však demokratickou kontrolu podniků.

Socialisté nikdy nepřijali Stalinovu tezi, že zestátněním průmyslu a „združstevněním“ zemědělství se sovětská společnost stala socialistickou, mj. i pro to, že nepřipouštěli možnost socialismu bez demokracie. Willy Brandt prohlásil, že „stalinismus byl ve skutečnosti antisocialismem“, zároveň pak označil za velkou chybu, „že se energičtěji nevystupovalo proti tomu, aby si pojem socialismu přivlastňovaly diktátorské formy panství a direktivní hospodářství.“

Sovětská zkušenost se neosvědčila, „ale sama idea socialismu nevychází ze zhroucení revolučního proroctví a ze samorozkladu státního komunismu neporušena. Budoucnost vypadá vybledle: není už model, ani obraz, ani mýtus, který by ztělesnil odlišnost zítřka. Miliony vyřazených v západních společnostech, desetimilióny“ psanců této země“ na Jihu, se už nemohou domáhat naděje která povzbuzovala proletáře minulého století - naděje, že vyjdou z třídního boje jako vítězi. Dějiny daly za pravdu demokratickému socialismu proti bolševismu a jeho různým vtělením. Socialismus musí znovu definovat cesty a prostředky demokratické transformace společnosti, která nesměšuje svobodu s liberalismem a neztotožňuje spravedlivé a užitečné. Musí nabídnout všem, a zejména sirotkům komunismu, nové perspektivy, nová setkání.“ (F s. 45)

4. Vztah ke kapitalizmu

Znovu definovat socialismus předpokládá ujasnit vztah ke kapitalismu. Konkurenční, tzv. liberální kapitalismus 19. století, se zhroutil. V polovině našeho století se zrodil nový kapitalismus z mnoha vlivů a mnoha katastrof; došlo k dohodnuté regulaci mezi veřejnou mocí, zaměstnavateli a odbory. Nový dech kapitalismu byl provázen růstem politické demokracie, sociální spravedlnosti, rozvojem kultury a rozpadem koloniálních říší. (F s. 93)

„Levicový reformismus se může prohlásit za socialistický, přiznat, že není nic naléhavějšího než nově definovat kritický vztah ke kapitalismu, jehož hlavní silokřivky v podstatě přejímají hodnoty levice: sociální spravedlnost, kulturní rozmach, internacionalismus a ekonomickou efektivnost.“ (F s. 94)

Socialisté již nevěří v rozchod s kapitalismem, „socialismus předvídá a chce jinou organizaci společnosti a planety, ale musí se pohybovat v rámci internacionalizovaného kapitalismu.“ (F ss. 6, 32)

Klíčovou otázkou vztahu ke kapitalismu je otázka vlastnictví. „Zkušenost (...) ukázala, že znárodnění může být za určitých okolností nutným, není však samo o sobě suverénním lékem na sociální choroby. (...) Demokratické socialistické hnutí nadále zastává jak socializaci, tak veřejné vlastnictví v rámci smíšené ekonomiky.“ (SI s. 22) „Veřejné a soukromé podniky v zemědělství, průmyslu, řemeslech, obchodu a službách jsou základem našeho hospodářského života.“ (B s. 431)

Vztah mezi trhem a plánem je v berlínském programu vyjádřen větou: „Soutěže kolik je možno, plánování kolik je nutno.“ (B s. 431) V rakouském programu se k tomu píše: „Nespoutané trhy vedou ke vzniku velmi nebezpečné koncentrace kapitálu a nových monopolů. Proto se trhu musí stanovit rámec a tam, kde síly trhu působí proti člověku a proti životnímu prostředí, je třeba korigujících zásahů.“ (Ö s. 5)

Podle švédského programu byl požadavek zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků spjat s dětstvím dělnického hnutí. Rostoucí produktivita, zlepšené vzdělání a další faktory "pomohly na různých úrovních a v různých formách přenášet stále více reálné ovládání sociálních podmínek od soukromých kapitalistických zájmů k občanům, dělníkům a spotřebitelům.“ (S s. 24)|. Přitom tento program nevylučuje částečné znárodnění: „Z demokratického hlediska je tedy hlavním kritériem kontrola nad výrobou a rozdělováním jejích výsledků, nikoliv vlastnictví.(...) Koncentrace hospodářské moci, při čemž široký sektor ekonomiky je ovládán zájmy oligopolů, musí být zlomena; kolektivní spoluvlastnictví cestou kolektivní tvorby kapitálu je jednou z cest k tomuto cíli. Jiné formy vlastnictví jako družstevní nebo veřejné zvyšují rozmanitost a soutěživost.

Sociální demokracie je tedy připravena převést přírodní bohatství, úvěrové ústavy nebo soukromé podniky do veřejného vlastnictví nebo je postavit pod veřejnou kontrolu, pokud se to z hlediska důležitých potřeb komunity ukáže být nutným.“ (S ss. 26.)

Autoři godesbergského programu podali velmi kritickou analýzu kapitalistického hospodářského systému. V procesu koncentrace spatřují nebezpečí, že hospodářská moc se stane mocí politickou a z tohoto nebezpečí vyplývá požadavek: „Spoutání moci velkého kapitálu (Groswirtschaft) je proto ústředním úkolem svobodné (freiheitlich) hospodářské politiky.“ Pokud jde o vlastnictví výrobních prostředků, proklamoval program ochranu a podporu soukromého vlastnictví, „pokud nebrání výstavbě spravedlivého sociálního řádu.“ Dále se uznává státní, družstevní a komunální vlastnictví, je tedy doporučována smíšená ekonomika. Převedení soukromých podniků do veřejného sektoru program připouští v souladu s ústavou a jen v jednotlivých případech. Ve stejném duchu jsou formulovány příslušné pasáže v berlínském programu. (B ss.430-433)

Autoři berlínského programu však ukazují i na druhou stránku věci: „Je základní historickou zkušeností, že opravy kapitalismu nestačí. Je nutný nový řád hospodářství a společnosti.. (B s.374)

Podle švédského programu demokratický socialismus usiluje o to, „nastolit hospodářský řád, v němž nevládnou soukromá kriteria zisku a soukromá honba za mocí:“ (S s. 22) Rakouští sociální demokraté se vyznávají: „Chceme v procesu stálé změny uskutečnit novou a lepší společnost.“ (Ö s. 23)

Myšlenka nového řádu či nové společnosti není v uvedených programech ztotožněna se socialismem. Výjimku tvoří francouzský návrh, který mluví o socialistické společnosti. (F s. 114) Demokratický socialismus je chápán jako „neustálý proces sociální a ekonomické demokratizace a stále stoupající sociální spravedlnosti.“ (SI s. 17) Reformistický cíl je zřejmě zároveň i cílem maximalistickým. Již vzhledem k tomu,.že cíl považovaný za revoluční, cíl komunistický, se ukázal být fatou morganou.

Sociální demokraté vždy odmítali komunistickou teorii i praxi, tak tomu je i u dvou zde zkoumaných dokumentů, přijatých ještě v roce 1989, před rozpadem Sovětského svazu - u Deklarace zásad Socialistické internacionály a u programu SPD. Švédové vytýkají komunismu, že zatím co hlásal ideu rovnosti, v praxi vytvářel byrokratickou centralizovanou moc, v níž absentovala demokracie; zcela ztroskotal i v oblasti ekologie. (S s. 21, též B ss. 374n.)

Pod novým hospodářským řádem se rozumí nová etapa ve vývoji kapitalismu, především sociální stát. Uznává se, že pojetí socialismu jako alternativa hospodářského systému ztroskotalo. Sociální stát je největší vymožeností poválečného půlstoletí. Berlínský program ho charakterizuje takto: „Nosnými pilíři sociálního státu jsou státně garantované sociální zajištění a spoluúčast, žalovatelný právní nárok na sociální dávky a právně zajištěné postavení zaměstnanců.“ (B s. 414) Sociální stát byl vybojován generacemi dělnického hnutí, SPD ho chce udržet a rozšířit, ovšem s novými akcenty: solidarita nenahrazuje vlastní odpovědnost, kdo chce předejít odbourání sociálního státu, musí přikročit k jeho přestavbě.

Dnešní demokratičtí socialisté nevěří v historickou nutnost, nový řád může nastat pouze uvědomělou aktivitou lidi. (L s. 20) Ve švédském programu se ukazuje, že moc vlastníků byla vývojem posledních desetiletí omezena zákonodárstvím, zdaněním i kolektivními smlouvami. (S s. 14)

Socialisté uznávají, že soudobý kapitalismus prodělal značné změny, ale zůstávají k němu velmi kritičtí. Vystupují proti monopolům (Ö s. 7), proti novým typům spekulativního kapitalismu, „který profituje na úkor většiny, aniž by vytvářel novou produkci a jiné společenské hodnoty.“ (S s. 17) Kapitalismus ani nedokázal udržet ekologickou rovnováhu. (S s. 21)

Považují-li sociální demokraté hospodářský systém dnes i v dohledné budoucnosti za kapitalistický, neplatí to o charakteru společnosti. Dnešní společnosti ve vyspělých zemích nelze označovat za kapitalistické - od společností 19. a první poloviny 20. století se značně liší. Moc kapitálu byla řadou reforem silně omezena, kapitalistické principy a hodnoty byly v mnoha oblastech společnosti zatlačeny a nahrazeny alternativními principy a hodnotami z programatiky reformního socialismu, a to jak celostátně, tak v továrně. Zesílila moc odborů a omezila původně výhradní panství zaměstnavatele na pracovišti. To ovšem ještě neznamená, že v soudobém sociálním státu elementy kapitalismu zmizely. „(...) dnešní společnost ještě vykazuje mnohé původní rysy kapitalismu jako nerovné alokace příjmů i majetku a koncentrací ekonomické moci.“ (S s. 17)

Jestliže historická socialistická kritika kapitalismu v rovině ekonomické efektivnosti si vyžádala revizi, v morální rovině je nadále na místě. (F s. 55) Nejde ovšem o přílišnou mravní přísnost: „(...) nelze někomu zakazovat, aby získával peníze, ale jde o to jednat tak, aby jednoho dne ztratilo význam být bohatým, vzhledem k jiným hodnotám, k jiným kritériím úspěchu, k jiným životním projektům.“ (F s. 56)

Jedním z nejvážnějších problémů soudobých společností je nezaměstnanost. Sociální demokraté ve svých programech proklamují právo na práci (Ö ss. 1, 5-7, S s. 34, B s. 402) a hlásí se k politice plné zaměstnanosti. (S s. 34, b s. 20, B s. 403)

5. Třídní charakter soudobé západní společnosti

Kapitalistická (stejně jako preindustriální) společnost měla třídní charakter, vládla v ní antiteze mezi vlastníky a nemajetnými, probíhal v ní intenzivní třídní boj. (S ss. 10n.) Dnes jsou třídní rozdíly menší než bývaly, ale stále ještě odsuzují mnoho lidí od samého dětství k horším životním podmínkám, jak v materiálním, tak v kulturním ohledu. (S s. 15)

„Dělnická třída v původním slova smyslu se zmenšuje. Nové profesní skupiny se objevují v soukromém sektoru služeb, v podnicích s vysokou technologií a v komunálním sektoru. Tyto profesní skupiny jakožto námezdní dělníci, mají společné zájmy s průmyslovými dělníky, ale jejich pracovní podmínky a příležitosti vlivu se liší od skupiny ke skupině. (...) Třídní struktura se stala méně uniformní. Nové nerovnosti v kvalifikaci a v důsledku toho nové nerovnosti vlivu stále hrozí vznikem nových typů třídních rozdílů.“" (S s. 15n.) Sociální demokracie působí proti tomuto trendu. (S s. 33)

Cílem demokratického socialismu je beztřídní společnost. (B ss. 373, 398, Ö s. 2, S s. 5)

6. Globalizace

Kapitalistická ekonomika překračuje státní hranice. Přenášení výroby do zemí s levnější pracovní silou vede k celosvětovému tlaku na mzdy, k horším pracovním podmínkám, sociálním dávkám i ekologickým normám. Tomu je třeba čelit mezinárodně závaznými pravidly sociálních a ekologických výrobních podmínek. „Kde není ztráta národních kompetencí vyrovnána mezinárodními pravidly, tam platí právo silnějšího. Všechny národní ekonomiky jsou zranitelnější krizemi.Proto chceme znovu získat a rozšířit možnosti k řízení ekonomik mezinárodní kooperací, aniž bychom národní hospodářskou politiku zprostili její odpovědnosti.“ (B ss. 419n., S s. 17)

Vedle zmíněných rizik přináší však globalizace nové šance.

„Světová společnost je skutečností, spravedlivé mírové uspořádání je však ještě v dáli. Ale roste poznání, že je nutné. Společné úkoly nutí k míru a k mezinárodní spolupráci.“ (B s. 381) „Mohutné mezinárodní koncerny plánují své strategie zisku ve světovém měřítku, unikají mezinárodním kontrolám a vynucují si politická rozhodnutí. (...) Ale vzniká protiváha, kdy se státy sdružují v regionálních společenstvích a kdy odbory překonávají národní hranice.“ (B s. 382)

7. Pokrok, růst

Poznání, že pokračování vědeckého, technického a ekonomického vývoje dosavadními cestami vede ke zkáze planety, postavila nejen socialisty před otázku, zda se nevzdat pojmu pokrok. Při přípravě berlínského programu se o tom v SPD vážně diskutovalo a došlo se k nutnosti nového pojetí tohoto pojmu. Podle něho vyžaduje pokrok nejen změny, ale i uchování toho, co je třeba uchovat. Ozónová vrstva je nejvýraznějším příkladem.

S myšlenkou pokroku se setkáváme ve všech studovaných programech (S ss. 15, 37, á s. 24). Nejvíce místa jí však věnují německý a francouzský program. „Chceme pokrok, který se nezaměřuje na kvantitu, ale na kvalitu - na vyšší kvalitu lidského života. Vyžaduje revizi myšlení, přeorientaci, výběr a přetváření, zejména v technice a v hospodářství. Čím je svět ohroženější, tím je pokrok nutnější. Kdo chce zachovat to, co je zachování hodno, musí měnit: Potřebujeme pokrok, který zabezpečí mír uvnitř i navenek, který zachová život člověka a přírody, který překoná strach a vzbudí naději. Potřebujeme pokrok, který naši společnost učiní svobodnější, spravedlivější a solidárnější. Bez tohoto pokroku má volnou dráhu regres.“ (B s. 374) Dlouhá pasáž o pokroku ve francouzském programu se nazývá „Pojetí socialismu: politická kultura pokroku“ a začíná větou: „Socialistická levice by nepřežila, kdyby si nevytyčila úkol vysvětlit budoucnost politickou kulturou pokroku.“ (F s. 45)

Tím je určeno i místo ekologické dimenze tržní ekonomiky. Průmyslová společnost musí být ekologizována, ekologie určuje meze růstu. Berlínský program mluví o stoupajícím blahobytu, důraz na kvalitu neznamená završení růstu. Jde o to, jaký růst mají sociální demokraté na mysli. „Společenský pokrok vyžaduje a podněcuje technologický pokrok.“ (SI s. 21) „Problémy životního prostředí nelze zvládnout bez hospodářského růstu.“ (S s. 30) To ovšem znamená, že „růst musí být .řízen a ovládán s ohledem na jeho důsledky pro etiku, životní prostředí a podmínky.“ (S s. 29) „Ne každý růst je pokrokem. Růst musí to, co zajišťuje přirozené základy života, zlepšuje kvalitu života a práce, zmenšuje závislost a podporuje sebeurčení, chrání život a zdraví, zajišťuje mír, zvětšuje životní šance v budoucnosti pro všechny, podporuje kreativitu a vlastní iniciativu. Ubývat nebo mizet musí to, co ohrožuje přirozené základy života, snižuje jeho kvalitu a maří šance budoucnosti.“ (B s. 426 - viz též F s. 98)

8. Historické pasáže

Berlínský program obsahuje kapitolu Naše historické kořeny, kterou přináším v plném znění: „V Sociálně demokratické straně Německa spolupracují lidé různých základních přesvědčení a různé víry. Jejich shoda spočívá na společných základních hodnotách a na totožných politických cílech. Demokratický socialismus v Evropě má své duchovní kořeny v křesťanství a v humanistické filozofii, v osvícenství, v Marxově učení o historii a společnosti a ve zkušenostech dělnického hnutí.

Ideje emancipace žen přijalo dělnické hnutí již v 19. století a dále je rozvinulo. Potřebovali jsme více než 100 let, aby se tyto ideje staly účinnými. Vítáme a respektujeme osobní přesvědčení a víru, ty nesmí být nikdy podrobeny stranickým usnesením.“ (B s. 376)

I Francouzi upozorňují na své historické kořeny: „Socialismus se zrodil z odporu považovat za přirozenou věc bídu a nespravedlnosti, které způsobila a zhoršovala průmyslová revoluce. Zařadil se do dlouhé historie, v níž stojí naděje pokroku proti konservatismu, ,hnutí‘ proti ,řádu‘. Jejími nejvýznamnějšími momenty v našich západních společnostech byly křesťanství, renesance a reformace, později filosofie osvícenectví“. (F s. 44)

Mnoho místa věnuje SPD zpětnému pohledu na své dějiny. Všímá si jak svých historických zásluh, tak svých omylů a selhání. „Jsme hrdí na to, že jsme nositeli tradic hnutí, které našemu lidu nikdy nepřineslo válku, útisk či panství násilí, nýbrž učinilo z bezprávného proletariátu sebevědomé občanky a občany státu.“ Zvláštní pozornost je věnována roli SPD jako spolehlivé opory první německé demokracie (výmarské republiky - 1919-1933), odporu proti nacismu i výsledkům sociálně demokratické vládní politiky (1969-1982): byla rozšířena práva zaměstnanců v podniku a práva občanů na účast ve věcech veřejných, byl vybudován sociální stát a bylo odstraněno znevýhodnění národnostních skupin.“

Na druhé straně nechybějí sebekritické věty: „V první světové válce zklamalo evropské sociálně demokratické dělnické hnutí naději mnohých, že si může vynutit mír. Rozdvojilo se ve věci poměru mezi národními a mezinárodními úlohami dělnické třídy.“ (B s. 374) SPD nedokázala zabránit vítězství nacismu. Prvním létům po druhé světové válce je věnována věta: „Politické mocenské poměry, podceňovaná dynamika kapitalismu, ale také neschopnost sociálních demokratů mobilizovat většiny zabránily tomu, aby sociálně demokratická reformní politika mohla hluboce změnit nedemokratické základní struktury tradičního hospodářského a politického systému.“ (B s. 375) V době, kdy byli v čele spolkových vlád, mají sociální demokraté na svém kontě dvě falešná rozhodnutí: „Zajištění přírodních základů života ještě nemělo potřebné místo v hierarchii hodnot, usnesení proti extrémistům spíše naší demokracii vytvářelo nepřátele, než aby je potíralo.“ (B s. 376)

Dopad první světové války na mezinárodní dělnické hnutí zachycuje i francouzský program: „Před první světovou válkou shromáždila Internacionála živé síly evropského dělnického hnutí. Válka let 1914-1918 porodila bolševickou revoluci a vyprovokovala velké schisma roku 1920.“ (F s. 44)

Švédský program obsahuje kapitolu nazvanou Od třídní společnosti ke státu blahobytu. V ní je popisován vývoj Švédska od preindustriální společnosti přes vznik kapitalismu až do současnosti. „Dělnická třída se organizovala: jako dělníci v odborech, jako spotřebitelé ve družstvech a jako občané v sociálně demokratické straně. Tyto organizace spojily dělníky v celé zemi v sílu.“ (S s. 12) S pomocí liberální části buržoazie dosáhlo dělnické hnutí všeobecného a rovného práva hlasovacího. (S s. 13)

Francouzský program nemá zvláštní historickou kapitolu, ale v řadě paragrafů vrhají jeho autoři zpětný pohled. Zatímco hegemonní doktrínou II. Internacionály byl v mezinárodním měřítku marxismus, ve Francii byl silnější jiný proud socialistického myšlení, sahající od Lerouxe a Proudhona až k Juauresovi. Podstatným rysem této školy je respekt k pluralismu: socialismus není objevem předem vytyčené cesty, ale výzvou k volbě mezi více řády, více hodnotami, které se nevylučují. (F s. 46) I zmíněná pasáž o pokroku vrhá pohled na vývoj tohoto pojmu od osvícenství.

Blairova stať pochopitelně neobsahuje historickou pasáž, ale autor se ve své argumentaci pro novou politiku levice opírá o srovnání dvou historických etap. „(...) stará politika levice byla výrazem starého průmyslu - suroviny, velké továrny a armády odborově organizovaných mužů.“ Naproti tomu dnes je hlavním zdrojem hodnot lidský a intelektuální kapitál. „Proto New Labour dává rozhodnou prioritu výchově a profesionálnímu výcviku.“ (L ss. 8, 10)

V rakouském programu historickou pasáž nenajdeme, hlásí se však k antifašistické tradici. (Ö s. 5)

V rakouském a švédském programu se nesetkáte s pojmem „levice“. Zato berlínský program opakuje charakteristiku z Godesbergu: SPD je již delší dobu levicovou lidovou stranou. (B s. 375) Blair zdůrazňuje, že jeho Třetí cesta je třetí cestou uvnitř levice. (L s. 1) Ve francouzském programu se to slovy levice či levý jen hemží.

9. Nové filozofické přístupy

Pro konec 20. století je charakteristickým ztroskotání velkých utopií. Ve francouzském programu se o tom píše: „Zánik velkých utopií - marxismu-leninismu, levičáctví, tiermondismu (směru očekávajícího obrodu Západu od třetího světa - pozn. M..H.) zřejmě uzavírá celý politický cyklus.“ (F s. 14) V sociálně demokratických řadách se sice občas ozve hlas o potřebě nové utopie, ovšem v těchto případech nejde o celé utopické systémy. V minulosti se objevila řada požadavků, které byly považovány většinou současníků za utopické, ale v historicky krátké době byly splněny. Mám na mysli osmihodinovou pracovní dobu nebo Brandtův projekt modré oblohy nad Porůřím. Změna nastala i ve vztahu k náboženství.

Jestliže v minulosti byly socialistické strany převážně ateistické, godesbergský program znamenal průlom i na tomto poli. Pro současnou sociální demokracii je příznačným světonázorový a filozofický pluralismus. V godesberském programu čteme: „Demokratický socialismus (...) nechce hlásat poslední pravdy- ne z nepochopení světových názorů či náboženských pravd nebo ze lhostejnosti vůči nim, ale z úcty k rozhodnutím člověka týkajícím se víry, o jejichž obsahu nemůže rozhodovat ani politická strana, ani stát. Sociálně demokratická strana Německa je stranou svobody ducha. Je společenstvím lidí přicházejících z různých náboženských a myšlenkových směrů. Jejich shoda spočívá na společných mravních základních hodnotách a na totožných politických cílech.“ (B ss. 351n.) V berlínském programu SPD přivítala účast církví na společenském a politickém životě. V jejích řadách působí i na vysokých funkcích praktikující evangelíci včetně teologů.

Ve Francii je ovšem situace odlišná; v 80. letech došlo ke konfliktu mezi socialistickou vládou a katolíky ve věci církevních škol. Francouzští socialisté se shodují s německými soudruhy v tom, že uznávají toleranci. Jejich formulace v otázce vztahu k náboženství vyjadřují však odlišný přístup. „Politika dlouho využívala toho, co se nazývalo sekularizací víry. Revoluční socialismus a komunismus představovaly velká náboženství pozemského blaha; na pravici se vyznačoval náboženským charakterem nacionalismus. Dnes jsou velká laická náboženství obětí nevíry občanů, z nichž se stali agnostici. Už nevěří v možnosti vytvořit obec blažených na zemi.“ (F s. 14)

Dnešní sociálně demokratické myšlení odmítá tradiční determinismus Druhé i Třetí internacionály, kdy byl socialismus chápán jako historicky nevyhnutelný.

Jinak se jeví i obraz člověka. Socialismus jako dědic osvícenství věřil, že člověk je od přírody dobrý a sociabilní, ignoroval tragickou dimenzi, prokletou část člověka. „Už nevěříme jako kdysi“ - praví se ve francouzském programu - „v přirozenou dobrotu člověka. Ale nadále věříme, že člověka je možno zdokonalit, pokud mu rozumná a ušlechtilá společenská organizace poskytne šanci.“ Obdobnou pasáž obsahuje i berlínský program: „Člověk není předurčen ani k dobru, ani ke zlu, je schopen učit se a rozumně jednat.“ (B s. 377) Výchozím i cílovým bodem jednání sociálních demokratů je důstojnost člověka, ta je nezávislá na jeho výkonech a užitečnosti.

Stěžejní význam má pasáž berlínského programu o kultuře. Jde o kulturu v širokém slova smyslu, ta se projevuje ve styku člověka s člověkem, s jinými živými tvory a s věcmi; přitom v každé společnosti existuje mnoho kultur. Klíčový význam má věta: „Nechceme kulturu manipulovanou ekonomickými zájmy, nechceme komercializaci všech oblastí života, nýbrž chceme hospodářství, které se vřazuje do kultury soužití.“ (B s. 391) Hlavní autor programu Erhard Eppler dodává: „To je snad nejrevolučnější věta celého programu.“ Zatímco dosud ve všech historických epochách pronikaly ekonomické zájmy do kultury, nyní tomu má být naopak: hospodářství má být chápáno jako součást kultury soužití. Je to určitě utopie, ale utopie konstruktivní, která podněcuje k jednání. (E. Eppler, Plattform für eine neue Mehrheit, Bonn 1990, s. 58.) Berlínský program vymezuje i pole působnosti politiky. „Politika je nutná dimenze lidského spolužití. Neomezuje se na instituce státu. Všude tam, kde jde o šíření nebo zadržování informací, o změnu vědomí a životních poměrů, o vytváření mínění, o projevy vůle, o výkon moci nebo zastupování zájmů, se praktikuje politika. Politické jednání má své meze. Ty nelze překročit bez újmy pro jednotlivce i společnost. Omyl a vina, nemoc a neštěstí, bolest a zoufalství, selhání a ztroskotání patří také ke společnosti svobodných a rovných, k životu člověka. Politika může vytvářet jen podmínky pro smysluplný život. Chce-li sama přinášet štěstí a naplnění, vydává se v nebezpečí, že sklouzne k totalitnímu předpisování.“ (B s. 378)

Poznámka:

Rozsah jednotlivých programů se dosti liší; pro přibližnou představu uvádím jejich rozsah ve stránkách, které mají pouze řádově stejný počet úderů:
Berlínský 75, godesbergský 21, rakouský 23, francouzský 188, švédský má 44 stránek Všeobecných zásad + 24 stránek „Politického programu“.

Doc. Miloš Hájek (člen Programové komise ČSSD a odborné komise pro politické analýzy ČSSD), 2000