Čeho (ne)třeba se bát

Libor Rouček varuje českou sociální demokracii, aby se náhodou nenakazila „populismem“ řecké Syrizy.

„S populistickým, nacionalistickým a protievropským Řeckem, které nedodržuje své závazky, vůle spolupracovat nebude a Řecko postupně zkolabuje. Syriza by v žádném případě neměla být vzorem pro evropskou ani českou sociální demokracii“ (Syriza není pro soc. dem. vzorem, Právo, 3. 2. 2015).

Když se člověk dívá na ČSSD, která po krajně asociálním fiskálním paktu schvaluje i ratifikaci transatlantických smluv, která naprosto rezignovala na revizi takzvaných církevních restitucí a která podporuje na Ukrajině Jaceňuka (a podporovala i předešlou nikým nevolenou vládu s Pravým sektorem po boku), přijdou mu obavy Libora Roučka jako zcela nemístné.

Ne, česká sociální demokracie má k Syrize asi tak daleko, jako je z Merkuru k Plutu. Otázkou ovšem je, zda si může mnout spokojeně ruce, nebo zda by měla začít bít na poplach a navštívit PASOK, aby se dozvěděla, jaké že světlé zítřky ji při nezměněném kursu čekají.

Pro Libora Roučka je Syriza synonymum pro něco sprostého a neevropského. Jak se ale nazývá politika, která veškeré břemeno a všechnu zodpovědnost přenáší na střední a nižší vrstvy společnosti, zatímco nad spekulanty a oligarchy drží ochrannou ruku? Jakýpak „ismus“ je ukryt v koncepci, která produkuje nové ztracené generace, jež budou jen platit a platit – ale zdaleka ne za své škody a dluhy?

Dokola je omíláno, že dluhy se uhradit musí. Neměli by to ale být i sociální demokraté, kdo položí triviální otázku, zda je v pořádku, že platí ti, kdo předtím nehýřili a že je zodpovědnost vyžadována po těch, kdo nehazardovali?

Je velice snadné někoho onálepkovat jako populistu, abychom se nemuseli jeho programem vážněji zabývat. Tady je ale ve hře spor o Evropu – o její podobu. Na jedné straně jsou ti, kteří podporují oligarchizaci společnosti a nemají problém s oligarchy vládnout. Ti, kteří vždy budou na straně nadnárodních korporací a budou hájit jejich zisky. Ti, kdo nevidí na transatlantických smlouvách nic závadného – a budou na ně pět ódy. Ti, kteří budou ukrajinskou občanskou válku interpretovat (zcela bez důkazů a všem faktům navzdory) jako válku Ruska proti Ukrajině.

Na druhé straně potom stojí ti, pro něž je přijetí transatlantických smluv nepřípustné, pro něž je neúnosné, aby mocenské kruhy zadlužily většinu populace a svá pochybení hodily na bedra zbídačených a ponížených. Pro něž je nepochopitelné, že někdo z pozice zastánce demokracie podporuje inklinaci k fašismu a válečnou rétoriku, která je zcela nepokrytou hrozbou míru.

Jakou stranu si vybral pan Rouček, je zcela jasné. Je přímo symbolem té Evropy, která se rozkližuje, která kolabuje, která již nemá většině lidí co říci a která přestala být zárukou jak blahobytu, tak míru. Konflikt na Ukrajině vnímá zcela ideologicky jako střet „dobra“ se „zlem“: „Když si pustíte televizi, vidíte co se děje mezi Ukrajinou a Ruskem. Ta situace je vážná a my, právě po zkušenostech jak z roku 1968, tak z roku 1938, kterou udělali naši rodiče nebo prarodiče, máme zajištěnu svobodu, bezpečí, mír právě tím, že tu existuje evropská integrace. Takže když už z žádného jiného důvodu, tak alespoň z tohoto je potřeba Evropskou unii zachovat a je potřeba, aby Česká republika a Česká strana sociálně demokratická měly v Evropské unii silný hlas.“

Transatlantické smlouvy vítá, aniž zmiňuje bič v podobě možných arbitráží: „Víte, že se hodně píše o takzvané obchodní dohodě mezi Evropou a Spojenými státy. Ta dohoda poskytuje velké možnosti také například pro české výrobce. Zatím je to tak, že když nějaká česká firma vyveze například tramvaje nebo trolejbusy do Spojených států, jednapadesát procent toho výrobku musí být vyrobeno za oceánem. Ta dohoda by právě toto měla odstranit. Měla by také umožnit českým firmám, pokud se to podaří dobře vyjednat, aby se mohly ucházet i o veřejné zakázky. Tato dohoda tedy nabízí velké možnosti, ale zároveň je potřeba, aby se zde nesnížily standardy sociální, pracovní, pokud jde o ochranu potravin, životního prostředí a podobně.“

Dodatek je ovšem ze strany Roučka spíše řečnickým obratem, aby se neřeklo. Evropa, kterou hájí, tedy Evropa asociální a svázaná Damoklovými meči potenciálních arbitráží, nebude schopna hájit zájmy zaměstnanců, lidského zdraví či životního prostředí.

Syriza je zatím nadějí, že Evropa se nutně rozložit nemusí. Že může být jednotná – ale na zcela jiných základech než na těch, které rozevírají nůžky mezi bohatstvím a chudobou, které popírají projekt multikulturalismu, protože první na řadě v procesu zbídačení (pauperizace) bývají ti, které je možné prohlásit za „cizorodé“ (než zbídačení postihne i další složky populace) – a které ospravedlňují fašismus a nacismus jen proto, abychom si mohli hýčkat obraz „nepřítele“.

Na rozdíl od Libora Roučka mám obavu zcela jinou. A to takovou, že zde žádnou alternativu k oligarchickému Babišovu hnutí, obsahově vyprázdněné sociální demokracii, již si lze v mnoha ohledech plést s TOP09, a komunistické straně, která se v řadě bodů nedokáže vymanit z doby již dávno minulé, jednoduše nemáme.

Marek Řezanka, 4. 2. 2015
http://www.literarky.cz/blogy/marek-ezanka/19222-eho-neteba-se-bat