logo SDS
Dnešní datum: 19. 08. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Praľské jaro i jeho dozvuky a ohlasy na stránkách SDS
(26. 08. 2018, 767x)

Chinese Reaction to the 1968 Occupation of Czechoslovakia
(10. 09. 2018, 746x)

Sovětská revizionistická renegátská klika bezostyąně posílá jednotky k okupaci Československa
(10. 09. 2018, 664x)

Praha není stádo?
(25. 08. 2018, 663x)

Praľské jaro mohlo prokázat přednosti „socialismu s lidskou tváří“
(12. 09. 2018, 658x)

Socialismus, nový pohled a strategie
(06. 09. 2018, 623x)

Pouľívá generální ątáb naąe vojáky v Afghánistánu v souladu s mandátem operace?
(19. 10. 2018, 517x)

Zástupce SDS v pořadu "Politické spektrum"
(23. 11. 2018, 415x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 27
Prům. 17.2
21 denni
Max. 348
Prům. 278.7

Nyní si čte web : 46 uživ.

02. Články, statě, projevy

* Návrh programu naší strany

Vydáno dne 03. 12. 2014 (4740 přečtení)

Doplňujeme tímto naši knihovničku o Leninovu práci[92] z roku 1899, kterou lze považovat za první vykročení marxismu k ortodoxii.


Snad bychom měli začít otázkou, zda je program ruských sociálních demokratů opravdu potřebný. Od soudruhů působících v Rusku jsme několikrát slyšeli, že vypracovávat program není teď nijak zvlášť nutné, naléhavější je teď zakládat a upevňovat místní organizace, zdokonalovat agitaci a kolportáž literatury a vypracování programu raději odložit na dobu, až bude mít hnutí pevnější základnu, protože teď by mohl program zůstat bez této základny.

Nesdílíme tento názor. Samozřejmě, „každý krok skutečného hnutí je důležitější než tucet programů“[93], jak řekl Marx. Ale ani Marx, ani žádný jiný sociálně demokratický teoretik nebo praktik nepopíral, že program je pro jednotnou a důslednou činnost politické strany nesmírně důležitý. Ruští sociální demokraté mají právě teď za sebou období velmi ostré polemiky se socialisty jiných směrů i s nesocialisty, kteří nechtěli ruskou sociální demokracii pochopit; mají za sebou rovněž počáteční stadium hnutí, kdy se pracovalo roztříštěně v malých místních organizacích. Sjednocení, vytvoření společné literatury, vydávání ruských dělnických, novin — to vše si vynutil sám život a založení Sociálně demokratické dělnické strany Ruska na jaře roku 1898, která prohlásila, že hodlá v nejbližší budoucnosti vypracovat svůj program, názorně dokázalo, že požadavek programu vyrostl přímo z potřeb hnutí. Dnes už není naléhavou otázkou našeho hnutí pokračovat v roztříštěné „příštipkářské“ činnosti, nýbrž je sjednocovat a organizovat. A k tomu je právě nutný program, neboť ten musí formulovat naše základní názory, přesně stanovit naše nejbližší politické úkoly, vytknout nejbližší požadavky, které musí vymezit okruh agitační činnosti a tuto činnost sjednotit, rozšířit a prohloubit, přejít od dílčí, nesoustavné agitace za drobné, různorodé požadavky k agitaci za celý souhrn sociálně demokratických požadavků. Teď, kdy činnost sociální demokracie zasáhla už poměrně široký okruh socialistické inteligence a uvědomělých dělníků, je naléhavě nutné upevnit spojení mezi nimi programem a dát jim tak všem pevný základ pro další, rozsáhlejší činnost. A konečně program je naléhavě nutný i proto, že ruské veřejné mínění má velmi často hluboce mylný názor na skutečné úkoly a metody práce ruských sociálních demokratů: tyto mylné názory zčásti zcela přirozeně vyrůstají ze stojatých a zatuchlých vod našeho politického života, zčásti je uměle vyvolávají odpůrci sociální demokracie. Ať už tak či onak, musíme s tímto faktem počítat. Jak bude dělnické hnutí splývat se socialismem a politickým zápasem, musí vytvořit stranu, která by rozptýlila všechny tyto mylné názory, chce-li stanout v čele všech demokratických sil ruské společnosti. Někdo může namítnout, že teď je nevhodná doba k vypracování programu také proto, že i mezi sociálními demokraty vznikají neshody a začíná polemika. Myslím si, že je to naopak další důvod pro vypracování programu. Na jedné straně proto, že když už polemika začala, lze doufat, že při posuzování návrhu programu se projeví všechny názory a názorové odstíny, takže program bude posouzen ze všech stran. Polemika svědčí o tom, že ruští sociální demokraté začínají hluboce přemýšlet o cílech našeho hnutí, o jeho nejbližších úkolech a jeho taktice, a to je přesně to, čeho je třeba k posouzení návrhu programu. Na druhé straně nemá-li být polemika neplodná, nemá-li se zvrhnout v osobní potyčky, nemá-li vést k názorovému zmatku, k zaměňování nepřátel a soudruhů, je bezpodmínečně nutné, aby se točila kolem programu. Polemika přinese užitek jedině tehdy, pomůže-li ujasnit, v čem vlastně jsou mezi námi neshody, jak jsou hluboké, jsou-li to neshody v zásadních věcech nebo jen v dílčích otázkách a jsou-li na překážku společné práci v jedné straně nebo ne. Jedině tehdy, bude-li se polemika točit kolem programu, může z ní vyplynout odpověď na všechny tyto otázky, které si odpověď naléhavě žádají; jedině tehdy, vyhlásí-li obě polemizující strany jednoznačně své programové názory. Vypracování společného programu strany ovšem zdaleka nemusí znamenat konec veškeré polemiky — program však pevně stanoví základní názory na charakter, cíle a úkoly našeho hnutí, které se pak musí stát zástavou bojující strany, napříště už semknuté a jednotné, i když její členové budou mít v dílčích otázkách názory různé.

Přistupme tedy k věci.

Mluví-li se o programu ruských sociálních demokratů, obracejí se zraky všech zcela přirozeně na členy skupiny Osvobození práce, kteří ruskou sociální demokracii založili a vykonali tolik pro to, aby se mohla teoreticky i prakticky rozvíjet. Naši nejstarší soudruzi neváhali reagovat na požadavky ruského sociálně demokratického hnutí. Takřka v téže době — na jaře 1898 — kdy se připravoval sjezd ruských sociálních demokratů, který položil základ Sociálně demokratické dělnické strany Ruska, vydal P. B. Axelrod brožuru O současných úkolech a taktice ruských sociálních demokratů (Ženeva 1898; předmluva je datována březnem 1898) a přetiskl v ní jako přílohu Návrh programu ruských sociálních demokratů, vydaný skupinou Osvobození práce už v roce 1885.

Začněme tedy posouzením tohoto návrhu. Přestože byl vydán skoro před patnácti lety, dostál svému úkolu podle našeho mínění vcelku uspokojivě a je plně na výši současné sociálně demokratické teorie. V tomto návrhu je jasně řečeno, která třída může být v Rusku jedině (stejně jako v ostatních zemích) samostatným bojovníkem za socialismus — totiž dělnická třída, „průmyslový proletariát“; je v něm řečeno, jaký cíl si musí tato třída vytknout — „přechod veškerých výrobních prostředků a předmětů do společenského vlastnictví“, „odstranění zbožní výroby“ a „její nahrazení novou soustavou společenské výroby“ — „komunistická revoluce“; je v něm uvedena „nezbytná předběžná podmínka“ „nového uspořádání společenských vztahů“: „dobytí politické moci dělnickou třídou“; mluví se v něm o mezinárodní solidaritě proletariátu i o nutnosti „zachovat v programech sociálních demokratů v různých státech jistou rozmanitost podle společenských podmínek každého z nich“; mluví se v něm o specifice Ruska, „kde jsou pracující masy pod dvojnásobným útlakem rozvíjejícího se kapitalismu a dožívajícího patriarchálního hospodářství“; mluví se v něm o tom, že ruské revoluční hnutí ovlivňuje proces formování (působením rozvíjejícího se kapitalismu) „nové třídy průmyslového proletariátu, která je vnímavější, pružnější a vyspělejší“; mluví se tu o tom, že je nutné založit „revoluční dělnickou stranu“, jejímž „prvním politickým úkolem“ bude „svržení absolutismu“; mluví se zde o „prostředcích politického boje“ a formulují se jeho základní požadavky.

Všechny tyto programové body jsou podle našeho názoru v programu sociálně demokratické dělnické strany naprosto nutné, všechny razí zásady, jež byly od té doby mnohokrát potvrzeny jednak vývojem socialistické teorie, jednak vývojem dělnického hnutí ve všech zemích, zejména pak vývojem ruského veřejného mínění a ruského dělnického hnutí. Proto také ruští sociální demokraté podle našeho názoru mohou a musí vzít za základ programu ruské sociálně demokratické dělnické strany právě návrh skupiny Osvobození práce, který vyžaduje jen dílčí redakční změny, opravy a doplňky.

Pokusme se naznačit, v čem by byly tyto dílčí změny, které nám připadají účelné a na něž by si měli vyměnit názory všichni ruští sociální demokraté a uvědomělí dělníci.

Především se samozřejmě musí poněkud pozměnit koncepce programu; v roce 1885 to byl program skupiny zahraničních revolucionářů, kteří dokázali orientovat hnutí na jedině správnou cestu, jež slibovala úspěch, kteří však v té době ještě neměli před očima širší a samostatnější dělnické hnutí v Rusku. V roce 1900 už jde o program dělnické strany založené celou řadou ruských sociálně demokratických organizací. Kromě redakčních změn, které jsou v důsledku toho nutné (a jimiž se nemusíme podrobněji. zabývat, protože jsou samozřejmé), plyne z tohoto rozdílu, že se nutně musí více zdůraznit a postavit do popředí ekonomický vývojový proces, z něhož vyrůstají hmotné a duchovní podmínky sociálně demokratického dělnického hnutí, a třídní boj proletariátu, jehož organizování si sociálně demokratická strana klade za úkol. Chiarakteristika základních rysů současného hospodářského zřízení v Ruski a jeho vývoje by se měla stát úhelným kamenem celého programu (srov. program skupiny Osvobození práce: „Kapitalismus dosáhl v Rusku od zrušení nevolnictví. obrovských úspěchů. Stará soustava naturálního hospodářství ustupuje zbožní výrobě...“) a hned za tím by se měly načrtnout hlavní tendence kapitalismu: rozdělení lidu na. buržoazii a proletariát, „rostoucí bída, útlak, poroba, degenerace, vykořisťování“[94]. Tato známá Marxova slova se opakují v druhém odstavci erfurtského programu německé sociálně demokratické strany[95]; kritici seskupení kolem Bernsteina v poslední době tvrdě zaútočili právě na tento bod a opakují staré námitky buržoazních liberálů a sociálpolitiků proti „teorii zbídačování“. Polemika kolem této věci podle našeho názoru jasně dokázala naprostou neodůvodněnost takové „kritiky“. Bernstein sám uznal, že uvedená Marxova slova jsou správná a že charakterizují tendenci kapitalismu, tendenci, která se mění ve skutečnost, nevede-li proti ní proletariát třídní boj, neexistují-li zákony na ochranu dělníků, které si dělnická třída vybojovala. Právě v Rusku dnes vidíme, jak se zmíněná tendence silně projevuje v životě rolnictva a dělnictva. Kromě toho Kautsky ukázal, že slova o „rostoucí bídě apod.“ jsou správná nejen v tom, že charakterizují tendenci, ale i v tom, že poukazují na rostoucí „sociální bídu“, tj. na vzrůstající nepoměr mezi postavením proletariátu a životní úrovní buržoazie — úrovní společenských potřeb, které stoupají zároveň s prudce rostoucí produktivitou práce. A konečně jsou tato slova správná i v tom smyslu, že v „oblastech na pomezí“ kapitalismu (tj. v oněch zemích a odvětvích národního hospodářství, kde kapitalismus teprve vzniká a střetává se s předkapitalistickými poměry) se přímo lavinovitě šíří bída — a nejen bída „sociální“, ale i ta nejstrašnější bída fyzická včetně hladovění a smrti hladem. Každý ví, že o Rusku to platí desateronásobně víc než o kterékoli jiné evropské zemi. Takže slova o „rostoucí bídě, útlaku, porobě, degeneraci a vykořisťování“ musí být podle našeho názoru v programu obsažena za prvé proto, že naprosto správně charakterizují základní a podstatné vlastnosti kapitalismu, že charakterizují právě onen proces, který probíhá před našima očima a je jednou z hlavních podmínek, z nichž vyrůstá dělnické hnutí a socialismus v Rusku; za druhé proto, že tato slova poskytují přebohatý agitační materiál, neboť shrnují celou řadu jevů, jež nejvíce utlačují, ale také nejvíce pobuřují dělnictvo (nezaměstnanost, nízké mzdy, podvýživa, hladovění, drakonická disciplína kapitálu, prostituce, rostoucí počet služebnictva apod. apod.); za třetí proto, že touto přesnou charakteristikou zhoubného působení kapitalismu, jež nutně, zákonitě vyvolává pobouření dělnictva, se distancujeme od různých komprornisníků, kteří sice „sympatizují“ s proletariátem a žádají pro něj „reformy“, ale snaží se jít „zlatou střední cestou“ mezi proletariátem a buržoazií, mezi absolutistickou vládou a revolucionáři. Je obzvlášť nutné distancovat se od těchto lidí zejména dnes, kdy usilujeme o jednotnou a semknutou dělnickou stranu, která rozhodně a neochvějně bojuje za politické svobody a socialismus.

Nyní je na místě říci několik slovo tom,jak se díváme na erfurtský program. Z toho, co bylo řečeno dříve, už každý poznal, že pokládáme za nutné provést v programu skupiny Osvobození práce takové změny, které přiblíží program ruských sociálních demokratů programu sociálních demokratů německých. A nebojíme se dokonce říci, že chceme erfurtský program napodobit. Vždyť přece není nic špatného napodobovat to, co je dobré. Zejména dnes, kdy tak často slýcháme oportunistickou a polovičatou kritiku tohoto programu, považujeme za svou povinnost otevřeně se pro něj vyslovit. Napodobení však rozhodně nesmí znamenat, že jej prostě opíšeme. Napodobování a přejímání je zcela oprávněné potud, pokud nacházíme i v Rusku tytéž základní vývojové procesy kapitalismu, tytéž základní úkoly socialistů a dělnické třídy, ale rozhodně nesmí vést k tomu, že bychom zapomínali na specifické rysy Ruska, které musí být v našem programu v plné šíři vyjádřeny. Teď trochu předběhneme a hned ukážeme, že tyto specifické rysy tvoří za prvé naše politické úkoly a prostředky boje, za druhé boj proti všem pozůstatkům patriarchálního, předkapitalistického režimu a zvláštní přístup k rolnické otázce, který z tohoto boje plyne.

Po tomto nejnutnějším předběžném vysvětlení pokračujme dále. Poukázali jsme na „rostoucí bídu“ a teď by měla následovat charakteristika třídního boje proletariátu, měl by být uveden cíl tohoto boje (všechny výrobní prostředky přejdou do společenského vlastnictví a kapitalistická výroba bude nahrazena socialistickou), ukázán mezinárodní charakter dělnického hnutí a politický charakter třídního boje a jeho nejbližší cíl (vydobytí politických svobod). Je zvlášť důležité uvést, že prvořadým politickým úkolem dělnické strany je boj proti samoděržaví za politické svobody, ale aby byl tento úkol jasnější, měla by se podle našeho názoru podat třídní charakteristika současného ruského absolutismu a poukázat na to, že jeho svržení je nejen v zájmu dělnické třídy, ale i v zájmu celého společenského vývoje. Je to nutné i z teoretického hlediska, neboť podle základních idejí marxismu jsou zájmy společenského vývoje nadřazeny zájmům proletariátu a zájmy dělnického hnutí jako celku jsou zase nadřazeny zájmům jednotlivé dělnické vrstvy nebo jednotlivých momentů hnutí; a je to nutné i z praktického hlediska, aby se vytkl ústřední bod, k němuž se musí upínat a kolem něhož se musí soustřeďovat všechna různorodá činnost sociální demokracie, skládající se z propagandy, agitace a organizace. Domníváme se, že by se kromě toho mělo ve zvláštním odstavci programu zdůraznit, že sociálně demokratická dělnická strana si klade za úkol podporovat každé revoluční hnutí proti absolutismu a boj proti všem pokusům absolutistické vlády rozvrátit a zmást politické uvědomění lidu tím, že se mu dostává péče a lži almužen od úřadů, že se provádí ona demagogická politika, kterou naši němečtí soudruzi nazvali „Peitsche und Zuckerbrot“ (politikou biče a cukru). Cukr, to jsou almužny těm, kdo se pro dílčí a ojedinělá zlepšení materiálního postavení zříkají svých politických požadavků a zůstávají pokornými otroky policejní zvůle (u studentů to jsou koleje apod., u dělníků si stačí vzpomenout na provolání ministra financí Vitteho za petrohradských stávek v roce 1896 a 1897[96] nebo na projevy na obranu dělníků, které pronesli jménem ministerstva vnitra členové komise pro vydání zákona z 2. VI. l897). Bič, to je zostřené pronásledování těch, kdo přes tyto almužny dále bojují za politické svobody (povolání studentů z trestu k vojenské službě[97], oběžník z 12. VIII. 1897 o vypovídání dělníků na Sibiř, zostřené policejní zásahy proti sociální demokracii aj.). Cukr má zlákat slabé, má je zkorumpovat a zdemoralizovat; bič má zastrašit a „zneškodnit“ poctivé a uvědomělé bojovníky za věc dělnictva a lidu. Dokud existuje absolutismus (a my musíme ve svém programu vycházet z toho, že absolutismus existuje, neboť jeho pád nutně vyvolá tak dalekosáhlé změny politických poměrů, že dělnická strana bude pak muset podstatně změnit formulaci svých nejbližších politických úkolů) — dokud existuje absolutismus, musíme počítat s tím, že vláda bude přijímat stále nová a důraznější demagogická opatření, a musíme tudíž proti nim soustavně bojovat, odhalovat prolhanost policejních ochránců lidu a poukazovat přitom na souvislost mezi vládními reformami a dělnickým bojem, aby se tak proletariát učil využívat každé reformy k upevnění svých bojových pozic, k rozšíření a prohloubení dělnického hnutí. Teze o podpoře všech, kdo bojují proti absolutismu, je v programu nutná proto, že ruská sociální demokracie je velmi pevně spjata s vyspělou částí ruské dělnické třídy a musí proto stanout v čele celého demokratického hnutí, aby kolem sebe seskupila všechny vrstvy a složky schopné bojovat za politické svobody nebo alespoň schopné tento boj čímkoli podpořit.

Takto tedy pohlížíme na požadavky, kterým má vyhovovat zásadní část našeho programu, a na hlavní teze, které v něm mají být co nejpřesněji a nejvýstižněji vyjádřeny. Z návrhu programu skupiny Osvobození práce by měly podle našeho mínění odpadnout (ze zásadní části): 1. teze o formách rolnické držby půdy (o rolnické otázce bude řeč dále); 2. teze o příčinách „kolísavosti“ apod. inteligence; 3. bod o „odstranění dnešního systému politického zastoupení a jeho nahrazení přímým lidovým zákonodárstvím“; 4. bod o „prostředcích politického boje“. V tomto posledním bodě sice nevidíme nic zastaralého nebo nesprávného, naopak domníváme se, že tyto prostředky mají být přesně takové, jak je uvádí skupina Osvobození práce (agitace — revoluční organizace — „ve vhodné chvíli“ přechod k rozhodujícímu útoku, který se v zásadě nezříká ani teroru). Myslíme však, že v programu dělnické strany je zbytečné tyto prostředky uvádět, i když v programu zahraniční skupiny revolucionářů v roce 1885 byly nutné. Program musí ponechat tuto otázku otevřenou a výběr prostředků přenechat bojujícím organizacím a sjezdům strany, na nichž se určuje taktika strany. Otázky taktiky však sotva mohou být zahrnuty do programu (až na ty nejpodstatnější a nejzásadnější, jako je vztah k ostatním, kdo bojují proti absolutismu). O otázkách taktiky se bude pojednávat ve stranických novinách, tak jak budou vznikat, a s konečnou platností se o nich rozhodne na sjezdech strany. Sem podle našeho mínění patří i otázka teroru: sociální demokraté ji rozhodně musí vzít na přetřes, ne ovšem ze zásadní, ale z taktické stránky, protože vzmáhající se hnutí samo živelně zvyšuje počet případů, kdy je zabit tajný policista, kdy se stupňuje pobouření mezi dělníky a socialisty, kteří vidí, jak čím dál více jejich soudruhů umírá v žalářních samotkách a ve vyhnanství. Abychom neponechávali otázku nedořečenou, poznamenejme hned teď, že podle našeho osobního názoru není v dnešní době teror účelným prostředkem boje, že ho strana (jako strana) musí zavrhnout (do té doby, než se změní podmínky, které by si mohly vyžádat i změnu taktiky) a soustředit všechny síly na upevnění organizace a na pravidelnou kolportáž literatury. Mluvit teď o tom podrobněji, na to zde není místo.

Pokud pak jde o požadavek přímého lidového zákonodárství, zdá se nám, že by se v dnešní době neměl do programu dávat. Nelze totiž zásadně spojovat vítězství socialismu s nahrazením parlamentarismu přímým lidovým zákonodárstvím. Bylo to už podle našeho názoru dokázáno v diskusi o erfurtském programu a v Kautského knize o lidovém zákonodárství. Kautsky uznává (na základě historické a politické analýzy), že lidové zákonodárství je do jisté míry prospěšné za těchto podmínek: 1. pokud neexistuje protiklad mezi městem a vesnicí nebo má-li město převahu; 2. existují-li vysoce vyspělé politické strany; 3. „není-li zde přehnaně centralizovaná státní moc, která by stála jako samostatná síla proti lidovému zastoupení“. V Rusku máme podmínky zcela opačné a nebezpečí, že by se „lidové zákonodárství“ mohlo zvrhnout v imperialistický „plebiscit“, by u nás bylo obzvlášť silné. Jestliže Kautsky o Německu a Rakousku v roce 1893 řekl, že „pro nás, Východoevropany, připadá v úvahu přímé lidové zákonodárství až ve ‚státě budoucnosti‘“, pak o Rusku to platí tím spíš. Myslíme si proto, že dnes, kdy v Rusku vládne absolutismus, se máme omezit na požadavek „demokratické ústavy“ a převzít raději dva první body praktické části programu skupiny Osvobození práce než dva první body praktické části erfurtského programu.

Přejděme k praktické části programu. Tato část se podle našeho názoru dělí — ne-li obsahem, tedy podstatou — na tři oddíly s požadavky: 1. všeobecně demokratických přeměn; 2. opatření na ochranu dělnictva; 3. opatření v zájmu rolnictva. V prvním oddílu není patrně třeba nic podstatného měnit na „návrhu programu“ skupiny Osvobození práce, který žádá 1. všeobecné volební právo; 2. platy zástupcům lidu; 3. všeobecné, laické, bezplatné a povinné vzdělání apod.; 4. nedotknutelnost osoby a obydlí občanů; 5. neomezenou svobodu svědomí, slova, shromažďování aj. (tady by se snad mělo ještě výslovně dodat: právo na stávku); 6. svoboda pohybu a volby zaměstnání (tady by se možná mělo připojit: „svoboda přesídlení“ a „úplné zrušení osobních dokladů“); 7. úplnou rovnoprávnost všech občanů apod.; 8. nahrazení stálé armády všeobecným ozbrojením lidu; 9. „revizi celého našeho občanského a trestního zákonodárství, zrušení stavovských skupin, jakož i trestů neslučitelných s lidskou důstojností“. Tady by se mělo dodat: „zavedení úplné rovnoprávnosti ženy a muže“. K tomuto oddílu by se měl ještě připojit požadavek finančních reforem, jenž je v programu skupiny Osvobození práce formulován mezi požadavky, které „dělnická strana vznese, až se bude moci opřít o tato základní politická práva“, a „odstranění současného daňového systému a zavedení progresívní daně z příjmů“. A konečně by tu ještě měl být požadavek, aby „vysoké státní úředníky volil lid; aby každý občan měl právo soudně stíhat každého úředníka, aniž by si musel stěžovat jeho nadřízeným“.

V druhém oddílu praktických požadavků nacházíme v programu skupiny Osvobození práce všeobecný požadavek „zákonné úpravy vztahů mezi dělnictvem (městským i vesnickým) a podnikateli a zavedení náležité inspekce se zastoupením dělníků“. Myslíme si, že dělnická strana by měla v tomto bodě vyložit své požadavky důkladněji a podrobněji, že by měla žádat 1. osmihodinovou pracovní dobu; 2. zákaz noční práce a zákaz práce dětí do 14 let; 3. nepřetržitý pracovní klid pro každého dělníka nejméně 36 hodin týdně; 4. rozšíření platnosti továrních zákonů a tovární inspekce na všechna odvětví průmyslu a zemědělství, na státní továrny, řemeslnické podniky i na domácké výrobce. Právo dělníků volit zástupce inspektorů, kteří by měli stejná práva jako inspektoři; 5. ustavení podnikových a zemědělských soudů ve všech odvětvích průmyslu a zemědělství se soudci volenými zpoloviny zaměstnavateli a zpoloviny dělníky; 6. bezpodmínečný a všeobecný zákaz vyplácet mzdy ve zboží; 7. stanovení zákonné odpovědnosti továrníků za všechny úrazy a zmrzačení jak průmyslových, tak zemědělských dělníků; 8. určit zákonem, že každému námezdně pracujícímu dělníkovi musí být vyplacena mzda nejméně jednou týdně; 9. zrušení všech zákonů porušujících rovnoprávnost zaměstnavatelů se zaměstnanci (např. zákonů o trestní odpovědnosti továrních a zemědělských dělníků za opuštění práce; zákonů poskytujících zaměstnavatelům mnohem větší volnost při zrušení pracovní smlouvy než zaměstnancům atd.). (Uvádíme samozřejmě tyto žádoucí požadavky jen náznakově a nedáváme jim definitivní podobu, jakou by musely mít v návrhu programu.) Tento oddíl programu by měl (spolu s předcházejícím) poskytnout základní, vůdčí teze pro agitaci, přičemž samozřejmě nebude nijak bránit agitátorům, aby v jednotlivých místech, výrobních odvětvích a továrnách apod. přišli s poněkud jinými, konkrétnějšími a speciálnějšími požadavky. Při zpracovávání tohoto oddílu programu se proto musíme snažit vyhnout dvěma krajnostem: jednak nesmíme vynechat žádný z hlavních, základních požadavků, jež mají podstatný význam pro celou dělnickou třídu; jednak se nesmíme pouštět do přílišných podrobností, protože by nebylo účelné přeplnit jimi program.

Požadavek „státní pomoci výrobním sdružením“, který v programu skupiny Osvobození práce je, by měl být podle našeho názoru vůbec vypuštěn. Zkušenosti z jiných zemí i teoretické důvody a specifické rysy ruského života (sklon buržoazních liberálů a policejní vlády koketovat s výrobními družstvy a „držet ochrannou ruku“ nad „lidovým průmyslem“ apod.), to všechno mluví proti zařazení tohoto požadavku. (Před patnácti lety vypadala ovšem celá věc po mnoha stránkách jinak a tehdy bylo zařazení tohoto požadavku do sociálně demokratického programu správné.)

Zbývá nám poslední, třetí oddíl praktické části programu: požadavky týkající se rolníků. .V programu skupiny Osvobození práce nacházíme jeden takový požadavek, a to požadavek „radikální revize našich agrárních vztahů, tj. podmínek, za nichž lze vykupovat půdu a přidělovat ji rolnickým společenstvím. Právo odmítnout příděl a vystoupit z občiny ať je poskytnuto těm rolníkům, kteří to budou považovat pro sebe za výhodné, atd.“

Myslím, že hlavní myšlenka, která je zde vyjádřena, jé naprosto správná a že sociálně demokratická dělnická strana opravdu musí ve svém programu vyslovit příslušný požadavek (říkám příslušný, neboť některé změny mi při padají žádoucí).

Chápu otázku takto. Rolnická otázka v Rusku se podstatně liší od rolnické otázky na Západě, ale liší se jen tím, že na Západě jde skoro výhradně o rolníka v kapitalistické,. buržoazní společnosti, kdežto v Rusku jde hlavně o rolníka, který je stejně (ne-li víc) sužován předkapitalistickými institucemi a vztahy, trpí přežitky feudalismu. Rolnictvo na Západě jakožto třída, z níž vycházeli bojovníci proti absolutismu a proti feudálním přežitkům, už svou úlohu dohrálo, kdcžto v Rusku dosud ne. Na Západě se průmyslový proletariát už dávno ostře oddělil od vesnice a toto jeho oddělení je dnes už zakotveno příslušnými právními institucemi. V Rusku je „průmyslový proletariát svým složením i existenčními podmínkami do značné míry ještě spjat s vesnicí“ (P. B. Axelrod, cit. brožura, s. 11). Je sice pravda, že rozklad rolnictva na maloburžoazii a námezdní dělníky postupuje u nás bouřlivě a překvapivě rychle, ale ještě zdaleka neskončil a hlavně probíhá stále ještě v rámci starých, feudálních institucí, které spoutávají všechno rolnictvo těžkými řetězy vzájemného ručení a fiskální občiny. A tak ruský sociální demokrat, i když patří (jako pisatel těchto řádků) k rozhodným odpůrcům ochrany nebo podpory drobných vlastníků nebo drobných rolníků v kapitalistické společnosti, tj. i když se i v agrární otázce staví (jako pisatel těchto řádků) po bok oněch marxistů, kterým teď kdejaký buržoa a oportunista s oblibou spílá „dogmatiků“ a „pravověrných“, může a musí být pro to — aniž se jakkoli zpronevěřuje svému přesvědčení, ale naopak právě pro toto své přesvědčení — může a musí být pro to, aby dělnická strana vepsala na svůj štít podporu rolnictva (nikoli ovšem jako třídy drobných vlastníků a drobných rolníků), pokud je toto rolnictvo s to zapojit se do revolučního boje proti všem pozůstatkům feudalismu, zejména pak proti absolutismu. Vždyť přece my, sociální demokraté, prohlašujeme, že jsme ochotni podporovat i velkoburžoazii, pokud bude s to zapojit se do revolučního boje proti uvedeným jevům — jak bychom tedy mohli odmítnout tuto podporu mnohamiliónové třídě drobné buržoazie, která se postupně mění v proletariát a splývá s ním? Jestliže podpora liberálních požadavků velkoburžoazie ještě neznamená, že podporujeme velkoburžoazii, pak ani podpora demokratických požadavků maloburžoazie ještě zdaleka neznamená, že podporujeme maloburžoazii: naopak právě ony vývojové možnosti, které se Rusku otevřou, až si vydobude politické svobody, přivodí velmi rychle zánik malovýroby pod údery kapitálu. Myslím, že v tomto bodě nebudou mezi sociálními demokraty žádné spory. Takže otázka zní: 1. jak vypracovat takové požadavky, aby nebyly pouhou podporou drobných rolníků v kapitalistické společnosti? a 2. je naše rolnictvo alespoň zčásti s to zapojit se do revolučního boje s pozůstatky feudalismu a s absolutismem?

Začněme druhou otázkou. Jistě nebude nikdo popírat, že mezi ruským rolnictvem jsou revoluční síly. Víme, že rolníci i po reformě povstali proti statkářům nebo jejich správcům a úředníkům, kteří je hájili, víme, že v zemědělství došlo k vraždám, vzpourám apod. Víme, že mezi rolnictvem (v němž i jeho ubohé zlomky vzdělání už začaly probouzet pocit lidské důstojnosti) roste pobouření proti nelidské zvůli smečky vznešených obejdů, kterou poštvali proti rolnictvu pod titulem obvodních náčelníků. Víme, že milióny prostých lidí stále častěji hladovějí, a ti se nebudou natrvalo jen nezúčastněně dívat na tyto „zásobovací obtíže“. Víme, že mezi rolnictvem se šíří sektářství a rozumářství a politické protestní akce pod náboženskou slupkou jsou jevem, který je na určitém vývojovém stupni typický pro každý národ, nejen pro Rusko. Nemůže být tedy nejmenších pochyb, že mezi rolnictvem jsou revoluční síly. Nemyslíme si, že by tyto síly byly bůhvíjak mohutné, nezapomínáme ani na politickou nezralost a zaostalost rolnictva, rozhodně si nijak nezastíráme rozdíl mezi „ruskou vzpourou, nesmyslnou a krutou“ a revolučním bojem, rozhodně nezapomínáme, kolik nejrůznějších možností má vláda k politickému klamání a demoralizování rolnictva. Ale z toho všeho plyne jen to, že by bylo neuvážené prohlašovat za nositele revolučního hnutí rolnictvo, že by byla nerozumná taková strana, která by revolučnost svého hnutí podmínila revolučním smýšlením rolnictva. Jenže my nic takového nehodláme ruským sociálním demokratům navrhovat. Říkáme jen, že dělnická strana nesmí opominout revoluční síly, které jsou i mezi rolnictvem, že musí těmto silám poskytnout podporu, nechce-li porušit základní myšlenkový odkaz marxismu a dopustit se obrovské politické chyby. Zda se tyto revoluční síly mezi ruským rolnictvem dokáží projevit alespoň tak, jako se projevili západoevropští rolníci při svržení absolutismu, to je otázka, na kterou dějiny dosud neodpověděly. Jestli to nedokáží, pak tím nijak neutrpí ani dobré jméno sociáiní demokracie, ani její hnutí, protože to nebude její vina, že rolnictvo nereagovalo (možná že nebylo s to reagovat) na její revoluční výzvu. Dělnické hnutí jde a půjde svou cestou, i kdyby je velkoburžoazie nebo maloburžoazie nevím jak zrazovala. Jestli to dokáží, pak by sociální demokracie, která by při tom rolnictvo nepodpořila, navždy ztratila své dobré jméno a právo považovat se za předního bojovníka za demokracii.

Teď přejdeme k první otázce, kterou jsme si před chvílí položili. Musíme říci, že požadavek „radikální revize agrárních vztahů“ nám připadá nejasný: mohl být dostačující před patnácti lety, ale sotva bychom se s ním mohli spokojit dnes, kdy musíme jednak poskytnout materiál jako vodítko pro agitaci, jednak se distancovat od obhájců malorolnictva, kterých je dnes v ruské společnosti tolik a kteří mají tak „vlivné“ stoupence, jako jsou pánové Pobědonoscev, Vitte a další vysocí úředníci ministerstva vnitra. Dovolíme si předložit soudruhům k posouzení asi takovouto formulaci třetího oddílu praktické části našeho programu:

„Ruská sociálně demokratická dělnická strana podporuje. každé revoluční hnutí proti současnému státnímu a společenskému zřízení, a proto prohlašuje, že bude podporovat rolnictvo, pokud bude s to zapojit se do revolučního boje proti absolutismu jako třída, která nejvíce trpí bezprávným. postavením ruského lidu a pozůstatky nevolnictví v ruské společnosti.

Vycházejíc z této zásady, ruská sociálně demokratická dělnická strana požaduje:

1. Zrušit výkupní platby, obrok i všechny povinnosti připadající v současné době na rolnictvo jakožto poplatníky.

2. Vrátit lidu peníze, o které rolníky okradla vláda a statkáři ve formě výkupních plateb.

3. Zrušit vzájemné ručení a všechny zákony, které rolníkovi nedovolují volně disponovat s jeho půdou.

4. Odstranit všechny pozůstatky nevolnické závislosti rolníků na statkářích, ať už tyto pozůstatky vyplývají ze zvláštních zákonů a institucí (např. postavení rolníků a dělníků v oblasti uralských dolů a hutí), nebo z toho, že rolnické a statkářské pozemky stále ještě nejsou rozparcelovány (např. pozůstatky služebnosti v Západním kraji[98]), nebo z toho, že statkáři odřezali rolníkům půdu, čímž se rolníci de facto dostávají do zoufalého postavení dřívějších robotníků.

5. Poskytnout rolníkům právo dožadovat se soudně snížení nepřiměřeně vysokého pachtovného a stíhat za lichvářství statkáře a vůbec všechny osoby, které využívají bídy rolníků a uzavírají s nimi zotročující smlouvy.“

Tento návrh musíme zdůvodnit zvláš podrobně nikoli proto, že by tato část programu byla nejdůležitější, ale proto, že je nejspornější a má nejdále k obecně vžitým a všemi sociálními demokraty uznávaným pravdám. Úvodní věta o (podmíněné) „podpoře“ rolnictva se nám zdá nutná proto, že přísně vzato proletariát nemůže a nesmí chránit zájmy třídy drobných vlastníků; může ji podporovat jen potud, pokud je tato třída revoluční. A protože v dnešní době je ztělesněním veškeré zaostalosti Ruska, veškerých pozůstatků nevolnictví, bezpráví a „patriarchálního“ útlaku právě samoděržaví, musíme říci, že dělnická strana podporuje rolnictvo jen potud, pokud je schopno revolučního boje proti samoděržaví. Tato věta zřejmě nejde dohromady s následující větou z návrhu skupiny Osvobození práce: „Hlavní oporou absolutismu je právě politická lhostejnost a duchovní zaostalost rolnictva.“ Jenže to není rozpor v teorii, ale ve skutečném životě, neboť rolnictvo (tak jako třída drobných vlastníků vůbec) se vyznačuje dvojími rysy. Abychom nemuseli opakovat známé politickoekonomické argumenty, dokazující vnitřní rozporuplnost rolnictva, uveďme následující Marxovu charakteristiku francouzského rolnictva ze začátku 50. let:

„Dynastie Bonapartů není představitelkou revolučního, nýbrž konzervativního rolníka, není představitelkou rolníka, který se snaží vymanit ze svých sociálních existenčních podmínek omezených parcelou, nýbrž rolníka, který je naopak chce upevnit, není představitelkou toho venkovského lidu, který chce svou vlastní energií ve spojení s městy svrhnout starý řád, nýbrž naopak toho lidu, který se tupě uzavírá do tohoto starého řádu a přeje si, aby ho přízrak císařství zachránil i s jeho parcelou a dal mu výsadní postavení. Dynastie Bonapartů nereprezentuje rolníkovo osvícení, nýbrž rolníkovu pověru, nereprezentuje jeho úsudek, nýbrž jeho předsudek, nereprezentuje jeho budoucnost, nýbrž jeho minulost, nereprezentuje jeho moderní Cevenny, nýbrž jeho moderní Vendée“ (Der 18. Brumaire, S. 99)[99]. Právě proto musí dělnická strana podporovat to rolnictvo, které se snaží svrhnout „starý řád“, což je v Rusku především a hlavně samoděržaví. Ruští sociální demokraté vždycky uznávali, že z narodnické doktríny a orientace musí oddělit revoluční stránku a tu převzít. V programu skupiny Osvobození práce je to vyjádřeno nejen ve výše uvedeném požadavku „radikální revize“ atd., ale i v těchto slovech: „Ostatně je samozřejmé, že lidé, kteří jsou v přímém styku s rolnictvem, by mohli i v dnešní době svou činností v tomto prostředí prokázat socialistickému hnutí v Rusku důležitou službu. Sociální demokraté nejenže takové lidi od sebe neodradí, ale vynaloží všechno úsilí, aby se s nimi dohodli o hlavních zásadách a způsobech své činnosti.“ Před patnácti lety, kdy ještě byly živé tradice revolučního narodnictví, takové prohlášení stačilo, ale dnes musíme sami začít s projednáváním „hlavních zásad činnosti“ mezi rolnictvem, chceme-li, aby se sociálně demokratická dělnická strana stala předním bojovníkem za demokracii.

Nepovedou však naše požadavky k podpoře rolnického vlastnictví, a nikoli k podpoře rolníků jako osob? K upevnění malých hospodářství? Odpovídají celkovému průběhu kapitalistického vývoje? Proberme si tyto otázky, které jsou pro marxistu tak důležité.

O prvním a třetím požadavku může být mezi sociálními demokraty stěží spor, pokud jde o podstatu věci. Druhý požadavek vyvolá pravděpodobně různé názory, i pokud jde o podstatu. Domníváme se, že v jeho prospěch mluví tyto důvody: 1. je faktem, že výkupními platbami statkáři rolníky vyloženě okradli, protože se platilo nejen za půdu, ale i za nevolnictví, a že vláda vybrala od rolníků víc, než splatila statkářům; 2. nemáme důvod dívat se na tento fakt jako na nějakou uzavřenou věc, odloženou už do historického archívu, protože tak se na rolnickou reformu nedívají ani naši urození vykořisťovatelé, kteří teď vykřikují, jaké „oběti“ tehdy přinesli; 3. právě teď, kdy milióny rolníků už chronicky hladovějí a kdy vláda vyhazuje milióny na dary statkářům a kapitalistům a na dobrodružnou zahraniční politiku a přitom se hrdlí o každý groš, který má vydat na pomoc hladovějícím, právě teď je na místě a načase připomenout, jak lid doplácí na hospodaření absolutistické vlády, sloužící zájmům privilegovaných tříd; 4. sociální demokraté nemohou lhostejně přihlížet, jak rolnictvo hladoví a hlady umírá. O tom, že hladovějícím se musí poskytovat co nejrozsáhlejší pomoc, nebylo mezi ruskými sociálními demokraty nikdy sporu. A sotva bude někdo tvrdit, že tu lze opravdově pomoci bez revolučních opatření; 5. vyvlastnění údělných pozemků a větší uvolnění obchodu se šlechtickou půdou, tj. to, co by následovalo po realizaci navrhovaného požadavku, by prospělo celému společenskému vývoji Ruska. Proti navrhovanému požadavku by nám asi především namítli, že je „nesplnitelný“. Kdyby toto tvrzení bylo podepřeno jen frázemi proti „revolucionářství“ a „utopismu“, pak říkáme už napřed, že nás takové oportunistické fráze nijak nepostraší a že jim nepřikládáme vůbec žádný význam. Bude-li však toto tvrzení podepřeno analýzou ekonomických a politických podmínek našeho hnutí, pak plně uznáme, že je potřeba tuto otázku podrobněji projednat a že polemika tu bude jen na prospěch věci. Poznamenejme, že tento požadavek není kladen samostatně, nýbrž že je součástí požadavku podporovat rolnictvo, pokud je revoluční. Jakým způsobem a jak široce se tyto síly mezi rolnictvem projeví, na to odpovědí až dějiny. Pokud by se „splnitelností“ požadavků myslelo to, zda odpovídají dané konjunktuře ekonomických a politických poměrů, a nikoli zda jsou celkově v souladu se zájmy společenského vývoje, pak by takové kritérium bylo naprosto nesprávné, jak přesvědčivě dokázal Kautsky ve své polemice proti Rose Luxemburgové, která poukazovala na „nesplnitelnost“ (pro polskou dělnickou stranu) požadavku nezávislosti Polska. Kautsky tehdy uváděl (neklame-li nás paměť) jako příklad požadavek erfurtského programu, kde se mluví o tom, že vysocí státní úředníci mají být voleni lidem. „Splnitelnost“ tohoto požadavku je v dnešním Německu více než pochybná, ale nikdo ze sociálních demokratů nenavrhoval stěsnávat své požadavky do úzkého rámce toho, co je v daném okamžiku a za daných podmínek možné.

Dále, pokud jde o čtvrtý bod, nebude asi nikdo v zásadě nic namítat proti tomu, že sociální demokraté musí nutně přijít s požadavkem, aby byly odstraněny všechny pozůstatky nevolnické závislosti. Půjde asi jen o formulaci tohoto požadavku a dále o jeho šíři, tj. má-li se do něho pojmout například požadavek zavést opatření, která by odstranila faktickou robotní závislost rolníků vzniklou odřezáním rolnické půdy v roce 1861. Podle našeho názoru by se tato otázka měla řešit pozitivně. Nesmírný význam toho, že robota (odpracovávání) v zemědělství ještě přežívá, byl v literatuře jasně doložen, stejně jako to, že tento přežitek nesmírně brzdí společenský pokrok (a vývoj kapitalismu). Jistěže vývoj kapitalismu vede a nakonec přivodí „sám sebou, přirozeně“, odstranění těchto přežitků, ale tyto přežitky mají jednak velmi tuhý kořínek, takže s nějakým jejich rychlým odstraněním se nedá počítat, a jednak — a to je hlavní — „přirozená cesta“ neznamená nic jiného než vymírání rolníků, kteří jsou de facto (odpracováváním atd.) připoutáni k půdě a zotročeni statkáři. Pochopitelně že sociální demokraté nemohou ve svém programu přejít tuto otázku mlčením. Někdo se nás může zeptat: jak by se dal tento požadavek splnit? Myslíme, že v programu o tom není třeba mluvit. Jistěže splnění tohoto požadavku (které závisí stejně jako splnění skoro všech požadavků tohoto oddílu na síle revolučních sil mezi rolnictvem) si vyžádá, aby místní volené rolnické výbory důkladně zvážily místní podmínky — rolnické výbory jako protiváha šlechtických výborů, které provedly svou „zákonnou“ loupež v 60. letech; demokratické požadavky programu určují dostatečně jasně, jakých demokratických institucí by k tomu bylo zapotřebí. A to by byla ta „radikální revize agrárních vztahů“, o níž se mluví v programu skupiny Osvobození práce. Jak už jsme řekli, souhlasíme v zásadě s tímto bodem návrhu skupiny Osvobození práce a přáli bychom si jen 1. stanovit podmínky, za nichž proletariát může bojovat za třídní zájmy rolnictva; 2. charakter revize stanovit takto: odstranění pozůstatků nevolnické závislosti; 3. vyjádřit požadavky konkrétněji. — Tušíme další námitku: revize odřezaných pozemků atd. musí znamenat, že tato půda bude navrácena rolníkům. To je jasné. Ale neupevní to drobné vlastnictví, malou parcelu? Cožpak si mohou sociální demokraté přát, aby bylo velké kapitalistické hospodářství, které je — možná — provozováno na pozemcích ukradených rolníkům, nahrazeno drobným hospodářstvím? Vždyť to by bylo reakční opatření! Odpovídáme: nahrazení velkého hospodářství hospodářstvím drobným je bezesporu reakční, a my se za ně nesmíme stavět. Ale vždyť probíraný požadavek je podmíněn tím, že mají být „odstraněny pozůstatky nevolnické závislosti“, a tudíž nemůže vést k rozdrobení velkých hospodářství; vztahuje se jen na stará hospodářství v podstatě čistě robotního typu, a ve srovnání s nimi je rolnické hospodářství zbavené veškerých středověkých omezení (viz bod 3) pokrokové, a nikoli reakční. Není ovšem snadné vést zde dělicí čáru, a my si také vůbec nemyslíme, že kterýkoli požadavek našeho programu bude „snadno“ splnitelný. Naší věcí je naznačit hlavní zásady a hlavní úkoly a o jednotlivosti se už dokáží postarat ti, kteří budou tyto úkoly prakticky řešit.

Poslední bod směřuje k témuž cíli jako bod předchozí: k boji proti všem (na ruském venkově tak hojným) pozůstatkům předkapitalistického způsobu výroby. Víme, že rolnický pacht v Rusku bývá velmi často jen zástěrkou přežívající roboty. Tuto myšlenku jsme si vypůjčili od Kautského, který poukazoval na to, že v Irsku už Gladstonova liberální vláda vydala v roce 1881 zákon, podle něhož mají soudy právo snížit neúměrně vysoké pachtovné, a proto zařadil mezi žádoucí požadavky i tento: „Snížení neúměrně vysokého pachtovného soudními orgány k tornu účelu ustavenými“ (Reduzierung übermässiger Pachtzinsen durch dazu eingesetzte Gerichtshöfe). V Rusku by to bylo zvlášť užitečné (samozřejmě při demokratičnosti takových soudů) k vytlačení roboty. Domníváme se, že by se k tomu mohl připojit i požadavek, aby se vydal zákon i proti lichvářským půjčkám poskytovaným na podkladě zotročujících smluv; na ruském venkově jsou tyto smlouvy tak strašně rozšířené, tak nemilosrdně vysávají rolníka jakožto dělníka a tak strašně brzdí sociální pokrok, že je nejvyšší čas začít proti nim bojovat. A zjistit zotročující, lichvářský charakter smlouvy by nebylo pro soud o nic těžší než zjistit neúměrnou výši pachtovného.

Zkrátka a dobře, navrhované požadavky směřují podle našeho mínění ke dvěma hlavním cílům: 1. k odstranění všech předkapitalistických, nevolnických institucí a vztahů na vesnici (doplněk k těmto požadavkům je obsažen v prvním oddílu praktické části programu); 2. k tomu, aby třídni boj na vesnici se stal otevřenější a uvědomělejší. Myslíme si, že právě tyto zásady by se měly stát vodítkem pro sociálně demokratický „agrární program“ v Rusku; musíme se energicky distancovat od veškerých tendencí zmírnit třídní boj na vesnici, kterých je v Rusku tolik. Vládnoucí liberálně narodnický směr má právě tuto tendenci. My ji musíme rázně odmítnout (jako se stalo v Příloze ke zprávě ruských sociálních demokratů na mezinárodním kongresu v Londýně), přitom však nesmíme zapomínat, že máme narodnictví vyloupnout jeho revoluční jádro. „Pokud bylo narodnictví revoluční, tj. pokud vystupovalo proti stavovsko-byrokratickému státu a proti barbarským formám vykořisťování a utlačování lidových mas, které tento stát podporoval, potud muselo být pojato s příslušnými změnami jako ústrojný prvek do programu ruské sociální demokracie“ (Axelrod, O současných úkolech a taktice, s. 7). Na ruské vesnici se v dnešní době prolínají dvě hlavní formy třídního boje: 1. boj rolnictva proti privilegovaným pozemkovým vlastníkům a proti pozůstatkům nevolnictví; 2. boj vznikajícího vesnického proletariátu proti vesnické buržoazii. Pro sociální demokraty má samozřejmě větší význam tento druhý boj, musí však podporovat i první, pokud to není v rozporu se zájmy rozvoje společnosti. Není náhodné, že rolnická otázka měla a má v ruské společnosti a v ruském revolučním hnutí tak významné místo: je to jen odraz toho, že i první boj je stále ještě velmi důležitý.

Na závěr musíme ještě varovat před eventuálním nedorozuměním. Mluvili jsme o „revoluční výzvě“ sociální demokracie adresované rolnictvu. Neznamená to tříštit síly, a tím oslabovat tak nezbytné soustřeďování sil na práci mezi průmyslovým proletariátem? Vůbec ne. Že je takové soustředění sil nezbytné, to uznávají všichni ruští sociální demokraté a je to výslovně řečeno i v návrhu skupiny Osvobození práce z roku 1885 i v brožuře Ukoly ruských sociálních demokratů z roku 1898. Není tedy rozhodně nejmenší důvod k obavám, že sociální demokraté budou tříštit své síly. Program není přece instrukce: program má obsáhnout celé hnutí, kdežto v praxi se pak dostává do popředí jednou ta, podruhé zas jiná stránka hnutí. Nikdo nebude proti tomu, že v programu se má mluvit nejen o průmyslových, ale i o zemědělských dělnících, ačkoli by přitom žádného ruského sociálního demokrata zatím ani nenapadlo posílat za dnešní situace soudruhy na vesnici. Ale dělnické hnutí samo i bez našeho úsilí nutně povede k rozšíření demokratických myšlenek na vesnici. „Při agitaci založené na hospodářských zájmech musí sociálně demokratické kroužky nutně narazit na fakta, která názorně ukáží, jak velmi blízko k sobě mají zájmy průmyslového proletariátu a zájmy rolnictva“ (Axelrod, ib., s. 13), a právě proto ruští sociální demokraté tak naléhavě potřebují „Agrarprogramm“ (v uvedeném smyslu; přísně vzato to ovšem žádný „agrární program“ není). V naší propagandě a agitaci neustále narážíme na takové rolníky, kteří pracují jako tovární dělníci, ale jsou s vesnicí ve styku, mají tam příbuzenstvo, rodinu a dojíždějí tam. Otázky výkupních plateb, vzájemného ručení a pachtovného vesměs živě zajímají i velkoměstského dělníka (nemluvě např. o uralských dělnících, kam už také pomalu proniká sociálně demokratická propaganda a agitace). Nesplnili bychom svou povinnost, kdybychom se nepokusili dát sociálním demokratům a uvědomělým dělníkům, kteří občas přijdou na vesnici, přesné vodítko. Dále nesmíme zapomínat ani na vesnickou inteligenci, například na učitele obecných škol, kteří jsou po hmotné i duchovní stránce v tak ubohém postavení a tak zblízka vidí a sami na sobě cítí bezpráví a útlak lidu, že se mezi nimi docela jistě rozšíří sympatie k sociální demokracii (jakmile hnutí dále poroste).

Podle našeho názoru by tedy měl program Sociálně demokratické dělnické strany Ruska poukázat na: 1. základní charakter hospodářského vývoje Ruska; 2. nutné důsledky kapitalismu: rostoucí bídu a rostoucí pobouření dělnictva; 3. třídní boj proletariátu jakožto základ našeho hnutí; 4. konečné cíle sociálně demokratického dělnického hnutí — jeho snahu vydobýt si k dosažení těchto cílů politickou moc — mezinárodní charakter hnutí; 5. nezbytnou političnost třídního boje; 6. to, že ruský absolutismus, z něhož vychází bezpráví a útlak lidu a který chrání vykořisťovatele, je hlavní překážkou dělnického hnutí a že proto vybojování politických svobod, nutné i v zájmu vývoje celé společnosti, je nejbližším politickým úkolem strany; 7. to, že strana bude podporovat všechny strany a vrstvy obyvatelstva bojující proti absolutismu a že povede boj proti demagogickým intrikám naší vlády; dále uvést 8. výčet základních demokratických požadavků; 9. požadavků ve prospěch dělnické třídy a 10. požadavků ve prospěch rolnictva s vysvětlením jejich celkové povahy.

Jsme si plně vědomi, jak obtížné je podat zcela uspokojivou formulaci programu, nemůžeme-li uspořádat celou řadu porad se soudruhy. Přesto se však domníváme, že se do této práce musíme pustit a (z výše uvedených příčin) déle ji neodkládat. Doufáme, že nám budou nápomocni všichni teoretikové strany (v čele s členy skupiny Osvobození práce) i všichni socialisté, kteří prakticky působí v Rusku (a nejen sociální demokraté; velmi rádi bychom slyšeli i názor socialistů jiných frakcí a ochotně otiskneme i jejich vyjádření), a všichni uvědomělí dělníci.


Napsáno koncem roku 1899
Poprvé otištěno roku 1924
Sobranije sočiněnij N. Lenina (V. Uljanova), sv. I
Podle rukopisu


Poznámky:

92 Návrh programu naší strany napsal Lenin ve vyhnanství. Svědčí o tom Leninova poznámka na rukopisu „1899“ a rovněž dopis redakční skupině listu Rabočaja gazeta). V rukopise se uvádí rok 1900, což lze patrně vysvětlit tím, že číslo listu, pro které byl Návrh určen, mělo vyjít v roce 1900. Návrh programu naší strany je pokračováním Leninových prací o programových otázkách, na nichž začal pracovat ve vězení v letech 1895—1896 (viz Návrh a výklad programu sociálně demokratické strany, Sebrané spisy 2).

93 Viz K. Marx-B. Engels, Spisy 34, Praha 1971, s. 167.

94 Viz K. Marx, Kapitál I.

95 Erfurtský program Sociálně demokratické strany Německa býl přijat v říjnu 1891 na sjezdu v Erfurtu. Ve srovnání s gothajským programem z roku 1875 znamenal krok vpřed; vycházel z marxistického učení o nevyhnutelném zániku kapitalistického výrobního způsobu a jeho nahrazení socialistickým výrobním způsobem a zdůrazňoval, že dělnická třída musí vést politický boj, že strana je organizátorkou tohoto boje apod. Nicméně i erfurtský program měl řadu chyb. Engels podrobil návrh erfurtského programu zevrubné kritice, varoval před oportunistickou deformací marxismu v programových otázkách a k jednotlivým bodům navrhl řadu oprav (viz Ke kritice návrhu sociálně demokratického programu z roku 1891. K. Marx-B. Engels, Spisy 22, Praha 1967, s. 267 až 282); byla to v podstatě kritika oportunismu celé II. internacionály. Avšak vedení německé sociální demokracie zatajilo stranickým masám Engelsovu kritiku, takže se k jeho velmi závažným připomínkám při vypracovávání definitivního znění programu nepřihlédlo. Erfurtský program mlčky přešel diktaturu proletariátu, což Lenin považoval za jeho hlavní nedostatek, za zbabělý ústupek oportunismu.

96 Lenin připomíná letáky, které vláda vydala v době stávek v letech 1896—1897. V letáku z 15. června 1896 ministr financí S. J. Vitte vyzýval dělníky, aby neposlouchali „štváče“ (socialisty) a čekali zlepšení životních podmínek a ulehčení práce od vlády, „které leží na srdci stejně záležitosti továrníků jako dělníků“. Vitte vyhrožoval tresty za svévolné přerušení práce, což označoval za „nezákonné akce“.

Svaz boje za osvobození dělnické třídy odpověděl na pokus vlády oklamat dělníky těmito „podstrčenými“ letáky tím, že 27. června 1896 vydal tři letáky: Dělníkům tkalcoven a přádelen, Petrohradským dělníkům a Dělníkům Baltského závodu. Usvědčoval v nich Vitteho z farizejství a vyzýval dělníky, aby bojovali tak dlouho, dokud nedosáhnou svého velkého cíle — osvobození dělnické třídy, a kladl řadu požadavků pod pohrůžkou, že nebude-li vláda ochotna je splnit, bude vyhlášena stávka. Svaz boje s odvoláním na zkušenosti petrohradských tkalců psal: „Stávka je naším nejlepším a nejspolehlivějším prostředkem... čím častější budou stávky, tím větší strach budou páni mít a tím rychleji přistoupí na ústupky.“

97 Lenin má na mysli Dočasné ustanovení o konání vojenské povinnosti vysokoškoláků, kteří byli z vysokých škol vyloučeni za vyvolávání hromadných nepakojů, schválené 29. července (10. srpna) 1899, v němž se pravilo: „Čl. 1. Studující vysokých škol za vyvolávání hromadných nepokojů na vysokých školách nebo mimo ně, za podněcování k těmto nepokojům, za smluvené tvrdošíjné neplnění studijních povinností a za podněcování k takovému jednání podléhají na základě níže uvedených ustanovení vyloučení z vysokých škol a povolání k výkonu vojenské služby, i když mají odklad z rodinných důvodů, nebo vzhledem ke svému vzdělání, nebo dosud nedosáhli odvodního věku, nebo byli losováním osvobozeni od služby v armádě. Poznámka: Toto opatření nezbavuje odpovědnosti podle příslušných nařízení ty, kdo se dopustili trestných činů, podléhajících stíhání na základě existujících zákonných ustanovení... Čl. 8. Ti, kteří podléhají povolání k výkonu vojenské služby... a přitom jsou podle lékařskélso dobrozdání neschopni aktivní služby, budou přiděleni ke službám pomocným...“ Studenti měli být povoláni k vojenské službě na jeden až tři roky.

Studenti všech ruských vysokých škol vznesli požadavek, aby Dočasné ustanovení bylo zrušeno (viz Leninův článek Z trestu rukuje 183 vysokoškolských studentů, tento svazek).

98 Služebnost — právo užívat cizího majetku. V tomto případě má Lenin na mysli pozůstatky nevolnické závislosti v Západním kraji. Po reformě z roku 1861 byly rolníkům uloženy další povinnosti ve prospěch statkářů za právo užívat veřejných cest, luk, pastvin, napajedel apod.

99 Viz K. Marx-B. Engels.


Související články:
(Obecné problémy levice)

Socialismus a Praľské jaro (literatura) (10.06.2018)
Socialismus a Praľské jaro (3) (10.06.2018)
Socialismus a Praľské jaro (2) (10.06.2018)
Socialismus a Praľské jaro (10.06.2018)
Tys dopadla, levice! (07.11.2017)
O jakou revoluci ąlo? (13.10.2017)
Naąe politika a 100. výročí dekretu o míru (01.06.2017)
Volby? Volby! (11.04.2017)
Co je levicové? (09.03.2017)
Příchod jara (12.02.2017)
Imperialismus – netradičně jako období čekání na nového globálního hegemona (01.12.2016)
Quod licet Jovi ...? (31.05.2016)
Vrátit víru v budoucnost (29.01.2016)
KKE a "Praľská deklarace" (04.06.2015)
Rentiérský stát (31.05.2015)
Společnost a levice na křiľovatce (26.05.2015)
Deklarace Mezinárodní konference KSČM (24.05.2015)
Úvahy o daląí cestě hnutí (24.05.2015)
Ke dvěma aktuálním otázkám hnutí (24.05.2015)
Kritika současných reformistických tendencí demokratického socialismu (07.05.2015)
Potřeba koalice levice a iniciativ (12.04.2015)
Čeho (ne)třeba se bát (05.02.2015)
Jak skončí kapitalismus? (2) (26.12.2014)
Jak skončí kapitalismus? (26.12.2014)
Sociálně demokratické programy (25.12.2014)
Hegemonie: genealogie pojmu (2) (24.12.2014)
Hegemonie: genealogie pojmu (24.12.2014)
Levice můľe vyhrát (17.12.2014)
Zahájení programové diskuse (19.11.2014)
Spojování sil a společné akce jsou nutné a možné (23.04.2013)
Naše poznanie o spoločnosti alebo Definícia pojmu socializmus. (12.04.2013)
Vzor Fico? (11.02.2013)
O společenských poměrech v Rusku (02.02.2013)
Volby: vítězové a poražení (19.11.2012)
Diskuse na levici (26.06.2012)
Otevřený dopis Michalise Matzavinose adresovaný ÚV KKE (24.06.2012)
K volbám v Řecku (19.06.2012)
Změnit svět bez převzetí moci, marxistické vydání (04.06.2012)
Prožíváme globální jaro (19.05.2012)
O výstupu na vysoké hory (02.11.2011)
SPaS má skutečně potenciál propojit radikální a umírněnou levici (16.06.2011)
Jsou občané sami proti sobě? (31.01.2011)
Výzva k vytvoření Spojenectví Práce a Solidarity (25.11.2010)
Hledejme program pro všechny od středu doleva (19.11.2010)
Jak je to s mírou zisku? (13.11.2010)
Proč si toho nikdo nevšiml? (01.11.2010)
Iluze nesmiřitelnosti (18.10.2010)
Za limit kapitálu (2) (04.10.2010)
Za limit kapitálu (04.10.2010)
Keynes nebyl socialista, ale… (01.10.2010)
Matematický model uplatnenia neoekonómie v komunite (01.10.2010)
Spoločenská objednávka (01.10.2010)
Manifest radikálního liberalismu (14.09.2010)
Na jakou vědu se bude muset levice obrátit? (06.09.2010)
Levice musí začít komunikovat (17.08.2010)
Rušno v levicových intelektuálských kruzích (06.08.2010)
Bez spolupráce na levici nebude hledání cesty úspěšné (02.07.2010)
Připutovalo Internetem . . . (16.03.2010)
Méně rozhořčení – více přemýšlení (Anti-Heller) (14.07.2009)
Anti-Jumr (14.07.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (11) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (10) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (9) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (8) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (7) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (6) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (5) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (4) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (3) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (2) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (20.06.2009)
Schovej babičce její občanku (16.06.2009)
Tahle země není pro starý (14.06.2009)
Jednota levice a budoucnost (18.05.2009)
Co s krizí? (17.05.2009)
Trh a reálný socialismus (06.05.2009)
Zemřel nám Bob (31.03.2009)
Postkomunistický manifest (26.01.2009)
Cesty vpřed bývají i návratem … (12.12.2008)
Sága italské levice „první generace“, aneb co vyváděl krejčí z Ulmu (21.10.2008)
Relativní zmenšování variabilní části kapitálu během akumulace a koncentrace, která ji provází (15.10.2008)
Genese průmyslového kapitalisty (22.09.2008)
Dějinná tendence kapitalistické akumulace (21.09.2008)
Několik poznámek k některým komentářům (08.08.2008)
Marx a dvě linie boje proti moci privilegovaných v dějinách (06.05.2008)
Marx a marxizmus versus Kapitál II. (06.05.2008)
Marx a marxizmus versus Kapitál (28.04.2008)
Historie téměř detektivní (17.04.2008)
O správné správě (04.04.2008)
Test teorie praxí: vezmi ideologii za slovo! (17.03.2008)
Jak S. K. Neumann velebil schumpeterovské podnikatelství… (11.03.2008)
Jan Bystrý, nakladatel (11.03.2008)
Od Lenina až k levičáctví v Česku (21.01.2008)
Bludný kruh české levice (14.01.2008)
Ta událost na Labutí řece (10.12.2007)
Zájem zahraničních komunistických stran o internacionalizaci vzdělávání stranických kádrů (10.12.2007)
Idea Levice (09.08.2007)
Neofeudální manifest? (30.07.2007)
Levice kontra pravice (30.07.2007)
Rovnost (nebo nerovnost) šancí (03.07.2007)
Spravme si poriadok so slovičkami (07.06.2007)
Hleďme si víc toho, co nás spojuje! (01.06.2007)
Proč mladí nechtějí volit konzervativní strany (10.05.2007)
Vzpomínka na Bondyho v Salonu Práva (22.04.2007)
Nejsem zapšklý stařec (22.04.2007)
Pod babylonskou věží (2) (21.04.2007)
Pod babylonskou věží (1b) (21.04.2007)
Pod babylonskou věží (1a) (21.04.2007)
Pod babylonskou věží (21.04.2007)
Hodnoty a zájmy v současné české společnosti (20.04.2007)
Čo príde po ideológii rozvoja a globalizácii? (06.04.2007)
Marx nebyl prorok, ale ... (30.03.2007)
Jsou klasická marxistická paradigmata překonána? (29.03.2007)
677 (XVII. kapitola) (16.03.2007)
Podstata komunismu (11.12.2006)
The opposite of anti-communism is not communism but democracy (05.12.2006)
Protikladem antikomunismu není komunismus, ale demokracie (04.12.2006)
Demokracie je skutečným základem komunistické a socialistické myšlenky (28.11.2006)
Usilujme o pochopení historie – bez předsudků a bez snah o její zneužívání (01.11.2006)
S komunisty se mluví. (18.10.2006)
Nepodpořil jsem Stranu zelených, ale kauzu, kterou zastupuje (12.08.2006)
Sejdeme se u fontány? (30.04.2006)
Lucii k MDŽ (08.03.2006)
Úvaha o vývoji ľudskej spoločnosti (05.03.2006)
Sociální demokracie (02.03.2006)
Dopis delegátům XXI. sjezdu KSČ (25.02.2006)
Co je levice? (07.02.2006)
Potenciálně nejnebezpečnější fáze imperialismu (15.01.2006)
Příčiny neúspěchu sovětského modelu socialismu v ČSSR (05.01.2006)
Předmluva k českému vydání „Zásad komunismu“ (15.12.2005)
Antikomunismus podle Marxe? (14.12.2005)
K pojmu levice dnes (07.12.2005)
Jedna ruka netleská… (28.11.2005)
Nejistý triumf demokratického kapitalismu (15.11.2005)
Volný čas jako ekonomická kategorie (13.11.2005)
Marx není zcela mrtev (06.11.2005)
Pojem socialismu a historická zkušenost (06.11.2005)
Proč je dnes pro nás důležitý Spinoza (06.11.2005)
Tři variace pro Horní Jiřetín a Černice (27.10.2005)
Pohřeb odborové demokracie? (25.10.2005)
Návrat Karla Marxe (16.10.2005)
K otázkám české levice (15.10.2005)
Kuba proti blokádě (13.10.2005)
Smrť politiky a budúcnosť verejnosti (2) (12.10.2005)
Trika a triky proti přirozenosti (05.10.2005)
Smrť politiky a budúcnosť verejnosti (1) (04.10.2005)
Konec klidných časů (26.05.2005)
Zarazilo nás vzývání Stalina a Kim Čong-ila (26.04.2005)
Úvaha (trochu hravá) o svobodě a levici (13.04.2005)
Konference Levicového klubu (17.02.2005)
Víra v pokrok je bláznivá (15.02.2005)
Deset knih českého levičáka (15.02.2005)
Zelená na levačku aneb Proč nemohu být „novodemokratem“ (04.02.2004)
Levicová politika pro 21. století? (30.11.2003)
Politika levice ve věku přechodu (31.05.2002)
Jak Lenin udělal z konkrétního obecné (23.01.2002)
Revoluce! (12.07.2001)

[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Vladimír Iljič Lenin | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
222 (222 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
222 (222 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
163 (163 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
163 (163 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
143 (143 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
171 (171 hl.)
Prohnilý humanismus !!
132 (132 hl.)

Celkem hlasovalo: 1216


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.