Rovnost šancí je jedním z významných atributů spravedlivé společnosti, významnou součástí souboru jejích hodnot a jedním z tradičních cílů politiky nejen levice, ale i pravice. To však nezabraňuje tomu, že jde o princip složitý, a proto bez dalšího upřesnění nutně vágní. Kromě jiného také proto, že při prosazování této ctnosti nutno brát v úvahu mnoho dalších, které ovlivňuje.
V praxi se používá také zrcadlový pojem nerovnosti šancí, s cílem jí snižovat. Takže je možno si vybrat bojovat za rovnost šancí, jež nikdy nebyla a není a snad v budoucnu bude, v krajním případě v království nebeském , nebo proti nerovnosti, která je kolem nás v hojnosti.
Rovnost šancí je nutnou, ale ne postačující podmínkou tvořivého prostředí ve společnosti a základním předpokladem nutné vysoké efektivnosti.
Zde se projevuje dialektika ve své nahotě. Co to je zajistit rovnost šancí lidem s nerovnými schopnostmi? A jde o rovnost šancí k čemu? Představitelé dědictví renesance a Francouzské revoluce řeknou zajisté - ke svobodnému rozvoji a emancipaci. Jenže již Friedrich List, počátkem 19. století (v 1827, kdy Marxovi bylo 9 let) řekl: "Jedinec, sledující své vlastní zájmy, může poškodit zájem veřejný". Dále uvedl, že "jedinci, bez usměrnění společenstvím, jsou divoši". Jak usměrňovat jedince a společnost a čím?
Hodnotový systém společnosti, dle definice, je v podstatě seřazení a uspořádání (dle priorit) etických a ideologických hodnot, jež sdílí jak jednotlivec, tak společnost. Mezi hodnotami individua a společnosti je složitý vztah. To si uvědomili již autoři Komunistického manifestu, když k atributům lepší společnosti přiřadili požadavek, že svoboda jednotlivce má být předpokladem svobody všech. Soubor hodnot společnosti je současně něco jako genetický kód, který předurčuje její chování a vývoj. Žel, tento kód, podobně jako v živém organizmu není imunní vůči vnějším vlivům. Tyto vlivy pak mohou způsobit různé patologické jevy.
Ústředním problémem při pochopení vývoje každé společnosti je identifikace činitelů, které jí drží pohromadě, tj. dělá z prvků celek. Někteří to nazývají řádem společnosti. Podstatou řádu je, jakým způsobem řeší společnost "dialektiku" autonomie a koordinace, jinými slovy, jak dokáže sladit
- svobodu s řídícími zásahy,
- stabilitu (spojitost) se změnou,
- rovnost s hierarchií.
Jak společnost zvládne souhru těchto tří dvojic, v podstatě předurčuje její obraz, povahu i to, jak ji chápou externí pozorovatelé.
Prof. Robert Heilbroner obrátil mou pozornost na myšlenky svého učitele J. A. Schumpetera ( Heilbroner: Embarrassment of Economics, Challenge, November-December 1996, str. 46-49), věnované tomu, jak myslí sociální vědci. Schumpeter došel k závěru, že jsou poháněni vizemi, které nazval "pre-kognitivnými koncepty", Heilbroner myslel, že "gestalt" by byl výraz vhodnější. Oba vědci se shodli na tom, že tyto vize nejsou bez vlivu ideologie, která může zbarvit a tvarovat analýzu. Abych dedukci brutálně zkrátil, domnívám se, že levice je pod vlivem podobného "pre-kognitivního konceptu", a to, že tvůrci spravedlivé společnosti dostanou jako bonus automaticky i společnost efektivnější. Liberálové jsou pod kouzlem obdobného pre-kognitivního konceptu, že zabezpečí-li svobodu a demokracii, pak dostanou jako nepozorovaný bonus také stabilitu. Proto mají jistý problém s pochopením takového jevu, jako jsou dlouhé vlny, či objevení různých bublin, se zvládnutím např. finančních šoků a nárůstu sociální nerovnosti, atd.
Dějiny společenského vývoje jsou dostatečným důkazem toho, že usilovat o rovnost a současně očekávat vyšší produktivitu, je receptem pro neúspěch. Reálný socialismus by mohl vyprávět. Cosi tu zřetelně chybí. Může společenský a ekonomický potenciál vědy a techniky zaplnit alespoň částečně tuto mezeru?
Tento problém je zajímavým, originálním způsobem popsán "top-star" filozofem S. Žižkem, v diskusi s Hardtem a Negri, doslova je v této souvislosti řečeno: "Marxovou základní chybou byl závěr (z těchto pohledů), že nový, vyšší společenský řád (komunismus) je možný, řád, který nejen zachová, ale dokonce zvýší na vyšší stupeň a efektivně a plně uvolní potenciál samo-zvedající se spirály produktivity, jejž kapitalismus v důsledku své vnitřní překážky ('protikladu') znovu a znovu snižuje společensky destruktivními krizemi. Krátce, co Marx přehlédl, řečeno standardními Derrideovými výrazy (Jacques Derrida, 1930-2004, francouzský filozof, T.V.), že tato vnitřní překážka/protiklad, jako 'podmínka nemožnosti' plného využití produktivních sil, je současně také 'podmínkou' její 'možnosti': když zrušíme překážku, vnitřní protiklad kapitalismu, nedostaneme plně odvázané úsilí o produktivitu, až do jejich mezí, ale ztratíme tuto produktivitu, jež se zdála být vytvořena a současně zmenšována kapitalismem - když odstraníme překážku, samotný potenciál snižovaný touto překážkou se vytratí...". Osudy reálného socializmu, zdá se, nejsou zcela v protikladu s tímto názorem.
Že rovnost, je-li ponechána sama sobě, nestačí na úspěšné řízení společnosti, bylo jasné také Schumpeterovi, který řekl (v roce 1942) pár měsíců před svou smrtí (je zajímavé, že tato jeho poslední přednáška nesla název "Pochod do socialismu", v Capitalism, Socialism and Democracy, Harper Torchbook, 1962, s. 417): "žádný společenský systém nemůže fungovat, pokud bude založen výlučně na síti svobodných smluv mezi (právně) rovnocennými smluvními stranami, v nichž se každý neřídí ničím než svými (krátkodobými) prospěchářskými cíli". Pro čtenáře, znalého systémového myšlení, musí takovéto tvrzení znít pochopitelně, protože smlouvy mezi stejnými partnery vyvolají inherentně nestabilní situaci.
V lednu 2006 se objevila (www.project-syndicate.org) poznámka známého R. Dahrendorfa: "...rovnostářské prostředí nepodporuje inovaci a pocit dynamického vývoje. Tvůrčí individua mají snahu opustit společnost, v níž je silný tlak na to nebýt rozdílný. Nerovnost není pouze slučitelná se svobodou, ale často je výsledkem a popudem pro svobodu".
Do jaké míry je tato otázka stále v popředí všeobecného zájmu, potvrzuje i článek posledního laureáta Nobelovy ceny (WSJ, 10. října 2006), Edmunda S. Phelpse: "Dynamický kapitalismus", s podtitulem: "Podnikavost je lukrativní - a spravedlivá". Článek vyvolal živou diskusi v levicových médiích na Západě. Diskuse poukazují na to, že Phelps nezpochybňuje marxistický názor o "právu na stejnou příležitost ke svobodnému rozvoji, který by neměl být převálcován požadavky na vyšší úroveň produktivity pro všechny" (J. Torrance). Phelps nabízí novou definici: "Svobodný rozvoj neklidných podnikatelských géniů by neměl být dušen ze závisti a nelibosti, protože pak svobodný rozvoj těchto zvláště energických lidí bude obětován, aniž by pomohl k svobodnému rozvoji kohokoliv jiného".
Haló noviny, Naše Pravda, 2. 7. 2007, Tibor Vaško
Rovnost (nebo nerovnost) šancí
