O vzrůstající roli lidského kapitálu a inovacích se někdy vyjadřujeme tak trochu jako o přírodním zákoně nebo lépe o nezávislé proměnné, jejíž požadavky bude muset člověk a společnost chtíc nechtíc naplňovat.
Posvátnou krávou klasické ekonomie byl standard, etalon. Např. společenské a nikoli individuální náklady (ať už náklady ricardovské práce nebo jiné náklady) určovaly hodnotu (dnes bychom řekli cenu dlouhého období), tento základ ceny tržní (dnes bychom řekli ceny tak krátkého období, že lze vycházet z fixované nabídky).
V nové době se standardem stává změna všech standardů. Když se včera v době trvalejších standardů výrobce pozitivně od standardů lišil , těžil mimořádný zisk. To, co ale včera přinášelo mimořádný zisk, je teď pomalu podmínka pro to, aby se vůbec udržel nad vodou – o mimořádném zisku ani nemluvě.
Není jedinou reakcí se této situaci poslušně přizpůsobit. Lze se jí také postavit na odpor a na věž vystrčit místo rudomodrého praporu POKROKU a INOVACÍ černobílý prapor REAKCE, stálých a mocí držených POZIC a PRAVD, z pozice vyplývajících nároků, prebend a jistot, prapor Gangu, prapor Tlupy, prapor Klubu.
Myslím, že bychom neměli podceňovat touhu po jistotách, touhu po tom někam (bude-li nejhůř kamkoli) patřit.
To vše by mohlo pokrokářům a liberálům – včetně levicových, ke kterým se sám hlásím - srazit hřebínek a šeredně zamíchat kartama…
A tak nás čeká rozcestí.
A tam na nás čeká jako rovnocenná možnost a varianta neofeudální éra,
na kterou nás napůl smutně a napůl s ironií
duševně připravuje v oblasti sociologie profesor Keller.
V této souvislosti bych si dovolil poněkud melodramatickou konstrukci zakomponovanou spíš do ekonomie.
Melodrama by se dalo nazvat
„Ponaučení z vězňova dilematu“
Na obloze Dějin, kde ještě na obzoru dohasínají požáry uplynulého století,
vystupuje nad tento obzor slovo
PROČ?
psané krvavými písmeny na vlajce ekonomického paradigmatu
PROČ
usilovat o změnu, jen abych se udržel nad vodou?
Dokud byla změna vzácná a nesla šťavnaté ovoce navíc,
sladkou odměnu, která mě někdy dokonce mohla zajistit na celý život,
byla změna vážená a ctěna.
Teď se stala noční můrou.
Teď je změna podmínkou toho, že vůbec smím existovat
– klidná, poctivá, standardní služba, práce a výkon nestačí,
abych se mohl bez doprošování státu zabezpečit
na své klidné stáří bez starostí a nedostatku.
K čertu s takovou trvalou ZMĚNOU
K čertu s takovou trvalou NEJISTOTOU!
Třikrát k čertu s ní!
PROČ
usilovat o změny, aplikovat inovace, inscenovat permanentní převraty ve svém podniku –
PROČ
vlastně podstupovat tuto námahu? Kdysi kdosi řekl, že lepší jednou vyhořet, než se dvakrát stěhovat.
PROČ
jako nomád bez domova musím v čím dál kratších intervalech bourat stan, který jsem včera vybudoval?
PROČ
si nemůžu dovolit přepych spokojenosti, po kterém tak toužím?
Že je to nový přírodní zákon?
Pak tedy k čertu s takovým přírodním zákonem
Třikrát k čertu s ním!
PROČ
vůbec sloužit veřejnosti, zavděčit se jí službou, kterou tato kupující veřejnost oceňuje den ze dne hůř a hůř
PROČ
sloužit, když si nemohu ani na chvíli vydechnout ?
K čertu s trvalou INOVACÍ!
Třikrát k čertu s ní!
PROČ to všechno, PROČ?
Proč nedohodnout Kartel, nezaložit Gang, nevstoupit do Klubu?
Proč nerozsekat na cucky vše, co připomíná soutěž?
Proč nevyhodit do povětří všechny velké, kteří se nechtějí s NÁMI spojit a dohodnout,
Proč nevyhodit do povětří všechny malé, kteří NÁM nechtějí sloužit
Třikrát k čertu s nimi!
Třikrát k čertu se SOUTĚŽÍ!
Thrice to the devil and not only thrice…
Miroslav Tejkl, červenec 2007