
Začnu parafrází známého výroku: Lidé, čtěte! Proč? Protože v levicových intelektuálských kruzích je nyní autorsky rušno.
Je co číst, studovat, o čem přemýšlet, popřípadě se přít. Diskutuje se, kritizuje i chválí několik nakladatelských počinů, kterými byly vydány zajímavé knihy levicových autorů analyzující naši neoliberální současnost. Zvláště kniha Jana Kellera »Tři sociální světy« se stává bestsellerem a kdo ji nezná, je poněkud »out«. Necítím se povolán recenzovat již zmíněnou Kellerovu knihu, nebo kolektivní práci V. Bělohradského, M. Hausera, O. Slačálka, T. Stöckelové a dalších »Kritika depolitizovaného rozumu«. Je ale zajímavé, jak se k »věci« vyjadřují různí autoři.
Nebývá ani zvykem na těchto stránkách zmiňovat Lidové noviny. Ale v jejich recenzi jsem objevil podnětnou myšlenku, se kterou se v obdobné podobě setkávám i v zajímavém článku Jiřího Pehe v internetovém Deníku Referendum. Je v nich otázka a zčásti i výtka týkající se absence reálných východisek politického překonání současného kapitalismu, která autoři neuvedli. Je to správná výtka, ale LN ji adresovaly nesprávným adresátům. To není povinnost autorů. Je jen na nich, zda chtějí na základě své analýzy navrhnout, co dál.
Oproti tomu Jiří Pehe naznačuje přehledně varianty (včetně jejich kritiky) dalšího možného vývoje, které z jeho pohledu přicházejí v úvahu zvláště ve vztahu k sociálnímu státu.
Já se domnívám, že jednoznačným adresátem výtek jsou politické strany. A to se týká všech – pravicových i levicových. Ty z nich, které mají v popisu práce obranu a další vítězný postup liberalismu, to mají jednodušší. Tam se jim jejich vedoucí úloha realizuje snadno za podpory státních institucí a dominantních, s nimi spřízněných ekonomických struktur. A nemalou roli sehrává i faktor, který je vyjádřen lidovou moudrostí: Komu pánbůh, tomu všichni svatí.
Ti, co zrovna »nemusí« neoliberální svět, jsou na tom hůře. Bohužel, nezřídka mnozí z nich mají pocit, že ten největší protivník je ten, kdo jim bere desetiny procenta volební přízně levicového elektorátu. Pak jim již nezbývají síly zabývat se tím, co je od nich napravo a co je připravuje o daleko více procent. Dále, že ideová, až náboženská čistota jimi prosazovaných myšlenek je tak důležitá a cenná, že stojí za rozval akční jednoty širší levice. A pak i zde platí: Mnoho povolaných, málo vyvolených. Jen zřídka vidíme překonání uvedených jevů a nadřazení obecných levicových zájmů. Není to specifikum českých poměrů. Je to stejné v celé Evropě, minimálně v té eurounijní.
Sečteno a podtrženo: Pravdu má Jan Keller ve své práci, kde je nevyslovena prognóza, jež ale je obsažena v celém textu. Dnes se zdají podmínky pro změnu relativně nedobré kvůli velké fragmentaci a individualizaci prohrávající střední třídy, která by měla mít především zájem na změně. Třída elity (ta nejvyšší) je nejen třídou, ale sama sobě i politickou stranou s takovou vedoucí úlohou ve společnosti, o které by se v minulém systému ani nezdálo. Její vedoucí úloha je tak »outsorcovaná«, že rizika z ní vyplývající jsou přenesena mimo tuto třídu, ale zisky a přínosy z ní plynoucí tečou tím správným směrem. Při této konstrukci ani nepotřebuje žádné vlastní ozbrojené milice jako svoji pěst. I to si dovede zajistit dodavatelsky od těch, proti kterým by případně byla použita.
A snad ještě jedna poznámka. Možná, že analýzy současných levicových sociologů stojí na diskutabilních premisách. Jistě lze vést polemiky o třídách, o sociálních skupinách, o interpretaci jevů, o marxismu, neomarxismu, dialektice či jiných sociologických školách a učeních. Zde si vždy vzpomenu na výrok Teng Siao-pchinga, že »je jedno, zda kočka je bílá nebo černá, hlavně když chytá myši«.
Zpět k politickým stranám, radikálně levicovým zvlášť. Nedá mi to doslovně nepřipomenout uměřeného Jiřího Pehe. Ten uvádí myšlenku Michaela Hausera, že »bezútěšnost a beznadějnost dnešního života souvisí s tím, že se dosud chováme jako neurotik. Cítíme, že zásadní společenská změna je to hlavní, ale nechceme věřit, že je možná«. Pokud nebudou strany usilovně a efektivně společně hledat řešení současného stavu společnosti, minimálně té evropské, tak, aby zabránily jejímu dalšímu štěpení k sociální nesouměřitelnosti, pak není důvod, aby relevantně působily v současném politickém prostoru. V takovém případě by bylo potřeba hledat jiné reprezentanty zájmů velké části občanů.
Myslím ale, že je třeba skončit pozitivně a optimisticky: Nemusí být hůře!
Jiří MÁLEK, předseda Společnosti pro evropský dialog
Haló noviny, 6. 8 2010.