Politika levice ve věku přechodu

1. Po 500 letech existence je světový kapitalistický systém poprvé ve skutečné systémové krizi, a proto se nalézáme v přechodu.
2. Výsledek tohoto přechodu je v podstatě nejistý, nicméně poprvé za 500 let je také poprvé reálná perspektiva základní změny, která může, ale také nemusí nutně být pokroková.
3. Za této situace je zásadním problémem světové levice, že strategie pro změnu světa, kterou vypracovala v devatenáctém století, je v troskách, a proto zatím jedná nejistě, se slabostí a všeobecně v mírném stavu deprese.

Chtěl bych vzít tyto tři body, které jsem už podrobně zdůvodnil na jiném místě, jako výchozí předpoklady a zeptat se, jaké jsou jejich důsledky pro strategii levice na nejbližších 10 - 20 let.

Prvním důsledkem je, že jsme nebyli v žádném případě poraženi globálně. Kolaps SSSR nebyl pro světovou levici katastrofou. Dokonce si nejsem jist, zda to vůbec pojmenovat neúspěchem. Pád SSSR nás nejen kolektivně osvobodil od již nepoužitelné leninské strategie a rétoriky, ale také ohromně zatížil světové liberální centrum. To přišlo o strukturální podporu, kterou mu poskytovalo leninské hnutí tím, že dlouho drželo v šachu populární radikalismus svými garancemi „světlých zítřků” opírajícími se o víru v leninskou vyvíjející se současnost.

Nemyslím si také, že globální ofenzíva neo-liberalizmu a tzv. globalizace přiškrtila naše možnosti. Z jedné strany proto, že mnoho z toho je jen trik, který nepřežije přicházející deflaci. Z druhé strany proto, že zrodí a již zrodila své protilátky. Z třetí strany proto, že světový kapitalismus je dnes strukturálně v příliš špatném stavu na to, aby mohl vychutnávat „novou ekonomiku”.

Pro nedostatek času nedostatek času a prostoru zde opět shrnu své stanovisko bez zdůvodnění, které jsem provedl jinde. Vedle politických potíží způsobeným kolapsem leninismu a koncem studené války, kapitál naráží na tři strukturální asymptoty, které nevyléčitelně ochromují jeho schopnost akumulovat kapitál. Jsou to:

1. „deruralizace” (urbanizace, pozn. překl.) světa, která kapitál zbavuje možnosti zabraňovat růstu výdajů na pracovní sílu jako procenta celkové ve světě vytvořené hodnoty;
2. dosažení ekologických mezí toxifikace a těžby neobnovitelných zdrojů, což omezuje schopnost kapitálu snižovat ceny vstupů neustálou externalizací těchto nákladů;
3. šířící se demokratizace světa, projevující se trvale rostoucím lidovým tlakem na zvyšování výdajů na zdraví, vzdělání a záruky celoživotního příjmu, což zase vyvolává tlaky na růst daní jako podílu světově vytvořené hodnoty.

Kapitál se zajisté pořád snaží tyto strukturální tlaky snižovat. Neoliberální ofenzíva posledních desetiletí nebyla nic jiného. Ovšem dlouhodobá křivka vypadá jako nahoru mířící ozubená tyč. I když se dočasně podaří tyto tlaky snížit, další náraz je zesílí ještě víc. Proti tomu se používá demagogie TINA - „není jiné alternativy” (There Is No Alternative), pozn. překladatele), která má oslabit politickou vůli protivníka. Není to nic nového. Když se Gareth Stedman Jones snažil vysvětlit relativní politickou stabilitu Velké Británie koncem 19. století, připisoval to „zřejmé nevyhnutelnosti kapitalismu” a „jeho zřejmé jeho nezranitelnosti”. První světová válka podobné pocity na dlouhou dobu zlikvidovala. Nyní se tyto názory znovu oživují, nebo se o to pravice alespoň snaží.

Máme li se podívat na strategii levice pro 21. století, musíme si připomenout její dřívější strategii. Levicová strategie vyvinutá v druhé polovině 19. století a více-méně odmítnutá v poslední třetině 20. století (symbolicky 1848 - 1968) byla velmi jasná. Byla to tzv. strategie dvou kroků: nejdřív uchopit státní moc a pak pomocí této moci změnit svět. Musíme k ní poznamenat tři věci:

(1) V té době byla pravděpodobně jedinou možností, protože při jakékoli jiné strategii by bylo hnutí prostě rozdrceno státní mocí.

(2) Tuto strategii zvolila všechna velká hnutí: obě větve světového socialistického hnutí, sociální demokraté i komunisté, stejně jako národně-osvobozenecké hnutí.

(3) Strategie selhala, protože uspěla. V období 1945 – 1970 přišly skoro všude k moci všechny tři typy hnutí, přičemž žádné z nich nebylo schopno změnit svět, což přivedlo k nynějšímu hlubokému rozčarování ze zmíněné strategie a odmítání státu jako vážnému socio-psychologickému důsledku tohoto zklamání.

Po roce 1968 věnovala různá stará i nová hnutí enormní úsilí pokusům o alternativní strategie, navíc došlo ke zdravému posunu ve vzájemných vztazích proti-systémových hnutí, kde podstatně zeslábly vražedné denunciace a zlomyslné bitvy včerejška, což je kladný vývoj, který zatím nedoceňujeme. Chtěl bych navrhnout jisté směry, ve kterých by se myšlenka alternativní strategie mohla dále vyvíjet.

(1) Rozšiřovat ducha „Porto Alegre”. Co je tento duch? Definoval bych jej jako celosvětové, nehierarchické propojování světové rodiny antisystémových hnutí za účelem prosazování (a) intelektuální jasnosti; (b) militantních akcí založených na lidové mobilizaci, které budou lidé vnímat jako bezprostředně užitečné pro svůj vlastní život; (c) pokusů o argumentaci ve prospěch dlouhodobějších dlouhodobějších a podstatnějších změn.

Duch Porto Alegre má tři rozhodující prvky. Je to volná struktura, více méně podobná tomu, co Jesse Jackson nazval „duhová aliance”. Je to struktura, která spojila ve světovém měřítku hnutí z Jihu a Severu, a to nikoli na pouhém symbolickém základě. Je militantní jak intelektuálně (neusiluje o globální shodu s duchem Davosu), tak politicky (v tom smyslu, jak byla militantní hnutí roku 1968). Samozřejmě, ještě se ukáže, zda takto volně strukturované světové hnutí bude schopno udržet se smysluplně pohromadě a jakými prostředky bude schopno vyvinout taktiku boje. Právě díky své volné struktuře se však dá těžko potlačit a povzbuzuje váhavou neutralitu centristických sil.

(2) Používat defenzivní volební taktiku. Pokud světová levice uplatní volně strukturovanou, mimo-parlamentní militantní taktiku, okamžitě to vyvolá otázku našeho postoje k volebním procesům. Považovat je za rozhodující nebo za irelevantní je jako Skylla a Charybdis. Volební vítězství sice nezmění svět; ale nelze je opomíjet. Je to podstatný mechanismus ochrany bezprostředních potřeb světové populace proti útokům na dosažené výhody. Tyto boje je třeba vést, aby se minimalizovaly ztráty, které by mohla způsobit světová pravice prostřednictvím svého vlivu na vlády.

Tímto se však volební taktika stává čistě pragmatickou záležitostí. Jakmile neuvažujeme o uchopení státní moci jako způsobu přeměny světa, stává se taktika otázkou menšího zla a rozhodovat, co je menší zlo, nutno případ od případu a v konkrétních okamžicích. Částečně to závisí na povaze volebního systému. Se systémem „vítěz bere vše” nutno nakládat jinak, než se systémem dvojkolovým nebo se systémem s proporcionální representací. Ale obecnou směrnicí by měla být  „pluralitní levice”, což je současné heslo ve Francii, v Latinské Americe vyjadřované slovy frente amplio. Ve světové levici existuje mnoho stranických a skupinových tradic. Většinou jsou to relikvie jiné éry, ale mnoho lidí podle nich stále volí. Protože volby ve státě jsou pragmatickou věcí, je rozhodující vytvoření aliancí, které budou respektpvat tyto tradice a přitom reálně usilovat o 51%, což má pragmatickou cenu. Ale žádné tančení v ulicích, když vyhrajeme! Vítězství je jen obrannou taktikou.

(3) Neustále prosazovat demokratizaci. Nejpopulárnějším požadavkem na každý stát je „více”- více vzdělání, více zdravotnictví, více zaručených celoživotních příjmů. Není to jen populární, ale také bezprostředně užitečné pro lidi. Navíc to přiškrcuje možnost nekonečné akumulace kapitálu. Tyto požadavky nutno prosazovat hlasitě, trvale a všude. Není jich nikdy dost.

Je samozřejmé, že rozšiřování těchto funkcí  „státu blahobytu” vyvolává otázky účinnosti výdajů, korupce, vzniku příliš mocné a samolibé byrokracie. Musíme být připraveni se zabývat těmito otázkami, ale ty by nikdy neměly zatlačit do pozadí základní požadavek na více, mnohem více.

Populární hnutí by nemělo šetřit ani vlády „nalevo od středu”, které zvolily kvůli těmto požadavkům. Samotná skutečnost, že taková vláda je více přátelská než čistě pravicová vláda neznamená, že máme zeslabit své údery. Nátlak na přátelské vlády tlačí pravicovou opozici do levého středu. Přestat s nátlakem znamená, že středo-levá vláda bude tlačena do pravého středu. I když mohou vzniknout občas zvláštní okolnosti, pro které tyto zřejmé pravdy neplatí, také u demokratizace je základním pravidlem více, mnohem více.

(4) Požadovat na liberálním centru plnění jeho vlastních teoretických preferencí. Tomu se říká nátlak na urychlení liberalizace. Liberální centrum málokdy myslí vážně to co říká, nebo jedná podle toho, co káže. Vezměme si některé zřejmé téma, dejme tomu svobodu. Liberální centrum pravidelně kritizovalo SSSR, že nedovolil volnou emigraci. Volná emigrace však na druhé straně samozřejmě znamená volnou imigraci. Právo opustit zemi nemá cenu, pokud se nemůžete dostat někam jinam. Měli bychom prosazovat volné hranice.

Liberální centrum pravidelně volá po svobodnějším obchodování, svobodnějším podnikání a nezasahování vlády do rozhodování podnikatelů. Druhou stranou této mince je, že by neměli být zachraňování podnikatelé, kteří na trhu selžou. Pokud mají zisky, podnikatelé si je ponechávají; měli by si tedy sami pokrývat případné vlastní ztráty. Často se argumentuje tím, že záchrana podniku znamená záchranu pracovních míst. Jsou však mnohem levnější způsoby záchrany pracovních míst – financování pojištění proti nezaměstnanosti, přeškolování, nebo dokonce vytváření nových pracovních míst. Žádné z těchto opatření nevyžaduje uhrazení dluhů neúspěšného podnikatele.

Liberální centrum pravidelně argumentuje tím, že monopol je špatná věc. Druhou stranou mince by tedy mělo být zrušení nebo značné omezení patentů. Vláda by také neměla být zatahována do ochrany průmyslu před zahraniční konkurencí. Poškodí to pracující třídy v centrálních zónách? Vlastně ne, pokud se vynaloží dost peněz a energie na dosažení větší konvergence světových mzdových tarifů.

Podrobnosti těchto návrhů jsou složité a je třeba o nich diskutovat. Podstatné však je nedovolit liberálnímu centru aby mu procházela jeho rétorika, jejíž plody sklízí bez toho, že by platilo náklady způsobené vlastními návrhy. Navíc opravdu politický způsob neutralizace centristických názorů spočívá v apelování na ideály centra, nikoli na jeho zájmy, čehož lze dosáhnout právě tím, že budeme trvat na tom, co centrum hlásá ve své rétorice.

Konečně musíme mít na mysli, že značná část výhod demokratizace zůstává nedostupná nejchudším vrstvám, nebo jim není dostupná ve stejné míře, protože tyto vrstvy mají potíže s překonáváním byrokratických překážek. Zde se vracím k 30 let starému námětu Clowarda a Pivena na mobilizaci nejchudších společenství tak, aby dokázala plně využívat svých zákonných práv.

(5) Učinit měřítkem demokracie antirasismus. Demokracie spočívá v tom, že se se všemi lidmi zachází stejně – z hlediska moci, rozdělování, možností osobní realizace. Rasismus je základní způsob rozlišování mezi lidmi s právy (nebo s většími právy) a lidmi bez práv (nebo s menšími právy). Rasismus definuje tyto skupiny a současně nabízí ošidné zdůvodnění pro praxi. Rasismus není vedlejším problémem na národní ani na světové úrovni. Je to způsob, kterým se systematicky, záměrně a trvale podkopává příslib universalistických kritérií liberálního centra.

Rasismus prosákl celým světovým systémem. Je přítomen v každém koutu světa – a to jako centrální rys lokální, národní i světové politiky. Ve svém projevu k mexickému Národnímu shromáždění 29. března 2001 komandantka Esther z EZLN řekla:  „Bílí (ladinos) a bohatí lidé se posmívají nám, domorodým ženám, pro naše šaty, pro naši řeč, náš způsob modlení a léčení a pro barvu naší pleti - barvu země, kterou obděláváme”. Pokračovala žádostí o zákon, který by zaručil domorodcům autonomii: „Když budou uznána práva a kultura domorodých lidí, přijde pro ně hodina zákona a s ní také hodina zákona pro jiné, pro muže a ženy, kteří zemřeli, jsou perzekvováni nebo vězněni pro svou odlišnost”.

(6) Zaměřit se na dekomodifikaci (tj. zbavit se tendence pokládat všechno za zboží). Rozhodující vadou kapitalistického systému není soukromé vlastnictví, což je pouhý prostředek, ale převracení všeho ve zboží, což je podstatný prvek akumulace kapitálu. Dokonce ještě nyní kapitalistický světový systém není plně „komodifikován”, i když o to usiluje. Ve skutečnosti se ale můžeme vydat opačným směrem. Místo toho, abychom proměňovali univerzity a nemocnice (ať státní nebo soukromé) v organizace orientované na zisk, bychom měli přemýšlet, jak přeměnit ocelárny v neziskové instituce, tj. v samostatné struktury, které by nikomu neplatily dividendy.Takto by mohla vypadat nadějnější budoucnost, která vlastně může začít hned teď.

(7) Mít neustále na paměti, že žijeme v období přechodu od současného světového systému k něčemu jinému. To znamená několik věcí. Nesmíme podlehnout rétorice globalizace nebo argumentaci typu „není jiné alternativy”. Nejen že alternativy existují, ale jediná alternativa která neexistuje, je pokračování v našich současných strukturách.

V příštích 20 – 30 – 50 letech zřejmě dojde k ohromnému boji o následnický systém, jehož výsledek je v podstatě nejistý. Dějiny nejsou na ničí straně; bude záležet na tom, co uděláme. Na druhé straně situace nabízí velkou příležitost pro tvůrčí akci. Po dobu normálního života historického systému mají dokonce i velká úsilí o transformaci (tzv. revoluce) omezené následky, protože systém vytváří velké tlaky k návratu do rovnováhy. Naopak v chaotickém prostředí strukturální přeměny i drobné fluktuace zdivočují a malé tlaky mohou mít velké důsledky pro posílení té či jiné větve bifurkace. Pokud princip agentury vůbec funguje, je to v tomto okamžiku.

Hlavním problémem není organizace, ať je jakkoli důležitá. Klíčovým problémem je jasnost, průzračnost. Síly, které chtějí změnit systém tak, aby se nic nezměnilo, tj. abychom měli jiný systém, který ale bude stejně nebo více hierarchický a polarizující, mají k dispozici peníze, energii a inteligenci. Tyto síly nastrojí falešné změny do přitažlivých šatů. A jen pečlivá analýza zabrání tomu, abychom nepadli do jejich početných pastí.

Budou používat hesla, s kterými nelze nesouhlasit – např. lidská práva. Dají jim ovšem obsah, který bude kombinací několika vysoce žádoucích prvků s množstvím jiných, které budou pokračovat v udržování „civilizační mise” mocných a privilegovaných nad necivilizovaným zbytkem. Musíme pečlivě rozebírat jejich návrhy a upozorňovat na jejich podvody. Jestliže je žádoucí mezinárodní právní procedura proti genocidě, pak musí být aplikovatelná na každého, nejen na ty slabé. Pokud jsou jaderné zbraně nebo biologická válka nebezpečné, ba barbarské, pak neexistuje spolehlivý držitel těchto zbraní.

Vzhledem k vnitřní nejistotě světa v tomto momentu historické transformace je jedinou přijatelnou strategií pro světovou levici inteligentní a militantní sledování jejího základního cíle – dosažení relativně demokratického, relativně rovnostářského světa.

Takový svět je možný. Není vůbec jisté, že se uskuteční. V žádném případě ale není nemožný.

Vystoupení předního světového sociologa a politologa Immanuela Wallersteina na konferenci socialistických vědců v New Yorku 13. dubna 2001.
Přeložil Tibor Vaško
3D, č. 31, květen 2002

Zdroj: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 1999

Všechna práva vyhrazena. Autor dává svolení šířit tento text elektronicky a publikovat ho na nekomerčních internetových stránkách, pod podmínkou, že nebude krácen a že bude publikováno toto copyrightové oznámení. Přejete-li si text přeložit, publikovat ho na komerčních stránkách či tiskem, obraťte se na autora.