Závěrečná část eseje Miroslava Tejkla - začátek nalezne čtenář
ZDE.
Závěrem
Já osobně mám za to, že základ případné systémové změny ve starém vyspělém světě
bude přinejmenším aspoň založen na procesech v této eseji popsaných – nebo na nějakých
jiných, ale založených na nějaké podobné logice.
A navíc se domnívám, že to další bude pak jaksi „přidáno“.
A že teprve na půdě této změny může pak po mém soudu „rozkvést“ samospráva.
V kapitalismu se tak - jak vidět - neděje …
Mám za to, že se skutečně v Systému formují předpoklady pro vznik mechanismu
vzájemně propojeného společenského zhodnocování, který by jako rámcový mechanismus
měl kapitálovou formu zrušit zahrnutím a pohlcením, jak si žádá historická dialektika.
A tedy ne už „přímou akcí“, „amputací“ kapitálu, jak to provedl a předvedl reálný
socialismus a musel pak nakonec bezmocně sledovat, jak kapitálový vztah předtím
násilně vyříznutý v reálněsocialistických společnostech znovu a zase dorůstá jak
ještěrce ocas a to natolik, nakolik slábne umělá politickomocenská represe a státní
odpor ideově se rozkládající vedoucí úlohy strany marx-leninského typu (obvykle
zvané „komunistická“) …
Starý vyspělý svět zřejmě beztak, tak či onak, bude víc a víc stimulovat veřejnými
impulsy zaměstnanost a reálnou produkci a tedy výrobní výdaje – jakože to už dělá
ve stále větším rozsahu. Ale zároveň nevratně a výrazně přenese daňovou zátěž na
širokou veřejnost.
A toto už zpátky ve starém vyspělém světě nepůjde nikdy - ať už bude vládnout
kdokoli.
K jakému jinému závěru lze dospět, pokud se i „sociální“ Švédsko dostalo tak
daleko, že jsou zde korporace zdaněny méně - a to je co říci - než v USA a Velké
Británii (ale POZOR! – daně z příjmu fyzických osob jsou ve Švédsku nadále vysoké,
progresivní a s mezními sazbami sice nižšími než v druhé polovině XX. století, ale
výrazně většími než je současný západní standard !) …
Samozřejmě lze očekávat, že tento proces přenosu daňové zátěže na širokou veřejnost
nebude probíhat stále, ale že se zastaví, protože dosažený stav bude pro plnění
svých úkolů už postačující.
Zisky dobré už nebudou nikdy – pokud ovšem nedojde k výraznému destrukčnímu zlomu,
katastrofě, válce atd. (viz Kliman)
Ale právě proto bude čím dál cennější zaměstnaný člověk z řad široké veřejnosti,
který toho dnes už příliš mnoho platí a u kterého by mělo být stimulováno, aby měl
práci, když už toho na něj bylo relativně tolik přesunuto (jsme-li zaměstnanci
se mzdou někde mezi mediánem a průměrem, zkusme si schválně porovnat svou superhrubou
mzdu (hrubá mzda plus to, co za nás zaměstnavatel platí do našich parafiskálů)
a superčistou mzdu (čistou mzdu po odečtu nepřímých daní placených při pravděpodobných,
odhadnutých, standardních nákupech) a posoudit rozdíl mezi oběma veličinami)
Pokud je člověk zaměstnaný, je proto znovu a znovu vybavován větší konečnou kupní
(tedy spotřební) silou (která koneckonců vyživuje i existenci výrobních prostředků),
než kdyby byl na (nižší) podpoře, natož pokud by dokonce byl na té následné (ještě
nižší) sociální výpomoci. S ohledem na přenos daňové zátěže na širokou veřejnost,
stoupá zaměstnaný člověk a vytížená kapacita na významu – ať už to se ziskem vypadá
jakkoli. Zaměstnaný člověk z řad široké veřejnosti bude stále cennější pro veřejné
rozpočty, takže bude rok od roku stále účelnější zaměstnanost a výrobní výdaje stimulovat.
Zisk - nezisk ….
Starý vyspělý svět bude zřejmě dál a víc upravovat daňové systémy a je žádoucí,
aby uposlechnul výzev světových odborových centrál (Britské listy, 12. 4. 2010,
článek Miloše Picka „Světové
odbory požadují zavedení daně z finančních operací“) a zapojil a spustil jako
pomyslné startovací motory mocné fiskální monstrum – Tobinovu daň.
A hřmění těchto motorů může být zároveň se společenským ovládnutím bank (nebo
vznikem komerčních dcer emisních bank - jak by asi raději zdůraznil asi liberál)
hřměním doprovázejícím systémovou změnu …
… která byla shora popsána …
Závěrečné a shrnující poznámky
Systémová změna mechanismu prvotního rozdělování a zhodnocování (transcendence,
překročení, dialektické zrušení kapitálu zahrnutím) možná už probíhá.
Tak právě už často zmiňované Švédsko má obrovské veřejné rozpočty, naučilo se
s nimi vhodně a investičně zacházet, trvale podporuje zaměstnanost, znalostní potenciál
společnosti a existenci reálné produkce, má vysoké nepřímé daně a evropsky nadstandardně
vysoké, robustní a progresivní přímé daně z příjmů osob fyzických, současně ale
minimální daně z příjmů právnických osob (menší než v neoliberálních, mnohem méně
sociálních systémech jako jsou USA a Velká Británie), takže relativně významně přesunulo
v posledních dvaceti letech daňové břemeno na širokou veřejnost, ale udrželo sociální
stát, vyjednávací pozice příslušníka široké veřejnosti je v dnešním nespravedlivém
světě slušná, stát je relativně málo zadlužen a na této své úrovni je stabilní,
podnikatelské ankety ho chválí za příznivý stav k podnikání a technologickému pokroku
(viz blíže autorův článek na Outsidermedia „Dnešní křižovatka a „švédské stoly““
ze dne 19. 8. 2010) a království dokonce začátkem milénia snížilo veřejný dluh …
… což není ve starém kapitálově saturovaném světě zrovna typická věc …
Teprve ze zpětného pohledu pak jednou zjistíme, že se už nějaký čas předtím změnila
kvalita Systému …
Po nejrůznějších peripetiích, spontánně i vědomě, nejrůznějšími cestami, metodami
pokusů a omylů, dospěje snad Systém začleněním takových prvků jako emisní suverenita
společnosti nad produkcí peněz out of air nebo alespoň komerční role nově formovaných
dceřiných subjektů emisní banky, demogrant nebo všeobecný nepodmíněný příjem, jako
startér a stabilizátor Tobinova daň a kalkulace s koloběžným mechanismem zhodnocování
veřejných rozpočtů ke kvalitativně odlišně propojené reprodukční soustavě vzájemného
společenského zhodnocování, kde ekonomika starého vyspělého světa už nebude muset
tolik kličkovat před problémy v kapitalismu neřešitelnými, kdy je v kapitalismu
problém o to větší, oč slušnější jsou mzdy, protože - jak už bylo zdůrazněno v úvodních
poznámkách - fabriku na klíč a technologii vysadíme a spustíme za stejné peníze
všude na světě, i některé provozní náklady se nakonec nebudou tak diametrálně lišit
– jen ty mzdy se budou lišit jako noc a den …
A nová reprodukční soustava by snad jednou už nemusela přivádět starý vyspělý
a kapitálově saturovaný svět do neřešitelných situací. Ekonomika by se už nemusela
přece jen tolik stěhovat do dynamické části Třetího světa. A zejména znalostní část
ekonomiky, to poslední co Starý svět ještě má, a co je jinak také ohroženo konkurencí
dynamické části Třetího světa - by se takto mohlo podařit „poskandinávsku“
aspoň zčásti zachránit.
Úděl „starého vyspělého světa“ jako nového „parazitního Říma“ by
snad byl alespoň odročen …
-.-.-.-.-.-
Ale ať už by taková změna proběhla tak či onak, nelze od ní čekat mnoho tam,
kde je starý vyspělý svět konfrontován s problémy ještě zásadnějšími, s problémy
jiného řádu …
Žádný „kolonátní feudalismus“ už nezachránil a asi už ani nemohl zachránit
morálně zcela rozložený západní Řím …
Ale naděje umírá poslední.
Ten „řecký Řím“ na Východě přece vydržel.
Jako „supervelmoc“ vydržela konstaninopolská říše ještě hezkých pár století a
formálněprávně, respektive státoprávně vzato vydrželo východořímské císařství bezmála
ještě celé jedno tisíciletí. Domnívám se, že shora uvedená hypotéza přetváření kapitalismu
v postkapitalistický systém, třebaže pojatá jako určité vyústění trendů vývoje reprodukčních
procesů ve starém vyspělém kapitálově saturovaném světě, stejně neodvrátí slábnutí
a ústup starého vyspělého světa ze scény.
Nicméně subjektivní a institucionální faktory mohou být důležité.
A historicky odlišný osud té východořímské, cařihradské říše je určitou, i když
nevelkou nadějí …
V Chrudimi dne 25. 9. 2010
Miroslav Tejkl
1. Literatura:
a) knihy
- John Maynard Keynes, Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, nakl. ČSAV,
Praha 1963
- Karel Marx, Kapitál III/1, SNPL Praha 1955
- Fred Magdoff a John Bellamy Foster, Velká finanční krize – příčiny a následky,
nakladatelství Romana Schmidta Grimmus, Všeň 2009
- Joan Violet Robinsonová, Essay o marxistické ekonomice, Práce, Praha 1948 (v
angličtině vyšlo poprvé 1942)
- Paolo Sylos-Labini, Oligopol a technický pokrok, Svoboda Praha 1967
- Evsey David Domar, Eseje o teórii ekonomického růstu, Ekonomický ústav, Vydavatelstvo
Slovenskej akademie ved, Bratislava 1966
- Luděk Urban a další autoři (sborník), Eseje o teoriích ekonomického růstu, Academia,
Praha 1967
- Claudio Napoleoni, Ekonomické myšlení XX. století, Academia, nakladatelství ČSAV,
Praha 1968
- Paul Marlor Sweezy, Teorie vývoje kapitalismu, Academia, Praha 1967
- Jesús Huerta de Soto, Peníze, banky a hospodářské krize, ASPI Wolters Kluwer
– Liberální institut, Praha 2009
- David Ricardo, Zásady politické ekonomie a zdaňování, SNPL, Praha 1956
- Émile James, Dějiny ekonomického myšlení 20. Století, Academia, Praha 1968
b) články na internetu
2. příspěvky autora této eseje na internetu, které alespoň trochu více souvisejí
s tématem:
Marathon:
stránky Strany demokratického socialismu,
www.sds.cz:
Britské listy:
Outsidermedia: