Práce Vladimíra Iljiče Lenina, psaná v dubnu a květnu 1920, která vyvolávala a vyvolává mnohé diskuse v levicovém hnutí.I. V jakém smyslu možno mluvit o mezinárodním významu ruské revoluce?
V prvních měsících po dobytí politické moci proletariátem v Rusku (7. listopadu [25. října] 1917) se mohlo zdát, že veliké rozdíly mezi zaostalým Ruskem a mezi pokročilými západoevropskými zeměmi učiní revoluci proletariátu v těchto zemích velmi málo podobnou naší. Nyní máme již k disposici velmi značné mezinárodní zkušenosti, které zcela jasně ukazují, že některé hlavní rysy naší revoluce nemají význam jen místní a specificky národní, význam jen ruský, nýbrž mezinárodní. Také já zde mám na zřeteli mezinárodní význam naší revoluce nikoli v širokém smyslu slova: nejen některé, nýbrž všechny její základní a mnohé podřadné rysy mají mezinárodní význam, ve smyslu jejího vlivu na všechny země. Nikoliv: nutno v nejužším slova smyslu, tj. rozumějíce pod mezinárodním významem mezinárodní důležitost nebo dějinnou nevyhnutelnost opakování v mezinárodním měřítku toho, k čemu došlo u nás, v tomto smyslu musíme přiznat takový význam některým hlavním rysům naší revoluce.
Bylo by arciť velmi hrubou chybou zveličit tuto pravdu a rozšířit její platnost i na jiné, a ne jen na některé hlavní rysy naší revoluce. Stejně by bylo chybné pouštět se zřetele, že po vítězství proletářské revoluce alespoň v jedné z pokročilých zemí nastane pravděpodobně příkrý obrat, totiž že Rusko se brzy stane zemi, která už nebude vzorem, nýbrž opět se stane zemí zaostalou (v „sovětském“ i v socialistickém smyslu).
Avšak v nynější dějinné chvíli se má věc právě tak, že ruský vzor ukazuje všem zemím leccos, a to velmi podstatného, z jejich neodvratné a nedaleké budoucnosti. Uvědomělí dělníci ve všech zemích to dávno pochopili — a ještě častěji ani ne tak pochopili, jako instinktem revoluční třídy postřehli a vycítili. Odtud mezinárodní „význam“ (v úzkém slova smyslu) sovětské moci a též základů bolševické theorie a taktiky. To nepochopili „revoluční“ vůdcové II. Internacionály typu Kautského v Německu, Otto Bauera a Bedřicha Adlera v Rakousku, kteří se proto ukázali jako reakcionáři, obhájci nejhoršího oportunismu a sociálního zrádcovství. Mimochodem řečeno, anonymní* brožura „Světová revoluce“ („Weltrevolution“)‘, vydaná roku 1919 ve Vídni (Sozialistische Bücherei, sešit II; Ignaz Brand), zvlášť názorně ukazuje celý myšlenkový pochod a celý okruh myšlenek, lépe řečeno veškero hloubku bezmyšlenkovitosti, pedanterie, ničemnosti a zrazování zájmů dělnické třídy — a přitom ve formě „obrany“ ideje „světové revoluce“.
Zevrubněji pojednáme o této brožuře někdy jindy. Zde zaznamenáme jen ještě jednu okolnost: v dobách dávno, dávno minulých, kdy Kautský, ještě marxista, nikoli renegát, posuzuje otázku jako historik, předvídal možnost, že nastane situace, za které revolučnost ruského proletariátu se stane pro západní Evropu vzorem. To bylo roku 1902, kdy Kautský napsal do revoluční „Jiskry“ článek „Slované a revoluce“. V tomto článku psal:
„V nynější době (proti roku 1848) se lze domnívat, že Slované nejenom vstoupili do řad revolučních národů, nýbrž že i těžiště revolučního myšlení a revoluční činnosti se stále víc a více přesunuje ke Slovanům. Revoluční ohnisko se přesunuje ze západu na východ. V první polovině XIX. století bylo ve Francii, občas v Anglii. Roku 1848 vstoupilo do řad revolučních národů také Německo… Nové století začíná událostmi, které nás přivádějí na myšlenku, že jdeme vstříc dalšímu přesunu revolučního ohniska, jeho přesunu do Ruska... Rusko, které načerpalo tolik revoluční iniciativy ze západu, je nyní možná samo schopno posloužit západu jako zdroj revoluční energie. Rozvíjející se ruské revoluční hnutí se možná ukáže nejúčinnějším prostředkem k vymýcení ducha slabošského šosáctví a vypočítavého politikaření, který se mezi námi začíná šířit, a podnítí bojovnost a vášnivou oddanost našim velikým ideálům, aby znovu vzplanuly jasným plamenem. Rusko již dávno přestalo být pro západní Evropu pouhou baštou reakce a absolutismu. Věc se má nyní snad právě naopak. Západní Evropa se stává baštou reakce a absolutismu v Rusku... S carem by se byli ruští revolucionáři možná už dávno vypořádali, kdyby byli nemusili současně bojovat též proti jeho spojenci — evropskému kapitálu. Doufejme, že se jim tentokráte podaří vypořádat se s oběma nepřáteli a že nová „svatá aliance“ se zhroutí rychleji než její předchůdkyně. Avšak ať již skončí nynější boj v Rusku jakkoli, životy a útrapy mučedníků, jichž si vyžádá pohříchu víc než dosti, nepřijdou nazmar. Zavlaží výhonky sociálního převratu v celém civilisovaném světě a způsobí, že se rozrostou bujněji a rychleji. Roku 1848 byli Slované třeskutým mrazem, který spálil květy jara národů. Je možné, že je jim nyní souzeno být bouří, která prolomí ledový příkrov reakce a nezadržitelně přinese nové a šťastné jaro národům.“
(Karel Kautský: „Slované a revoluce“, článek v „ Jiskře“, ruském sociálně demokratickém revolučním časopise, 1902, č. 18, 10. března 1902.)
Dobře psal Karel Kautský před 18 lety!
Poznámka:
* Autorem brožury byl Otto Bauer. - Překl.
Pokračování ZDE nebo podle obsahu (další kapitoly):
- Jedna z hlavních podmínek úspěchu bolševiků
- Hlavní etapy v dějinách bolševismu
- V boji proti kterým nepřátelům v řadách dělnického hnutí bolševismus vyrostl, zesílil a zocelil se?
- „Levý“ komunismus v Německu. Vůdcové – strana – třída – masa.
- Mají revolucionáři pracovat v reakčních odborech?
- Je přípustná naše účast v buržoasních parlamentech?
- „Žádné kompromisy?“
- „Levý“ komunismus v Anglii
- Některé závěry
- Dodatek
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu
