
Sám pojem socialismu, tak jak ho tradičně chápalo komunistické hnutí, je dnes zdiskreditován. Hlavní příčinou této diskreditace je nepochybně praxe stalinismu, její systém totalitní politické diktatury. Ale nedejme se tím mýlit: není to jenom stalinismus v tomto smyslu, co diskreditovalo pojem socialismu na Východě i na Západě. Základní problém vidím v tom, e dosavadní pojetí socialismu v oficiální komunistické ideologii je u po několik desetiletí ve zjevném rozporu s ivotní zkueností lidí jak v zemích reálného socialismu, tak také na Západě.
Podle ideologie to má být socialismus, kdo lépe a rychleji ne kapitalismus zabezpečuje rozvoj výrobních sil, vědy a techniky i jejich aplikace v praxi, uspokojování materiálních i duchovních potřeb lidí i rozvoj jejich občanských a politických práv a svobod. Zkuenost vak lidi stále znovu přesvědčuje spíe o opaku: ekonomicko-politické systémy, které se vyhlásily za reálně existující socialismus, zaostávají ve vech uvedených směrech v soutěi se systémy, které jsou označovány jako kapitalismus. Vechny dosavadní snahy v rámci komunistického hnutí zásadně revidovat dogmata a poučky, které neodpovídají této realitě, byly stále znovu násilím potlačeny a jejich nositelé byli z komunistického hnutí exkomunikováni podobně jako kacíři ve středověku z církve.
To vedlo k tomu, e naprostá větina lidí u od komunistické teorie a ideologie vlastně nic pozitivního pro svůj praktický ivot neočekává. Tato teorie je naopak stále častěji chápána jako zdroj a příčina vech nezdarů a chyb praxe, včetně hrůz a zločinů stalinismu. Je mono za této situace vůbec překonat krizi v dosavadní teorii socialismu? V dané chvíli lze sotva dát jednoznačnou odpověď na tuto otázku.
Socialismus není samostatnou společensko-ekonomickou formací
V rámci tohoto článku není moné provést kritickou analýzu samotného pojmu společensko-ekonomické formace v tom významu, v něm je tradičně uíván v oficiální komunistické ideologii. Poznamenávám jen, e podle mého soudu je představa o dějinách lidstva jako procesu nevyhnutelného střídání jedné takové formace jinou v důsledku determinujícího působení výrobních sil, jen vulgarizací Marxova pojetí dějin.
Pokud jde o kapitalismus a socialismus, vede pojetí obou jako samostatných formací k představě, e socialismus je po svém vítězství nad kapitalismem v zásadě uzavřeným systémem ekonomických, sociálních, politických a kulturních vztahů, které mají protikladné rozhodující znaky ne za kapitalismu. Je to systém, jeho základní charakteristikou je vlastně jeho anti-kapitalistická povaha.
Základní zárukou této anti-kapitalistické povahy mají být jak ekonomické, tak politicko-mocenské vztahy. Ve sféře ekonomiky jde předevím o vlastnické poměry: soukromé vlastnictví výrobních prostředků je prakticky vyloučeno, existuje jen jejich tzv. společenské, ve skutečnosti koneckonců státní vlastnictví. V politické sféře je anti-kapitalistická povaha dána hlavně tím, e politická moc (vyhlaovaná za diktaturu proletariátu, případně později veho lidu) přímo splývá s mocí hospodářskou a svými direktivami (státním plánem) řídí vechny rozhodující ekonomické procesy. Na otázku co, jak a pro koho vyrábět a jak rozdělovat hmotné bohatství, se nehledá odpověď na trhu, kde by se střetala nabídka a poptávka, ale tuto odpověď dává politika, soustava státních direktiv.
V souladu s tím pak ani v mimoekonomické sféře se odpověď na otázku co je a co není v zájmu společenského celku, nehledá v ivelném střetání různých dílčích sociálních zájmů, ale rozhoduje o tom politická moc.
Ekonomický a sociálně politický systém, který vykazuje tyto základní znaky, je po dlouhá desetiletí vydáván za socialismus. Důkazem jeho socialističnosti je vak koneckonců jen jeho antikapitalističnost. Takto negativně definovaný socialismus je v hegelovském smyslu jen patnou negací, pouhým popřením kapitalismu. Stvoření nového, pozitivního obsahu, k němu je třeba sloitého procesu negace negace, tu chybí.
Toto pojetí socialismu má samozřejmě blíe ke způsobu mylení, z něho vyrůstaly utopické představy o socialismu před Marxem, ne k Marxově kritické analýze kapitalismu.
Toto pojetí socialismu ovládlo definitivně celé komunistické hnutí po vítězství Stalinovy teze o monosti výstavby socialismu v jedné jediné zemi. Jakmile byla toti odmítnuta teze, e kapitalismus můe být vystřídán socialismem jen v procesu celosvětových změn (v důsledku světové revoluce v tehdejí terminologii), musel být socialismus ztotoněn s představou uzavřeného systému, nebo v jediné izolované zemi nic jiného vybudovat nelze.
Vítězství teze o monosti socialismu v jedné zemi uvnitř bolevické strany nebylo vak podle mého soudu tehdy mono odvrátit teoretickou diskusí s jakkoli přesvědčivými argumenty. Přijetí této teze se nabízelo z pragmatických politických důvodů. Nelze toti ádat od lidí veliké oběti ve jménu cíle, který je vlastními silami nedosaitelný. Ovem teorie, která se podřídila této politické potřebě, se nutně dostala do role sluky politiky.
Vývoj socialismu jako historický celosvětový proces začal být chápán nikoli jako nutnost vnitřního vývoje industriální (kapitalistické) společnosti v celosvětovém měřítku, ale jako proces, který prakticky začíná vdy jenom v určité zemi - a to teprve tehdy, kdy v této zemi se chopila monopolní politické moci dělnická třída, respektive jí představující komunistická strana. Pouze za této podmínky mohla vznikat nová formace, zatímco bez ní naopak jakékoli vývojové procesy v průmyslové společnosti nemohly znamenat rozvoj socialismu, nebo kapitalismus jako formace zůstával zachován a ve mohlo být při nejlepím jen jeho vylepováním, které mělo zastřít jeho skutečnou podstatu. Jakékoli změny v procesech kontroly trhu, zásahy do rozdělovacích procesů ve prospěch námezdně pracujících, záruky sociálních jistot atd., dosaené na Západě reformistickým socialistickým hnutím, nebyly chápány jako rozvoj socialismu. Zato vak nastolení vlády komunistické strany v Mongolsku bylo důkazem, e je moné začít budovat socialismus vůbec bez kapitalismu. Nový způsob organizace společnosti pastevců znamenal vznik socialistické formace.
Protoe Říjnová revoluce v Rusku nebyla, jak původně očekávali bolevici, podpořena podobnými revolucemi na Západě, byl Západ v jejich ideologii předem vyloučen jako prostor, v něm se můe rozvíjet socialismus. Jako formace tam vládl kapitalismus, pochopený jako systém socialismu prostý. Kapitalismus a socialismus vystupovaly (v podobě formací) jako zcela se vylučující, absolutní póly rozporu bez jakékoli monosti jednoty, jako dva světy, jejich základním vzájemným vztahem mohl koneckonců být jen boj kdo z koho.
Po druhé světové válce, kdy dolo k sociálně politickým zvratům v celé řadě zemí mimo SSSR, se na tomto pojetí v zásadě nic nezměnilo. Místo jediné země se stalo prostorem pro vývoj socialismu ve smyslu formace celé seskupení zemí - od Československa a po Čínu. Vznikl tábor socialismu nebo té světová socialistická soustava jakoto úplný protiklad tábora imperialismu a světové kapitalistické soustavy. Světový charakter socialismu byl přitom pochopen zcela vnějkově a formálně - jen jako rozíření dosavadní formace z jedné země do řady dalích. Ve skutečnosti vak narůstala naopak izolace takto pochopeného socialismu od vývojových procesů v celém ostatním světě: tzv. světový socialistický trh znamenal ve skutečnosti izolaci skupiny zemí od světového trhu (nebo ten byl kapitalistický). Tyto země udrovaly i ekonomické kontakty prakticky jen mezi sebou navzájem - a tedy i na úrovni, jaká odpovídala hospodářské zaostalosti větiny z nich.
Celá zkuenost XX. století vak ukázala, e sociální revoluce typu ruské (a také čínské) jsou ve vývoji průmyslové civilizace výjimkou, nikoli pravidlem. Dochází k nim jen ve společnostech, kde ztrnulé (polofeudální) sociální struktury ve spojení s politickým absolutismem znemoňují, aby rozhodující sociální síly průmyslové společnosti získaly hegemonii jiným způsobem. Pokud lze u Marxe nebo u Lenina jednotlivými citáty doloit, e klasickou sociální revoluci předpokládali jako pravidlo či nutnost, znamená to jen, e se v této věci mýlili. Na tomto omylu nelze budovat ovem soudobé pojetí socialismu, které má odpovídat realitě naí doby.
Říjnová revoluce znamenala nesporně průlom do světového panství kapitálu a byla také vánou sociální výzvou tehdejímu Západu. Ovlivnila tam nepochybně i změny, které lze označit jako rozvoj socialismu - by i ne ve smyslu revolučního vítězství nové společensko-ekonomické formace. Avak to, co později po desetiletí tvořilo (a v něčem dodnes tvoří) podstatu konkurenčního konfliktu mezi tzv. dvěma různými společensko-ekonomickými systémy (stručně té konfliktu Východ-Západ) - to je konkurence mocensko-politická a vojenská. I hlavní z toho vyrůstající nebezpečí je riziko války, nikoli perspektiva sociální revoluce na Západě. Přesto, e reálný socialismus jako systém je nekapitalistický, má řadu socialistických rysů a dává některé sociální jistoty těm vrstvám pracujících, které by kapitalismus více vystavoval sociální nejistotě, nedělá dnes vládnoucím kruhům na Západě ádné starosti, e by působil na dělníky a ostatní pracující jako moná lepí alternativa. Naopak, právě takové kladení alternativy - buď západní status quo anebo reálný socialismus - vítají vechny konzervativní síly Západu: je to toti stále účinný straák pro velkou větinu obyvatelstva.
Také rychlost a snadnost, s ní se zhroutily reálně socialistické systémy v Polsku, NDR, Československu i jinde názorně dokazuje, jak obrovský je rozpor mezi realitou a jejím ideologickým obrazem v zemích, kde se budoval socialismus jako formace. Není to tedy dnes zdaleka jenom teoretická, nýbr je to prakticko-politická nutnost, co vyaduje odmítnout dosavadní ztotonění pojmu socialismu s realitou systému, jeho původní podoba vznikla za Stalina v SSSR a pak s různými modifikacemi dodnes přetrvala i v řadě dalích zemí.
Je vak moné zříci se pojetí socialismu jako samostatné, kapitalismus zcela vylučující společensko-ekonomické formace - a vytvářet zároveň jiné, nové pojetí socialismu v tradici marxistického teoretického mylení?
Kapitalismus a socialismus jako dvě vývojové tendence v rámci industriální civilizace
Domnívám se, e marxistický pohled na dějiny lidstva nevychází z představy konfliktu mezi různými společenskými formacemi, které se střídají v důsledku poráky jedněch a vítězství jiných systémů. Marxismus vidí v dějinách střídání výrobních způsobů, je jsou vlastní základnou střídání různých typů civilizací. Při vekerém respektu k často determinující roli výrobních sil a vztahů Marx nikdy neztotoňoval celý typ civilizace a jeho sloitou vnitřní dynamiku s jedinou, by i dominantní tendencí v ekonomické základně určité civilizace. To zcela jasně dokazuje jeho velmi diferencující přístup k dějinám lidstva ve starověku i středověku: sloitou problematiku vzniku, vnitřní dynamiky a zániku orientálních typů civilizace v Číně nebo Indii, civilizace starého Egypta či antické civilizace řecko-římské, středověké křesanské civilizace v Evropě - to ve Marx nikdy nepovaoval za moné redukovat na problém střídání otrokářské a feudální formace.
ádná historicky známá civilizace neměla nikdy předurčenu jen jedinou monost vývoje. Bylo v ní vdy zakotveno několik moných vývojových variant, tj. různorodých tendencí, které měly své zcela určité sociální nositele. Střety, konflikty nebo naopak kompromisy a kooperace mezi nimi vytvářely pak vdy zcela specifickou vnitřní dynamiku daného typu civilizace, a to samozřejmě nejenom v ekonomice, nýbr v sociálních vztazích, v politicko-ideologické, kulturní a morální sféře společenského ivota. Vývoj výrobních způsobů a civilizačních typů před novověkem probíhal v dlouhých časových obdobích několika staletí, u statických civilizačních typů i tisíciletí.
Výrobní způsob, který v Evropě historicky vyrostl z feudalismu, je obvykle - a to nejenom marxisty - označován jako kapitalismus. Důvodem k tomu bylo to, e rozhodující vývojovou tendencí tohoto výrobního způsobu byla v prvních fázích jeho vývoje fakticky ničím neomezovaná tendence ke zhodnocování soukromého kapitálu. Jednostranné prosazování zájmu na zisku, zhodnocení kapitálu jako prokazatelně hlavní cíl samotného výrobního procesu - to tvořilo a tvoří kapitalistickou tendenci výrobního způsobu, jeho základem je rozvoj průmyslové výroby (od manufakturních počátků přes strojový velkoprůmysl a k dnení automatizované průmyslové technologii).
Tehdy odpovídalo skutečnosti, e rozvoj průmyslového výrobního způsobu je určován jednostranným prosazováním kapitalistické tendence, bez účinné monosti kontroly společnosti. Je Marxovou zásluhou, e u tehdy soustavně dokazoval, e kapitalismus nevyhnutelně současně plodí i odpor lidí proti kapitalistické tendenci, zejména v podobě (socialistického) dělnického hnutí.
Hodnotíme-li dnes, více ne sto let po Marxově smrti, historické zkuenosti, lze stručně říci asi toto: Výrobní způsob, který se zprvu rozvíjel pod výlučným vlivem kapitalistické vývojové tendence, se ukázal být počátkem nového civilizačního typu -moderní industriální civilizace. Tato civilizace umonila, aby se v jejím rámci rozvinula i jiná, kapitalismus korigující, omezující a v jisté míře přímo proti němu působící tendence - tendence obrany a prosazování takových lidských potřeb a zájmů, které kapitalismus potlačuje a přezírá. Tuto tendenci nelze sice zdaleka vdy ztotonit se socialismem, ale v rozhodující míře ji lze označit jako socialistickou. V sociálně politickém smyslu bylo jejím nositelem předevím dělnické hnutí, které v industriálně vyspělých zemích převáně přijalo jako program reformistickou, nikoli radikálně revoluční orientaci.
Přesvědčivé výsledky to přineslo ovem a ve druhé polovině naeho století a jen v některých částech světa. S tímto časovým a prostorovým omezením lze říci, e industriální civilizace v současnosti není prostě totoná s kapitalismem, ale je plodem vnitřního soustavného střetu i kooperace dvou tendencí, kapitalistické a socialistické (či přesněji ne-kapitalistické, převáně socialistické). Obě tyto tendence mají své sociální nositele a usilují v rámci jediného typu civilizace o hegemonii jak v různých oblastech společenského ivota (v ekonomice, politice, ideologii), tak také v daném typu civilizace vcelku.
V rámci tohoto článku nelze podrobněji popisovat, v čem a jaké změny způsobila socialistická tendence: obecně jsou to ve srovnání s počátečními fázemi vývoje průmyslové společnosti zejména výrazné monosti kontroly výrobního procesu i trního mechanismu, předcházející nebo alespoň regulující krizové otřesy, zajitění sociální ochrany námezdně pracujících v situacích, kdy z hlediska čisté kapitalistické tendence se stávají neuitečnými, a zajitění uspokojivé ivotní úrovně pro iroké vrstvy námezdně pracujících. Jde tedy o realitu současných vyspělých industriálních zemí Západu, zejména pokud v nich úspěně působí sociální stát a sociální trní hospodářství.
Ani kapitalismus, ani socialismus neznamenají tedy podle mého názoru určitý daný stav společnosti, uzavřený systém nebo formaci, nýbr obojí jsou vývojovým procesem, tendencí v rámci industriální civilizace. Ani industriální civilizace vak zřejmě není posledním stadiem lidského vývoje (pokud ovem nepovede k záhubě lidstva v jaderné válce nebo v ekologické katastrofě). Typ civilizace, která ji jednou vystřídá, nebude vak totoný nejenom s kapitalismem, ale ani ne se socialismem.
Lze samozřejmě právem namítnout, e pokud přijmeme nastíněnou koncepci socialismu, pak socialismus vlastně nevyřeí některé zcela zásadní rozpory industriální civilizace. Ano, podle mého názoru je to tak a při vypracování soudobého pojetí socialismu je nutno tuto vem socialistům nepříjemnou skutečnost vzít na vědomí a ne před ní zavírat oči.
Tato nepříjemná skutečnost má ovem různé příčiny v obou různých světech, o nich komunistická ideologie hovořila. Ve světě reálného socialismu dolo k tomu, e v důsledku prostého popření kapitalistické tendence zmizela dynamika zejména ekonomického (ale koneckonců i vůbec společenského) vývoje, jakou právě tato tendence zajiuje v industriální civilizaci. Neschopnost přejít od extenzívního ekonomického růstu k intenzívnímu, obrovské zaostávání ve vědecko-technickém rozvoji a jeho aplikaci ve výrobě je toho nejviditelnějím důkazem. Masová nespokojenost společnosti jak s hospodářským, tak i politickým systémem to dokazuje v kadodenní praxi.
Naproti tornu v industriální společnosti Západu zůstala i při silném vlivu socialistické tendence dominantní silou tendence kapitalistická. Proto nebyly nejenom vyřeeny, ale naopak se vyhrotily některé pro ni typické rozpory: např. nezvládnuté sociální důsledky technického pokroku (tzv. strukturální nezaměstnanost), rozpor mezi vyspělými a zaostalými částmi v celosvětovém vývoji industriální civilizace (tj. problém vývoje třetího světa, tzv. konflikt Sever-Jih) atd.
Jak na Západě, tak na Východě stojí industriální civilizace zatím téměř bezradně před ekologickou devastací, kterou způsobila. A vzájemný konflikt obou formací navíc vytvořil hrozbu pro samu existenci lidstva v podobě nebezpečí jaderné války.
Cíle a perspektivy socialismu v dnením světě
Na rozdíl od mnoha jiných protikapitalistických tendencí a teorií neusiluje socialismus o návrat k předkapitalistickým poměrům. Stojí plně na půdě industriální civilizace, snaí se ji rozvíjet, ale bez některých, z jeho hlediska neádoucích důsledků. Socialismus, zejména marxistický, přímo navazuje na osvícenskou tradici pojetí pokroku v dějinách, sdílí přesvědčení o rozhodující pozitivní roli racionalismu a vědy. V rozvoji výrobních sil a v růstu produktivity práce vidí předpoklad pokroku.
Také osvobození člověka chápe marxismus v duchu základních idejí, provázejících zrod i vývoj industriální civilizace. Nejvyí hodnotou je svobodný člověk jako individuum - co je vak podle socialismu moné jen ve společnosti, která je osvobozena od nadvlády věcných podmínek své existence (kapitálu, ale i přírody) a která ovládá racionálně své vlastní chování, tj. tvorbu dějin.
Nejvlastnějí Marxovu kritiku kapitalismu shrnuje otázka: Lze dosáhnout osvobození člověka ve výrobním způsobu, jeho cílem není uspokojovat potřeby lidí, ale zhodnocovat kapitál? Marx na ni odpovídá záporně. Vechny jeho dalí konkrétnějí závěry - např. o záměně soukromého vlastnictví společenským, o překonání odcizení výrobce ve vztahu námezdní práce, o vymýcení fetiismu zboí, o nahrazení státu společenskou samosprávou aj. - to byly dílčí cíle, případně prostředky k dosaení cíle hlavního: překonat stav, kdy kapitál ovládá lidi a nikoli lidé kapitál.
Svoboda politická a občanská není podle Marxe jetě skutečným osvobozením člověka, nebo neruí sevření člověka v ekonomických a sociálních vztazích. Jeho skutečné osvobození vyaduje nakonec i překonání dělby práce, která připoutává člověka celoivotně k výkonu určité jednostranné činnosti, brzdí jeho tvůrčí monosti a síly. Těmito poadavky ovem Marx u překračoval hranice nejenom kapitalismu, ale i industriální civilizace vcelku. Komunismus v jeho pojetí byl vlastně přítím, novým typem civilizace.
Je otázka, zda se v dějinách vůbec kdy osvobození člověka v tomto smyslu uskuteční. I pokud lze v industriální civilizaci spatřit určité tendence, které by mohly dávat naději na uskutečnění některých podobných představ, vytváří tá civilizace zároveň více a silnějích tendencí, které takové představy odkazují do říe utopií.
Reálné dělnické hnutí, s ním Marx spojoval přímo a zjednodueně monost dosaení podobných cílů, se v historické praxi neukázalo být sociální silou, schopnou uskutečnit osvobození celého lidstva ve smyslu Marxovy teorie. Spokojilo se dosaením kompromisů v rámci industriální civilizace, s ní zcela splynulo. Ji dávno neplatí Marxova teze, e proletariát nemá co ztratit ne vlastní okovy.
Myslím, e to ve znovu podporuje základní mylenku tohoto článku: soudobé pojetí socialismu znamená chápat socialismus jako jednu z tendencí vývoje industriální civilizace, ne jako její popření. To platí obecně. Konkrétní politické úkoly socialismu v dnením světě jsou vak zcela rozdílné v různých vývojových stupních a podobách této civilizace: v systémech reálného socialismu, ve vyspělé industriální společnosti Západu a v tzv. třetím světě.
V systémech reálného socialismu nejde dnes zdaleka jen o hledání jiného modelu socialismu: je zde nutno umonit rozvoj industriální civilizace v její moderní podobě, překonat izolaci od ostatního světa, v něm se tato civilizace rozvíjí. Protoe zde byla kapitalistická tendence prostě popřena, je dnes jedním z hlavních úkolů (a to i pro rozvoj socialismu) právě kapitalistickou tendenci do ivota společnosti vpustit. Nebo bez toho nelze ani překonat izolaci od světového trhu a jeho nutného vlivu na ekonomiku a technologii, ani dohnat zaostávání a zajistit uspokojení základních konzumních potřeb lidi.
Z hlediska socialismu jde o to, jak při tom nejenom zcela nezatlačit do pozadí, ale naopak plně prosadit socialistickou tendenci vývoje industriální civilizace. Ideologický, politický a sociálně psychologický kardinální problém spočívá v tom, e sám pojem socialismu tu byl zcela zdiskreditován. Socialismus lidé ztotoňují s administrativně přikazovacím systémem, se stalinskou totalitní diktaturou. Poadavek zajistit hegemonii socialismu je proto nutně chápán - a to nejenom vrstvou vládnoucí byrokracie a profesionálními ideology, ale i větinou lidu - jako snaha zachovat co nejvíce ze starého systému.
Ani vládnoucí, ani ovládaní nemají zkuenost s tím, jak v praxi vypadá souběné působení kapitalistické a socialistické tendence ve vyspělých industriálních společnostech Západu. Mají proto sklon spojovat vputění kapitalistické tendence do ivota své společnosti s výlučně pozitivními účinky: jakoby to samo o sobě u zajiovalo ádoucí sociálně politické poměry a ivotní úroveň, které se v sociálních státech Západu vytvářely dlouhá desetiletí.
Za nejdůleitějí v této souvislosti povauji pochopit, e nekapitalistické (anti-kapitalistické) vztahy v systému reálného socialismu nelze automaticky povaovat za socialistické. Daleko spíe je tu někdy shoda s předkapitalistickými vztahy - co konečně odpovídá tornu, e Rusko bylo roku 1917 na samém počátku kapitalistického vývoje.
Tak předevím soukromovlastnické vztahy nebyly nahrazeny socialistickým zespolečentěním, ale koneckonců pouhým zestátněním. Politická moc se stala účastníkem výrobních vztahů: stát ovládal lidi nejenom jako své občany, ale také jako své zaměstnance. V jedněch rukou se soustředila ekonomická i politická moc, monost ekonomického i mimoekonomického donucování (manipulace) získal tý subjekt - centrum politické moci. Obrazně lze říci, e v době kolektivizace a industrializace ovládal Stalin souhrn pracovních sil, kolektivního dělníka, tehdejí sovětské společnosti v zásadě takovým způsobem, který byl podobnějí vládě egyptských faraonů nad staviteli pyramid ne vládě kapitálu nad pracovní silou v létech jeho původní akumulace na Západě. Takové postavení politické moci je jak antikapitalistické, tak také antisocialistické: ve jménu socialismu je nutno je odstranit, ne uchovávat.
Pro celý systém administrativně příkazního řízení je typické, e ovládané sociální subjekty - od velkých skupin, jako jsou třídy a národy, přes pracovní kolektiv a k jednotlivci - zbavoval schopnosti autonomně jednat. Pod touto schopností se rozumí nejenom organizačně právní monost samostatně rozhodovat, ale faktická schopnost autonomního chování, tj. monost volit mezi více variantami chování, mít dostatek informací o sobě i svém společenském okolí, aby subjekt mohl rozhodnout, která varianta je v jeho zájmu atd. Omezeni a někdy a odnětí schopnosti sociálních subjektů autonomně jednat - to je společný jmenovatel takových problémů, jako je nesamostatnost podniků, umrtvení zájmových organizací, byrokratizace celého veřejného ivota, potlačování tvůrčího mylení a poruování občanských práv a svobod jednotlivců. Ačkoli i tento rys řídícího systému je nekapitalistický, je zároveň vyloeně nesocialistický. Hegemonii socialistické tendence lze dosáhnout jen tím, e bude zcela vymýcen, nikoli tím, e se zachová co nejvíce jeho zbytků.
Posílení socialistické tendence nelze vak při kvalitativní změně společností reálného socialismu zajistit prostě převzetím forem, vzniklých z jiné sociální diferenciace a z jiných historických kořenů v západních zemích. Vlastnictví i správa kapitálu můe tu nabývat převáně nové, kolektivní formy. V celém politickém systému je mono vytvářet stav, kdy sociálně určitý člověk, tj. různé sociální skupiny a vrstvy, mají vliv na rozhodování nejenom prostřednictvím politických stran. Socialistickou tendenci mohou zejména posilovat formy samosprávy nejenom v obcích, ale předevím v pracovních kolektivech. Postavení pracovních kolektivů by bylo mono institucionálně zakotvit lépe ne v západní praxi; tyto kolektivy jsou toti specifickým sociálním subjektem, který v kombinaci s kolektivním vlastnictvím by mohl hrát roji zásadního významu ve prospěch socialistické tendence vývoje.
Na Západě vyvstávají před socialismem jiné problémy. Klasické sociální rozpory, plynoucí z masové bídy a sociální nejistoty, vyřeilo reformistické socialistické hnutí v nejvyspělejích industriálních společnostech tak, e nevedou k nebezpečným sociálním výbuchům. Řada problémů vak před socialismem i nadále zůstává - zejména například narůstající polarizace chudoby a bohatství, problém zhruba jedné třetiny společnosti, její ivotní úroveň nestoupá a často klesá, zatímco zhruba dvě třetiny prosperují, z toho veho plynoucí nerovné ance lidí ve společenském uplatnění atd.
Hlavní problém vak je v tom, e při rozvoji industriální civilizace ve světovém měřítku byly klasické sociální rozpory, je plodí kapitalistická tendence, v jistém smyslu exportovány do zemí tzv. třetího světa. Tam kapitalistická tendence vedla k rozruení tradičních, předkapitalistických civilizačních typů, avak nenahradila je rozvinutou industriální civilizací.
V těchto deformovaných a jen v náznaku industrializovaných společnostech stojí socialismus často před úkoly, které se podobají problémům kapitalismu minulého století. Působením jednostranné, na maximalizaci zisku zaměřené interakce vyspělých zemí se zaostalými (tj. s někdejími koloniemi) se v posledních létech vytvořilo obrovské zadlueni chudých zemí vůči bohatým, které sotva kdy bude vyřeeno prostě zaplacením dluhů: to by vedlo k hospodářskému zhroucení větiny dluníků, a tím k destabilizaci i světového systému industriální civilizace.
To ve vytváří tzv. konflikt Sever-Jih ve světovém měřítku, k jeho řeení přistupuje socialismus Západu jen velmi pomalu a často bezradně. Teprve na zlomu 70.-80. let na např. Socialistická internacionála začala vůbec zabývat vytvářením vlastní koncepce pro řeení problémů tzv. třetího světa.
Druhým kardinálním problémem, před ním stojí západní socialismus, jsou společenské důsledky vědeckotechnické revoluce ve výrobě. Jen sama mikroelektronická revoluce hrozí zcela rozruit dosavadní význam výdělečné práce a v jistém smyslu lidské práce vůbec v ivotě společnosti. Podle odhadů odborníků lze do dvaceti let očekávat, e 25-50 % pracovních míst, spojených dnes s fyzickou nebo jednoduchou duevní (kancelářskou) prací lidí, nahradí práce automatů a počítačů. To vyvolá zatím nepředvídatelné společenské důsledky: dosavadní průmyslová velkovýroba je tu postiena podobně, jako kdysi ona sama postihla malovýrobu, řemesla, manufaktury.
V celé společnosti bude muset dojít k přesunům jak pracovního a volného času, tak ke kvalitativním změnám ve způsobu rozdělování společenského bohatství. Ani vlastnictví kapitálu, ale ani vykonaná práce nebudou moci hrát roli hlavního kritéria ve společenském rozdělovacím procesu. Budou tím podstatně dotčeny zájmy vech tříd a vrstev industriální společnosti.
Taková velká změna významu lidské práce v ivotě společnosti přináí ovem u problémy, překračující rámec industriální civilizace. Socialismus tu bude muset hledat odpovědi, přesahující klasický okruh problémů jak revolučně, tak reformisticky orientovaného socialistického hnutí.
Toté platí i pro dalí zásadní problém, který vyvstává jak na Západě, tak v reálném socialismu: nebezpečí ekologické katastrofy jako nechtěného důsledku vývoje industriální civilizace. Ekologické problémy jsou stále jetě převáně chápány jako problémy technické: jak zajistit ochranu ivotního prostředí před kodlivými vlivy výroby. To vak je jen jedna, méně zásadní stránka věci, kterou uznává i kapitalistická tendence v industriální společnosti.
Socialistická tendence naproti tomu musí ukazovat (a řeit) hlubí problém: jak uchovat vnitřní dynamiku industriální civilizace, která je zaloena na tom, e hlavním hlediskem v reprodukčním procesu je zhodnocení kapitálu - a zároveň respektovat, e hlavní hledisko musí dnes být ve skutečnosti jiné, toti udret a obnovovat ekologické podmínky ivota lidí i přírody.
Jak zásadní je tato otázka, vyplývá např. z problémů, spojených s rozvíjením nebo naopak zastavením výroby jaderné energie. Technologie, která při nahodilém selhání lidského faktoru, jaké nelze nikdy zcela vyloučit, můe vést k nenapravitelné katastrofě (radioaktivnímu zamoření celých kontinentů), by měla být zakázána, i kdyby se z ekonomického hlediska jevila jako nutná a efektivní. Podobně je nutno z ekologických důvodů zastavit výrobu některých chemických prostředků nebo vyloučit katastrofické změny klimatu. Absolutní zákaz určitých činností, který můe odporovat zájmům kapitalistické tendence v industriální společnosti a týká se přímo rozvoje ekonomiky - to je docela nová otázka, kladená před industriální civilizaci.
V novém pojetí socialismu musí být i tato dimenze vyjádřena. Poslední, svou závaností ale pro industriální civilizaci a pro socialismus, zakotvený v jejím rámci, jednou z nejdůleitějích otázek je otázka, zda je vůbec moné, aby industriální civilizace jako ivotní způsob byla rozířena na celé lidstvo. Mohou vůbec miliardy lidí ze zemí třetího světa ít někdy tak, jak dnes ijí lidé v nejvyspělejích industriálních zemích? Je to moné z hlediska ekonomie, ekologie i populačního růstu?
Tyto otázky zůstávají zatím bez odpovědi i ze strany soudobého socialismu. Dosavadní jejich přehlíení nebo laciné propagandistické pseudořeení (jako například tvrzení, e přelidnění nebude po vítězství nad kapitalismem problémem) je nadále neudritelné.
Zkuenost ukazuje, e v zemích třetího světa jde vývoj různými cestami. V mnoha zemích narůstá odpor proti snahám přenáet tam industriální civilizaci. Islámský fundamentalismus v Íránu na jedné a někdejí čínský koncept kulturní revoluce na druhé straně jsou toho jen nejnápadnějími doklady. Zároveň se vak ukazuje - a to opět např. právě v Číně - e kdyby se o tom mělo demokraticky rozhodovat, bude si stále výraznějí část společnosti přát přijetí způsobu ivota, jaký odpovídá industriální civilizaci. Číňané v tomto smyslu vzhlíejí k Japonsku jako k idolu. V některých dalích zemích třetího světa se v praxi úspěně daří kombinovat industriální výrobu a nejvyspělejí technologii s místními předindustriálními ivotními formami: tak např. s japonským přispěním se tak vyvíjí jiní Korea, Taiwan, Singapur atd.
Jak se v takovýchto zcela doposud neodhadnutelných podmínkách prosadí případně socialistická tendence vývoje - i na to by mělo hledat odpověď soudobě pojetí socialismu. Takové úvahy se vak zcela vymykají monostem tohoto článku.
Vylo v časopise Kommunist č. 5/1990, Moskva, Zdeněk Mlynář