logo SDS
Dnešní datum: 14. 12. 2018   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Desatero pro okupovaného intelektuála
(01. 03. 2018, 5705x)

Stanovisko SDS k volbě prezidenta republiky
(08. 01. 2018, 1054x)

Československo od Května do Února (1945-1948)
(20. 02. 2018, 902x)

®ádnou válku naąím jménem !
(15. 04. 2018, 788x)

Začátek byl nenápadný
(30. 12. 2017, 769x)

Socialismus a Praľské jaro
(10. 06. 2018, 731x)

Čím začít? (Po lednu 1968)
(28. 02. 2018, 674x)

Projev prezidenta Miloąe Zemana na X. sjezdu KSČM
(23. 04. 2018, 596x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 27
Prům. 18.6
21 denni
Max. 541
Prům. 431.6

Nyní si čte web : 65 uživ.

Okolní události naąima očima

* Pojem socialismu a historická zkušenost

Vydáno dne 06. 11. 2005 (6993 přečtení)

Sám pojem socialismu, tak jak ho tradičně chápalo komunistické hnutí, je dnes zdiskreditován. Hlavní příčinou této diskreditace je nepochybně praxe stalinismu, její systém totalitní politické diktatury. Ale nedejme se tím mýlit: není to jenom stalinismus v tomto smyslu, co diskreditovalo pojem socialismu na Východě i na Západě. Základní problém vidím v tom, že dosavadní pojetí socialismu v oficiální komunistické ideologii je už po několik desetiletí ve zjevném rozporu s životní zkušeností lidí jak v zemích „reálného socialismu“, tak také na Západě.

Podle ideologie to má být socialismus, kdo lépe a rychleji než kapitalismus zabezpečuje rozvoj výrobních sil, vědy a techniky i jejich aplikace v praxi, uspokojování materiálních i duchovních potřeb lidí i rozvoj jejich občanských a politických práv a svobod. Zkušenost však lidi stále znovu přesvědčuje spíše o opaku: ekonomicko-politické systémy, které se vyhlásily za „reálně existující socialismus“, zaostávají ve všech uvedených směrech v soutěži se systémy, které jsou označovány jako kapitalismus. Všechny dosavadní snahy v rámci komunistického hnutí zásadně revidovat dogmata a „poučky“, které neodpovídají této realitě, byly stále znovu násilím potlačeny a jejich nositelé byli z komunistického hnutí exkomunikováni podobně jako kacíři ve středověku z církve.

To vedlo k tomu, že naprostá většina lidí už od komunistické teorie a ideologie vlastně nic pozitivního pro svůj praktický život neočekává. Tato teorie je naopak stále častěji chápána jako zdroj a příčina všech nezdarů a chyb praxe, včetně hrůz a zločinů stalinismu. Je možno za této situace vůbec překonat krizi v dosavadní teorii socialismu? V dané chvíli lze sotva dát jednoznačnou odpověď na tuto otázku.

Socialismus není samostatnou „společensko-ekonomickou formací“

V rámci tohoto článku není možné provést kritickou analýzu samotného pojmu „společensko-ekonomické formace“ v tom významu, v němž je tradičně užíván v oficiální komunistické ideologii. Poznamenávám jen, že podle mého soudu je představa o dějinách lidstva jako procesu nevyhnutelného střídání jedné takové „formace“ jinou v důsledku determinujícího působení výrobních sil, jen vulgarizací Marxova pojetí dějin.

Pokud jde o kapitalismus a socialismus, vede pojetí obou jako samostatných „formací“ k představě, že socialismus je po svém „vítězství nad kapitalismem“ v zásadě uzavřeným systémem ekonomických, sociálních, politických a kulturních vztahů, které mají protikladné rozhodující „znaky“ než za kapitalismu. Je to systém, jehož základní charakteristikou je vlastně jeho anti-kapitalistická povaha.

Základní zárukou této anti-kapitalistické povahy mají být jak ekonomické, tak politicko-mocenské vztahy. Ve sféře ekonomiky jde především o vlastnické poměry: soukromé vlastnictví výrobních prostředků je prakticky vyloučeno, existuje jen jejich tzv. společenské, ve skutečnosti koneckonců státní vlastnictví. V politické sféře je anti-kapitalistická povaha dána hlavně tím, že politická moc (vyhlašovaná za „diktaturu proletariátu“, případně později „všeho lidu“) přímo splývá s mocí hospodářskou a svými direktivami (státním plánem) řídí všechny rozhodující ekonomické procesy. Na otázku co, jak a pro koho vyrábět a jak rozdělovat hmotné bohatství, se nehledá odpověď na trhu, kde by se střetala nabídka a poptávka, ale tuto odpověď dává politika, soustava státních direktiv.

V souladu s tím pak ani v mimoekonomické sféře se odpověď na otázku co je a co není v zájmu společenského celku, nehledá v „živelném“ střetání různých dílčích sociálních zájmů, ale rozhoduje o tom politická moc.

Ekonomický a sociálně politický systém, který vykazuje tyto základní znaky, je po dlouhá desetiletí vydáván za socialismus. Důkazem jeho socialističnosti je však koneckonců jen jeho antikapitalističnost. Takto negativně definovaný socialismus je v hegelovském smyslu jen „špatnou negací“, pouhým popřením kapitalismu. Stvoření nového, pozitivního obsahu, k němuž je třeba složitého procesu „negace negace“, tu chybí.

Toto pojetí socialismu má samozřejmě blíže ke způsobu myšlení, z něhož vyrůstaly utopické představy o socialismu před Marxem, než k Marxově kritické analýze kapitalismu.

Toto pojetí socialismu ovládlo definitivně celé komunistické hnutí po vítězství Stalinovy teze o možnosti „výstavby socialismu v jedné jediné zemi“. Jakmile byla totiž odmítnuta teze, že kapitalismus může být vystřídán socialismem jen v procesu celosvětových změn (v důsledku „světové revoluce“ v tehdejší terminologii), musel být socialismus ztotožněn s představou uzavřeného systému, neboť v jediné izolované zemi nic jiného „vybudovat“ nelze.

Vítězství teze o možnosti socialismu v jedné zemi uvnitř bolševické strany nebylo však podle mého soudu tehdy možno odvrátit teoretickou diskusí s jakkoli přesvědčivými argumenty. Přijetí této teze se nabízelo z pragmatických politických důvodů. Nelze totiž žádat od lidí veliké oběti ve jménu cíle, který je vlastními silami nedosažitelný. Ovšem teorie, která se podřídila této politické potřebě, se nutně dostala do role služky politiky.

Vývoj socialismu jako historický celosvětový proces začal být chápán nikoli jako nutnost vnitřního vývoje industriální (kapitalistické) společnosti v celosvětovém měřítku, ale jako proces, který prakticky začíná vždy jenom v určité zemi - a to teprve tehdy, když v této zemi se chopila monopolní politické moci dělnická třída, respektive jí představující komunistická strana. Pouze za této podmínky mohla vznikat nová „formace“, zatímco bez ní naopak jakékoli vývojové procesy v průmyslové společnosti nemohly znamenat rozvoj socialismu, neboť kapitalismus jako „formace“ zůstával zachován a vše mohlo být při nejlepším jen jeho „vylepšováním“, které mělo zastřít „jeho skutečnou podstatu“. Jakékoli změny v procesech kontroly trhu, zásahy do rozdělovacích procesů ve prospěch námezdně pracujících, záruky sociálních jistot atd., dosažené na Západě reformistickým socialistickým hnutím, nebyly chápány jako rozvoj socialismu. Zato však nastolení vlády komunistické strany v Mongolsku bylo důkazem, že je možné začít „budovat socialismus“ vůbec bez kapitalismu. Nový způsob organizace společnosti pastevců znamenal vznik socialistické „formace“.

Protože Říjnová revoluce v Rusku nebyla, jak původně očekávali bolševici, podpořena podobnými revolucemi na Západě, byl Západ v jejich ideologii předem vyloučen jako prostor, v němž se může rozvíjet socialismus. Jako „formace“ tam vládl kapitalismus, pochopený jako systém socialismu prostý. Kapitalismus a socialismus vystupovaly (v podobě „formací“) jako zcela se vylučující, absolutní póly rozporu bez jakékoli možnosti jednoty, jako „dva světy“, jejichž základním vzájemným vztahem mohl koneckonců být jen boj „kdo z koho“.

Po druhé světové válce, když došlo k sociálně politickým zvratům v celé řadě zemí mimo SSSR, se na tomto pojetí v zásadě nic nezměnilo. Místo „jediné země“ se stalo prostorem pro vývoj socialismu ve smyslu „formace“ celé seskupení zemí - od Československa až po Čínu. Vznikl „tábor socialismu“ nebo též „světová socialistická soustava“ jakožto úplný protiklad „tábora imperialismu“ a „světové kapitalistické soustavy“. Světový charakter socialismu byl přitom pochopen zcela vnějškově a formálně - jen jako rozšíření dosavadní „formace“ z jedné země do řady dalších. Ve skutečnosti však narůstala naopak izolace takto pochopeného socialismu od vývojových procesů v celém ostatním světě: tzv. „světový socialistický trh“ znamenal ve skutečnosti izolaci skupiny zemí od světového trhu (neboť ten byl „kapitalistický“). Tyto země udržovaly i ekonomické kontakty prakticky jen mezi sebou navzájem - a tedy i na úrovni, jaká odpovídala hospodářské zaostalosti většiny z nich.

Celá zkušenost XX. století však ukázala, že sociální revoluce typu ruské (a také čínské) jsou ve vývoji průmyslové civilizace výjimkou, nikoli pravidlem. Dochází k nim jen ve společnostech, kde ztrnulé (polofeudální) sociální struktury ve spojení s politickým absolutismem znemožňují, aby rozhodující sociální síly průmyslové společnosti získaly hegemonii jiným způsobem. Pokud lze u Marxe nebo u Lenina jednotlivými citáty doložit, že klasickou sociální revoluci předpokládali jako pravidlo či nutnost, znamená to jen, že se v této věci mýlili. Na tomto omylu nelze budovat ovšem soudobé pojetí socialismu, které má odpovídat realitě naší doby.

Říjnová revoluce znamenala nesporně průlom do světového panství kapitálu a byla také vážnou sociální výzvou tehdejšímu Západu. Ovlivnila tam nepochybně i změny, které lze označit jako rozvoj socialismu - byť i ne ve smyslu „revolučního vítězství nové společensko-ekonomické formace“. Avšak to, co později po desetiletí tvořilo (a v něčem dodnes tvoří) podstatu konkurenčního konfliktu mezi tzv. „dvěma různými společensko-ekonomickými systémy“ (stručně též konfliktu Východ-Západ) - to je konkurence mocensko-politická a vojenská. I hlavní z toho vyrůstající nebezpečí je riziko války, nikoli perspektiva sociální revoluce na Západě. Přesto, že „reálný socialismus“ jako systém je nekapitalistický, má řadu socialistických rysů a dává některé sociální jistoty těm vrstvám pracujících, které by kapitalismus více vystavoval sociální nejistotě, nedělá dnes vládnoucím kruhům na Západě žádné starosti, že by působil na dělníky a ostatní pracující jako možná lepší alternativa. Naopak, právě takové kladení alternativy - buď západní status quo anebo „reálný socialismus“ - vítají všechny konzervativní síly Západu: je to totiž stále účinný strašák pro velkou většinu obyvatelstva.

Také rychlost a snadnost, s níž se zhroutily „reálně socialistické“ systémy v Polsku, NDR, Československu i jinde názorně dokazuje, jak obrovský je rozpor mezi realitou a jejím ideologickým obrazem v zemích, kde se „budoval socialismus“ jako „formace“. Není to tedy dnes zdaleka jenom teoretická, nýbrž je to prakticko-politická nutnost, co vyžaduje odmítnout dosavadní ztotožnění pojmu socialismu s realitou systému, jehož původní podoba vznikla za Stalina v SSSR a pak s různými modifikacemi dodnes přetrvala i v řadě dalších zemí.

Je však možné zříci se pojetí socialismu jako samostatné, kapitalismus zcela vylučující „společensko-ekonomické formace“ - a vytvářet zároveň jiné, nové pojetí socialismu v tradici marxistického teoretického myšlení?

Kapitalismus a socialismus jako dvě vývojové tendence v rámci industriální civilizace

Domnívám se, že marxistický pohled na dějiny lidstva nevychází z představy konfliktu mezi různými společenskými „formacemi“, které se střídají v důsledku porážky jedněch a vítězství jiných systémů. Marxismus vidí v dějinách střídání výrobních způsobů, jež jsou vlastní základnou střídání různých typů civilizací. Při veškerém respektu k často determinující roli výrobních sil a vztahů Marx nikdy neztotožňoval celý typ civilizace a jeho složitou vnitřní dynamiku s jedinou, byť i dominantní tendencí v ekonomické základně určité civilizace. To zcela jasně dokazuje jeho velmi diferencující přístup k dějinám lidstva ve starověku i středověku: složitou problematiku vzniku, vnitřní dynamiky a zániku orientálních typů civilizace v Číně nebo Indii, civilizace starého Egypta či antické civilizace řecko-římské, středověké křesťanské civilizace v Evropě - to vše Marx nikdy nepovažoval za možné redukovat na problém střídání otrokářské a feudální „formace“.

Žádná historicky známá civilizace neměla nikdy předurčenu jen jedinou možnost vývoje. Bylo v ní vždy zakotveno několik možných vývojových variant, tj. různorodých tendencí, které měly své zcela určité sociální nositele. Střety, konflikty nebo naopak kompromisy a kooperace mezi nimi vytvářely pak vždy zcela specifickou vnitřní dynamiku daného typu civilizace, a to samozřejmě nejenom v ekonomice, nýbrž v sociálních vztazích, v politicko-ideologické, kulturní a morální sféře společenského života. Vývoj výrobních způsobů a civilizačních typů před novověkem probíhal v dlouhých časových obdobích několika staletí, u statických civilizačních typů i tisíciletí.

Výrobní způsob, který v Evropě historicky vyrostl z feudalismu, je obvykle - a to nejenom marxisty - označován jako kapitalismus. Důvodem k tomu bylo to, že rozhodující vývojovou tendencí tohoto výrobního způsobu byla v prvních fázích jeho vývoje fakticky ničím neomezovaná tendence ke zhodnocování soukromého kapitálu. Jednostranné prosazování zájmu na zisku, zhodnocení kapitálu jako prokazatelně hlavní cíl samotného výrobního procesu - to tvořilo a tvoří kapitalistickou tendenci výrobního způsobu, jehož základem je rozvoj průmyslové výroby (od manufakturních počátků přes strojový velkoprůmysl až k dnešní automatizované průmyslové technologii).

Tehdy odpovídalo skutečnosti, že rozvoj průmyslového výrobního způsobu je určován jednostranným prosazováním kapitalistické tendence, bez účinné možnosti kontroly společnosti. Je Marxovou zásluhou, že už tehdy soustavně dokazoval, že kapitalismus nevyhnutelně současně plodí i odpor lidí proti kapitalistické tendenci, zejména v podobě (socialistického) dělnického hnutí.

Hodnotíme-li dnes, více než sto let po Marxově smrti, historické zkušenosti, lze stručně říci asi toto: Výrobní způsob, který se zprvu rozvíjel pod výlučným vlivem kapitalistické vývojové tendence, se ukázal být počátkem nového civilizačního typu -moderní industriální civilizace. Tato civilizace umožnila, aby se v jejím rámci rozvinula i jiná, kapitalismus korigující, omezující a v jisté míře přímo proti němu působící tendence - tendence obrany a prosazování takových lidských potřeb a zájmů, které kapitalismus potlačuje a přezírá. Tuto tendenci nelze sice zdaleka vždy ztotožnit se socialismem, ale v rozhodující míře ji lze označit jako socialistickou. V sociálně politickém smyslu bylo jejím nositelem především dělnické hnutí, které v industriálně vyspělých zemích převážně přijalo jako program reformistickou, nikoli radikálně revoluční orientaci.

Přesvědčivé výsledky to přineslo ovšem až ve druhé polovině našeho století a jen v některých částech světa. S tímto časovým a prostorovým omezením lze říci, že industriální civilizace v současnosti není prostě totožná s kapitalismem, ale je plodem vnitřního soustavného střetu i kooperace dvou tendencí, kapitalistické a socialistické (či přesněji ne-kapitalistické, převážně socialistické). Obě tyto tendence mají své sociální nositele a usilují v rámci jediného typu civilizace o hegemonii jak v různých oblastech společenského života (v ekonomice, politice, ideologii), tak také v daném typu civilizace vcelku.

V rámci tohoto článku nelze podrobněji popisovat, v čem a jaké změny způsobila socialistická tendence: obecně jsou to ve srovnání s počátečními fázemi vývoje průmyslové společnosti zejména výrazné možnosti kontroly výrobního procesu i tržního mechanismu, předcházející nebo alespoň regulující krizové otřesy, zajištění sociální ochrany námezdně pracujících v situacích, kdy z hlediska čisté kapitalistické tendence se stávají „neužitečnými“, a zajištění uspokojivé životní úrovně pro široké vrstvy námezdně pracujících. Jde tedy o realitu současných vyspělých industriálních zemí Západu, zejména pokud v nich úspěšně působí „sociální stát“ a „sociální tržní hospodářství“.

Ani kapitalismus, ani socialismus neznamenají tedy podle mého názoru určitý daný stav společnosti, uzavřený systém nebo „formaci“, nýbrž obojí jsou vývojovým procesem, tendencí v rámci industriální civilizace. Ani industriální civilizace však zřejmě není posledním stadiem lidského vývoje (pokud ovšem nepovede k záhubě lidstva v jaderné válce nebo v ekologické katastrofě). Typ civilizace, která ji jednou vystřídá, nebude však totožný nejenom s kapitalismem, ale ani ne se socialismem.

Lze samozřejmě právem namítnout, že pokud přijmeme nastíněnou koncepci socialismu, pak socialismus vlastně nevyřeší některé zcela zásadní rozpory industriální civilizace. Ano, podle mého názoru je to tak a při vypracování soudobého pojetí socialismu je nutno tuto všem socialistům nepříjemnou skutečnost vzít na vědomí a ne před ní zavírat oči.

Tato nepříjemná skutečnost má ovšem různé příčiny v obou různých „světech“, o nichž komunistická ideologie hovořila. Ve světě „reálného socialismu“ došlo k tomu, že v důsledku prostého popření kapitalistické tendence zmizela dynamika zejména ekonomického (ale koneckonců i vůbec společenského) vývoje, jakou právě tato tendence zajišťuje v industriální civilizaci. Neschopnost přejít od extenzívního ekonomického růstu k intenzívnímu, obrovské zaostávání ve vědecko-technickém rozvoji a jeho aplikaci ve výrobě je toho nejviditelnějším důkazem. Masová nespokojenost společnosti jak s hospodářským, tak i politickým systémem to dokazuje v každodenní praxi.

Naproti tornu v industriální společnosti Západu zůstala i při silném vlivu socialistické tendence dominantní silou tendence kapitalistická. Proto nebyly nejenom vyřešeny, ale naopak se vyhrotily některé pro ni typické rozpory: např. nezvládnuté sociální důsledky technického pokroku (tzv. strukturální nezaměstnanost), rozpor mezi vyspělými a zaostalými částmi v celosvětovém vývoji industriální civilizace (tj. problém vývoje „třetího světa“, tzv. konflikt Sever-Jih) atd.

Jak na Západě, tak na Východě stojí industriální civilizace zatím téměř bezradně před ekologickou devastací, kterou způsobila. A vzájemný konflikt obou „formací“ navíc vytvořil hrozbu pro samu existenci lidstva v podobě nebezpečí jaderné války.

Cíle a perspektivy socialismu v dnešním světě

Na rozdíl od mnoha jiných protikapitalistických tendencí a teorií neusiluje socialismus o návrat k předkapitalistickým poměrům. Stojí plně na půdě industriální civilizace, snaží se ji rozvíjet, ale bez některých, z jeho hlediska nežádoucích důsledků. Socialismus, zejména marxistický, přímo navazuje na osvícenskou tradici pojetí pokroku v dějinách, sdílí přesvědčení o rozhodující pozitivní roli racionalismu a vědy. V rozvoji výrobních sil a v růstu produktivity práce vidí předpoklad pokroku.

Také osvobození člověka chápe marxismus v duchu základních idejí, provázejících zrod i vývoj industriální civilizace. Nejvyšší hodnotou je svobodný člověk jako individuum - což je však podle socialismu možné jen ve společnosti, která je osvobozena od nadvlády věcných podmínek své existence (kapitálu, ale i přírody) a která ovládá racionálně své vlastní chování, tj. tvorbu dějin.

Nejvlastnější Marxovu kritiku kapitalismu shrnuje otázka: Lze dosáhnout osvobození člověka ve výrobním způsobu, jehož cílem není uspokojovat potřeby lidí, ale zhodnocovat kapitál? Marx na ni odpovídá záporně. Všechny jeho další konkrétnější závěry - např. o záměně soukromého vlastnictví společenským, o překonání odcizení výrobce ve vztahu námezdní práce, o vymýcení „fetišismu zboží“, o nahrazení státu společenskou samosprávou aj. - to byly dílčí cíle, případně prostředky k dosažení cíle hlavního: překonat stav, kdy kapitál ovládá lidi a nikoli lidé kapitál.

Svoboda politická a občanská není podle Marxe ještě skutečným osvobozením člověka, neboť neruší sevření člověka v ekonomických a sociálních vztazích. Jeho skutečné osvobození vyžaduje nakonec i překonání dělby práce, která připoutává člověka celoživotně k výkonu určité jednostranné činnosti, brzdí jeho tvůrčí možnosti a síly. Těmito požadavky ovšem Marx už překračoval hranice nejenom kapitalismu, ale i industriální civilizace vcelku. Komunismus v jeho pojetí byl vlastně příštím, novým typem civilizace.

Je otázka, zda se v dějinách vůbec kdy osvobození člověka v tomto smyslu uskuteční. I pokud lze v industriální civilizaci spatřit určité tendence, které by mohly dávat naději na uskutečnění některých podobných představ, vytváří táž civilizace zároveň více a silnějších tendencí, které takové představy odkazují do říše utopií.
Reálné dělnické hnutí, s nímž Marx spojoval přímo a zjednodušeně možnost dosažení podobných cílů, se v historické praxi neukázalo být sociální silou, schopnou uskutečnit osvobození celého lidstva ve smyslu Marxovy teorie. Spokojilo se dosažením kompromisů v rámci industriální civilizace, s níž zcela splynulo. Již dávno neplatí Marxova teze, že proletariát nemá co ztratit než vlastní okovy.

Myslím, že to vše znovu podporuje základní myšlenku tohoto článku: soudobé pojetí socialismu znamená chápat socialismus jako jednu z tendencí vývoje industriální civilizace, ne jako její popření. To platí obecně. Konkrétní „politické úkoly“ socialismu v dnešním světě jsou však zcela rozdílné v různých vývojových stupních a podobách této civilizace: v systémech „reálného socialismu“, ve vyspělé industriální společnosti Západu a v tzv. třetím světě.

V systémech „reálného socialismu“ nejde dnes zdaleka jen o hledání jiného „modelu socialismu“: je zde nutno umožnit rozvoj industriální civilizace v její moderní podobě, překonat izolaci od ostatního světa, v němž se tato civilizace rozvíjí. Protože zde byla kapitalistická tendence prostě popřena, je dnes jedním z hlavních úkolů (a to i pro rozvoj socialismu) právě kapitalistickou tendenci do života společnosti „vpustit“. Neboť bez toho nelze ani překonat izolaci od světového trhu a jeho nutného vlivu na ekonomiku a technologii, ani dohnat zaostávání a zajistit uspokojení základních konzumních potřeb lidi.

Z hlediska socialismu jde o to, jak při tom nejenom zcela nezatlačit do pozadí, ale naopak plně prosadit socialistickou tendenci vývoje industriální civilizace. Ideologický, politický a sociálně psychologický kardinální problém spočívá v tom, že sám pojem socialismu tu byl zcela zdiskreditován. Socialismus lidé ztotožňují s administrativně přikazovacím systémem, se stalinskou totalitní diktaturou. Požadavek zajistit hegemonii socialismu je proto nutně chápán - a to nejenom vrstvou vládnoucí byrokracie a profesionálními ideology, ale i většinou lidu - jako snaha zachovat co nejvíce ze starého systému.

Ani vládnoucí, ani ovládaní nemají zkušenost s tím, jak v praxi vypadá souběžné působení kapitalistické a socialistické tendence ve vyspělých industriálních společnostech Západu. Mají proto sklon spojovat „vpuštění“ kapitalistické tendence do života své společnosti s výlučně pozitivními účinky: jakoby to samo o sobě už zajišťovalo žádoucí sociálně politické poměry a životní úroveň, které se v „sociálních státech“ Západu vytvářely dlouhá desetiletí.

Za nejdůležitější v této souvislosti považuji pochopit, že nekapitalistické (anti-kapitalistické) vztahy v systému „reálného socialismu“ nelze automaticky považovat za socialistické. Daleko spíše je tu někdy shoda s předkapitalistickými vztahy - což konečně odpovídá tornu, že Rusko bylo roku 1917 na samém počátku kapitalistického vývoje.

Tak především soukromovlastnické vztahy nebyly nahrazeny socialistickým zespolečenštěním, ale koneckonců pouhým zestátněním. Politická moc se stala účastníkem výrobních vztahů: stát ovládal lidi nejenom jako své občany, ale také jako své „zaměstnance“. V jedněch rukou se soustředila ekonomická i politická moc, možnost ekonomického i mimoekonomického donucování (manipulace) získal týž subjekt - centrum politické moci. Obrazně lze říci, že v době kolektivizace a industrializace ovládal Stalin souhrn pracovních sil, „kolektivního dělníka“, tehdejší sovětské společnosti v zásadě takovým způsobem, který byl podobnější vládě egyptských faraonů nad staviteli pyramid než vládě kapitálu nad pracovní silou v létech jeho původní akumulace na Západě. Takové postavení politické moci je jak antikapitalistické, tak také antisocialistické: ve jménu socialismu je nutno je odstranit, ne uchovávat.

Pro celý systém administrativně příkazního řízení je typické, že ovládané sociální subjekty - od velkých skupin, jako jsou třídy a národy, přes pracovní kolektiv až k jednotlivci - zbavoval schopnosti autonomně jednat. Pod touto schopností se rozumí nejenom organizačně právní možnost samostatně rozhodovat, ale faktická schopnost autonomního chování, tj. možnost volit mezi více variantami chování, mít dostatek informací o sobě i svém společenském okolí, aby subjekt mohl rozhodnout, která varianta je v jeho zájmu atd. Omezeni a někdy až odnětí schopnosti sociálních subjektů autonomně jednat - to je společný jmenovatel takových problémů, jako je nesamostatnost podniků, umrtvení zájmových organizací, byrokratizace celého veřejného života, potlačování tvůrčího myšlení a porušování občanských práv a svobod jednotlivců. Ačkoli i tento rys řídícího systému je nekapitalistický, je zároveň vyloženě nesocialistický. Hegemonii socialistické tendence lze dosáhnout jen tím, že bude zcela vymýcen, nikoli tím, že se zachová co nejvíce jeho zbytků.

Posílení socialistické tendence nelze však při kvalitativní změně společností „reálného socialismu“ zajistit prostě převzetím forem, vzniklých z jiné sociální diferenciace a z jiných historických kořenů v západních zemích. Vlastnictví i správa kapitálu může tu nabývat převážně nové, kolektivní formy. V celém politickém systému je možno vytvářet stav, kdy sociálně určitý člověk, tj. různé sociální skupiny a vrstvy, mají vliv na rozhodování nejenom prostřednictvím politických stran. Socialistickou tendenci mohou zejména posilovat formy samosprávy nejenom v obcích, ale především v pracovních kolektivech. Postavení pracovních kolektivů by bylo možno institucionálně zakotvit lépe než v západní praxi; tyto kolektivy jsou totiž specifickým sociálním subjektem, který v kombinaci s kolektivním vlastnictvím by mohl hrát roji zásadního významu ve prospěch socialistické tendence vývoje.

Na Západě vyvstávají před socialismem jiné problémy. Klasické sociální rozpory, plynoucí z masové bídy a sociální nejistoty, vyřešilo reformistické socialistické hnutí v nejvyspělejších industriálních společnostech tak, že nevedou k nebezpečným sociálním výbuchům. Řada problémů však před socialismem i nadále zůstává - zejména například narůstající polarizace chudoby a bohatství, problém zhruba jedné třetiny společnosti, jejíž životní úroveň nestoupá a často klesá, zatímco zhruba dvě třetiny prosperují, z toho všeho plynoucí nerovné šance lidí ve společenském uplatnění atd.

Hlavní problém však je v tom, že při rozvoji industriální civilizace ve světovém měřítku byly klasické sociální rozpory, jež plodí kapitalistická tendence, v jistém smyslu „exportovány“ do zemí tzv. třetího světa. Tam kapitalistická tendence vedla k rozrušení tradičních, předkapitalistických civilizačních typů, avšak nenahradila je rozvinutou industriální civilizací.

V těchto deformovaných a jen v náznaku industrializovaných společnostech stojí socialismus často před úkoly, které se podobají problémům kapitalismu minulého století. Působením jednostranné, na maximalizaci zisku zaměřené interakce vyspělých zemí se zaostalými (tj. s někdejšími koloniemi) se v posledních létech vytvořilo obrovské zadluženi chudých zemí vůči bohatým, které sotva kdy bude vyřešeno prostě zaplacením dluhů: to by vedlo k hospodářskému zhroucení většiny dlužníků, a tím k destabilizaci i světového systému industriální civilizace.

To vše vytváří tzv. konflikt Sever-Jih ve světovém měřítku, k jehož řešení přistupuje socialismus Západu jen velmi pomalu a často bezradně. Teprve na zlomu 70.-80. let na např. Socialistická internacionála začala vůbec zabývat vytvářením vlastní koncepce pro řešení problémů tzv. třetího světa.

Druhým kardinálním problémem, před nímž stojí západní socialismus, jsou společenské důsledky vědeckotechnické revoluce ve výrobě. Jen sama mikroelektronická revoluce hrozí zcela rozrušit dosavadní význam výdělečné práce a v jistém smyslu lidské práce vůbec v životě společnosti. Podle odhadů odborníků lze do dvaceti let očekávat, že 25-50 % pracovních míst, spojených dnes s fyzickou nebo jednoduchou duševní (kancelářskou) prací lidí, nahradí práce automatů a počítačů. To vyvolá zatím nepředvídatelné společenské důsledky: dosavadní průmyslová velkovýroba je tu postižena podobně, jako kdysi ona sama postihla malovýrobu, řemesla, manufaktury.

V celé společnosti bude muset dojít k přesunům jak pracovního a volného času, tak ke kvalitativním změnám ve způsobu rozdělování společenského bohatství. Ani vlastnictví kapitálu, ale ani vykonaná práce nebudou moci hrát roli hlavního kritéria ve společenském rozdělovacím procesu. Budou tím podstatně dotčeny zájmy všech tříd a vrstev industriální společnosti.

Taková velká změna významu lidské práce v životě společnosti přináší ovšem už problémy, překračující rámec industriální civilizace. Socialismus tu bude muset hledat odpovědi, přesahující klasický okruh problémů jak revolučně, tak reformisticky orientovaného socialistického hnutí.

Totéž platí i pro další zásadní problém, který vyvstává jak na Západě, tak v „reálném socialismu“: nebezpečí ekologické katastrofy jako nechtěného důsledku vývoje industriální civilizace. Ekologické problémy jsou stále ještě převážně chápány jako problémy technické: jak zajistit ochranu životního prostředí před škodlivými vlivy výroby. To však je jen jedna, méně zásadní stránka věci, kterou uznává i kapitalistická tendence v industriální společnosti.

Socialistická tendence naproti tomu musí ukazovat (a řešit) hlubší problém: jak uchovat vnitřní dynamiku industriální civilizace, která je založena na tom, že hlavním hlediskem v reprodukčním procesu je zhodnocení kapitálu - a zároveň respektovat, že hlavní hledisko musí dnes být ve skutečnosti jiné, totiž udržet a obnovovat ekologické podmínky života lidí i přírody.

Jak zásadní je tato otázka, vyplývá např. z problémů, spojených s rozvíjením nebo naopak zastavením výroby jaderné energie. Technologie, která při nahodilém selhání lidského faktoru, jaké nelze nikdy zcela vyloučit, může vést k nenapravitelné katastrofě (radioaktivnímu zamoření celých kontinentů), by měla být zakázána, i kdyby se z ekonomického hlediska jevila jako nutná a efektivní. Podobně je nutno z ekologických důvodů zastavit výrobu některých chemických prostředků nebo vyloučit katastrofické změny klimatu. Absolutní zákaz určitých činností, který může odporovat zájmům kapitalistické tendence v industriální společnosti a týká se přímo rozvoje ekonomiky - to je docela nová otázka, kladená před industriální civilizaci.
V novém pojetí socialismu musí být i tato dimenze vyjádřena. Poslední, svou závažností ale pro industriální civilizaci a pro socialismus, zakotvený v jejím rámci, jednou z nejdůležitějších otázek je otázka, zda je vůbec možné, aby industriální civilizace jako životní způsob byla rozšířena na celé lidstvo. Mohou vůbec miliardy lidí ze zemí třetího světa žít někdy tak, jak dnes žijí lidé v nejvyspělejších industriálních zemích? Je to možné z hlediska ekonomie, ekologie i populačního růstu?

Tyto otázky zůstávají zatím bez odpovědi i ze strany soudobého socialismu. Dosavadní jejich přehlížení nebo laciné propagandistické pseudořešení (jako například tvrzení, že přelidnění nebude po „vítězství nad kapitalismem“ problémem) je nadále neudržitelné.

Zkušenost ukazuje, že v zemích třetího světa jde vývoj různými cestami. V mnoha zemích narůstá odpor proti snahám přenášet tam industriální civilizaci. Islámský fundamentalismus v Íránu na jedné a někdejší čínský koncept „kulturní revoluce“ na druhé straně jsou toho jen nejnápadnějšími doklady. Zároveň se však ukazuje - a to opět např. právě v Číně - že kdyby se o tom mělo demokraticky rozhodovat, bude si stále výraznější část společnosti přát přijetí způsobu života, jaký odpovídá industriální civilizaci. Číňané v tomto smyslu vzhlížejí k Japonsku jako k idolu. V některých dalších zemích třetího světa se v praxi úspěšně daří kombinovat industriální výrobu a nejvyspělejší technologii s místními předindustriálními životními formami: tak např. s japonským přispěním se tak vyvíjí jižní Korea, Taiwan, Singapur atd.

Jak se v takovýchto zcela doposud neodhadnutelných podmínkách prosadí případně socialistická tendence vývoje - i na to by mělo hledat odpověď soudobě pojetí socialismu. Takové úvahy se však zcela vymykají možnostem tohoto článku.

Vyšlo v časopise „Kommunist“ č. 5/1990, Moskva, Zdeněk Mlynář


Související články:
(Obecné problémy levice)

Socialismus a Praľské jaro (literatura) (10.06.2018)
Socialismus a Praľské jaro (3) (10.06.2018)
Socialismus a Praľské jaro (2) (10.06.2018)
Socialismus a Praľské jaro (10.06.2018)
Tys dopadla, levice! (07.11.2017)
O jakou revoluci ąlo? (13.10.2017)
Naąe politika a 100. výročí dekretu o míru (01.06.2017)
Volby? Volby! (11.04.2017)
Co je levicové? (09.03.2017)
Příchod jara (12.02.2017)
Imperialismus – netradičně jako období čekání na nového globálního hegemona (01.12.2016)
Quod licet Jovi ...? (31.05.2016)
Vrátit víru v budoucnost (29.01.2016)
KKE a "Praľská deklarace" (04.06.2015)
Rentiérský stát (31.05.2015)
Společnost a levice na křiľovatce (26.05.2015)
Deklarace Mezinárodní konference KSČM (24.05.2015)
Úvahy o daląí cestě hnutí (24.05.2015)
Ke dvěma aktuálním otázkám hnutí (24.05.2015)
Kritika současných reformistických tendencí demokratického socialismu (07.05.2015)
Potřeba koalice levice a iniciativ (12.04.2015)
Čeho (ne)třeba se bát (05.02.2015)
Jak skončí kapitalismus? (2) (26.12.2014)
Jak skončí kapitalismus? (26.12.2014)
Sociálně demokratické programy (25.12.2014)
Hegemonie: genealogie pojmu (2) (24.12.2014)
Hegemonie: genealogie pojmu (24.12.2014)
Levice můľe vyhrát (17.12.2014)
Návrh programu naší strany (03.12.2014)
Zahájení programové diskuse (19.11.2014)
Spojování sil a společné akce jsou nutné a možné (23.04.2013)
Naše poznanie o spoločnosti alebo Definícia pojmu socializmus. (12.04.2013)
Vzor Fico? (11.02.2013)
O společenských poměrech v Rusku (02.02.2013)
Volby: vítězové a poražení (19.11.2012)
Diskuse na levici (26.06.2012)
Otevřený dopis Michalise Matzavinose adresovaný ÚV KKE (24.06.2012)
K volbám v Řecku (19.06.2012)
Změnit svět bez převzetí moci, marxistické vydání (04.06.2012)
Prožíváme globální jaro (19.05.2012)
O výstupu na vysoké hory (02.11.2011)
SPaS má skutečně potenciál propojit radikální a umírněnou levici (16.06.2011)
Jsou občané sami proti sobě? (31.01.2011)
Výzva k vytvoření Spojenectví Práce a Solidarity (25.11.2010)
Hledejme program pro všechny od středu doleva (19.11.2010)
Jak je to s mírou zisku? (13.11.2010)
Proč si toho nikdo nevšiml? (01.11.2010)
Iluze nesmiřitelnosti (18.10.2010)
Za limit kapitálu (2) (04.10.2010)
Za limit kapitálu (04.10.2010)
Keynes nebyl socialista, ale… (01.10.2010)
Matematický model uplatnenia neoekonómie v komunite (01.10.2010)
Spoločenská objednávka (01.10.2010)
Manifest radikálního liberalismu (14.09.2010)
Na jakou vědu se bude muset levice obrátit? (06.09.2010)
Levice musí začít komunikovat (17.08.2010)
Rušno v levicových intelektuálských kruzích (06.08.2010)
Bez spolupráce na levici nebude hledání cesty úspěšné (02.07.2010)
Připutovalo Internetem . . . (16.03.2010)
Méně rozhořčení – více přemýšlení (Anti-Heller) (14.07.2009)
Anti-Jumr (14.07.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (11) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (10) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (9) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (8) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (7) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (6) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (5) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (4) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (3) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (2) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (20.06.2009)
Schovej babičce její občanku (16.06.2009)
Tahle země není pro starý (14.06.2009)
Jednota levice a budoucnost (18.05.2009)
Co s krizí? (17.05.2009)
Trh a reálný socialismus (06.05.2009)
Zemřel nám Bob (31.03.2009)
Postkomunistický manifest (26.01.2009)
Cesty vpřed bývají i návratem … (12.12.2008)
Sága italské levice „první generace“, aneb co vyváděl krejčí z Ulmu (21.10.2008)
Relativní zmenšování variabilní části kapitálu během akumulace a koncentrace, která ji provází (15.10.2008)
Genese průmyslového kapitalisty (22.09.2008)
Dějinná tendence kapitalistické akumulace (21.09.2008)
Několik poznámek k některým komentářům (08.08.2008)
Marx a dvě linie boje proti moci privilegovaných v dějinách (06.05.2008)
Marx a marxizmus versus Kapitál II. (06.05.2008)
Marx a marxizmus versus Kapitál (28.04.2008)
Historie téměř detektivní (17.04.2008)
O správné správě (04.04.2008)
Test teorie praxí: vezmi ideologii za slovo! (17.03.2008)
Jak S. K. Neumann velebil schumpeterovské podnikatelství… (11.03.2008)
Jan Bystrý, nakladatel (11.03.2008)
Od Lenina až k levičáctví v Česku (21.01.2008)
Bludný kruh české levice (14.01.2008)
Ta událost na Labutí řece (10.12.2007)
Zájem zahraničních komunistických stran o internacionalizaci vzdělávání stranických kádrů (10.12.2007)
Idea Levice (09.08.2007)
Neofeudální manifest? (30.07.2007)
Levice kontra pravice (30.07.2007)
Rovnost (nebo nerovnost) šancí (03.07.2007)
Spravme si poriadok so slovičkami (07.06.2007)
Hleďme si víc toho, co nás spojuje! (01.06.2007)
Proč mladí nechtějí volit konzervativní strany (10.05.2007)
Vzpomínka na Bondyho v Salonu Práva (22.04.2007)
Nejsem zapšklý stařec (22.04.2007)
Pod babylonskou věží (2) (21.04.2007)
Pod babylonskou věží (1b) (21.04.2007)
Pod babylonskou věží (1a) (21.04.2007)
Pod babylonskou věží (21.04.2007)
Hodnoty a zájmy v současné české společnosti (20.04.2007)
Čo príde po ideológii rozvoja a globalizácii? (06.04.2007)
Marx nebyl prorok, ale ... (30.03.2007)
Jsou klasická marxistická paradigmata překonána? (29.03.2007)
677 (XVII. kapitola) (16.03.2007)
Podstata komunismu (11.12.2006)
The opposite of anti-communism is not communism but democracy (05.12.2006)
Protikladem antikomunismu není komunismus, ale demokracie (04.12.2006)
Demokracie je skutečným základem komunistické a socialistické myšlenky (28.11.2006)
Usilujme o pochopení historie – bez předsudků a bez snah o její zneužívání (01.11.2006)
S komunisty se mluví. (18.10.2006)
Nepodpořil jsem Stranu zelených, ale kauzu, kterou zastupuje (12.08.2006)
Sejdeme se u fontány? (30.04.2006)
Lucii k MDŽ (08.03.2006)
Úvaha o vývoji ľudskej spoločnosti (05.03.2006)
Sociální demokracie (02.03.2006)
Dopis delegátům XXI. sjezdu KSČ (25.02.2006)
Co je levice? (07.02.2006)
Potenciálně nejnebezpečnější fáze imperialismu (15.01.2006)
Příčiny neúspěchu sovětského modelu socialismu v ČSSR (05.01.2006)
Předmluva k českému vydání „Zásad komunismu“ (15.12.2005)
Antikomunismus podle Marxe? (14.12.2005)
K pojmu levice dnes (07.12.2005)
Jedna ruka netleská… (28.11.2005)
Nejistý triumf demokratického kapitalismu (15.11.2005)
Volný čas jako ekonomická kategorie (13.11.2005)
Marx není zcela mrtev (06.11.2005)
Proč je dnes pro nás důležitý Spinoza (06.11.2005)
Tři variace pro Horní Jiřetín a Černice (27.10.2005)
Pohřeb odborové demokracie? (25.10.2005)
Návrat Karla Marxe (16.10.2005)
K otázkám české levice (15.10.2005)
Kuba proti blokádě (13.10.2005)
Smrť politiky a budúcnosť verejnosti (2) (12.10.2005)
Trika a triky proti přirozenosti (05.10.2005)
Smrť politiky a budúcnosť verejnosti (1) (04.10.2005)
Konec klidných časů (26.05.2005)
Zarazilo nás vzývání Stalina a Kim Čong-ila (26.04.2005)
Úvaha (trochu hravá) o svobodě a levici (13.04.2005)
Konference Levicového klubu (17.02.2005)
Víra v pokrok je bláznivá (15.02.2005)
Deset knih českého levičáka (15.02.2005)
Zelená na levačku aneb Proč nemohu být „novodemokratem“ (04.02.2004)
Levicová politika pro 21. století? (30.11.2003)
Politika levice ve věku přechodu (31.05.2002)
Jak Lenin udělal z konkrétního obecné (23.01.2002)
Revoluce! (12.07.2001)

[Akt. známka (jako ve škole): 1,00 / Počet hlasů: 3] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Zdeněk Mlynář | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Kommunist

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
77 (77 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
62 (62 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
58 (58 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
43 (43 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
43 (43 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
46 (46 hl.)
Prohnilý humanismus !!
36 (36 hl.)

Celkem hlasovalo: 365


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.