Napsáno Bedřichem Engelsem v červnu 1874 až dubnu 1875. Otištěno v časopise „Volksstaat“ roku 1875 a téhož roku vyšlo jako brožura.
Pan Tkačov vypráví německým dělníkům mimo jiné, že pokud jde o Rusko, nemám „nejmenších znalostí“, že naopak projevuji jenom „nevědomost“, a cítí se proto nucen vyložit jim pravý stav věcí a zejména objasnit jim příčiny, které umožňují právě teď provést sociální revoluci v Rusku mnohem snáze než v západní Evropě.
„U nás není městského proletariátu, to je ovšem pravda; zato u nás není ani buržoasie… naši dělníci budou muset bojovat jen s politickou mocí; moc kapitálu je u nás teprve v zárodku. A vy, vážený pane, zajisté asi nevíte, že boj s politickou mocí je mnohem snazší než boj s mocí kapitálu.“
Převrat, o nějž usiluje novodobý socialismus, záleží — stručně řečeno — ve vítězství proletariátu nad buržoasií a ve vytvoření nové organisace společnosti zničením třídních rozdílů. K tomu patří nejen proletariát, který tento převrat provede, nýbrž i buržoasie, v jejíchž rukou společenské výrobní síly dosáhly takového stupně vyspělosti, který dovoluje definitivní zničení třídních rozdílů. U divochů a polodivochů rovněž často neexistují třídní rozdíly, a tímto stavem prošel každý národ. Avšak chtít obnovit tento stav, taková myšlenka nás nemůže ani napadnout již proto, že z tohoto stavu s vývojem společenských výrobních sil třídní rozdíly nezbytně vznikají. Teprve na určitém, na naši dobu dokonce velmi vysokém stupni vývoje společenských výrobních sil nastává možnost vystupňovat výrobu natolik, aby se odstranění třídních rozdílů stalo skutečným pokrokem, aby mohlo být trvalé a nevedlo k stagnaci nebo dokonce k úpadku společenského výrobního způsobu. Tohoto stupně vývoje však dosáhly výrobní síly teprve v rukou buržoasie. Buržoasie je tedy i po této stránce právě tak nezbytným předpokladem socialistické revoluce jako sám proletariát. Proto člověk, který je s to prohlásit, že tuto revoluci lze provést snáze v takové zemi, v níž sice není proletariát, avšak v níž zato není ani buržoasie, takový člověk tím jen dokazuje, že se musí teprve učit abecedě socialismu.
Ruští dělníci — a tito dělníci, jak říká sám pan Tkačov, jsou „zemědělci a jako takoví nejsou proletáři, nýbrž vlastníky“ — mají to tedy snazší, protože nemusí bojovat s mocí kapitálu, nýbrž „jen s politickou mocí“, s ruským státem. A tento stát „se zdá mocí jen z dálky... nemá kořeny v hospodářském životě lidu; neztělesňuje v sobě zájmy nějakého stavu... U vás není stát zdánlivou mocí, opírá se oběma nohama o kapitál, ztělesňuje v sobě (!) určité hospodářské zájmy... U nás je tomu právě naopak — naše společenská forma vděčí za svou existenci státu, který, abychom tak řekli, visí ve vzduchu, který s existujícím společenským řádem nemá nic společného, jehož kořeny vězí v minulosti, nikoli však v přítomnosti.“
Nebudeme se zdržovat zmatenou představou o tom, jako by hospodářské zájmy potřebovaly stát, jejž samy vytvářejí, k tornu, aby v něm našly své ztělesnění. Rovněž ponecháme stranou smělé tvrzení, že prý ruská „společenská forma (k níž přece patří i rolnická obščina) vděčí za svou existenci státu“. Nebudeme se zdržovat ani rozporem, že tentýž stát „nemá nic společného“ s existujícím společenským řádem, který prý je přece jeho nejvlastnějším výtvorem. Podívejme se raději ihned na ten „ve vzduchu visící stát“, který nepředstavuje zájmy ani jednoho jediného stavu.
V evropském Rusku mají rolníci 105 milionů desjatin půdy, šlechta (jak zde krátce nazývám všechny velké vlastníky půdy) 100 milionů desjatin půdy, z čehož přibližně polovina připadá na 15.000 šlechticů, z nichž má tedy každý průměrně po 3300 desjatin půdy. Půda rolníků je tedy jen o maličko větší než půda šlechty. Jak vidíte, šlechta nemá nejmenší zájem na existenci ruského státu, který jí zabezpečuje vlastnění poloviny země! Dále. Rolníci platí ze své poloviny ročně 195 milionů rublů pozemkové daně, šlechtici — 13 milionů! Pozemky šlechty jsou průměrně dvakrát úrodnější než pozemky rolníků, neboť stát při rozdílení půdy, k němuž došlo v souvislosti s výkupem z roboty, vzal rolníkům a dal šlechtě nejen více půdy, ale i nejlepší půdu, při čemž rolníci museli za tuto nejhorší půdu zaplatit šlechtě cenu nejlepší půdy. A při tom ruská šlechta nemá vůbec zájem na existenci ruského státu!
Výkupem se rolníci octli — masově — v krajně bídné, naprosto neudržitelné situaci. Nejenže jim byla vzata velká a nejlepší část jejich půdy, takže dokonce v nejúrodnějších krajích říše rolnická půda — v ruských zemědělských poměrech — zdaleka nestačí ani k tomu, aby z ní rolníci mohli být živi. Nejenže za tuto půdu museli zaplatit nepoměrně vysokou cenu, kterou za ně napřed zaplatil stát a kterou mu nyní musí odvádět s úroky. Nejenže na ně byla uvalena téměř veškerá tíha pozemkové daně, od níž je šlechta téměř osvobozena, daně, která sama pohlcuje, ba dokonce převyšuje celou hodnotu pozemkové renty z rolnické půdy, takže všechny další částky, které musí rolník platit a o nichž budeme ihned mluvit, jsou již přímými srážkami z té části jeho důchodu, která představuje jeho mzdu. Nikoli, k pozemkové dani, k úrokům a splátkám zálohy, kterou za ně zaplatil stát, přistupují od zavedení nové místní správy ještě gubernské a újezdní dávky. Nejpodstatnějším následkem této „reformy“ bylo nové daňové zatížení rolníků. Stát si vcelku uchoval své příjmy, převalil však velkou část výdajů na gubernie a újezdy, které na krytí těchto výdajů vypsaly nové daně, a v Rusku je pravidlem, že vyšší stavy daně téměř neplatí a rolník zaplatí téměř všechno.
Taková situace je přímo jako stvořená pro lichváře a o lichváře tam není nikde nouze při téměř bezpříkladné schopnosti Rusů k obchodu v jeho nižších formách, k využití příznivé obchodní situace a k nerozlučnému s tím šizení; ne nadarmo řekl již Petr I., že jeden Rus vyzraje na tři Židy. Jakmile se přiblíží doba, kdy jsou splatné daně, přichází lichvář, kulak — často bohatý sedlák z téže obce—a nabídne své hotové peníze. Rolník musí mít peníze stůj co stůj a musí přijmout lichvářovy podmínky bez reptání. Tím upadá jen hloub do svěráku, potřebuje hotové peníze stále víc a více. V době žní přichází obchodník s obilím; potřeba peněz nutí rolníka prodat obchodníkovi část obilí nutného k výživě rodiny. Obchodník s obilím roztrušuje falešné zvěsti, které snižují ceny, platí nízkou cenu a přitom často i tuto cenu uplácí zčásti všelijakým předraženým zbožím, neboť i truck-systém (placení zbožím) je v Rusku vysoce vyvinut. Veliký vývoz obilí z Ruska se opírá, jak vidíme, přímo o hlad rolnického obyvatelstva. — Jiný způsob vykořisťování rolníků záleží v tom, že spekulant si spachtuje od vlády státní půdu na několik let, na tak dlouho, dokud přináší bez hnojení výtěžek, potom vyssátou půdu rozparceluje a propachtuje za vysokou rentu sousedním rolníkům, kteří mají málo půdy. Tak jako jsme se nahoře setkali s anglickým truck-systémem, tak zde se setkáváme s přesnou kopií irských middlemen (systém prostředníků). Zkrátka, neexistuje země, kde by při vší divošské primitivnosti měšťácké společnosti byl tak vyvinut měšťácký parasitismus, aby celá země, veškerá masa lidu, byla zatažena a opředena jeho sítí, jako právě v Rusku. A všichni tito upíři rolníků nemají prý vůbec zájem na existenci ruského státu, jehož zákony a soudy ochraňují jejich nečisté a ziskulačné praktiky.
Velká buržoasie Petrohradu, Moskvy, Oděssy, která se v posledních desíti letech neslýchaně rychle vyvinula zejména díky železnicím a která v poslední krisi vesele „spolukrachovala“, všichni ti vývozci obilí, konopí, lnu, loje, jejichž celý obchod je vybudován na bídě rolníků, celý ruský velkoprůmysl, který existuje jen díky ochranným clům, povolovaným mu státem, což všechny tyto významné a rychle rostoucí živly obyvatelstva nemají žádný zájem na existenci ruského státu? Přitom nemluvíme vůbec o nesčetné armádě úředníků, jimiž je Rusko zaplaveno a okrádáno a v němž tvoří skutečný stav. A jestliže nás teď pan Tkačov ujišťuje, že ruský stát „nemá vůbec kořeny v hospodářském životě národa, že v sobě neztělesňuje zájmy nějakého stavu“, že „visí ve vzduchu“, tu se nám zdá, že nikoli ruský stát, nýbrž ze spíše pan Tkačov visí ve vzduchu.
Že se situace ruských rolníků od doby jejich osvobození z nevolnictví stala nesnesitelnou a trvale neudržitelnou, že se již z tohoto důvodu blíží v Rusku revoluce, to je jasné. Jde jen o to, jaký může být, jaký bude výsledek této revoluce? Pan Tkačov říká, že to bude sociální revoluce. To je čistá tautologie. Každá skutečná revoluce je sociální revolucí tím, že přivádí k panství novou třídu a dovoluje jí, aby přetvořila společnost k svému obrazu. On však chtěl říci, že bude revolucí socialistickou, že společenskou formu, o kterou usiluje západoevropský socialismus, zavede v Rusku dříve, k tomu dospějeme na západě — a to že provede ve společenských poměrech, kde proletariát a buržoasie se objevují zatím jen sporadicky a na nižším stupni vývoje! Při čemž to všechno je možné jen proto, že Rusové jsou tak říkajíc vyvoleným národem socialismu a mají artěly a obščinové vlastnictví půdy!
O artělech se pan Tkačov zmiňuje jen tak mimochodem, my se však u nich zdržíme, protože již od dob Gercenových hrály u mnoha Rusů tajuplnou úlohu. Artěly jsou v Rusku rozšířeným druhem sdružení, nejprostší formou kooperace, jak se s ní setkáváme u loveckých kmenů v době lovu. Slovo i věc jsou nikoli slovanského, nýbrž tatarského původu. Obojí nacházíme na jedné straně u Kirgizů, Jakutů atd. a na druhé straně u Sajanů, Něnců a jiných finských národů.[1] Proto se artěl v Rusku vyvinul původně na severu a na východě v místech dotyku s Finy a Tatary, nikoli na jihozápadě. Drsné podnebí vyžaduje různorodou průmyslovou činnost, při čemž pak nedostatečný rozvoj měst a nedostatek kapitálu je nahrazován podle možnosti touto formou kooperace. — Jeden z nejpříznačnějších rysů artělů, solidární vzájemné ručení jeho členů vůči třetím osobám, spočívá původně na pokrevně příbuzenském svazku, podobně jako Gewere (vzájemné ručení) u starých Germánů, krevní msta atd. — Ostatně slovo artěl je v Rusku používáno nejen pro všemožné druhy společné činnosti, nýbrž i pro obecní instituce. Bursa je také artěl. — V dělnických artělech je vždy volen náčelník (starosta, staršina), který podle potřeby koná povinnosti pokladníka, účetního atd. a dostává za to zvláštní plat. Takové artěly vznikají:
- pro přechodné podniky, po jejichž skončení se rozpadají;
- mezi lidmi zabývajícími se stejným řemeslem, na př. mezi nosiči atd.;
- pro stálé, ve vlastním slova smyslu průmyslové podniky.
Artěly jsou zřizovány na základě smlouvy, podepsané všemi členy. Nemohou-li tito členové sami sehnat nezbytný kapitál, což se velmi často stává, na př. u sýráren a při rybolovu (pro nákup sítí, lodí a pod.), upadá artěl do spárů lichváře, který půjčí nedostávající se částku na vysoké úroky a od té chvíle shrabuje největší část výtěžku práce. Avšak ještě hnusněji jsou vykořisťovány ty artěly, které se jako celek dávají najmout podnikatelem jakožto námezdní personál. Řídí svou průmyslovou práci sami a tím uspořují kapitalistovi vydání na dozor. Kapitalista jim pronajímá za obydlí chaty, zakládá je potravinami, při čemž se opět rozvíjí nejhnusnější truck-systém. Tak je tomu u dřevorubců a smolařů v archangelské gubernii, v mnoha sibiřských živnostech (srov. Flerovskij, Položenije rabočego klassa v Rossiji. Postavení pracující třídy v Rusku, Petrohrad 1869). Zde se tedy artěl stává prostředkem, který kapitalistovi podstatně usnadňuje vykořisťování námezdního dělníka. Na druhé straně existují též artěly, které opět samy zaměstnávají námezdní dělníky, kteří nejsou členy sdružení.
Vidíme; že artěl je samorostle vzniklou, a proto ještě velmi nevyvinutou formou kooperativního sdružení a jako takový není naprosto výlučně ruský nebo slovanský. Taková sdružení se tvoří všude‚ kde je jich zapotřebí. Tak ve Švýcarsku v mlékařství, v Anglii v rybářství, kde podobná sdružení jsou dokonce velmi různorodá. Slezští kopáči země (Němci, a ne Poláci, kteří ve čtyřicátých letech stavěli mnoho německých železnic, byli organisováni ve skutečných artělech. Převaha této formy v Rusku dokazuje ovšem, že mezi ruským lidem existuje silný sdružovací pud, avšak zdaleka ještě nedokazuje jeho schopnost přeskočit s pomocí tohoto pudu beze všeho do socialistického společenského řádu. K tomu je zapotřebí především, aby se sám artěl stal schopným vývoje, aby se zbavil své samorostlé formy, v níž slouží více kapitálu než dělníkům, a aby se povznesl alespoň na úroveň západoevropských družstevních spolků. Máme-li však, byť jen jednou, uvěřit panu Tkačovu (což ovšem po všem předešlém je přece jen více než riskantní) — je do toho ještě daleko. Pan Tkačov naopak s hrdostí nanejvýš příznačnou pro jeho stanovisko nás ujišťuje:
„Pokud jde o kooperativní a úvěrová družstva německého (!) vzoru, před nedávnem do Ruska uměle přesazená, byla tato většinou našich dělníků přijata úplně lhostejně a téměř všude zkrachovala.“ Moderní kooperativní sdružení dokázalo aspoň, že velký průmysl může být s prospěchem provozován na vlastní účet (přádelnictví a tkalcovství v Lancashiru). Artěl nejenže toho dosud není schopen, artěl dokonce musí ve srážce s velkým průmyslem nutně zajít, jestliže se nebude vyvíjet.
Občinové vlastnictví ruských rolníků bylo objeveno kolem roku 1845 pruským vládním radou Haxthausenem a vytroubeno do světa jako něco úplně zázračného, ačkoli Haxthausen mohl ve svém vestfálském domově najít ještě nemálo pozůstatků občinového vlastnictví a byl dokonce povinen, jako vládní úředník, je velmi dobře znát. Gercen, který byl sám ruským velkostatkářem, se dověděl teprve od Hauxthausena, že jeho rolníci vlastní půdu společně, a toho použil k tomu, aby vylíčil ruské rolníky jako pravé nositele socialismu, jako rozené komunisty proti dělníkům stárnoucího, shnilého, evropského Západu, kteří museli socialismus ze sebe teprve ždímat (anquälen). Od Hercena se to dověděl Bakunin a od Bakunina pan Tkačov. Poslechněme si, co tento říká:
„Náš lid... ve své velké většině.., je proniknut principy občinového majetku; je, smíme-li se tak vyjádřit, instinktivním, tradičním komunistou. Idea kolektivního vlastnictví srostla tak hluboce s celým světovým názorem ruského lidu (ihned uvidíme, jak daleko sahá svět ruských rolníků), že vláda začíná nyní chápat, že tato idea je neslučitelná s principy ‚dobře uspořádané‘ společnosti, a snaží se jménem těchto principů naočkovat lidovému vědomí a lidovému životu ideu soukromého vlastnictví — toho může dosáhnout jen s pomocí bodáků a knuty. Z toho vysvítá, že náš lid přes svou nevědomost je mnohem blíže socialismu než národy západní Evropy, přestože jsou vzdělanější.“
Ve skutečnosti občinové vlastnictví půdy představuje instituci, s níž se setkáváme na nižším stupni vývoje u všech indoevropských národů od Indie až po Irsko a dokonce i u Malajců — na př. na Jávě, na jejichž vývoj působí indický vliv. Ještě roku 1608 občinové vlastnictví půdy existující na severu Irska, právě tehdy dobytém, posloužilo Angličanům za záminku, aby prohlásili, že země je bez pána, a aby ji jako takovou konfiskovali k dobru koruny. V Indii existuje až dodnes celá řada forem občinového vlastnictví. V Německu bylo všeobecným zjevem; tu a tam se ještě vyskytující obecní pozemky jsou jeho pozůstatkem, často, zejména v horách, nacházíme ještě jeho zřetelné stopy: periodické znovurozdílení obecní půdy atd. Přesnější důkazy a podrobnosti, pokud jde o staroněmecké občinové vlastnictví, lze najít v spisech Maurerových, které jsou po této stránce klasické. V západní Evropě, včetně Polska a Maloruska, se tato občinové vlastnictví stalo na určitém stupni společenského vývoje okovem, přítěží zemědělské výroby, a bylo pozvolna odstraňováno. Kdežto ve Velkorusku (t. j. ve vlastním Rusku) se zachovalo až dodnes a dokazuje tím, že zemědělská výroba a odpovídající ji venkovské společenské poměry jsou zde ještě velmi nevyvinuté, jak tomu též ve skutečnosti je. Ruský rolník žije a působí jen ve své obci; všechen ostatní svět existuje pro něho jen potud, pokud zasahuje do věcí jeho obce. Nakolik je tomu tak, ukazuje ta okolnost, že v ruském jazyce jedno a totéž slovo mir znamená na jedné straně „svět“, na druhé straně však „rolnickou obec“. Ves mir, celý svět, znamená pro rolníka shromáždění všech členů obce. Mluví-li tedy pan Tkačov o „světovém názoru“ ruského rolníka, pak zřejmě falešně přeložil ruské slovo mir. Takováto úplná vzájemná isolovanost jednotlivých obcí, která vytváří po celé zemi sice stejné zájmy, ale naprosto ne společné zájmy, je přirozenou základnou pro orientální despotismus; všude, kde tato společenská forma převládala, od Indie až po Rusko, všude produkovala despotismus, všude v něm nacházela svůj doplněk Ne pouze ruský stát vůbec, nýbrž dokonce i jeho specifická forma, carský despotismus, naprosto nevisí ve vzduchu, nýbrž je nezbytným a logickým produktem ruských společenských poměrů, s nimiž podle pana Tkačova „nemá nic společného“! — Další vývoj Ruska v buržoasním směru by postupně i zde zničil občinové vlastnictví bez jakýchkoli zákroků „bodáků a knuty“ ruské vlády. A to tím spíše, že rolníci v Rusku neobdělávají půdu občiny společně, aby si pak rozdělovali produkty, jako je tomu ještě v některých krajích Indie. Naopak, v Rusku je půda čas od času rozdílena mezi jednotlivé hlavy rodin a každý obdělává svůj příděl pro sebe. To vytváří možnost vzniku velké nerovnosti v zámožnosti jednotlivých členů občiny a tato nerovnost skutečně existuje. Téměř všude nacházíme mezi členy občiny bohaté sedláky — tu a tam i milionáře — kteří se zabývají lichvou a vyssávají masu rolníků. To ví nejlépe sám pan Tkačov. Zatím co balamutí německé dělníky, že jenom bodáky a knuta mohou donutit ruského rolníka, tohoto instinktivního, tradičního komunistu, aby se vzdal „ideje kolektivního vlastnictví“, vypráví ve své ruské brožuře na str. 15.: „Z řad rolníků vyrůstá třída lichvářů (kulaků), kteří skupují a propachtovávají rolnické a šlechtické pozemky — jakási mužická aristokracie.“
To jsou právě ti upíři, které jsme nahoře podrobněji vylíčili.
Nejtěžší ránu občinovému vlastnictví zasadil právě výkup z roboty. Šlechtici byla přidělena největší a nejlepší část půdy. Na rolníka sotva zbylo, často ani nezbylo tolik, aby se mohl uživit. Přitom lesy byly přiřčeny šlechtě; palivové, užitkové a stavební dříví, které si dříve mohl rolník svobodně přinést z lesa, musí dnes kupovat. Takže dnes rolníkovi nezbyla než jeho jizba a holá půda bez prostředků k jejímu obdělání; obyčejně nemá ani té půdy tolik, aby mohl ode žní ke žním uživit svou rodinu. Za takových poměrů a pod tíhou daní a lichvy přestalo být občinové vlastnictví půdy dobrodiním a stalo se okovem. Rolníci houfně z občiny utíkají s rodinou či bez rodiny, nechávají půdu půdou, snažíce se uživit jako sezónní dělníci.[2]
Vidíme, že občinové vlastnictví v Rusku má již dobu svého rozkvětu dávno za sebou a že spěje, jak se se vší pravděpodobností ukazuje, k svému rozkladu. Přesto nelze popřít, že existuje možnost převést tuto společenskou formu ve vyšší formu, udrží-li se do té doby, než k tomu uzrají podmínky, a ukáže-li se schopnou vývoje v tom smyslu, že rolníci budou obdělávat půdu nikoli odděleně, nýbrž společně.[3] Tehdy ruští rolníci přejdou přímo k vyšší formě, aniž projdou mezistupněm měšťáckého parcelového vlastnictví. To se však může stát jen tehdy, dojde-li v západní Evropě ještě před úplným rozkladem občinového vlastnictví k vítězné proletářské revoluci, která přinese ruskému rolníkovi předpoklady pro takovýto přechod — zejména též materiální předpoklady, které potřebuje k tomu, aby provedl nezbytně s tím spjatý převrat v celé své soustavě zemědělství. Je proto pouhý žvást, říká-li pan Tkačov, že ruští rolníci, ačkoli jsou „vlastníky“, jsou „blíže socialismu“ než nic nevlastnící dělníci západní Evropy. Právě naopak. Může-li dnes ještě něco zachránit ruské občinové vlastnictví a umožnit mu, aby se přeměnilo v novou, skutečně životnou formu, pak je to proletářská revoluce v západní Evropě.
Se stejnou snadností, s níž pan Tkačov řeší ekonomickou revoluci, vyřizuje i revoluci politickou. Ruský lid, vypráví pan Tkačov, „protestuje ustavičně“ proti otroctví, hned formou „náboženských sekt... odmítání placení daní... lupičských band (němečtí dělníci si budou moci gratulovat, až se podle toho Schinderhannes[4] stane otcem německé sociální demokracie)... paličství.., povstání... a proto lze ruský lid nazvat instinktivním revolucionářem“. To vede Tkačova k přesvědčení, „že je jen třeba současně na několika místech probudit nahromaděný pocit rozhořčení a nespokojenosti, který... stále vře v hrudi našeho lidu“. Pak „dojde již samo sebou k sjednocení revolučních sil a boj... musí skončit příznivě pro věc lidu. Praktická nutnost, instinkt sebezachování“ vytvářejí pak již samy sebou „pevný a nerozlučný svazek mezi všemi protestujícími občinami“.
Snazší a příjemnější revoluci si vůbec nelze představit. Stačí prostě na třech či čtyřech místech současně začít povstání, a „instinktivní revolucionář“, „praktická nutnost“, „instinkt sebezáchovy“ udělají všechno ostatní „již samy sebou“. Proč při této hravé lehkosti nebyla revoluce již dávno provedena, lid osvobozen a Rusko proměněno ve vzornou socialistickou zemi, je zhola nepochopitelné.
Ve skutečnosti je tomu úplně jinak. Ruský lid, tento instinktivní revolucionář, provedl sice ojedinělá rolnická povstání proti šlechtě a proti jednotlivým úředníkům, avšak nikdy nevystoupil proti carovi, kromě těch případů, kdy se do jeho čela postavil falešný car a reklamoval trůn pro sebe. Poslední velké povstání rolníků za Kateřiny II. bylo možné jen proto, že Jemeljan Pugačev se vydával za carevnina muže, Petra III., který prý nebyl svou ženou zavražděn, nýbrž zbaven trůnu a uvězněn, avšak nyní unikl. Car naopak je ruskému rolníkovi pozemským bohem; bůh vysoko — car daleko, volá v okamžicích tísně. Že masa rolnického obyvatelstva, zejména od výkupu roboty, se octla v situaci, která jí stále víc a více vnucuje boj proti vládě a carovi, o tom nelze pochybovat; avšak pohádky o „instinktivním revolucionáři“, ty nechť pan Tkačov vypravuje někomu jinému.
A pak, i kdyby masa ruských rolníků byla instinktivně seberevolučnější, i kdybychom si představili, že revoluce lze dělat na objednávku jako kousek květovaného kartounu nebo samovar — i pak se táži: je dovoleno člověku, který překročil věk dvanácti let, aby si představoval průběh revoluce takovým více než dětinským způsobem, jako se to zde děje? A nyní uvažme, že to bylo napsáno již po tom, kdy tak skvěle ztroskotala revoluce ve Španělsku roku 1873, první revoluce podle tohoto bakuninovského vzoru. I tam bylo povstání zahájeno současně na několika místech. A tam se počítalo s tím, že praktická nutnost, instinkt sebezáchovy již samy sebou vytvoří pevný a nerozlučný svazek mezi protestujícími obcemi. A co se stalo? Každá obec, každé město hájily pouze samy sebe, o vzájemné podpoře nebylo ani řeči, a Pavia, který měl jenom 3000 mužů, dobyl za 14 dní jedno město po druhém a učinil konec celé té anarchistické nádheře. (Viz mou práci „Bakuninovci při práci“, kde je to podrobně vylíčeno.)
Je jisté, že Rusko stojí na prahu revoluce. Jeho finance jsou krajně zruinovány. Daňový šroub selhává. Úroky ze starých státních dluhů jsou spláceny novými půjčkami a každá nová půjčka naráží na stále větší potíže; peníze lze si již opatřit jen pod záminkou stavby železnic! Administrativa je odedávna skrz naskrz zkorumpována; úředníci žijí spíše z krádeží, korupce a vyděračství než z platu. Veškerá zemědělská výroba — která je pro Rusko zdaleka nejdůležitější — byla výkupem z roku 1861 přivedena do úplného nepořádku. Velkému pozemkovému vlastnictví nestačí pracovní síly, rolníkům nestačí půda, jsou utištěni daněmi, vyssáváni lichváři; zemědělská výroba rok od roku klesá. Celek je namáhavě a vnějškově udržován orientálním despotismem, o jehož svévolnosti si my zde na západě nemůžeme vůbec učinit představu; je to despotismus, který se nejen každým dnem dostává do nejkřiklavějšího rozporu s názory osvícených tříd, a zejména s názory rychle rostoucí buržoasie hlavního města, nýbrž který v osobě svého nynějšího představitele se sám ze sebe zbláznil: dnes dělá ústupky liberalismu, aby je zítra ustrašeně odvolal, a který se tím sám stále víc a více připravuje o veškeru důvěru. Při tom se však v osvícených vrstvách národa, které se soustřeďují v hlavním městě, v poznání, že tato situace je neudržitelná, že se blíží převrat, avšak zároveň s tím roste i iluse, že tento převrat bude možno svést do pokojného konstitučního koryta. Jsou tu spojeny všechny podmínky pro revoluci, kterou zahájí vyšší třídy hlavního města, možná že dokonce sama vláda, kterou však rolníci budou muset rychle dovést dále za první konstituční fázi.
Tato revoluce má nejvyšší význam pro celou Evropu, již jenom proto, že jednou ranou zničí poslední, ještě nedotčenou reservu veškeré evropské reakce. Je jisté, že tato revoluce se blíží. Jsou jenom dvě události, které by ji mohly oddálit: úspěšná válka proti Turecku nebo Rakousku, k čemuž je třeba peněz a spolehlivých spojenců, anebo… předčasný pokus o povstání, které zažene majetné třídy opět do náruče vlády.
[1] O artělu viz mimo jiné „Sbornik materialov ob artělach v Rossiji“ (Sborník materiálů o artělech v Rusku), vyd. I., Petrohrad 1873. (Poznámka Engelsova.)
[2] O postavení rolníků srov. mezi jiným oficiální zprávu vládní komise o zemědělské výrobě (1873), dále Skaldin „V zacholustě i v stolice“ (V zapadlém venkovském koutě a v hlavním městě), Petrohrad 1870; tento spis napsal liberální konservativec. (Poznámka Engelsova.)
[3] V Polsku, zejména v grodenské gubernii, kde byla šlechta povstáním z roku 1863 z velké části zruinována, rolníci dnes stále kupují nebo si pachtují šlechtickou půdu a obdělávají ji společně na společný účet. A tito rolníci nemají již po staletí občinové vlastnictví, ani to nejsou Velkorusové, nýbrž Poláci, Litevci a Bělorusové. (Poznámka Engelsova.)
[4] t. j. Hans vydřiduch, přezdívka německého loupežníka Johanna Bücklera. (Pozn. red.)