logo SDS
Dnešní datum: 19. 04. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Socialismus a Praľské jaro
(10. 06. 2018, 1058x)

Projev prezidenta Miloąe Zemana na X. sjezdu KSČM
(23. 04. 2018, 838x)

Karel Marx, filozof revoluce nebo liberální myslitel?
(05. 05. 2018, 801x)

Rozhovor s Karlem Marxem
(05. 05. 2018, 730x)

Rezignace presidenta republiky
(19. 04. 2018, 681x)

SDS se byla poklonit padlým ruským vojákům a jejich matkám
(09. 05. 2018, 651x)

Socialismus a Praľské jaro (2)
(10. 06. 2018, 639x)

70 let od Nakby
(16. 05. 2018, 617x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 19
Prům. 14.8
21 denni
Max. 519
Prům. 383.6

Nyní si čte web : 89 uživ.

10. Části knih a dalších textů

* Hegemonie: genealogie pojmu (2)

Vydáno dne 24. 12. 2014 (8922 přečtení)

Pokračování textu první kapitoly knížky Laclau, Mouffe: Hegemonie a socialistická strategie: za radikálně demokratickou politiku. Začátek textu je ZDE.

Uveďme dva příklady dualismu vytvořeného těmito částečnými pokusy o „otevření hry“. Prvním je koncepce morfologické předpovědi u Labrioly. Ten prohlásil: „Dějinná předpověď (…) (Komunistického manifestu) (…) (n)eobsahovala však a neobsahuje dodnes ani časový údaj, ani anticipovaný popis společenského řádu, jak je obvyklé u starých i nových proroctví a předpovědí. (…) Zde, v doktríně kritického komunismu, je zahrnuta celá společnost, jež v jedné chvíli svého všeobecného vývoje odhalila důvody svého osudového pochodu a v rozhodném bodě své vývojové křivky vrhla sama na sebe ostré světlo vyhlášením zákonů svého pohybu. Předpověď, o níž se Manifest poprvé zmínil, nebyla chronologickou předpovědí nebo slibem; byla, abych to řekl jedním slovem, jež podle mého názoru všechno stručně vyjadřuje, předvídáním morfologickým.“[30] Labriola zde vedl dvojí bitvu. První byla namířena proti tendencím kritickým k marxismu – Croce, Gentile[31] –, jež zakládaly nepředpověditelnost dějin na nesystematické povaze událostí a nacházely jednotný řád pouze ve vědomí historika. Labriola sám zdůrazňoval objektivní povahu historických zákonů. Tyto zákony ovšem byly morfologické – což znamená, že oblast jejich platnosti byla omezena na určité základní tendence. Druhou bitvu pak Labriola vedl proti formám dogmatismu, jež přeměňovaly obecné tendence ve fakta bezprostředně čitelná na povrchu historického života. Dnes je jasné, že způsob, jakým byla tato dvojí bitva vedena, nemohla nevytvářet dualismus, který našel u Labrioly výraz v protikladu mezi dějinným vývojem jako vyprávěním a jako morfologií, a obecněji ve snižující se schopnosti Engelsova dialektického paradigmatu vysvětlovat dějiny.[32] Navíc tato dichotomie představuje totéž dvojí prázdno, jaké jsme nalezli u Rosy Luxemburgové. „Narativní“ prvky jsou totiž stavěny do protikladu s „morfologickými“ nikoli jako něco pozitivního majícího vlastní vnitřní nutnost, ale jako kontingentní opak morfologické nutnosti. Podle Badaloniho „reálný vývoj událostí může vést (u Labrioly) ke vzniku složitých a nepředvídatelných výkyvů. Nicméně rozhoduje to, že porozumění těmto výkyvům má být dosaženo v rámci genetické hypotézy (třídní rozpor a jeho postupné zjednodušování). Proletariát je tak umístěn nikoli do neurčeného historického času, ale do toho zvláštního historického času, kterému dominuje krize buržoazní společenské formace.“[33] Jinými slovy, „morfologická nutnost“ vytváří teoreticko-diskurzivní terén zahrnující nejen své vlastní osobité území, ale také to, co sama ze sebe vylučuje – kontingenci. Jestliže se soubor „událostí“ pojímá jako „kontingentní“, není vůbec pojmově uchopen s výjimkou toho, že událostem chybí určité atributy existující v morfologických tendencích, jež jsou jim protikladné. Ovšem protože je život společnosti čím dál tím komplexnější, než jak předpokládají morfologické kategorie marxistického diskurzu – a tato komplexnost byla Labriolovým výchozím bodem –, jediným možným důsledkem je, že teorie stále hůře slouží jako nástroj k porozumění konkrétním sociálním procesům.

Aby se zabránilo upadnutí do naprostého agnosticismu, je tudíž v určitém bodě nutné zavést další explanační kategorie. Labriola to činí například ve svých konkrétních analýzách, v nichž se různé sociální kategorie nepojímají jednoduše v jejich „kontingentnosti“, ale každá z nich je nadána jistou vlastní nutností nebo zákonitostí. Jaký je vztah mezi těmito „faktickými“ strukturními komplexy a strukturami, jež jsou předmětem morfologické predikce? První možné řešení by bylo „dialektické“: udržet monistickou perspektivu, která pojímá komplexnost jako systém zprostředkování.[34]  Labriola ovšem takové řešení nemohl přijmout, protože by ho donutilo rozšířit účinky nutnosti i na povrch dějinného života – právě tu oblast, z níž je chtěl odsunout. Jestliže je ale odmítnuto dialektické řešení, není možné logicky přejít od morfologické analýzy k jednotlivým zákonitostem dílčích celků. Tento přechod tedy dostává vnějškový charakter – čímž se říká, že pojmové uchopení těchto zákonitostí je vnější marxistické teorii. Marxistická teorie pak nemůže být oním „úplným a harmonickým systémem světa“, jak ji prezentoval Plechanov a která byla myslitelná jen jako uzavřený model. Dualismus nutnost/kontingence otevírá cestu k pluralismu strukturních zákonitostí, jejichž vnitřní logiky a vzájemné vztahy je třeba určit.

Ještě jasněji to lze vidět, když zkoumáme austromarxismus, náš druhý příklad „otevřené ortodoxie“. Zde nacházíme ve srovnání s Labriolou radikálnější a systematičtější snahu o větší rozmanitost východisek, zavádění dalších teoretických kategorií, autonomizaci jednotlivých oblastí společnosti v jejich specifických určeních. Otto Bauer ve svém nekrologu na Maxe Adlera hovoří o začátku této školy následujícím způsobem: „Zatímco Marx a Engels začali od Hegela a pozdější marxisté od materialismu, nedávněji vystoupivší „austromarxisté“ měli jako výchozí bod Kanta a Macha.“[35] Austromarxisté si byli vědomi překážek bránících jednotě dělnické třídy v duální monarchii a také faktu, že taková jednota závisela na neustálé politické iniciativě. Dobře proto chápali, čemu se v odlišné perspektivě leninistické tradice říkalo „nerovnoměrný a kombinovaný vývoj“. „V rakousko-uherské monarchii existují příklady všech ekonomických forem, které lze nalézt v Evropě, včetně Turecka … Světlo socialistické propagandy září všude uprostřed těchto rozmanitých ekonomických a politických podmínek. To vytváří obraz krajní rozmanitosti … To, co existuje v Internacionále jako chronologický vývoj – socialismus řemeslníků, nádeníků, manufakturních dělníků, továrních dělníků a zemědělských dělníků, co prochází změnami, při nichž v každém daném okamžiku převládá politický, sociální nebo intelektuální aspekt hnutí – k tomu všemu dochází v Rakousku najednou.“[36]

V této mozaice sociálních a národních situací bylo nemožné myslet národní identity jako „nadstavbové“ nebo třídní jednotu jako nutný důsledek základny. Taková jednota ve skutečnosti závisela na komplexní politické konstrukci. Řečeno slovy Otto Bauera: „Je to intelektuální síla, co udržuje jednotu, … dnešní „austromarxismus“, jako produkt jednoty a síla sloužící zachovávání této jednoty, není ničím jiným než ideologií jednoty dělnického hnutí.“[37]

Moment třídní jednoty je tudíž politickým momentem. Konstitutivní střed toho, co bychom mohli nazvat relační konfigurace nebo artikulační forma společnosti, se tak přesouvá do pole nadstaveb, takže samotné rozlišení mezi ekonomickou základnou a nadstavbou se stává nejasné a problematické. S touto novou strategickou perspektivou jsou těsně spojeny tři hlavní rysy austromarxistického teoretického vystoupení: pokus o omezení oblasti, v níž platí „historická nutnost“; náčrt nových frontových linií boje založený na komplexnosti sociálna charakteristické pro zralý kapitalismus; a snaha promýšlet nereduktivním způsobem specifičnost jiných subjektových pozicí, než jsou třídní pozice. První rys je spojen hlavně s novými filosofickými formulacemi Maxe Adlera a jeho zvláštní formou novokantovství. Nové kantovské promyšlení marxismu mělo řadu osvobozujících účinků: získalo pro socialismus další posluchače vzhledem k tomu, že opodstatněnost jeho postulátů mohla být dokládána ze stanoviska univerzalismu překračujícího třídní hranice; rozešlo se s naturalistickou koncepcí společenských vztahů a tím, že rozpracovalo pojmy jako „sociální a priori“, vneslo do ustavování sociální objektivity přísně diskurzivní prvek; a konečně umožnilo marxistům, aby pojali nadstavbu jako terén, jehož utváření záviselo na formách vědomí a nikoli na naturalistickém pohybu výrobních sil. Druhý aspekt austromarxismu zpochybňuje rozlišení mezi základnou a nadstavbou. Tak například Bauer se v diskusi o Kautského práci Cesta k moci pokusil ukázat,[38] jak nesprávné je chápat ekonomiku jako homogenní pole ovládané vnitřní logikou vzhledem k tomu, že se v monopolní a imperiální fázi stávají součástí industriálního aparátu ve stále větší míře technicko-organizační a vědecké přeměny. Zastával názor, že jestliže dříve působily zákony konkurence jako přírodní síla, nyní musejí procházet myslí lidí. Z toho plyne důraz na rostoucí spjatost státu a ekonomiky, jenž ve 20. letech vedl k debatě o „organizovaném kapitalismu“. Měnily se také názory na body roztržky a antagonismy vytvořené novou konfigurací kapitalismu: ty se už nenacházely výlučně ve výrobních vztazích, ale v řadě oblastí sociální a politické struktury. Odtud také nový důraz kladený na samu rozptýlenost každodenních bojů (revolutionäre Kleinarbeit), jež nebyly pojímány v evolučním ani reformistickém smyslu,[39] a nový význam, jenž získal moment politické artikulace. (To se odráží mezi jiným v novém způsobu, jakým se nastoluje vztah mezi stranou a intelektuály. [40]) Konečně pokud jde o nové subjektové pozice a z nich plynoucí rozchod s třídním redukcionismem, stačí zmínit Bauerovu práci o národnostní otázce a Rennerovu o právních institucích.

Obecné rysy teoreticko-strategického vystoupení austromarxismu by teď měly být jasné: s tím, jak se zvětšuje praktická účinnost autonomních politických zásahů, ztrácí diskurz „historické nutnosti“ svou relevanci a ustupuje k horizontu sociálna (přesně stejným způsobem, jakým se v deistickém diskurzu drasticky redukují účinky Boží přítomnosti ve světě). To pak vyžaduje bujení nových diskurzivních forem, které by obsadily vyprázdněný terén. Austromarxisté však nedokázali dojít do bodu, kde by se rozešli s dualismem a odstranili moment „morfologické“ nutnosti. V teoreticko-politickém univerzu marxismu fin de siècle učinil tento rozhodující krok pouze Sorel tím, že proti sobě postavil „mélange“ a „bloc“. K tomu se vrátíme později.

DRUHÁ ODPOVĚĎ NA KRIZI: REVIZIONISMUS

Ortodoxní odpověď na „krizi marxismu“ usilovala o překonání nesouladu mezi „teorií“ a „pozorovatelnými tendencemi kapitalismu“ tím, že nekompromisně trvala na platnosti teorie a umělém nebo přechodném charakteru zmíněných tendencí. Zdánlivě z toho plyne velmi prostý vývod, že revizionistická odpověď byla symetrickým opakem, zejména když sám Bernstein při mnoha příležitostech prohlásil, že nemá závažnější výhrady vůči programu a praxi SPD v podobě, jakou získaly po erfurtském sjezdu, a že jediným účelem jeho vystoupení je dosáhnout aggiornamento, v němž by se teorie přizpůsobila konkrétní praxi hnutí. Takový závěr by nicméně znejasnil důležité rozměry Bernsteinova vystoupení. Zejména by způsobil, že bychom revizionismus chybně ztotožnili s reformismem.[41] Odboroví vůdci, kteří byli skutečnými mluvčími reformistické politiky v SPD, projevovali malý zájem o Bernsteinova teoretická tvrzení a v následujícím sporu zůstali přísně neutrální – pokud otevřeně nepodporovali ortodoxii.[42]  Navíc v klíčových politických debatách o masové stávce[43] a postoji k válce byla Bernsteinova pozice nejen odlišná od pozice reformistických vůdců v odborech a straně, ale byla jí ostře protikladná. Když se tedy snažíme přesně vymezit rozdíl mezi reformismem a revizionismem, musíme zdůraznit, že na reformistické praxi je podstatný politický kvietismus a uzavírání dělnické třídy do korporativismu. Reformistický vůdce se snaží bránit výdobytky a bezprostřední zájmy třídy a v důsledku toho má sklon považovat ji za oddělený sektor nadaný dokonale definovanou identitou a hranicemi. K tomu ale není zapotřebí „revizionistická“ teorie – tutéž roli může vlastně v mnoha případech lépe sehrát „revoluční“ teorie tím, že izoluje dělnickou třídu a odsouvá do neurčené budoucnosti jakékoli zpochybnění existující mocenské struktury. Už jsme se zmiňovali o konzervativní povaze kautskyovské revolučnosti. Reformismus se neztotožňuje ani s jednou stranou alternativy revizionismus/ortodoxie, ale jde napříč oběma.

Základní věcí, v níž proti sobě stáli revizionističtí a ortodoxní teoretikové, proto nebyla otázka reformismu. Nebyl jí ani problém pokojného nebo násilného přechodu od kapitalismu k socialismu – kde neměli „ortodoxní“ jasné a jednotné stanovisko. Jádrem sporu bylo, že zatímco ortodoxie předpokládala, že roztříštěnost a dělení charakteristické pro novou fázi kapitalismu bude překonáno změnami v základně, revizionisté tvrdili, že je toho třeba dosáhnout autonomním politickým zásahem. Skutečně novým prvkem Bernsteinovy argumentace byla autonomie politična vůči ekonomické základně. Bylo už také upozorněno,[44] že za každou z Bernsteinových kritik klasické marxistické teorie byl pokus znovu získat politickou iniciativu v konkrétních oblastech. Ve svých nejlepších okamžicích představoval revizionismus skutečné úsilí o rozchod s korporativní izolací dělnické třídy. Je ovšem také pravda, že jakmile se politično začalo vynořovat jako autonomní instance, revizionismus byl použit k podpoře „reformistické“ praxe, jež byla do značné míry jeho opakem. Je to paradox, který se musíme pokusit vysvětlit. Poukazuje na určitou omezenost Bernsteinova rozchodu s ekonomismem, jež byla důsledně překonána teprve u Gramsciho. Autonomie politična a její meze: musíme prozkoumat, jak jsou tyto dva momenty strukturovány.

Je důležité uvědomit si, že změny, k nimž došlo v kapitalismu za vstupu do monopolní éry, pochopil Bernstein jasněji než kterýkoli představitel ortodoxie. Jeho analýzy byly v tomto smyslu bližší stanovisku takového Hilferdinga nebo Lenina než názorům soudobých ortodoxních teoretiků.[45]  Bernstein také porozuměl politickým důsledkům kapitalistické reorganizace. Tři nejdůležitější změny – asymetrie mezi koncentrací podniků a koncentrací rodinných majetků, přetrvávání a růst středních vrstev, role hospodářského plánování v předcházení krizím – musely znamenat naprostou změnu předpokladů, z nichž do té doby vycházela sociální demokracie. Nedocházelo k tomu, že by vývoj ekonomiky proletarizoval střední vrstvy a rolnictvo a vyostřoval polarizaci společnosti, nedalo se očekávat, že by vážná ekonomická krize vyvolala revoluční výbuch, za nímž by následoval přechod k socialismu. Za takových podmínek musel socialismus změnit svůj terén a strategii, přičemž klíčovým teoretickým momentem byl rozchod s rigidním rozlišením mezi základnou a nadstavbou, jenž nepřipouštěl žádnou koncepci autonomie politična. Právě na tento druhý aspekt se nyní v revizionistické analýze přesunul moment rekompozice a překonání roztříštěnosti. „Vědy, umění a celá řada společenských vztahů jsou dnes mnohem méně závislé na ekonomice než dříve, nebo abychom nedali prostor mylným představám, dnes dosažená úroveň hospodářského rozvoje ponechává ideologickým a zejména etickým faktorům větší prostor pro nezávislou činnost, než tomu bylo předtím. V důsledku toho se vzájemná závislost příčiny a následku mezi technikou, ekonomikou a vývojem dalších společenských tendencí stává stále nepřímější, takže potřeby techniky a ekonomiky ztrácejí hodně ze své síly, která diktovala formu těchto tendencí.“[46]

Je to pouze tato autonomizace politična v protikladu k diktátům ekonomické základny, co umožňuje politice sehrávat roli rekompozice a opětovného sjednocování jdoucí proti tendencím základny, které ponechány samy sobě by mohly vést pouze k roztříštěnosti. Jasně to lze vidět na Bernsteinově koncepci dialektiky jednoty a nejednotnosti dělnické třídy. Z ekonomického hlediska se dělnická třída jeví stále víc a víc rozdělená. Moderní proletariát nejsou ony nemajetné třídy, o nichž psali Marx a Engels v Manifestu: „…právě v nejpokročilejších průmyslových odvětvích lze nalézt celou hierarchii diferencovaných pracovníků a mezi těmito skupinami existuje jen nepříliš silný pocit společné identity.“ [47] Tato diverzifikace zájmů – nejzřejmější v případě Anglie – nebyla pouhým pozůstatkem cechovní minulosti, jak argumentoval Cunow, ale důsledkem nastolení demokratického státu. I když v podmínkách politického útlaku zatlačovala bojová jednota poněkud do pozadí dílčí zájmy, měly tyto zájmy sklon opět rozkvétat, když bylo svobodněji.

Položme si otázku: jestliže je tendence k nejednotě vepsána do samé struktury moderního kapitalismu, co je zdrojem protikladného momentu, tendence ke sjednocování? Podle Bernsteina je to strana. Hovoří tedy o „nutnosti orgánu třídního boje, jenž drží celou třídu pohromadě přes její roztříštěnost v různých zaměstnáních, a tímto orgánem je sociální demokracie jako politická strana. V ní ustupuje zvláštní zájem ekonomické skupiny všeobecnému zájmu těch, koho příjem pochází z vlastní práce, zájmu všech neprivilegovaných.[48] Jak jsme už viděli, strana představovala univerzální moment třídy také u Kautského, ale zatímco v jeho případě byla politická jednota vědeckým předjetím skutečné jednoty, jež měla být dosažena pohyby základny, u Bernsteina nemohl být moment politické artikulace redukován na takové pohyby. Specifičnost politické vazby se vymyká z řetězce nutnosti; neredukovatelný prostor politična, jenž byl u Kautského omezen na zprostředkující roli inteligence, je zde značně rozšířen.

Do Bernsteinovy analýzy politického zprostředkování, jež zakládalo politickou jednotu, ovšem proklouzla sotva postihnutelná nejasnost znehodnocující celou jeho teoretickou konstrukci. Spočívá v tomto: jestliže se dělnická třída jeví v ekonomické sféře jako stále více rozdělená, a jestliže je její jednota vytvářena autonomně na politické úrovni, v jakém smyslu je tato politická jednota třídní jednotou? Tento problém nestál před ortodoxií, protože nesoulad mezi ekonomickou a politickou identitou měl být v konečném důsledku vyřešen vývojem samé ekonomiky. V Bernsteinově případě by se zdálo být logickým závěrem, že politickou jednotu lze vytvořit jedině překročením třídních omezení jednotlivých frakcí dělnictva, a že by tedy mezi ekonomickou a politickou subjektivitou měla existovat trvalá strukturální mezera. K takovému závěru ovšem Bernstein ve svých analýzách nikde nedospívá. Na jedné straně trvá na tom, že sociální demokracie musí být stranou všech utlačovaných, a tedy nejen dělníků, ale na druhé straně pojímá tuto jednotu jako soubor sektorů, které „akceptují hledisko dělníků a uznávají je jako vedoucí třídu“. Jak udává jeho životopisec Peter Gay,[49] za tento bod se Bernstein nikdy nedostal. Třídní charakter sjednocení politična a ekonomična není vytvářen ani v jedné z těchto sfér a argumentace tak zůstává viset v prázdnu.

Tento závěr je možná přehnaný, protože předpokládá, že Bernsteinovo uvažování se pohybuje ve stejné rovině jako uvažování Kautského nebo Luxemburgové – že má na mysli nutné subjekty nějakého nevyhnutelného historického procesu. Pravdou ovšem je, že právě z této roviny odsunul Bernstein debatu popřením toho, že dějinám vládne abstraktní deterministická logika. Zdá se, že v jeho koncepci se ústřední role dělnictva namísto toho dokládá historicky kontingentní argumentací – například tím, že je dělnická třída připravena lépe než jiné sektory k plnění vůdčí role vzhledem ke stupni své koncentrace a organizovanosti. Zůstává tu však problém, proč Bernstein považoval tyto přednosti – jež byly většinou konjunkturální – za nezvratné výdobytky. Stejnou nejasnost lze nalézt v Bernsteinově výroku „cesta je vším a cíl ničím“. Tradičně je považován za typické „gradualistické“ heslo.[50] Ovšem v některých jeho významech, jež mají jak teoretický, tak politický dopad na revizionistický diskurz, z něj gradualismus logicky nevyplývá. Jedinou logickou implikací tohoto výroku je, že dělnická třída může v kapitalistickém systému dosáhnout určitá konkrétní zlepšení, a že tedy revoluci nelze považovat za absolutní moment v přechodu od naprosté vykořeněnosti k radikálnímu osvobození. To nutně neimplikuje gradualistickou koncepci pomalých, lineárních a nezvratných kroků vpřed, i když je pravda, že Bernsteinova argumentace o postupu demokracie má gradualistickou perspektivu. Opět proto musíme nastolit problém terénu, na němž se sjednocují tyto logicky odlišné strukturní momenty.

To přivádí naše zkoumání ke konkrétním formám Bernsteinova rozchodu s ortodoxním determinismem a k typu pojmů, které nasazuje, aby vyplnil prostor otevřený jeho zhroucením. Když se Bernstein ptá, jestli lze vůbec platně vysvětlit běh dějin nějakým obecným mechanismem, jeho argumentace nabývá charakteristickou podobu: nekritizuje typ historické kauzality navržený ortodoxií, ale snaží se vytvořit prostor, v němž bude v dějinách možná volná hra subjektivity. Akceptuje ortodoxní pojetí objektivity a mechanické kauzality a pouze se snaží omezit jeho dopady.[51] Nepopírá vědecký charakter části marxismu, odmítá ale rozšiřování této části do té míry, aby vznikl uzavřený systém pokrývající celé pole politické predikce. Kritika dogmatického racionalismu ortodoxie dostává formu kantovského dualismu. Pro Bernsteina existovaly tři základní námitky vůči tomu, aby byl marxismus považován za uzavřený vědecký systém. Zaprvé marxismus neprokázal, že socialismus vyplývá nutně ze zhroucení kapitalismu. Zadruhé to nelze prokázat, protože dějiny nejsou prostým objektivním procesem: nějakou roli v nich sehrává také vůle. Dějiny lze tudíž vysvětlit pouze jako výsledek vzájemného působení objektivních a subjektivních faktorů. Zatřetí jelikož je socialismus programem strany, a je tedy založen na etickém rozhodnutí, nemůže být zcela vědecký – nelze jej založit na objektivních výrocích, jejichž pravdivost nebo nepravdivost musí akceptovat všichni. Základem Bernsteinova rozchodu s determinismem tak byla autonomie etického subjektu.

Nyní přicházíme ke klíčovému bodu – zavedení etického subjektu nedokáže rozptýlit nejasnosti, které jsme už dříve nalezli v Bernsteinově uvažování. Svobodné rozhodování etického subjektu může nanejvýš vytvořit v dějinách oblast neurčitosti, nemůže ale být základem pro gradualistickou tezi. Právě zde zasahuje do věci nový postulát – pokrokový a vzestupný charakter lidských dějin –, aby poskytl terén, na němž se propojuje politično a ekonomično, aby společně daly jistý smysl a směr každému konkrétnímu výdobytku. Rozhodující úlohu v bernsteinovském diskurzu hraje pojem vývoje, Entwicklung:[52]  ve skutečnosti dává logickou soudržnost celému Bernsteinovu schématu. Ke sjednocení politické a ekonomické sféry dochází nikoli na základě teoreticky definovaných artikulací, ale prostřednictvím pohybu s určitou tendencí probíhajícího pod oběma sférami a diktovaného zákony vývoje. Pro Bernsteina nemají tyto zákony v žádném případě stejnou povahu jako zákony v ortodoxním systému: zahrnují nejen antagonistické, ale také harmonické procesy. V obou případech jsou ale pojímány jako totalizující kontexty, jež předem pevně stanoví význam jakékoliv události. Takže ačkoliv jsou „fakta“ vysvobozena z esencialistických vazeb, jež je navzájem spojovala v ortodoxní koncepci, jsou později opět sjednocena v obecné teorii pokroku nespojené s jakýmkoli určitelným mechanismem. Rozchod s mechanistickým objektivismem považujícím třídy za transcendentální subjekty byl dosažen postulováním nového transcendentálního subjektu – etického subjektu –, jenž vynucuje vzestupný pohyb lidstva stále více osvobozovaného od ekonomické nutnosti.[53] Odtud není možné přejít k teorii artikulace a hegemonie.

To vysvětluje, proč u Bernsteina může být autonomizace politična spojena s přijetím reformistické praxe a gradualistické strategie. Jestliže je totiž každý krok vpřed nevratný – vzhledem k postulování Entwicklung –, jeho upevnění už nezávisí na nestabilní artikulaci sil a přestává být politickým problémem. Jestliže by na druhé straně souhrn demokratických zlepšení závisel na kontingentní korelaci sil, pak by abstraktní uznání spravedlivosti každého požadavku nebylo dostatečným důvodem k tomu, aby byl prohlášen za pokrokový. Například nějaký ultralevicový požadavek nebo jeho opak, nedostatek radikálních politických iniciativ v kritické situaci může vyvolat negativní propojení sil. Pokud ale souhrn demokratických zlepšení závisí výlučně na zákonu pokroku, pak je pokrokový charakter každého boje nebo konjunkturního požadavku definován nezávisle na jeho korelaci s jinými silami působícími v daném okamžiku. Skutečnost, že jsou požadavky dělnického hnutí považovány za spravedlivé a pokrokové a že jsou posuzovány odděleně od jejich korelace s jinými silami, likviduje jedinou základnu pro kritiku korporativistické omezenosti dělnické třídy. Zde se nacházejí premisy pro ztotožnění teoretického revizionismu a praktického reformismu: rozšíření politické iniciativy na větší počet demokratických front se nikdy nedostane do rozporu s kvietismem a korporativismem dělnické třídy.

To lze jasně vidět na revizionistické teorii státu. Pro ortodoxii byl problém jednoznačný: stát byl nástrojem třídní nadvlády a sociální demokracie mohla mít účast na jeho institucích jedině za účelem šíření své vlastní ideologie a obrany a organizování dělnické třídy. Taková účast měla tedy vnějškový charakter. Bernstein nahlíží tento problém z opačné perspektivy: narůstající ekonomická moc dělnické třídy, pokroky sociálního zákonodárství, „humanizace“ kapitalismu, to vše vede ke „znárodnění“ dělnické třídy; dělník už není pouze proletářem, stal se také občanem. V důsledku toho mají podle Bernsteina funkce sociální organizace ve státě větší vliv než funkce třídní nadvlády; demokratizace proměňuje stát ve stát „všech lidí“. Také v tomto případě Bernstein pochopil lépe než ortodoxie základní pravdu, že dělnická třída se už nyní nachází na terénu státu a že je sterilním dogmatismem pokoušet se udržovat s ním ryze vnějškové vztahy. V jeho diskurzu se ovšem toto stanovisko ihned proměňuje v naprosto neoprávněnou předpověď, totiž že stát bude neustále demokratičtější, což bude nutným důsledkem „dějinného vývoje“.

Když jsme nyní dospěli do tohoto bodu, můžeme provést test, který jsme použili u Rosy Luxemburgové: sledovat logické linie Bernsteinovy argumentace a vyloučit přitom esencialistické předpoklady (v tomto případě postulát pokroku jako sjednocující tendence), jež omezují její účinnost. Z tohoto testu okamžitě vyplývají dva závěry. Zaprvé demokratické posuny ve státě přestávají být kumulativní a začínají záviset na poměru sil, který nelze určit a priori. Předmětem boje nejsou pouze dílčí výdobytky, ale formy artikulace sil umožňující, aby byly tyto zisky upevněny. A tyto formy jsou vždy vratné. V tomto střetu musí dělnická třída bojovat tam, kde se skutečně nachází: jak uvnitř, tak vně státu. Ovšem – a to je druhý závěr – Bernsteinova jasnozřivost otevírá mnohem znepokojivější možnost. Jestliže už je dělník nejen pouhým proletářem, ale také občanem, spotřebitelem a podílníkem na pluralitě pozic v kulturním a institucionálním aparátu země; jestliže navíc tento soubor pozic už není sjednocován žádným „zákonem pokroku“ (a samozřejmě ani „nutnými zákony“ ortodoxie), pak se vztahy mezi nimi stávají otevřenou artikulaci, jež nenabízí a priori záruku, že bude mít nějakou danou formu. Existuje také možnost, že vzniknou protikladné a navzájem se neutralizující subjektové pozice. Právě v takovém případě bude postup demokracie vyžadovat rychlé množení politických iniciativ v různých společenských oblastech – tak jak to žádá revizionismus, ale s tím rozdílem, že smysl každé iniciativy bude záviset na jejím vztahu s ostatními. Promýšlet tento rozptyl prvků a bodů antagonismu, koncipovat jejich artikulaci bez jakéhokoli apriorního sjednocujícího schématu je cosi, co daleko přesahuje oblast revizionismu. Ačkoli to byli revizionisté, kdo první formuloval tento problém v obecné rovině, začátky přiměřené odpovědi bude možné nalézt až v gramsciovské koncepci „poziční války“.

TŘETÍ ODPOVĚĎ NA KRIZI: REVOLUČNÍ SYNDIKALISMUS

Zkoumání revizionismu nás přivedlo do bodu, kde Bernstein paradoxně stojí před stejným dilematem jako všechny ortodoxní proudy (včetně Bernsteinova arcinepřítele Rosy Luxemburgové): ekonomická základna v současnosti není schopna zajistit třídní jednotu, zatímco politika, jediný terén, na němž může být vybudována ona současná jednota, není schopna přesvědčivě zaručit třídní charakter subjektů jednoty. Tuto antinomii lze jasněji vnímat v revolučním syndikalismu, který představoval třetí typ odpovědi na „krizi marxismu“. U Sorela je tato antinomie vykreslena zvlášť ostře, protože si více než Bernstein nebo kterýkoli ortodoxní teoretik uvědomoval skutečný rozsah krize a cenu, kterou musela zaplatit teorie, aby ji uspokojivým způsobem překonala. U Sorela nacházíme nejen postulování oblasti „kontingence“ a „svobody“ nahrazující zpřetrhané články v řetězci nutnosti, ale také snahu promýšlet specifičnost této „logiky kontingence“, tohoto nového terénu, na němž je znovu ustaveno pole totalizujících účinků. V tomto smyslu je poučné zmínit se o klíčových prvcích jeho vývoje.[54]

Už v poměrně ortodoxních začátcích Sorelovy marxistické kariéry se jak zdroje jeho zájmu o politiku, tak teoretické předpoklady v pozadí jeho analýzy vyznačovaly výraznou originalitou a byly podstatně důmyslnější než například u Kautského nebo Plechanova. Sorel se zdaleka nedržel zavedené myšlenky o základním historickém mechanismu, který by jednak sjednocoval danou formu společnosti, jednak řídil přechody mezi různými formami. Opravdovým středem Sorelova zájmu – a odtud jeho časté odkazy na Vica – byl typ morálních kvalit umožňujících společnosti, aby zůstala jednotná a na vzestupu. Společenské přeměny neměly žádnou záruku pozitivity a byly prostoupeny negativitou jako jedním z jejich možných osudů. Věci se neměly prostě tak, že proti dané formě společnosti stála odlišná pozitivní forma určená k tomu, aby ji nahradila; stála před ní také možnost vlastního úpadku a rozpadu, jak tomu bylo s antikou. Co Sorela na marxismu přitahovalo, nebyla ve skutečnosti teorie nutných zákonů dějinného vývoje, ale teorie utváření nového aktéra – proletariátu – schopného působit jako spojující síla, která kolem sebe vytvoří vyšší formu civilizace a nahradí upadající buržoazní společnost.

Tato dimenze je v Sorelově myšlení přítomna od začátku. V jeho spisech předcházejících spor o revizionismus je však spojena s přijetím tendencí kapitalistického vývoje, jak je postulovala ortodoxie. V těchto textech vidí Sorel marxismus jako „novou reálnou metafyziku“. Každá reálná věda, jak říká, je vytvořena na základě nějaké „výrazné opory“, jež vnáší do analýzy umělý prvek. Ten může být počátkem utopických nebo mytických omylů. V případě průmyslové společnosti ale dochází ke stále většímu sjednocování sociálního terénu kolem obrazu mechanismu této společnosti. „Výrazná opora“ marxismu – myšlenka o společenské povaze práce a kategorie „zboží“, jež stále více odstraňuje kvalitativní odlišnosti –není nahodilou základnou, protože je utvářejícím a zakládajícím paradigmatem sociálních vztahů. Socialismus jako kolektivní přivlastnění výrobních prostředků představuje nutné vyvrcholení rostoucí socializace a homogenizace práce. Rostoucí vliv tohoto produktivistického paradigmatu se opírá o zákony pohybu kapitalismu, které Sorel v tomto bodu své kariéry nezpochybňuje. Ale ani v tomto případě není aktér, jenž si je vědom svých vlastních zájmů – ten, který posune společnost do vyšší formy – vytvářen prostým objektivním pohybem. Zde přistupuje jiný prvek Sorelovy analýzy: marxismus pro něj není pouhou vědeckou analýzou společnosti; je také ideologií sjednocující proletariát a dávající vědomí směru jeho bojům. „Výrazné opory“ tak působí jako prvky spojující navzájem a kondenzující historické síly, kterým dává Sorel název bloky. Mělo by být jasné, že jeho analýza ve srovnání s ortodoxním marxismem už pozměňuje terén v klíčovém bodu: pole takzvaných „objektivních zákonů“ ztratilo svůj charakter racionálního podloží sociálna a stalo se místo toho souborem forem, jejichž prostřednictvím se třída ustavuje jako vládnoucí síla a vnucuje svou vůli zbytku společnosti. Ovšem jelikož se nezpochybňuje platnost těchto zákonů, není koneckonců odstup od ortodoxie tak velký.

Oddělování začíná, když Sorel vycházeje z debaty o revizionismu přijímá en bloc Bernsteinovu a Croceho kritiku marxismu, aby z nich ale vyvodil velmi odlišné závěry. Nápadný je na Sorelovi radikalismus, s nímž akceptuje důsledky „krize marxismu“. Narozdíl od Bernsteina se ani v nejmenším nepokouší nahradit historický racionalismus ortodoxie alternativním vývojovým názorem a v jeho analýze vždy zůstává otevřena možnost, že se forma civilizace může rozpadnout. Totalita jako zakládající racionální substrát byla zrušena a to, co dnes existuje, je mélange. Jak lze za těchto podmínek uvažovat o možnosti rekompozice? Sorelova odpověď se soustřeďuje na společenské třídy, jež už nesehrávají roli strukturních míst v objektivním systému, ale jsou póly nového sdružování, které nazývá „bloky“. Možnost jednoty ve společnosti je tak odkazována na vůli určitých skupin prosadit svou koncepci společenské organizace. Sorelova filosofie – ovlivněná Nietzschem a zejména Bergsonem – je ve skutečnosti filosofií činu a vůle, v níž je budoucnost nepředvídatelná a závisí na vůli. Navíc rovina, na níž bojující síly dospívají k jednotě, je rovinou souboru obrazů nebo „řečových figur“ – čímž Sorel předjímá teorii mýtu. Ovšem konsolidace tříd jako historických sil stmelených „politickou ideou“ závisí na jejich konfrontaci s protikladnými silami. Jakmile přestala být její identita založena na jednotícím procesu základny (na této úrovni existuje pouze mélange), dělnická třída začala záviset na oddělení od kapitalistické třídy, jež mohlo být završeno pouze bojem proti ní. Pro Sorela se tak „válka“ stává podmínkou identity dělnické třídy a hledání oblastí společných s buržoazií může vést pouze k jejímu oslabení. Vědomí oddělení je právním vědomím – Sorel nahlíží vytváření revoluční subjektivity jako proces, v němž si proletariát začíná být vědom souboru práv, která jej staví proti jeho třídnímu protivníkovi a která zakládají soubor nových institucí, jež tato práva upevní.[55] Sorel, vášnivý dreyfusovec, se ovšem nedomnívá, že nutně vzniká rozpor mezi pluralitou pozic dělnické třídy v politickém a ekonomickém systému: je přívržencem demokracie a politického boje proletariátu, a dokonce zvažuje možnost, že by se dělnická třída, ačkoli není ekonomicky nijakým způsobem vázána na středové sektory, mohla stát pólem pro jejich politické přeskupení.

Vidíme, že Sorelův vývoj má jasný průběh: jako všechny tendence bojující proti kvietismu ortodoxie je nucen přesunout konstitutivní moment třídní jednoty na politickou úroveň; protože je ale jeho rozchod s kategorií „historické nutnosti“ radikálnější než u jiných tendencí, cítí se také povinen specifikovat základní pouto politické jednoty. Ještě jasněji je to vidět, když přejdeme ke třetí fázi jeho myšlení související s velkou deziluzí následující po triumfu dreyfusovské koalice. Millerandův typ socialismu je integrován do systému; šíří se korupce; dochází k neustálým ztrátám proletářské identity, což podkopává energii jediné třídy, která má podle Sorelova názoru možnost heroické budoucnosti, jež přetvoří upadající buržoazní civilizaci. Sorel se pak stává rozhodným nepřítelem demokracie, kterou považuje za hlavního viníka onoho rozptylu a tříštění subjektových pozic, s nímž se musel marxismus potýkat na přelomu století. Bylo tedy nutné za každou cenu obnovit oddělení a znovu ustavit dělnickou třídu jako jednotný subjekt. Jak je známo, Sorela to vedlo k odmítnutí politického boje a vyhlášení syndikalistického mýtu generální stávky. „(Víme), že generální stávka je vskutku to, co říkám: mýtus, v němž je plně obsažen socialismus, tj. soubor obrazů schopných instinktivně vyvolávat všechny city odpovídající různým projevům války vedené socialismem proti moderní společnosti. Stávky zrodily v proletariátu ty nejvznešenější, nejhlubší a nejdojemnější city, jaké má; generální stávka je všechny sdružuje do koordinovaného obrazu a tím, že je přivádí dohromady, dává každému z nich maximální intenzitu; tím, že promlouvá k bolestným vzpomínkám na konkrétní konflikty, zabarvuje intenzivním životem všechny podrobnosti skladby předkládané vědomí. Získáváme tak intuici socialismu, kterou nám nemůže dát s dokonalou jasností jazyk – a získáváme ji jako celek, vnímáme ji okamžitě.“61[56]

Syndikalistická „generální stávka“ nebo „revoluce“ u Marxe je mýtus v tom, že funguje jako ideologický bod zhuštění pro vytváření proletářské identity v situaci charakterizované rozptylem subjektových pozic. Je to jediný typ rekompoziční vazby, který zůstává, jakmile byl zavržen politický boj a jakmile se domníváme, že ekonomika monopolů a imperialismu – která podle Sorela zahrnovala proces refeudalizace – posiluje tendence k desintegraci. Obecněji vzato, v Sorelově tvrzení, že společnosti mají „přirozenou“ tendenci k rozkladu a že tendence k velikosti je „umělá“, poznáváme staré téma anti-physis. Jedinou silou, jež může udržet naživu antagonismus popsaný Marxem, je tudíž násilí. „Jestliže je kapitalistická třída energická, neustále potvrzuje svou rozhodnost v obraně sebe sama; její otevřený a důsledně reakční postoj přispívá přinejmenším stejně významně jako proletářské násilí k udržování zřetelného rozkolu mezi třídami, jenž je základem veškerého socialismu.“[57] Z tohoto hlediska nezáleží příliš na tom, jestli lze generální stávku uskutečnit nebo ne: sehrává totiž roli regulujícího principu umožňujícího proletariátu, aby chápal mélange sociálních vztahů jako organizovanou kolem jasné demarkační linie; kategorie totality, odstraněná jako objektivní popis reality, se opět zavádí jako mytický prvek zakládající jednotu uvědomění dělníků. Jak zdůraznil de Paola,[58] pojem „kognitivního nástroje“ – nebo výrazné opory –, jehož umělost byla poznána od začátku –, byl rozšířen natolik, aby zahrnoval fikce.

Pro Sorela je pak možnost dichotomického rozdělení společnosti dána nikoli jako danost sociální struktury, ale jako konstrukce na úrovni „morálních faktorů“ vládnoucích nad skupinovým konfliktem. Tak se opět dostáváme tváří v tvář problému, který jsme objevili, kdykoli se nějaká marxistická tendence pokusila rozejít s ekonomismem a založit třídní jednotu na nějaké jiné úrovni. Proč má být tento politicky nebo myticky rekonstituovaný subjekt třídním subjektem? Ale zatímco nedostatečný rozchod s ekonomismem vytvořil u Rosy Luxemburgové nebo Labrioly podmínky pro neviditelnost dvojího prázdna, jež se objevilo v jejich diskurzech, u Sorela způsobila samotná radikálnost jeho antiekonomismu, že je toto prázdno zcela zřetelné. A to do té míry, že někteří jeho následovníci, poté co se vzdali naděje na revoluční uzdravení dělnické třídy, se dali do hledání nějakého jiného náhradního mýtu schopného zajistit boj proti buržoazní dekadenci. Je známo, že ho našli v nacionalismu. To byla cesta, kterou část Sorelova intelektuálního odkazu přispěla k vzestupu fašismu. Tak byl roku 1912 jeho žák Edouard Berth schopen prohlásit: „Ve skutečnosti je nutné, aby dvoustranné nacionalistické a syndikalistické hnutí, jak souběžné, tak synchronní, vedlo k naprostému vyhoštění království zlata a k triumfu heroických hodnot nad hanebným buržoazním materialismem, v němž se dusí současná Evropa. Jinými slovy je nutné, aby toto probuzení Síly a Krve proti Zlatu – jehož první symptomy odhalil Pareto a k němuž dali signál Sorel ve svých Réflexions sur la violence a Maurras v Si le coup de force est possible – byl završen naprostou porážkou plutokracie.“[59]

To je samozřejmě pouze jeden z možných vývodů ze Sorelovy analýzy a bylo by historicky nesprávné a analyticky nepodložené uzavírat, že jde o její nutný důsledek.[60]  Historicky nesprávné, protože Sorelův vliv působil na více směrů – byl například klíčový pro utváření Gramsciho myšlení. Analyticky nepodložené, protože taková teleologická interpretace předpokládá, že přechod od třídy k národu byl nutně určen samotnou strukturou Sorelova myšlení, zatímco jeho nejspecifičtějším a nejoriginálnějším momentem byl právě nedeterminovaný, neapriorní charakter myticky ustavovaných subjektů. Navíc tato neurčitost není slabým místem teorie z toho důvodu, že tvrdí, že sama společnost je neurčitá (mélange) a že jakékoli sjednocování závisí na rekompoziční praxi nějakého bloku. V tomto smyslu neexistuje teoretický důvod, proč by se mytická rekonstituce neměla pohybovat směrem k fašismu, ale také žádný důvod k vyloučení jeho postupu jiným směrem – jako byl například bolševismus, který Sorel nadšeně uvítal. Rozhodující bod – a právě ten dělá ze Sorela nejoriginálnějšího a nejpronikavějšího myslitele Druhé internacionály – spočívá v tom, že se neurčitou stává samotná identita sociálních aktérů a že každá její „mytická“ fixace závisí na boji. Pojem „hegemonie“, jak se objevil v ruské sociální demokracii a který, jak uvidíme, také předpokládal logiku kontingence, byl z tohoto hlediska mnohem méně radikální. Lenin ani Trockij nezpochybňovali nutnost, aby sociální aktéři měli třídní charakter. Až u Gramsciho se tyto dvě tradice sešly v jeho pojmu „historického bloku“, kde se pojem „hegemonie“ odvozený z leninismu setkává v nové syntéze s pojmem „bloku“ odvozeným od Sorela.


[30] Antonio Labriola, „Památce Komunistického manifestu“, in týž, Eseje o materialistickém pojetí dějin, Praha, SNPL 1961, str. 64-65.

[31] Pokud jde o Labriolův zásah do debaty o revizi marxismu, viz Roberto Racinaro, La crisi del marxismo nella revisione de fine secolo, Bari 1978, passim.

[32] Cf. Nicola Badaloni, Il marxismo de Gramsci, Torino 1975, str. 27-28.

[33] Ibid., str. 13.

[34] Podle Badaloniho měl Labriola sledovat právě toto řešení: „Možná byla jím navrhovaná alternativa chybná a pravá alternativa spočívá v prohloubení a rozvíjení historické morfologie, jež byla v Engelsově výkladu příliš zjednodušena.“ Badaloni, str. 27. Tím by samozřejmě byl potlačen dualismus, ale za cenu vyloučení oblasti morfologické neurčitosti, jejíž existence byla pro Labriolův teoretický projekt zásadní.

[35] Otto Bauer, „Was ist Austromarxismus“, Arbeiter Zeitung, 3/11/1927.

[36] Úvodník prvního čísla Der Kampf, 1907-1908, reprodukovaný v anglickém překladu Bottomore a Goode, Austro-Marxism, Oxford 1978, str. 52-56.

[37] Ibid., str. 55.

[38] Touto diskuzí a celkovou politicko-intelektuální trajektorií austromarxismu se zabývá vynikající úvod Giacoma Marramao k jeho antologii austromarxistických textů Austro-marxismo e socialismo di sinistra fra le due guerre, Milano 1977.

[39] „Nevidět nadále přeměnu kapitalistické společnosti v socialistickou jako proces sledující tempo jednotného a homogenního logicko-historického mechanismu, ale jako výsledek násobení a šíření vnitřních faktorů změn ve výrobních a mocenských vztazích – to na teoretické úrovni znamená velké úsilí o empiricko-analytické rozčlenění Marxovy morfologické předpovědi, na politické úrovni pak opuštění klamné alternativy mezi ‚reformou‘ a ‚revolucí‘. V žádném případě to však nezahrnuje variantu evolucionistického typu, jako by se dal socialismus uskutečnit po homeopatických dávkách.“ Giacomo Marramao, „Tra bolscevismo e socialdemocrazia: Otto Bauer e la cultura politica dellʼ austro-marxismo“ in: E. J. Hobsbawm et al., vol. 3, str. 259.

[40] Viz Max Adler, Il socialismo e gli intellettuali.

[41] „Zvláštní rysy revizionismu se chápou nesprávně, jestliže se revizionismus nekriticky klade na stejnou úroveň s reformismem, nebo když se prostě považuje za výraz sociálně reformistické praxe strany po roce 1890. Problém revizionismu se proto musí v podstatě omezit na osobu Bernsteina a nelze jej rozšířit na Vollmara ani Höchberga.“ Hans-Josef Steinberg, Il socialismo tedesco da Babel a Kautsky, Roma 1979, str. 118.

[42] O vztahu mezi revizionismem a odbory viz Peter Gay, The Dilemma of Democratic Socialism, London 1962, str. 137-140.

[43] Bernsteinova obrana masové stávky jako defenzivní zbraně vyvolala následující komentář odborového vůdce Bömelburga: „Někdy Eduard Bernstein neví, jak daleko by měl jít doprava, jindy mluví o masové politické stávce. Tihle litterati … prokazují dělnickému hnutí medvědí službu.“ Citováno v Peter Gay, str. 138.

[44] Leonardo Paggi, str. 29.

[45] Cf. Lucio Colletti, From Rousseau to Lenin, NLB, London 1972, str. 62.

[46] E. Bemstein, Evolutionary socialism, New York 1978, str. 15-16.

[47] Ibid., str. 103.

[48] E. Bernstein, Die heutige Sozialdemokratie in Theorie und Praxis, str. 133. Citováno v P. Gay, str. 207.

[49] P. Gay, str. 120.

[50] Už dříve jsme rozlišili reformismus a revizionismus. Nyní musíme formulovat druhé rozlišení mezi reformismem a gradualismem. Jeho základ spočívá v tom, že reformismus je politická a odborová praxe, zatímco gradualismus je teorie o přechodu k socialismu. Revizionismus se liší od obou v tom, že je kritikou klasického marxismu založenou na autonomizaci politična. Tyto rozdíly jsou důležité, jestliže – jak argumentujeme v textu – žádný z těchto termínů neimplikuje nutně ostatní a všechny mají svou oblast teoretických a politických účinků, která je může vést velmi odlišnými směry.

[51] Odtud jeho přijetí naivní a technologistické koncepce ekonomiky, jež je v konečných důsledcích totožná s koncepcí Plechanova. Cf. Coletti, str. 63ff.

[52] O Bernsteinově pojmu Entwicklung viz Vernon L. Lidtke, „Le premesse teoriche del socialismo in Bernstein“, Feltrinelli Institute, Annali, 15. ročník, 1973, str. 155-158.

[53] Smysl naší kritiky by neměl být chápán nesprávně. Nezpochybňujeme potřebu etických soudů v základech socialistické politiky – Kautského absurdní popření této potřeby a jeho pokus redukovat přihlášení se k socialismu na pouhé uvědomění si jeho historické nutnosti bylo podrobeno ničivé kritice. Náš argument spočívá v tom, že z existence etických soudů nevyplývá, že by měly být připisovány transcendentálnímu subjektu ustavenému mimo jakékoliv diskurzivní podmínky svého vzniku.

[54] Z moderních prací o Sorelovi považujeme za zvlášť užitečné následující: Michele Maggi, La formazione dellʼ egemonia in Francia, Bari 1977; Michel Charzat, Georges Sorel et la révolution au XXe siěcle, Paris 1977; Jacques Juillard, Fernand Pelloutier et les origines du syndicalisme dʼaction directe, Paris 1971; Gregorio de Paola, „Georges Sorel, dalla metafisica al mito“, in: E. J. Hobsbawm et al, vol. 2, str. 662-692; a s vážnými výhradami Zeev Sternhell, Ni droite ni gauche. Lʼidéologie fasciste en France, Paris 1983.

[55] Viz Shlomo Sand, „Lutte des classes et conscience juridique dans la pensée de Sorel“, Esprit 3, mars 1983, str. 20-35

[56] G. Sorel, Reflections on violence, New York 1961, str. 127

[57] Ibid., str. 182

[58] G. De Paola, str. 688.

[59] Citováno ve Z. Sternhell, str. 105.

[60] To je právě slabou stránkou Sternhellovy analýzy (Ni droite ni gauche) přes její informační bohatství. Zdá se, že historie je v jeho podání organizována kolem krajně jednoduché teleologie, podle níž jakýkoli rozchod s materialismem nebo pozitivismem lze považovat pouze za předchůdce fašismu.


Související články:
(Obecné problémy levice)

Socialismus a Praľské jaro (literatura) (10.06.2018)
Socialismus a Praľské jaro (3) (10.06.2018)
Socialismus a Praľské jaro (2) (10.06.2018)
Socialismus a Praľské jaro (10.06.2018)
Tys dopadla, levice! (07.11.2017)
O jakou revoluci ąlo? (13.10.2017)
Naąe politika a 100. výročí dekretu o míru (01.06.2017)
Volby? Volby! (11.04.2017)
Co je levicové? (09.03.2017)
Příchod jara (12.02.2017)
Imperialismus – netradičně jako období čekání na nového globálního hegemona (01.12.2016)
Quod licet Jovi ...? (31.05.2016)
Vrátit víru v budoucnost (29.01.2016)
KKE a "Praľská deklarace" (04.06.2015)
Rentiérský stát (31.05.2015)
Společnost a levice na křiľovatce (26.05.2015)
Deklarace Mezinárodní konference KSČM (24.05.2015)
Úvahy o daląí cestě hnutí (24.05.2015)
Ke dvěma aktuálním otázkám hnutí (24.05.2015)
Kritika současných reformistických tendencí demokratického socialismu (07.05.2015)
Potřeba koalice levice a iniciativ (12.04.2015)
Čeho (ne)třeba se bát (05.02.2015)
Jak skončí kapitalismus? (2) (26.12.2014)
Jak skončí kapitalismus? (26.12.2014)
Sociálně demokratické programy (25.12.2014)
Hegemonie: genealogie pojmu (24.12.2014)
Levice můľe vyhrát (17.12.2014)
Návrh programu naší strany (03.12.2014)
Zahájení programové diskuse (19.11.2014)
Spojování sil a společné akce jsou nutné a možné (23.04.2013)
Naše poznanie o spoločnosti alebo Definícia pojmu socializmus. (12.04.2013)
Vzor Fico? (11.02.2013)
O společenských poměrech v Rusku (02.02.2013)
Volby: vítězové a poražení (19.11.2012)
Diskuse na levici (26.06.2012)
Otevřený dopis Michalise Matzavinose adresovaný ÚV KKE (24.06.2012)
K volbám v Řecku (19.06.2012)
Změnit svět bez převzetí moci, marxistické vydání (04.06.2012)
Prožíváme globální jaro (19.05.2012)
O výstupu na vysoké hory (02.11.2011)
SPaS má skutečně potenciál propojit radikální a umírněnou levici (16.06.2011)
Jsou občané sami proti sobě? (31.01.2011)
Výzva k vytvoření Spojenectví Práce a Solidarity (25.11.2010)
Hledejme program pro všechny od středu doleva (19.11.2010)
Jak je to s mírou zisku? (13.11.2010)
Proč si toho nikdo nevšiml? (01.11.2010)
Iluze nesmiřitelnosti (18.10.2010)
Za limit kapitálu (2) (04.10.2010)
Za limit kapitálu (04.10.2010)
Keynes nebyl socialista, ale… (01.10.2010)
Matematický model uplatnenia neoekonómie v komunite (01.10.2010)
Spoločenská objednávka (01.10.2010)
Manifest radikálního liberalismu (14.09.2010)
Na jakou vědu se bude muset levice obrátit? (06.09.2010)
Levice musí začít komunikovat (17.08.2010)
Rušno v levicových intelektuálských kruzích (06.08.2010)
Bez spolupráce na levici nebude hledání cesty úspěšné (02.07.2010)
Připutovalo Internetem . . . (16.03.2010)
Méně rozhořčení – více přemýšlení (Anti-Heller) (14.07.2009)
Anti-Jumr (14.07.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (11) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (10) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (9) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (8) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (7) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (6) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (5) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (4) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (3) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (2) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (20.06.2009)
Schovej babičce její občanku (16.06.2009)
Tahle země není pro starý (14.06.2009)
Jednota levice a budoucnost (18.05.2009)
Co s krizí? (17.05.2009)
Trh a reálný socialismus (06.05.2009)
Zemřel nám Bob (31.03.2009)
Postkomunistický manifest (26.01.2009)
Cesty vpřed bývají i návratem … (12.12.2008)
Sága italské levice „první generace“, aneb co vyváděl krejčí z Ulmu (21.10.2008)
Relativní zmenšování variabilní části kapitálu během akumulace a koncentrace, která ji provází (15.10.2008)
Genese průmyslového kapitalisty (22.09.2008)
Dějinná tendence kapitalistické akumulace (21.09.2008)
Několik poznámek k některým komentářům (08.08.2008)
Marx a dvě linie boje proti moci privilegovaných v dějinách (06.05.2008)
Marx a marxizmus versus Kapitál II. (06.05.2008)
Marx a marxizmus versus Kapitál (28.04.2008)
Historie téměř detektivní (17.04.2008)
O správné správě (04.04.2008)
Test teorie praxí: vezmi ideologii za slovo! (17.03.2008)
Jak S. K. Neumann velebil schumpeterovské podnikatelství… (11.03.2008)
Jan Bystrý, nakladatel (11.03.2008)
Od Lenina až k levičáctví v Česku (21.01.2008)
Bludný kruh české levice (14.01.2008)
Ta událost na Labutí řece (10.12.2007)
Zájem zahraničních komunistických stran o internacionalizaci vzdělávání stranických kádrů (10.12.2007)
Idea Levice (09.08.2007)
Neofeudální manifest? (30.07.2007)
Levice kontra pravice (30.07.2007)
Rovnost (nebo nerovnost) šancí (03.07.2007)
Spravme si poriadok so slovičkami (07.06.2007)
Hleďme si víc toho, co nás spojuje! (01.06.2007)
Proč mladí nechtějí volit konzervativní strany (10.05.2007)
Vzpomínka na Bondyho v Salonu Práva (22.04.2007)
Nejsem zapšklý stařec (22.04.2007)
Pod babylonskou věží (2) (21.04.2007)
Pod babylonskou věží (1b) (21.04.2007)
Pod babylonskou věží (1a) (21.04.2007)
Pod babylonskou věží (21.04.2007)
Hodnoty a zájmy v současné české společnosti (20.04.2007)
Čo príde po ideológii rozvoja a globalizácii? (06.04.2007)
Marx nebyl prorok, ale ... (30.03.2007)
Jsou klasická marxistická paradigmata překonána? (29.03.2007)
677 (XVII. kapitola) (16.03.2007)
Podstata komunismu (11.12.2006)
The opposite of anti-communism is not communism but democracy (05.12.2006)
Protikladem antikomunismu není komunismus, ale demokracie (04.12.2006)
Demokracie je skutečným základem komunistické a socialistické myšlenky (28.11.2006)
Usilujme o pochopení historie – bez předsudků a bez snah o její zneužívání (01.11.2006)
S komunisty se mluví. (18.10.2006)
Nepodpořil jsem Stranu zelených, ale kauzu, kterou zastupuje (12.08.2006)
Sejdeme se u fontány? (30.04.2006)
Lucii k MDŽ (08.03.2006)
Úvaha o vývoji ľudskej spoločnosti (05.03.2006)
Sociální demokracie (02.03.2006)
Dopis delegátům XXI. sjezdu KSČ (25.02.2006)
Co je levice? (07.02.2006)
Potenciálně nejnebezpečnější fáze imperialismu (15.01.2006)
Příčiny neúspěchu sovětského modelu socialismu v ČSSR (05.01.2006)
Předmluva k českému vydání „Zásad komunismu“ (15.12.2005)
Antikomunismus podle Marxe? (14.12.2005)
K pojmu levice dnes (07.12.2005)
Jedna ruka netleská… (28.11.2005)
Nejistý triumf demokratického kapitalismu (15.11.2005)
Volný čas jako ekonomická kategorie (13.11.2005)
Marx není zcela mrtev (06.11.2005)
Pojem socialismu a historická zkušenost (06.11.2005)
Proč je dnes pro nás důležitý Spinoza (06.11.2005)
Tři variace pro Horní Jiřetín a Černice (27.10.2005)
Pohřeb odborové demokracie? (25.10.2005)
Návrat Karla Marxe (16.10.2005)
K otázkám české levice (15.10.2005)
Kuba proti blokádě (13.10.2005)
Smrť politiky a budúcnosť verejnosti (2) (12.10.2005)
Trika a triky proti přirozenosti (05.10.2005)
Smrť politiky a budúcnosť verejnosti (1) (04.10.2005)
Konec klidných časů (26.05.2005)
Zarazilo nás vzývání Stalina a Kim Čong-ila (26.04.2005)
Úvaha (trochu hravá) o svobodě a levici (13.04.2005)
Konference Levicového klubu (17.02.2005)
Víra v pokrok je bláznivá (15.02.2005)
Deset knih českého levičáka (15.02.2005)
Zelená na levačku aneb Proč nemohu být „novodemokratem“ (04.02.2004)
Levicová politika pro 21. století? (30.11.2003)
Politika levice ve věku přechodu (31.05.2002)
Jak Lenin udělal z konkrétního obecné (23.01.2002)
Revoluce! (12.07.2001)

[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Ernesto Laclau | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
163 (163 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
133 (133 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
111 (111 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
101 (101 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
84 (84 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
115 (115 hl.)
Prohnilý humanismus !!
84 (84 hl.)

Celkem hlasovalo: 791


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.