Jiří Málek obšírně komentuje, co znamenaly letošní parlamentní volby pro (nejen) českou (radikální) levici. Co se vlastně na levici a ve společnosti děje a hlavně co s tím?Dnes je přece jen lepší čas k zamyšlení nad nedávnými
volbami a hlavně, jak po nich dál a to především pro levici. Šok pominul,
nejistota a určitá bezperspektivnost spíše roste. Platí to pro českou
různorodou levici? Nejspíše ano, protože není nikde vidět něco zásadně jiného.
Následující řádky jsou pokusem o formulaci některých, mnohdy jen naznačených a
nedořešených, přístupů k tomu, co bylo (a postihlo českou radikální levici) a
co bude, či možná by mělo být v českém radikálně levicovém rybníku.
Volby potvrdily, že česká levice (radikální i umírněná) v
podstatě sleduje tendence, které se projevují v levici celoevropsky, i když
možná s poněkud časovým zpožděním. Tím je její oslabování, především co se týče
tradičních stran a uskupení. Nejde však jen o úbytek hlasů, ale nejspíše se
mění i chápání pojmu levice širší veřejností. Sama otázka, co je to vlastně
levice by vydala na nejeden článek a bouřlivou diskusi. Jistě je možno najít
zaručené správné a přesné definice. Tak „studnice moudrosti“, Wikipedie říká: „
… levice (je) používaná pro popis skupin podporujících změnu tradičního
sociálního uspořádání s cílem rovnostářského přerozdělování bohatství a
privilegií”. A co třeba toto? „Zatímco byla klasická levice vulgárně
marxistická svojí redukcí skutečnosti na sociální a výrobní vztahy, je nová
levice vulgárně hegeliánská, když zaměřuje svou pozornost na to, co se děje v
hlavách jednotlivců…“ (M. Vrba). Problém je, že veřejnost, a to včetně té
části, která chodí volit, to nejspíš vidí poněkud jinak a určitě ne tak
sofistikovaně. A hlavně si nedělá starosti s tím, jak si levicoví
intelektuálové snaží definovat své politické cítění.
V české politické realitě dlouhodobě vystupují ve volbách na
celostátní úrovni dva levicové subjekty – sociální demokracie a komunistická
strana. Přitom obě strany kolem sebe shromažďují relativně širokou paletu
voličů, kteří s nimi jsou spojeni jen volně.
Dva póly české levice
Rozdíl mezi nimi je ten, že sociální demokracie je tradiční
levicová reformistická strana usilující o “lepší kapitalismus”, což pro
veřejnost představuje koncept “welfare state”. Je třeba říci, že až doposud to
docela fungovalo. Tato strana také hledala inspiraci v tzv. třetí cestě T.
Blaira. Dnes se zdá, že v českých podmínkách tato koncepce pravděpodobně
definitivně potichu zesnula. Ono to bylo naznačeno již před volbami, kdy došlo
k návratu ke „kořenům“ sociální demokracie, klasické sociálně demokratické
politice (prezentované např. heslem: „konec levné práce“ apod.). Měnil se i
slovník i náhlý zájem o sociální skupiny, které dlouhodobě nebyly v hledáčku
„moderní a evropské“ české sociální demokracie.
Komunistická strana Čech a Moravy je chápána jako strana
antisystémová (v politologickém smyslu, nejde o pejorativní vyjádření). Usiluje
o hlubokou změnu politického uspořádání a jejím strategickým cílem je
socialismus (i když dosti volně definovaný). V jejích stranických dokumentech
je psáno: socialismus jako demokratická společnost svobodných, rovnoprávných
občanů, společnost politicky a hospodářsky pluralitní postavená na maximální
občanské samosprávě, prosperující a sociálně spravedlivá, pečující o zachování
a zlepšování životního prostředí, zabezpečující lidem důstojnou životní úroveň
a prosazující bezpečnost a mír. Tato strana zdůrazňuje, že všechny případné
systémové společenské změny musí vycházet z demokratických rozhodnutí občanů.
Nezdá se, že by bylo k dispozici z veřejných zdrojů dost
informací o názorech, postojích a důvodech volby kandidátky této strany u
voličů radikální levice. Lze nalézt několik analýz či publikací (např. D.
Kunštát: Za rudou oponou, 2014) zpracovaných politologickými pracovišti,
ale minimálně se dostávají do povědomí širší veřejnosti, či do mainstreamových
médií. V případě, že 100 % členů KSČM by se účastnilo voleb (což není nejspíše
pravda), pak celkový volební výsledek kandidátky KSČM ovlivnili v objemu cca
0,7 % z celkového výsledku. Proto je tak důležité vědět, co se skrývá za
rozhodujícím počtem voličů, kteří s uvedenou stranou evidentně nejsou přímo
spojeni.
V ČR není obecně k levici zahrnována strana Zelení. Ta se
sice v některých oblastech velmi přibližuje levicovému chápání problémů, ale
např. její minulá působení ve vládě byla jednoznačně pravicově, popř. středově
zaměřena. A zdá se, že toto si běžní občané uvědomují více než obsah
programových dokumentů této strany.
Ve volbách kandidovalo celkem 31 politických subjektů, podle
obvyklých kritérií k levici je možno zařadit pouze již zmiňované dva. To, že
dlouhodobě se, přinejmenším u subjektů, které jsou nebo se deklarují jako
(radikálně) levicové, nepokusily vstoupit do politické soutěže v rámci voleb,
také něco vypovídá. To sice úplně neplatí u voleb na nižších úrovních (kraje,
obce), ale obecné povědomí je, že politická soutěž se rovná parlamentním
volbám.
Protože se i v tomto textu věnuji spíše té části politického
spektra, které se říká radikální levice, je jasné, že daleko větší pozornost je
zaměřena na KSČM, i když určitě není rovnítko mezi KSČM a radikální levicí jako
takovou. Nakonec součástí levice jsou i uskupení, která jsou minimálně ke
komunistům rezervovaná, popř. i určitá část, která je přímo antikomunistická.
Volební výsledek nebyl zas tak překvapivý. Mohl být očekávatelný, ale veškeré
předvolební informace nepotvrzovaly, že dojde k tak výraznému posunu v
kvantitativním vyjádření. Česká levice v podstatě kopíruje trajektorii celé
(západo) evropské levice (a dnes i té slovenské) a pokud existovaly rozdíly, pak
šlo spíše v posunu v čase.
Občanský odklon od levice
Fakta ukazují, že u volebního výsledku komunistů, a i
sociálních demokratů, lze odlišit dva typy voličů. První skupinu tvoří tzv.
voliči z přesvědčení. Druhou pak tvoří voliči, kteří svojí volbou vyjadřují
nesouhlas s různými aspekty společenského nebo ekonomického života. Z
dlouhodobého hlediska klesá sebezařazení lidí na levo-pravé škále, jak ukazují
sociologické výzkumy (CVVM, červen 2017). Do nejkrajnějších levicových
hodnocení se řadí 7,5 %, k umírněnější levici dalších 11,2 % a k levému středu
8,2 %. Pravice různé intenzity zabírá 35,4 %, 20,0 % k pravému středu. 27,4 %
procenta se hodnotí jako „střed“ a 10,3 % se nezařadilo. Při tomto srovnání je
vidět, že výsledky levicových stran v podstatě odpovídají tomuto rozvrstvení s
tím, že část levicově se hodnotících lidí volila z různých důvodů primárně
nelevicové subjekty, např. ANO, či SPD. Z dlouhodobého sledování také vyplývá,
že podíl levicových dohodnocení klesá. V letech 2012-13 jich bylo více než 40 %
oproti současným 27 %. Sebehodnocení pravice se poslední tři roky nemění,
narůstá však „střed“. Tedy na základě sledování dlouhodobého trendu u tohoto
ukazatele, bylo jasné, že dochází odvracení se části populace od levicového
konceptu a přiklonění se k „lepší nabídce“.
Jeví se jako reálné, že levicovým subjektům zůstali kmenoví
voliči, ale obě strany přišly o protestní voliče a o ty voliče, kteří ideové
ukotvení mají velmi slabé a část reaguje až na předvolební „nabídky“ od různých
stran. Do budoucnosti to však znamená, pokud dosavadní trend bude pokračovat,
ještě více problémů. Oba levicové subjekty také trpí obsahovou vyprázněností
svých koncepcí. Pro řadového občana je mnohdy obtížné rozeznat „levicovost“
např. v činech a jednání zástupců těchto stran v různých státních strukturách
(krajské vlády, municipality apod.), i když i zde levicoví zástupci akcentovali
převážně levicové hodnoty.
Pragmatismus zamlžil levicové směřování
Dlouhodobé zaměření na pragmatické řešení problémů zamlžilo
ve vědomí občanů strategickou levicovou zacílenost tradičních levicových stran
a hnutí. Další levicová uskupení, hlásící se k tzv. nové levici se ani
nepokusila volebního klání se účastnit. Tzv. moderní, nová levice v českých
podmínkách je spíše uskupením intelektuálů vycházející ze střední třídy (a
především ve městech) bez pevnější organizační struktury. Jde víceméně o volnou
síť vazeb a ad hoc aktivit, což ovšem na volební klání nestačí. Z dlouhodobého
hlediska je celková diskuse v rámci všech druhů levice spíše zaměřena na
formulování výhrad, doporučení a kritiky postupu a činnosti KSČM (nebo ČSSD),
než hledání vlastní radikálně levicové alternativy, která by měla širší dosah
mimo okruh blízkých stejně smýšlejících občanů. Natož pak, aby se o takových
variantách diskutovalo mezi jednotlivými skupinami. Příkladem může být klopotná
existence Spojenectví práce a solidarity (SPaS), který přežívá jen díky úsilí
pár aktivistů (např. z Ne základnám) a naopak od mnoha levicových subjektů je
možno cítit přinejmenším odtažitost, ne-li aktivní odmítání.
Platí to i o přístupu řady nižších struktur KSČM a ČSSD, od
kterých se od samého počátku držela jako organizace mimo. To ovšem neplatí o
některé sociální demokraty, kteří v této struktuře aktivně působí. Za řadu let
se nepodařilo s tímto projektem jít za hranice Prahy. Jakoby hlavní město si
více uvědomovalo nutnost širší levicové spolupráce. Ne proto, že jsou zde
chytřejší, ale proto, že zde má levice ustláno spíše na trní.
Ze strany mnohých komunistů a jejich především nižších orgánů
zase slyšíme, že oni se řídí vědecky podloženou koncepcí a necítí proto potřebu
vést hlubší dialog a ochotu vyslechnout, a hlavně akceptovat alternativní,
třeba i dílčí nebo nehotové koncepce. To pak nachází konkrétní odraz i v tom,
jak se tvoří kandidátky pro parlamentní klání. Vidíme to u kandidátek KSČM.
Kromě Prahy, kde byli tři kandidáti z jiné strany (Strany demokratického sicialismu
– SDS), jiní jinostraníci nejsou, mnohé krajské kandidátky mají maximálně (do
20 %) tzv. kandidáty nestraníky (ale velmi blízcí strukturám KSČM) a např.
ústecká krajská kandidátka je 100% stranická. Aniž bych chtěl se jakkoliv
dotknout kandidátů a kandidátek KSČM, jdoucí s kůží na trh a veřejně
deklarující svoji politickou pozici (vč. reálných rizik např. v zaměstnání, v
kolektivech), celkové vyznění kandidátek je pak šedivé, širší veřejnost a
potenciální voliče, kteří se obecně málo orientují v politice, minimálně
oslovující a u potenciálně spojeneckých radikálně levicových uskupení
vyvolávající kritiku.
Problém stavění kandidátek
Je ale také pravda, že KSČM se v poslední době snažila
získat na své kandidátky (do parlamentních i senátních voleb) levicové
osobnosti mimo stranu, avšak ti, z tohoto pohledu nejzajímavější, většinou
odmítli. Někteří z nich se pak ocitli na kandidátkách jiných subjektů bez
nějakého jejich výsledku s výjimkou vedoucího kandidáta do EP za ČSSD.
Signifikantní je zkušenost SDS, která na základě předjednání na centrální
úrovni jednala o nominaci svých typů na krajské kandidátky KSČM. Paradoxně
uspěla pouze v Praze, která je považována za tradicionalistickou krajskou
organizaci KSČM, zatímco v jiných krajích byla tato iniciativa odmítnuta, neboť
bylo podle nich neúměrně, z vně, zasahováno do jedné z mála prakticky výlučných
pravomocí okresních a krajských článků KSČM – nominovat kandidáty a tvořit
kandidátky. A tady jsou pak nominováni především ti, kdo si to tak zvaně
„odpracovali“. U SDS to vyvolalo údiv, i když na druhé straně mnoho jejích
funkcionářů si je velmi dobře vědomo „federalistického“ fungování struktur
KSČM, reálné moci okresních a krajských výborů, možnosti nebo nemožnosti do
těchto procesů zasáhnout relevantně shora. A také na tento stav poukazují,
možná ne dost důrazně. Přitom i radikální levice na příkladech z minulosti může
zjistit, že možná marginální, ale o to ostřejší konflikty na úrovni nominací,
formování kandidátek apod. nevedou k lepším výsledkům, ale přímo naopak –
vzpomeňme senátní volby ve Znojmě, dávnější situace na Mostecku vedoucí k
obdobnému rozkolu apod. Tam, kde se podařilo „otestovat“ situaci, bylo to opět
v senátních volbách v Praze, kdy byli nominováni za KSČM jinostraníci, lze
vyvodit určitá poučení. Pozitivní bylo, že výsledek byl v podstatě srovnatelný
s čistě stranickou nominací, ale také to nebylo nijak výrazně lepší. Mně to
potvrzuje, že levicově vstřícná veřejnost není schopna rozlišit nuance
politického zázemí takových levicových kandidátů. To nakonec potvrzuje i
rozložení preferenčních hlasů u nominantů z SDS v posledních parlamentních
volbách. Je na zvážení, jaké by tyto nominované osobnosti měly být a zda se na
určité typy nominací (parlament, senát, kraje) dají konkrétně v českém
levicovém prostředí získat. A také za jakou „cenu“.
Piráti: Změna formy ne obsahu?
V souvislosti s překvapujícím volebním výsledkem může být
důležitá diskuse o postavení Pirátů v parlamentu i společnosti. Možná je dobře
charakterizuje hodnocení jednoho publicisty o tom, že „…(Piráti) reprezentují
postideologickou vyprázdněnou vzpouru, která nepředkládá v politice změnu
jejího obsahu, ale změnu její formy“ (M. Vrba). Piráti získali především
hlasy mladé a mladší střední generace a spíše ve městech, tedy v místech,
sociálních vrstvách, kde má základ i tzv. nová levice nejlepší v Praze – 17,6
%, nejmenší výsledek byl ve Znojmě 6,5 %). Je skutečností, že např. v Praze
někteří dnešní poslanci za tuto stranu více méně aktivně spolupracovali s
levicovými strukturami (např. s Alternativou zdola), v pražském zastupitelstvu
je ale již složitější identifikovat jejich působení (a doložit konkrétními příklady),
které by sneslo označení za levicové. Zde bych opět použil názor jiného autora:
„Využívají hněv proti establishmentu, populisticky (a velmi správně)
konstruují ideu lidu proti zkorumpovaným elitám a nabízejí mu prvky přímé
demokracie a větší participace na politickém dění. Nenabízejí ale žádnou
interpretaci tohoto slepého a jednoduchého lidového hněvu, který prostě říká:
„Nefunguje to!“ Aniž by ovšem bylo jasné, co vlastně. Ono vágní démonické „to“,
které od nástupu finanční krize prochází kolapsem legitimity, teď získalo s
pomocí Pirátů, Okamury a Babiše své veřejně sdílené pojmenování: není to
„demokracie“, „polistopadový systém“ nebo „kapitalismus“ – to sami politici
nefungují!“ (M. Vrba).
Pohled na levici ven
Pokud se podíváme o kus dál po české radikálně levicové
krajině, je to pohled nevzbuzující velký optimismus. Zde opět jiný názor: „Část
voličů nové levice ale jako by po volbách pocítila na miniaturní velikost své
bubliny nepochopitelnou hrdost. Je do určité míry logické se identifikovat se
západním levicovým prostředím a chtít jeho myšlenky přenést k nám. Každý by
raději bojoval s Corbynem v ulicích Londýna proti Therese May nebo s Podemos v
Madridu proti pozůstatkům frankistického režimu. Jenomže každý politický
boj má lokální specifika.“ (J. Bělíček a T. Zabloudilová) Je celoevropsky
úsměvné, že stále je slyšet, že nová levice je mladá, zahleděná do budoucnosti,
ale kdo jsou její dnešní ikony? Corbyn, Sanders, Melanchon, tedy s prominutím
političtí dědci, generačně vzdálení mladé i střední generaci, kteří ani
vzdáleně nepřipomínají na příklad charismatickou osobnost Che Guevary, jehož
50leté výročí smrti jsme si nedávno připomínali. Jakoby i zde platilo ono
socialistické – nejsou lidi. A v evropském kontextu si levice dnes také moc
nepřipomíná osobu, která by mohla naplnit její požadavky – Alexis Tsipras,
vcelku mladý, dynamický předseda levicové vlády Syrizy v Řecku. Jenže, ten se
„umazal“ pragmatickou a oportunistickou spoluprací s globálním neoliberálním
kapitálem, aby ochránil řecký lid. Ani to, že podlehl až „mentálním
waterboardingu“, jak se vyjádřil po klíčovém jednání s vůdkyní Eurozóny Angelou
Merkelovou (pro připomenutí: waterbording je legální a schválený způsob mučení
provozovaný orgány USA na teroristech a podobných nepřátelích) mu k obhajobě u
mnohých nestačí. Proto už není ikonou ani v řadě západoevropských zemí, natož v
tzv. post-socialistických státech střední Evropy.
Levice a Evropa
V české společnosti dlouhodobě jsou spíše vidět euroskeptici
(např. prospěšnost integrace ČR v EU v obraně vidí 65 %, v politickém působení
jen 38 % obyvatelstva; 69 % populace si myslí, že rozhodnutí EU nejsou v zájmu
ČR). Proto nepřekvapuje, že i u stran, které jsou pravicové či se samy do pravé
poloviny politického spektra řadí, se prosazuje do popředí euroskepticismus, ve
vyjádřeních i v programových dokumentech nebo minimálně určitý odstup od
přílišného zdůrazňování evropské integrace (zvláště v rámci EU). Např. ale také
KSČM dlouhodobě prosazuje referendum o setrvání v EU a hovoří o odchodu z NATO.
Sociologická šetření ale ukazují, že tato zásadní rozhodnutí geopolitického
charakteru jako je uvedené referendum, nemají podstatnější podporu v české
veřejnosti (přitom převažuje pozitivnější vztah k NATO oproti EU). Komunistické
a obecně radikálně levicové stanovisko s „evropské jednotě“ je špatně čitelný
materiál.
Heslo říkající „chceme jinou Evropu“ ve své podstatě vlastně
neříká jakou. Proto také nenachází nejen v českých podmínkách dostatečnou a
aktivní rezonanci. Právě nedostatek hlavních propagandistických cílů v
parlamentních volbách, takových, které by oslovily širší vrstvy potenciálních
voličů levice, rezonovaly s jejich vnímáním naší reality, a byly jim
srozumitelné, je nejspíše jeden z důvodů, proč nakonec zůstali jen tzv. skalní
voliči. Tradičně již dlouhodobě volí levici (a především KSČM) starší generace,
u komunistických hlasů hrají významnou roli hlasy těch, které současný
neoliberální systém dusí a jsou těmi, kteří v jeho rámci ztrácejí. Tedy ti, kdo
pociťují odcizení a považují se za oběti vládnoucího systému. Ale zkoumání
ukazují, že ani tito starší voliči se primárně nerekrutují z řad bývalých
komunistů, či jsou jinak přímo spojeni s předchozím systémem reálného
socialismu. To vše ale samo o sobě nadále nestačí. Pokud nebudou nejen tito starší
voliči, ale i jiné věkové a sociální skupiny pociťovat, že je jim nabízena
pomocná ruka, další nepříjemná překvapení nejsou vyloučena.
Nedůvěra ve spravedlnost a politický marketing osobností
Jeden moment se však zdá vcelku jasný – občané svojí volbou
(42 % voličů se rozhodovalo až poslední týdne před dnem voleb – bylo to o 45 %
více než v minulých volbách) vyjádřili svoji nechuť se nechat ovlivňovat „starými“
praktikami tradičních stran. Je ovšem otázkou, zda je efektivně neovlivnily
marketinkové praktiky nových subjektů, především ANO. Ukazuje se také, že
občanské povědomí a správnosti a spravedlnosti orgánů pečujících o právo a
pořádek je takové, že v ně moc nevěří. Jen tak mohlo dojít k tomu, že ač dvě
klíčové postavy ANO vč. předsedy pár týdnů před volbami byly obviněny z
nekalostí ohledně čerpání evropských fondů, nakonec to přineslo ještě další
hlasy pro toto hnutí. Významná část občanů si myslí, že toto stíhání je
především účelové a že podobná praxe byla v minulosti prováděna různými
podnikatelskými strukturami (navázanými na vládnoucí strany – vč. sociálních
demokratů), aniž to vyvolalo nějakou větší pozornost těchto orgánů.
Potvrzuje se také, že politický marketing hraje velkou
(možná klíčovou) roli a rozhoduje tak o další politické orientaci země. Posun
od „programu“ k „osobnostem“ byl tentokrát daleko viditelnější. A zde je patrná
právě absence levicových osobností. Porovnejme si preferenční hlasy. U KSČM
vede V. Filip s 16,0 % (z hlasů ve volebním kraji pro danou stranu),
následovaný J. Dolejšem s 14,5 % a P. Kováčikem s 10,5 %. Pak už není nikdo nad
10 %. U ČSSD jsou čtyři poslanci s více než 10 %, vede L. Zaorávek s 18,5 %,
následuje bývalý (nevýrazný) předseda B. Sobotka s 14,8 %. Pro srovnání. U ODS
je v čele V. Klaus ml. s 22,8 %, P. Fiala 18,8 % a dalších šest poslanců, kteří
mají nad 10 %. ANO také nevyniká osobnostmi – A. Babiš 25,7 %, následovaný J.
Vildumetzovou s 16,2 % a pak nad 10 % již jen další dva poslanci (ze 78). U SPD
je jedinou „jedničkou“ T. Okamura s 21,3 % a pak nad 10 % již nikdo další. A u
Pirátů se to také nehemží osobnostmi – I. Bartoš má 16,7 %, pak ještě dva nad
10 % a pak už nic.
„Vzpoura“ proti estabishmentu
Letošní volby měly jeden rys, který je vidět teď při zpětném
pohledu. Šlo o „vzpouru“ proti establishmentu „obyčejných občanů“, o potrestání
nevolbou ty, kteří podle názoru významné (a dnes rozhodující) části občanů
nedostatečně pečovali o občany a jejich blaho. Tento přístup pak umožnil, aby
se na této platformě, sice nijak oficiálně konstituované, ale v realitě
existující, sešli voliči, kteří v předcházejících volbách volili i třeba
protikladně z hlediska levo-pravé osobní orientace. A ty subjekty, které si
této situace byly vědomy (pravděpodobně ANO) i ty, které to intuitivně vycítily
(nejspíše Piráti a SPD), profitovaly, další na to doplatily. Velmi dobrý
výsledek SPD je možné připsat nejen jejímu „národoveckému“, protislámskému a
protimigrantskému zaměření, ale i tomu, že výrazně akcentovala taková řešení,
která by, přinejmenším formálně, dávala občanům větší možnost zasahovat do
veřejných záležitostí (referendum apod.). A část původně levicových voličů
mohla najít v programu SPD formulování sociální tématiky, která rezonovala s
jejich míněním.
Nyní, kdy přece jen přešel první úlek, se levicové subjekty
začínají zamýšlet nad dalšími kroky. V obdobné situaci jsou ale i některé
strany, jež se definují jako pravicové a také ztratily a také posuzují své
další kroky a zaměření. S určitým sarkasmem je možno říci, že nyní se hledají
viníci mezi lidmi a ještě nedošlo na „viny“ v programové složce. V mnoha
stranách již vůdčí osobnosti deklarovaly svůj ústup z vedoucích pozic. Zatím
ale nezaznamenáváme hlubší obsahové diskuse o klíčových momentech obsahového
směřování stran a hnutí.
Opatrně s novými levicovými subjekty
Pokud i v radikálně levicové části politického spektra bude
diskuse zúžena jen na stranické struktury (v KSČM i ČSSD) bez hlubšího
naslouchání „hlasu levicového lidu“, jen to posílí úvahy, diskuse a možná i
první kroky vedoucí k přinejmenším pokusům o formování nějakých nových
politických subjektů – hnutí či i stran. S přihlédnutím k mnohaletým
zkušenostem s těmito pokusy, kdy dosud nikdy nedošlo ke zlepšení stavu, ale
naopak k další fragmentaci a vytváření dalších třecích ploch, byl bych velmi
opatrný. Možná, že by stálo za úvahu se podívat do historie, jak nevyvíjela
taková Strana práce (jeden z prvních odštěpených subjektů od tehdejší
komunistické strany počátkem devadesátých let). Ještě poučnější je historie
Levého bloku. Její odeznění trvalo desetiletí. LB neuspěl ne pro obsahovou
nedostatečnost, slabost v personální oblasti, měl i určitou podporu levicových
intelektuálů. Ale ve volbách neuspěli jeho kandidáti, protože lid voličský
neviděl podstatného rozdílu mezi komunisty a post-komunisty, lidé nebyli schopni
rozlišit mezi politickými nabídkami z jednoho radikálně levicového pytlíku. A
volili spíše tradici, určitou jistotu a asi i větší čitelnost. Toto rozštěpení
ale také zabránilo v rámci KSČM jít cestou tehdejší PDS (nyní Die Linke), kdy v
rámci německé strany bez výrazných problémů existují velmi obsahově se lišící
politické frakce.
Pokud by se kdokoliv chtěl pustit do riskantního pokusu s
vytvořením nového levicového subjektu, musel by nejprve vypsat tendr na toho,
kdo to zaplatí. Všechny nově vzniklé strany a hnutí minimálně od počátku
tisíciletí, a byly alespoň částečně úspěšné (dostaly se do parlamentu, i když
třeba jen na jedno období), potřebovaly velké peníze. A spoléhat se v našich
podmínkách na nějakého altruistického miliardáře je asi stejně reálné, jako
vyhrát v nějaké loterii. Připusťme, že by se podařilo projekt podložit
finančně. Pak přijde otázka o klíčových osobách. Ne že by u nás nebyli ti, kdo
se cítí povoláni, ale otevřeně si přiznejme, že dnes není jedna nebo několik
osob, které by byly osobnostmi nejen v úzkém levicovém kruhu, ale které by
dlouhodobě oslovovaly širokou skupinu lidí, kteří by se mohli stát
potenciálními voliči, osobnosti, které by dokázaly být novými přirozenými vůdci
a vůdkyněmi levicových občanů a občanek. A to jsme ještě nemluvili o tom velmi
podstatném – programu, vizi, která by přitáhla a nerozdělovala. Dnes sice lze
hodně vyřešit efektivním public relations, ale pro dlouhodobou existenci
radikálně levicového subjektu by to nestačilo. Obávám se, že radikální řešení s
novým subjektem bude snad přivítáno v Praze, možná v Brně, ale několik
kilometrů za hranicí velkoměst to může být vnímáno podstatně jinak.
Inventura (radikální) levice
Možná, že by pro začátek stálo za to udělat inventuru stavu
radikální levice, toho, co je sjednocujícím elementem, a naopak co vytváří
tenze a vzájemné odcizování. Kriticky se podívat na takové již existující formy
jako je SPaS, jakou má perspektivu, co by stálo za zlepšení. Jak využít další
existující nástroje, jako je např. Škola alternativ nebo Alternativa zdola a
mnoha dalších. Určitě by nebylo od věci daleko více diskutovat přes politické
ohradníky ohrazující pole jednotlivých politických uskupení, jež si je mnohdy
velmi žárlivě chrání. A třeba se i do krve hádat o obsahových, programových
tématech české radikální levice. Skončí-li toto období šoku tím, že jedna část
bude říkat – my to věděli, a když s tím něco neuděláte, dopadne to ještě hůře;
ten druhý pól pak by mohl upadnout do pokušení přitvrdit kritiku všeho a všech,
aniž budou předložena veřejnosti reálná a realizovatelná řešení. A to také
nedopadne dobře.
Českou společnost čeká její restrukturalizace. Ty politické
subjekty, které to budou schopny nejen pochopit, ale především v tomto procesu
hrát aktivní roli a pokud možno ho i do určité míry ovlivňovat, budou mít lepší
politickou budoucnost. Ukazuje se, že jedno z poučení z uplynulé krize a z ní
vycházejících společenských změn je, že globální kapitalismus, který jí měl být
oslaben, z ní vyšel v silnějším postavení. Zatímco síly, které doufaly, že
krizového vývoje využijí k prosazení alespoň části svých záměrů, se samy
dostaly do krize, ze které složitě hledají východisko. To by ale mělo být
součástí kritického zhodnocení především programového vybavení radikální levice
a toho, co odpovídá potřebám dnešní doby a dnešních lidí.