K otázkám české levice

Zamyšlení jednoho z posledních žijících velkých představitelů Pražského jara roku 1968, Čestmíra Císaře, k diskusi o identitě a perspektivách české levice, datované 24. 10. 1999. Doplněná a upravená verze z 10. 4. 2000, která vyšla v Emancipaci SDS.

I. Naléhavá potřeba historicko-politické analýzy socialistických proudů a tradic

1. Šlo a jde pouze o rozdílnost taktiky a metod sociálně demokratických a komunistických stran při údajné shodě cílů? Evoluce či revoluce? Jaký si představují socialismus, demokratický, autoritářský či nějaký další? Patří bolševický radikalismus nenávratné minulosti? Platí napříště uskutečňování postupných reforem v podmínkách demokratického systému jako jediné východisko? Je demokracie schopna najít reálný kompromis plurality občanských zájmů a politických sil? Nebo nelze vyloučit konflikty, demonstrace, vzpoury či jiné projevy lidové vůle?

2. Zdařil by se pokus určit hlavní rysy socialistického uspořádání společnosti (typu politického systému) shodně nazíraného všemi směry levice? Nakolik tuto možnost komplikují prudké posuny ve vědě, technice, informatice, výrobě i konzumní sféře, následně pak ve struktuře společnosti, kdy ubývá dělnictva a bobtnají nové vrstvy třídně nezařaditelné? Není „definitivní tvář socialismu“ pouhou iluzí, což právě potvrzuje proměnlivá pluralita vývojových alternativ v procesu proměn života a práce? Není socialismus opravdu spíše dějinný proces stále obnovovaný v duchu humanitních idejí než předem vyhraněný cíl?

3. Jaké závěry lze vyvodit ze zkušeností a výsledků politiky komunistů na rozdíl od sociálních demokratů? Jak hodnotit fakt, že „šturm nebes“ v Rusku 1917 i následný dlouhodobý řetěz úspěchů i nezdarů budování socialismu v SSSR i dalších zemích Evropy skončily nedávným pádem a pohromou pro samé budovatele? Selhaly ideje nebo lidé jako aktéři dějin? Je tento krach dočasným výkyvem dějin nebo jejich konečným verdiktem? Mohou nastat nové podmínky příhodné pro renesanci revolučního zvratu socialistického typu? Nebo je správnější orientovat se na účelné reformy demokraticky a sociálně ekonomicky zaměřené? O čem svědčí situace socialismu mimo Evropu, mj. v Číně, kde se odehrávají úspěšné reformy v podmínkách nové politiky komunistické strany?

4. Reálný stav světa po rozpadu seskupení socialistických zemí kolem SSSR trpí labilitou, nezřetelnými perspektivami a nutí k novým analýzám a myšlenkám. Zvítězila natrvalo kapitalistická demokracie s prvky měnící se třídní společnosti nebo je to jen dočasný stav? Nezpůsobí rozporný vývoj nové krize politických systémů zvaných pluralitní demokracie a nevyvolá úsilí o jejich zásadní přestavbu? A nepůjde přitom o změny socialistického charakteru? Nakolik je však mohou potlačit ozbrojené síly ve službách mocenských garnitur dosud vládnoucích? Realita balkánské vleklé tragedie i jiné války varují.

5. Směřuje globalizace světových poměrů a vztahů k možnosti likvidovat případné konflikty vyvolané nesmiřitelnými zájmy nebo takové a podobné konflikty naopak rozmnoží? Jsou globálně propojené nadnárodní instituce; vybavené potřebnými pravomocemi, schopné vytvořit nástroje k nalezení kompromisů a dohod? Nemůže se vskutku demokraticky konstruovaná Evropská unie stát příkladem takových řešení? Jak se má k těmto globalizačním problémům postavit socialisticky smýšlející levice? Může se podílet na vzniku nového typu „internacionalismu“, v němž bude schopna obhájit zájmy pracujících vrstev a posléze celé společnosti?

6. Jaké stanovisko zaujmout k existenci, programu a činnosti mezinárodních institucí jako jsou OSN, OBSE, EU, NATO ap.? Jsou účelnější celosvětové organizace či evropské nebo regionální, respektující nesporné odlišnosti ve vztahu k jiným? Nebo mají ty i ony fungovat paralelně ve vzájemné součinnosti a rozdílných úlohách? Jak se chovat vůči sporným institucím, jakou je např. NATO? Není pragmaticky účelné vzít je na vědomí jako dočasně nezrušitelné a usilovat o demokratickou proměnu jejich politických či vojenských koncepcí v zájmu prohloubení mírového stavu světa a humanizace metod řešení sporů? Je členství ČR v NATO vhodným předmětem sporu uvnitř levice až po kategorický požadavek jeho zrušení? Není v zájmu jiných závažných otázek lépe zachovat „neutrální příměří“? To neznamená vzdát se aktivního působení našeho státu uvnitř NATO v otázkách jeho zaměření a činnosti nebo ve stanovení limitů naší účasti v jednotlivých akcích, ve výstavbě české armády a její výzbroje ap. Není ku prospěchu českých zájmů spolupracovat se silami 1evice v ostatních zemích právě v těchto otázkách? A také v podobných věcech týkajících se našeho vstupu do EU, kde jsou ve hře daleko širší národní zájmy v perspektivě mnohem delší a důsažnější?

1. Zdá se navýsost účelné stále a hlouběji zkoumat převratné události roku 1989 a objektivně hodnotit 10 let vývoje, který dospěl ke krizi politické, ekonomické, kulturní i společenské vůbec, ke ztrátě životních jistot a obavám lidí z budoucnosti. Byla levice - po kolapsu moci KSČ - byť nezformovaná, oslabená a roztříštěná, skutečně bez šancí zvládnout situaci ve svůj prospěch a nastartovat přechodné období reforem podle vlastních představ? Byly tyto představy vyhraněné a reálné? Jestliže ano, proč se pravici podařilo zmanipulovat revoluční pohyb k restauraci kapitalismu cestou rozplizlé transformace? Jakou roli v tom hrála pravice již v disidentském hnutí za nepřetržité a velkorysé podpory tehdejšího Západu? Byly snad socialistické tendence příliš pasivní a ústupné v zájmu tzv. jednoty proti totalitní formě komunistického režimu? Přestože postrádaly žádoucí podporu levicově orientovaných sil ze Západu (nemluvě o její absenci z Východu), nemohly zachovat cenný politický odkaz obrodného hnutí 60.1et a Pražského jara 1968? Proč se dostatečně neuplatnila nadějně vyhlížející Obroda a nestala se plnoprávným partnerem oficiálních jednání s odstupující mocí a podřídila se pravicovému vedení Občanského fóra?

2. V čem byly příčiny totálního selhání řídících grémií KSČ ještě v druhé polovině 80.let, kdy se v SSSR rozvíjela demokraticky cílená perestrojka? Co způsobilo neschopnost vymanit se ze zajetí dogmatického normalizátorského konservatismu? Proč se nepodařilo nové reformní vlně ve straně získat převahu a odolat tlakům nositelů neostalinismu? Ještě v roce 1988 mělo vedení KSČ příležitost poskytnout prostor pro reformní aktivitu klubu Obroda sdružujícího zastánce demokratického socialismu, připravené k věcnému dialogu o východiscích z nazrávající krize. Je možné vysvětlit, proč současně ponechávalo větší prostor pravicové opozici? A proč naopak informovalo své členy, že největší nebezpečí hrozí socialismu právě od Obrody? Nezmoudřelo ani ve chvíli neodvratné prohry.

3. Jaké hlavní, systémové a taktické chyby a škody vznikly z chvatného úprku do bezkoncepční transformace? Jakými prostředky prosadila pravice ukvapenou a živelnou restauraci kapitalismu? Proč nešlo zabránit rozvalu všeho minulého, i vyloženě společensky nezbytného a pozitivního, zahrnovaného pod hesly fanatického antikomunismu? Jen političtí diletanti mohli likvidovat jakoukoliv kontinuitu a deklarovat, že začínají rokem 0 /nula/. Mnohé mohlo nadále úspěšně fungovat po nutných demokratizačních změnách, mj. samosprávná síť národních výborů včetně regionálních (KNV, ONV), výhodné zahraničně obchodní vztahy s většinou zemí světa zabezpečované zavedenými institucemi v zahraničí, kvalifikované orgány kriminalistiky, kontra.rozvědky, policie, konsolidovaný systém školství, kultury a zdravotnictví atp. Proč se dopustil krajně nevýhodný vstup zahraničního kapitálu do vysoce lukrativních a nejméně rizikových odvětví naší ekonomiky (tabák, lihovary, čokoládovny, dobývání a export surovin, výroba stavebnin aj.)? Kdo zavinil chaotický, legislativně neregulovaný proces privatizace formou rozprodeje státního majetku v hodnotě bilionů korun za nikdy nesplacený bankovní úvěr? Kdo strpěl očividné rozkrádání a tunelování podniků i bank? Kdo zavinil odmítnutí odborné expertízy a pomoci Rady Evropy při zpracování zákonných norem, zatímco se draze platily celé davy samozvaných poradců především z USA, neznalých evropských podmínek a tradic?

4. Nakolik kontraproduktivní se ukázaly plošné restituce dávného soukromého majetku, aniž se napravily nové křivdy způsobené nevinným občanům? Co říci k nechutným rejdům kolem zemědělské půdy, zbavované velkovýrobního hospodaření formou družstev a statků, schopných obstát v mezinárodní konkurenci? Jaký ekonomický prospěch přineslo vrácení půdy původním majitelům, kteří však na ní nechtějí hospodařit, draho ji pronajímají za bezpracnou rentu anebo spekulují s jejím prodejem? Právě vyplácení renty oslabuje reálné hospodáře včetně družstev, jimž nezbývá než škrtat investice, neplatit daně, zadlužovat se, ztrácet schopnost konkurovat dotovaným dováženým potravinám. Proč se nesáhlo k jednoduché úpravě družstevního hospodaření zvýhodněním vlastníků vložené půdy? Stále není jasno, proč se šlechtě, církvi a jiným odevzdávaly zdarma obrovské majetky, aniž platili dědickou daň nebo náhradu za mnohaletou údržbu i renovaci např. památkových objektů nebo starožitností? Naopak se jim dostalo vysokých státních dotací.

5. Dokázala si česká levice plně ozřejmit a zhodnotit omyly a chyby i vzešlé katastrofální důsledky dosavadních transformačních změn; uskutečňovaných nepromyšleně, nekvalifikovaně, v rozporu s efektivitou, s přemírou přehlížených propadů? Nakolik přitom bylo zneužito důvěry občanů ochotných přinést i oběti „na oltář vlasti“, kterým však byl pravý smysl dění zatajován a lživě prezentován? Byl vyvíjen patřičný odpor levice proti očividným podvodům i zločinům likvidátorských ředitelů transformace? Rozpoznala levice včas hromadící se škody, odsuzované většinou lidí a probouzející odpor? Uvědomuje si poučení pro vlastní reformní činnost, která vždy musí respektovat zkušenost, že žádné změny nebudou či se neúměrně protáhnou nebo zcela zkrachují, pokud se jich nechopí lidé „dole“, pokud se nestanou věcí všech občanů? Kvapná rozhodnutí a hektická tempa ve složitých systémových převratech přinesou leda nezdar a zklamání. Zlomová přechodná období potřebují čas zrání a zažití, uvážených kroků vpřed, utvrzení úspěchů, revize chyb, stálého kontaktu s lidmi. Politika je zajisté vědou, ale také uměním kdy být rozhodný a jednat rychle, kdy však projevit rozvahu a trpělivost i houževnatost v úsilí uspět.

6. Jak se vypořádat s novými trendy a „mezerami“ v české zahraniční politice, které se vlečou od pravicových vlád? Lidé mají dojem, že zmizelý protektor na Východě byl více než nahrazen jiným protektorem, tentokrát až za oceánem na Západě. Což je nutné podrobovat se každému přání nebo pokynu USA či jiných nových spojenců svázaných paktem? Je v našem zájmu podílet se na jakémkoliv embargu vyhlášeným tzv. mezinárodním společenstvím , na něž doplatí naši výrobci nebo exportéři, vytlačení pak konkurencí cizích firem? Proč se neřídíme prioritou českých zájmů např. ve výhodných stycích s Čínou, jimž se u nás házejí klacky pod nohy trapnými provokacemi kolem Tibetu, Tchajwanu ap., zatímco velmoci v čele s USA se tam vehementně angažují pro vlastní zisky? Jak dlouho budeme svědky úletů vůči zahraničí, kterých se dopouštějí i vysocí činitelé v rozporu s vládní politikou? Je si česká levice plně vědoma strategického významu co nejširšího spektra našich vnějších vztahů, zahrnujících velké i malé země, schopné vzájemných výhod v investicích, obchodu, kultuře a dalších sférách spolupráce?

7. Hospodářská a obchodní diplomacie nemá jen ekonomické cíle, ale odvozeně podporuje nebo poškozuje politické zájmy ČR. Jsme si vědomi jistého nebezpečí malého zájmu dbát relativní rovnováhy přílivu cizího kapitálu z různých států a regionů? Převahu kapitálu z německo- rakouské oblasti a také USA by měl vyvažovat kapitálový vstup dalších států. větších i menších, aspoň tam, kde na to má vliv vláda. Argument, že mnohé vstupy pocházejí z nadnárodních zdrojů, není vždy a všude platný. Co budeme dělat s tím, že valnou většinu českého tisku vlastní německé velkofirmy, v delší perspektivě zainteresované i politicky? A co televize a rozhlas - je nám lhostejné, kdo je ovládne? Volné působení tržních vztahů se snadno zvrhne v anarchii, kdy prakticky vše významné spadne do klína velkým a bohatým. Na čem nevydělají, to zničí.

1. Tvář v tvář úsilí pravice o zásadově shodnou politiku všech jejích politických subjektů a o návrat k moci nikým z leva příliš neohrožované, vyvstává otázka, zda je pro levici správné dlouhodobě ignorovat škodlivý rozkol a hašteření vznášející zmatek do řad svých přívrženců.
   Umožníme pravici, aby demagogií a záludnostmi udržovala a prohlubovala příkop mezi ČSSD a dalšími Levicovými seskupeními? Není na čase skoncovat se zákeřně zneužívaným antikomunismem, mlčet k tvrzením o nereformovatelnosti socialismu, ba vyškrtávat sám pojem socialismu ze slovníku? Není poněkud přežilé trpět porušování demokratických norem i pravidel běžné slušnosti např. vůči existenci a právům KSČM jako legální politické strany s programem neodporujícím ústavě a zákonům republiky? Můžeme mít ty či ony výhrady k jejím postojům, ale stále obtížněji lze uplatňovat tezi o jejím extremismu. Což sama politická praxe nedosvědčuje, že KSČM má značný počet příznivců? A že v podmínkách krizové situace, růstu nezaměstnanosti, sociálního úpadku, ale i arogance zbohatlíků mohou dále přibývat? Nelze popřít, že v programech ČSSD, KSČM, SDS a jiných levicových subjektů je nápadně mnoho shodných bodů. Proč by si neměly vycházet vstříc tam, kde nejsou v rozporu? K čemu je stále trapnější ostych dávat najevo, že socialistické snahy v zemi s lidovými tradicemi mají stále svou váhu.? Nemělo by se ani zapomínat na potenciální sílu odborového hnutí, které nutně tíhne k levici, kam ostatně směřují i ekologické a jiné humanistické aktivity. Také samy odbory by měly hlasitěji deklarovat názorovou a zájmovou platformu blízkou levici.

2. Není k politování, že se někdy uměle brzdí vzájemná komunikace uvnitř levicového tábora? K čemu dobrému - ne-li k radosti pravice - jsou až urážlivé výroky z jedné strany ke druhé, zaznívající bohužel i z mladých a nezralých úst? Komu může vadit např. konsultace v některé odborné otázce, zkoumané v poslaneckých klubech, ve studijních týmech, někdy i s nezávislými experty? Pokud je potřebná vzájemná kritika, proč by neměla. být věcná, slušná, argumentovaná, bez invektiv a vyhrocených útoků? Vždyť takto spolu nejednou komunikují lidé zprava i zleva a nikdo se nad tím nepozastavuje.

3. Levicové strany trpí nedostatkem (neříkám absencí) potřebného počtu výrazných, věrohodných a působivých osobností, úspěšných nejen v médiích, nýbrž v celém svém konání. Je tak obtížné zvládnout základní otázky obecného zájmu lidí ve městech i na venkově, nejen posbíraných na pražském dvorečku, jak tomu bývá až příliš často? Což takhle občas důkladněji změnit osazenstvo únavného kolotoče stále týchž stereotypních tváří v úzce „špičkových“ debatách? Někteří aktéři působí dojmem vytrvale předplácených účastníků, kteří neustále omílají své pochvalné nebo naopak negativistické, pohříchu však prázdné i trapné fráze.
   Zde si nemohu odpustit odbočku: Co je to za sortu lidí, kterou v médiích tvoří uživatelé pokleslého jazyka, někdy až odporně sprostého. Proč je nikdo z odpovědných lidí v televizi nebo rozhlase neupozorní, že je vhodné a potěšující hovořit slušnou a všem příjemnou češtinou? Že je příliš nectí upadat do pouličního žargonu nebo hospodského žvanění? Proč se toho dopouštějí i herci - kdysi mistři krásné řeči?

4. V poslední době roste zájem veřejnosti i politických kruhů o úlohu KSČM v české politice, zvláště při růstu jejích voličských preferencí. Tato strana prošla a stále prochází nesnadným a rozporným vývojem. Jak dlouho potrvá její kolísání mezi ideologickou setrvačností a reálně potřebnou politikou? Dokáže se definitivně distancovat od totalitně znetvořeného socialismu a autoritářské politiky své předchůdkyně KSČ? Podaří se jí zformulovat nový program a zahájit novou politiku odpovídající soudobým, stále se měnícím domácím i mezinárodním podmínkám? Získá plnou důvěryhodnost jako platná pozitivní síla v systému pluralitní demokracie? Skončí spory mezi reformátory a konzervativci, které v minulosti vedly k rozkolům a rozštěpením?
   1. Komunistům připadlo nést břímě odpovědnosti za neblahou epochu českých dějin, kdy se ideály socialismu ztrácely pod tíhou mocenské diktatury strany, a to přes nesporné sociální vymoženosti, které však nebyly dopřány všem v podmínkách soužití privilegované a méněprávné komunity. Mají členové KSČM pocit, že s konečnou platností vyrovnali účty předložené veřejností po převratu 1989? Domnívají se, že opakované omluvy za spáchané křivdy i zločiny postačily? Tyto otázky jsou zajisté důležité, ale ještě závažnější je, aby se nikdy nemohla opakovat příčina neštěstí - tou byla bolševizace strany a sovětizace naší společnosti, likvidace demokracie, popření lidských práv a další nepřístojnosti, diskriminace v zaměstnání a ve veřejném životě, v přístupu dětí na studia, v omazování svobody myšlení, publikování, cestování ap. Lze věřit, že všechna totalitní veteš, obsažená mj. ve smutně proslulém Poučení z krizového vývoje, navždy zmizí z české politiky?
   2. V dějinách KSČ a socialismu se prosazovaly i demokratické tendence a reformátorské snahy, mj. politika Lidové fronty proti fašismu 1936-1938, Národní fronty při osvobození 1945, obrodného hnutí s programem demokratizace socialismu 1968. Nebyly plně úspěšné, ale ani marné. Což se ona nadějná vzepětí nevryla hluboko do národního povědomí? Je pro KSČM reálné k reformně demokratickým tradicím se přihlásit a ocenit je jako průkopníky úsilí zbavit se dogmatického levičáctví i politického sektářství? Vidět v nich návrat k původnímu humanistickému obsahu socialistických myšlenek? Dospět k upřímné rehabilitaci nejvyšších morálních hodnot a lidské cti?

   3. Významné prvky nové politiky KSČM zaznamenal její sjezd v prosinci 1999. Ve svých závěrech odmítl dogmatické zkomolení socialistických ideálů a otevřel cestu k programovému přijetí demokratického socialismu jako znovuzrozené naděje lidstva. Nakolik se však podaří progresivní záměry prosadit uvnitř strany samé? Proniknou do každodenní konkrétní politiky? Jedno je žádoucí: KSČM nesmí zůstat v izolaci od ostatních levicových stran a seskupení. Co pro to udělat? Nešlo by začít např. setkáním a dialogem socialisticky smýšlejících intelektuálů?

5. Nejsilnější stranou levice a jejím politickým jádrem chce být ČSSD. Zesílila v období opozice proti neoliberálním improvizacím pravice a po volbách 1998 převzala vládní kormidlo. Nemá koaliční spojence a je odsouzena dohadovat modus vivendi s ODS, přešlou do opozice Daří se jí nicméně neupadnout do izolace a nachází případ od případu podporu v parlamentě. Kde jsou však hranice jejích šancí, má-li proti sobě celou pravici, střed i komunisty? Existuje možnost zlepšit dosud velmi křehký vztah-nevztah mezi ČSSD a KSČM? Ač by to prospělo celé české levici, v dané chvíli se to zdá nemožné. Čas ovšem letí, za dva roky budou nové volby a ve hře se ocitne vstup ČR do EU. Bude se toto svým způsobem další přelomové období v našich dějinách odehrávat pod praporem demokratické, sociálně orientované lavice nebo neoliberální, konzervativní pravice?
   1. ČSSD je nesporně demokratická strana vyšlá ze socialistických tradic 19. a 20.století; v českých podmínkách spíše lidových než aristokratických. Má však v kontextu současného evropského vývoje jednoznačně definovanou politiku? Socialistické strany na našem kontinentě jsou - nikoliv poprvé - na. rozcestí. Přijmou výzvu globalizačních trendů těhotných neoliberálními projekty a limitujících ve velké míře regulativní úlohu sociálního státu (Blair-Schröder)? Anebo budou čelit těmto trendům zachováním socialisticky zaměřené politiky v sociálním státě (Jospin-Lafontaine)? Kterým směrem pak půjde ČSSD? První cesta, podporovaná i současnou vládou USA (Clinton-Gore), by znamenala opustit evropskou variantu sociálně demokratické politiky a přejít k tzv. euroatlantickému pojetí, jemuž se však většina evropských politiků - nejen levicových - více méně brání. Navíc je za specificky českých tradic našemu socialistickému myšlení cizí a pokud ji ČSSD přijme, přivede naši levici do historicky těžké situace, ne-li k porážce. Rozhodne-li se naopak, uvolní cestu k reformám v duchu demokratického socialismu, k jehož realizaci přispějí všechny levicové síly. Zatím jsme svědky jistého váhání mezi oběma směry. Jak dlouho však lze beztrestně lavírovat?
   2. Sociální demokracie musí počítat s tím, že pravice zmobilizuje maximální úsilí, aby se miska vah nepřevážila k socialistické perspektivě. Proto je ochotna strpět vládu ČSSD a tlačit ji doprava, což povede konec konců k diskreditaci této strany jako levicové a umožní obnovit vládu pravice. K čemu jinému by mohly vést ústupky neoliberální variantě transformace než k postupné prohře sociálních programů? Jít slepě cestou tzv. deregulací negativně postihujících většinu pracujících a nezámožných vrstev, a to bez představy konečných limitů se může ukázat jako sebevražedné. Nemíří šipka vývoje už nyní od sociálně tržní ekonomiky ke kapitalismu bez přívlastků? Nenastává pro ČSSD čas hledat cestu k získání všech socialistů a levicových demokratů k podpoře volby reformně socialistických proměn, průchodných svou tradiční českou lidovostí?

   3. Uvážíme-li propady způsobené hrubě mylnou transformací, přičteme-li rozháranost naší politické scény neschopné konsensu a uvědomíme-li si malou průbojnost v evropských záležitostech zastíněných přehnanou servilitou vůči americkým strýcům a tetičkám - pak si můžeme být takřka jisti růstem levicových nálad v řadách dělníků, zaměstnanců i části středních vrstev. Kdo však bude sklízet voličské preference?
      Bude to KSČM se svou důsledně socialistickou politikou při respektování demokratických zásad veřejného života? Nebo to bude ČSSD s příklonem k jasnějšímu socialistickému profilu v kontextu s celou naší levicí? Anebo se podaří získat pro sociálně orientovanou politiku nejen příznivce demokratického socialismu v režii obou těchto stran, nýbrž i další občany přimknuté k levému středu?

6. Otázky mířené k české levici počítají nejen s aktuálním děním, ale jsou i během na dlouhé trati. Každý závod má ovšem své etapy a posléze cíl, který se stane zlomem k dalším etapám atd. Přicházejí chvíle únavy a oddechu, sbírání dalších sil. Tak to chodí nejen ve sportu, i v politice. Česká demokratická a sociálně progresivní levice má na to, aby překonala obtíže, zvládla strategii i taktiku, získala podporu většiny občanů a přinesla své zemi prospěch.

Původní verze textu 24. 10. 1999, upravená verze 10. 4. 2000, Čestmír Císař