Jedna ruka netleská…

Holá pravda byla ta, že všechna ta levicovost, levicové myšlení, evropská levice, moderní levicová strana a kdoví co ještě bylo spíše symbolem toho, že nesouhlasíme s tím, co se kolem nás děje, než toho, že doopravdy víme kudy kam. A to už nemluvím o tom, že bychom se někdy dostali k tomu, abychom to realizovali.

Pocházím z rodiny, kde se rozhodně netrpěla jakákoliv nespravedlnost k druhým a zejména slabším. Byl jsem velmi přísně vychován v tradicích boje za sociální spravedlnost a protifašistického odboje. Ani jedno ani druhé v naší rodině nebylo rozhodně salónní záležitostí. Byl jsem vychován v duchu odporu k hrubému násilí aroganci moci a tuposti, což byly bohužel vlastnosti, kterými v době mého zrání oplývali komunističtí bosíci všech stupňů. Nikdy jsme se jako rodina odporem k tomuto chování netajili a dostávali jsme to pocítit, jak se patří. Takže asi zklamu všechny, kdo by očekávali, že budu lkát nad sladkými lety totality. Komunistická strana Československa byla především mocenskou strukturou, která neměla s levicí vůbec nic společného. Sdružovala až na skutečně řídké výjimky skutečně všechny, kdož toužili po seberealizaci a po moci a když jsem do ní v květnu 1988 vstoupil i já, vnímal jsem to především jako šanci rehabilitovat svého otce, který už byl 18 let občanem třetího řádu. A bylo by nespravedlivé neříci, že i já jsem chtěl být přitom a pokud možno i tak trochu nad tím. Podařilo se mi obé, byť trochu jinak něž jak jsem si to tenkrát představoval.

Možná to bude znít neskromně, ale mám pocit, že se mi dostalo určitého daru poznání a pochopení podstaty zápasů a změn, které se kolem nás odehrávají a které ovlivňují naše životy a osudy. Nebylo to dáno ani tak tím, že bych byl nějak zvlášť chytrý, ale tím, že jsem měl vynikající učitele a hlavně nebyl čas mne tak úplně navléci do nějakého dresu. A tak jsem si shodou náhod podržel výhodnou pozici poněkud nezávislého pozorovatele.Vedlo mne to samozřejmě k určitému hlubokému rozčarování, které se snad dá vložit do oné legendární věty umírajícího rabího, který říká že „…všechno je jinak…“ Já jsem si k tomu přimaloval ještě větičku, že „… jediné co přetrvává je změna…“ a nakonec i svěží myšlenku, že „…jediná dokonalá je smrt…“ Z toho je patrné, že mi chybělo už jenom málo k tomu, abych se stal ponurým skeptikem, který již nepátrá po smyslu čehokoliv, neboť nic smysl nemá a smysl vlastně vůbec neexistuje.

Potom jsem se začal věnovat ve své disertační práci otázkami bezpečnosti korporací a byl jsem nucen hodně číst a také trochu přemýšlet. Bezpečnost je totiž natolik základním sociálním i přírodním pojmem a jako fenomén má v historii lidského rodu a lidské civilizace natolik tvůrčí úlohu, že mne to přiblížilo i k otázce smyslu toho, co nazýváme levicovým a pravicovým způsobem myšlení a chování.

Nabyl jsem základního dojmu, že jedno nevylučuje druhé. V momentě, kdy se jedna ze poloh stává extrémní, tak vytváří napětí, které je zdrojem problémů a krizí pro všechny. Střed, který je dnes pouhým vysmívaným útočištěm těch, kteří se bojí říci, zda jsou levicoví nebo pravicoví, musí být budován institucionálně a to z obou stran. Jenom v tomto institucionálně bohatě vytvářeném středu se může levicové a pravicové myšlení setkávat a z jejich setkávání,ať již přátelských nebo konfrontačních, může vznikat kvalitní institucionální správa společnosti pro všechny. Nikoliv levicová nebo pravicová. Pokud bych tedy měl hovořit o jednom ze základních úkolů levice, pak je to stabilizace nebo stabilita společnosti vytvářená prostřednictvím budování dostatečně bohatého a tvůrčího komunikačního prostoru mezi pravicí a levicí. Toho je možné dosáhnout budováním politicky a ideově neutrálních institucí, které mají sloužit pro všechny občany. Takových jako jsou pošta, veřejná správa, státní správa, veřejné sociální a zdravotní pojištění,nejrůznější fyzické i virtuální, digitální a kybernetické prostory pro veřejnou i soukromou komunikaci, atd.atd. Možná by bylo ku prospěchu věci si uvědomit, že tomuto procesu velice škodí neustálé si přivlastňování, vyzdvihování nebo naopak pomlouvání různých forem vlastnictví. Veřejné je levicové, soukromé je pravicové a podobné jiné zkratky a klišé, která více škodí než pomáhají.

Na tomto místě bych chtěl připomenout Toleranční patent Josefa II., který mimo to, že uzákonil konec neboženské nenávisti, tak nechal stavět i Tolleranzhausy, aby se lidé měli kde začít tolerovat a necítili, že jsou ovlivněni nějakou „domácí půdou“ a jejím možným znesvěcováním. Typickou ukázkou potřeby takové instituce je u nás systém PPP, který vede tradičně ke krachu, protože veřejný a soukromý sektor se nemají spolu kde setkat a normálně spolu komunikovat. Dopadá to tak, že ten soukromý sektor ten veřejný korumpuje a ten veřejný ten soukromý kriminalizuje, což je způsob velice nešťastný a společnost destabilizující.

Říká se rovněž, že pravice preferuje individuální volbu a levice kolektivní volbu. Je to podle mne rovněž pouhé hloupé klišé nikoliv nepodobné otázce o slepici a vejci. Mně je blízká myšlenka toho, že společnost je tvořena pavučinou interpersonálních vazeb, které mají v různých místech sociálního prostoru různou koncentraci, která umožňuje určitou míru jejich institucionalizace. Podobá se to hvězdnému nebi a vesmíru vůbec. Dnes již víme, že to co vidíme, je jen ta menší část a že nepochybně většinu nevidíme a nebo o ní dokonce ani nevíme. To ovšem neznamená, že tam mezi viditelnou září hvězd nic neexistuje. Prostě nikdo nemůže stát sám o sobě a na druhé straně vazba od nikud nikam také nemá valného smyslu. Někdy se ta pavučina vazeb nazývá sociálním a organizačním kapitálem. Jsem přesvědčen o tom, že dostatečná robustnost sítě sociálního kapitálu a péče o ni je dalším z klíčových úkolů levice. Otázkám sociálního kapitálu a robustnosti sítí jsem věnoval samostatný článek v Konkursních novinách 24/2005, který vyšel pod titulkem Evropa a úpadek 22. Plné znění přikládám.

Abych naplnil úkol, který mně byl zadán, pak bych tyto dva základní úkoly, tedy budování stabilizujícího institucionálně bohatého prostoru pro setkávání levicového a pravicového myšlení a péči o dostatečnou robustnost sociálního kapitálu pojmenoval aktuálně péčí o tradice a rozvoj evropského sociálního státu.

Jsem přesvědčen o tom, že evropský sociální stát je ve vážném ohrožení a že spousta významných politiků a institucí ne něj rezignuje a snaží se to omlouvat třeba tím, že je to proti konkurenceschopnosti nebo dokonce, že to byl od samého počátku omyl. Není to omyl a nikdy to omyl nebyl. Je to nejvýznamnější atribut našeho kontinentu, neméně významný jako ono tolik zbytečně protlačované křesťanství a zbytečně opomíjené klasické řecké myšlení Zlatého věku a Euklidova geometrie. Pokud budeme na evropský sociální stát rezignovat, přijde Evropa o jeden za svých klíčových smyslů a bude vážně ohrožena jak bezbřehým individualismem USA tak kolektivistickými tlaky Východu. Evropské sociální sítě jsou také výrazným odlišujícím prvkem vůči islámu a jeho sociálnímu a právnímu systému, který stojí především na rodině. Konzumace jejich výhod přirozeně do Evropy přitahují rozsáhlou islámskou emigraci, která zde nachází možná méně šancí než v USA, ale rozhodně více jistot. Pro řadu protagonistů současné Evropy je to opět důvod k odstraňování sociálního státu, ale já jsem přesvědčen, že to musí být naopak výzva k širší účasti na jeho tvorbě. Šokoval mne přístup Francouzské republiky k protestům jejích vlastních občanů a výrazy, kterými je častovala. Zdá se, že být fanatikem republiky, která se jen tak, tak vyhrabala z hromady useknutých hlav po francouzské buržoasní revoluci, je stejně pokleslé jako být fanatikem islámu a házet molotovovy koktejly na auta a nebo bomby do dopravních prostředků… Fanatismus nemá v evropském pojetí politiky místo. Mnohokrát v evropských dějinách se fanatismus dral k moci a vždy byl nakonec poražen. Je to její tradice a musí si dávat pozor, aby tváří v tvář jinému vnějšímu fanatismu o ni nepřišla. I to je úkolem levice.

A na závěr chci poznamenat, že levice musí dbát o to, aby své ke společnému budování společnosti přidávala pravice a naopak. Jedna ruka netleská…A také není schopna uživit tolik úst jako dvě!!!

Takže možná by se to dalo shrnout, že pro nás pro všechny by bylo nejlepší, kdyby pravá věděla, co dělá levá. A naopak….

Ladislav Žák, 28. 11. 2005