
Právě
před osmi lety zveřejnil týdeník New Yorker ve dvojčísle věnovaném budoucnosti stať svého ekonomického spolupracovníka Johna Cassidyho. Článek, který se stal povinnou četbou na některých univerzitách, se objevil v českém překladu v Listech 2/1998.Začátkem léta jsem trávil příjemný víkend v letním sídle svého přítele z univerzity, inteligentního a chladně uvažujícího Angličana. Jeho kariéra vedla přes vysokou funkci v britské státní správě a finanční firmu v londýnské City do velké investiční banky na newyorském Wall Streetu. Teď už několik let organizuje vydávání akcií a napomáhá firmě vysávat nejsilnější trh, jaký kdo pamatuje.
Mezi chvílemi v bazénu jsme diskutovali o ekonomice a spekulovali, jak dlouho vydrží současný finanční boom. K mému překvapení stočil kolega řeč na Karla Marxe. „Čím déle jsem na Wall Streetu, tím víc jsem si jistý, že Marx měl pravdu,“ řekl. A dodal: „Ekonom, který vzkřísí Marxe a udělá z jeho postřehů konzistentní model, dostane Nobelovu cenu. Myslím si, že Marx našel nejlepší způsob, jak nahlížet na kapitalismus.“
Neskrýval jsem údiv. Oba jsme na počátku 80. let studovali ekonomii v Oxfordu, kde většina našich učitelů souhlasila s Keynesem, že Marxovy ekonomické teorie jsou „složitý hokus pokus“ a že komunismus je „urážkou naší inteligence“. Mezi špičkovými studenty naší generace převládal názor, že Marxovy argumenty se hodí pouze pro docenty polytechniky a pro nastávající politiky Labour Party (z nichž mnozí jsou dnes pravicovými blairovci). A od těch let jeho reputace upadla ještě víc. Moskevský Institut marxismu-leninismu zmizel, čínská Rudá armáda se přebudovala na výrobní podnik, dokonce i Fidel Castro se ohlíží po zahraničních investorech. Nicméně jsem se rozhodl, že jestliže můj hostitel se svou zkušeností z globálních financí považuje Marxe za někoho, kdo má co říci, je snad na čase, abych se na to podíval blíž.
Před více než 50 lety poznamenal Edmund Wilson, že mnoho z Marxovy prózy „hypnotizuje čtenáře paradoxy a nakonec jej uspí“. Marx je absurdně rozvláčný (dokonce i Engels si stěžoval, že jeho kapitoly jsou příliš dlouhé) a často vědomě nejasný. Sám říkal, že „rád koketuje se způsobem vyjadřování vlastním Hegelovi“, a mnohé pasáže jeho textů jsou prakticky bezobsažné.
Ne že by neuměl psát. Když chtěl, dokázal se vyjádřit jednoduchými oznamovacími větami, nabitými vysoce výbušnou silou. Části Manfestu a Osmnáctého brumairu jsou napsány brilantně a také Marxovy novinářské depeše pro New York Tribune byly nesmírně čtivé. Většinou však psal, jako by úspornost a jasnost byly pasti, kladené buržoazií nic netušícím autorům.
Přesto jsem postupně začal chápat, o čem hovořil můj přítel. V mnoha ohledech bylo Marxovo dědictví zatemněno neúspěchem komunismu; ten však neležel v centru jeho zájmu. O tom, jak by měla fungovat socialistická společnost, napsal jen málo, a ani to (například o odumírání státu), se nedalo použít. Lenin a jeho soudruzi to zjistili brzy po dobytí moci. Marx studoval kapitalismus, a podle toho by měl být posuzován.
Mnohé rozpory, které viděl ve viktoriánském kapitalismu a jimiž se následně zabývaly reformistické vlády, se vynořují v nové podobě jako mutantní viry. Marx psával strhující pasáže o globalizaci, nerovnosti, politické korupci, monopolizaci, technickém pokroku, úpadku kultury a podobně - tedy o problémech, s nimiž jsou dnes ekonomové znovu konfrontováni, aniž si uvědomují, že kráčejí v Marxových šlépějích.
Maur, jak Marxe kvůli jeho hrozivé tváři nazývaly děti, se narodil v roce 1818 v Prusku, v porýnském městě Trevíru. Jeho otec, zámožný židovský právník, konvertoval ke křesťanství. Syna nabádal ke studiu, a Karel se nenechal dvakrát pobízet. V roce 1841 dosáhl doktorátu na univerzitě v Jeně. Jeho disertace se zabývala Demokritovou a Epikurovou přírodní filozofií, radikální názory mu však zabránily získat univerzitní postavení, takže zbytek života přebíhal od novinařiny k levicové politice. Žil střídavě v Bonnu, Paříži, Bruselu, v Kolíně nad Rýnem a Londýně, kde v roce 1883 zemřel.
Podobně jako mnozí myslitelé, načrtl Marx své nejobjevnější úvahy ve věku dvaceti až třiceti let, pak je už jen rozvíjel. Jeho základní názor, uvedený v Německé ideologii (1846), nedávno znovu formuloval jako bonmot James Carville: „Je to ekonomie, hlupáci.“ Marx tomu říká „materialistické pojetí dějin“. Dnes je přijímáno bezvýhradně, analytici všech politických směrů je používají stejně jako Carville, bez jakýchkoli přívlastků. Když konzervativci argumentují, že stát blahobytu je odsouzen k zániku, poněvadž, dusí soukromé podnikání; že Sovětský svaz se zhroutil proto, že nebyl schopen se vyrovnat západnímu kapitalismu, přijímají Marxovu tezi, že hnací silou lidského rozvoje je ekonomika. V roce 1969 poznamenal Sir John Hicks, britský nositel Nobelovy ceny: „Pokud jde o teorii dějin, Karel Marx téměř nemá konkurenci. Je pozoruhodné, že sto let po Kapitálu se objevilo tak málo nového.“
Marx byl přesvědčen, že postoje a názory lidí jsou výslednicí procesu, jímž společnost organizuje výrobu. Kapitalismus například způsobuje, že lidé propadají přízemní lakotě. „Peníze jsou všeobecnou, sebou samými vytvořenou hodnotou všech věcí. Proto oloupily celý svět, lidský jako přírodní, o jeho vlastní hodnoty,“ napsal, když mu bylo dvacet pět let. „Peníze jsou odcizená podstata lidské práce a bytí. Tato cizí podstata člověka ovládá, a on ji uctívá.“
Současné noviny a časopisy překypují rubrikami Peníze, Chytré peníze, Hodnota, Zisk, Úspěch... Televize chrlí finanční informace a rady pro podnikatele, do nebe vynáší úspěšné investory typu Warrena Buffetta a George Sorose. Nic nového pod sluncem - už Marx naznačil, že nás čeká to, co dnes předvádí většina hollywoodské produkce.
Komunistický manifest, který napsal Marx spolu s Bedřichem Engelsem (také pocházel z Porýní, jeho otec měl podíl na továrně v Manchestru), málem nespatřil světlo světa. Engels načrtl první verzi koncem roku 1847, ale příliš zaměstnaný Marx usedl, aby jej dopsal, teprve když ho o to požádali zoufalí kolegové ze Svazu komunistů. Snad díky naléhavé uzávěrce je jeho jazyk ladnější než obvykle a konečná verze z února 1848 obsahuje některé z Marxových nejostřejších formulací: „Evropou obchází strašidlo - strašidlo komunismu.“ „Dějiny všech dosud existujících společností jsou dějinami třídních bojů.“ „ Co buržoazie produkuje především, jsou její vlastní hrobaři.
Chybná proroctví Manifestu o bezprostředním zániku kapitalismu zatemnila mnohem trvalejší intelektuální úspěch: Marxovo vysvětlení, jak kapitalismus funguje. Na rozdíl od mnoha svých stoupenců nikdy nepodceňoval moc volného trhu. „Buržoazie během svého sotva stoletého panství vytvořila masívnější a kolosálnější výrobní síly, než všechny předchozí generace dohromady,“ napsal. „Dokázala zázraky daleko převyšující egyptské pyramidy, římské vodovody a gotické katedrály; vede výpravy, jež zastiňují všechny dřívější exody a křižácká tažení.“
K bezpříkladnému zvýšení výroby, jinak známému jako průmyslová revoluce, nedošlo jen v několika málo zemích, neboť neustálá potřeba nových trhů „žene buržoazii po celém zemském povrchu“. Všude, kam buržoazie přichází, podemílá tradiční způsoby výroby, tvrdil Marx. „Všechen starodávný národní průmysl byl zničen, nebo je denně ničen. Je vytlačován novým průmyslem, jehož zavedení je otázkou života a smrti pro všechny civilizované národy.“
Netrpělo jen místní hospodářství, houževnaté síly modernizace a mezinárodní integrace smetly celé kultury. „Intelektuální tvorba jednotlivých národů se stává vlastnictvím všech. Národní jednostrannost a úzkoprsost jsou stále méně možné a z četných národních a místních literatur vzniká literatura světová.“
Heslem konce 20. ‚století je „globalizace“, slyšíme o ní z úst Ťiang Ce-mina až po Tonyho Blaira. Marx většinu jejích důsledků předpověděl už před sto padesáti lety. Kapitalismus pokročil na své cestě k přeměně světa v jediný trh, přičemž státy Evropy, Asie a Ameriky se vyvíjejí ve tři soupeřící obchodní bloky uvnitř tohoto trhu. Romány Johna Grishama jsou překládány do tuctu jazyků, dospívající mládež nosí všude na světě čepice amerických basebalových klubů a v ekonomice téměř každý mluví anglicky, globálním jazykem peněz. Příležitostně vyvolá některá bojovná skupina - francouzští rolníci, britští horníci, američtí dělníci z automobilového průmyslu - zápas o národní zájmy, ale vždy to skončí fiaskem.
Permanentní revoluci, kterou představuje kapitalismus, nelze ničím zastavit. „Neustálé rozrušování všech společenských podmínek, trvalá nejistota a pobouření odlišují buržoazní epochu od všech předchozích,“ napsal Marx. „Vše, co je pevné, taje ve vzduchu, vše, co je svaté, je profanováno, a člověk je nakonec nucen střízlivě čelit svým skutečným životním podmínkám…“
Globalizace bude největším politickým problémem příštího století. Richard Gephardt už vede svou prezidentskou kampaň pod heslem „spravedlivého obchodu“ a v Rusku, ve Francii a v mnoha jiných zemích se objevují populistické, xenofobní strany. Podle nedávné studie Světové banky se Rusko, Čína, Indie, Indonésie a Brazílie stanou během příštích 25 let významnými průmyslovými mocnostmi, a to jen zvýší konkurenční tlak na jiné vyspělé národy. I ekonomové, kteří byli tradičně největšími zastánci globalizace (neboť plodí více vítězů než poražených), se nyní zamýšlejí nad jejími důsledky.
Současní kritici zpravidla používají suššího jazyka než Marx, ale jejich poselství je podobné. „Mezinárodní integrace trhů zboží, služeb a kapitálu tlačí společnosti ke změně jejich tradičních praktik a na oplátku široké vrstvy těchto společností proti tomu bojují,“ napsal harvardský ekonom Dan Rudnik začátkem roku 1997 v průkopnické knize Zašla globalizace příliš daleko? (Has Globalization Gone Too Far?). Poukazuje na to, že dětská práce, podniky, které se vyhýbají placení daní a zavřené americké továrny - to vše jsou rysy globalizace. Nezmínil se o Marxovi (citáty z jeho díla neprospívají kariéře ekonoma na přední univerzitě), ale dospěl k závěru, že nezdar v konfrontaci s globální výzvou by mohl vést k „sociální dezintegraci“.
V londýnském exilu měl Marx spoustu času. Den co den chodil do Britského muzea a devět hodin, od deseti dopoledne do sedmi večer, studoval suché vládní zprávy a klasické ekonomy, například Adama Smithe a Davida Ricarda. Proslulá muzejní čítárna mu byla útočištěm před chátrající domácností, v níž zanechával manželku Jenny, tři děti a služku (která mu v roce 1851 porodila nemanželského syna). Až do roku 1856, kdy Jenny zdědila nějaké peníze, žili stísněně ve dvou pokojích a obvykle byli bez peněz.
Jednou přišel soudní zřízenec vybrat pět liber. Marx je neměl, takže exekutor zabavil „postele, ložní prádlo, šaty, všecko, dokonce kolébku mého ubohého dítěte“, napsala Jenny v dopise příteli. Marx, i za svých nejlepších dob arogantní a podivínský, trpěl nežity a hemeroidy, jež mu znepříjemňovaly vysedávání v Britském muzeu („doufám, že pokud bude buržoazie naživu, bude mít důvod vzpomínat na mé karbunkly,“ napsal Engelsovi), ale nikdy nepřestal pracovat. V letech 1848-1867 uveřejnil řadu ekonomických děl, která vyvrcholila Kapitálem, jímž se, jak sám řekl, pokusil odhalit „ekonomický zákon pohybu moderní společnosti“.
Některé Marxovy snahy skončily nezdarem. Jeho matematický model společnosti, spočívající na myšlence, že práce je zdrojem veškeré hodnoty, je znehodnocen vnitřní nesoudržností, a málokdo jej dnes studuje. Mnohé konstrukce používané moderními ekonomy - jako křivky nabídky a poptávky, výrobní funkce a teorie her - nebyly v 60. letech minulého století ještě známy.
Nová učebnice, Zásady ekonomie (Principles of Econoinics), sepsaná harvardským profesorem N.Gregorym Mankiwem, se na osmi stech stranách zmiňuje o Marxovi jen jednou, a to hanlivě. Mankiw říká při citování Alfreda Marshalla, ekonoma z přelomu století, že ekonomie je „studie lidstva v běžném chodu života“. Odpovídá na otázky jako „Proč je tak obtížné najít v New York City byt?“, „Proč účtují letecké společnosti méně za zpáteční letenku, zůstane-li cestující přes sobotní noc?“
Marx podobné otáky nezavrhoval, ačkoliv jeho teorie pracovní hodnoty se na jejich zodpovídání příliš nehodila, ale považoval je za druhořadé vůči hlavnímu úkolu ekonomie: vysvětlit, jak se v průběhu času vyvíjí společnost.
Jedním z Marxových důležitých zjištění je sklon kapitalismu k vytváření monopolů. V jeho době nebyla tato tendence vůbec zřejmá, a později se zdálo, že o problém se postupně postarají reformy Teddyho Roosevelta a Franklina Delano Roosevelta, které zavedly regulaci monopolů. V posledním desetiletí jsme však svědky nebývalé vlny slučování v sektorech tak rozdílných jako je showbyznys, zdravotnictví, obrana či finanční služby. Rozpočtové škrty a konzervativní soudní rozsudky současně podkopaly pravomoc vládních regulačních úřadů, jakým je například Federální komise pro obchod. Pokud se tyto trendy nezmění, bude nevyhnutelným výsledkem ještě více slučování, vyšší ceny a menší volba pro spotřebitele.
Prvořadým úspěchem Marxe-ekonoma bylo, že do popředí studia hospodářského vývoje postavil podnikatele a zisk. Laikovi, který čte hospodářskou rubriku, se to může zdát samozřejmé, ale pro ekonoma to samozřejmé není. V neoklasické ekonomii, kterou vyučuje Mankiw, jsou středem pozornosti spotřebitelé, zatímco firmy jsou „černými skříňkami“, přeměňujícími suroviny a práci ve zboží, které lidé chtějí koupit. Podle této teorie roste hospodářství v závislosti na tom, jak přibývají pracovní síly a technický pokrok, padající jako mana z nebe.
Marxovo pojetí ekonomického růstu bylo složitější. V jeho modelu jsou kapitalisté štvanci neustále zápolící s konkurenty, kteří se snaží vstoupit na jejich trhy a ukrást jim zisky. Pod takovým tlakem musí firmy snižovat náklady investicemi do strojů šetřících práci, čímž nutí své zaměstnance pracovat tvrději a vyvíjet nové výrobky. Proces, který Marx nazýval „akumulací“, byl hlavní příčinou, proč byl kapitalismus mnohem produktivnější než všechny předchozí společenské systémy. Za feudalismu šlechta spotřebovávala veškerý hospodářský „přebytek“ vytvořený rolníky; v průmyslové společnosti však byli kapitalisté nuceni přebytek vytvořený jejich zaměstnanci investovat, jinak riskovali, že je soupeři smetou. „Akumulujte! Akumulujte! Akumulujte! To je Mojžíš i s proroky,“ prohlásil Marx.
Tuto vizi růstu ekonomové po Marxově smrti většinou opustili. Až.ve 40. letech našeho století ji vzkřísil Joseph Schumpeter, bývalý rakouský ministr financí, který se stal profesorem na Harvardu. Nazval to „tvůrčí destrukcí“. Nedávno připomněla Schumpeterovo dílo skupina vynikajících a matematice nakloněných teoretiků včetně Paula Romera ze Stanfordské a Philippa Aghiona z londýnské univerzity. Ekonomové zabývající se teorií vnitřního růstu obvykle Marxe neuvádějí jako svého intelektuálního předka (kdyby tak učinili, vystavili by se posměchu), ale jejich modely jsou nepochybně duchem marxistické, neboť mají za cíl prokázat, že technický pokrok nepadá z nebe (jako v modelu neoklasickém), ale je výslednicí konkurenčního zápolení.
Marxova verze svobodného podnikání je v souladu také s názory mnoha současných byznysmenů, kteří by se raději nechali zmrskat, než aby se nechali považovat za marxisty. V 80. letech například Jack (Neutron Jack) Welch ml., tvrdý, ale velmi uznávaný předseda General Electric, zavřel desítky závodů této společnosti a propustil desetitisíce zaměstnanců. Důvody jeho kroku by pochopil každý čtenář Marxe. „Drsná a bouřlivá léta osmdesátá jsou ve srovnání s tím, co nás čeká, idylickou selankou“, řekl nedávno Welch akcionářům GE. „Před námi je darwinovské vytlačování slabších konkurentů na každém větším trhu, přičemž žádná ztrátová společnost nebo stát nedostanou cenu útěchy.“
V roce 1881 zemřela Jenny Marxová. Marx se s její ztrátou nedokázal vyrovnat. „Maur je také mrtev,“ řekl Engelsovi, a o dva roky později svou ženu následoval. Na pohřbu jej Engels velebil, jak by se to Marxovi líbilo: „Právě tak, jako Darwin objevil zákon vývoje organické přírody, objevil Marx zákon vývoje lidských dějin.“ Nebyla to tak docela pravda, ale nebylo to ani zcela nesprávné. Po kapitalismu sice nenásledoval komunismus, ale stejně tak je faktem, že kapitalismus nepřežil v dickensovské formě, jíž byl Marx současníkem.
V průběhu století po jeho smrti zavedly vlády průmyslových zemí četné reformy, zlepšující životní úroveň pracujících: zákony o minimální mzdě, sociální dávky, státní byty, veřejné zdravotnictví, dědické daně, progresívní daně z příjmu atd. Těmto opatřením by za Marxových časů říkali socialismus - vždyť on mnohá z nich předznamenal v Manifestu - a víme, že kapitalismus by bez nich sotva přežil.
Teprve v posledních dvou desetiletích se soustavně útočilo na sociální demokracii ve jménu „ekonomické efektivnosti“. Prudká pravicová reakce přivodila ostrý vzestup nerovnosti, jak to Marx předvídal. V letech 1980 - 1996 se zvýšil souhrnný příjem nejbohatších pěti procent amerických rodin z 15,3 na 20,3%, kdežto příjem nejchudších 60% rodin poklesl ze 34,2 na 30%. Je to nevídaný přesun zdrojů od chudých k bohatým: každé procento obnáší asi 38 miliard dolarů.
Marx se domníval, že každá společnost se v podstatě dělí na ty, kdo vlastní výrobní prostředky („buržoazie“), a ty, jejichž jediným prodejným artiklem je schopnost pracovat („proletáři“). Toto členění je nepřesné - nebere v úvahu drobné řemeslníky, zaměstnance veřejného sektoru a dělníky, kteří mají akcie v podniku svého zaměstnavatele. Avšak těmi, kdo v minulých dvou desetiletích získali zdaleka nejvíc, byli bezpochyby vlastníci výrobních prostředků - hlavní manažeři a akcionáři.
V roce 1978 vydělával typický nejvyšší manažer velké společnosti asi šedesátkrát víc než dělník; v roce 1995 si odnášel domů už asi l70ti násobek. Akcionářům se rovněž vedlo skvěle, a to jen zdůrazňuje vzestup nerovnosti. Podle Edwarda Wolffa, profesora ekonomie na Newyorské univerzitě, vlastní jedno procento bohatých Američanů polovinu finančních aktiv USA, nejbohatších deset procent více než tři čtvrtiny aktiv. Průzkum Federálního rezervního úřadu (tj. centrální banky, pozn. překl.) ukazuje, že šest z deseti Američanů nevlastní vůbec žádné akcie, ani přímo, ani prostřednictvím penzijních fondů; a ti, co akcie vlastní, v nich mají většinou méně než 10 tisíc dolarů.
Uvedená čísla dokládají, že jedna z nejspornějších Marxových myšlenek - „teorie zbídačování“ - začíná opět platit. Marx se nedomníval, jak tvrdí někteří kritici, že mzdy v kapitalismu nikdy nestoupají, řekl jen, že zisky budou růst rychleji než mzdy, takže časem dělníci ve srovnání s kapitalisty neúměrně zchudnou. A právě to se v posledních dvou desetiletích děje.
Zatímco hodinová mzda je při započtení inflace stále ještě pod úrovní roku 1973, zisky vyletěly vzhůru. V roce 1979 šlo 16% všech peněz produkovaných finančním sektorem na zisky a úroky, dnes je to už 21%.
Klíčovou otázkou budoucnosti (vyjasní ji mj. osud akciového trhu) zůstává, zda může kapitál své zisky i nadále stupňovat. Jak stávka v United Parcel Service (viz Listy č.6/97, str. 67), tak zvýšení minimální mzdy naznačují, že dělníci začínají některé své ztráty kompenzovat. Jejich síla je však omezená, neboť mnoho firem se může snadno přemístit do zemí s levnou pracovní silou. Pokud jde o Marxe, ten nepochyboval, která strana má navrch. „Ctihodní kapitalisté nebudou mít nikdy dost čerstvě využitelného masa a krve, a nechají mrtvé pohřbívat své mrtvé,“ poznamenal v Námezdní práci a kapitálu.
Na hřbitov v Highgate lze snadno dojít z malebného londýnského předměstí. U brány potkávám průvodkyni, starší anglickou dámu jménem Kathleen v tvídové sukni, vlněném svetru a patřičné obuvi. Se svými přidušenými samohláskami jako by právě vystoupila z románu Agáty Christie.
„Přichází k Marxovi hodně lidí?“, ptám se a podávám jí dvě libry (jednu za vstupné, druhou za mapku hřbitova). „Ó ano, ale nevím proč. Máme tu spoustu zajímavějších osobností, třeba George Eliotovou nebo sira Ralpha Richardsona. Určitě k nim nechcete?“ Řekl jsem že ne, a Kathleen mě zdráhavě nasměrovala k severozápadnímu rohu, kde jsem našel mramorový náhrobek završený i impozantní Marxovou hlavou a nápisem Proletáři všech zemí, spojte se! U hrobu byly čerstvé květiny, ale jen tři lidé: dva vousatí turečtí studenti a mladá žena z jižní Koreje, která se mi svěřila, že je socialistka. Všichni studovali v Londýně angličtinu.
„Marx je v Turecku velikánem, ačkoli komunismus je mimo zákon,“ řekl jeden z Turků. Dodal, že byl v Ankaře krátce vězněn za socialistickou činnost. Spolu s přítelem hluboce vychutnávali zážitek, že si mohou u Marxova hrobu vykouřit kamelku.
Zeptal jsem se těch mladých, jestli četli některé Marxovo dílo, zejména Kapitál. Dívka přiznala že ne; studenti se o četbu údajně pokoušeli, ale bylo to pro ně velmi obtížné a moc tomu nerozuměli.
Na zpáteční cestě jsem v autobusu znovu uvažoval, proč je dnes Marx tak opomíjen. Snad proto, že národní hospodářství prospívá - ale vždyť i v dobrých časech nás může o lecčems poučit. Třeba o tom, že zvyšování životní úrovně dělníků závisí na udržení nízké míry nezaměstnanosti. Mnozí ortodoxní ekonomové to až donedávna popírali.
Marx se domníval, že mzdy jsou udržovány na nízké existenční úrovni „rezervní armády“ - nezaměstnaných dělníků, kteří se na pracovním trhu podbízejí. „Snižte rozsah této armády,“ řekl, „a mzdy stoupnou.“ Stalo se. Od poloviny roku 1996 byla v USA průměrná míra nezaměstnanosti okolo pěti procent - nejnižší za posledních čtyřiadvacet let - a střední hodinové mzdy po odečtení inflace vzrostly o 1,4%, což byl první citelný růst po téměř deseti letech.
Patrně nejtrvalejším prvkem Marxova díla je úvaha, kdo má v kapitalistické společnosti moc. Ekonomové, posedlí problémem spotřebitelské volby, toto téma po celá desetiletí zanedbávali. Nedávno se však někteří vrátili k Marxově myšlence, že okolnosti, za nichž jsou lidé nuceni zvolit to či ono řešení, jsou často stejně důležité jako volba sama. (Například přepadený se může „rozhodnout“, zda má násilníkovi vydat své peníze, nebo mít kudlu v zádech.) Na Harvardu vypracoval Oliver Hart novou teorii o tom, jak funguji firmy; jeho kolega Elhanan Helpman a Gene Grossman z Princetonu zkonstruovali formální model způsobu, jímž vládu žene ke škodlivé obchodní politice nátlak soupeřících ekonomických lobbistů.
Marx s chutí prohlašoval, že politici jen přisluhují podnikům, které je platí. „Výkonná moc moderního státu je pouze výborem, jenž spravuje společné záležitosti buržoazie,“ napsal v Manifestu, a později zdůraznil, že američtí politici byli „podřízeni měšťácké výrobě“ už od časů George Washingtona. Pohled na prezidenta, vítajícího v Bílém domě podezřelé byznysmeny oplátkou za příspěvky na volební kampaň, by Marxe vůbec neudivil.
Přes své omyly byl Karel Marx člověkem, pro nějž náš hospodářský systém skrýval jen málo překvapení. Jeho knihy budou stát za čtení, pokud potrvá kapitalismus.
Listy, 2/1998; The New Yorker, 20. 10. 1997, John Cassidy
Předmluva v Listech:
Vlivný newyorský týdeník The New Yorker věnoval své dvojčíslo z konce října 1997 problémům blízké budoucnosti. Vedle článků o univerzitách zítřka, příštím prezidentovi, budoucí válce kultur aj. uveřejnil také stať svého ekonomického spolupracovníka Johna Cassidyho o „mysliteli budoucnosti“, jejíž poněkud zkrácený text přinášíme v překladu Štěpána Steigra.