Imperialismus – netradičně jako období čekání na nového globálního hegemona

Britská říąe či Britské impérium byla největąí koloniální říąe v dějinách lidstva. Sestávala se z domi­nií, kolonií, protektorátů, mandátů a daląích teritorií, kterým vládlo nebo je spravovalo Spojené království, popřípadě jeho předchůdci. Byla to globální mocnost, ovládající téměř čtvrtinu povrchu zeměkoule – „říąe, nad níľž slunce nikdy nezapadá“. Významným faktorem byla skutečnost, žľe se do ovládaných zemí roząířil anglický jazyk, právo a kultura.

Základy impéria byly položľeny ve věku zámořských objevů od počátku 15. století do poloviny 16. století. Nad ostatními evropskými zeměmi začala Velká Británie dominovat zejména po sérii válek v 17. a 18. století, kdy převzala nadvládu nad Severní Amerikou a Indií. V roce 1783 skončilo první období impéria Americkou revolucí, když američtí osadníci odmítli platit daně anglické koruně. Spojené království (UK) se pak orientovalo na Asii, Afriku a na Pacifik, kdy po poráľžce Francie a po napoleonských válkách (1815) převzalo absolutní kontrolu jako námořní velmoc. Britská domi­nance, která měla charakter světového četníka, se následně nazývala Pax Britannica. Bylo to období 100 let relativního míru v Evropě.

Na konci 19. století se vąak situace začala pomalu měnit. Expanzivní a militantní politika se začala se zvýąenou měrou objevovat i u daląích evropských států. Koncem 70. let 19. století se poprvé objevil v anglosaské literatuře pojem imperialismus. Zavedli ho oponenti údajně agresivní a okázalé imperiální politiky britského ministerského předsedy Benjamina Disraeliho, ale rychle ho přejali jak jeho stoupenci (např. Joseph Chamberlain), pro něž imperialismus představoval politiku idealismu a filantropie, tak zásadní odpůrci celého kapitalistického systému, kteří k termínu imperialismus připojili makroekonomické vedlejąí významy. Vyvrcholením takového přístupu byla práce Vladimíra Iljiče Lenina „Imperialismus jako nejvyąąí stádium kapitalismu“ (1916), který v předmluvě už necenzurovaného vydání z roku 1920 píąe, ľže imperialismus je „předehrou sociální revoluce proletariátu. To se od roku 1917 potvrdilo ve světovém měřítku.“

Leninovo pojetí nebylo vąeobecně přijímáno. Termín imperialismus je dnes běžľně pouľžíván jako pojem uľžívaný k označení velmocenské, dobyvačné, expanzivní a militantní politiky, vedené snahou o roząíření vlivu jednoho státu nad jinými s cílem vytvoření velmoci nebo získání dominantního vlivu nad územím, na které si tento stát činí nárok z historických, nacionálních, nábožľenských, ekonomických nebo politických důvodů (přírodní bohatství, levné pracovní síly, strategické body). Toto pojetí se ovąem aplikuje i na růst a upevňování britského impéria.

Autor tohoto příspěvku je přesvědčen, žľe

1. je vhodné použľívat jak pojem (globální) impérium, tak pojem imperialismus pro různé, na sebe navazující epochy světového vývoje;
2. imperialismus je vhodné chápat obecně ne jako poslední, ale jako dočasnou epochu kapitalismu, kdy se začíná drolit globální moc aktuálního hegemona, kdy vąak nový hegemon jeątě není dostatečně silný, aby nastolil svůj „světový mír“, tedy aby začal udržľovat a roząiřovat své impérium;
3. imperialismus můľže být posledním stádiem kapitalismu, pokud podmínky k jeho opuątění plně nastanou v lůně systému nového hegemona;
4. impérium je období, kdy ostatní státy, ale i jiné instituce akceptují dominantní postavení hegemona a kdy existuje struktura centra, semiperiferie a periferie;
5. jak imperialismus, tak impérium mají svůj základ v makroekonomii kapitalismu.

Podívejme se nyní na dlouhodobý vývoj hospodářských charakteristik dvou minulých globálních hegemonů. Ekonomická mohutnost států se často charakterizuje hrubým domácím produktem (HDP). Pokud vąak chceme porovnávat státy v deląím časovém období, narazíme jednak na inflaci, jednak na místní a časové změny pouľžívané metodiky charakterizace stavu ekonomiky států. Pro potřebu tohoto článku konstatujme, žľe tyto problémy lze v určité míře překonat metodikou stanovení HDP na základě parity kupní síly, která se s výhodou pouľžije, chceme-li porovnávat mezi sebou různé státy. Údaje zde uvedené pocházejí z práce prof. Maddisona, který zemřel v roce 2010. (http://www.ggdc.net/maddison/oriindex.htm)

Podívejme se nyní na vývoj HDP Spojeného království a Spojených států amerických (USA) na přelomu 19. a 20. století. Následující obrázek vám přiblížľí pohled na vývoj HDP v jednotkách mezinárodních dolarů roku 1990 podle Geary–Khamisovy (GK) metodiky.

Vąimněte si, žľe jižľ kolem roku 1875 předhánějí USA díky svému vyąąímu průměrnému růstu ekonomicky Spojené království. Vojensko-politicky svého rivala bezprostředně neohrožľují, ale ostatní státy – včetně ekonomicky a vojensky rychle rostoucího Německa – začínají cítit, žľe dominance UK slábne. Samotný hegemon si začíná být vědom toho, žľe nemusí být schopen ubránit jak své centrum, tak své impérium jako celek.

Během 19. století praktikovalo UK na mezinárodní půdě politiku „skvělé izolace“ (splendid isolation), kdy se zásadně neúčastnilo koalic utvářených ostatními evropskými velmocemi a kdy udržovalo silou celý systém mocenské rovnováhy. Tím bránilo ostatním velmocem v dosaľení dominance a ohroľžení impéria. Ekonomický růst USA, sjednocení Německa v roce 1871 a následný vznik Trojspolku Německa, Rakousko-Uherska a Itálie v roce 1882 vąak vedl UK k opuątění této politiky. UK podepsalo nejprve v roce 1902 alianci s Japonskem a následně i dohody v Evropě, které vyvrcholily vznikem Trojdohody mezi UK, Francií a Ruskem v roce 1907.

Vra»ťme se nyní k ekonomice. První světová válka znamenala výrazné oslabení vąech evropských států včetně UK. UK muselo pouľžít vąechny své finanční rezervy a dále se vysoce zadluľžilo u USA, které se staly hospodářským vítězem první světové války. Průběh války se neprojeví poklesem HDP, protoľže roste výroba a válečná spotřeba – by»ť na úkor spotřeby obyvatel – také díky práci jinak hospodářsky neaktivních vrstev obyvatelstva včetně žľen a dětí. I to je vidět na předchozím obrázku.

Poválečný propad po přechodu na normální ekonomiku je lépe vidět, pokud pouľžijeme pro vynáąení hodnot HDP logaritmickou stupnici, na nížľ se exponenciální růst HDP jeví jako přímka. Takové zobrazení stejných hodnot, ale za deląí časové období naleznete na daląím obrázku, kam jsme z důvodu daląí diskuse zanesli i relevantní data, týkající se Číny.

Na tomto obrázku je vidět dlouhodobě exponenciálně konstantní růst HDP u USA včetně propadu za Velké hospodářské krize a pozdějąího nárůstu během 2. světové války. Červená úsečka spojující data UK a USA u roku 1941 představuje 40%-ní rozdíl mezi HDP obou zemí. Toho roku podepsal americký prezident Delano Roosevelt Zákon o půjčce a pronájmu (anglicky Lend and Lease Act), který umoľžnil zapůjčit nebo pronajmout válečný materiál a potraviny zemím, jejichž obranu prezident USA označil za ľživotně důležľitou pro obranu USA. ©lo předevąím o UK, Francii a Sovětský svaz. UK a Francie fakticky smazaly svůj dluh později v rámci Marshallova plánu oficiálním přenecháním vąech vojenských základen potřebám USA. Rok 1941 lze ale prakticky povaľžovat za okamľik nástupu nového globálního hegemona.

USA budovaly a upevňovaly své globální hegemonní postavení a svůj Pax Americana celých 70 let. Ekonomický souboj se Sovětským svazem skončil jejich vítězstvím a rozpadem bloku socialistických zemí, které se neúspěąně bránily tlaku neoliberální globalizace. To ale není předmětem zájmu tohoto příspěvku. Podstatné pro nás v tuto chvíli je, žľe v sedmdesátých letech 20. století začala ekonomicky sílit Čínská lidová republika, jejížľ HDP (spočtené přes paritu kupní síly) předstihlo USA oficiálně v roce 2014. Vývoj HDP Číny je na předchozím obrázku uveden zeleně.

Podobně jako při předchozím střídání globálního hegemona, ani tentokrát neznamená prvenství Číny ve velikosti HDP převzetí role hegemona. K tomu je nepochybně potřebná dostatečná ekonomická převaha, která najde svůj odraz i ve vojensko-politické převaze, ale i souhra podmínek, za nichľž můžľe být pro minulého hegemona předání světové nadvlády přijatelné.

Při minulém předávání ątafety hegemona musely nejprve proběhnout dvě světové války. Opakování tohoto scénáře by patrně znamenalo zničení lidské civilizace, jak ji známe. Je třeba ale také dále uváľžit, žľe se podstatně změnily podmínky světového kapitalismu.

Kdybychom zcela hypoteticky předpokládali, žľe klíčovým faktorem převodu globální dominance je 40%-ní přesah HDP nového hegemona nad předchozím, nastala by tato situace – za podmínky ceteris paribus – kolem roku 2030, tedy za 15 let. Tento okamľžik je na předchozím obrázku vyznačen polohou daląí červené úsečky.

Přijmeme-li autorem navrhované významové oddělení pojmů impérium a imperialismus, nutná podmínka příchodu nového hegemona je dnes splněna tím, žľe patrně skončila epocha impéria a začala epocha imperialismu. Nasvědčuje tomu zastavení neoliberální globalizace, opětovný nárůst významu národních států, jejich vymaňování se z imperiálních vazeb na USA a vąeobecný neklid na mezinárodní scéně.

Nástup nového hegemona můžľe být podmíněn i tím, aby měl nový hegemon také srovnatelný HDP na hlavu. To je v tuto chvíli chápáno jako patrně největąí slabina Čínské lidové republiky. Podívejme se na tuto otázku blíľže uvedením časových řad vývoje HDP na hlavu u obou minulých hegemonů i u potenciálního budoucího hegemona.

Z historického přehledu je vidět, žľe HDP na hlavu v USA překonalo tuto veličinu v UK při předá­vání ątafety globálního hegemona. Obrázek ovąem také ukazuje, žľe HDP na hlavu v Číně můľže reálně překonat stav v USA právě v roce 2030.

Predikce v ekonomii je sloľžitá záleľžitost. Zanedbává přirozeně faktory, které se v čase predikce jeątě nestačily projevit. Na druhou stranu považľuje autor svou představu o vývoji kapitalismu během posledních 200 let za vnitřně konzistentní a nabízí její převzetí ostatním.

Zdá se, žľe před námi je střídání globálního hegemona.

Stoupencům politické levice říkám: hlavu vzhůru!

Milan Neubert, 1. 12. 2016