

(spor Jiřího Dolejše a Ivana Odilo Štampacha v Literárních novinách č. 13/2007)
O autentičnosti výkladu myšlenek Karla Marxe se dodnes přou jak politické strany, tak i volnomyšlenkářští intelektuálové. Některé interpretace zdůrazňují ekonomickou podstatu teorie, druhé si více všímají duchovních přesahů, další se soustřeďují na transformaci ideje do konkrétního programu.
Spor mezi poslancem za KSČM, známým představitelem jejího reformního křídla, a levicově smýšlejícím religionistou Ivanem O. Štampachem budiž příkladem takovéto debaty.
NE : Jiří Dolejš, místopředseda ÚV KSČM
Vážený pane Štampachu,
Odpovídám záporně, protože pod stěžejními marxistickými paradigmaty chápu dlouhodobou materiální determinaci společenských procesů a tendenci zespolečenštění práce a výroby spojené zejm. s teorií pracovní hodnoty a nadhodnoty nebo s analýzou společenských tříd. Nespojuji s nimi stalinistické deformace volající po násilném řešení třídních konfliktů ani vulgární ekonomismus omezující duchovní rozměr naší existence. Marxova myšlenka zákonitého překonání kapitalismu také není o mesiášském hlásání jeho konce. Je o dedukci možnosti kvalitativního řešení jeho rozporů. I současní autoři jako např. Wallerstein či Meszaros myslím jasně dokládají prohlubující se strukturální krizi současného kapitalismu.
Na posledním sjezdu KSČM v r. 2004 byla přijata formulace, že KSČM vychází z dlouhodobých tradic marxistického myšlení. V tom je podle mne obsažen kritický historický přístup k Marxovu dílu. Současnost marxistického myšlení předpokládá totiž dvě důležité věci. Za prvé vrátit se k společenskou praxí ověřeným myšlenkám klasiků, čerpat z autentického Marxe, nově ho číst bez deformací a limitů někdejší státní ideologie. Za druhé otevřít marxistické myšlení novým poznatkům. Jde o to diskutovat o tom, v čem překračujeme teoretický základ, který byl formulován v 19. století, tj. v čem a jak jít za úroveň poznání dosaženou za Marxe.
Je-li řeč o marxistických paradigmatech, nelze pominout zejm. otázku hodnoty obsažené v akumulované společenské práci a její rozdělování na část nutnou k reprodukci pracovní síly a nadhodnotu. Nadhodnota není automatickou prémií za podnikatelské riziko ani cenou za investovaný „mrtvý“ kapitál. Vzniká díky společenskosti práce a dělení celkové hodnoty je tedy odrazem panujících společenských vztahů.
V našem sporu také těžko obejdeme otázku významu společenských tříd. Myslím, že převaha positivní sociologie ještě není popřením existence třídní struktury společnosti. Použití různých statusových kriterií je jen jiným způsobem vedení analytického řezu napříč společnosti, kde dominují kriteria z oblasti profesní a kriteria sociální sebeidentifikace.
Ano, KSČM se zřekla diktatury proletariátu. Klasická teorie historické role dělnické třídy je v současnosti také do jisté míry objektivně modifikována. Souvisí to se změnami charakteru práce, s úbytkem klasického průmyslového dělnictva známého z doby klasiků i s větší zprostředkovaností tzv. třídnosti. Výrazné začínají být znaky tzv. znalostního proletariátu (cognitariátu), pro který se teprve otevírá perspektiva nové třídy, třídy samosprávných společenských vlastníků vycházející z již patrné tendence rozvoje ekonomické demokracie (ve nejvyspělejších zemí se projevuje v tzv. postkapitalistických prvcích).
K marxistickým paradigmatům patří teze o socialistickém řešení historických limitů kapitalismu. Současný rozměr mu dodává analýza příčin selhání historického pokusu o takové společenské uspořádání v rámci tzv. sovětského bloku. Skutečně marxistická analýza tohoto selhání je odpovědností současných marxistů. Musí jít o analýzu hluboce kritickou, bez výmluv a relativizování a přiznávám, že v této oblasti pociťuji určitý dluh.
Tento smutný debakl ale neznamená, že idea socialismu je mrtva. Moderní socialismus nutně musí reagovat na výzvy globalizujícího světa, včetně řešení ekologických ohrožení. Moderní socialismus musí přesáhnout všechny dosud známé lidskoprávní standardy. A pro socialismus budoucnosti je myslím důležité i završení rozvoje společenské samosprávy.
Pokud platí, že socialistickou ideu již nelze nikdy sevřít do monopolu na jedinou pravdu, jistě tato výhrada platí i ve směru k snahám vůči zpochybňování oprávněnosti marxistického myšlenkovému proudu. I v tomto smyslu tvrdím, že paradigmata marxismu mají platnost i v současnosti.
JIŘÍ DOLEJŠ
ANO : Ivan O. Štampach, religionista
Vážený pane Dolejši,
Náš spor bude sporem lidí, jimž společně záleží na tom, aby se krize současné západní společnosti jasně artikulovala a aby se hledalo praktické řešení.
Myslím, že je nutno nejprve odlišit marxistická paradigmata, o nichž bude v naší debatě řeč, od nostalgického snění nemalé části členstva a voličstva KSČM o minulém režimu. Ten byl z hlediska poctivé marxistické analýzy daleko víc státně monopolistickým kapitalismem. Domnívám se, že to přesně rozebral a vyhodnotil srbský marxistický teoretik Milovan Djilas.
Nediskutujeme zde také o zahraničně politických preferencích mnoha lidí (i významných činitelů tohoto okruhu) na dnešní Rusko, nad nímž by Marx zaplakal a myslím, že neobdivujeme ani hayekovsko-friedmanovskou diktaturu čínských komunistů nad pracujícím lidem Číny.
Karel Marx je pro mne samozřejmou součástí evropských a světových dějin jako myslitel a jako inspirátor společenských reforem. Není mi jasné, co je autentický Marx. Jím přece historie myšlení a společenských iniciativ nezačíná a nekončí. Na koho Marx navazoval, to už je mnohokrát probráno a že na něj navazovali samostatně myslící lidé a ne jen nějací -isté, to je třeba občas připomínat. Mně jsou z autorů počítajících s Marxem blízcí 1. frankfurtská škola a v ní už pár desetiletí velmi intenzivně Erich Fromm, v několika posledních letech můj nový objev, Herbert Marcuse. Je jejich „marxismus“ autentický?
V čem nemohu souhlasit? Jako první z platných marxistických paradigmat uvádíte „materiální determinaci společenských procesů“. Jsem přesvědčen, že člověk není determinován, tedy jinak, že jeho jednání není určeno mimolidskými silami. Člověk není produktem. Není produktem biologických a sociálních procesů. Mým „dogmatem“ je svoboda člověka. Člověk je bytost, která se transcenduje v odvážných, tvůrčích činech. V tomto smyslu je bytostí duchovní. Marx sice občas kritizoval vulgární mechanistický materialismus soudobé společenské špičky, ale nevymanil se z něj zcela.
Ano, člověk je materiální, spíše bych řekl tělesnou bytostí. Ale tělo je oduševnělé, živé. Jinak by to nebylo tělo, nýbrž mrtvola. A lidský život vykvétá do duchovní schopnosti překročit všechny danosti, všechny determinace, ve schopnosti nebýt produktem nýbrž tvůrcem. Člověk tvoří díla a jejich prostřednictvím tvoří (dotváří, přetváří?) sebe.
Díky Marxově iniciativě můžeme odložit iluze a můžeme uznat vliv sociální pozice člověka na to, co si myslí, co říká a hlavně, co dělá. Ale jen vliv. Díky tomu, že člověk je (pochopitelně s nějakým omezením) svobodný, nezůstali Karel Marx a Bedřich Engels zajatci své třídní determinace, díky tomu svým břitkým intelektem nesloužili posilování moci třídy, k níž sami nepochybně patřili, nýbrž dali své myšlení do služeb emancipace člověka.
Že na práci parazituje společenská skupina, která si přivlastňuje část její hodnoty, to je celkem zřejmé. Že tato skupina je ochotna omezit a výjimečně zcela anulovat všechny svobody jen proto, aby si zachovala svobodu činit to, to je zřejmé na příkladu Pinochetova převratu v Chile, na dnešní Číně v poněkud jiných kulisách, a koneckonců i u nás dnes v pokusech limitovat prvky přímé demokracie (odmítání referenda), ba i zastupitelské demokracie (omezování kontrolních funkcí parlamentu současnou koupenou „většinou“)
Shodneme se, že pokus nastolený u nás v únoru 1948 selhal. Jsem rád, že cestou pro Vaši stranu již není diktatura proletariátu, která ovšem byla diktaturou byrokratů nad proletariátem. Shodneme se, jak se zdá na tom, že cesta nápravy vede cestami demokratického a v dobrém smyslu slova liberálního státu a že od demokracie limitované, leckdy formální vede k demokracii reálné a k plnému rozvoji lidské osobnosti. Shodneme se i v tom, že jedním ze směrů je cesta posilování ekonomické demokracie a samosprávy.
Od stávající limitované a leckdy fiktivní svobody k tomuto cíli se jde přes plný respekt k duchovně-tělesnému rázu lidského bytí a k lidské svobodě, přes důsledný personalismus. Rád bych na této cestě vedle Marxe a zmíněných marxistů potkával i Emmanuela Mounniera, Jeana Lacroix, Jacquesa Maritaina, Hilaira Belloca, Nikolaje Berďajeva a podobné autory. Umím si představit diskusi o neshodách a spolupráci na společných cílech.
IVAN ŠTAMPACH
Společnou cestu křesťané i marxisté
Ctihodný oponente,
v odlišení marxistických paradigmat od nostalgických snění se nepochybně shodneme. Co mám ale za diskutabilní je ono údajně djilasovské pojetí minulého režimu jako státního kapitalismu. Minulý režim vnímám jako svébytné nakročení za hranice kapitalismu i když zjevně deformované esenciálními zájmy řídícího aparátu zajištující moc „strany a vlády“.
Ptáte se, v čem je autenticita Marxe. Hodnověrnost tohoto klasika souvisí podle mne s pochopením nejen historického kontextu jeho díla, ale i toho, co je v jeho díle nadčasové a čím oslovuje i nemarxisty. Již v 60. letech našli křesťané a marxisté cestu k dialogu. Rozdílný důraz na duch či matérii by neměl překážet společnému úsilí dosáhnout přesahu k spravedlivějšímu světu. Spojit spor s plodným dialogem v této věci je trvalý úkol.
Marxisté se podle mne mohou potkávat s lidmi, které oslovuje např. dílo Jacquese Mariteina. Křesťanskému humanismu se příčí nelidské důsledky kapitalismu stejně jako marxistům. Jestliže prví akcentují úsilí o změnu v rámci velkých sociálních skupin, druzí věří na revoluci hlav a srdcí. Oba hledají ideál člověka vůbec, jedni jako průsečík sociálního bytí, druzí jako cíl i prostředek boží lásky. Jestliže křesťané hovoří o platónismu, marxisté mají svojí avantgardu. Proti pravověří nastolující panství abstraktní etiky či esencialismu společenských tříd ale dnes stojí podle mne antiautoritářské občanství.
Připomínáte-li N.A. Berďajeva jako příklad člověka, jehož cesta vedla od marxismu ke křesťanství, myslím, že duchovní rozměr a transcedence člověka není marxistům cizí. Osobní příklad: již počátkem roku 1990 zveřejnily České noviny výzvu k založení platformy všelidských hodnot a duchovního porozumění v KSČ, kterou jsem jako čerstvý člen komunistické strany podepsal společně s jedním věřícím kolegou.
Říkáte, že Marx se zcela nevymanil z vulgárního materialismu. Nechci napadat vaše pojetí člověka jako duchovní bytosti. Pro moderního marxistu jsou ale podle mne dynamické systémy vybaveny prvky jinakosti a demokracie je nutně soužitím v různosti. Tzv. prvotní otázka filosofie o vztahu idealismu a materialismu tak ztrácí rigorózní charakter. Ale nejen to. S nečernobílým viděním světa souvisí např. i pochopení, že únor 1948 byl objektivně vyvolán touhou po zásadní změně.
Z logiky stalinizovaného systému vyplývaly vážné deformace, které aktivitu a seberealizaci lidí blokovaly a vyvolávaly posléze určitý aktivní odpor. Návrat na kapitalistickou trajektorii, který v dlouhodobém dějinném měřítku znamená krok zpět, ale není osudový. Pokud nechápete alternativu vysoce demokratického a samosprávného socialismu za něco odsouzeníhodného, bylo by to asi nejpodstatnější vyústění naší diskuse.
JIŘÍ DOLEJŠ
Marx nechtěl být marxistou
Vážený pane místopředsedo,
Djilasova analýza režimu z let 1948 – 1989 mi připadá výstižná, i když autor pracuje s jinými pojmy, než bych pro rozbor politické a ekonomické situace použil já. Je pro mne zajímavým podnětem a podporuje mou důvěru vůči Marxovu myšlenkovému dědictví. Těší mne, že skutečnost (přírodní i sociální) se vymyká schématům, schématům Marxovým, Djilasovým, Dolejšovým i Štampachovým. Podstatné pro mne je, že sovětské gulagy a české uranové lágry padesátých let nemají s Marxovou humanistickou a emancipační vizí mnoho společného. A jsem rád, že se na tom shodneme a vlastně jsem to už předem předpokládal. S dnešním obhájcem despotických a tyranských metod bych se nebavil.
I já předpokládám, že na začátku si dost široký okruh lidí přál zásadní změnu. Z dobového tisku vím, že nedůvěra k tradičnímu demokratickému a liberálnímu modelu šla napříč názorovým spektrem. Všichni hledali alternativy. Jsem navíc ochoten připustit dobré úmysly některých komunistických činitelů. Zda se jim to vymklo z rukou pro jejich charakterové vady nebo proto, že jejich kroky vedla nebezpečná ideologie, to je jádro našeho sporu.
Asi bych měl na okraj poznamenat, že mezi námi je shoda i v tom, že poválečné období zřejmě shodně pokládáme za drsné a že citlivost vůči lidským a občanským právům vidíme jako výrazně nižší, než dnes na obou stranách sporu. Americký mccartismus nebo pozdější pinochetovský teror v Chile nejsou od stalinského teroru ve východním bloku tak daleko.
Obávám se, že to, co hodnotíte jako vážné deformace vyvolané esenciálními zájmy řídícího aparátu nelze připsat jen nahodilým lidským vlastnostem. Co to bylo za reálné zájmy? Měly reálný ekonomický aspekt? Nebo dokonce ekonomický základ? Nešlo o kvazi-vlastnický (ovládající a těžící) vztah aparátčíků k výrobním prostředkům? Stojí to za analýzu právě s použitím Marxova myšlenkového aparátu.
Jako jeden z důvodů dramatu ruského stalinského období a našich padesátých let vidím právě to, co je tématem našeho sporu, který je snad spíše dialogem než polemikou. Marx dal podněty, nabídl a nabízí metody. Ale jakmile se z Marxe udělá marxismus, je zaděláno na problém. Podle mých informací Marx v některém ze svých dopisů z posledního období života někomu píše, že není marxistou. Jakmile vznikne z jakýchkoli živých podnětů uzavřený -ismus, jde pravděpodobně o ztuhnutí metody v doktrínu a filosofie v ideologii (ve smyslu falešného vědomí).
Marxistická paradigmata nepokládám za překonaná v tom podnětném, co do dějin myšlení a praxe přinesl Marx, ale v jejich ideologizaci, v zápasech o paradoxní marxistickou ortodoxii. Věřím, že Vy sám, milý kolego, nechcete být doktrinářem a ideologem, ale reaguji na téma tak, jak nám ho předložila redakce. Těším se na Vaši závěrečnou reakci a posílám pozdrav.
IVAN ŠTAMPACH
Problémem nedokonalé zespolečenštění
Milý pane Štampachu,
já jsem dokonce přesvědčen, že by Marx fetišizaci a odlidštění svých myšlenek ostře odmítl. To, že jeho myšlenky vstupují do různých ideologií samo o sobě ještě není problém. Jde o to do jakých. Zmatek v diskusích o Marxově myšlenkovém odkazu vzniká proto, že za režimní ideologii marxismu – leninismu se de facto schovávají stalinisté. Postdogmatický marxismus ale bariéry této ztuhlé odcizené ideologie překračuje.
Logice marxismu by odpovídalo, že objektivní podstatou problémů minulého systému bylo nedokonalé zespolečenštění. Autoritářská hierarchie řídícího aparátu totiž svými svébytnými zájmy vskutku deformovala zprostředkování vlastnických funkcí.
Meritem našeho sporu je použitelnost původních klíčových Marxových myšlenek. Např. pojetí socialismu jako vzájemně se doplňující struktury trhu a participace je myslím hodnověrným rozvinutím Marxovy analýzy zbožní výroby. Přijetím praxe občanské společnosti dospěl marxismus k redukci nadvládí státu, které šikanovalo a infantilizovalo občany.
S marxismem je integrální i koncept radikální demokracie. Podle mne není radikální demokracie konceptem postrevolučním, nýbrž přenáší na legální půdu vztah skokových změn s postupnými evolučními kroky. Je jen škoda, že původní československá cesta k socialismu po II. světové válce této koncept opustila.
Marx pro mne představuje myslitele, který ze syntézy rozporů nedoktrinálně odvozuje futurismus osvobození člověka. I když marxistickou ideologii máte za překonanou, děkuji za zajímavou polemiku.
P.S.
Mimochodem, o Vámi zmíněném Marxově přiznání, že „není marxista“, se můžete dočíst např. v dopise Engelse Paulu Lafarguovi ve Spisech sv.37, Svoboda, Praha 1972, str.521)
JIŘÍ DOLEJŠ
Redukce je nebezpečná
Vážený pane poslanče !
po jistém váhání jsem se přihlásil k pozici ANO. Paradigmata, o nichž říkám, že jsou překonána, to je „fetišizace a odlidštění Marxových myšlenek“ a „režimní ideologie“.
Já se však obávám i méně nebezpečných podob marxistické ideologie. Od obhájců marxistických paradigmat, jako jste vy, nečekám směřování k tyranii. obávám se však redukce živoucí lidské zkušenosti a její interpretace v doktrínu. Už když se Marxovy (nebo třeba biblické) myšlenky impulsy systematizují, už když se některé ideje prohlásí za odpovídající jeho záměrům a jiné za chybný výklad, je tu riziko ne hned riziko nových gulagů, jak účelově straší modro-černo-zelení ideologové. Ale riziko nezdaru v emancipačním projektu, nezdaru v reálném ekonomickém, politickém a kulturním procesu návratu člověka z odcizení k sobě. Schémata člověka zatěžují a poutají, brání mu v sebepřesažení a sebedotvoření.
Rozumím, v jakém smyslu se cítíte být marxistou, a myslím, že jste marxistou nedoktrinářským. Já marxistou nejsem, ale mám Marxovu analýzu společnosti v jejích hlavních rysech, adaptovanou podle novějších zkušenost, za účinnou pomoc sociální kritiky a sociální kreativity. Mám ji ovšem integrovánu do proudu duchovních dějin, kam patří i Bible, a její dědictví, renesanční a reformační humanismus, křesťansko - sociální vize, personalismus Martina Tubera a už dříve zmínění myslitelé. Konkrétní politický program bych rád spolu s jinými vytvářel v otevřeném prostoru bez předem daných tezí. to může být prostor naší debaty, třeba už bez čtenářů. děkuji za zajímavou rozpravu.
IVAN ŠTAMPACH
Literární noviny č. 13/2007