Vlastimil Jakl otevřel ve dvanáct let starém článku otázku identity levice a pravice a snažil se z pohledu člověka, žijícího dlouho mimo svou vlast, přiřadit těmto pojmům obsah, který je pro popis světa kolem nás přirozenější.Na otázku, proč nás ve 3. čísle Listů provázel ve svém Průvodci po demokracii Erazim Kohák, odpovídají Listy: Protože je nejen moudrý, ale také laskavý. Ono by se k tomu dalo dodat, že moudrost s laskavostí souvisí: Kdo je moudrý, je laskavý, a kdo není laskavý, není moudrý. Průvodce po demokracii nám připomíná to, na co už dlouho před námi poukázal Masaryk: Že demokracie není něco „přírodně“ přirozeného, ale že je založena na laskavosti čistě lidské.
Jen v jedné věci s tímto výborným průvodcem nesouhlasím, a možná, že i jeho autor cítí, jaké pochybnosti vyvolává tím, že postavil proti sobě na opačná křídla politické scény dva proudy ve společnosti, z nichž jeden klade důraz na svobodu (pravice), a druhý na společenskou odpovědnost (levice). Nedokážeme si pak vysvětlit, co vlastně má Le Pen, Salazar nebo Hitler společného s pravicí. Napadá mě srovnání: Mohli bychom rozdělit společnost na dva proudy, z nichž jeden klade důraz na moudrost a druhý na laskavost? Doufám, že ne. Řeknu teď něco, co mnohé lidi po všech historických zkušenost pobouří: Skutečná levice - na rozdíl od skutečné pravice - vždy vycházela z víry, že jediná společenská odpovědnost, kterou člověk má, je odpovědnost za svobodu. Pouhá dobročinnost, sociální sítě a korporativismus byly vždy typickými instrumenty pravice.
Levice znamená rovnost. Ale skutečná rovnost znamená právě svobodu, protože vylučuje jednostranné podřízení jednoho člověka druhému. Tušíme, že svoboda a rovnost nějak systémově souvisejí, že podmínkou svobody je rovnost práv a příležitostí. A naopak, kdo chce rovnost pro něco jiného, než pro svobodu, dojde vždycky automaticky k nerovnosti.
Kdybych byl velmi naivní, začal bych teď podrobně rozebírat, čím se svoboda a rovnost vzájemně podmiňují - a ihned by mi někdo ukázal, jak se mýlím, jak svoboda vede automaticky k nerovnosti, protože lidé jsou přirozeně nestejní, jejich svobodné úsilí má nestejné výsledky a zasahování do tohoto spontánního řádu světa je omezováním svobody jedněch ve prospěch druhých.
Místo toho tedy uvedu podobenství o šachu, kopané a atletice.
Dvacet dva hráči, kteří začínají svůj fotbalový zápas, se od první minuty snaží dát branku a do poslední minuty jim k tomu pravidla dávají stejnou příležitost.
Padne první gól. Po krátkém výbuchu radosti se hřiště i hlediště uklidní a hra začne znovu. Změnilo se něco? Jeden hráč a jedno mužstvo mají na svém kontě výsledek své námahy nebo virtuozity, který jim už nikdo nemůže vzít. Ale divák, který by se protlačil na tribunu až po prvním góle, vidí, jak pokračuje stejná hra s dvaadvaceti hráči, se dvěma brankami a jedním míčem. Také hráč, který nastoupí jako náhradník v polovině zápasu, hraje tutéž hru, která se hrála na začátku, a dostává v ní tutéž příležitost zhodnotit svůj vklad do hry a své předešlé úsilí, které vložil do tréninku. V tom se fotbal liší od šachu: Kdyby divák nebo náhradní hráč přišel pozdě k šachové partii, neviděl by hru s 32 figurkami na 64 polích, ale jakousi podivnou zábavu, při níž jeden hráč má méně figurek než druhý.
Zatímco v kopané nebo v hokeji výsledek předcházejícího poločasu nebo třetiny ani v nejmenším neovlivňuje naši šanci dát v další části hry branku, v šachu jsou všechny naše možné tahy ovlivněny tahy předcházejícími. Konečný výsledek ve fotbale je součtem využitých šancí, v šachu je jejich násobkem. Proto šachy směřují ke svému konci, aniž by zápas musel být časově omezen, kdežto fotbalové utkání může trvat donekonečna, kdybychom se nedohodli na časovém limitu 90 minut.
Nedá se říci, že se fotbal hraje s menším zápalem, než šachy, ale v šachu víc záleží na každé investici (na každém úspěchu): minulost tu osudově určuje přítomnost a přítomnost budoucnost. Tak je tomu vždy, když člověk nezápasí o svůj úspěch jenom s přírodou, ale i s jinými lidmi. Proto je klasickým příkladem rovnosti příležitostí atletika, v níž žádný jedinec nemůže zbavit příležitosti jiného jedince, zatímco hráč šachů svou příležitost postupně ztrácí nebo získává s tím, jak ztrácí své figurky. A přijde chvíle, kdy svou šanci ztratí nebo získá absolutně. Pak musí být figurky z úředního rozhodnutí rozdány znova, jinak historie této hry končí: Kdo prohrál, prohrál jednou provždy, a kdo vyhrál, už nikdy nevyhraje, protože nebude mít nad kým.
Ve fotbale každý zásah mění výsledek hry, v šachu každý zásah mění hru samu. Naším vkladem do každé hry je náš talent a úsilí - ať už minulé (trénink) nebo současné (vlastní hra). Výnos z tohoto úsilí (dosažený výsledek) patří ve fotbale vkladateli, zatímco v šachu je tento výnos spojen navíc s právem ovlivnit budoucí možnost vkladů (ztrátou figurek se postupně omezuje soutěž až k nule). Kdyby se měla v šachu volná soutěž sama obnovovat, muselo by být stejně snadné figurky získávat, jako je ztrácet. Obecně řečeno: Výhradní právo k výnosům z vkladů (jako ve fotbale) nazýváme přivlastněním výnosů, zatímco omezování soutěže na základě předchozích výnosů (jako v šachu a byznysu), nazýváme monopolizací.
My neznáme přesně pravidla hry, která se jmenuje život. My můžeme tvrdit, že život je fotbal, stejně tak jako že jsou to šachy. Ale nesmíme uvěřit jednomu: Že je to jenom jedno nebo druhé a že ten, kdo hraje, prospívá hře více, než ten, kdo se stará o její pravidla. Hra může skončit právě tak svévolným smetením figurek se stolu,jako jejich ztrátou v rámci „přirozených“ pravidel: Kdyby přirozený, „spontánní“ řád věcí vždy vedl k jejich trvání, pak by ve vesmíru nikdy nic nezaniklo ani nevzniklo.
Vraťme se však k pravici a levici: Relativizování a přizpůsobování těchto pojmů je zdánlivě krásná věc, která nás však znovu přivede k nutnosti rozlišovat to, co je skutečným a praktickým obsahem těchto pojmů.
Pravice není tím, kdo klade důraz na svobodu, ale tím, kdo zdůrazňuje přirozenost věcí, včetně „přirozeného“ (t. j. přirozeně vzniklého) monopolu. Monopol je omezení soutěže: Když byli konzervativci z amerického Jihu ochotni jít do krvavé války proti Severu za zachování otroctví, naprosto neobhajovali svobodu člověka, ale jeho přirozeně vzniklý monopol na svobodu. Tvrzení, že pravice (nebo „pravice dnes“) představuje svobodu, je naprostý omyl, který úplně znemožňuje tohoto pojmu používat jak z hlediska historického, tak z hlediska dnešní politiky (nikdy pak nepochopíme, proč jsou pan Le Pen a němečtí skinheadi všeobecně považováni za pravici, nebo proč se skandinávské liberální strany jmenují „venstre“, což znamená „levý“).
Tragickou chybou levice v našem i světovém měřítku je, že nedokázala formulovat velký princip, na jehož základě sama vznikla, a postavit ho proti zdánlivému liberalismu konzervativců. Tento princip zní: Úlohou člověka je odstraňovat přirozený monopol. Tím člověk odstraňuje podmínky k tomu, aby společnost musela zasahovat do života jednotlivců.
Typickým příkladem odstranění přirozeného monopolu a jeho nahrazení soutěží je demokracie. Demokracie není přirozený, „přírodní“ stav věcí, a svědčí o Masarykově obrovské prozíravosti, že to postřehl. Demokracie je geniální vynález člověka k odstranění zcela přirozeně vznikajícího mocenského monopolu v lidské společnosti (ať už v otrokářské, nebo v současné). Není to koncepce přirozená ve smyslu přírodní, ale koncepce čistě lidská a proto mimořádně funkční. Je to také koncepce čistě levicová, která na základě společenské smlouvy (společného rozhodnutí) odstraňuje politický monopol jedněch na úkor druhých - odstraňuje monopol na svobodu a tím eliminuje všemocnost státu nebo těch, kdo by si moc dokázali svou vrozenou silou vybojovat: Nemohou pak používat své moci k jejímu dalšímu neomezenému soustřeďování. Mocní se v ní nestávají mocnějšími a slabí ještě slabšími. Demokracie přitom neodstraňuje společenskou hierarchii, ale nastoluje rovnost příležitostí. Dědičný poddanský poměr nahrazuje poměrem občanským, podobně jako odstranění námezdní práce mělo v původních představách levice nahradit dědičný zaměstnanecký poměr poměrem vlastnickým, tj. právem každého individua účastnit se vždy znovu a na svou odpovědnost investic do obnovy spotřebovaných pracovních nástrojů, kterých používá k obživě. To mělo umožnit naprosto automatickou a nikým neřízenou redistribuci zdrojů podle aktuálního stavu „zásluh“ (redistribuci neviditelnou rukou).
Pokračováním levicové politiky v ekonomice tedy byla koncepce odstraňování přirozeně vznikajícího ekonomického monopolu. To je podstata původní levicové doktríny. Levicovost se stejně málo kryje s centrálním řízením, jako pravicovost s politikou Hitlera nebo Salazara. Nestojí tu „intervenčně socialistické pokusy“ proti „liberální ideji“, ale přesně naopak tu stojí už 150 let liberální idea proti konzervativním pokusům o udržení přirozeného monopolu.
Krajní levicová hospodářská koncepce se přirozeným způsobem (soutěží) neprosadila. Pokus o její vynucení vedl k jejímu popření, protože vynucování je popřením rovnosti a nahrazením jednoho monopolu jiným. Levicové koncepce však nebyly výrazem svévole levicových intelektuálů, ale jedinou možnou reakcí na to, že bez společných zásahů proti přirozenému monopolu docházelo k ohrožení individuální lidské svobody.
Přirozeným způsobem (soutěží) se prosadil systém sociálně tržního hospodářství. Tento systém naprosto není nějakým vítězstvím čisté humanity nad bezohledností. Tento systém nezvítězil díky několika hodným pánům a jejich „konstruktivistickému racionalismu“, ale díky tomu, že se prosadil v ostré a úplně nesentimentální konkurenci se systémem „laissez-faire“, protože ve své době vyřešil klasický odbytový problém tržní ekonomiky. Tento odbytový problém spočíval v tom, že zatímco náklady na výrobu čehokoliv jsou součtem ceny práce a ceny za obnovu strojů, je na druhé straně příjem většiny lidí pouze cenou jejich práce (mzdou), takže mají-li mít lidé peníze na nákup spotřebních předmětů, které byly vyrobeny, nemůže úhrnná cena těchto předmětů překročit součet mezd za jejich výrobu a za obnovu použitých nástrojů. V okamžiku, kdy se v důsledku technického pokroku zlevní obnova strojů, nemůže součet nových mezd nahradit původní náklady na výrobu spotřebního zboží na starých strojích, a proto buď musí klesnout cena už vyrobeného spotřebního zboží pod cenu původních nákladů (dojde ke krizi), nebo se musí zvýšit příjmy lidí nad úroveň ceny práce (to je sociálně tržní hospodářství). Téhož efektu, jako je zvýšení mezd k zajištění odbytu, se případně dosáhne veřejnou spotřebou placenou z daní (k této veřejné spotřebě se řadí i sociální záchranná síť).
Keynesovská hospodářská politika se neprosadila jako nějaká utopie, ale jako velmi konkrétní řešení neudržitelné situace po poslední velké hospodářské krizi a světové válce. Dnes byla tato koncepce nahrazena odstraněním zlatého standardu měny a postupnou, úředně řízenou monetaristickou inflací, která umožňuje, aby za technický pokrok platili nejen výrobci spotřebního zboží, ale i výrobci strojů (původní vyšší náklady, které museli zaplatit výrobci zboží za stroje, se zvětšením množství peněz dodatečně znehodnotí a výrobky mohou být prodány). Monetární řešení je tržně konformnější, ale naprosto neřeší fakt, že je to ryzí státní zásah, při němž se i nadále zvětšují rozdíly mezi chudými a bohatými v důsledku monopolu vlastníků na obnovu strojů a na odpovědnost za tuto obnovu, z níž jsou vyloučeni zaměstnanci (tím se stává jednou nabyté vlastnictví při průměrné inteligenci vlastníka věčným a soustřeďuje na sebe navěky rozdíl mezi cenou práce a cenou produkce). „Levicovost“ tedy není prázdnou šifrou, ale výrazem skutečného a praktického problému, který bude nutno dříve či později řešit. Zabývají se tím jak v Japonsku a Evropě, tak v USA, a všichni hledají řešení v rozšíření práv - v tom, aby práce byla považována za druh vkladu do podniku.
Při státním socialismu všichni prodávají práci státu jako politické instituci, takže nikdo nic osobně nevlastní (kromě osobních potřeb do rozsahu určeného státem). Z toho důvodu neexistuje ekonomická záruka politické svobody, takže stát nejenže vystupuje jako nadosobní monopolní vlastník, ale není ani jako vlastník nikým kontrolován.
Naproti tomu v ideálním konzervativním uspořádání prodává 80-90 % občanů práci přibližně 10-20 % obchodně nadaných vlastníků, kteří spolu soutěží. Protože národní bohatství nemůže být neomezeně rozšiřováno, nemůže do této soutěže vstupovat neomezený počet lidí, a vlastníci tedy představují vzhledem k ostatním monopolní správce národního bohatství. Jde tu o optimální kombinaci soutěže a monopolu, čili o přirozený oligopol. Aby tento oligopol nepřesáhl optimální meze a nepřecházel v monopol, vynutil si už od přelomu století státní intervenci: progresivní daně, protimonopolní zákonodárství, sociální záchranné sítě, zdanění nemovitostí, svobodné volby, „tripartity“ atd. Hlavní příjem vlastníků tu není vázán na jejich okamžitý výkon (např. v obchodní společnosti není příjem vlastníků dán tím, jak se kdo účastní práce ve správní radě, ale pouze výší vkladu), kdežto hlavní příjem zaměstnanců není vázán na vlastnictví (jejich hlavní příjem je vázán jen na jejich okamžitý výkon). Zaměstnanci zde tedy podobně jako při státním socialismu nemají žádnou vlastnickou odpovědnost, a proto u nich také žádná vlastnická odpovědnost nemůže vznikat. Princip politického vůdce (malého krále) je tu nahrazen principem ekonomických vůdců (mnoha malých králů) a v systému existuje z ekonomického hlediska stejný začarovaný kruh, jaký z politického hlediska existuje v monarchii: Převážná většina lidí se nechová odpovědně, protože nemá žádnou odpovědnost, a nemůže žádnou odpovědnost dostat, protože se nechová odpovědně.
Úkolem státu v této situaci je odstraňování všech typů přirozeného monopolu. Monopol, který vzniká z příliš vysoké koncentrace zdrojů, se odstraňuje rozšiřováním vlastnických práv (např. podporou spoluúčasti, začínajícího podnikání, vzdělání atd.) a monopol z příliš nízké koncentrace zdrojů (např. dopravní monopol) se odstraňuje veřejnou spotřebou (např. programem rozvoje infrastruktury). Státní úředníci tu mají jediný úkol: Odstraňovat monopol. Tím odstraňují sami sebe. Než se odstraní, jsou kontrolováni voliči. To je jediná cesta ke svobodě.
Mám-li tedy shrnout rozdíl mezi pravicí a levicí, musím poukázat na to, že pravice v dějinách vždy znovu považuje přirozeně vzniklý stav věcí za dostačující záruku zachování života a svobody, kdežto levice si uvědomuje, že „přirozeně“ vzniklý stav nebyl nikdy zárukou ničeho. Skutečná levice si však také uvědomuje, že svobody se nedosahuje donucením, ale vytvářením podmínek pro ni - vytvářením zpětných vazeb tam, kde chybí, spíše než nahrazováním zpětných vazeb dodatečnou korekcí skutečnosti.
Levice si je zároveň vědoma, že přírodní a sociální prostředí je podmínkou existence ekonomiky, a ne naopak, protože ekonomika není schopna vrátit zpátky život ani přírodě, ani člověku, ale sama z těchto podmínek vzniká. Pravice naproti tomu pragmaticky zaregistrovala zkušenost, že bez sociální politiky v 19. století ztroskotala, takže se po stu letech odhodlala uznat, že tato intervence do přirozeného monopolu nemusí být považována za ohrožení svobody.
V každodenní hospodářské politice tedy spočívá rozdíl mezi oběma směry jen v tom, že zatímco pravice odmítá veřejné výdaje do hospodářství jako státní zásahy, kdežto sociální politiku považuje za oprávněnou veřejnou spotřebu (v podobě „sociální záchranné sítě“), levice naopak považuje strukturální politiku za oprávněnou veřejnou spotřebu (nabídku možností), kdežto v sociální politice odmítá pouhé přerozdělování peněz a chce je nahrazovat přerozdělováním motivace k práci (to jest rovností příležitostí).
Krajní politika je na obou křídlech politikou donucení. Čím radikálnější teoretická koncepce, tím mírněji a organičtěji musí být uplatňována, protože tím víc potřebuje prověření v otevřené soutěži, kontrolu a korekci. V tom, zda jsou řešení mocensky prosazována, nebo nabízena jako možnost, je dělítko těch, kdo kladou důraz na svobodu, nebo na doktrínu.
Listy 1/1993
Zvýraznění podtržením provedl autor