Text Pavla Reimana z roku 1949, kterým se uvádělo české vydání Engelsových „Zásad komunismu“ (1847). Za povšimnutí rozhodně stojí, jakým argumentačním způsobem byla suspendována platnost některých Engelsových vývodů v době před 60 lety.Rok 1847, v němž Engels píše náčrt prvního programu komunistického hnutí, »Zásady komunismu«, je pro vývoj vědeckého socialismu mimořádně významný. V Evropě se zvedá nová revoluční vlna a blížící se revoluční bouře roku 1848 se již v jednotlivých zemích hlásí v četných místních hnutích. Revoluční hnutí těchto let má již jiný ráz než dřívější revoluční hnutí, zejména francouzská revoluce na konci 18. století. V západní Evropě vývoj průmyslového kapitalismu, vzniklého v důsledku anglické průmyslové revoluce 18. století, pokročil tak daleko, že dělnická třída, která je dítětem této revoluce ve vývoji výrobních sil, se již ustavuje jako nová samostatná společenská síla. V Anglii dochází kolem roku 1838 k vytvoření první politické strany dělnictva, chartistů, která sice ještě není socialistická, ale v níž se již jasně vyjadřuje vědomí protikladu mezi chudými a bohatými, vykořisťovanou dělnickou třídou a hrstkou nových kapitalistických majitelů výrobních prostředků. V této době vznikají i první socialistické theorie. Jsou to theorie utopických socialistů, hlásajících vytvoření nové společnosti cestou pokojné propagandy a příkladem založených vzorných socialistických kolonií. Utopické socialistické názory, rozšířené ve Francii a v Anglii působností Fouriera, St.-Simona, Owena, Cabota a jiných, pronikají také do prostředí německých řemeslníků, kteří v té době jako emigranti tvoří své spolky v Paříži, Bruselu, Londýně. Nejvýznamnější organisací těchto řemeslníků se stává Svaz spravedlivých, který se pod vlivem V. Weitlinga, krejčovského mistra, hlásí k utopickým socialistickým názorům. Nejvyspělejší složka této organisace je londýnská, v níž působí řada pokročilých revolučních dělníků, jako J. Bauer, Schapper, Moll, kteří později – v roce 1847 – hrají vynikající úlohu při přeměně Svazu spravedlivých na Svaz komunistů.
Marx a Engels, kteří na začátku roku 1845 došli k definitivní formulaci svého světového názoru, dialektického a historického materialismu, usilují o rozšíření tohoto názoru v existujících organisacích německých dělníků. Marx působí v té době v Bruselu, kde se účastní vydávání demokratické »Brüsseler Zeitung«, Engels v Paříži. Propracovávají nový světový názor, dávající socialistickému hnutí vědeckou základnu, především v boji proti utopickému socialismu Weitlingovu, jehož vliv do té doby převládá. Úspěchem jejich práce je to, že londýnská odbočka Svazu spravedlivých je postupně získána pro názory hlásané Marxem a Engelsem a svolává v červnu 1847 sjezd Svazu do Londýna, na němž je usneseno ustavit novou organisaci, Svaz komunistů. Tohoto prvního londýnského sjezdu se zúčastňuje B. Engels, tehdy sedmadvacetiletý, jako zástupce pařížské odbočky. Sjezd, jenž přijímá marxistický názor jako základnu své činnosti, vytyčuje požadavek, aby komunisté ohlásili světu své programové zásady. Sjezd rozhodl, aby všechny sekce posoudily ještě jednou všechny náměty a podaly je s připomínkami druhému sjezdu, který byl svolán na listopad 1847 do Londýna. Současně se sjezd usnesl vydávat časopis, v němž budou postupně uveřejněny příspěvky k programovým zásadám. První číslo vyšlo v září s heslem »Proletáři všech zemí spojte se« v záhlaví.
Po Engelsově návratu z Londýna do Paříže probíhala v pařížské sekci živá diskuse o programu Svazu. V pařížské sekci, v níž byli sdruženi ponejvíce němečtí řemeslničtí tovaryši, působily dosud zbytky Weitlingových a Proudhonových fantasií. Engels se musil vypořádat s utopickými fantasiemi o družstvech spotřebitelů, která mají podle Proudhona organisovat dělníky proti kapitalistům, nebo s utopickým plánem Weitlingových komunistických jídelen, jako dalším receptem na odstranění bídy a vykořisťování. Engels ostře potíral »žebrácký komunismus« Weitlingových přívrženců. Engelsovi se podařilo vymýtit tyto představy z pařížské sekce. Proto také pařížská sekce pověřila velkou většinou Bedřicha Engelse vypracováním osnovy zásadního stanoviska k programu Svazu a delegovala jej na listopadový sjezd. V dopise Marxovi ze dne 24. listopadu 1847 píše Engels mezi jiným:
»Uvažuj trochu o zásadách. Myslím, že uděláme nejlépe, jestliže odstraníme formu katechismu a nazveme celou věc přímo »Komunistickým manifestem«. Poněvadž ve spise musí být více méně vyprávěno o dějinách, nehodí se vůbec dosavadní forma. Přinesu to, co jsem udělal zde, s sebou, je to jednoduše vyprávěno, ale bídně redigováno, psáno ve velkém chvatu. Začínám tak: Co je komunismus? A potom ihned proletariát – dějiny vzniku, rozdíl od dřívějších dělníků, vývoj protikladu mezi proletariátem a buržoasií, krise, důsledky z toho plynoucí. Mezi tím některé vedlejší věci a konečně stranická politika komunistů, pokud se týká veřejnosti. To co mám zde, nebylo ještě předloženo k potvrzení, ale myslím, až na maličkosti to prosadíme tak, aby se tu neobjevilo nic proti našim názorům.«
Spis, o němž tu Engels píše, jsou »Zásady komunismu«, první to pokus o formulování vědeckého komunistického programu na základě marxistických názorů. Forma, kterou Engels tento první náčrt napsal, totiž forma otázek a odpovědí, způsobuje, že je to jeden z nejpopulárnějších a nejpřístupnějších výkladů marxismu. Ovšem: tato forma, jak Engels ve svém dopisu uvádí, nevyhovovala jako forma prvního komunistického programu, v němž se Svaz komunistů chystal vystoupit před nejširší veřejnost s prohlášením svých zásad. »Zásady«, napsané Engelsem, posloužily však za základ definitivního programu, jehož vypracováním byli Marx a Engels pověřeni na druhém sjezdu Svazu komunistů v Londýně, v listopadu a v prosinci roku 1847. Do tohoto programu, slavného »Manifestu komunistické strany«, uveřejněného v únoru 1848, pojali autoři v přepracované formě valnou část myšlenek Engelsových »Zásad komunismu«. Přesto že »Zásady komunismu« mají obsahově mnoho společného s pozdějším »Manifestem«, nemají jen význam historický, nýbrž zůstávají dodnes jedním z nejlepších populárních výkladů marxistické theorie.
»Zásady komunismu« vznikají v době, kdy Marx a Engels se vypořádávají s utopickým socialismem. Od utopického socialismu se liší marxistický revoluční socialismus tím, že nechápe komunismus již jako fantastický, abstraktní společenský ideál, nýbrž jako nutný výsledek historického vývoje a boje určité společenské síly, dělnické třídy, proti kapitalistické společnosti. V tomto smyslu je komunismus Marxův a Engelsův podle Engelsova výrazu »učením o osvobození dělnické třídy«, neboť osvobození dělnické třídy cestou socialistické revoluce, která vede k zespolečenštění výrobních prostředků, je jedinou reálnou cestou k beztřídní společnosti. A tato cesta je zároveň nutná a nevyhnutelná, neboť kapitalistická společnost není s to vyřešit své vnitřní protiklady, dostává se do rozporu s vývojem výrobních sil. »Teprve teď,« praví Engels v »Zásadách«, »stalo se odstranění soukromého majetku nejen možným, nýbrž dokonce nevyhnutelným.«
Již v »Zásadách« a později v »Manifestu« podávali Marx a Engels správné zhodnocení nevyhnutelného vývoje kapitalismu, jenž vede ke komunismu. Jejich zásluha je tím větší, že se v této době ještě nemohli opírat o podrobný rozbor zákonů kapitalistické ekonomie, který Marx vypracoval po několika desetiletích ve svém hlavním vědeckém díle, »Kapitálu«. Na základě studia anglické ekonomie, zejména Ricarda, zastával Marx původně názor, že dělník prodává kapitalistům svou práci a dostává ve směně stejnou hodnotu, jakou jeho práce představuje. Z tohoto mylného názoru vycházejí i Engelsovy formulace v »Zásadách«: »Práce je zboží jako každé jiné atd.« (viz odpověď na 5. otázku). Pro pochopení mechanismu kapitalistického vykořisťování bylo rozhodující poznání, že dělník neprodává svou práci, nýbrž svou pracovní sílu, neboť nadhodnota, kterou si kapitalista přivlastňuje, vzniká z toho, že pracovní síla je schopna vytvořit větší hodnotu, než jakou potřebuje k vlastní reprodukci. Tento názor však Marx odůvodnil teprve o desetiletí později v Kritice politické ekonomie a potom v Kapitálu. Engelsova formulace v Zásadách, že dělník prodává svou práci, je tedy nedostatečná a byla dalším vývojem marxistické ekonomické vědy překonána, neboť nevysvětluje podstatu kapitalistického vykořisťování.
I v některých jiných otázkách jsou dnes Engelsovy vývody zastaralé vzhledem k dalšímu vývoji marxistické theorie a dělnického hnutí.
V »Zásadách komunismu« nadhazuje Engels otázku perspektiv socialistické revoluce a dochází k závěru, že komunistická revoluce se bude vyvíjet současně ve všech civilisovaných zemích, tj. v Anglii, Americe, Francii a Německu. Tento názor odpovídal podmínkám 19. století, období tzv. průmyslového kapitalismu. V této době kapitalismus ještě nebyl světovým systémem, jeho vývoj byl v podstatě omezen na čtyři země, uvedené Engelsem. Jelikož marxismus pohlíží na dělnickou třídu jako na jedinou třídu, která může přechod k socialismu uskutečnit, mohli Marx a Engels kolem roku 1848 počítat se socialistickou revolucí jen v zemích, v nichž dělnická třída již existovala jako samostatný politický činitel. K těmto zemím Rusko a jiné slovanské země ještě nepatřily, neboť v těchto zemích vzniklo dělnické hnutí teprve o 30 let později. Kromě toho byl tehdy ekonomický vývoj všech kapitalistických zemí závislý na vývoji nejvyspělejšího anglického kapitalismu, který udržel své monopolní postavení na světových kapitalistických trzích až do 80. let minulého století. Proto počítali Marx a Engels s tím, že popud k socialistické revoluci bude vycházet z Anglie, a ježto jsou ostatní země závislé na anglickém hospodářském vývoji, dojde k socialistické revoluci současně alespoň ekonomicky pokročilých zemích.
V období vzniku imperialismu, na sklonku 19. a na počátku 20. století, přešel však střed revolučního hnutí ze západoevropských zemí do Ruska. Ruská revoluce roku 1905 byla prvním významným revolučním hnutím ve 20. století, v němž se dělnická třída uplatnila jako vedoucí síla. Za druhé se projevuje v období imperialismu zákon nerovnoměrnosti vývoje kapitalistických zemí. Z těchto nových podmínek vznikly předpoklady pro vítězství socialismu v jedné zemi a také pro to, aby se touto první zemí vítězného socialismu stalo Rusko, které bylo nejslabším článkem v řetězu světového imperialismu. O nedostatcích Engelsovy formulace s hlediska dnešních vývojových podmínek promluvil Stalin na XV. konferenci VKS(b) v roce 1926:
»V starém období, v období předmonopolistického kapitalismu, v období předimperialistickém, kdy povrch zeměkoule nebyl ještě rozdělen mezi finanční skupiny, kdy násilné znovurozdělení již rozděleného světa nebylo ještě otázkou života či smrti kapitalismu, kdy nerovnoměrnost hospodářského vývoje nebyla a nemohla ještě být tak ostrá, jako byla později, kdy rozpory kapitalismu nebyly ještě přivedeny na ten stupeň vývoje, na němž se mění kvetoucí kapitalismus v kapitalismus umírající, ukazujíc tak možnost vítězství socialismu v jednotlivých zemích - v tomto starém období byla Engelsova formulace nesporně správná. V novém období, v období vývoje imperialismu, kdy nerovnoměrnost vývoje kapitalistických zemí se stala rozhodnou silou imperialistického vývoje, kdy nevyhnutelné konflikty a války mezi imperialisty oslabují frontu imperialismu a umožňují její proražení v jednotlivých zemích když zákon nerovnoměrnosti vývoje, objevený Leninem, se stal východiskem theorie vítězství socialismu v jednotlivých zemích, za těchto podmínek se stává Engelsova formulace už nesprávnou, za těchto podmínek musí být nutně nahrazena jinou formulací, která se týká možnosti socialismu v jedné zemi.«
Význačné místo v Engelsově práci zaujímá otázka přechodu k socialismu. Socialistická revoluce vede k zespolečenštění výrobních prostředků prostřednictvím hlubokých zásahů do kapitalistických vlastnických poměrů. Přechod k socialismu je ovšem dlouhotrvající proces, je to celé období ve vývoji společnosti. Proto Engels nepodává v »Zásadách« po způsobu utopických socialistů ideální obraz budoucí společnosti, nýbrž konkrétní výpočet opatření, kterých by mohla používat dělnická třída, až se uchopí moci, aby začala postupně přebudovávat hospodářství na socialistickém základu. S určitými změnami byl tento výpočet prvních opatření po socialistické revoluci převzat do Komunistického manifestu. Srovná-li čtenář tento první náčrt opatření přechodu k socialismu s dnešním hospodářským vývojem v zemích lidové demokracie, přesvědčí se, jak Engels správně odhadoval podmínky přechodu k socialismu, i když způsob provádění určitých opatření je vzhledem k dnešním podmínkám jiný. Vyvlastnění statkářů, průmyslníků atd. centralisace úvěrového systému v rukou státu atd., byly u nás provedeny cestou historických dekretů o znárodnění, při čemž, jak Engels předpokládal, v přechodném období existuje vedle sebe státní, společenský sektor hospodářství a sektor nevyvlastněného soukromého kapitalismu. Tento kapitalistický sektor je vládnoucí dělnickou třídou soustavně omezován, až do té doby, kdy vzniknou podmínky pro jeho úplnou likvidaci.
Odpověď na 16. otázku svědčí o tom, že již Engels uvažoval o možnostech přechodu k socialismu bez občanské války. Engels tu jasně mluví o tom, že komunisté si takovou cestu přejí. Avšak podmínky přechodu k socialismu nezávisí jenom na komunistech, závisí také na postupu vládnoucí třídy, která se dobrovolně nevzdává svých třídních výsad, a proto nutí dělnickou třídu, aby se dala na revoluční cestu. Zkušenost ukázala, že cesta k socialismu bez občanské války je možná za určitých podmínek, příznivých pro dělnickou třídu. Takové podmínky vznikly v části osvobozených evropských zemí po porážce hitlerovského Německa. Byly vytvořeny především v důsledku osvobozenské úlohy Sovětského svazu a Rudé armády, která vedla k vyhnání německých okupantů a umožnila vybudování lidově demokratických režimů.
V dnešní době jsou aktuální i Engelsovy úvahy o státním uspořádání po vítězství socialismu. Engels žádá pro přechodné období demokratické státní zřízení. Demokracie není pro Engelse pouze určitou formou státu, není např. totožná s formou parlamentární demokracie, demokracie znamená pro marxisty vládu většiny, to jest vládu dělnické třídy a ostatních vrstev pracujícího lidu, které dohromady tvoří většinu obyvatelstva a mají stejný zájem na odstranění kapitalistického vykořisťování.
V době, kdy byly napsány »Zásady« a »Manifest«, nemohli se Marx a Engels ještě opírat o propracovanou theorii státu. Svou theorii o státu a zejména otázku státní moci v období přechodu od kapitalismu k socialismu propracovali Marx a Engels teprve na základě zkušeností z revoluce roku 1848 a hlavně z Pařížské komuny roku 187ĺ. V »Zásadách« a v »Manifestu« schází ještě označení státu přechodného období jako »diktatura proletariátu« a není ještě řeč o nutnosti rozbití buržoasní státní mašinérie. Ale již v »Zásadách« je jasné stanovisko v jedné, základní otázce: pro Marxe a Engelse není hlavní otázkou demokracie otázka státní formy, nýbrž rozhodující je otázka charakteru státní moci, její třídní povahy. Ústava po přechodu státní moci do rukou dělnické třídy musí být podle Engelse demokratická proto, že přechod k socialismu odpovídá zájmům převážné většiny lidu. Pro země, v nichž dělnická třída sama netvoří většinu, rýsuje Engels perspektivu společného postupu a spojenectví dělnické třídy s ostatním pracujícím lidem. Vláda dělnické třídy (a ostatního pracujícího lidu, který má stejné zájmy) je proto pro Engelse totožná s demokracií. Toto pojetí demokracie neztratilo svou aktuálnost: dnešní sovětská demokracie a nové režimy lidové demokracie jsou výsledky úsilí žáků Marxových a Engelsových o opravdovou demokracii, která po odstranění mizivé menšiny vykořisťovatelů zajišťuje vládu a kontrolu lidu na všech stupních a ve všech odvětvích státního aparátu.
Vydání Engelsova spisu je aktuální ještě z jiného důvodu: dnes, kdy se socialistický Sovětský svaz stal mohutnou velmocí a v Československu jsme na začátku přechodu a boje za novou socialistickou společnost, srovnáváme myšlenky prvního náčrtu komunistického programu s tím, čeho dosáhlo komunistické hnutí za celé století. Toto srovnání je skvělým potvrzením geniální marxistické předpovědi budoucího vývoje, jak ji podal Engels v »Zásadách komunismu«. Bylo to možné proto, že Marxova a Engelsova theorie je jediná theorie, opírající se o správné vědecké poznání vývojových zákonů lidské společnosti a umožňující vědeckou předpověď nevyhnutelného přechodu k novému, vyššímu společenskému řádu, k socialismu.
Pavel Reiman, 1949