Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (6)

VI. Mají revolucionáři pracovat v reakčních odborech?

Němečtí „leví“ jsou přesvědčeni, že na tuto otázku nutno odpovědět bez výhrady záporně. Podle jejich mínění postačí pathetické řeči a zlostné výkřiky proti „reakčním“ a „kontrarevolučním“ odborům (zvlášť „důkladně“ a zvlášť hloupě to činí K. Horner), aby bylo „dokázáno“, že není třeba, ba že je nepřípustné, aby revolucionáři, komunisté pracovali ve žlutých, sociálšovinistických, kompromisnických, legienovských, kontrarevolučních odborových organisacích.

Ať jsou však němečtí „leví“ jakkoli přesvědčeni o revolučním rázu takové taktiky, ve skutečnosti je tato taktika od základu chybná, a neobsahuje nic než plané fráze.

Abych to objasnil, odvolávám se nejdříve na naše zkušenosti - podle všeobecného plánu tohoto pojednání, jehož účelem je aplikovat na západní Evropu to, co je možno z dějin a nynější taktiky bolševismu všeobecně aplikovat, co má v dějinách a v nynější taktice bolševismu obecný význam a všeobecnou platnost.

Vzájemný poměr mezi vůdci — stranou — třídou — masami, a současně poměr diktatury proletariátu a jeho strany k odborovým organisacím se u nás nyní jeví konkretně takto: Diktaturu uskutečňuje proletariát, zorganisovaný v sověty, který je veden komunistickou stranou bolševiků, mající podle údajů posledního sjezdu strany (v dubnu 1920) 611.000 členů. Počet členů před Říjnovou revolucí i po ní velmi silně kolísal a byl dříve značně menší, dokonce i roku 1918 a 1919. Bojíme se nadměrného početného vzrůstu strany, neboť do vládní strany se nevyhnutelně snaží vetřít kariéristé a dobrodruzi, kteří zasluhují jedině, aby byli postříleni. Naposledy jsme široce otevřeli dveře strany — jen pro dělníky a rolníky — v těch dnech (v zimě 1919), kdy Judenič byl několik verst od Petrohradu a Denikin v Orlu (asi 350 verst od Moskvy), tj. kdy hrozilo Sovětské republice strašné, smrtelné nebezpečí a kdy dobrodruzi, kariéristé, darebáci a vůbec lidé nepevní nemohli na žádný způsob počítat s výhodnou kariérou (spíše se mohli nadít šibenice a mučení), přidají-li se ke komunistům. Stranu, svolávající každoročně sjezdy (poslední: jeden delegát na 1000 členů), vede devatenáctičlenný ústřední výbor zvolený na sjezdu. Přitom běžnou práci v Moskvě musí řídit ještě užší orgány, a to t. zv. „orgbyro“ (organisační byro) a „polbyro“ (politické byro), které jsou voleny na plenárních schůzích ústředního výboru po pěti členech ústředního výboru do každého byra. Je to tedy skutečná „oligarchie“. Ani jedna důležitá politická nebo organisační otázka není řešena ani jednou státní institucí v naší republice bez směrodatných pokynů ústředního výboru naší strany.

Strana se ve své práci bezprostředně opírá o odborové organisace, které nyní podle údajů posledního sjezdu (v dubnu 1920) mají přes 4 miliony členů a jsou formálně nestranické. Ve skutečnosti všecky vedoucí orgány veliké většiny svazů a především ovšem všeodborového všeruského ústředí nebo byra (všeruská ústřední odborová rada) jsou složeny z komunistů a provádějí všechny směrnice strany. Vzniká vcelku formálně nekomunistický, pružný a poměrně rozsáhlý, velice silný proletářský aparát, pomocí kterého je strana úzce spjata s třídou a s masou a pomocí kterého je za vedení strany uskutečňována diktatura třídy. Vládnout zemí a uskutečňovat diktaturu bez nejužšího spojení s odbory, bez jejich nadšené podpory, bez jejich nejvýš obětavé práce nejen v hospodářské výstavbě, nýbrž i při budování armády, nebyli bychom mohli samozřejmě nejen dvě léta, nýbrž ani dva měsíce. Pochopitelně, že toto nejužší spojení znamená v praxi velmi složitou a rozmanitou práci: propagandu a agitaci, včasné a časté porady nejen s vedoucími, nýbrž vůbec s vlivnými odboráři, energický boj proti menševikům, kteří mají dosud jistý, byť zcela nevelký počet přívrženců, jež učí též všemožným kontrarevolučním tahům, počínajíc ideovou obhajobou (buržoasní) demokracie, agitací pro „nezávislost“ odborů (nezávislost na proletářské státní moci!) až po sabotáž proletářské kázně atp., atp.

Spojení s „masami“ přes odbory podle našeho mínění nestačí. Praxe v průběhu revoluce u nás vytvořila instituci jako konference politicky neorganisovaných dělníků a rolníků, které se snažíme plně podporovat, zvelebovat a rozšiřovat, abychom poznávali smýšlení mas, sbližovali se s nimi, vyhovovali jejich požadavkům, vybírali z jejich řad nejlepší pracovníky pro státní funkce atd. V jednom z posledních dekretů o přetvoření lidového komisariátu státní kontroly v „Dělnicko-rolnickou inspekci“ bylo těmto konferencím politicky neorganisovaných dáno právo volit členy státní kontroly pro různé revise atd.

Dále strana samozřejmě provádí veškerou práci přes sověty, které sdružují pracující masy bez rozdílu povolání. Okresní sjezdy sovětů jsou demokratickou institucí, jaké dosud nebylo ani v nejdokonalejších demokratických republikách buržoasního světa. Pomocí těchto sjezdů (kterým strana věnuje co největší pozornost), jakož i neustálým posíláním uvědomělých dělníků na všemožné funkce na venkov uskutečňuje se vůdčí role proletariátu vůči rolnictvu, uskutečňuje se diktatura městského proletariátu, systematický boj proti bohatému buržoasnímu, vykořisťovatelskému a spekulujícímu rolnictvu atd.

Takové je všeobecné ústrojí proletářské státní moci, díváme-li se na ně „shora“, zkoumáme-li je s hlediska uskutečnění diktatury. Čtenář, jak doufám, nyní pochopí, proč ruskému bolševikovi, který zná toto ústrojí a pozoroval, jak vyrůstalo z malých, nelegálních, tajných kroužků během 25 let, proč se mu všechny řeči, zda „shora“ nebo „zdola“, zda diktatura vůdců nebo diktatura mas atp., musí zdát směšným, dětinským nesmyslem, čímsi na způsob sporu, zda pro člověka je prospěšnější levá noha či pravá ruka.

Stejně směšným dětinským nesmyslem se nám musí zdát i vážné, velmi učené a strašně revoluční řeči německých levých o tom, že komunisté nemohou a nesmějí pracovat v reakčních odborech, že je přípustné v nich nepracovat, že je nutno z odborů vystupovat a za všech okolností založit zbrusu novou, ničím neposkvrněnou „dělnickou unii“, vymyšlenou velmi roztomilými (a většinou asi velmi mladými) komunisty atp.

Kapitalismus nevyhnutelně zůstavuje socialismu jako dědictví jednak staré, věky se ustálivší rozdíly mezi dělníky, spojené s jejich povoláním a řemeslem, jednak odborové organisace, které se mohou a budou rozvíjet jen velmi pomalu, dlouhá léta v širší, méně cechařské průmyslové svazy (zahrnující celá výrobní odvětví, a nikoli jen cechy, řemesla a povolání), a pak pomocí těchto průmyslových svazů přecházet k odstranění dělby práce mezi lidmi, k výchově, vycvičení a vyškolení všestranně vyspělých a všestranně vyškolených lidí, lidí, kteří dovedou dělat všecko. K tomu spěje komunismus, k tomu musí spět a k tomu dospěje, avšak teprve za dlouhou řadu let. Pokoušet se dnes v praxi předejmout tento budoucí výsledek úplně vyspělého, úplně zakotvivšího a ustálivšího se, úplně rozvitého a vyzrálého komunismu je totéž, jako učit čtyřleté dítě vyšší matematice.

Můžeme (a musíme) přikročit k budování socialismu nikoli pomocí vyfantasírovaných a speciálně námi stvořených lidí, nýbrž pomocí lidí, které nám zůstavil kapitalismus. To je jistě velmi „těžké“, avšak každý pokus přikročit k řešení úkolu jinak je tak neseriosní, že nestojí za to o něm mluvit.

Odborové organisace byly obrovským pokrokem dělnické třídy na počátku vývoje kapitalismu jako přechod od roztříštěnosti a bezmocnosti dělnictva k počátkům třídního sjednocení. Když začala vyrůstat nejvyšší forma třídního sjednocení proletářů, revoluční strana proletariátu (která nebude hodna svého názvu, dokud se nenaučí spojovat vůdce s třídou a s masami v jedno, v nerozborný celek), pak odbory nezbytně začaly nabývat některých reakčních rysů, jisté cechařské omezenosti, jistého sklonu k nepolitičnosti, jisté zkostnatělosti atd. Avšak nikde na světě se proletariát nerozvíjel a nemohl rozvíjet jinak než pomocí odborů, za jejich součinnosti se stranou dělnické třídy. Dobytí politické moci proletariátem jest veliký krok proletariátu vpřed jako třídy. Strana je nucena ještě usilovněji a novým způsobem, nejen starým, vychovávat odbory, vést je, zároveň však nezapomínat, že zůstávají a dlouho zůstanou nutnou „školou komunismu“ a průpravou proletářů k uskutečnění jejich diktatury, nezbytným sjednocením dělnictva k postupnému převádění správy celého hospodářství země do rukou dělnické třídy (a nikoli jednotlivých kategorií dělnictva) a potom všech pracujících.

Jistá „reakčnost“ odborů v uvedeném smyslu je za diktatury proletariátu nevyhnutelná. Kdo to nechápe, pranic nerozumí hlavním podmínkám přechodu od kapitalismu k socialismu. Bát se této „reakčnosti“‚ pokoušet se obejít se bez ní a přeskakovat ji, je veliká hloupost, neboť to znamená bát se role proletářského předvoje, která záleží ve školení, uvědomování, ve výchově a včleňování nejzaostalejších vrstev a mas dělnické třídy a rolnictva do nového života. Na druhé straně by bylo ještě hrubší chybou odkládat uskutečnění diktatury proletariátu tak dlouho, až nebude ani jednoho dělníka kastovnicky omezeného, ani jednoho dělníka, který by byl prodchnut cechařskými a trade-unionistickými předsudky. Umění politika (a umění komunisty správně chápat své úkoly) záleží právě v tom, aby správně uvážil podmínky i chvíli, kdy avantgarda proletariátu může se zdarem uchopit moc, kdy při tom i po tom dovede získat dostatečnou podporu dostatečně širokých vrstev dělnické třídy i neproletářských pracujících mas, kdy dovede pak udržovat, upevňovat a rozšiřovat své panství tím, že bude vychovávat, školit a získávat stále širší masy pracujících.

Nejen to. V zemích pokročilejších než je Rusko se jistá reakčnost odborů projevila a musila beze sporu projevit mnohem pronikavěji než u nás. U nás měli menševici (zčásti mají v několika málo odborech i dnes) oporu v odborech právě v důsledku cechařské omezenosti, kastovnického sobectví a oportunismu. Na západě tamější menševici „se usadili“ v odborech mnohem pevněji, tam vznikla vrstva odborářské, kastovnicky omezené, ješitné, zkostnatělé, hamižné, šosácké, imperialisticky smýšlející a imperialismem zkorumpované, imperialismem zdemoralisované „dělnické aristokracie“‚ vrstva mnohem silnější než u nás. O tom není pochyby. Boj proti Gompersům, pánům Jouhauxům, Hendersonům, Merrheimům, Legienům a spol. v západní Evropě je mnohem těžší než boj proti našim menševikům, kteří představují naprosto stejnorodý sociální a politický typ. Tento boj nutno vést neúprosně, tento boj musí být vystupňován, jak jsme učinili my, až k úplnému zostuzeni a vyhnání všech nepolepšitelných oportunistických a sociálšovinistických vůdců z odborů. Není možno dobýt politické moci (a nemají být činěny pokusy ji uchopit), dokud tento boj není doveden k jistému stupni, při čemž v různých zemích a za různých podmínek je tento „jistý stupeň“ nestejný a mohou jej správně postřehnout jen rozvážní, zkušení a věcí znalí političtí vůdcové proletariátu v každé jednotlivé zemi. (U nás byly měřítkem úspěchu v tomto boji mimo jiné volby do Ústavodárného shromáždění v listopadu 1917, několik dní po proletářském převratu 25. října 1917, při čemž byli v těchto volbách menševici poraženi na hlavu, neboť dostali 700.000 hlasů — s připočtením Zakavkazska 1,4 milionu — proti 9 milionům hlasů, získaných bolševiky; viz můj článek „Volby do Ústavodárného shromáždění a diktatura proletariátu“ v č. 7.—8. revue „Kommunističeskij Internacional“.) ^*

Avšak boj proti „dělnické aristokracii“ vedeme jménem dělnické masy a abychom ji získali na svou stranu; boj proti oportunistickým a sociálšovinistickým vůdcům vedeme, abychom získali dělnickou třídu na svou stranu. Zapomínat na tuto zcela elementární a úplně samozřejmou pravdu bylo by hloupé. A právě takové hlouposti se dopouštějí „leví“ němečtí komunisté, kteří z reakčnosti a kontrarevolučnosti hořejší vrstvy odborů vyvozují závěr, že je nutno... vystoupit z odborů (!), že je nutno přestat v nich pracovat (!!), že je nutno vytvořit nové, vymyšlené formy dělnické organisace!! To je tak neodpustitelné bláznovství, že se rovná největší službě, prokazované komunisty buržoasii. Neboť jako všichni oportunističtí, sociálšovinističtí, kautskyánští odboroví vůdcové, i naši menševici jsou jen „agenty buržoasie v dělnickém hnutí“ (jak jsme vždy říkali o menševicích) nebo „dělnickými příručími třídy kapitalistů“ (labor lieutenants of the capitalist-class) podle výtečného a hluboce pravdivého výroku následovníků Daniela de Leones v Americe. Nepracovat v reakčních odborech znamená ponechat nedostatečně vyspělé nebo zaostalé dělnické masy pod vlivem reakčních vůdců, agentů buržoasie, dělnických aristokratů nebo „zburžoasnělých dělníků“ (viz Engelsův dopis Marxovi z roku 1852 o anglickém dělnictvu).^**

Právě nesmyslná „theorie“ neúčasti komunistů v reakčních odborech ukazuje nejnázorněji, jak lehkomyslně pohlížejí tito „leví“ komunisté na otázku ovlivňování „mas“, jak zneužívají svého pokřiku o „masách“. Abychom dovedli pomoci „mase“ a získat sympatie, porozumění a podporu „masy“, nesmíme se bát nesnází, nesmíme se bát šikan, nástrah, urážek a pronásledování se strany „vůdců“ (kteří, jsouce oportunisty a sociálšovinisty, jsou většinou přímo nebo nepřímo spjati s buržoasií a s policií), a musíme závazně pracovat tam, kde je masa. Musíme dovést přinášet všechny oběti, překonávat obrovské překážky, abychom soustavně, úporně, vytrvale a trpělivě prováděli propagaci a agitaci právě v oněch institucích, spolcích a organisacích, byť nejreakčnějších, kde jen je proletářská nebo poloproletářská masa. A odbory i dělnická družstva (tato alespoň někdy) jsou právě organisacemi, kde je masa. V Anglii podle údajů švédského listu „Folkets Dagblad Politiken“ (z 10. března 1920) počet členů trade-unionu od konce roku 1917 do konce roku 1918 vzrostl z 5,5 milionu na 6,6 milionu, tedy o 19 procent. Koncem r. 1919 činil 7,5 milionu. Nemám po ruce příslušných údajů o Francii a Německu, avšak fakta, svědčící o velikém růstu počtu členů odborů i v těchto zemích, jsou zcela nesporná a všeobecně známá.

Tato fakta nad slunce jasněji ukazují to, co je potvrzováno rovněž tisíci jiných příznaků: růst třídního uvědomění a zesilování snah o organisování právě v proletářských masách, „dole“, mezi zaostalými. Miliony dělníků v Anglii, Francii a v Německu po prvé přecházejí od úplné neorganisovanosti k elementární, nejnižší, nejprostší a nejpřístupnější (pro ty, kdož jsou ještě zcela prodchnuti buržoasně demokratickými předsudky) formě organisace, totiž jdou do odborů — avšak revoluční, leč pošetilí leví komunisté stojí vedle a křičí „masa“, „masa!“ — a odmítají pracovat v odborech! Činí tak pod záminkou, že prý odbory jsou „reakční“!! Vymýšlejí zbrusu novou, panensky čistou, buržoasně demokratickými předsudky nezatíženou, cechařskými a omezeně kastovnickými hříchy neposkvrněnou „dělnickou unii“, která prý bude (bude!) masovou organisací a ve které je žádáno pro přijetí jedině (jedině!) „vyslovení se pro systém rad a pro diktaturu“ (viz citát výše)!!.

Větší pošetilosti, větší škody způsobené revoluci „levými“ radikály si nelze ani představit! Vždyť kdybychom nyní v Rusku, po půl třetím roce nevídaných vítězství nad buržoasií Ruska a Dohody, stanovili „vyslovení se pro diktaturu“ jako podmínku pro vstup do odborů, udělali bychom hloupost, podkopali bychom svůj vliv na masy a pomohli menševikům. Neboť celý úkol komunistů tkví v tom, aby dovedli přesvědčit zaostalé, pracovat mezi nimi, a nikoli se od nich oddělovat vymudrovanými, bláhově „levými“ hesly.

Není pochyby, páni Gompersové, Hendersonové, Jouhauxové a Legienové jsou velmi vděčni takovým „levým“ radikálům, kteří jako německá „zásadní“ oposice (chraň nás, bože, před takovou „zásadností“!) nebo někteří radikálové z řad amerických „průmyslových dělníků světa“ agitují pro vystupování z reakčních odborů a pro odmítnutí práce v nich. Není pochyby, páni oportunističtí „vůdcové“ sáhnou k všemožným úskokům buržoasní diplomacie, použijí pomoci buržoasních vlád, páterů, policie, soudů, aby nepustili komunisty do odborů, všemi prostředky je odtud vytlačili, práci v odborech jim co nejvíce znepříjemnili, uráželi je, štvali proti nim a pronásledovali je. Je třeba, abychom dovedli tomu všemu čelit, abychom dovedli přinést všechny oběti, dokonce — bude-li toho třeba — použít všech lstí, obratných tahů a metod, zamlčování a zatajování pravdy, jen abychom pronikli do odborů, udrželi se v nich a pracovali v nich komunisticky stůj co stůj. Za carismu až do roku 1905 jsme neměli žádné „legální možnosti“, když však Zubatov^*** z ochranky svolával černosotněnské dělnické schůze a zakládal dělnické spolky, aby slídil po revolucionářích a bojoval proti nim, posílali jsme i na tyto schůze a do těchto spolků členy naší strany (z nich si vzpomínám na s. Babuškina, vynikajícího petrohradského dělníka, zastřeleného carskými generály roku 1906), kteří navazovali spojení s masou, stávali se obratnými agitátory a vyprošťovali dělníky z osidel vlivu zubatovců^****. Ovšem, provést takovou věc v západní Evropě, zvlášť prolezlé zvlášť zakořeněnými legalistickými, konstitučními a buržoasně demokratickými předsudky, je obtížnější. Je však možno a nutno to učinit, je možno a nutno činit tak soustavně.

Výkonný výbor III. Internacionály musí podle mého osobního názoru přímo odsoudit a budoucímu sjezdu Komunistické internacionály navrhnout, aby odsoudil jak politiku neúčasti v reakčních odborech vůbec (a zevrubněji dokázat pošetilost této neúčasti a její krajní škodlivost pro věc proletářské revoluce), tak i speciálně linii postupu některých členů holandské komunistické strany, kteří — ať už přímo nebo nepřímo, nepokrytě nebo zastřeně, celkově nebo zčásti — tuto nesprávnou politiku podporovali. III. Internacionála musí nadobro zúčtovat s taktikou II. Internacionály a nevyhýbat se choulostivým otázkám, nezastírat je, nýbrž otevřeně o nich mluvit. Plná pravda byla řečena do očí „nezávislým“ (nezávislé sociálně demokratické straně Německa), plnou pravdu nutno říci do očí i „levým“ komunistům.

Poznámky:

* Lenin, Spisy, rusky, sv. XXIV, str. 631—649. — Pozn.  red.

** Z Engelsova dopisu Marxovi z 24. září 1852 (Marx-Engels: „Briefwecksel“, sv. I.). — Překl.

*** Zubatov S. E. (1863—1917) — náčelník moskevské tajné policie, iniciátor t. zv. policejního socialismu. Zubatov ustavoval falešné dělnické organisace pod ochranou četnictva a policie, aby bylo dělnictvo odvlékáno od revolučního hnutí. — Překl.

**** Gompersové, Hendersonové, Jouhauxové a Legienové jsou právě takoví Zubatové, lišící se od našeho Zubatova evropským oděvem a švihem, civilisovaně, rafinovaně a demokraticky uhlazenými způsoby při provádění své bídácké politiky. — Pozn. Leninova.

Pokračování ZDE nebo na obsah (konec I. kapitoly) TADY