Hodnoty a zájmy v současné české společnosti

Pokud bychom však brali všechny tyto řeči opravdu vážně, byli bychom asi jediní, kdo by tak činil. Ti, kdo slova o pravdě a lásce vypouštějí, vytvářejí pouze mlhu, za kterou jsou ukryty obrysy změn, k nimž v současné době dochází.

Podíváme-li se podrobněji na některé z hodnot, které jsou oslavovány, spatříme za každou z nich velice zřetelný a jasně artikulovaný buď individuální, anebo úzce skupinový zájem.

Svoboda likvidovat veřejný sektor

Do skupiny vysokých hodnot, které jsou dnes tak často vzývány, patří hodnoty typu svobody jednotlivce a lidských práv. Jsou to hodnoty skutečně úctyhodné a stěží najdeme člověka, který by si jich nevážil. Tím smutnější je ovšem, k čemu všemu dneska slouží.

Řeči o svobodě jednotlivce, jsou-li vedeny v dnešním systému, nemají za cíl chránit člověka před zvůlí moci. Veřejná moc a moc státní je ve skutečnosti tak slabá, že by sama občas potřebovala ochranu (například proti vydírání ze strany velkých nadnárodních firem či jiných silných kapitálových a vlivových skupin). Nikdo se nemusí bát toho, že by byl veřejnou mocí omezován a pronásledován. Proč také? Pokud by se stal skutečně nepohodlným z hlediska něčích zájmů, poradí si s ním hravě moc podsvětí a organizovaného zločinu.

A veřejná moc ani nemusí zjistit, co se mu vlastně stalo a kdo mu to provedl. Teror a násilí z demokratické společnosti rozhodně nezmizely. Pouze se důsledně privatizovaly, tak jako se privatizovalo všechno ostatní.

Proč tedy plamenné řeči o lidské svobodě, když ji žádná státní moc neohrožuje? Jejich docela prozaickým cílem je podpořit další postup likvidace veřejného sektoru. Právo na individuální svobodu silných a úspěšných je vyzdvihováno proto, aby se odbouralo všechno, o co se mohou opřít ti, kdo jsou (z důvodů nejrůznějších) méně úspěšní. O lidských právech se mluví stále hlasitěji proto, aby nebylo slyšet volání po právech sociálních, která jsou krok za krokem zmenšována a odbourávána.

Nejenom Marx, ale i mnozí nemarxističtí filozofové a sociologové velice dobře věděli, že bez základních sociálních práv se stávají lidská práva chimérou. Francouzský spisovatel Anatole France je autorem výroku o tom, že z hlediska individuálních práv má chudý i bohatý naprosto rovné právo spávat v noci pod mostem. Proč jeden z nich tohoto práva využívá, zatímco druhý ne, na to liberální ekonomové ani filozofující politici dodnes nemají odpověď.

Rovná daň odčlení nejbohatší

Do stejné kategorie patří hodnota spravedlnosti, pokud je spojována s úspornými reformami, anebo přímo s rovnou daní. Úsporné reformy nemají za cíl snížit míru plýtvání s veřejnými prostředky. Pokud by tomu tak mělo být, muselo by se napřed zmapovat, kdo v jaké míře s veřejnými prostředky plýtvá a podle toho by musely být reformy cíleně zaměřeny. Takto se však nepostupuje. Praxe je jiná. Řekne se například, že dochází k plýtvání v oblasti podpory v nezaměstnanosti. Proto se podpora pro všechny příjemce sníží a možná se i zkrátí nárok na její pobírání. Nikdo se už nezmíní o tom, že většinu nezaměstnaných u nás tvoří ženy (a to zejména ženy po mateřské dovolené). Na úsporná opatření v oblasti nezaměstnanosti doplatí především ony, zatímco ti, kdo systému zneužívají a pracují načerno, tak budou činit i nadále. Úspornými opatřeními budou postiženi ze všech nejméně, protože si budou i nadále bokem přivydělávat.

To, že rovná daň slouží větší spravedlnosti, může tvrdit snad jenom člověk, který neumí počítat. Rovná daň v režii ODS slouží zcela jinému cíli. Povede naprosto spolehlivě k tomu, že se definitivně uzavře malá skupinka nejbohatších a zvýší se jejich odstup oproti středním a příjmově nižším vrstvám. Nebudou se už muset s nimi dělit tolik o příjmy jako dříve, zato na ně přenesou větší část financování zbytků veřejného sektoru. Střední vrstvy doplatí na rovnou daň ještě více než ti nejchudší. Ale ani pro nízkopříjmové kategorie nebude žádným vítězstvím. Na snížených sociálních dávkách a zvýšených nepřímých daních přijdou lidé s nejnižšími příjmy o více, než kolik jim toho přibude na výplatní pásce. Navíc budou stigmatizováni. Bude se jim předhazovat, že ve zcela rovných podmínkách si vedou ze všech nejhůře. To bude odměna těm nejméně úspěšným za to, že zhruba třetina z nich volila ODS. Přitom hrubý příjem 80 000 Kč a více má asi 50 000 lidí, z nichž 35 až 40 % žije v Praze, a šest až sedm tisíc zaměstnanců má příjem 150 000 až milion korun, přičemž v Praze žije asi 6500 lidí s příjmem nad 130 000 Kč. Rovná daň je tedy dar Pražanů sobě.

Dvourychlostní kvalita života

Přejdu k další hodnotě, která s tím vším úzce souvisí. Zásluhou Strany zelených se začalo mluvit o tzv. kvalitě života. Kdo by nechtěl žít kvalitní život. To je na prvý pohled hodnota, kterou nelze nijak zpochybnit. Bohužel našim Zeleným se i tohle podařilo. Co totiž znamená kvalita života z hlediska probíhajících změn v sociální oblasti? Naše společnost se stává společností dvourychlostní. Horní příjmové kategorie si budou moci dovolit kupovat ekologické výrobky a potraviny, které jsou dražší než ty neekologické. Budou si moci dovolit trávit volný čas v prostředí, které je zatím ještě nejméně poškozeno. Zbytek společnosti přestane plýtvat jednoduše díky tomu, že po zaplacení nájmu, léků, po zdražení hromadné dopravy a základních potravin jim na plýtvání prostě už nezbude.

Celé heslo kvality života však slouží ještě jednomu cíli. Tím je důsledná privatizace ekologické otázky. Lidé si mají držet a hlídat kvalitu života v oblasti svého soukromého konzumu, což je bude spolehlivě odvádět od kolektivních akcí na ochranu přírody. Pod rouškou zelených hodnot se za Bursíkovou politikou skrývá zcela hmatatelný zájem. Tímto zájmem je udržet u moci skupiny pravicově orientovaných individualistů, kteří se stali bezprizorní po krachu stran typu ODA a US. Díky Zeleným se podařilo tyto lidi, kteří předtím koketovali s myšlenkou středopravé koalice ve spojení s ČSSD, přetáhnout více doprava a prakticky je vrátit do náruče ODS, z níž po krachu Klausovy vlády po roce 1997 odešli. Strana zelených dnes slouží k zahlazení důsledků tzv. sarajevského atentátu. Starost o přírodu znepokojuje její vedení asi tolik, jako Václava Klause znepokojuje globální oteplování.

Zelené křoví individualismu

Strana zelených je vůbec exemplárním příkladem toho, jak lze parazitovat na nejvyšších hodnotách kvůli obhájení těch nejnižších zájmů. Ještě v létě minulého roku tvrdili Bursíkovi lidé, že mají své priority: urychlit cestu do Evropy a posílit prvky přímé demokracie. Kromě toho nesouhlasili se stavbou americké vojenské základny na našem území, pokud to bude záležitost pouze dvojstranného jednání mezi Českou republikou a USA.

Totálně zklamali ve všech třech bodech. Z hlediska Evropy dělají jen průhledné zelené křoví eurobijcům z ODS. Mají sice ministra zahraniční, ale ve skutečnosti má ministr zahraničí pod kontrolou je. Má je k tomu, aby stranicky kryli jeho individuální kroky, které konzultuje s bůhví kým. Kateřina Jacques ani Dana Kuchtová, ba ani ministryně Džamila Stehlíková to určitě nejsou.

Řeči o posílení prvků přímé demokracie byly od Zelených ještě větším pokrytectvím. Všichni víme, že právě oni opakovaně zabránili přijetí zákona o referendu. Tím v zásadě umožnili, aby o vybudování americké vojenské základny na cizím území rozhodli v poslední instanci při hlasování v parlamentu poslanečtí přeběhlíci Melčák s Pohankou.

Strana zelených ustupuje i od svého předsevzetí nepřipustit stavbu cizí vojenské základny bilaterální dohodou. Její místopředseda Ondřej Liška tvrdí, že čeští Zelení chtějí dosáhnout radikální změny politiky USA. Ti samí Zelení, kteří nemají dost sil na odvolání problémového Čunka, ti samí Zelení, kteří nedokázali otupit nevraživý postoj ODS vůči sjednocování Evropy, ti samí lidé budou prý měnit zahraniční politiku Spojených států! Upozorňuji, že Ondřej Liška nepronesl tato svá tvrzení v rozhovoru pro Právo první dubnovou neděli (tedy na apríla), ale už den předtím. Jako kdyby se nevyznal ani v kalendáři.

Radarem USA rozdělují Evropu

A přes Zelené, kteří dnes tvoří hodně smutnou stafáž vládního rozhodování, se dostávám k poslední skupině hodnot, o nichž se tak hlasitě mluví - k hodnotám demokracie. Do zvlášť povážlivého světla se tyto hodnoty dostaly totiž právě v souvislosti se snahou prosadit u nás instalaci americké vojenské základny. Pravicoví politici hovoří v této souvislosti dokonce o hodnotách typu obrana civilizace, což v sobě nezapře kolonizátorského ducha. Nikdo už nikdy nespočte, kolik milionů lidí Američané, Britové a další umučili a povraždili v rámci údajné ochrany takzvaného civilizovaného jednání. Pokud bychom to chtěli aspoň přibližně zmapovat, museli bychom založit nějaký ústav paměti moderní společnosti a vzít to pěkně od osídlení Ameriky. Takový ústav však nebude nikdy založen a žádný senátor by se toho ani neodvážil dožadovat. Kariéru má přece jenom jednu.

Vraťme se však k americkému radaru. Celá záležitost amerického radaru má prý být řešena na čistě odborné úrovni. Zřejmě proto se tak hlasitě dožaduje svého dílu zodpovědnosti právě ministryně obrany, jejíž odbornost, jako kdyby se vyčerpávala na úrovni poznání, že radar je velký, kulatý, dutý, a tak bílý jako ty nejbělejší prací prášky.

Ve skutečnosti americké vojenské základny v ČR a Polsku nemají sloužit primárně ochraně Evropy, a domnívám se, že ani obraně samotných Spojených států amerických. Mají sloužit k rozbití Evropy, jejímu rozdělení na starou a novou Evropu. V době, kdy americká ekonomika strmě směřuje dolů, v době, kdy mnohé země opouštějí dolar a přecházejí na euro, jsou americké základny součástí snah, jak tento pád alespoň zabrzdit a zpomalit. Pokud by se Evropa namísto oslavných deklarací své údajné jednoty skutečně sjednotila v rovině politické, sociální a obranné, přestaly by být Spojené státy americké jedinou mocností, která může svoji vůli diktovat zbytku světa.

Toto je hlavní nebezpečí, které má být odvráceno americkými raketami a jejich radarem. Jenom proto jsme strašeni hrozbou ze Severní Koreje a Íránu. Uvidíte, že až dojde k pacifikaci obou režimů, najde se jiná hrozba, které paní Parkanová a další špičkoví politici zase velice ochotně uvěří. Nic jiného jim totiž nezbývá. Musejí být pro rakety a musejí odmítat referendum, protože nemohou riskovat, že národ se vyjádří jinak, než jak bylo rozhodnuto.

A proto ti samí politici, kteří nám tvrdí, že svoboda jednotlivce a jeho vlastní volba je pro ně nejvyšším zákonem, zároveň vykládají, že lidé nejsou schopni se zodpovědně k otázce radaru vyslovit. Je to prý totiž otázka velice komplikovaná a lidé nemají dostatek informací. To, že lidé nemají dost informací, je do značné míry pravda. A je třeba se ptát vládních politiků, proč lidem informace tají. Není však pravda, že by lidé nebyli schopni posoudit celou věc zodpovědně sami.

Jestliže jsou schopni rozhodovat se mezi politickými stranami s ohledem na jejich politiku v oblasti daňové či důchodové reformy, pak jsou určitě schopni vyjádřit se stejně kompetentně i k otázkám umístění cizí vojenské základny na našem území.

Politici, kteří nechtějí připustit referendum, zpochybňují přesně ty hodnoty, o nichž tak hlasitě mluví, tedy svobodu, občanská práva i demokracii. Zájmy, které přitom hájí, nemají nic společného se zájmy národními. Jsou to mocenské zájmy výrobců a prodejců zbraní, zájmy vlivných korporací napojených na Bushovu administrativu, zájmy nejrůznějších vlivových agentur, pro které demokracie neznamená nic jiného než terén dostatečně nepřehledný na to, aby v něm bylo možno hájit nejrůznější soukromé partikulární zájmy a upozaďovat zájem veřejný.

Demokratizace po vzoru Iráku?

Dovolte mi shrnout: Skutečně dnes žijeme v době, kdy ty nejvyšší hodnoty jsou vzpomínány mnohem hlasitěji než kdykoliv dříve? Zároveň však žijeme v době, kdy v zemi zvlášť ostře probíhá sociální diferenciace a kdy se mocenská elita uzavírá a rychle vzdaluje od zbytku společnosti. Součástí tohoto procesu je bezpříkladný útok na veřejné instituce a sociální stát, tedy na skutečné opory demokracie.

Vzývání vysokých všelidských hodnot je bohužel jen součástí strategie téže elity, která chce se zbytkem lidstva vyjednávat z pozice raket a radarů. Tato strategie je velice nebezpečná především pro samu demokracii. Vzniká riziko, že další demokratizace bude probíhat po vzoru demokratizace Iráku. Spolu s tím vzrůstá riziko, že humanita bude redukována na humanitární bombardování , což je ostudný termín, kterého se dopustil člověk, který jako kdyby usoudil, že hezké řeči o hodnotách už splnily svůj účel, a proto je už možno začít mluvit upřímně.

Dvojí taktika české pravice

Česká pravice až dosud volila dvojí taktiku. Její část - ODS a Václav Klaus - zpochybňovala sjednocování Evropy a tvrdila, že hájí národní zájem. Její obhajoba národního zájmu vyvrcholila právě nedávno opatřeními, která urychlí a usnadní prodej české půdy do cizích rukou, prodej posledního českého pivovaru a podobně. Druhá část pravice, ta havlovská, se hezkými slovy za Evropu přimlouvala. Snažila se působit konejšivě a konsenzuálně. Právě otázka americké vojenské základny tuto strategii demaskovala. Síly, které lze řadit do havlovského proudu - včetně Strany zelených a ministra Schwarzenberga, dnes vystupují vůči skutečným evropským zájmům ve svém důsledku stejně odmítavě a destruktivně jako Klausova linie.

Pro levici se tak otevírá nový prostor. Právě zájem integrovanější a sociálně spravedlivé Evropy by se měl stát tou oblastí, ve které dojde ke sblížení levice. Pokud budeme podporovat sjednocování Evropy - nikoliv sjednocování na bázi koncernů, ale na poli řešení sociální otázky a také otázek bezpečnostních -, můžeme nejúčinněji překazit účelovou snahu pravice o umělé tříštění levicové scény. Všimněte si, že pravice se sjednocuje úměrně tomu, jak se jí daří levici rozdělovat.

Na sjednocené Evropě pravice nevydělá

Na sjednocené Evropě pravice nemůže prakticky nic vydělat. Sjednocení a solidarita působí přímo proti principu konkurence a skupinových výhod privilegovaných. Pro levici však sjednocená Evropa představuje velkou šanci. Její alternativou jsou totiž jenom stále další a další vojenské radary, a stále brutálnější a barbarštější humanitární bombardování. A tomuto neblahému vývoji, v jehož zájmu nyní pracují obě frakce české pravice, je třeba zabránit. Na rozdíl od hezkých, ale neupřímných řečí o hodnotách demokracie, je takový postup ve skutečném zájmu demokracie a udržení míru, který je dnešními mocnými pod záminkou udržování těch nejvyšších hodnot stále více ohrožován.

(Předneseno 14. dubna na vratimovském semináři, mezititulky Haló noviny)

Haló noviny, 19. dubna 2007, Jan Keller