Třetí část teoretického příspěvku Josefa Hellera s podtitulem Krize prvního
pokusu o socialismus v ČSSR v letech 1968-69 a její odkaz pro současnost, jak jej připravil měsíc před
svým náhlým skonem. Začátek Pepova politického testamentu naleznete
ZDE.
(Milan Neubert, 10. 6. 2018)V. Protosocialismus a Pražské jaro
V./a Protosocialismus – svébytná dějinná linie
Porovnáme-li výsledek naší analýzy – ekonomicko-vlastnický
model a třídně sociální strukturu systému, který celé generace považovaly za
socialismus, za jeho jediné možné vtělení, docházíme k následujícím
výsledkům:
1. Skutečnost, že daný model lze jako postižení obecné,
společné podstaty aplikovat na všechny konkrétní podoby tohoto systému, včetně
těch asijských i Kuby, by měl přesvědčit ty „dogmatické“ či „ortodoxní“
marxisty či socialisty, kteří nezvládli vztah obecného a zvláštního,
internacionálního a národního, a snaží se problémy minulého systému vysvětlovat
národními a kulturními specifiky a jen kvantitativně se lišící rozdíly mezi
sovětským, jugoslávským, čínským či kubánským modelem považovat za odlišné
kvality a po pádu systému skládat pošetilé naděje v čínskou či korejskou
cestu k socialismu. Vědce nedůstojné je reagovat na antikomunistické
přiřazování ke „komunismu“ jedné z mnoha forem zešílení rolnických mas a
s nimi spojených intelektuálů, jakým byl Pol-Potův režim v Kambodži,
kde se nestačil rozvinout ani protosocialismus, jak jsme ho rozebrali.
2. Musíme jednoznačně odmítnout všechny spekulace a snahy
vysvětlit rozpor mezi realitou a projektem klasiků pomocí bezprostředně
přejímaných dějinných analogií z minulosti – analogií s asijským
výrobním způsobem, feudalismem, kapitalismem, zejména monopolním. Shody jsou
jen zdánlivé, případně způsobené tím, že některé mechanismy se táhnou řadou
formací založených na soukromém vlastnictví, i když se modifikují. Zato rozdíly
ve vlastnických vztazích a zbožně-peněžních vztazích, nemluvě už o třídní
struktuře, jsou podstatné, ovšem jen pro toho, kdo nepodlehl ideologii řídícího
aparátu. Mnoho různých autorů už poukázalo na druhou stránku specifiky minulého
systému – na jeho odlišnost od projektu klasiků i širších humanitních ideálů a
hodnot lidstva. Tímto problémem jsme se zabývali v jiných textech. Jde
skutečně o svébytný formační útvar a v teoretické abstrakci lze vytvořit
model jiného „socialismu“, který se bude shodovat s poznatky klasiků a
v praxi překoná ta negativa, která, v náležitém zvětšení buržoasní
propagandou poškodila přitažlivost socialismu i marxismu ve vědomí lidí, včetně
neprivilegovaných tříd.
3. Tato formační specifika minulého systému ovšem dělá
problémy i při volbě kategorie, která by ho označila. U řady autorů, kteří
nepovažují minulý systém za jakousi variantu soukromého vlastnictví, ani
v něm nevidí jedinou možnou formu socialismu, ke které je nutné se vrátit,
se při volbě shrnující kategorie projevuje snaha postihnout i termínem tu
zvláštní dvoupólovost minulého systému, jeho vazby na minulost i budoucnost
lidstva. Z nabízených označení se díky našemu setrvávání na pozicích
víceliniového pojetí dějin zdá být nejkorektnějším termín „protosocialismus“.
Vystihuje totiž jak jeho odlišnost od kapitalismu, skutečnost, že šlo o jednu,
i když trvale neudržitelnou možnost negace kapitalismu, ale také skutečnost, že
tím podstatným pro jeho hodnocení a místo v dějinách je objektivní
směřování společnosti k negaci kapitalismu. Tento pojem navozuje i u laiků
představu známou z technických věd – že totiž šlo o prototyp, první
nedokonalý model nekapitalistické společnosti, na kterém je nutné dále
pracovat.
V./b Protosocialistické revoluce
4. Je logické, že i sociální revoluce, které otevřely přímo
či zprostředkovaně cestu ke vzniku tohoto systému by měly nést jeho název, tak
jako revoluce, které svrhávaly feudalismus, otevíraly přes iluze současníků a
tehdejších neprivilegovaných tříd, nazýváme revolucemi buržoasními. Na tom nic
nemění skutečnost, že oba typy revoluce byly vždy určitou dialektikou možného a
skutečného. Ve Francii došlo k Babeufovu „spiknutí rovných“ ztělesňujícím
možnost, ale nereálnost vývoje k socialismu (nebo jen
k protosocialismu), stejně jako Kronštadt a aktivity dělnické opozice
v ruské revoluci ztělesňovaly možnost, ale nereálnost vývoje
ke skutečnému socialismu, a reálná byla a obstála pouze revoluce
protosocialistická. Francouzská buržoasní revoluce měla svůj thermidor i
napoleonskou éru, protosocialistická revoluce zase stalinismus a na něj
navazující snahu roznést protosocialismus do světa ve formě povrchně
zabezpečené expanze SSSR.
Skutečná socialistická revoluce se stává reálnou možností až
na bázi zásadních převratů ve výrobních silách v rámci VTR a dnes
4. průmyslové revoluce a také úměrně zásadnímu přezbrojení industriální
dělnické třídy na kognitariát, a to v kontextu globalizace. Je tudíž
jasné, že skutečná socialistická revoluce nebude mít tu podobu, jako měly
revoluce protosocialistické a že strašení širokých vrstev občanů minulými
formami revolučního boje je jen dalším zoufalým aktem buržoasní ideologie.
5. Jistě by se při uplatnění naší metodologie daly porovnat
i projevy krize protosocialistického systému, i když byly v určitých
etapách vývoje systému a v určitých zemích promíchány s pokračujícím
třídním bojem proti buržoasii domácí i zahraniční. Přesto odrážejí vyzrávání
nového systému i jeho vnitřních rozporů, zejména prohlubující se rozpor mezi
řídícím aparátem na jedné straně a ostatními třídami a skupinami na straně
druhé. V tomto smyslu bylo Pražské jaro kvalitativně nejčistší formou
odporu široké národní a lidové fronty zahrnující i část řídícího aparátu proti
systémovým vadám protosocialismu, která ještě plně zůstávala v rámci
systému a dokonce při politické hegemonii komunistické strany. Další formy protisystémového
odporu už stále více probíhaly pod ideologickou i fakticky politickou dominancí
sil, dirigovaných světovou kapitalistickou soustavou a zahraničním kapitálem, a
to paradoxně i za tak vysoké aktivity dělnické třídy, jaké bylo dosaženo
Solidaritou v Polsku.
Analýza tedy potvrzuje naši hypotézu o protosocialismu jako
zvláštní, relativně samostatné formaci se svébytnou formou vlastnictví, ovšem
nikoli soukromého, specificky modifikovanými hodnotovými vztahy, se
specifickými třídami a skupinami, kde vznikaly i specifické politické
struktury, formy ideologie, morálky, práva atd. Tato formace byla rozporným
útvarem. Na jedné straně byla progresivním krokem za rámec kapitalismu a
soukromovlastnické vykořisťovatelské společnosti jako takové vyplývajícím z jeho
rozporů, projevem nespokojenosti subjektu, zejména industriálního dělnictva,
projevem vůle těchto sil. Na druhé straně byl podvázán mateřskými znaménky
takového rozsahu, jako je úroveň výrobních sil (industrialismus) a stará
společenská dělba práce znemožňujících skutečnou rovnoprávnost. Proto se stala
pouhým prototypem socialismu a nikoli socialismem skutečným.
I kdybychom se v tomto obecném konstatování shodli s
případnými čtenáři či posluchači, stále ještě nás od nich může oddělit hluboký
příkop, ke kterému jsme se dosud explicitně nevyjadřovali.
V./c Možnost či nemožnost přechodu od protosocialismu
ke skutečnému socialismu a historické místo Pražského jara
Tímto dělícím prvkem by se mohla stát taková či onaká
odpověď na otázku objektivní reformovatelnosti systému, přerůstání odporu proti
nedostatkům systému do skutečné socialistické revoluce nahrazující
protosocialismus socialismem. Na tom závisí i správné hodnocení Pražského jara
z širších historických souvislostí. Jde o to, zda šlo o sice ne dost silný
a úspěšný, ale přesto reálně možný progresivní proces, jakým byla i Pařížská
Komuna, který i tak prospěl progresivnímu vývoji, nebo zda šlo o pokus sice
hrdinný a obdivuhodný, ale bezperspektivní z hlediska reálné historické
možnosti, jako v různých dočasně vznikajících utopických společenstvích
typu jezuitské republiky v Paraguayi či husitského Tábora s káděmi,
čínské říše tchajpchingců apod. Tato zdánlivě příliš teoretická a abstraktní
otázka má i obecnější podobu, která stále ještě vyvolává bouřlivé emoce zejména
v těch generacích, které systém reálně tvořily, rozvíjely a hájily, aby
byly na sklonku života bezohledně uráženy, označovány za zločince, občany druhé
kategorie apod. Ve vědomí příslušníků těchto generací nabývá podoby otázky –
žili jsme zbytečně? Obětovali jsme leckdy zdraví, rodinu, osobní prospěch apod.
ve jménu nesmyslu, nerealizovatelné utopie? Není divu, že v těchto kalných
vodách loví vědomě či podvědomě stalinismus ztělesněný řadou příslušníků
bývalého aparátu, kteří se nijak nepoučili z nedostatků systému i
z vlastních chyb, kteří se vehementně prohlašují za jediné pravé
komunisty, kádrují ostatní a již jen svou přítomností na akcích diskreditují
stranu a znehodnocují úsilí normálních, poctivých komunistů a brzdí proces
skutečné analýzy. Jsou dnes faktickým spojencem, někdy až potenciálně
fašistických sil. Bez ohledu na buržoasní i stalinské dezinterpretace však
problém sám existuje a je třeba se k němu vyjádřit.
Je třeba si položit dvě zásadní otázky:
1. Změnilo se do r. 1968 něco z těch objektivních
systémových charakteristik, díky kterým vznikl (poprvé v r. 1917 a
dále v Rusku) pouhý protosocialismus místo skutečného socialismu a které
protosocialismus jako vedlejší linii vývoje vymezovaly (industriální úroveň výrobních
sil, stará dělba práce, nerovná objektivní možnost tříd a skupin vykonávat
funkce společenského vlastníka)?
2. Disponovala intelektuální fronta roku 1968 poznáním
podstatných charakteristik protosocialismu a měla realizovatelnou představu,
jak z vedlejší linie přeskočit na hlavní?
Pokud jde o první otázku, podle našeho názoru zní odpověď na
ni jednoznačně „Ne“. Od 40. let sice dochází ve výrobních silách
k významným změnám, k silnému toku kapitálových investic do vědy a
mohutnému toku inovací, které dávaly tušit změnu kvality nejen výrobního
procesu a vědecko-technického procesu, ale i role člověka a ve výrobě směrem,
který předvídal Marx v Grundrissech[36] a které
jen matně a deformovaně odrážely módní západní teorie industriální,
postindustriální, technotronní apod. revoluce. K masovému dopadu těchto inovací
ve výrobním procesu do každodenního procesu výroby a jejího pokrytí lidským
faktorem, který by se promítl v profesní struktuře a podryl i sociálně
ekonomické aspekty dělby práce a realizace vlastnictví však i na západě dochází
až počínaje 70. lety, a protosocialistické země jsou v tomto smyslu
ještě více v zajetí industrialismu, pokud vůbec nedokončují
industrializaci. Ani ČSSR se z tohoto stavu nijak nevymyká, i když právě
zde v této době vystupuje nejvíce do popředí hluboká systémovost
nedostatků protosocialismu, a to nejen v politice, ale hluboko
v ekonomice. I zde se nijak nemění profesní i třídně sociální struktura
protosocialismu, nevzniká disponibilní čas pro neřídící pracovníky, aby se
mohli reálně zapojovat o výkonu vlastnických funkcí, diktatura řídícího
aparátu, byť i v poměrně pohodlné podobě, trvá. Je ovšem skutečností, že
vývoj výrobních sil posunul možnost nahrazení protosocialismu skutečným
socialismem z oblasti utopie do roviny reálné, i když ještě nepravděpodobné
možnosti. Milovníky historických analogií bychom mohli potěšit konstatováním,
že v r. 1968 byla možnost vzniku skutečného socialismu ve srovnání
s Kronštadtem obdobná, jako byla v době Pařížské Komuny možnost
vzniku protosocialismu podstatně reálnější než v době Babeufova spiknutí.
Podstatně složitější je odpověď na druhou otázku, která by
vyžadovala specifickou analýzu dobového diskurzu, kterou nemůžeme provádět.
Stav poznání problémů a nedostatků protosocialistické
společnosti konkrétně v ČSSR v 60. letech, v době tzv.
novotnovské renesance, rozhodně nelze podceňovat, zvláště ve srovnání
s padesátými léty. Netroufáme si už ale srovnávat tento stav se stavem
poznání v intelektuálních špičkách sovětské společnosti dvacátých let,
který ovšem překryla a na dlouhou dobu zmrazila stalinská zima, ve které ve
vědomí společnosti jako celku naopak zakořenily základy stalinského
pseudomarxismu, jakožto ideologie řídícího aparátu protosocialismu (včetně
stalinismem převzatých prvků trockismu – viz Preobraženského teorie původní
socialistické akumulace).
Na druhé straně ovšem trockismus (včetně jeho poválečného
rozvíjení Djilasem a Deutscherem) sehrál svoji svébytnou roli. Svou teorií
„ukradené“, „odcizené“, „ztracené“ či „nedokončené“ revoluce a „nové třídy“ se
poznání podstaty systému přiblížil nejvíce. Bohužel mu v jeho počátcích
vadila přílišná zaujatost specifikou sovětské politické elity a tudíž i
soustředění pozornosti na politickou stránku její privilegovanosti a
omezenosti. Chyběl mu politicko-ekonomický marxistický přístup objasňující
určující základy protosocialismu a role třídy řídícího aparátu,
v trockistickém podání příliš zúženého na politicko-mocenské špičky a
mechanismy. Tomu se nevyhnuly ani podstatně tvořivější osobnosti trockismu z poválečné
doby a trvalo velmi dlouho, než rozumnější trockistické proudy začaly spojovat
to nejdůležitější – teorii „nové třídy“ a „samosprávné vlastnictví dělnické
třídy“. Prvky vlivu tohoto neotrockismu v různých modifikacích
v diskursu 60 let v ČSSR a za Pražského jara už ovšem
k dispozici byly, ale nepředstavovaly tam mainstream. Pravděpodobně
nejblíže měli k této linii diskursu radikálové typu Petra Uhla, Luboše
Kohouta a Evžena Bondyho[37], z nichž zejména Petr
Uhl dokázal překročit přehnaně politické zaměření trockismu a tvořivě aplikovat
prvky marxismu a došel k programu samosprávy,[38]
pak jako první podnikl i praktické kroky proti normalizačnímu procesu, a to i
po jeho vítězství. Za to zaplatil léty vězení.
Vzhledem ke stalinské perzekuci a v podstatě i nezájmu
západních ideologických center se trockismus u nás nemohl rozvíjet a pronikat
do mas. Jak jsme již uvedli výše, masy se k tomu stupni poznání, ke
kterému dospěl trockismus přes teoretickou abstrakci a „velkou politiku“ (nová
třída), dostával přes nejprimitivnější empirické poznání a určitý „třídní
instinkt“ (nová šlechta, dělnická třída si užívá prostřednictvím svých
představitelů).
Z diskursu dvacátých let v SSSR ovlivňovaly podle našeho
názoru československý diskurs (hlavně přes polské, možná i jugoslávské a
maďarské zprostředkování) nejvíce různé plodné debaty týkající se vztahu plánu
a trhu, které měly nejblíže k akutním vidění denním problémům, které
řešila progresivní část řídícího aparátu v ČSSR, jejíž zájmy i světa
vyjadřovali zejména různí „rebelové“ mezi ekonomy (katedra politické ekonomie
Právnické fakulty UK, obdobně celá plejáda plodných ekonomů na ČVUT[39] i VŠP ÚV KSČ, sociologové typu P. Machonina,[40] D. Slejšky[41], I. Dziedzinské[42], aj.). Politicky nejvýznamnější osobností schopnou
spojovat diskurs o plánu a trhu s otázkami podnikové samosprávy byl Ota Šik[43]. Za největší praktický úspěch Pražského jara
považujeme fakt, že diskurs o reformě systému byl v podvědomí současníků
spojován právě s Šikem (samozřejmě i mnoha jinými, nejspíše i teoreticky
plodnějšími) a myšlenkou zaměstnaneckého vlastnictví, která byla i prakticky
realizována v podobě zákona o podniku. Na věci nic nemění fakt, že prvky
podnikové samosprávy byly za normalizace udupány v praxi a dehonestovány
v propagandě (omezenost skupinového vlastnictví, proudhonismus,
maloburžoasní iluze jdoucí proti proudu koncentrované výroby, atd.) a
v éře přestavby se neuchytily. Stalinismus pohrobků protosocialismu konvenující
setrvačností negativních zkušeností bývalých řídících pracovníků majících
výrazný podíl na členské základně KSČM pak plynule přenesl tuto dehonestaci i
do politiky a ideologie KSČM.
Šedesátá léta a rok 1968 jako jejich vyústění však jsou i
obdobím, kdy po odsunu značné části stalinských přístupů z oficiální
ideologie i formálního i neformálního diskursu intelektuálů začaly uvolněné
místo zaplňovat nejrůznější teorie západní provenience, a to již zmíněné
variace na téma industriální, ale už i postindustriální společnosti opírající
se o technologický determinimus, sociologie dodala stratifikační pojetí
společenské struktury nenápadně nahrazující třídní strukturaci založenou na
vlastnických rolích strukturací profesní, případně eklekticky míchající dohromady
zkreslené vlastnické, jako určující chápané profesní znaky a strukturací dle
vědomí a sebeidentifikace lidí. Přímo papežem tohoto proudu, který nezmizel za
normalizace (jeho politicky angažovaní průkopníci ovšem ano) a do dneška ovládá
celé generace sociologů, se stal Pavel Machonin a jeho současným vtělením je
Jan Keller[44] přes v zásadě levicové postoje obou
(jinak sem patřili či patří i J. Večerník, P. Matějů, M. Tuček,
F. Zich, aj.) V rámci těchto dobových přístupů byla zrelativizována
role dělnické třídy i existence tříd a třídního hlediska a podtržena role
nesprávně pojímané profesní skupiny inteligence.
Svou roli sehrála i Mannheimova teorie deideologizace, která
sice pomohla zpochybnit stalinismus jako nejvyšší pravdu, ale relativizovala
možnost pravdivosti a vědeckosti marxismu.
Západní ekonomové dodali opuštění teorie pracovní hodnoty a
soustředění pozornosti na behavioristické chování subjektů nabídky i poptávky
plus matematické modely zahalující podstatné prvky role trhu a zbožně peněžních
vztahů. Z tohoto zrna, v šedesátých letech ještě regulovaného vlivem prvků
marxismu v oficiální ideologii, posléze vzklíčila vlna neokonzervatismu a
neoliberalismu, která zlikvidovala nejen oficiální ideologii, ale marxismus
vůbec.
Největší úspěch však měli politologové s liberálním
pluralismem, který zdánlivě nejbezprostředněji reagoval na problémy
protosocialismu a nabízel nejpochopitelnější a zdánlivě nejsnáze realizovatelná
řešení. Jeho papežem a Vatikánem, ovšem zdaleka ne jediným věroučným centrem, se
stal Zdeněk Mlynář a jeho tým.[45]
Doufáme, že tento přehled nevyznívá nijak dehonestujícím
způsobem z povýšeného odstupu téměř 60 let. Sami jsme byli jako mladí
studenti součástí tohoto ideového proudění a mýlili se. Nelze však pominout
oněch 60 let následného poznání, máme-li odpovědět na výše uvedenou otázku
reformovatelnosti protosocialismu.
Shrňme si ideové proudy, které se protínaly na jevišti
zvaném Pražské jaro a mísily se s nově objevovaným marxismem a
zrekapitulujme si, co mohly nabídnout pro poznání protosocialismu a cest jeho
přetvoření v socialismus skutečný. Pak bude naše odpověď na otázku,
zda dobové poznání poskytovalo potřebné poznatky o protosocialismu a jeho
přetvoření opět znít: „Ne.“, ovšem s výhradou, že jde jen o pracovní
hypotézu zakládající se na zachycených dobových zkušenostech a vzpomínkách,
případně na kvalifikovaném studiu, ale věnovaném jiným problémům, bez
potřebného obohacení studiem později vzniklých pramenů, bez odkazů apod.
Podle naší hypotézy dobové poznání vcelku dostatečně
popisovalo jevy, které byly projevem systémových nedostatků, ale nebylo schopné
zobecnit tyto jevy a zrekonstruovat procesy ideálně, v hlubinných
abstrakcích. Tak podstatné momenty, jako je nedokonale společenské
přivlastňování si výrobních prostředků charakterizované Marxem v pasážích o
hrubém komunismu[46] byly známy, ale nedostatečně
aplikovány na realitu, nebyly přesně spojené s třídami a skupinami,
existence třídy řídícího aparátu byla sice tušena, ale chápána příliš
politicky, bez politicko-ekonomické charakteristiky jejího způsobu vlastnění,
sám pojem vlastnictví nebyl sice chápán výlučně právně, ale nebyl taky chápán
jako role, důvod lokálního zájmu a nespolečenskosti jednání řídícího aparátu
nebyl odhalen, byl příliš subjektivizován, psychologizován, moralizován.
Leninovo poznání možnosti existence neantagonistických tříd
a nového, od vykořisťování odlišného způsobu vlastnění řídícím aparátem nebylo
dostatečně bráno v úvahu a naopak byl přeceněn proces sbližování tříd a
skupin.[47] Nebyl jasný rozdíl mezi profesní a třídně
sociální strukturalizací, za třídy byly dosazovány profesní skupiny nebo
politické elity. V důsledku toho nebyly jasně poznány zájmy tříd a
vlastnicky specifických skupin, což znemožňovalo formovat adekvátní třídní politiku
a ideologii.
U podnětných myšlenek i praktických činů v oblasti
podnikové samosprávy chybělo propracování systému až do nejvyšších pater
společenského řízení, chybělo poznání, jak v souladu
s celospolečenským zájmem slaďovat zájmy lokálních řídících štábů, jak
zainteresovat řídící štáby na tomto propojení. Chybělo správné a vžité
pochopení základních kategorií politické ekonomie, zejména rozdílu mezi
hodnotou a nadhodnotou na jedné straně a užitnou hodnotou na straně druhé.
A především – nebyl dostatečný zájem a pochopení významu
každodenní vlastnické aktivity neřídících vrstev a naopak volného prostoru
pracovníků služeb, obchodu, nadstavbové inteligence aj i řídícího aparátu.
Nebyly identifikovány zásadní společenské rozpory, nemluvě už o zpracování
postupů k jejich řešení. S rolí dělnické třídy v realizaci
vlastnictví se nepracovalo a ona sama si ji ani neuvědomovala a nepožadovala
ji. V politické sféře uvěřila pluralismu a lpěla na spíše povrchních
symbolech svobody a demokracie (osobnosti, instituce). Své zájmy byla schopná
prosazovat jen přes řídící aparát a další privilegované skupiny – zejména
pracovníky masových sdělovacích prostředků, část intelektuální fronty, zejména
umělce, spisovatele, apod.
V./d Pražské jaro – převážně politický reformní proces
ve vedlejší větvi dějinného vývoje – protosocialismu, netransformovatelnému na
skutečný socialismus
Jestliže si tedy shrneme odpovědi na obě otázky, docházíme
k následujícím závěrům:
1. Úroveň výrobních sil nadále limitovala možnost
rovnoprávného podílu společenských tříd a skupin na vlastnických aktivitách a
tedy i sjednocování jejich zájmů.
2. Jedinou reálnou možností mezi možnými formami vlastnictví
na této bázi (pokud vynecháme soukromé vlastnictví, hlavně kapitalismus) bylo
protosocialistické vlastnictví zprostředkované řídícím aparátem i s jeho
nedokonalými formami propojování lokálních funkcí a zájmů a omezenou rolí trhu.
3. Ekonomická realita diktovala i společenskou hegemonií,
kterou nemohl mít nikdo jiný než právě řídící aparát. Aktivní roli ale dávalo
postavení v dělbě práce i dalším skupinám. Právě početné složky řídícího
aparátu a především další skupiny vědecké a umělecké inteligence vybavené výše
zmíněným manévrovacím prostorem a lokální vlastnickou subjektivitou výrazně
cítily nemožnost vládnout či existovat postaru. Svedly tedy úporný boj
s těmi složkami řídícího aparátu, zejména v politických špičkách a
mocenském aparátu, které se nechtěly starého způsobu centrálně direktivní a
nedemokratické vlády vzdát. Tento jejich boj, který vedly nejen v národním
měřítku, ale i v měřítku celé socialistické soustavy, byl přirozeně
komplikován silným vlivem konkurenčního kapitalistického systému pokoušejícího
se aktivizovat zbytky poražené domácí buržoasie a s ní spojených vrstev a
dávajícího tím silné argumenty do rukou konzervativních protosocialistických
elit, zejména elity sovětské, hluboce dotčené ve svých velmocenských zájmech.
Do srpna 1968 vysloveně protisocialistické síly (K 231, KAN, atd.) skutečně
existovaly, ale byly zanedbatelné a musely se maskovat všeobecně převládající
podporou obrodného procesu. V dalším vývoji by jistě zesílily a hledaly si
ekonomickou základnu.
Daleko větší problémy však působila stranickým reformátorům
určitá anarchizující živelnost ostatních privilegovaných skupin, zejména umělecké
a společenskovědní inteligence a pracovníků sdělovacích prostředků. Tyto
skupiny, které krize protosocialismu vynesla do čela společenského pohybu
aparátu a inteligence měly naprosto nedostatečné výchozí poznání podstatných
prvků protosocialistického systému v oblasti vlastnictví. Musely proto
reagovat za pochodu, živelně, přičemž přejímaly i různé recepty
z konkurenčního kapitalismu (pluralitu politických subjektů, která
v daných souvislostech musela působit destruktivně).
Vůbec největším problémem nejen roku 1968, ale celého
protosocialismu, ve všech zemích, byl fakt, že tento systém nezrodil třídu,
která by již v lůně protosocialismu byla zájmově spojena s novou
pokrokovou formou společenského vlastnictví a stala se hegemonním subjektem
dalšího revolučního pohybu od protosocialismu k skutečnému socialismu.
Dnes víme, že tento proces je nemožný bez rozvoje samosprávného,
zaměstnaneckého vlastnictví a vzniku třídy samosprávných vlastníků, která by
byla potřebným vůdčím i integrujícím faktorem. Hlavní příčinou, proč ztroskotal
reformní pokus v r. 1968, tedy nebyla pouze zdánlivě nesporná
skutečnost, že byl převálcován tanky armád dirigovaných konzervativními elitami
okolních protosocialistických států. Byla to skutečnost, že reformně orientované
části privilegovaných vrstev protosocialismu, které měly v celém procesu
reformy hegemonii, nemohly být konstruktivním nositelem pohybu vpřed. Dělnická
třída a družstevní rolnictvo byly sice schopny jim pomáhat, nikoli však je
nahradit.
4. Nedokonalost ekonomického propojování lokálních funkcí i
nadále vyžadovala výraznou integrující roli a homogennost politiky, což při
nerovnosti postavení tříd a skupin nadále předpokládalo diktaturu řídícího
aparátu a její politický výraz – vedoucí úlohu komunistické strany. To ale
vytvářelo i napětí a podhoubí pro politický boj vycházející z rozdílných
dílčích zájmů. V logice systému se ale tohoto boje zúčastňovali nikoli
dělníci v roli uvědomělého prosazovatele svých celotřídních, a tím i
celospolečenských zájmů. Jako jediný reálný sociální protipól proti řídícímu
aparátu, schopný generovat autonomní politická hnutí a struktury a také
specifické ideologické proudy, projevovaly ty již častokrát námi zmíněné
dvojaké a přechodné, nicméně svým manévrovacím prostorem aparátu podobné
skupiny. Do potlačení Pražského jara to byla především nadstavbová inteligence
– novináři, spisovatelé, umělci, společenskovědní pracovníci, vysokoškolští
pedagogové. Zřejmě by se však brzy dostavily i skupiny schopné se stát
průkopníky soukromého vlastnictví (obchod, služby).
Naši hypotézu o větší funkčnosti a vlastnické motivaci
družstevního sektoru potvrdil fakt, že i když tento sektor měl potenci narušit
monopol státního vlastnictví a napomoci jeho rozkladu, nestalo se tak a
družstva sehrála roli opory protosocialistického systému, a to i přesto, že
různé systémové vady, které se projevily při kolektivizaci, byly ještě
v čerstvé paměti a pod protosocialistickým homogenním povrchem doutnaly
staré zášti a pocit nenaplněných ambicí u bývalé venkovské buržoasie a
maloburžoasie, což se nakonec projevilo po r. 1989.
Normalizátoři správně identifikovali dvojaké skupiny mimo
aparát i dělnickou třídu jako největší nebezpečí pro protosocialismus a ve
svých perzekučních opatřeních se zaměřili především na ně. V propagandě se
všemožně snažili líčit tyto skupiny jako potenciálně protisocialistické,
odcizené lidu i vznešeným cílům, podléhající buržoasní ideologii a rejdům
rozvědek, ochotné za slávu a peníze takřka ke všemu apod. Snažili se hrát na
jistou v běžném vědomí živelně vznikající nevraživost neprivilegovaných
vůči do jisté míry privilegovaným, ale v dané době neměli v tomto
úsilí úspěch.
Zmíněné skupiny a z nich vzešlí politikové a ideologové
sice svou živelností značně komplikovaly život stranickému reformnímu vedení a
jeho ikonám a příliš celý vývoj urychlovaly a dráždily tak sovětskou elitu.
Postrádaly nezbytnou míru politického realismu. V průběhu Pražského jara
však přes své potenciálně méně společenské a rozporné postavení vystupovaly
spíše jako nositelé společenského pokroku a celospolečenského zájmu a jejich
značná část ideově setrvávala na bázi protosocialismu či projektu socialismu a
komunismu. Stačilo však dvacet let normalizace a postnormalizace a při velkém
třesku už tyto skupiny tíhnoucí ke skutečným nebo iluzorním omezeným
zájmům sehrály aktivní roli při ideologické masáži občanů z pozic
buržoasní ideologie a zájmů globálního kapitálu a kontrarevolučním politickém
převratu a část jejich příslušníků i politických vůdců z těchto skupin se zapojila
i do přebudování protosocialistické ekonomiky, zejména vlastnictví, na
kapitalismus. Skutečnost, že tyto skupiny jednaly v průběhu Pražského jara
živelně, pod různými vlivy a s velkými nejasnostmi, pokud jde o budoucí
uspořádání, že je vedoucí síla procesu reformně orientovaný řídící, zejména
stranický aparát nedokázal usměrnit a že dělnická třída myslela a reagovala
spíše pod jejich vlivem, než podle svých dlouhodobých zájmů, opět jen potvrzuje
nereformovatelnost protosocialismu a nereálnost jeho přetvoření na skutečný
socialismus. Ve společnosti se navíc takto zaměřená ideologie
v potřebné intenzitě nevyskytovala. Hlavní politické heslo Pražského jara
– „Socialismus lidskou tváří“ v sobě nezahrnuje ani poznání specifiky
protosocialismu, ani vůli k jeho podstatnému přetvoření.
5. V podmínkách protosocialistické ČSSR (a ještě více
v jiných zemích) nemohl uspět liberální politický pluralismus, který nebyl
ničím jiným, než odstínem buržoasní demokracie, dle klasiků demokracie pro
menšinu a diktatury pro většinu. Politický pluralismus a parlamentarismus
politických stran (převážně buržoasních) byl použitelný v kapitalismu, kde
byla jednota vlády kapitálu a funkčnost systému zajištěna plnou suverenitou a
rámcovou shodou zájmů (zisk, vykořisťování) vládnoucí třídy. Při neexistenci
jednotící vlastnické aktivity a rovnoprávnosti v protosocialismu, kde
potenciální vládnoucí třídu nespojovala bezprostřední vazba na způsob
hospodaření, ale spíše jen vzdálenější a obecnější politické zájmy (potřeba
denního demokratismu, nechuť k perzekucím, nacionalismus atd.) bez vazby
na charakter vlastnictví, muselo odstranění zjevné diktatury aparátu ztělesněné
ve vedoucí úloze komunistické strany opřené o mocensko-potlačovací systém dříve
či později vést k zájmovým střetům, které by otevřely cestu zahraničnímu
kapitálu i nově se akumulujícímu domácímu kapitálu a také politickému vlivu
kapitalismu (o tom, že by se země stala bojištěm a střetem zájmů
protosocialistických vládnoucích tříd, zejména sovětské, na jedné straně a
západního kapitálu a velmocí na straně druhé ani nemluvě. Určité symptomy
formování ideologie těchto sil postsocialistické budoucnosti tu byly a pod
tlakem SSSR by se dále rozvinuly. Na druhé straně se zdá, že i reformátoři
připravovali jistý komplex mocensko-potlačovatelských opatření proti tvrdým
obhájcům protosocialismu, což by rovněž nepřispělo k vzniku skutečného
samosprávného socialismu. Přesto, že pro nás autory a naše přátele i mnoho lidí
prožívajících Pražské jaro v mládí byla tato historická událost osudovou
skutečností a zformovala náš kritický přístup k protosocialismu, jeho
elitě i ideologii, museli jsme po dlouhých letech studia systému a další
historické zkušenosti – destrukci protosocialismu v r. 1989 dát
zapravdu těm nejtužším stalinistům v tom, že by vítězství reformního
křídla v r. 1968 bez zásahu SSSR nejspíše vedlo k stejnému pádu
protosocialismu u nás, jako tomu bylo v době po listopadu 1989.
V tomto smyslu nám zásah a normalizace skutečně zajistily cca 20 let
poklidného života ve zlaté kleci protosocialismu.
Tento odklad byl ovšem draze zaplacen obrovskými škodami na
morálce a vědomí občanů vztahujícím se k projektu komunismu a neobyčejně
ztížil restart směrem ke skutečnému socialismu. Kdyby pád systému proběhl
bez dalšího dvacetiletého vyhnívání systému a plýtvání zdroji i morálkou lidí,
nemusel by být tak totální a vracet se tolik zpět, jako se to stalo po
r. 1989. Mohly se vyprofilovat síly schopné klást odpor a přitom získávat
potřebné zkušenosti a vytvářet si i ekonomické základy – např. rozvojem těch
forem podnikání, které ohlašovaly agrokomplexy v čele se Slušovicemi.
Kapitalismus nemusel dostat celý protosocialistický svět takříkajíc „na
stříbrném podnose“ a jeho krize mohla dokonce krizi protosocialismu
předběhnout.
Otázka „Co by kdyby?“ je sice legitimní a pokusy na ni
odpovědět budou pokračovat, není však plně legitimní z hlediska předmětu
naší analýzy.
Z hlediska tohoto předmětu můžeme jen konstatovat, že
v lůně protosocialismu nevyrostly základy pro skutečný, tj. samosprávný
způsob hospodaření, pro zaměstnanecké vlastnictví dotažené až do nejvyšších
pater a překračující výrazně hranice ekonomiky. Parafrázujeme-li Marxe a
Engelse v Manifestu – nevznikly zbraně, jimiž by bylo možné prosadit
socialismus a nevyrostli ani ti, kdo by byli schopni se jich chopit.
Industriální dělnická třída byla schopna podpořit jinou sílu v boji za
progresivní překonání protosocialismu, ale nebyla schopna tento boj vést a
dostatečně působit na politické elity. Vůdcem pohybu se stal nedostatečně
společensky zainteresovaný řídící aparát a jemu příbuzné skupiny inteligence,
resp. část tohoto aparátu a inteligence, i když dočasně většinová.
Je proto logické, že v momentu střetu se projevila jeho
nedůslednost a dvojakost. Nejen tvrdí odpůrci změn, ale rozhodující část aparátu
nakonec pochopila, že v jejich zájmu je uchování podstaty systému, že
základní model protosocialismu je v dané realitě jediným, který může, byt
i dočasně, fungovat a podřídila se tlaku elit ostatních protosocialistických
zemí, zejména SSSR. Přímo symbolem tohoto vyčerpání revolučnosti řídícího
aparátu je aktivní vstup Gustava Husáka do politiky a odchod živelně tápajícího
Alexandra Dubčeka. S ním i s dalšími reformátory, kteří neobrátili kabáty
(resp. k tomu ani nedostali šanci), odešla nejen reformní ideologická
varianta a všechny demokratizační politické vymoženosti, ale i pracně prosazené
prvky samosprávného vlastnictví na podniku.
Na druhé straně staronová „realistická“ politická elita
pochopila a dala najevo, že je pro její zájmy a vůbec i jen udržení moci
nepřijatelná nějaká nová historická podoba krvavých procesů padesátých let, po
které volali nejtvrdší konzervativci. Tuto skutečnost posléze vzali na vědomí i
protosocialističtí sovětští „jestřábi“, a to ani ne tak z důvodů
humanitních, ale z pragmatického propočtu výhod a nevýhod, které by ČSSR
jako krvavý bolák přinesl jejich mocenským protivníkům na západě, kde i tak
„internacionální pomoc“ a „normalizace“ silně otřásly prosovětským i vůbec
komunistickým a levicovým táborem.
Dostáváme se tedy k závěru – k tomu, že přes svůj
značný význam a dopad na životy velkého počtu lidí, a to nejen v ČSSR,
bylo Pražské jaro jenom nejvážněji a v nejpříznivějších podmínkách
rozvíjeným pokusem o socialistické přetvoření protosocialismu. Bylo spíše
masovým politickým střetem (nikoli pučem či spiknutím rozvědek, které
zmanipulovaly veřejnost), než sociální revolucí a nemělo šanci na úspěch.
V./e Progresivní odkaz Pražského jara i celého
protosocialismu v dlouhodobém dějinném kontextu
To však neznamená, že přejmeme povrchní až nenávistné
odsouzení tohoto hnutí v normalizační ideologii i polistopadovém
stalinismu a že i vedoucí osobnosti „osmašedesátníků“ budeme hodnotit tím
posměvačným dehonestujícím způsobem, jaký zazníval z úst normalizátorů i
jejich služebníků či polistopadových pohrobků.[48]
Politický úspěch či neúspěch nemůže být pro marxistu dostatečným kritériem
hodnocení osobnosti či politického či ideologického proudu. Zvláště odporná je
snaha dehonestovat celý pokus o reformu protosocialismu akcentováním
různých osobnostních nedostatků vůdců reformního křídla – zejména
A. Dubčeka a J. Smrkovského. Velmi to připomíná postupy různých
kontrarevolučních monarchistických a klerikálních sil po porážce revoluce
v Anglii či Francii, kde představovaly osobnostní rysy Cromwella,
Robespierra, Marata, Dantona, Napoleona, ale také utopických socialistů aj.,
zvláště vděčný materiál, přičemž rysy představitelů reakce (Ludvíka XVIII.,
Karla I. i II., Metternicha, Talleyranda, Františka Josefa I. aj. –
v Rusku Romanovců až po toho posledního, reakčních ministrů, policejních
náčelníků apod.) –zůstávaly jaksi mimo tyto vysoké nároky vznášené na
revolucionáře a reformátory.
Je samozřejmé, že historie pracuje s těmi osobami,
které má k dispozici a že se řada osob ukáže ne dost vybavenými pro roli,
která na ně padla. Mezi vůdci velkých společenských pohybů lze vždy
diferencovat – v marxismu hlavně podle míry integrity osobnosti,
schopnosti podřídit osobní zájem zájmu sil, v jejichž čele stojí či které ovlivňuje
(viz Jan Hus), podle schopnosti poznat a porozumět jevům, volit přístupy
humánnější či krutější atd. V marxistickém hodnocení však vždy jde
především o tom, jak dalece dokázala daná osobnost zachytit (ne vždy vědomě)
směr společenského pokroku a třídu, která byla jeho nositelem, adekvátnost
prostředků k jeho dosažení a jednat i myslet podle toho. I mezi
osmašedesátníky bychom mohli takto diferencovat – např. mezi vcelku průměrnými
představiteli stranické špičky A. Dubčekem a O. Černíkem a
J. Smrkovským, které události spíše nesly, mnohdy proti jejich vůli, a
daleko koncepčněji uvažujícími politiky i intelektuály, jako byl především
O. Šik, F. Kriegel, který projevil i vysokou mravní integritu,
Z. Mlynář, B. Šimon, V. Slavík, Martin Vaculík, J. Šabata,
M. Hýbl, V. Mencl, J. Pelikán, V. Šilhan, J. Hermach,
J. Šabata a mnoho jiných. Nebyly to jen tyto osobnosti takříkajíc
„1. linie“, ale byly zde i mnohdy vzdělanější, aktivnější a statečnější
osobnosti druhé i dalších linií – např. historikové na katedře dějin MDH FF UK,
řada vědců a pedagogů VŠP UV KSČ, Ústavu dějin KSČ i KSS, příp. vojenských
škol. Naše koncepce vděčí za svou existenci klíčovým podnětům vzešlým
z marxistického studia PhDr. Antonína Fleka, v době Pražského
jara vědeckého pracovníka Ústavu marxismu-leninismu ÚV KSČ, který přes ztrátu
květiny (stranickou důtku) nebyl normalizací vyhozen z oboru, ale jeho
myšlenky neprošly přes normalizační síto a prakticky nebyly publikovány a
autorem samým přestaly být rozvíjeny. Na růžích neměli ustláno kvůli
osmašedesátnickým hříchům ani další naši inspirátoři – prof.
ing. Zdeněk Hába, CSc., propagátor zaměstnaneckého vlastnictví, a
Miloslav Formánek,CSc., který se v době Pražského jara pokoušel klást
základy marxistické politologii. Všichni tři jmenovaní se angažovali pro rozvoj
marxistického myšlení i v 70.-80. letech, včetně tehdy politicky
velmi riskantní přípravy reformy společnosti v 80. letech. I když
jejich odborná kariéra skončila pádem protosocialismu, neutekli od praporu a do
posledních chvil se angažovali v odborném zázemí KSČM. Příkladů podobných
ubíjení marxisticky myslících talentů nejprve normalizací a později „plyšákem“
by bylo možno uvést mnohem víc.
V zájmu spravedlnosti je však třeba říci, že ani
normalizační oficiální věda zemí sovětského bloku, zejména sovětská, nebyla
pouští marxistického myšlení a dokonce práce některých tuhých konzervativců a
normalizací na výsluní vynesených oficiálních koryfejů dokázaly rozvíjet
marxismus a obohacovat společenskovědní diskurs, podobně jako když v klášterech
dob temna kvetla humanistická vzdělanost a osvícenství. Jako příklad musíme
uvést dalšího našeho inspirátora z normalizační éry, RSDr. Ivana Hrůzu, CSc.,
vedoucího katedry vědeckého komunismu na VŠP UV KSČ, po listopadu tuhého
stalinistu, myslícího a jednajícího v rozporu s řadou prvků svého
vlastního učení. Nicméně – jak praví lidové přísloví – jedna vlaštovka (v tomto
případě celé hejno marxisticky a tvořivě myslících lidí) jaro nedělá, což platí
i o jaru pražském.
Byli také mnozí dnes zapomenutí bojovníci a tvůrci
v regionech, kteří nesli na svých bedrech konkrétní realitu probíhajících
procesů a doplatili na to stejně, ne-li víc, než někteří špičkoví vůdci a
tvůrci z center.
Přes všechny nedostatky Pražského jara je třeba vzdát
s odstupem let úctu těm, kteří i v těchto podmínkách, stejně jako
kdysi ruští bolševici (podobně neschopní předvídat, co jejich pokus uvede do
pohybu, kteří byli povražděni či vězněni Stalinovým režimem), sehráli svou
předem prohranou, ale nicméně hrdinskou roli na dějinném jevišti. Mnozí
z nich za to zaplatili kvalitou svého dalšího života, zejména tím
nejcennějším – ztrátou možnosti věnovat se těm druhům pracovní činnosti
představujícím ve společenské dělbě práce určité člověkatvorné privilegium.
Škoda jen, že neblahé zkušenosti z porážky a
normalizace přerušily nadějný vývoj marxistického myšlení u řady tvořivých
osobností a vedly k jejich příklonu k různým variantám buržoasní
ideologie, i když většinou levicovým. Ještě větší škoda je, že v průběhu dalších
dějinných peripetií i dnes nacházíme řadu těchto bývalých demiurgů pokusu
o socialistickou reformu mezi stoupenci obnoveného kapitalismu, kam mnohé
z nich zahnalo úporné pronásledování ze strany normalizačních vítězů. Ti
opět potvrdili platnost zákona slepoty odcházející třídy, když ani
v posledních dnech existence systému nedokázali využít značně
prokomunistického potenciálu osmašedesátníků, zejména z Obrody, a spojit
se s nimi při organizovaném odchodu od moci. Místo toho vsadili na tak
pochybné osobnosti a loutky kapitálu, jako byl V. Havel, čímž i
v závěru systému dokázali způsobit obrovské škody.
Vyústěním naší analýzy ale nemůže být jen ocenění hrdinského
zápasu historii známých revolucionářů a reformátorů, kteří podobně jako kdysi
Jan Hus a Jeroným Pražský, J. J. Rousseau, G. Babeuf,
M. Robespierre, J. P. Marat, L. Saint Just, utopičtí
socialisté a později blanquisté a komunardi, nemluvě o ruských a sovětských,
kubánských i jiných revolucionářích, „šturmovali nebe“, i když nevěděli, jakou
roli plní a co mohou dokázat. Musí zde být především ocenění celých generací
poctivých pracujících lidí, kteří spojili svůj osud s překonáním
kapitalismu, vědomě či nevědomě k němu vytvářeli alternativu a nepodlehli
lákadlu buržoasní ideologie, naopak obětovali systému to nejlepší ze svého
života. Ať už se k nim společenské procesy zachovaly takovým či onakým
způsobem, neměli by podléhat tvrzení na jedné straně buržoasie, na druhé
stalinistů, že uznání minulého systému a v jeho rámci i Pražského jara
znamená totéž, co pohrdání jejich celoživotním dílem. Tento poznatek by naopak
měl být zdrojem optimismu, potvrzením toho, že projekt socialismu a komunismu
není něčím zločinným a nadobro poraženým, že má ještě mohutný vývojový
potenciál, i když je dočasně v útlumu.
Poněkud v rozporu se suchým jazykem i stylem vědeckého
pojednání nemůžeme skončit náš text jinak, než veršem ze staré dělnické písně,
jakkoli utopicky dnes zní:
„I kdybychom padli všici, vstanou noví bojovníci, rudý
prapor zavlaje.“
Josef Heller, 14. 1. 2018
PhDr. Josef Heller, CSc. (19. 8. 1947-12. 2. 2018)
absolvoval Filosofickou fakultu University Karlovy, pracoval v Městské
politické škole v Praze, poté byl pracovníkem katedry marxismu na
Institutu vzdělávání vědeckých kádrů ČSAV. Po převratu v roce 1989 byl
analytikem odborného zázemí ÚV KSČM, členem Teoreticko-analytického pracoviště,
později do roku 2013 Centra strategických a teoretických studií ÚV KSČM.
Publikoval ve Filosofickém a Sociologickém časopise a v interních tiscích ČSAV,
v samizdatech a na webových stránkách KSČM, v Haló novinách a Alternativách. Je
spoluautorem publikací Heller, Neužil a kol. – „Kdopak by se Marxe bál“,
„Bojíte se socialismu?“ a sborníku „Socialismus pro 21. století“.