Rozhovor
Haló novin s Milanem Neubertem, předsedou Strany demokratického socialismu (SDS).Levicové strany v řadě zemí EU se i přes vítězství ve volbách ocitají v opozici. Čím si tento trend vysvětlujete?
Hlavním problémem nejen evropské levice je podle mne v posledních několika desítkách let, že nemá sjednocující vizi na překonání neoliberálního trendu třeba i na území jednotlivých evropských států. Tato okolnost má své důsledky. Levicové strany nejsou schopny bojovat o levicovou kulturní hegemonii ve svých zemích, nedokážou pro své záměry získat dostatečné množství voličů a v neposlední řadě to uvnitř levicových stran dává až příliš veliký prostor jejich pragmatickým křídlům. Nepřítomnost sjednocující ideje totiž umožňuje profesionálním politikům na levici lavírovat a v některých případech dokonce i spolupracovat s pravicí v rozporu se zájmy pracujících. Tyto důsledky se navzájem posilují, rozmazává se tím i rozdíl mezi pravicí a levicí. Lidé jsou pak mnohdy ochotni podpořit třeba i pravicové ideje proti svým skutečným zájmům, i když po čase přijdou na to, že se zase stali vítězi ve skoku na špek.
Můžete stručně zhodnotit současný politický vývoj v Evropě?
Dáváte mi strašně složitou otázku, bude dost těžké se s ní v rámci rozhovoru vyrovnat. Základním půdorysem mých úvah je především okolnost, že se dnes všechny národy Evropy, Rusko nevyjímaje, nacházejí ve sféře dominance částečně národního a částečně internacionalizovaného kapitálu, který působí totalitně ve všech myslitelných rovinách a který zároveň ovlivňuje lokálně všechny existující instituce – českého prezidenta, francouzskou národní banku, německý parlament nebo Evropskou unii. Druhým významným faktorem je skutečnost, že se po zániku bipolárního světa posílil význam regionálního členění na celém světě. Hlavní velmoc – Spojené státy americké – si přivlastnily roli kovboje, který ničím neomezován šíří silou svou interpretaci mezinárodního práva a který hájí především své zájmy. To podle mne přispělo k vytváření evropského centra pod vlajkou Evropské unie, která se snaží stát se přes veškerou svou historickou roztříštěnost dalším celosvětovým hráčem vedle zeslabeného Ruska a dlouhodobě mohutnící Číny.
Jak v tomto vývoji hodnotíte postup evropské levice a pravice?
Evropská levice stojí dlouhodobě před dilematem, zda svými politickými kroky podpořit v danou chvíli spíše národní nebo nadnárodní vrstvu kapitálu. A protože levice nemá společnou vizi, tak ji tohle dilema dnes ještě více tříští. Celosvětová hospodářská krize, která začala v srdci kapitalistického systému a při které fakticky zkolaboval svět tržního fundamentalismu, zastihla evropskou levici nepřipravenou. Evropská pravice sáhla naopak bez skrupulí ke státním zásahům do ekonomiky, dokonce chvíli uvažovala o znárodňování bank. Národně orientované složky pravice začaly současně intenzivněji podporovat nacionalistické tendence, ono je totiž docela jednoduché a účinné postavit před sociálně ohroženého dělníka konkrétního viníka, kterým může být pracující s jiným jazykem nebo nedej bože s jinou barvou pleti nebo jiným náboženstvím. Proces integrace Evropy se podle mne fakticky zastavil, ale je třeba si jasně povědět, že to není to výsledek činnosti části radikální levice, která se neidentifikuje s EU z důvodů, kterým dokážu porozumět, ale lokálně národních a mimoevropských složek kapitálu.
Strana demokratického socialismu coby člen Evropské levice (EL) úzce spolupracuje s evropskými levicovými subjekty. Na národní úrovni je vaším partnerem také KSČM. Jaká je současná úroveň této spolupráce?
Evropská levice volně sdružuje část evropských komunistických a postkomunistických stran nejen z Evropské unie na platformě, která podle mne leží někde uprostřed ideového spektra nalevo od sociální demokracie a vedle stran zelené orientace. Je to určitá základna, na které se snažíme zevšeobecňovat své poznatky z vývoje v jednotlivých evropských zemích po pádu železné opony a kde se pomalu krok za krokem pokoušíme o realizaci společných akcí namířených na podporu lidí práce a lidí sociálně vyloučených. Za SDS mohu prohlásit, že jsem rád, že součástí tohoto uskupení je důležitým, byť volnějším článkem i KSČM. Takových ideově částečně odlišných dvojic je v Evropské levici celá řada a nepřímým důsledkem je pak snadnější spolupráce mezi nimi i na národní úrovni. Naše dvojice je ale trochu atypická, protože KSČM patří v Evropě mezi nejsilnější komunistické strany. To náš vztah samozřejmě trochu ovlivňuje, i když do toho nepočítám negativní reminiscence z doby rozpadu Levého bloku. Myslím si ale, že za několik posledních letech se nám podařilo vytvořit prostředí důvěry a spolupráce, které mnohdy vede ke společnému prosazování některých námětů na půdě Evropské levice. Jedním z důležitých témat je dnes třeba pociťovaná potřeba více se věnovat otázkám střední a východní Evropy.
Předseda ÚV KSČM Vojtěch Filip počátkem listopadu vyzval k realizaci projektu platformy Spojenectví práce a solidarity, která by měla vést k rozšíření spolupráce na levici. Jaké v tomto směru vidíte možnosti?
Nejprve musím říci, že jsem toto rozhodnutí velmi přivítal a zároveň ocenil, protože to z historických důvodů nemohlo být pro KSČM jednoduché rozhodnutí. Považuji proto také za naši povinnost, aby SDS přispěla maximální možnou měrou k proměně této myšlenky ve skutečný projekt, o němž bude moci být každý člen KSČM přesvědčen, že se jednalo o politickou investici správným směrem. Čtenáři Haló novin budou jistě vědět, že Strana demokratického socialismu vyzývá dlouhodobě k široké spolupráci na levici a k široce pojaté diskusi o společných cílech bez apriorního vylučování jiných vedeného z pozic antikomunismu nebo naopak pozic falešné levicové principiálnosti. Osobně si myslím, že bychom v první fázi neměli uvažovat o vzniku nějakého institucionalizovaného politického hnutí. Měli bychom spíš usilovat vznik platformy, na níž se pokusí nalézt minimální levicový program všechny politické proudy od středu doleva, aniž by musely dát všanc svou ideovou identitu.
Co si pod tímto programem představujete konkrétně?
Přál bych si, aby tento program sice vznikl na kritice současného stavu českého společenského a hospodářského života, ale abychom se co nejdříve dostali k pozitivním, tedy budujícím prvkům takového programu. Dále si myslím, že bychom měli tento program připravovat tak, aby přijatelný a přitažlivý i pro členy sociální demokracie, aby byl tak dobrý, že ho ČSSD nebude moci na svém jarním sjezdu nechat bez povšimnutí. Podle mne by bylo pro českou společnost ideální, aby se na Spojenectví práce a solidarity podílela i nakonec sociální demokracie a že by v tomto směru měla dostat prostor. Protože kdyby se to stalo, chystaná platforma by se stala skutečným nástupištěm levice. Ze zkušenosti totiž vím, že existuje řada lidí, kteří by pod společnou vlajkou za práci a solidaritu vyrazili.
V podobném duchu se ponese i páteční Konference Levicové Jednoty (tzv. KoLeJe). Jejím hlavním tématem je Spojenectví práce pro budoucnost, směr budoucího rozvoje levicové politiky v ČR. Na co především se zaměříte ve svém vystoupení?
Své hlavní představy jsem vám už před chvílí pověděl, takže je určitě budu chtít zopakovat. Vedle toho to ale budou jistě i otázky organizační, tedy jak samotnou diskusi organizovat, jak se na ní budou jednotlivé subjekty podílet, jak zajistíme zpětné vazby směrem k členským základnám, popřípadě občanské veřejnosti, abychom zajistili co nejširší demokratický charakter tohoto procesu. Protože to, o co bychom se měli pokusit, je předvést občanům, že v Česku existují politické síly na levici, které jsou připraveny ušít otevřeně a demokraticky program občanům na míru. No a možná se dostanu i k dalším tématům, třeba jak bychom mohli postupovat v další fázi projektu, řekněme od druhé poloviny příštího roku.
Určitě se už připravujete na prosincový kongres Evropské levice, který se uskuteční v Paříži. Jaké bude jeho zaměření?
Přípravy na sjezd Evropské levice skutečně vrcholí, a to jak ty organizační, tak obsahové. Většinově jsme se shodli na tom, že se nebudeme věnovat základním dokumentům – platí náš Manifest, všichni považují za dobré i teze z posledního sjezdu Evropské levice v Praze, takže klíčovým tématem pařížského sjezdu bude agenda Za sociální Evropu. Chceme se široce dohodnout na tom, jaká opatření budeme podporovat při minimalizaci dopadů hospodářské krize na pracující v celé Evropě a chceme v tomto smyslu připravit co nejlepší konkrétní politický program na období dalších dvou až čtyř let. Vedle tohoto základního tématu se budeme zabývat i řadou dalších témat, včetně stálého hledání optimální alternativy ke kapitalistické globalizaci, včetně diskuse nad zkušenostmi i z jiných částí světa mimo Evropu. Ale hlavním tématem bude skutečně hospodářská krize, jak na ni a s kým.
Haló noviny, 19. 11. 2010, ptala se Jana Dubničková