Někdy koncem února 1922 napsal Vladimír Iljič Lenin (vyšlo to pak v Pravdě 16. dubna) krátký článek, jehož název byl Poznámky publicisty s prvním podtitulem „
O výstupu na vysoké hory“.
Jenom malé připomenutí: bylo to těsně poté, co bolševická strana vyhrála občanskou válku a co už vyhnala skoro všechny interventy, poté, co bylo už nad slunce jasné, že se očekávaná světová revoluce neodehraje, a necelý rok poté, co se bolševická strana rozhodla pro strategii „nové ekonomické politiky“ (NEP), která vytvořila podstatně větší prostor pro tržní ekonomiku a která vrátila některé podmínky pro rozvoj soukromého vlastnictví výrobních prostředků.
Takže právě v téhle chvíli píše Lenin tento krátký text, aby vysvětlil důvody tohoto strategického ústupu. V té době totiž byla aktuální otázka: jak takový ústup podniknout, aniž by člověk oportunisticky zrazoval svou věrnost revoluční věci?
Lenin začíná svůj text metaforou o člověku, který se po prvním neúspěšném pokusu zdolat dosud nepokořený horský vrchol musí vrátit do údolí. Dostal se daleko dál než ostatní před ním, ale ve směru, který si na počátku zvolil, už není možné pokračovat. Musí se vrátit, musí sestoupit a hledat jinou cestu. To je vždycky depresivní, to není ta samá radost, jako když člověk stoupá k cíli. A k tomu se ještě zespodu ozývá škodolibý smích: Dobře mu tak, šílenci, měl si to nejdřív pořádně rozmyslet! My to vždycky říkali!
Ale to nejpodstatnější na tom Leninově článku je podle mne jeho logický závěr: „Ztraceni jsou ti komunisté, kteří si představují, že je možné dokončit tak epochální podnik jako dokončení základů socialistické ekonomiky (zejména v zemi s malorolnictvem) bez chyb, bez ústupů, bez početných změn toho, co bylo nedokončeno nebo uděláno špatně. Nejsou však ztraceni (a s největší pravděpodobností ztraceni nebudou) ti komunisté, kteří nepropadnou ani iluzím ani malomyslnosti, kteří si zachovají sílu a pružnost organismu, aby znovu ‚začali od začátku‘, když přistupují k nadmíru obtížnému úkolu.“
Tolik citát. Myslím si, že tahle Leninova slova mají stále co povědět i nám v naší dnešní situaci. Je tady samozřejmě velký rozdíl mezi roky 1921 a 1989. V roce 1921 šlo o strategický ústup před dosažením vrcholu, zatímco rok 1989 znamenal lavinu, kterou jsme si - komunisté - možná spustili sami. Výsledek je ale nakonec stejný. Jsme dole pod horou. Ta hora existuje od nepaměti, někdo jí říká socialismus, pro jiného má jméno komunismus. To je naše hvězda a náš cíl, i když my sami třeba už na jeho vrchol nevystoupáme.
Každopádně se ale musíme poučit z minula. Nemá cenu jít nahoru stejnou cestou, nemá smysl vracet se na vrcholek, který byl pod lavinovým polem. Nemá smysl žít v nějakých iluzích, ale taky nemá smysl propadat zbytečné malomyslnosti. Naše hora září jasně.
Milan Neubert, 2. listopadu 2011
O výstupu na vysoké hory
