Sociální demokracie

Pro ty z nás, kteří vyrostli a žili ve špinavém průmyslovém městě na sever od Bostonu, to byl atraktivní soubor názorů, ačkoli někteří z nás byli zmateni jistými nesrovnalostmi. Nikdo skutečně nezpochybňoval myšlenku sociální demokracie, ale občas se jeden nebo dva z nás rozhodli položit mu drzou otázku.

„Proč,“ zeptal se ten, který patřil mezi nejbystřejší a nejlepší z nás „Anglie, jež má sociálně demokratickou vládu, podporuje USA proti Rusku, místo aby sledovala ´Třetí cestu´?“

Náš milovaný učitel si sejmul brýle, vstal, začal kráčet po místnosti a mluvit. „Dobrá otázka, pokud bychom žili v ideálním světě. Ale v reálném světě se musíme rozhodovat prakticky a je zřejmé, že sociální demokracie má více společného s kapitalistickou demokracií než s totalitárním komunismem. Ehm,“ pročistil si hrdlo, „někdy je sociální demokracie nucena ke kompromisům. Ehm. Taktickým, ovšem, v rámci úsilí o dosažení nejzazšího cíle, svobody a rovnosti pro všechny.“

Při jiné příležitosti, když mluvil o zásadní roli, již hrála sociální demokracie v rámci usilování o světový mír, byl náš drahý učitel otázán, proč evropští sociální demokraté podporovali válku v Koreji.

„Tedy, samozřejmě, schválily ji Spojené národy… tedy Rada bezpečnosti. Sociální demokracie není proti spravedlivým válkám; staví se pouze proti nespravedlivým válkám – jako invaze do Koreje Korejci. Ehm. Severní Korejci útočí na Jižní.“

Poté pokračoval. Přesvědčivě a s největší precizností formuloval rozdíl mezi spravedlivými a nespravedlivými válkami; ačkoliv někteří studenti z prostředí pracující třídy, zejména ti, jež po dostudování čekal odvod, nebyli naprosto přesvědčeni, na rozdíl od těch nejbystřejších a nejlepších, těch, kteří nosili kravaty a mířili na univerzitu; na ty jeho erudice udělala hluboký dojem.

Život na pozadí praktických dovedností, klasického vzdělání a toho, co je nyní nazýváno souborem „lidských hodnot“ čekal také na mě. Nicméně vzápětí po skončení univerzity jsem rychle vstoupil do světa byznysu. Pohlcen častými podniky v zahraničí a zodpovědnou prací na domácí půdě jsem měl málo času na to, abych sledoval učení Třetí cesty mého oblíbeného učitele, ačkoliv jsem na jeho přísné morální soudy ohledně „dobré společnosti“ nikdy úplně nezapomněl. Později v životě, konkrétně ke konci devadesátých let dvacátého století, mě nicméně obchodní záležitosti přivedly do východní Evropy a Ruska. Příležitosti pro dobrodružné  a „ne příliš zásadové“ obchodníky lákaly pěknou návratností v nejkratších časech.

Obědval jsem s vyšším státním úředníkem z Čech, měl očividně dobré vzdělání (mám za to, že byl jedním z prvních MBA, financovaných Sorosovou nadací) a byl stejně velkorysý jako jeho „drahý prezident“ (nebyl jsem si jistý, zda se jednalo o projev lásky, nebo to byl pouhý cynismus) Václav „Patolízal“ Havel (jak o něm mluvili jeho poradci kvůli jeho nabubřelému, ale v zásadě bezduchému lichocení Washingtonu). Po našem třetím drinku jsem se odvážil zeptat se ho, co si myslí o „Třetí cestě“.

„Je to hezká myšlenka,“ řekl s úsměvem. „Víte, máme svou vlastní verzi. Kombinujeme německé přebírání ekonomiky s americkým přebíráním vojenských zařízení – vytváříme českou verzi Třetí cesty slučováním dvou extrémů, klient USA a vazal Berlína: jsme klienti obou. Měl hravý úsměv a oči mu jiskřily, „Třetí cesta je dobrá pro byznys.“

Skrze alkoholový opar pokročilého odpoledne jsem si vybavil, že můj dávný učitel mluvíval o plné zaměstnanosti, všeobecném veřejnému zdravotnictví a dalších veřejně prospěšných opatřeních. Zeptal jsem svého českého kolegy, zda je součástí české Třetí cesty sociální stát.

Zhluboka se nadechl. „To není Třetí cesta. To je Stará cesta. Komunistická cesta. Skoro půl století nás nutili žít jako mravence, pracovat a spát. Potlačovali soukromou iniciativu a západní znalosti. Nebyly Třetí cesty, byl jste buď s komunisty, nebo se Západem.“ Potlačil zívnutí. Pomyslil jsem si, že se blíží čas jeho siesty. „Dříve, víte,  v době sociálního státu předstírali pracující, že pracují, a my jsme předstírali, že je platíme.“ Rozřechtal se. Dále jsem se ptát nesnažil, myšlenka Třetí cesty nabyla evidentně nového významu nebo byla rozpuštěna v „Patolízalově“ vyšší syntéze dvojího klientelismu.

Ale idea „Třetí cesty“ mě teď zaujala. Vyrovnával jsem se tak se svými školními léty adolescenta, se svou tehdejší úctou k „hodnotám“. Na cestě zpět do USA jsem se zastavil v Londýně, abych se setkal s bankéřem z Barcleys a probral s ním nějaké finanční záležitosti.

Po vyřízení obchodů mě pozval na drink ve svém soukromém klubu. K mému velkému překvapení se z bankéře vyklubal sociální demokrat, člen „Nových labouristů“, lídr místní stranické organizace finančníků v londýnském City.

„Jamesi, v posledních letech jste byl poněkud mimo kontakt s britskou politikou, že?“  Tímto žoviálním způsobem naznačoval, že jsem typickým neinformovaným byznysmenem ze Spojených států.

„Tedy, domníval jsem se, že se jedná o stranu labouristů, jež se sestává z pracujících, ne bankéřů.“ Snažil jsem se krýt svůj ústup.

„Opravdu? My, poradci finančních investorů, jsme 'pracující'; pracujeme k sakru mnohem víc hodin než většina těch, jež nazýváte, jak předpokládám, manuální pracující. Upozorňuji vás na fakt, že jméno strany nyní zní 'Noví labouristé', skončili jsme se vším tím humbukem o třídní příslušnosti a jsme teď široce přístupnou stranou. Stranou zásluh,“ pokračoval ve stylu učitele společenských věd na střední škole.

„Stále sledujete 'Třetí cestu'?“ zeptal jsem se zoufale.

„Ovšem. Autor Tonyho řečí napsal o 'Třetí cestě' knihu, která naší politice dodává ideologický lesk.“

„Takže stále prosazujete všeobecné veřejné zdravotnictví, smíšenou ekonomiku, plnou zaměstnanost?“ Chvíli jsem si myslel, že jsem se konečně dotknul podstaty věci.

„Probůh ne! Tenhle typ ideologického balastu jsme již dávno vyklopili na skládku. Noví labouristé se hlásí k veřejně-soukromému řízení systému zdravotnictví a k vytlačení státu z ekonomiky, takže energie podnikavosti pak může volně proudit. Plná zaměstnanost není možná, je jen součástí starých utopických dogmat. Snažíme se zvyšovat produktivitu a rozumná míra nezaměstnanosti je potřebná. Nutí je usilovněji pracovat, méně reptat a zapomenout na přestávky na čaj.“ Pozvedl sklenku, „na zdraví!“

„Na zdraví,“ odvětil jsem. „Takhle ale sociální demokracie prosazuje spíše kapitalismus USA než 'Třetí cestu'.“

„Poslouchej, Jamesi.“ Trochu poulil oči a těžce dýchal, „v globalizaci existuje pouze 'Jedna cesta', 'není-žádná-alternativa'. Žijeme v globalizovaném světě. Je pouze jedna cesta, ta, kterou kráčíme spolu s Tonym B. Troufám si říci, že Noví labouristé jsou pro pracující finanční poradce docela dobří.“

„No, jak sladíte 'Staré' labouristy s 'Novými'?“ zeptal jsem se nyní, jako žáček náležitě polepšovaný svým britským učitelem.

„Nové myšlenky pro novou dobu: Vědecko-technologická revoluce, modernizace, komputerizace a ekonomika služeb. K tomu, abyste se přizpůsobil změnám na trhu práce potřebujete novou, otevřenou stranu.“ Zněl jako novinář, který pravidelně přispívá do Financial Times na stránku naproti úvodníku a který jich do sebe kopl moc, ale stále je schopen odříkávat litanie o svých „…izacích“. „Máme na palubě dokonce pár lidí, kteří se živí stříháním kupónů. Dobře víte, že jednou za týden přelétnou také stránky s financemi, což se dá považovat za jistý druh práce.“ Zasmál se vlastnímu vtipu.

Usmál jsem se, abych byl účasten na jeho radostné náladě.

Když jsem se vrátil do hotelu, byl jsem nespokojený a frustrovaný. Můj oblíbený středoškolský učitel nám vykládal, že „Třetí cesta“, sociálně-demokratická alternativa, existovala. A já jej nehodlal zklamat. Můj úkol, má obsese, byla obhájit jej. Nasedl jsem do letadla do Paříže a kontaktoval svého kolegu obchodníka.

„Rád bych mluvil s bona fide sociálním demokratem, s nějakým hluboce poučeným, který by mi celou záležitost vysvětlil,“ zdůraznil jsem.

„Žádný problém. Několik takových u nás spravuje počítačové sítě. Sjednám vám na zítřek schůzku.“

„Díky, těším se na kontinentální, jihoevropskou verzi sociální demokracie.“

„Ano, pane Jamesi. Jsem člen Socialistické strany, s legitimací, máme ovšem několik tendencí, já patřím ke 'skupině hlavního proudu'.

„Dobře, vynecháme bratrovražedné handrkování. Co si myslíte o 'Třetí cestě'?“, otázal jsem se pln nadějí.

„My tady ve Francii jsme vůdci. Věříme v alternativu k divošskému anglosaskému kapitalismu a etatistickému kolektivismu. My, Francie, reprezentujeme nezávislost Evropské unie na globálních ambicích Spojených států.“

„To je všechno správné a dobré,“ přerušil jsem jej, „ale co se sociálním státem, plnou zaměstnaností, veřejnými firmami a smíšenou ekonomikou?“

„Ahhh,“ pozdvihl obočí. „To byla 'druhá vlna' sociální demokracie.“

„Co byla 'první vlna'?“ zeptal jsem se.

„Státní ekonomika, kolektivistická utopie, revoluční sen některých ze zakladatelů sociální demokracie v 19. století. 'Druhá vlna' byl socialismus „fordismu“, kdy za sociální blahobyt platí kapitál. To bylo dvacáté století. Nyní žijeme v době 'Třetí vlny': vědecko-technologického, post-'fordistického' revolučního období. My, socialisté, jsme vůdci na cestě modernizace, privatizovali jsme více veřejných podniků než jakýkoli předchozí režim ve francouzské historii.“ Jeho oči plály post-revolučními plameny. „To můžeme provést pouze my. Protože pracující, nebo alespoň v nejhorším odborářští vůdcové nám věří, a kromě toho někteří z nich dostanou spoustu vládních fondů na rekvalifikační programy.“

„Kam se poděl sociální stát mého učitele?“ řekl jsem si pro sebe bezděčně nahlas.

„Sociální stát způsobuje závislost, pasivitu, nedostatek iniciativy. Takže snižujeme dávky v nezaměstnanosti a zajišťujeme stimuly k rekvalifikaci a akceptaci čehokoliv, co nabídne trh práce. Sociální liberalismus je revoluční myšlenka 21. století.“

„To mi zní jako 'veřejně prospěšná práce místo podpory', program americké pravice,“ přerušil jsem jeho gaelský chvalozpěv na francouzskou teoretickou kreativitu.

„Ne, ne, ne. Věříme v mizení kapitalismu, ne skrze zásahy státu, ale díky akcím občanské společnosti, 'třetí síly'… nevládky, kognitariát, EU, vytváříme novou ekonomiku, nové impérium založené na zásluhách a participaci, impérium, jež rozbije veškeré národní hranice a integruje všechny lidi.“

„Co to má společného s 'Třetí cestou'?“ zeptal jsem se, už pěkně naštvaný ze všech těch teoretických zákrutů.

„Všechno! Odmítáme starý imperialismus a nacionalismus. Mezi těmi dvěmi je 'Třetí cesta', občanská společnost, která vede burzu k tomu, aby fungovala pro sociální blaho lidstva…“

„Už zase,“ pomyslel jsem si. „Děkuji. Byl jste velice laskav, že jste se mnou strávil tolik času, abyste mi vysvětlil význam 'Třetí cesty'.“

„Bylo mi potěšením, Jamesi.“

Vykráčel jsem ze dveří velice pobouřen. S tím, co mi můj učitel vyprávěl o sociální demokracii to nemá nic společného. Je to pryč. Vše je to o trzích, nezaměstnanosti, soukromých nemocnicích a střihačích kupónů. Kam zmizela sociální demokracie?“ volal jsem kráčejíc po Champs D'Elysses.

Kolemjdoucí se na mě dívali jako bych právě přišel o vklad na burze.

Přítel z New Yorku, rusko-americký obchodník, mě pozval do Izraele.

Letěl jsem do Izraele a setkal se s vysokými činiteli labouristické strany, z nichž byl jeden tak šlechetný, že mi věnoval hodinu svého času. Mluvil o raných labouristech, o původních osadnících v 19. století, o labouristických sionistech, o lidech z kibuců, o víře v plnou zaměstnanost, ve veřejnou zdravotní péči, v solidaritu práce.

„Zahrnovalo to všechny pracující?“ otázal jsem se.

„Samozřejmě!“ máchnul rukou, „byli jsme a jsme demokraticky socialistická vláda. Organizovali jsme aškenázské, sefardské, etiopské Židy. Vítáme všechny rasy.“

„A co ne-Židé, Palestinci?“ zeptal jsem se.

„Tohle je židovský stát. Jsme demokratický židovský stát. Arabové to neakceptují. Takže my neakceptujeme je. Ať si vytvoří svůj vlastní sociální stát. Ať si jdou do Jordánska.“ Zarazil se. „Zahrnujeme izraelské Araby do některých našich odborů a v minulosti volili naši stranu. Ale… sociální stát, jak to nazýváte, je velice drahý - Židé, kteří sem přišli obzvláště z Ruska očekávají, že vše dostanou od státu. Takže máme fiskální krizi. Musíme volit, jako většina demokratických států: vybrali jsme si financovat sociální stát nejdříve pro Židy.“

„Druh sociálního státu – apartheidu?“, zeptal jsem se ve vší nevinnosti.

„Co jste zač, nějaký antisemita?“, ztratil klid.

Další den jsem nasedl na letadlo, ale až poté, co jsem byl nahý prohledán, byly prozkoumány veškeré mé tělesné otvory a byl vyfotografován ze tří stran.

Směřoval jsem přímo do Jižní Ameriky. Vzhledem k časovému omezení jsem učinil strategické rozhodnutí. Vybral jsem si srdce kontinentu: Bolívii, která měla shodou okolností sociálně demokratickou vládu, zemi, jíž vládla strana se solidní pozicí v Socialistické internacionále a která měla velice nepravděpodobné jméno, „Revolučně levicové hnutí“ neboli MIR. Nebyla ničím z toho; její vůdce byl obviněn, že pašuje do země drogy, podporovala plány MMF na zavření dolů na cín a vyhození všech horníků, a jejím modem operandi bylo používat státní pokladnu ke koupi povolných odborových vůdců, autobusy navozili chudé rolníky na shromáždění a platili jim maso a pivo, aby skandovali politické slogany na podporu jejich režimu.

Když jsem seděl v letadle na cestě zpátky do Spojených států, přiznal jsem si, že sociální demokracie, jak ji líčil můj učitel, neexistuje. Byla transformovaná, renovovaná, podkopaná, překonaná nebo jak už to nálepkují nové ideologie. Sociální demokracie, ta skutečná, živá, byla dnes a navždy nástrojem investičních bankéřů, technokratů, spekulantů, rasistů a pašeráků drog. Už nemusela soutěžit s komunisty, pouze s liberály.

„Dotkla se dna?“ zeptal jsem se sám sebe.

Rebelión, James Petras, 24. 1. 2004
James Petras je profesorem sociologie na Binghamton University, New York, USA

Originál Social Democracy přeložil pro SOK Martin Šaffek