logo SDS
Dnešní datum: 25. 04. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Socialismus a Praľské jaro
(10. 06. 2018, 1065x)

Karel Marx, filozof revoluce nebo liberální myslitel?
(05. 05. 2018, 806x)

Rozhovor s Karlem Marxem
(05. 05. 2018, 732x)

SDS se byla poklonit padlým ruským vojákům a jejich matkám
(09. 05. 2018, 655x)

Socialismus a Praľské jaro (2)
(10. 06. 2018, 644x)

70 let od Nakby
(16. 05. 2018, 620x)

Socialismus a Praľské jaro (3)
(10. 06. 2018, 593x)

Socialismus a Praľské jaro (literatura)
(10. 06. 2018, 581x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 18
Prům. 12.4
21 denni
Max. 490
Prům. 362.8

Nyní si čte web : 26 uživ.

10. Části knih a dalších textů

* Hegemonie: genealogie pojmu

Vydáno dne 24. 12. 2014 (6159 přečtení)

Chce-li se čtenář seznámit s některými teoretickými problémy marxismu a s jednou možností jejich řešení, doporučujeme mu přečíst si nebo pořídit knížku Laclau, Mouffe: Hegemonie a socialistická strategie: za radikálně demokratickou politiku. Na tomto místě se můžete seznámit s první kapitolou této knížky. (mn)

Hegemonie a socialistická strategieZačneme načrtnutím rodopisu pojmu „hegemonie“. Je třeba zdůraznit, že to nebude genealogie pojmu nadaného od začátku úplnou pozitivitou. Vlastně bychom mohli říci, pokud použijeme poněkud volněji Foucaultův výraz, že naším cílem je vypracovat „archeologii mlčení“. Pojem hegemonie se neobjevil, aby definoval nový typ vztahu v jeho specifické identitě, ale aby vyplnil mezeru, jež se otevřela v řetězci historické nutnosti. „Hegemonie“ bude narážkou na chybějící celistvost a na různé pokusy o rekompozici a reartikulaci, jež tím, že překonaly onu původní neucelenost, umožnily dát význam bojům a nadat historické síly plnou pozitivitou. Pojem se tak objevuje v kontextech poruchy (v geologickém smyslu), trhliny, kterou bylo třeba vyplnit, kontingence, kterou bylo třeba překonat. „Hegemonie“ nebude majestátním rozvinutím identity, ale reakcí na krizi.

Dokonce už ve svých skromných začátcích v ruské sociální demokracii, kde se dostal pojem „hegemonie“ ke slovu, aby pokryl omezenou oblast určitých politických účinků, naznačuje jistý typ kontingentního zásahu vynuceného krizí nebo zhroucením toho, co by jinak bylo „normálním“ historickým vývojem. Později v leninismu se stává svorníkem nové formy politické kalkulace vyžadované kontingentními „konkrétními situacemi“, v nichž dochází k třídnímu boji ve věku imperialismu. Konečně u Gramsciho tento termín získává ústřední postavení nového typu přesahující jeho taktické nebo strategické využití: „hegemonie“ se stává klíčovým pojmem pro pochopení samotné jednoty konkrétní společenské formace. Každé z těchto rozšíření bylo ovšem doprovázeno expanzí toho, co bychom mohli předběžně nazvat „logika kontingentního“. Výraz sám začal vyrůstat ze zlomu, kdy kategorie „historické nutnosti“ – úhelný kámen marxismu Druhé internacionály – začala ustupovat při vysvětlování sociálna stále víc na okraj. Alternativy zkoušené v této postupující krizi – a různé reakce na ni, mezi nimiž je hegemonie pouze jednou z mnoha, budou nyní předmětem našeho zkoumání.

DILEMATA ROSY LUXEMBURGOVÉ

Odolejme jakémukoli pokušení o návrat k „počátkům“. Zvolme jednoduše určitý časový okamžik a snažme se zjistit přítomnost onoho prázdna, které se pokusí vyplnit logika hegemonie. Tento arbitrární začátek, z něhož budeme vyhlížet různými směry, nám ukáže ne-li náznak trajektorie, tak přinejmenším rozměry krize. Právě prostřednictvím těchto mnohonásobných a meandrujících odrazů v rozbitém zrcadle „historické nutnosti“ se začíná vkrádat nová logika sociálna, jež dokáže myslet sebe sama jedině zpochybňováním doslovnosti právě těch termínů, které sama vyslovuje.

Roku 1906 vydala Rosa Luxemburgová brožuru Masová stávka, politická strana a odbory. Stručná analýza tohoto textu, který už vykazuje všechny nejasnosti a kritické oblasti důležité pro naše téma, nám poslouží jako výchozí vztažný bod. Rosa Luxemburgová se zabývá specifickou otázkou: účinností a významem masové stávky jako politického nástroje. Pro ni to ale znamená, že zvažuje dva životně důležité problémy socialismu: jednotu dělnické třídy a cestu k revoluci v Evropě. Masová stávka, převládající forma boje v první ruské revoluci, se zkoumá co do svých specifických mechanismů a také co do svého možného uplatnění v dělnických bojích v Německu. Teze Rosy Luxemburgové jsou všeobecně známy: zatímco se debaty o účinnosti masové stávky v Německu soustřeďovaly skoro výlučně na politickou stávku, ruská zkušenost ukázala vzájemné působení a neustálé vzájemné obohacování politického a ekonomického rozměru masové stávky. V represivních poměrech carského státu nemohlo žádné hnutí za částečné požadavky zůstat uzavřeno samo do sebe, ale nevyhnutelně se proměnilo v příklad a symbol odporu, čímž rozněcovalo a rodilo další hnutí. Tato hnutí se objevovala na předem neurčitelných místech a měla tendenci šířit se a zevšeobecňovat v nepředvídatelných podobách, takže překračovala řídicí a organizační schopnosti jakéhokoli politického nebo odborového vedení. To je význam termínu „spontaneismus“, který používala Luxemburgová. Jednota ekonomického a politického boje – to jest samotná jednota dělnické třídy – je důsledkem tohoto pohybu zpětných vazeb a interakcí. Ale z druhé strany tento pohyb není ničím jiným než procesem revoluce.

Jestliže přejdeme z Ruska do Německa, argumentuje Luxemburgová, situace je velmi odlišná. Převládajícím trendem je roztříštěnost různých kategorií dělníků, odlišných požadavků různých hnutí, oddělenost ekonomického a politického boje. „Jenom v bouřlivém ovzduší revolučního období se totiž každý malý dílčí konflikt práce a kapitálu může rozrůst ve všeobecný výbuch. V Německu dochází rok co rok a den co den k velmi prudkým, brutálním srážkám dělníků s podnikateli, aniž tento boj překročí meze dotyčného jednotlivého odvětví či jednotlivého města, ba továrny. (…) Ani jediný z těchto případů se však nemění ve společnou třídní akci. A i když se rozrostou v jednotlivé masové stávky s nesporně politickým zabarvením, nerozpoutají ještě ani potom všeobecnou bouři.“[1] Tato izolace a fragmentace není kontingentní událostí: je to strukturální účinek kapitalistického státu, jenž je překonán pouze v revoluční atmosféře. „Vskutku. Odloučení politického boje od boje hospodářského a jejich osamostatnění je jen umělým, i když historicky podmíněným produktem parlamentního období. Na jedné straně se tu při klidném, ‚normálním‘ chodu buržoasní společnosti hospodářský boj tříští, rozmělňuje se v množství jednotlivých bojů v každém podniku, v každém odvětví výroby. Na druhé straně je politický boj veden nikoli přímou akcí masy samé, nýbrž, jak to odpovídá formám buržoasního státu, je veden representativně, tlakem na zákonodárná shromáždění.“[2]

Vezmeme-li v úvahu tyto podmínky a okolnost, že revoluční výbuchy v Rusku lze vysvětlit faktory, jako je relativní zaostalost země, neexistence politických svobod nebo bída ruského proletariátu, neodkládají se tím perspektivy revoluce na Západě sine die? V tomto bodě začíná být odpověď Rosy Luxemburgové váhavá a méně přesvědčivá, přičemž se vydává charakteristickou cestou: snaží se minimalizovat rozdíly mezi ruským a německým proletariátem, poukazuje na oblasti bídy a neorganizovanosti v různých částech německé dělnické třídy a současně na existenci opačných jevů v nejpokročilejších částech ruského proletariátu. Co ale s oněmi oblastmi zaostalosti v Německu? Nejde o rezidua, která budou smetena expanzí kapitalismu? A co v takovém případě zaručuje vznik revoluční situace? Odpověď na naši otázku – Rosa Luxemburgová ji ve svém textu vůbec nikde neformuluje – je dána stroze a jednoznačně už několik stran předtím: „(Sociální demokracie) musí, jako vždy, předcházet vývoj věcí, snažit se jej urychlit. To však nedokáže tím, že ve vhodný i nevhodný čas vydá náhle z ničeho nic „heslo“ k masové stávce, nýbrž především tím, že nejširším proletářským vrstvám vysvětluje, že toto revoluční období nevyhnutelně přijde, jaké jsou vnitřní sociální předpoklady, které k němu vedou, a jaké budou jeho politické důsledky.“[3] Takže jako záruka budoucí revoluční situace v Německu nastupují „nutné zákony kapitalistického vývoje“. Všechno je nyní jasné: protože už v Německu není třeba dosahovat dalších buržoazně demokratických změn (sic), přicházející revoluční situaci by bylo možné vyřešit pouze socialistickým směrem; ruský proletariát – bojující proti absolutismu, ale v historickém kontextu podléhající nadvládě zralého světového kapitalismu, která mu zabraňuje stabilizovat jeho vlastní boje v buržoazní fázi – je předvojem evropského proletariátu a německé dělnické třídě ukazuje její vlastní budoucnost. Problém rozdílů mezi Východem a Západem, jenž sehrával tak důležitou roli v debatách o strategii evropského socialismu od Bernsteina až po Gramsciho, je zde řešen tak, že se odloží stranou.[4]

Analyzujme různé momenty této pozoruhodné věty. Pokud jde o konstitutivní mechanismus třídní jednoty, stanovisko Rosy Luxemburgové je jasné: v kapitalistické společnosti je dělnická třída nutně rozdrobená a k její rekompozici dochází pouze prostřednictvím samotného revolučního procesu. Ovšem forma této revoluční rekompozice je dána specifickým mechanismem, jenž má málo společného s jakýmkoli mechanistickým vysvětlením. Právě zde vstupuje do hry spontaneismus. Mohli bychom si myslet, že „spontaneistická“ teorie prostě vyhlašuje nemožnost předvídat směr revolučního procesu vzhledem k jeho komplexnosti a rozmanitosti jeho forem. Takové vysvětlení je ovšem nedostatečné. V sázce totiž není pouze komplexnost a rozmanitost vlastní těmto rozptýleným bojům – když se na ně díváme z hlediska analytika nebo politického vůdce –, ale také utváření jednoty revolučního subjektu na základě této komplexnosti a rozmanitosti. Už to samo nám ukazuje, že ve snaze určit význam luxemburgovského „spontaneismu“ se musíme soustředit nejen na pluralitu forem boje, ale také na vztahy, které mezi sebou vytvářejí tyto formy a na jednotící účinky, jež z nich vyplývají. A zde je mechanismus sjednocování jasný: v revoluční situaci je nemožné stanovit doslovný smysl každého izolovaného boje, protože každý boj se vylévá za hranice své vlastní doslovnosti a stává se ve vědomí mas reprezentantem globálnějšího boje proti systému. A tak dochází k tomu, že zatímco v období stability je třídní vědomí dělníka – jako globální vědomí utvořené kolem jeho „dějinných zájmů“ – „latentní“ a „teoretické“, v revoluční situaci se stává „aktivním“ a „praktickým“. V revoluční situaci se tedy význam každé mobilizace jeví takřka jako rozštěpení: vedle svých specifických doslovných požadavků představuje každá mobilizace revoluční proces jako celek, přičemž tyto totalizující účinky jsou viditelné v předeterminaci některých bojů jinými. To všem není nic jiného než definiční charakteristika symbolu: signifikant, označující, přesahuje signifikát, označované.[5] Jednota třídy je tedy symbolickou jednotou. To je nepochybně vrcholný bod analýzy Luxemburgové, která v něm dosa­huje maximální odstup od ortodoxních teoretiků Druhé internacionály (pro něž je třídní jednota prostě dána zákony ekonomické základny). I když se v mnoha analýzách z tohoto období připisuje určitá role kontingentnímu – a tím se jde za hranice „strukturálního“ teoretizování –, málo textů dochází tak daleko jako text Luxemburgové v určení specifických mechanismů této kontingence a uznání rozsahu jejich praktických dopadů.[6]

Analýza Rosy Luxemburgové tedy na jedné straně znásobila počet bodů antagonismu a forem boje – kterým budeme v dalším říkat subjektové pozice do té míry, že se tím zhroutila veškerá schopnost řízení a plánování těchto bojů odborovým nebo politickým vedením, a na druhé straně navrhla jako konkrétní mechanismus ke sjednocování těchto bojů symbolickou předeterminaci. Tady ovšem začínají problémy, neboť pro Rosu Luxemburgovou tento proces předeterminace zakládá zcela přesnou jednotu: třídní jednotu. V teorii spontaneismu však není nic, co by logicky podporovalo tento její závěr. Naopak sama logika spontaneismu jak se zdá vede k tomu, že výsledný typ sjednoceného subjektu zůstává do značné míry nevymezen. Pokud v případě carského státu dochází k předeterminaci bodů antagonismu a k rozmanitým bojům v podmínkách politické represe, proč by nemohly být překročeny třídní hranice a nemohly by být vytvořeny například částečně sjednocené subjekty, jejichž základním určením by byla lidovost nebo demokratičnost? Dokonce i v textu Rosy Luxemburgové – přes dogmatickou topornost autorky, pro niž musí být každý subjekt třídním subjektem – dochází na mnoha místech k překračování kategorií založených na třídě. „Po celé jaro roku 1905 až doprostřed léta kvasil v celé obrovské říši neúnavný hospodářský boj téměř celého proletariátu proti kapitálu, boj, který zachvacuje směrem nahoru všechna maloměšťácká a liberální povolání: obchodní zaměstnance, bankovní úředníky, techniky, herce, umělecká povolání, směrem dolů proniká až k domácímu služebnictvu, mezi podřízené úřednictvo policie, ba až do vrstvy lumpenproletariátu, a současně proudí z města do širých rovin a dokonce buší na železné brány vojenských kasáren.“[7]

Aby bylo jasno, pokud jde o smysl naší otázky: jestliže by jednota dělnické třídy byla daností nadstavby ustavenou vně procesu revoluční předeterminace, otázka o třídním charakteru revolučního subjektu by nevyvstala. Jak politický, tak ekonomický boj by pak vskutku byly symetrické projevy třídního subjektu ustaveného před samými boji. Jestliže ale jednota je tímto procesem předeterminace, je třeba nezávisle vysvětlit, proč by se měla politická subjektivita nutně překrývat s třídními pozicemi. Ačkoli Rosa Luxemburgové takové vysvětlení nenabízí – ve skutečnosti si tento problém ani neuvědomuje –, z pozadí jejího myšlení je jasné, jaké by mělo být: spočívalo by v prohlášení nutného charakteru objektivních zákonů kapitalistického vývoje, jež vedou k narůstající proletarizaci středních tříd a rolnictva a tím k přímé konfrontaci mezi buržoazií a proletariátem. V důsledku toho se inovační účinky logiky spontaneismu zdají být od samého začátku velmi omezené.[8]

Není pochyb, že její účinky jsou omezené z toho důvodu, že působí ve velmi omezené oblasti. Ale v jiném a důležitějším smyslu také proto, že logiky spontaneismu a nutnosti se navzájem nesbližují jako dva odlišné a pozitivní principy, aby vysvětlily určité historické situace, ale namísto toho fungují jako dvě antitetické logiky, jež na sebe působí jedině tím, že navzájem omezují svůj dopad. Prozkoumejme pečlivě bod, ve kterém se rozcházejí. Logika spontaneismu je logikou symbolu v tom, že působí právě narušováním každého doslovného významu. Logika nutnosti je logika doslovného: působí prostřednictvím fixací, které právě proto, že jsou nutné, nastolují význam vylučující jakoukoli kontingentní obměnu. V takovém případě je ovšem vztah mezi těmito dvěma logikami vztahem hranice, která se může posouvat jedním nebo druhým směrem, ale nikdy nepřekoná neodstranitelný dualismus zavedený do analýzy.

Ve skutečnosti jsme zde svědky vzniku dvojího prázdna. Viděna z hlediska kategorie nutnosti, dualita logiky splývá s protikladem determinovatelné/nedeterminovatelné, což znamená, že jen poukazuje na meze působnosti této kategorie. Ale totéž se děje z hlediska spontaneismu: oblast „historické nutnosti“ vystupuje jako mez činnosti symbolického. Tyto meze jsou ve skutečnosti omezeními. Jestliže není specifický charakter tohoto omezení účinků zřejmý na první pohled, je tomu tak proto, že je chápán jako soutok dvou pozitivních a odlišných explanačních principů, z nichž každý platí ve své vlastní oblasti, a ne jako to, čím každý z nich je: čistě negativní opak druhého. Zneviditelnit prázdno ovšem neznamená vyplnit ho.

Dříve než prozkoumáme měnící se formy tohoto dvojího prázdna, můžeme ho na chvíli přijmout a pustit se do jediné hry, kterou nám umožňuje: pohybovat hranicemi oddělujícími tyto dvě protikladné logiky. Jestliže rozšíříme oblast odpovídající historické nutnosti, výsledkem je dobře známá alternativa: buď kapitalismus vede prostřednictvím svých nutných zákonů k proletarizaci a krizi, nebo tyto nutné zákony nefungují podle očekávání, což znamená podle vlastní logiky luxemburgovského diskurzu, že roztříštěnost odlišných subjektových pozic přestává být „umělým produktem“ kapitalistického státu a stává se trvalou realitou. Je to hra s nulovým součtem vlastní všem ekonomistickým a redukcionistickým koncepcím. Jestliže naopak posuneme hranici opačným směrem až do bodu, kde třídní charakter politických subjektů ztrácí svoji nutnou povahu, obraz, který se nám objeví před očima, vůbec není imaginární: jsou to původní formy předeterminace sociálních bojů ve Třetím světě, kde má tvorba politických identit málo společného s přísnými třídními hranicemi; je to vzestup fašismu, který brutálně rozehnal iluze o nutném charakteru určitých třídních artikulací; jsou to nové formy boje v pokročilých kapitalistických zemích, kde jsme byli v posledních několika desetiletích svědky vzniku neustále nových forem politické subjektivity jdoucích napříč kategoriemi sociální a ekonomické struktury. Pojem „hegemonie“ se vynoří právě v situaci, kde převládá zkušenost roztříštěnosti a neurčitost artikulací mezi různými boji a subjektovými pozicemi. Tento pojem nabídne socialistickou odpověď v politicko-diskurzivním univerzu, v němž kategorie „nutnosti“ ustoupila na horizont sociálna. Tváří v tvář pokusům o řešení krize esencialistického monismu množením dualismů – svobodná vůle/determinismus, věda/etika, jednotlivec/kolektiv, kauzalita/teleologie – založí teorie hegemonie svou odpověď na přesunu terénu, který umožnil alternativu monismus/dualismus.

Ještě jedna poznámka předtím, než opustíme Rosu Luxemburgovou. „Nutné zákony“ nejenže omezují účinnost jejího diskurzu, ale působí ještě v jiném důležitém směru: omezují politické závěry, jež by bylo možné vyvodit z „pozorovatelných tendencí“ pokročilého kapitalismu. Úlohou teorie není intelektuálně zpracovávat pozorovatelné tendence tříštění a rozptylu, ale zajistit, aby tyto tendence měly přechodný charakter. Existuje rozkol mezi „teorií“ a „praxí“, jenž je jasným příznakem krize. Tato krize – na níž je pouze jednou z několika odpovědí vznik marxistické ortodoxie – je výchozím bodem naší analýzy. Za tím účelem se ale musíme postavit do bodu předcházejícího tento začátek, abychom mohli definovat paradigma, jež upadlo do krize. V této věci se můžeme odvolat na dokument výjimečné jasnosti a systematičnosti: Kautského komentář z roku 1892 k Erfurtskému programu, vlivnému manifestu německé sociální demokracie.[9]

KRIZE, STUPEŇ NULA

Třídní boj je typický kautskyovský text zdůrazňující nerozlučnou jednotu teorie, historie a strategie.[10] Z našeho dnešního pohledu samozřejmě působí velmi naivně a simplicistně. Přesto musíme zkoumat různé dimenze tohoto nadměrného zjednodušování, protože nám umožní pochopit jak strukturální charakter paradigmatu, tak důvody, které vedly na přelomu století k jeho krizi.

Je to jednoduché paradigma v tom primárním a doslovném smyslu, že Kautsky zcela otevřeně předkládá teorii postupného zjednodušování sociální struktury a jejích antagonismů. Kapitalistická společnost směřuje k rostoucí koncentraci majetku a bohatství v rukou malého počtu podniků, ruku v ruce s rostoucím zbídačováním dělnické třídy jde rychlá proletarizace nejrůznějších sociálních vrstev a profesí. Zbídačování a nutné zákony kapitalistického vývoje, které stojí u jeho počátku, zabraňují dělnické třídě ve skutečné autonomizaci svých sfér a funkcí: ekonomický boj může mít pouze skrovné a nejisté výsledky, což vede k de facto podřízení odborů stranické organizaci, která jediná může podstatně změnit postavení proletariátu dobytím politické moci. Strukturální momenty nebo instance kapitalistické společnosti také postrádají jakoukoli formu relativní autonomie. Tak například stát je vykreslen ve stylu nejhrubšího instrumentalismu. Jednoduchost kautskyovského paradigmatu tedy spočívá především v nadměrném zjednodušení systému strukturních odlišností, které zakládají kapitalistickou společnost.

Kautskyovské paradigma je však jednoduché také v jiném a méně často zmiňovaném smyslu, jenž má klíčový význam pro naši analýzu. Věc nespočívá ani tak v tom, že toto paradigma omezuje počet relevantních strukturních diferencí, ale že každou z nich pevně stanoví připsáním jediného významu chápaného jako přesné umístění v celku. V prvním smyslu byla Kautského analýza prostě ekonomistická a redukcionistická, ale kdyby to byl jediný problém, dal by se napravit tak, že by se zavedly „relativní autonomie“ politična a ideologična a zjemnila se analýza zná­sobením relevantních instancí v topografii sociálna. Avšak každý z těchto nových bodů nebo strukturních momentů by měl identitu stejně fixovanou a jedinečnou jako body a momenty kautskyovského paradigmatu.

Abychom ilustrovali tuto zkostnatělou jednotnost významu, podívejme se, jak Kautsky vysvětluje vztah mezi ekonomickým a politickým bojem: „Časem byl stavěn boj politický proti hospodářskému, a bylo tvrzeno, že je nutno, aby se proletářstvo obrátilo jednostranně buď k tomu, buď k onomu. Vpravdě však nelze obou od sebe děliti. Hospodářský boj žádá právě jmenovaných politických práv; tato však nespadnou s nebe, nýbrž je třeba nejráznější politické činnosti, aby jich bylo dosaženo a aby byla zachována. Politický boj sám však je v poslední řadě i bojem ekonomickým…“[11] Rosa Luxemburgová také vyhlašovala jednotu těchto dvou typů boje, ale vycházela přitom z jejich počáteční odlišnosti a jednota byla pro ni sjednocením, výsledkem předeterminace oddělených prvků bez jakékoli formy fixované apriorní artikulace. Pro Kautského je ovšem výchozím bodem jednota: dělnická třída bojuje na politickém poli na základě ekonomické kalkulace. Přejít od jednoho boje k druhému je možné čistě logickým závěrem. V případě Rosy Luxemburgové měl každý boj více významů – jak jsme viděli, byl kopírován v druhém, symbolickém rozměru. Jeho význam nebyl ani pevně určen, protože závisel na proměnných artikulacích, jež ze spontaneistického pohledu Luxemburgové odmítaly jakoukoli apriorní determinaci (v mezích, na něž jsme už upozornili). Kautsky na druhé straně zjednodušil význam každého sociálního antagonismu nebo prvku tím, že ho redukoval na specifický bod struktury předem fixovaný logikou kapitalistického výrobního způsobu. Dějiny kapitalismu vytyčené v textu Třídní boj se skládají z čistých vztahů interiority. Můžeme přecházet od dělnické třídy ke kapitalistům, z ekonomické sféry do politické, od manufaktury k monopolnímu kapitalismu bez toho, že bychom museli na okamžik vykročit za hranice vnitřní racionality a srozumitelnosti do sebe uzavřeného paradigmatu. Kapitalismus je nám bezpochyby představován jako činitel ovlivňující vnější sociální realitu, ta se ale při kontaktu s ním prostě rozpouští. Kapitalismus se mění, avšak tato změna není ničím víc než rozvíjením jeho endogenních tendencí a rozporů. Logika nutnosti zde není ničím omezena: právě to dělá Třídní boj předkrizovým textem.

Konečně je jednoduchost přítomna také ve třetím rozměru, jenž se týká role samotné teorie. Jestliže porovnáme tento raný kautskyovský text s jinými patřícími k dřívější nebo pozdější marxistické tradici, zjistíme, že má jeden velmi překvapivý rys: není to vystoupení odkrývající hlubší smysl dějin, ale vystoupení systematizující a zobecňující transparentní zkušenost, která je nabíledni všem. Protože zde není třeba dekódovat žádný společenský hieroglyf, vládne mezi teorií a praxí dělnického hnutí dokonalý soulad. Pokud jde o vytváření třídní jednoty, na zvláštnost Kautského textu upozornil Adam Przeworski: zatímco Marx od doby Bídy filosofie chápal jednotu ekonomického postavení a politické organizace dělnické třídy jako nedokončený proces – to byla mezera, kterou se snažilo vyplnit rozlišení mezi „třídou o sobě“ a „třídou pro sebe“, Kautsky argumentuje, jako by dělnická třída už završila utváření své jednoty. „Zdá se, že Kautsky věřil, že v roce 1890 bylo utváření proletariátu ve třídu fait accompli; už byl utvořen jako třída a tak tomu mělo být i v budoucnu. Organizovaný proletariát už neměl na práci nic jiného než pokračovat ve svém dějinném poslání a strana se mohla pouze podílet na jeho uskutečňování.“[12] Podobně když se Kautsky zmiňuje o rostoucí chudobě a zbídačování, o nevyhnutelných krizích kapitalismu nebo o nutném příchodu socialismu, zdá se, že nemluví o potenciálních tendencích objevovaných analýzou, ale o empiricky pozorovatelných realitách v prvních dvou případech a o bezprostředním přechodu ve třetím. Bez ohledu na fakt, že v jeho diskurzu převládá kategorie nutnosti, její funkcí není zaručit význam za hranicemi zkušenosti, ale systematizovat samotnou zkušenost.

Ačkoliv se kombinace prvků, z nichž vyrůstá tento optimismus a jednoduchost, prezentuje jako součást všeobecného procesu ustavování třídy, ve skutečnosti šlo o vyvrcholení velmi specifického procesu historického utváření německé dělnické třídy. Zaprvé politická autonomie německé dělnické třídy byla důsledkem dvou selhání: neúspěchu německé buržoazie, která se po roce 1849 nedokázala prosadit jako hegemonická síla liberálně-demokratického hnutí, a neúspěchu lassallovského korporativistického pokusu o integraci dělnické třídy do Bismarckova státu. Zadruhé velká deprese let 1873-1896 a průvodní ekonomická nejistota, jež postihla všechny vrstvy společnosti, byla živnou půdou všeobecného optimismu očekávajícího blízké zhroucení kapitalismu a příchod proletářské revoluce. Zatřetí dělnická třída měla málo komplexní strukturu: odbory se teprve rodily a byly podřízeny straně jak politicky, tak finančně, a na pozadí dvacetiletého ekonomického poklesu se vyhlídky na zlepšení postavení dělnictva prostřednictvím odborové činnosti zdály být velmi omezené. Generální komise německých odborů ustavená roku 1890 dokázala prosadit svou hegemonii nad dělnickým hnutím jen s velkými potí­žemi, přičemž narážela na odpor místních odborových svazů a celkovou skepsi sociální demokracie.[13]

Za těchto podmínek se jednota a autonomie dělnické třídy, stejně jako zhroucení kapitalismu, jevila prakticky jako zkušenostní fakt a z toho čerpal svou věrohodnost kautskyovský diskurz. Ve skutečnosti však byla tato situace specificky německá – nebo nanejvýš typická pro některé evropské země, kde byla liberální buržoazie slabá – a určitě neodpovídala tomu, jak probíhal proces utváření dělnické třídy v zemích se silnou liberální nebo demokraticky jakobínskou tradicí (v Anglii, resp. Francii), nebo tam, kde nad třídní identitou převládaly etnické a náboženské identity (ve Spojených státech). Ale protože podle marxistické vulgáty měly dějiny směřovat ke stále většímu zjednodušování sociálních antagonismů, krajně izolacionistický a konfrontační kurz německého dělnického hnutí získal prestiž paradigmatu, k němuž měly konvergovat situace v jiných zemích a ve srovnání s nímž byly tyto situace pouze nevalným přiblížením.[14]

Konec deprese přinesl začátek krize tohoto paradigmatu. Přechod k „organizovanému kapitalismu“ a následný boom trvající až do roku 1914 znejistil vyhlídky na „všeobecnou krizi kapitalismu“. V nových podmínkách umožnila vlna úspěšných ekonomických bojů vedených odbory, aby v sociální demokracii upevnili své organizační postavení a vliv dělníci. Za této situace ale začalo ve straně vzrůstat trvalé napětí mezi odbory a politickým vedením, takže jednota a socialistická odhodlanost dělnické třídy byla stále problematičtější. Ve všech oblastech společnosti dochá­zelo k autonomizaci sfér z čehož vyplývalo, že jakýkoli typ jednoty bylo možné dosáhnout pouze pomocí nestabilních a složitých forem reartikulace. Z tohoto nového pohledu se nad zdánlivě logickým a prostým sledem různých strukturních momentů kautskyovského paradigmatu z roku 1892 začal črtat stále větší otazník. A protože mezi teorií a programem vládl vztah naprosté vzájemné souvislosti, k politické krizi přistoupila krize teoretická. Tomáš Masaryk přišel roku 1898 s výrazem, jenž rychle získal popularitu: „krize marxismu“.

V této krizi, jež sloužila jako pozadí všem marxistickým debatám od přelomu století až do války, byly podle všeho dominantní dva základní momenty: jednak nové uvědomění si neprůhlednosti sociálna, komplexností a odolností stále více organizovaného kapitalismu, jednak roztříštěnost odlišných pozic sociálních aktérů, kteří by podle klasického paradigmatu měli být jednotní.[15] Ve slavné pasáži svého dopisu Lagardelleovi prohlásil Antonio Labriola na začátku debaty o revizionismu: „Pravda, za všemi těmito řečmi o sporech je vážný a zásadní problém: horoucí, živé a předčasné naděje zpřed několika let – tato očekávání nadmíru přesných detailů a obrysů – nyní narážejí na nejspletitější odpor ekonomických vztahů a nejzamotanější vměšování politického světa.“[16]

Bylo by nesprávné vidět to vše jako pouhou přechodnou krizi. Naopak marxismus tehdy definitivně přišel o svou nevinnost. Úměrně tomu, jak byl paradigmatický sled jeho kategorií vystavován „strukturnímu tlaku“ stále netypičtějších situací, bylo stále obtížnější redukovat společenské vztahy na strukturní momenty vnitřní těmto kategoriím. Množení trhlin a nespojitostí začalo rozbíjet jednotu diskurzu, který sám sebe považoval za hluboce monistický. Od té doby bylo problémem marxismu myšlení těchto nespojitostí a současně nalezení forem obnovujících jednotu roztroušených a heterogenních prvků. Přechody mezi jednotlivými strukturními momenty ztratily původní logickou průzračnost a zmatněly kontingentními a pracně konstruovanými vztahy. Specifičnost různých odpovědí na krizi tohoto paradigmatu spočívá v tom, jakým způsobem se pojímá tento vztahový moment – jehož význam stoupá úměrně tomu, jak se jeho povaha stává méně zřejmou. Právě to musíme nyní analyzovat.

PRVNÍ ODPOVĚĎ NA KRIZI: VZNIK MARXISTICKÉ ORTODOXIE

Marxistická ortodoxie, jak ji vytvořili Kautsky a Plechanov, není prostým pokračováním klasického marxismu. Dochází v ní k velmi specifickému odklonu charakterizovanému novou rolí, která se připisuje teorii. Namísto toho, aby teorie sloužila k systematizaci pozorovatelných dějinných tendencí – jak tomu bylo v Kautského textu z roku 1892 –, povyšuje sama sebe na záruku, že tyto tendence časem splynou s typem sociální artikulace, který navrhuje marxistické paradigma. Jinými slovy, ortodoxie je vybudována na podloží zvětšujícího se rozštěpu mezi marxistickou teorií a politickou praxí sociální demokracie. Terén k překonání tohoto rozštěpu poskytují zákony pohybu základny zaručované marxistickou „vědou“, které zajišťují jak přechodný charakter existujících tendencí, tak budoucí revoluční rekonstituci dělnické třídy.

Prozkoumejme z tohoto pohledu Kautského stanovisko ke vztahu mezi stranou a odbory vyjádřené v jeho polemice s teoretiky odborového hnutí.[17] Kautsky si je dobře vědom silných tendencí k roztříštěnosti v německé dělnické třídě: vzestupu dělnické aristokracie, rozporů mezi odborově organizovanými a neorganizovanými dělníky, protikladných zájmů odlišných mzdových kategorií, vědomé politiky buržoazie usilující o rozdělení dělnické třídy, existence mas katolických dělníků podléhajících církevnímu populismu, který je oddaluje od sociální demokracie atd. Stejně tak si uvědomuje skutečnost, že čím víc převládají bezprostřední hmotné zájmy, tím víc se prosazují tendence k roztříštěnosti, a že tedy výlučně odborářské akce nemohou zaručit jednotu dělnické třídy ani její socialistické odhodlání.[18] Obojí lze upevnit pouze tehdy, jestliže jsou bezprostřední hmotné zájmy dělnické třídy podřízeny konečnému socialistickému cíli [Endziel], což předpokládá podřízenost ekonomického boje politickému, a tedy podřízenost odborů straně.[19] Strana ale může představovat tuto totalizující instanci pouze do té míry, do jaké je uchovavatelkou vědy – to jest marxistické teorie. Zřejmý fakt, že dělnická třída nešla socialistickým směrem – jeho monumentálním dokladem, který už na přelomu století nebylo možné ignorovat, byla anglická dělnická třída – vedl Kautského k přisouzení nové a privilegované role intelektuálům, což později tak výrazně ovlivnilo Leninovo Co dělat. Takové intelektuální zprostředkování má omezené účinky, protože podle spinozovské formule jeho jediná svoboda spočívá v tom, že je vědomím nutnosti. Má ale za následek vznik artikulačního nexu, který nelze jednoduše zařadit do řetězce monisticky pojímané nutnosti.

Trhlinu, která se otevřela v identitě třídy, sílící odlučování jednotlivých subjektových pozic dělníků, bylo možné překonat pouze budoucím pohybem ekonomické základny, jehož příchod byl zaručen marxistickou vědou. Z toho plyne, že vše závisí na předpovídací schopnosti této vědy a na nutném charakteru jejích předpovědí. Není náhodou, že bylo třeba se stále větší prudkostí potvrzovat platnost kategorie „nutnosti“. Je dobře známo, jak chápala „nutnost“ Druhá internacionála: jako přírodní nutnost opírající se o spojení marxismu s darwinismem. Vliv darwinismu se často prezentuje jako vulgární marxistická náhražka hegelovské dialektiky, ale pravdou je, že v ortodoxní koncepci bylo hegeliánství zkombinováno s darwinismem v hybrid schopný uspokojovat strategické požadavky. Darwinismus sám o sobě nenabízí „záruky budoucnosti“, protože přírodní výběr nepůsobí směrem, jenž by byl určen od počátku.[20] Teprve když se k darwinismu přidá teleologie hegelovského typu – která je s ním naprosto neslučitelná –, lze evoluční proces představovat jako záruku budoucích přeměn.

Tato koncepce třídní jednoty jako budoucí jednoty zajištěné působením nevyhnutelných zákonů měla dopad na řadu úrovní: na typ artikulace připisované různým subjektovým pozicím, na zacházení s odlišnostmi, jež nebylo možné začlenit do paradigmatu, na strategii analýzy historických událostí. Pokud jde o první bod, je zřejmé, že pokud revoluční subjekt zakládá svou třídní identitu na výrobních vztazích,[21] jeho přítomnost na jiných úrovních může být pouze vnějšková a musí nabýt podobu „zastupování zájmů“. Terén politiky může být pouze nadstavbou vzhledem k tomu, že je terénem boje mezi aktéry, jejichž identita pojímaná ve formě „zájmů“ se ustavuje na jiné úrovni. Tato podstatná identita byla tedy jednou provždy dána jako neměnný fakt vztahující se k různým formám politického a ideologického zastupování, v nichž se dělnická třída začala angažovat.[22]

Zadruhé tento redukcionismus používal při zacházení s odlišnostmi, jež nemohly být začleněny do jeho vlastních kategorií, dva typy usuzování – které bychom mohli nazvat argument zevnějšku a argument kontingence. Argument zevnějšku: vše, co samo sebe představuje jako odlišné, lze redukovat na identitu. Může mít dvě podoby: buď je vnější vzhled pouhou lstí k utajení skutečnosti, nebo je to nutná forma projevu podstaty. (Příklad první podoby: „nacionalismus je pláštík zakrývající zájmy buržoazie“, příklad druhé: „liberální stát je nutná politická forma kapitalismu“.) Argument kontingence: je možné, že nějakou sociální kategorii nebo sektor nelze redukovat na hlavní identity jisté formy společnosti, ale v takovém případě jejich samotná okrajovost vzhledem k hlavní linii dějinného vývoje nám umožňuje, abychom je opomenuli jako bezvýznamné. (Například: „protože kapitalismus vede k proletarizaci středních tříd a rolnictva, můžeme je ignorovat a soustředit se v naší strategii na konflikt mezi buržoazií a proletariátem“.) V argumentu kontingence je tak identita znovuobjevena v diachronické totalitě: nevyhnutelný sled jednotlivých fází umožňuje, aby byla existující společenská realita rozdělena na nutné a kontingentní jevy podle toho, v jaké fázi přibližování ke zralosti se daná společnost nachází. Dějiny jsou tedy neustálou konkretizací abstraktního, přibližováním k paradigmatické čistotě, která vystupuje současně jako smysl a směřování procesu.

Konečně ortodoxní paradigma v roli analytiky současnosti vyhlašuje strategii rozpoznávání. Poněvadž marxismus tvrdí, že zná nevyhnutelný běh dějin v jeho bytostných určeních, pochopení nějaké skutečné události může znamenat jedině její identifikaci jako momentu časového sledu, jenž je dán a priori. Odtud diskuse následujícího typu: je revoluce roku x v zemi y buržoazně demokratickou revolucí? Nebo – jaké formy má mít přechod k socialismu v té či oné zemi?

Tyto tři úrovně dopadů mají společný rys: konkrétní je redukováno na abstraktní. Rozmanité subjektové pozice jsou redukovány na projevy jediné pozice, pluralita diferencí je redukována nebo odmítnuta jako kontingentní, význam přítomnosti je odhalován jejím zařazením do apriorního sledu fází. Právě z tohoto důvodu, protože je konkrétní tímto způsobem redukováno na abstraktní, mají dějiny, společnost a společenští aktéři pro ortodoxii podstatu působící jako jejich jednotící princip. A protože tato podstata není bezprostředně zjevná, je nutno rozlišovat mezi povrchem nebo jevovou stránkou společnosti a pod ním ležící realitou, k níž musí být nutně vztažen konečný význam každé konkrétní přítomnosti bez ohledu na to, jak komplexní je systém zprostředkování.

Je zřejmé, jakou strategickou koncepci bylo možné vyvodit z této vize o směřování kapitalismu. Subjektem této vize byla samozřejmě dělnická strana. Kautsky ostře odmítl revizionistickou představu „lidové strany“, protože s ní byl podle jeho názoru spojen přenos zájmů jiných tříd dovnitř strany, v důsledku čehož by hnutí ztratilo revoluční charakter. Jeho údajně radikální pozice založená na odmítnutí jakéhokoli kompromisu nebo spojenectví však byla ústřední součástí zásadně konzervativní strategie.[23] Protože jeho radikalismus spoléhal na proces, jenž nevyžadoval politické iniciativy, mohl vést jedině ke kvietismu a vyčkávání. Dvěma základními – vlastně jedinými – úkoly strany byla propaganda a organizační práce. Propaganda nebyla zaměřena na vytváření širší „lidové vůle“ cestou získávání nových segmentů obyvatelstva pro věc socialismu, ale především na posilování identity dělnické třídy. Pokud jde o organizaci, její rozšiřování nezahrnovalo širší politickou participaci ve větším počtu front, ale vytváření ghetta, v němž dělnická třída vedla oddělenou a na sebe samu soustředěnou existenci. Tato postupná institucionalizace hnutí se dobře hodila k perspektivě, v níž by konečná krize kapitalismu byla plodem vlastního úsilí buržoazie, přičemž dělnická třída by se pouze připravovala na svůj vlastní zásah ve vhodnou chvíli. Kautsky od roku 1881 prohlašoval: „Naším úkolem není organizovat revoluci, ale organizovat sama sebe pro revoluci; nikoliv udělat revoluci, ale využít ji.“[24]

Je zřejmé, že pro Kautského nepředstavovalo spojenectví základní strategický princip. Za konkrétních okolností byla možná rozmanitá spojenectví na úrovni empirické taktiky, ale z dlouhodobého hlediska tak jako revoluce měla mít čistě proletářský charakter, měla stát dělnická třída v protikapitalistickém boji v izolovaném postavení. Kautského analýza vnitřních rozporů v jiných sektorech přesně dokazuje nemožnost vytvoření dlouhodobých demokratických a protikapitalistických aliancí s nimi. V případě rolnictva se Kautsky pokouší dokázat, že jde o rozpadající se sektor, takže vystoupení dělnické třídy na jeho obranu je reakční politikou jdoucí proti celkové linii ekonomického pokroku. Podobně se střední třídy v kautskyovské analýze imperialismu stále více sjednocují pod ideologickou nadvládou finančního kapitálu a militarismu. Je charakteristické, že si Kautsky nikdy ani na okamžik neuvědomuje, že tento politický a ideologický vliv nebezpečně zesiluje izolaci dělnictva a že by dělnická třída čelící ofenzívě kapitálu měla odpovědět protiofenzívou s cílem získat tyto střední vrstvy pro věc odporu vůči kapitalismu. Cesta k tomuto způsobu myšlení je uzavřena, protože podle Kautského analýzy je růst reakčnosti středních vrstev objektivním a nezměnitelným procesem. Z téhož důvodu není izolace dělnictva pro socialismus hrozbou, protože ten je zaručen historicky danými zákony, jež dlouhodobě prokáží bezmocnost všech buržoazních machinací.

Dobrým příkladem toho, jak Kautsky chápal proletářský boj, může být jeho pojem „opotřebovávací války“ (war of attrition). Ten neodkazuje na nějakou speciální taktiku, ale na souhrn politických akcí podniknutých dělnickou třídou od roku 1860. Opotřebovávací válka má tři aspekty: (1) předem ustavenou identitu dělnické třídy, jež postupně podkopává moc protivníka, ale v průběhu boje se nijak podstatně nemění; (2) stejně tak předem ustavenou identitu buržoazie, jejíž schopnost nadvlády se zvětšuje nebo zmenšuje, ale jejíž povaha se za žádných okolností nemění; (3) předem stanovenou linii vývoje – opět ony „neúprosné zákony“ –, která dává opotřebovávací válce směrovou tendenci. Tato strategie byla srovnávána s Gramsciho „poziční válkou“,[25] ale ve skutečnosti jde o hluboce rozdílné koncepce. Poziční válka předpokládá pojem hegemonie, jenž je, jak uvidíme, neslučitelný s myšlenkou lineárního, predeterminovaného vývoje a především s předem ustaveným charakterem kautskyovských subjektů.

Role, kterou přisuzuje ortodoxní marxismus teorii, nás staví před paradox. Tato role na jedné straně roste, protože rozšiřující se trhlinu mezi „současným uvědoměním“ a „historickým posláním“ třídy lze přemostit pouze zvnějšku politickým zasahováním. Na druhé straně jelikož je teorie, o níž se opírá politické zasahování, prezentována jako uvědomění si nutné a mechanické determinace, stává se analýza ještě determinističtější a ekonomističtější až do té míry, že na teoretickém zprostředkování více závisí i složení historických sil. Ještě zřejmější než u Kautského je to u Plechanova. Počínající vývoj kapitalismu nedokázal v Rusku vytvořit buržoazní civilizaci, což mělo za následek, že význam ruské reality mohl být objasněn pouze srovnáváním s kapitalistickým vývojem Západu. Pro ruské marxisty byly společenské jevy jejich země symboly textu, který je překračoval a který byl plně a jasně k přečtení pouze na kapitalistickém Západě. To znamenalo, že v Rusku byla teorie nesrovnatelně důležitější než na Západě: jestliže by „nutné zákony dějin“ neplatily univerzálně, pak by prchavé realitě nějaké stávky, demonstrace nebo procesu akumulace hrozilo rozplynutí. Reformista jako Guglielmo Ferrero[26] mohl, jak chtěl, sršet ironií na adresu ortodoxního tvrzení, že marxismus je ucelenou a jednotnou teorií. Koneckonců i když byla doktrína ve skutečnosti eklektická a nesourodá, sotva to ovlivnilo věcnou stránku sociální praxe, jak ji schvalovaly proletářské instituce – praxe, která ve sporu o revisionismus začala vytvářet své vlastní vnější vztahy s teorií. To ovšem nemohlo být stanovisko Plechanova, protože ten se setkával s jevy, jež neukazovaly spontánně přesným směrem, ale jejichž význam závisel na jejich vložení do interpretačního systému. Čím víc závisel význam sociálna na teoretických formulacích, tím víc se obrana ortodoxie měnila v politický problém.

Uvědomíme-li si tyto okolnosti, není překvapivé, že principy marxistické ortodoxie dostaly u Plechanova mnohem rigidnější formulaci než u Kautského. Dobře je například známo, že Plechanov razil termín „dialektický materialismus“. Byl ale také odpovědný za radikální naturalismus, jenž vedl k tak ostrému oddělení základny a nadstavby, že se nadstavba považovala za pouhou kombinaci nutných výrazů základny. Navíc Plechanovův pojem ekonomické základny neposkytuje žádný prostor pro zásah společenských sil: ekonomický proces je naprosto determinován výrobními silami pojímanými jako technologie.[27] Tato rigidní determinace mu umožňuje vykreslovat společnost jako přísnou hierarchii instancí s klesajícím stupněm účinnosti: „1) stav výrobních sil; 2) jím podmíněné ekonomické vztahy; 3) sociálně politické zřízení, které se vyvinulo na dané ekonomické ‚základně‘; 4) psychika společenského člověka, určovaná částečně bezprostředně ekonomikou a částečně celým nad ním vzniknuvším sociálně politickým zřízením; 5) různé ideologie, odrážející vlastnosti této psychiky.“[28] V pracích Socialismus a politický boj a Naše neshody Plechanov formuloval stejně rigidní sled fází, kterými měl projít ruský revoluční proces, takže z oblasti strategie byl už předem vyloučen jakýkoli „nerovnoměrný a kombinovaný vývoj“. Všechny rané analýzy v ruském marxismu – od „legálního marxismu“ Petra Struveho přes Plechanova jako ústřední postavu až po Leninův Vývoj kapitalismu v Rusku – měly tendenci potlačovat zkoumání specifik a pokládat je za pouhé vnějškové nebo kontingentní formy esenciální reality: abstraktního vývoje kapitalismu, kterým musí projít každá společnost.

Přičiňme teď poslední poznámku k ortodoxii. Jak jsme viděli, teorie tvrdila, že rostoucí nesoulad mezi konečným cílem a současnou politickou praxí bude vyřešen někdy v budoucnu, což účinkovalo jako coincidentia oppositorum. Jelikož ovšem nebylo možné ponechat tuto praxi rekompozice zcela na budoucnosti, bylo třeba v přítomnosti vést nějakým způsobem boj proti tendencím k roztříštěnosti. Protože ale tento boj přinášel formy artikulace, které v té době nevyplývaly spontánně ze zákonů kapitalismu, bylo nutné zavést sociální logiku odlišnou od mechanického determinismu – to znamená vytvořit prostor, který by obnovil autonomii politické iniciativy. I když v minimální míře, je tento prostor přítomen také u Kautského: zahrnuje vnějškové vztahy mezi dělnickou třídou a socialismem, jež vyžadují politické zprostředkování intelektuály. Zde se nachází vazba, kterou nelze prostě vysvětlit „objektivní“ historickou determinací. Tento prostor byl nutně širší u oněch tendencí, jež ve snaze překonat rozštěp mezi každodenní praxí a konečným cílem nejvíce usilovaly o rozchod s kvietismem a dosažení bezprostředních politických efektů.[29] Potvrzuje to spontaneismus Rosy Luxemburgové a obecněji politické strategie Neue Linke. Nejtvořivější tendence uvnitř ortodoxie se pokoušely omezit dopady „logiky nutnosti“, ovšem s tím nevyhnutelným důsledkem, že se jejich diskurz pohyboval v trvalém dualismu mezi „logikou nutnosti“, stále méně účinnou v rovině politické praxe, a „logikou kontingence“, jejíž specifičnost však tyto tendence nebyly schopny určit, a proto ji nebyly schopny teoreticky zvládnout.

Pokračování textu zde.


[1] R. Luxemburgová, Dílo I, Praha: SNPL, 1955, str. 159-160.

[2] Ibid., str. 185.

[3] Ibid,. str. 176. Zvýrazněno v originále.

[4] Je důležité připomenout, že Bernstein ve svém vstupu do německé debaty o masové stávce (Der politische Massenstreik und die politische Lage der Sozialdemokratie in Deutschland) zmiňuje dvě základní odlišnosti mezi Východem a Západem - komplexitu a odolnost občanské společnosti na Západě a slabost státu v Rusku -, které později budou mít ústřední postavení v Gramsciho argumentaci. Přehled této debaty viz M. Salvadori, „La socialdemocrazia tedesca e la rivoluzione russa del 1905. Il dibattito sullo sciopero di massa e sulle differenze fra Oriente e Occidente“, in: E. J. Hobsbawm et al, eds., Storia del marxismo, Milan 1979, vol. 2, str. 547-594-

[5] Viz T. Todorov, Théories du symbole, Paris 1977, str. 291. „Lze říci, že ke zhuštění dochází pokaždé, když nás jediný signifikant vede k porozumění více než jednomu signifikátu, nebo jednodušeji: pokaždé, když je signifikant bohatší než signifikát. Tímto způsobem definoval symbol už velký německý mytolog Creuzer: ‚neadekvátností bytí a formy a překypováním obsahu ve srovnání s jeho výrazem‘.“

[6] I když je práce Rosy Luxemburgové vrcholným bodem v teoretickém rozpracování mechanismů masové stávky, za základní formu boje považovala masovou stávku celá tehdejší Neue Linke. Viz například A. Pannekoek, „Marxist Theory and Revolutionary Tactics“, in: A. Smart, ed., Pannekoek and Gorterʼs Marxism, London 1978, str. 50-73.

[7] R. Luxemburgová, str. 140-141.

[8] Řada nedávných studií se zabývá fatalistickým nebo nefatalistickým charakterem spontaneismu Luxemburgové. Podle našeho názoru ale tyto studie kladou nadměrný důraz na poměrně vedlejší problém jako je alternativa mezi mechanickým zhroucením a vědomým zásahem třídy. Tvrzení, že se kapitalismus mechanicky zhroutí, je tak absurdní, že pokud je nám známo, nikdo se ho nezastává. Rozhodujícím problémem je namísto toho otázka, zda subjekt protikapitalistického boje utváří celou svou identitu v rámci kapitalistických výrobních vztahů nebo ne; a Rosa Luxemburgová na ni dává jednoznačně kladnou odpověď. Z tohoto důvodu nejsou prohlášení o nevyhnutelnosti socialismu pouhým ústupkem, který učinila Luxemburgová rétorice dané doby, nebo výsledkem psychologické potřeby, jak tvrdí Norman Geras (Cf. N. Geras, The Legacy of Rosa Luxemburg, London 1976, str. 36), ale uzlovým bodem, jenž dává smysl celé její teoretické a strategické konstrukci. Jestliže podle Rosy Luxemburgové je třeba příchod socialismu zcela vysvětlit na základě logiky kapitalistického vývoje, revolučním subjektem může být pouze dělnická třída. (O dogmatickém ztotožnění Luxemburgové s Marxovou teorií pauperizace jako základnou revolučního odhodlání dělnické třídy viz G. Badia, „Lʼanalisi dello svillupo capitalistico in Rosa Luxemburg“, Feltrinelli Institute, Annali, Milan, str. 252.)

[9] K. Kautský, Erfurtský program. Díl V. Třídní boj. Praha, Nakladatelství časopisu „Zář", 1899.

[10] „Předmětem celého jeho (Kautského) boje proti revizionismu se mělo stát zachování jednoty programu ne jako komplexu rozhodných politických požadavků - jehož účelem je získat straně iniciativu v konkrétních fázích boje a který je tedy možné čas od času měnit -, ale jako nerozborného bloku teorie a politiky, v němž tyto dva výrazy ztrácejí své vlastní oblasti autonomie a marxismus se stává finalistickou ideologií proletariátu.“ (L. Paggi, „Intellettuali, teoria e partito nel marxismo della Seconda Internazionale“. Úvod k M. Adler, Il socialismo e gli intellettuali, Bari 1974.)

[11] K. Kautsky, str. 40.

[12] A. Przeworski, „Proletariat into a Class. The Process of Class Formation from Karl Kautskyʼs The Class Struggle to Recent Controversies”, Politics and Society, 7,1977.

[13] Například na sjezdu Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) v Kolíně nad Rýnem roku 1893 protestoval Legien proti prohlášením novin Vorwärts, podle nichž „nejdůležitější pořád zůstává boj o politickou moc, zatímco v ekonomickém boji jsou dělníci vždy hluboce rozděleni, a čím je situace beznadějnější, tím je toto rozdělení ostřejší a škodlivé. Boje malého rozsahu by také určitě měly své výhody, pro konečný cíl strany by ale měly vedlejší význam“. Legien se ptal: „Pomáhají tyto argumenty stranického orgánu přitahovat k hnutí netečné dělníky? Vážně o tom pochybuji.“ Citováno z antologie dokumentů o vztahu mezi stranou a odbory, kterou sestavil N. Benvenuti, Partito e Sindicati in Germania: 1880-1914, Milan 1981, str. 70-71.

[14] Tento způsob přístupu k problému třídní jednoty, při němž se odklony od paradigmatu pojímají jako kontingentní „překážky“ a „zábrany“ jeho úplné platnosti, nadále převládá v některých historiografických tradicích. Tak například Mike Davis v podnětném a velmi zajímavém článku („Why tne US Working Class is Different“, New Left Review 123, Sept. - Oct. 1980) poukazuje na specifičnosti utváření americké dělnické třídy, ale pojímá je jako odklony od normální konfigurace, která se v jistý historický okamžik nakonec sama prosadí.

[15] Pro jasnost musíme podotknout, že když mluvíme o „roztříštěnosti“ a „rozptylu“, činíme tak vždy ve vztahu k diskurzu postulujícímu jednotu rozptýlených a roztříštěných prvků. Jestliže jsou tyto „prvky“ brány mimo vztah k jakémukoli diskurzu, aplikovat na ně výrazy jako „roztříštěnost“ nebo „rozptyl“ nemá vůbec žádný smysl.

[16] A. Labriola, Saggi sul materialismo storico, Roma 1968, str. 302.

[17] Hlavní Kautského texty k této věci jsou obsaženy v Benvenutiho antologii Partito e Sindicati.

[18] „Povaha odborů proto není definována od začátku. Mohou se stát nástrojem třídního boje, ale mohou se také stát jeho okovy.“ Kautsky in Benvenuti, str. 186.

[19] „Strana usiluje … o dosažení konečného cíle, který jednou provždy skoncuje s kapitalistickým vykořisťováním. Vzhledem k tomuto konečnému cíli se odborová činnost přes svou důležitost a nepostradatelnost velmi podobá Sisyfově dřině, nikoli ve smyslu zbytečné práce, ale práce, která nikdy nekončí a vždy se musí začínat znova. Z toho všeho vyplývá, že tam, kde existuje silná demokratická strana a kde je ji nutno brát vážně, má větší možnosti než odbory dát třídnímu boji potřebnou linii a tedy udat směr, kterým se mají ubírat jednotlivé proletářské organizace nepatřící přímo ke straně. Tímto způsobem lze zabezpečit nutnou jednotu třídního boje.“ Kautsky in Benvenuti, str. 195.

[20] Viz poznámky Lucia Colettiho v Tramonto dellʼideologia, Rome 1980, str. 173-176. Jacques Monod tvrdí v díle Náhoda a nutnost (in Anton Markoš, ed., Náhoda a nutnost. Jacques Monod v zrcadle dnešní doby, Praha, Pavel Merkvart 2008, str. 56): „(J)akkoli Marx s Engelsem budovali své sociální doktríny na pevných základech přírodních zákonů, uchýlili se také, ale jasněji a promyšleněji než Spencer, k „animistickému pohledu“. (…) Hegelův postulát, že řád nejobecnějších zákonů je dialektický, byl oprávněný v systému, jenž mimo ducha neuznává žádnou stálou a trvalou skutečnost. (…) Ale udržet tyto subjektivní zákony právě takové, jaké jsou, a učinit z nich zákony čistě materiálního vesmíru, znamená uskutečnit animistickou projekci do všech důsledků, počínaje opuštěním postulátu objektivity.“

[21] To není v rozporu s naším dřívějším tvrzením, že pro Kautského nemohou hmotné zájmy zakládat jednotu a identitu třídy. Zde jde o to, že „vědecký“ moment braný samostatně určuje veškeré důsledky začlenění dělníků do výrobního procesu. Věda tedy rozpoznává zájmy, jež si jednotlivé úlomky třídy ve své předpojatosti plně neuvědomují.

[22] To zřejmě zjednodušovalo kalkulace v situaci, kdy jasnost a průzračnost zájmů redukovala problém strategie na ideální podmínky „racionální volby“. Michel Certeau nedávno prohlásil: „Nazývám ‚strategií‘ kalkulaci těch mocenských vztahů, jež jsou možné od okamžiku, kdy subjekt vůle (vlastník, podnik, město, vědecká instituce) je izolován od ‚okolí’… Na tomto modelu je postavena politická, ekonomická a vědecká racionalita. Naopak nazývám ‚taktikou‘ kalkulaci, jež nemůže počítat s něčím vlastním, a tedy ani s dělicí čárou odlišující toho druhého jako zjevnou totalitu.“ Lʼinvention du quotidien, Paris 1980, vol. 1, str. 20-21. Ve světle tohoto rozlišení je zřejmé, že pokud jsou „zájmy“ Kautského subjektů transparentní, má každá kalkulace strategickou povahu.
Cf. E. Matthias, Kautsky e il kautskismo, Roma 1971, passim.

[23] Cf. E. Matthias, Kautsky e il kautskismo, Roma 1971, passim.

[24] Symmachos (K. Kautsky), „Verschwörung oder Revolution?“, Der Sozialdemokrat 20/2/1881, citováno v H. J. Steinberg, „Il partito e la formazzione dellʼ ortodossia marxista“, in: E. J. Hobsbawm et al., vol. 2, str. 190.

[25] Viz Perry Anderson, „The Antinomies of Antonio Gramsci“, New Left Review 100, Nov. 1976/Jan. 1977.

[26] Guglielmo Ferrero, LʼEuropa giovane. Studi e viaggi nei paesi del Nord, Milano 1897, str. 95.

[27] Cf. Andrew Arato, „Lʼantinomia del marxismo classico: marxismo e filosofia“, in: E. J. Hobsbawm et al., vol. 2, str. 702-707.

[28] G. V. Plechanov, „Základní otázky marxismu“, Vybrané filosofické spisy III, SNPL, Praha 1961, str. 164.

[29] Tento vztah mezi logikou nutnosti a kvietismem si jasně uvědomovali kritikové ortodoxie. Sorel prohlásil: „Při čtení prací demokratických socialistů je člověk překvapen jistotou, s níž se domnívají, že mají k dispozici budoucnost; vědí, že se svět pohybuje k nevyhnutelné revoluci, jejíž obecné důsledky jim jsou známy. Někteří z nich natolik věří své teorii, že končí v kvietismu.“ Georges Sorel, Saggi di critica del marxismo, Palermo 1903, str. 59.


Související články:
(Obecné problémy levice)

Socialismus a Praľské jaro (literatura) (10.06.2018)
Socialismus a Praľské jaro (3) (10.06.2018)
Socialismus a Praľské jaro (2) (10.06.2018)
Socialismus a Praľské jaro (10.06.2018)
Tys dopadla, levice! (07.11.2017)
O jakou revoluci ąlo? (13.10.2017)
Naąe politika a 100. výročí dekretu o míru (01.06.2017)
Volby? Volby! (11.04.2017)
Co je levicové? (09.03.2017)
Příchod jara (12.02.2017)
Imperialismus – netradičně jako období čekání na nového globálního hegemona (01.12.2016)
Quod licet Jovi ...? (31.05.2016)
Vrátit víru v budoucnost (29.01.2016)
KKE a "Praľská deklarace" (04.06.2015)
Rentiérský stát (31.05.2015)
Společnost a levice na křiľovatce (26.05.2015)
Deklarace Mezinárodní konference KSČM (24.05.2015)
Úvahy o daląí cestě hnutí (24.05.2015)
Ke dvěma aktuálním otázkám hnutí (24.05.2015)
Kritika současných reformistických tendencí demokratického socialismu (07.05.2015)
Potřeba koalice levice a iniciativ (12.04.2015)
Čeho (ne)třeba se bát (05.02.2015)
Jak skončí kapitalismus? (2) (26.12.2014)
Jak skončí kapitalismus? (26.12.2014)
Sociálně demokratické programy (25.12.2014)
Hegemonie: genealogie pojmu (2) (24.12.2014)
Levice můľe vyhrát (17.12.2014)
Návrh programu naší strany (03.12.2014)
Zahájení programové diskuse (19.11.2014)
Spojování sil a společné akce jsou nutné a možné (23.04.2013)
Naše poznanie o spoločnosti alebo Definícia pojmu socializmus. (12.04.2013)
Vzor Fico? (11.02.2013)
O společenských poměrech v Rusku (02.02.2013)
Volby: vítězové a poražení (19.11.2012)
Diskuse na levici (26.06.2012)
Otevřený dopis Michalise Matzavinose adresovaný ÚV KKE (24.06.2012)
K volbám v Řecku (19.06.2012)
Změnit svět bez převzetí moci, marxistické vydání (04.06.2012)
Prožíváme globální jaro (19.05.2012)
O výstupu na vysoké hory (02.11.2011)
SPaS má skutečně potenciál propojit radikální a umírněnou levici (16.06.2011)
Jsou občané sami proti sobě? (31.01.2011)
Výzva k vytvoření Spojenectví Práce a Solidarity (25.11.2010)
Hledejme program pro všechny od středu doleva (19.11.2010)
Jak je to s mírou zisku? (13.11.2010)
Proč si toho nikdo nevšiml? (01.11.2010)
Iluze nesmiřitelnosti (18.10.2010)
Za limit kapitálu (2) (04.10.2010)
Za limit kapitálu (04.10.2010)
Keynes nebyl socialista, ale… (01.10.2010)
Matematický model uplatnenia neoekonómie v komunite (01.10.2010)
Spoločenská objednávka (01.10.2010)
Manifest radikálního liberalismu (14.09.2010)
Na jakou vědu se bude muset levice obrátit? (06.09.2010)
Levice musí začít komunikovat (17.08.2010)
Rušno v levicových intelektuálských kruzích (06.08.2010)
Bez spolupráce na levici nebude hledání cesty úspěšné (02.07.2010)
Připutovalo Internetem . . . (16.03.2010)
Méně rozhořčení – více přemýšlení (Anti-Heller) (14.07.2009)
Anti-Jumr (14.07.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (11) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (10) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (9) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (8) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (7) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (6) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (5) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (4) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (3) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (2) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (20.06.2009)
Schovej babičce její občanku (16.06.2009)
Tahle země není pro starý (14.06.2009)
Jednota levice a budoucnost (18.05.2009)
Co s krizí? (17.05.2009)
Trh a reálný socialismus (06.05.2009)
Zemřel nám Bob (31.03.2009)
Postkomunistický manifest (26.01.2009)
Cesty vpřed bývají i návratem … (12.12.2008)
Sága italské levice „první generace“, aneb co vyváděl krejčí z Ulmu (21.10.2008)
Relativní zmenšování variabilní části kapitálu během akumulace a koncentrace, která ji provází (15.10.2008)
Genese průmyslového kapitalisty (22.09.2008)
Dějinná tendence kapitalistické akumulace (21.09.2008)
Několik poznámek k některým komentářům (08.08.2008)
Marx a dvě linie boje proti moci privilegovaných v dějinách (06.05.2008)
Marx a marxizmus versus Kapitál II. (06.05.2008)
Marx a marxizmus versus Kapitál (28.04.2008)
Historie téměř detektivní (17.04.2008)
O správné správě (04.04.2008)
Test teorie praxí: vezmi ideologii za slovo! (17.03.2008)
Jak S. K. Neumann velebil schumpeterovské podnikatelství… (11.03.2008)
Jan Bystrý, nakladatel (11.03.2008)
Od Lenina až k levičáctví v Česku (21.01.2008)
Bludný kruh české levice (14.01.2008)
Ta událost na Labutí řece (10.12.2007)
Zájem zahraničních komunistických stran o internacionalizaci vzdělávání stranických kádrů (10.12.2007)
Idea Levice (09.08.2007)
Neofeudální manifest? (30.07.2007)
Levice kontra pravice (30.07.2007)
Rovnost (nebo nerovnost) šancí (03.07.2007)
Spravme si poriadok so slovičkami (07.06.2007)
Hleďme si víc toho, co nás spojuje! (01.06.2007)
Proč mladí nechtějí volit konzervativní strany (10.05.2007)
Vzpomínka na Bondyho v Salonu Práva (22.04.2007)
Nejsem zapšklý stařec (22.04.2007)
Pod babylonskou věží (2) (21.04.2007)
Pod babylonskou věží (1b) (21.04.2007)
Pod babylonskou věží (1a) (21.04.2007)
Pod babylonskou věží (21.04.2007)
Hodnoty a zájmy v současné české společnosti (20.04.2007)
Čo príde po ideológii rozvoja a globalizácii? (06.04.2007)
Marx nebyl prorok, ale ... (30.03.2007)
Jsou klasická marxistická paradigmata překonána? (29.03.2007)
677 (XVII. kapitola) (16.03.2007)
Podstata komunismu (11.12.2006)
The opposite of anti-communism is not communism but democracy (05.12.2006)
Protikladem antikomunismu není komunismus, ale demokracie (04.12.2006)
Demokracie je skutečným základem komunistické a socialistické myšlenky (28.11.2006)
Usilujme o pochopení historie – bez předsudků a bez snah o její zneužívání (01.11.2006)
S komunisty se mluví. (18.10.2006)
Nepodpořil jsem Stranu zelených, ale kauzu, kterou zastupuje (12.08.2006)
Sejdeme se u fontány? (30.04.2006)
Lucii k MDŽ (08.03.2006)
Úvaha o vývoji ľudskej spoločnosti (05.03.2006)
Sociální demokracie (02.03.2006)
Dopis delegátům XXI. sjezdu KSČ (25.02.2006)
Co je levice? (07.02.2006)
Potenciálně nejnebezpečnější fáze imperialismu (15.01.2006)
Příčiny neúspěchu sovětského modelu socialismu v ČSSR (05.01.2006)
Předmluva k českému vydání „Zásad komunismu“ (15.12.2005)
Antikomunismus podle Marxe? (14.12.2005)
K pojmu levice dnes (07.12.2005)
Jedna ruka netleská… (28.11.2005)
Nejistý triumf demokratického kapitalismu (15.11.2005)
Volný čas jako ekonomická kategorie (13.11.2005)
Marx není zcela mrtev (06.11.2005)
Pojem socialismu a historická zkušenost (06.11.2005)
Proč je dnes pro nás důležitý Spinoza (06.11.2005)
Tři variace pro Horní Jiřetín a Černice (27.10.2005)
Pohřeb odborové demokracie? (25.10.2005)
Návrat Karla Marxe (16.10.2005)
K otázkám české levice (15.10.2005)
Kuba proti blokádě (13.10.2005)
Smrť politiky a budúcnosť verejnosti (2) (12.10.2005)
Trika a triky proti přirozenosti (05.10.2005)
Smrť politiky a budúcnosť verejnosti (1) (04.10.2005)
Konec klidných časů (26.05.2005)
Zarazilo nás vzývání Stalina a Kim Čong-ila (26.04.2005)
Úvaha (trochu hravá) o svobodě a levici (13.04.2005)
Konference Levicového klubu (17.02.2005)
Víra v pokrok je bláznivá (15.02.2005)
Deset knih českého levičáka (15.02.2005)
Zelená na levačku aneb Proč nemohu být „novodemokratem“ (04.02.2004)
Levicová politika pro 21. století? (30.11.2003)
Politika levice ve věku přechodu (31.05.2002)
Jak Lenin udělal z konkrétního obecné (23.01.2002)
Revoluce! (12.07.2001)

[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Ernesto Laclau | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
164 (164 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
137 (137 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
112 (112 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
102 (102 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
87 (87 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
115 (115 hl.)
Prohnilý humanismus !!
85 (85 hl.)

Celkem hlasovalo: 802


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.