Marx a dvě linie boje proti moci privilegovaných v dějinách

I. Beyond „et ceteris paribus“ limits way…

Rozdíly nejsou zas tak nevinné

V článku „Historie téměř detektivní“ jsem se pokoušel naznačit, že Marxovy trampoty s vydáním Kapitálu mohly mít kořeny ve skutečnosti, že nemohl stále k vydání připravit II. díl Kapitálu, který byl ke všemu napsán s největšími obtížemi jako poslední a že ho logika práce na stále zahajované a stále nedokončované verzi II. dílu pro vydání možná vedla jakýmsi walrasovským, „lausannským“ směrem, pokud bychom použili příklady oblasti neoklasické ekonomie.

Zdálo by se, že o nic nejde. Protože jakou změnu může asi tak způsobit, když od popisu toho, jak zboží vzniká v jedné továrně a stejně tak objektivní hodnota, spojená s vynaloženou – třebaže společensky nutnou - prací … ?

Já osobně mám za to, že následky takové operace – překročení ricardovské ekonomie oním lausannským směrem (beyond et ceteris paribus limits way) - mohly být celkem dost fatální a pro kategoriální systém Kapitálu mohly být takovým malým zemětřesením.

Zkusme si onu známou koncepci pracovní teorie hodnoty v Marxovském podání, tedy s hodnotou pracovní síly, nadhodnotou apod. trochu převyprávět. Stručně byl směr už naznačen v „Historii málem detektivní“, a tak budeme prostě pokračovat …

O agregátech společensky nutného množství práce

Jak jsme si řekli v „Historii takřka detektivní“, hodnota exempláře užitné hodnoty je dána, respektive udržována společensky nutným množstvím práce, které udržuje při dané poptávce (vida et ceteris paribus vyhozen dveřmi nám nakukuje oknem) nabídku příslušné kategorie, tedy právě nahrazuje spotřebované užitné hodnoty uvedené kategorie. Je-li vynakládáno množství menší, hodnota exempláře užitné hodnoty stoupá, je-li vynakládáno množství větší než společensky nutné, hodnota exempláře užitné hodnoty klesá.

Jestliže je vynaloženo množství práce nižší než společensky nutné, vzniká proto nadhodnota, která však může vznikat dvojím způsobem :

1. v míře, ve které k tomu dochází tak, že je nabídka užitných hodnot udržena, i když práce na mikroúrovni je vynaloženo méně než je společensky nutný standard, má nadhodnota podobu mimořádného (podnikatelského, „schumpeterovského“) zisku pro majitele takto vyrobeného statku. To trvá, dokud se nezmění onen společenský standard.

2. v míře, ve které nabídka užitných hodnot udržena není, vzniká nadhodnota v podobě renty způsobené zvýšenou poptávkou všem výrobcům dané kategorie. To trvá, dokud se nezmění nabídka užitných hodnot.

Tato renta je pratetou všech rent – je to renta vlastníka výrobku. Díky ní vzniká příznivé prostředí pro vznik rent, které se projevují když vlastník výrobní síly svou výrobní sílu pronajme výrobci, tedy majiteli výrobku.

Může se jednat o

• renty základní (elementárně monopolní, absolutní?)
• nebo dokonce o renty diferenciální,

tedy o renty vlastníků různých výrobních sil, ať už se standardní (absolutní ?) či nadstandardní (diferenciální) produktivitou, ať už s produktivitou přirozeně zvýšenou (diferenciální renta I) nebo zvýšenou díky záměrnému, cílenému aktu (diferenciální renta II), ať už by šlo o renty více či méně úplné nebo naopak více či méně handicapované (podle vyjednávacích pozic vlastníka výrobní – např. pracovní - síly).

Při „handicapizaci“ renty z titulu nižších vyjednávacích pozic vlastníka se dá vlastně hovořit o srážce z renty vlastníka (např. pracovní síly), jehož vyjednávací pozice je handicapována, v prospěch majitele výrobku. Zde se asi uplatní marshallovský pojem kvazirenty, který beztak není vůbec závislý na Marshallem jinak používané marginalistické koncepci a dobře nám zde poslouží.

Jediný skutečný zisk – mimořádný zisk!

V soustavě takto pojaté už nenalezneme průměrný zisk ani v abstrakci volné soutěže. Existuje tu samozřejmě zisk podnikatelský, mimořádný a stejně jako muslim říká „Lá iláhá illá-lláh wa Muhamadun rasúlu-lláh“, čili „Není Boha kromě Boha (Alláha) a Mohamed je jeho Prorok“, je možné zde s plnou vážností říci

„Není Zisku kromě Mimořádného Zisku a Schumpeter je jeho Prorok“.

Už tu nenalezneme transformaci hodnot ve výrobní ceny ani onen Marxův pověstný „společný kotel nadhodnoty“ z první části III. dílu Kapitálu, do kterého bratrstvo sobě rovných kapitalistů volné soutěže soustřeďuje všechnu tu nadhodnotu, kterou jim nevzali rentiéři, s tím, že každému „rovnocennému kapitalistovi volné soutěže“ plácnou do talíře „porci nadhodnoty“ podle množství CELÉHO použitého kapitálu bez ohledu na jeho organické složení, tedy „porci“ odpovídající onomu známému průměrnému zisku …

Stejný standardní výnos ze stejného kapitálu sice v kapitalismu volné soutěže existuje (pak už ne), ale není žádným „nákladem“ jako je tomu u post-ricardovské a post-marxovské ekonomie běžné (s výjimkou některých postkeynesiánských a sraffiánských koncepcí). Stejný výnos ze stejného kapitálu v abstrakci volné soutěže tedy není nákladem, zůstává součástí přebytku, jak se na ricardiánskou ekonomii sluší, ale není žádným průměrným ziskem – jedná se o místo toho o shodnou rentu z cenové (hodnotové) jednotky vcelku rovnocenných fondů v dobách volné soutěže (do které ostatně tzv. průměrný zisk má beztak patřit – jinam ne).

Jakožto renta z fondů existuje tento výnos proto, že existuje „monopol soukromého vlastnictví výrobních prostředků“ nebo ještě jinak monopol a vzácnost nadkritických peněžních kvant zvaných kapitálové fondy oproti zbytku společnosti. Pokud by kapitál nebyl omezujícím (vzácným) činitelem, nebyla by v zásadě žádná renta z fondů zvaná „průměrný zisk“ - stejně jako v jistých dobách a některých místech neexistovala renta z vlastnictví půdy, pokud byla půda volná a bylo jí dost. Podnikatelský (mimořádný) zisk by ovšem zůstával, i kdyby kapitál přestal být omezujícím činitelem …

Vykořisťování 

a) pod praporem Et ceteris paribus

Izolovaně pojatá výroba nadhodnoty v jedné továrně zná vykořisťování za všech okolností. Dokud není kapitalistův zisk nulový, tak je tu pořád vykořisťování.

Zbavit se vykořisťování lze podle „marxistické metafyziky“ jen „nadstavbovým způsobem“ - to znamená, že je třeba kapitálové fondy a výrobní prostředky prostě zestátnit, tedy v tomto smyslu zespolečenštit, aby už nikoli soukromý vlastník kapitálu jako příslušník vykořisťovatelské třídy, ale celospolečenská instituce (stát) těžila a v zájmu všech obyvatel rozdělovala nadhodnotu.

b) pod červenobílou vlajkou Lausanne

Naproti tomu shora popisovaná „lausannská soustava“ postkapitalistického uspořádání zná spravedlivý nadreprodukční podíl pracovníka na nadproduktu či přebytku, který se nemusí opírat výlučně o státem převzaté výrobní prostředky nebo o přerozdělování.

Pro jeho spontánní vznik je však třeba i zde určité podmínky přece jen cíleně vytvářet.

„Lausannské“ zespolečenštění…

Velmi zjednodušeně a stručně se dá říci, že spravedlivý nadreprodukční podíl pracovníka na nadproduktu (čili obecně na vytvořeném díle) by takto nejspíš vznikal tehdy, kdyby vlastnicky poměrně rovnoměrně rozprostřené finanční zdroje ve společnosti byly soustředěny a jako rezervy uloženy v síťové celospolečenské instituci (silně sofistikovaném nástupci kapitálových trhů), jejíž uzlové body by díky těmto celospolečenským finančním rezervám umožňovaly čerpání fiktivního kapitálu (fiktivní kapitál - viz David Harvey o snaze pozdního kapitalismu řešit své antagonismy na webu SOKu) bez výrazných omezení a tím by byla zeslabena „vzácnost“ nadkritických peněžních kvant zvaných kapitálové fondy.

Peníze dnes beztak produkuje skoro neomezeně ledasjaký subjekt, pokud připomíná peněžní ústav (tzv. multiplikace depozit), jenom musí dodržovat jakés takés rezervní krytí stanovené centrální bankou. Potřebné ručení by mělo víceméně hypotékární charakter koupenými hmotnými investicemi na úseku fixní položky konstantního kapitálu - stroje, budovy a nějaké vinkulační mechanismy samotných amortizačních fondů mohou jistě na úseku ručení „nějakou práci“ odvést.

Pokud by tato situace byla propojena s poměrně robustním nepodmíněným občanským příjmem ve výši odvozované někde v pásmu od průměrného důchodu do mediánového příjmu ve společnosti, dalo by se předpokládat, že

za a) podnikatel by za takové situace nepotřeboval tak velkou část kapitálu zvanou mzdový fond, protože podnikatel i jeho spolupracovníci by mohli – zejména u odvětví se svižnějším obratem - vyčkat na realizaci, na zisk a na v tomto případě nenákladové, tedy výsledkové mzdy.

za b) vyjednávací pozice pracovníka by na oplátku nebyla handicapována nutnosti nezbytné reprodukce a součet nepodmíněného příjmu a výnosu za pronájem pracovní síly by za takových podmínek byl asi vyšší než běžné dnešní nákladové mzdy a systém by se k pracovníkovi nechoval tolik jako k nákladu, který je třeba snižovat a snižovat, třebaže tím dochází zároveň k podřezávání kupní síly a problematizování realizace, kterou musí nahrazovat různé zadlužování nebo sinekurální pracovní místa ...

Za takových okolností by pak omezením zůstávala jen oběžná složka konstantního kapitálu, surovina, energie, což ale zejména z důvodů ekologických není žádný důvod pro nářek nad takovou „hroznou“ nedokonalostí. Rozumný člověk jednak obvykle ví, že nemůže mít všechno, a to, že je motivován soustředit se na úsporu právě zde u surovin a energie, není nic, čemu by bylo nutno klást nějaký zvlášť zarputilý odpor …

-.-.-.-.-.-.-

S ohledem zkušenosti se situací v USA a koloniích v době volné půdy do druhé poloviny XIX. století by shora uvedená postkapitalistická soustava společnost zřejmě už dále nepolarizovala – možná by dokonce docházelo k procesům opačným.

Marxem citovaný Wakefield o bývalém modelovém systému v koloniích a v USA do druhé poloviny XIX. století, který kladl odpor reprodukci kapitalistických vztahů, píše (viz K. Marx, Kapitál I., SNPL Praha 1953, str. 810) :

„Ačkoli výrobek, který se má rozdělit mezi dělníka a kapitalistu, je veliký, dostává z něho dělník tak velký díl, že se rychle stává kapitalistou … Naproti tomu může málokdo, i když žije neobyčejně dlouho, nahromadit velké massy bohatství.“

Marx k tomu připomíná: „Dělníci prostě kapitalistovi nedovolí, aby se zříkal zaplacení největší části jejich práce. Není mu nic platné, že je tak chytrý a importuje svým vlastním kapitálem z Evropy i své vlastní námezdní dělníky.“

A tady Wakefield pokračuje: „Přestávají být brzy námezdními dělníky, promění se brzy v nezávislé rolníky nebo dokonce v konkurenty svých dřívějších zaměstnavatelů přímo na trhu práce.“

Wakefield takovou reprodukci antikapitalistické tendence sice nesleduje s žádným velkým nadšením, ale anglosaská poctivost při práci s fakty mu velí, aby při srovnání amerického rolníka a anglického zemědělského dělníka popsal americký lid jako zámožný, nezávislý, podnikavý a poměrně vzdělaný, kdežto anglického dělníka vidí v té první polovině tohoto barbarského XIX. století jako „žalostného trhana“.

Na jiném místě této kapitoly Marx uvádí: „Dnešní námezdní dělník (míněno za situace, o které je zde řeč, – pozn. M.T.) se zítra stává nezávislým, samostatně hospodařícím rolníkem nebo řemeslníkem. Mizí z trhu práce, ale ne do pracovny. Tato ustavičná přeměna námezdních dělníků v nezávislé výrobce, kteří nepracují pro kapitál, nýbrž pro sebe, má zase neobyčejně škodlivý účinek na stav trhu práce. Nejenže stupeň vykořisťování zůstává neslušně nízký. Spolu se svou závislostí odříkavém kapitalistovi ztrácí námezdní dělník kromě toho i pocit své závislosti na něm.“

K poslední větě malou poznámku:

Ta závislost na kapitalistovi není podpěrou, na které stojí svět. V letech 1945-48 třetí (regulovaně pluralitní lidově demokratická) Republika československá neuvěřitelně hospodářsky expandovala a závislost na kapitalistovi i na státu (závodní rady měly svou moc) nebyla zrovna bůhvíjak vysoká. Mého tátu i ostatní komunisty v Ježkových elektrozávodech v Hradci Králové nemusel nikdo zapojovat do „závislosti“ na Starém Ježkovi. Starý Ježek „pobaťovsku“ prošel světa kraj, byl i v Américe, rozuměl výrobě, dělníci si ho vážili (prostě takový lidský kapitál v oboru elektro-).

Zato jeho syn-playboy, který měl již brzy těžit z toho, co táta svým umem vybudoval, je z pochopitelných důvodů dráždil …

Poměrně mírná, „skandinávská“ míra nerovnosti v českých zemích by asi zůstávala přinejmenším zachována a k její prosté – nebo dokonce možná i zúžené – reprodukci by docházelo nezávisle na fiskální politice státu, tedy i v době vlády pravice v zemi, pokud by se ovšem neodehrávaly radikální zvraty a pravicově fašisoidní převraty v této oblasti, ale jen běžné politické výkyvy … Ostatně jak ukazují Werich a Voskovec v komedii „Svět patří nám“ před fašisoidními převraty by se demokracie měla hájit a otestovat takto i svou legitimitu na veřejnosti …

Odpověď postkapitalistické soustavy Keynesovým dědicům

Marxismus je založen na přesvědčení, že kapitalismus bude překonán nutně a zákonitě. Keynesovi stoupenci vycházejí z toho, že kapitalismus si od jisté fáze svého vývoje vynucuje státní zásahy, a to na úseku doplňování nedostatečné poptávky. Pokud doplňování nedostatečné poptávky bude prováděno, může se kapitalismus rozvíjet dál.

Revoluce s reformou je tedy v jisté syntéze obsahem pojmu levice. A co je společným jmenovatelem obou přístupů?

Objektivně reprodukovaný problém, nakolik je společnost schopna ve své kapitalistické struktuře odkoupit vytvořený produkt. Vývoj kapitalismu není spojen se stoupajícím zbídačováním, ale neuvědomovaným nárůstem renty práce v nejrůznějších podobách, která řeší neustále produkovanou systémovou komplikaci „prodat vyrobený produkt“ (systémový problém realizace společenského produktu). Kapitalismus jako systém je reprodukován, to znamená, že je reprodukován nejen systém, ale i jeho řešení. Má-li být kapitalismus překonán, musí být nahozena výhybka – realizace musí být řešena způsobem, který rozbije privilegia ve společnosti.

Subjektivní charakter státních zásahů a hrozen lobbyistů a ovlivňování státních zásahů, korupce atd. to všechno výrazně poničilo legitimitu státního zasahování. Ale problém smeten ze stolu nebyl. To, co napáchala technika státního zasahování, která se nakonec stala kořisti nátlakových, mocných kapitálových skupin, stejně jako nekapitálových mocných skupin ve státě, nic nemění na existenci určitého problému.

Systémový problém s nedostatkem koupěschopné poptávky a problém realizovat zboží a vykoupit společenský produkt by asi ve shora popisované soustavě dost zeslábl. Problém by se rozšířeně už asi nereprodukoval a ekonomická alternativa kapitalismu by takto mohla získat určité sociálněekonomické legitimizační základy i u podnikatelů (menší problém s realizací), byla by méně umělá a nebylo by tak snadné takový systém „nadstavbově zradit“ jako se to stalo reálnému socialismu.

Už by nešlo o onen pověstný „hrubý komunismus“ z Ekonomicko-filozofických rukopisů z r. 1844, kterého „rozšíření styků“ (čti liberalizace) zabijí a kterému se daří (a ještě špatně) v izolované ohrádce, ve které zaostává a zaostává …

Ostatně otázka efektivní poptávky a realizace by asi znamenala novou situaci i z hlediska Keynesových dědiců. Rovnostářsky rozdělený dolar pravděpodobně spotřební poptávce pomáhá nejvíc, i když empirické údaje prý důkaz nepřinesly.

Jenže keynesovské ekonomy spotřební část poptávky zas tolik nevzrušovala. Nejvíc je, jak známo, rmoutila druhá část poptávky – nedostatek investic v porovnání s úsporami a prostě nepropojenost obou kategorií mezi sebou.

Ale o jaké „mezeře investic“ lze hovořit ve shora naznačované postkapitalistické soustavě?

Obklopuje nás zde vysoce liberální, tržní okolí, ale kapitál (nadkritická peněžní kvanta), který zde není sice omezujícím činitelem a pravidlem je jeho všeobecně dostupná držba, ale zrovna tak je zároveň pravidlem, že tato peněžní vygenerovaná kvanta nebývají zrovna příliš v soukromém vlastnictví (na rozdíl od rezerv uložených v síti a patřících milionům poplatníků, ani příliš bohatých ani příliš chudých).

Nadkritická peněžní kvanta zvaná kapitálové fondy jsou obecně dostupná bez privilegií všem, ale patří (a musejí se splácet) oné celospolečenské síťové instituci, vrcholovému nástupci svých předchůdců, nejdokonalejšímu kapitálovému trhu, který kdy existoval, který ale není v rukou privilegovaných, ale je kontrolován a řízen postkapitalistickou společností …

V takové společnosti by problém s „mezerou investic“ ekonomy asi moc nezatěžoval. Když peněžní kvanta (kapitálové fondy) jsou relativně málo soukromým vlastnictvím, nemohou ta nesoukromá, všeobecně dostupná peněžní kvanta vyrobená na základě multiplikace depozit investiční poptávku NEVYVOLÁVAT – co jiného přece udělat s penězi, které nejsou moje, než investovat, čím by ostatně jinak hypotékárně mohl ručil takový jedinec, kdyby nenakoupil hmotnou investici, která jediná by mu mohla vydělávat, protože ani tady by kapitál nebyl prostě zdarma, ale platil by se z výnosů …

Ostatně i kdyby nebyla nějaká administrativní omezení pro takové zacházení s tímto druhem peněz, lze si položit otázku, zda je vůbec podivín, který má peníze, které nejsou jeho, schované a platí z nich úrok, statisticky typická osoba …

Autonomní subjektivní rozhodování úředníka o dodatečné doplňkové investorské činnosti státu a jiných zásazích bývá pod různě silným a vždy trvalým tlakem hejna nátlakových silových kapitálových skupin. Realita nastolená keynesovskými recepty ale není jediná možná, i když úkoly keynesovského typu a zadání je nutno plnit.

Výše uvedené „slepé“ mechanismy by měly dostat šanci ukázat, jestli příslušnou roli nesehrají lépe … mechanismy mohou být špatné – zkorumpovat je ale asi nepůjde …

Kvalifikovaná práce jako majitel zboží (výrobce), samospráva dostává základy…

Přebytková ekonomika kapitalismu by se s ohledem na nenarušený liberálně tržní model pravděpodobně nepřepólovala na nedostatkovou ekonomiku reálného socialismu, ale staré nešvary (zvýšená pozice dodavatele – včetně dodavatele pracovní síly) by se asi přesto aspoň ztlumeně objevily jako nutná daň této syntézy.

Tato soustava by navíc byla pro kapitalismus jakousi prověrkou jeho současné historické legitimity.

Není vyloučeno, že by se UŽ DNES mohlo taky ukázat, že kdyby byly shora uvedené okolností nastoleny, UŽ JEN vlastník (vlastníci) lidského kapitálu, kvalifikace, schopnosti, znalostí a dovedností potřebných pro daný sektor mohou dosahovat nejvyššího historicky možného zisku.

Pokud by neexistovala renta z fondů (díky velmi nízké vzácnosti kapitálových fondů) a naopak mnohem méně handicapovaná, mnohem více úplná, tedy najednou příliš vysoká renta pracovní síly (podíl práce na nadhodnotě) by si díky vysoké vyjednávací pozici práce dané robustním nepodmíněným příjmem (občanskou rentou) brala spolu s daněmi z nadhodnoty příliš mnoho, takže nejvýhodnější by bylo zejména lidský kapitál ale i práci radši neplatit – raději tou prací a lidským kapitálem jako podnikatel a majitel výrobku přímo být ….

O míře sociální legitimity…

Lidé, celkem akceptují, když někdo slušně vydělává z titulu schopností přijít s něčím novým, uspokojit poptávku, kde nebyla atd. zkrátka být užitečný druhým.

Co vadilo, byly vždycky výsady, považované za nezasloužené a „neodpracované“. Výsady talentu „božského Káji“ žádný třídní odpor nevyvolávají, Lukačevičův Seznam není důvodem pro třídní nenávist a ať už je např. vztah k starému Baťovi u komunistů jakýkoli, to, o čem je teď řeč (inovátorství, podnikavost), tu případnou třídní nenávist proti kapitalistovi spíše poněkud ztlumuje – rozhodně jí nevyvolává, to jsou pak jiné prvky jeho moci …

A zde vzniká otázka: udržel by se takový systém a reprodukoval by se?

Těžko říci. Usnadněná schopnost vykoupit vytvořený produkt by Z JEDNÉ STRANY asi utlumila motivaci k inovacím. ALE NA DRUHOU STRANU (!) by ale stlačení rent z fondů (peněz z toho, že jsem bohatý) vedlo k tomu, že vlastně z ničeho jiného než z pořádného mimořádného, inovátorského zisku by se nedalo solidně zbohatnout.

Osobně si myslím, že by možná byly celkem spokojeny obě psychologicky odlišné skupiny lidí.

A.

Ti, co nenávidí šlapací mlýn, který je zároveň jízdním kolem – když nebudeš šlapat, spadneš - by měli možná díky snazší realizaci a nižší „přebytkovosti“ tohoto postkapitalismu konečně pokoj a mohli by si žít bez neustálých stresů a na houpačce.

Mnoho lidí mně už beztak říká: mně by fakt stačila polovina toho, co beru, ale systém mi svým fungováním říká: buď budeš mít víc než by ti stačilo nebo mnohem míň … and no third way …

A těchto lidí není zrovna tak málo, kteří chtějí trochu v klidu žít a věnovat se víc rodině. A postkapitalismus by jim tuto jejich touhu si trochu vydechnout umožnil - a to usnadněnou realizací ve výše uvedené soustavě (díky snížené nákladovosti příjmů občanů a tedy díky neutlumované poptávce), a tedy i ztlumením přebytkovosti kapitalistické ekonomiky …

B.

Ti potom, kteří jsou naopak ve svém živlu, jde-li o tvrdý boj, mladí, draví, asertivní, kteří by naopak chtěli pořádně zbohatnout a měli na to patřičné psychologické vybavení, ti by musely jít do inovací, protože jen mimořádný zisk by z nich mohl udělat boháče …

Někteří lidé by tedy bohatli, ale vyjednávací pozice pracovní síly by mohla být celkem slušná a pravděpodobně by vyjednala na zaměstnavateli skoro úplnou, nebo aspoň o dost méně handicapovanou rentu práce.

Takže bohatnout by šlo hlavně v závislosti na těžení mimořádného zisku. A to je ve společnosti pro běžného průměrného občana celkem legitimní způsob zbohatnutí.

Možná že Gates dělá teď nějaká monopolní svinstva, která lidi štvou – ale ještě jsem nepotkal člověka, který by mu nepřál tu fázi jeho životní cesty, kdy se dostal z té garáže k těm svým prvním milionům …

II. Linie T nebo linie E?

Výše uvedený popis nebyl v tomto článku podán bezdůvodně jako hrátky s vlastní fantazií … Lze ho totiž zarámovat do historických tendencí starých jak „černé uhlí“, které prostupovaly bojem proti privilegiím mocných už v době, kdy „byl ještě čert malým chlapcem“ …

-.-.-.-.-.-.

Boj za svobodu, důstojnost, emancipaci člověka, ale i za dobrou rozumnou, spravedlivou společnost je starý jak lidstvo samo. Společným jmenovatelem je boj proti moci privilegovaných proti nadpráví jedněch oproti druhým. Tento boj se však historicky vyvíjí a probíhá v jakýchsi dvou liniích ...

E

Jedna linie je vulgární, selská, přímočará, trošku konzervativní, ale robustně svobodomyslná, opravdově prodchnutá touhou po osobní svobodě bez omezujících výsad a takových rámcových poměrech, kde se této svobodě daří. Vizuálně splývá tato linie s nedostatkem útisku a volným prostorem. Ale je v tom i konzervativně laděné „nechte nás žít“ a touhu po takovém nekomplikovaném a prostém životě bez vnějšího útisku. Sloky písní Heleny Vondráčkové Přejdi Jordán, závěrečná píseň vystěhovalecké dívky Jany na záchranném člunu v rockové opeře Titanic v podání Petry Janů a obdobné motivy Karla Čapka zejména na konci Krakatitu, Továrny na Absolutno i jinde … to vše jsou záblesky ideje staré jak svět …

Je zde silný étos camusovské revolty anebo inverzně naopak obrany proti těm, kteří mi chtějí takovou svobodu brát, pokud ji mám. Všichni ti fanatičtí antikomunisté mohou stokrát považovat dvojici Voskovec a Werich za „užitečné idioty bolševiků“, nicméně faktem zůstává, že jak „Svět patří nám“, tak „Hej rup“, tak všechno, co Osvobozené divadlo uvedlo, je prostě apoteózou této popisované linie – boj za svobodu a proti těm, kteří nám ji chtějí brát…

V tomto boji jsem solidární s ostatními spolubojovníky a nedělám druhým, co nechci sám. Starat se o druhé není sice zcela ponecháno na spontánním vývoji, i když institucionalizace není zvlášť zdůrazňována, takže určitá přirozená úroveň solidarity výslovně nechybí. Ale je to prvek, který je poněkud v pozadí.

Tuto linii zde nazvu „linií E“ (emancipační).

T

Druhá linie, spíše intelektuálská, racionalistická, linie utopických socialistů, kteří chtějí zabránit zlořádům a nespravedlnostem, které spontánní vývoj civilizace přinesl. Snaha uspořádat poměry rozumně a správně a nenechat rozkošatět zničující sobectví boháčů, mocných … a upřímně vzato nejen jich, ale i sobectví neprivilegovaných je překážkou „dobré společnosti“. I zde plane silný etický plamen – je to však spíš etika toho, který ví, jak by měla být společnost spravedlivě uspořádána a právě spravedlnost a vzájemná pomoc (solidarita) vystupuje do popředí, třebas na úkor osobní svobody.

Tuto linii zde nazvu linií celku, tedy „linií T“, protože vychází právě ze stanoviska celku, respektive z úsilí o správně, dobře a spravedlivě zorganizovaný celek z hlediska vytyčených cílů (celkový = totální, totalita není jen hanlivé označení, ale také označení preferencí celku).

-.-.-.-.-.-.-

V Marxově teorii lze nalézt argumentaci pro oba přístupy. Je zajímavé, že I. díl Kapitálu, ten jediný, který sám uspořádal, končí ve znamení linie E (Moderní teorie kolonizace). Jinak však více nalézáme argumentaci založenou na linii T. Nicméně i ty nejradikálnější texty jako např. Komunistický manifest obsahují prvky linie E – např. volební program v Komunistickém manifestu se sice zabývá zestátněním přírodních výrobních prostředků jako půda (kterou holt obvykle vyrábět nelze), ale místo o zestátnění kapitálu se tu dočteme o „soustředění úvěru v rukou státu prostřednictvím národní banky se státním kapitálem a výhradním monopolem.“

Přitom o rozvoji kapitálových trhů v roce 1847 se prostě nedá mluvit…

Touha po účasti v optimálně řízené komunitě nepřevažovala…

Pro vyhraněné reprezentanty linie T bylo typické, že svou touhu po novém, inženýrsky vytvořeném řádu považovaly i za preference lidu, v jehož prospěch měla revoluční změna proběhnout.

Tak tomu ale nebylo. Projekty utopických socialistů mohou dnes vyvolávat jedině odpor každého, komu jde o Marxovu maximu, že „svobodný rozvoj každého (má být) podmínkou svobodného rozvoje všech“. Lid - pokud měl jen trochu na výběr - si v statisticky drtivém rozsahu nevybíral žádná sociální akvária všeobecného zabezpečení. Owenova New Harmony existuje jen několik let.

„Až k obzoru se táhnou nekonečné prérie a savany…“ tak nějak začínají úvodní slova komentátora ve filmovém západoněmeckém zpracování Vinetoua z 60. let, podbarvená podmanivou hudbou. A dále komentátor připomíná přibývající kolony pioneerů. Přistěhovalců, kteří putují za volnou půdou po nekonečných pláních severoamerické Unie 19. století, třebaže je čekalo méně záruk než v evropské zemi, kde ležela jejich domovská obec a kde žili příbuzní. Méně záruk. Ovšem i méně omezení.

A tyto davy přistěhovalců - nikoli hrstka potomků Otců poutníků a hrstka potomků Holanďanů novoamsterodamského guvernéra Petra Minuita - vytvořily například dnešní americký národ, pořád ještě nejsilnější a nejschopnější na světě.

„Neviditelné hlasování“ těchto milionů „voličů života“ nelze pominout. Liberální a tržní projekt je proklínán, je s ním bojováno, ale v každodenním životě prorůstá i kultury, kde se nevyskytoval. Má obrovské i systémové i existenčně nebezpečné nedostatky a chyby, které ohrožují celou planetu a tedy i každého z nás.

Ale jakoby zatím přesto měl v době jakéhokoli lámání chleba vždycky navrch nad všemi konkurenčními životními projekty ...

Linie T a její úspěchy

Abychom ale byli spravedliví:

I ta linie T měla dost úspěchů, pokud byla ovšem „zředěna“ na úroveň pouhé tendence. Pruský étos státu (viz Tři muži na toulkách od Jeroma Klapky Jeroma) se dobře snášel s „pruským socialismem“ a německá sociální demokracie se stala silou, kterou – na rozdíl od anglosaských zemí – německá etatistická společnost dobře a výraznou částí přijímala. Němec vilémovského konstitučně parlamentního císařství se ztotožnil se svým úspěšným, dobře fungujícím státem – i ten ironický Angličan Jerome K. Jerome mu ve výše zmíněných Toulkách věnoval několik vážně míněných pochval a i závěr knížky je spíš pro Němce pochvalný. A to byl teprve konec 19. století.

Synergie lidí ztotožněných se společností a svým státem nesla své plody - Německo dohnalo Británii a předehnalo Francii.

Jediný, kdo na opačných principech mohl Německu konkurovat byl lid a systém Spojených států amerických …

Ano – a ten byl založen na opačných principech. Protože v anglosaských zemích tomu bylo jinak. Ne stát, ale odbory a morálka fabiánců musely v socialistickém hnutí hrát zde hlavní roli a i tak německou úroveň vlivu získala britská Labour Party až s velkým zpožděním. Přesto i zde existovala výrazná role linie T a v dílech některých fabiánských socialistů jako byl např. H. G. Wells bychom elitárních konstrukčních prvků nalezli dost a dost. V zemích kdysi volné půdy, v Austrálii, musela být linie T ještě více potlačena, aby tamější levice mohla získat veřejnou podporu. Australská Labour Party se musela stát stranou založenou převážně z hlediska Evropa až nepřiměřeně na linii E, aby ji australská veřejnost přijala. Její v podstatě nesocialistický, levicově libertariánský charakter ostře kontrastoval s mnohem víc etatistickou sociální demokracii středoevropskou.

Technicky „totalitní“ pozdní industrialismus ve výrobních silách spadal do stejné doby jako Velká krize. Liberální hodnoty byly v krizi a ve společnosti se vytvářela velká očekávání a poptávka po linii T. Mussolini, Hitler a Roosevelt byli však zastíněni Sovětským svazem - velkým a silným protagonistou linie T, která zde silně převažovala. Navzdory kruté prvotní socialistické akumulaci požírající ukrajinské rolníky jako nějaký příšerný Moloch, sklízel Svaz sovětů i jeden propagační, agitační a ideologický úspěch za druhým.

Sovětský svaz v čele se Stalinem si velice vážil vědy, této synergické výrobní síly a dbal také na to, aby prodal všechny úspěchy i z agitačního hlediska – ať už to byla energetika, pětiletka, ale třeba taky přelety Arktidy, stratosférické balóny apod.

V konfrontaci s Velkou krizí se ze Sovětského svazu stává popstar světové levice…

A nejen levice. Obecně nastala hvězdná hodina řešení založených na linii T. Za druhé světové války a po ní rezignovali před železnou nutností socialistického vývoje i mnozí buržoazní ekonomové. Teď nemyslím tzv. reformisty. Jasně pozitivní vztah hlavní představitelky postkeynesiánské ekonomie (tedy toho keynesiánství, které odmítá kompromis s buržoazně apologetickou a typickou neoklasickou buržoazní ekonomií) Jany Robinsonové k Marxovi jako k mysliteli a k socialismu v nejširším slova smyslu překvapením není. Ostatně šlo o socialistku přinejmenším názorově, pokud nebyla přímo členkou britské Labour Party. Zajímavé, že učitel Robinsonové Sir Keynes Marxem pohrdal a ze známého tandemu revolucionářů preferoval Engelse.

Kromě reformistů propadali představě o socialistickém nástupu (linie T) i lidé NElevicového zaměření. Jestliže přesvědčení o nutném vítězství socialismu vysloví takový přívrženec podnikatelského principu jako Joseph Alois Schumpeter, přinejmenším občas přiřazovaný k ultraliberální a prokapitalistické rakouské škole, už to o něčem vypovídá – minimálně o atmosféře tehdejší doby.

Ještě v 60. letech se očekávala přinejmenším konvergence světových soustav a sílení socialistických prvků ve smyslu sílení „netrhu“ a státu.

Krize linie T…

Čas ale oponou trhnul ….a hvězdná hodina převahy linie T pominula. Reálný socialismus - na linii T výslovně založený - neuspěl a to v konfrontaci s požadavky postindustriální fáze rozvoje výrobních sil.

To, co má z trosek reálného socialismu ještě nějaký význam ve světě, to je Čínská lidová republika a Vietnamská socialistická republika, se vzdalují od systému založeného na výrazně převažujícím státním a jiném kolektivním vlastnictví výrobních prostředků. Poslední zprávy z „Ostrova svobody“ naznačují, že je začíná sice velmi a velmi váhavě, ale přece jen následovat i Kubánská republika. Pochvalné komentáře komunistů už dávno nejsou založeny na něčem takovém jako jsou práva dělnické třídy v zemi, kde má vedoucí úlohu marx-leninská strana. Pochvaly jsou dnes už založeny jen na skutečnosti, že lidová Čína je bonapartistický stát, kde nepřevažuje moc kapitálových oligarchů jako třídy soukromých vlastníků nad celou společností, ale přece jen státu. Moc osamostatnělého státu a církevního řádu zvaného komunistická strana nad společností stále ještě převažuje. To určité vrstvě zejména normalizačních technokratických funkcionářů úplně stačí. Máloco ukazuje žalostnější obraz bojovníků za práva proletariátu …

I to, co připomínalo socializační trendy v kapitalistických vyspělých zemích, spíše slábne než aby sílilo. Slábne podíl veřejného vlastnictví, které není založeno na kapitálových vkladech. (poznámka M. T. - proč ten přívlastek „které není založeno na kapitálových vkladech“? Protože např. prof. Zelený považuje za veřejné vlastnictví i to, které je rozptýleno mimo daný podnik a je volně ke koupi v podobě veřejně obchodovatelných akcií – toto veřejné vlastnictví je však založeno na soukromých vkladech a to ho odlišuje od státního „nevkladového“ vlastnictví „občanů a byrokratů“atd. – poznámka M. T.).

Spíše slábne také kdysi významné indikativní celospolečenské plánování (viz např. Francie let 60.) než aby sílilo. Svou povahu mění také plánování uprostřed samotných soukromých kapitálových sítí.

Spíše slábne třídní uvědomění proletariátu – přesněji řečeno: zůstal z něj jen žalostný rozředěný zbyteček jakési nejasné averze vůči panstvu a bohatým.

Zato finanční nadnárodní oligarchie se svými zájmy vyhraňuje dostatečně oproti těm ostatním.

„Ti ostatní“ ale nejsou řečeno s profesorem Bělohradským ani jen trochu ucelenější třída ani „an sich“ natož „für sich“.

A v tomto shluku, agregátu nebo zástupu vykořisťování neslábne - námezdní forma vykořisťování však ano …

-.-.-.-.-.-

Levice dnes proto vypadá velice poraženecky. Některé reakce přesvědčených levicových aktivistů vyvolávají až soucit. Jeden příklad za mnohé: kdykoli je někde poražena ve volbách pravicová dosud vládnoucí strana, reaguje typický článek v Haló novinách s fanfárami jakoby šlo o jakýsi příznak, že věci jdou, jak mají, levice nastupuje a přibližuje se chvíle konečného vítězství levicových sil. Zvolené slovní obraty tomu velmi často nasvědčují a přitom nad pravicí zvítězil obvykle někdo, koho ty Haló noviny budou za pár měsíců zřejmě proklínat taky – nebo by tak činily, kdyby tuto politiku pod vlajkou „Oranžové růže“ prováděl v České republice. Nehledě k tomu, že příště pravděpodobně zvítězí možná zase pravice. Takový článek nevypovídá – kromě elementární informace – ani tak o tématu, kterému se věnuje, kategorie zprávy mu ostatně ani nedovoluje nějaký hlubinný rozbor trendů, minulých a současných souvislostí, skutečných, pravdivých a frázemi nezakrývaných výhledů levice v daném státě pro další období i pro budoucnost vůbec. O to víc ovšem vypovídá o vnitřním světě levicového aktivisty či redaktora, který ho napsal (tonoucí se stébla chytá).

Linie E na řadě?

Je zřejmé, že levicové paradigma jako syntézu obou linií je asi třeba budovat přece jen s větším ohledem na výše uvedené historické skutečnosti každodenních životů milionů lidí a tedy i s větším ohledem na linii E, kterou přesvědčení o roli těch, kteří umějí zorganizovat svět, zatlačilo do pozadí ….

Reálný socialismus přinesl sociální emancipaci širokých lidových vrstev. To zůstane navždy zásluhou této soustavy, bez ohledu na široce založenou, účelovou, lživě zobecňující a především permanentní kampaň vedenou např. v České republice proti byť jen vzpomínce na tento řád.

Zároveň to ale nic nemění na skutečnosti, že základem syntézy, která vedla k reálnému socialismu, byla umělá konstrukce společenského systému jako komplexního cílového produktu, tedy syntéza založená v míře zcela převažující na aplikaci linie T. A tato syntéza prostě úspěch neměla a nebyla bráněna ani těmi, kteří ji z hlediska svých zájmů údajně bránit měli. A na jakýkoli povzdech: „toto si prostí lidé v listopadu 1989“ nepřáli nebo „toto kdyby věděli lidé v listopadu 1989, tak by klíči nezvonili“ existuje cynická, stereotypní a ovšem zcela pravdivá odpověď: „no tak teď to vědí, tak ať se zachovají podle toho aspoň v rámci svých SOUČASNÝCH možností“. Preference komunistické strany ale nenaznačují podobné vědomí u neprivilegovaných …

Syntézu obou linií založenou na linii T jako silně převažující vývoj podemílal, místo aby ji upevňoval. Ale co hlavně – jakékoli marxovské rozšíření styků systém zabíjelo.

Ano. Společenský řád, kterého by rozšířené „styky“ zabily, řečeno s Marxem z doby Ekonomicko-filozofických rukopisů z r.1844, byl tedy již odzkoušen.

Vybaven čtvrtinou území a obyvatel zeměkoule a nekonečným přírodním bohatstvím, „nad kterým Slunce nezapadalo“, jak se kdysi říkalo o euroamerické říši španělského krále Karla V. Ale ty „rozšířené styky“ ho nakonec i tak přece jen zabily … stačilo jenom trochu povolit, „zradit“ zájmy reálného socialismu a „neštěstí“ bylo hotovo. Kapitalismus může být zrazován dvakrát před obědem, dvakrát po něm a …. a nic (přinejmenším nic podstatného). Ale v reálném socialismu stačí jen jednou polevit v bdělosti – a důsledky jsou katastrofální, fatální…

Zkrátka je nutno se smířit s tím, že společnost tvůrčí práce budoucnosti zřejmě asi nebude tou společností, kde by měl dominovat spíše ten platónský, „téčkový“ princip společnosti regulované z centra, a to ani kdyby tato regulace samotná byla sebedemokratičtější. Snaha křísit jak reálný socialismus, tak to, co existovalo mimo něj, je rovněž problematická. Trendy jdou totiž jiným, a to spíš opačným směrem.

O „zlaté éře sociálního státu“ v západní Evropě toho bylo jinde řečeno v těchto souvislostech již mnoho. O tom, jak fungují zbylé reálněsocialistické státy, bylo už jinde rovněž řečeno dost.

Proto nyní pár poznámek k jiným historickým trendům.

Tak… Ne naopak…

Vývoj nesoukromého hospodaření na půdě v Izraeli je charakteristický dvěma jevy :

1. rozhodující roli sehrávají čím dál víc a nyní již „pouze“ socialistické moševy (JZD). „
2. „komunističtější“ kibutzy přestávají hrát významnou roli
3. i samotné zbývající kibutzy jsou stále liberálnější, tržnější, stále více se podobají okolnímu světu …

Tak. Ne naopak.

Sandinistické hnutí je v Nicaraguy opět u moci. Daniela Ortegu však ani nenapadne, aby obnovoval socialistický sandinistický model let 80.

Tak. Ne naopak.

Ostatně i sám reálný socialismus byl – v rámci možného - stále liberálnější.

Tak. Ne naopak.

Udušení Pražského jara není vůbec žádným důkazem opaku. Šlo o reakční kontrarevoluční operaci proti lidem, kteří byli opilí humanistickými pojmy, a chtěli „šturmovat nebesa“. Nešlo o přirozený vývoj – kdyby se protagonisté zaměřili jen na ekonomiku, pravděpodobně by v „liberálnosti“ nechali za sebou i gulášový socialismus maďarský a snad i jugoslávskou samosprávnou společnost.

Operace se nadto týkala jen Čechoslováků - a zejména Čechů. Ne Maďarů a Poláků. Nic obecného z hlediska vývoje v „táboře míru a socialismu“ na tom nebylo. Maďarská liberalizace prostě pokračovala rok za rokem dál ...

A koneckonců i následná, zejména česká normalizace se vrátila do koryta zase stejného - to jest liberalizujícího se - vývoje. Ano, protože i normalizace samotná byla - jak šly roky - zase čím dál liberálnější.

Ano i zde lze proto říci - čím dál liberálnější.

Tak. Ne naopak.

Jak se zdá, nezbude než abychom se podívali po možnostech takové syntézy obou linií, která by naopak byla založená více na linii E než na linii T…

Remember Swan River … and repeat?

Parafrází na větu z texaského mýtu (Remeber Alamo …) ve spojení s modelovou situaci, kdy byl kdysi hlavní výrobní prostředek nikoli zestátněn, ale přestal být omezujícím činitelem, skončíme.

Linii E („Swan River“) prostě považuji za směr, který by měl v levicových think-tancích taky dostávat svou šanci a stát se předmětem určitého zkoumání…

V Chrudimi dne 5. 5. 2008, Miroslav Tejkl