logo SDS
Dnešní datum: 17. 06. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Z Afghánistánu se dnes vrátí domů tři čeątí vojáci...
(08. 08. 2018, 671x)

Praľské jaro i jeho dozvuky a ohlasy na stránkách SDS
(26. 08. 2018, 638x)

Chinese Reaction to the 1968 Occupation of Czechoslovakia
(10. 09. 2018, 591x)

Praha není stádo?
(25. 08. 2018, 537x)

Praľské jaro mohlo prokázat přednosti „socialismu s lidskou tváří“
(12. 09. 2018, 522x)

Sovětská revizionistická renegátská klika bezostyąně posílá jednotky k okupaci Československa
(10. 09. 2018, 516x)

Socialismus, nový pohled a strategie
(06. 09. 2018, 498x)

Pouľívá generální ątáb naąe vojáky v Afghánistánu v souladu s mandátem operace?
(19. 10. 2018, 394x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 24
Prům. 18.8
21 denni
Max. 934
Prům. 481.6

Nyní si čte web : 83 uživ.

02. Články, statě, projevy

* Idea Levice

Vydáno dne 09. 08. 2007 (6413 přečtení)

Práce prof. Eli Zaretského, přednesená 13. 5. 2007 ve vile Lana, v překladu Tibora Vaška, jemuž děkujeme za možnost práci převzít.

Skutečnost, že Berlínská zeď spadla přesně dvě stě let po Francouzské revoluci, neunikl ostrému oku François Furetovi, velkému francouzskému historikovi. Sleduje povstání na televizi, Furet cítil, že je svědkem více než konce režimu; on cítil, že je svědkem konce jedné iluze. Tato iluze byla poháněna, dle Fureta, nenávistí buržoasie, společenské třídy pokládané „za mocnou v ekonomickém pojetí“, posedlé penězi, ale „zbavené hluboko uvnitř morálních principů“. Co však byla „nenávist buržoasie?“. Jen na pohled to byla „nenávist jiného, ve skutečnosti to byla nenávist sebe samé“. Dnes, on si šťastně vydechl, je po revoluci. „Myšlenka jiné společnosti“ je naštěstí „téměř nemyslitelná“. Milosrdně, „jsme odsouzeni žít ve světě, jaký je“.

Dnes, se zdá, že Furetova euforie byla nemístná. Od roku 1989 jsme mohli opakovaně zažít demonstrace toho, že myšlenka levice není v žádném případě vyřízena. V Latinské Americe samozvaná levice zaznamenala očité zisky od voleb Hugo Chavéze v roce 1998, získáním prezidentských úřadů v Brazílii (2002), Argentině (2003), Uruguay (2004), Bolívii (2005) a Chile (2006). V Evropě sociální demokracie pravděpodobně zůstane hegemonem i přes vítězství Sarkozyho, zatímco v USA, Demokratická strana má šanci vyhrát prezidentský úřad, částečně návratem ke starším tématům ekonomické spravedlnosti a internacionalismu.

Žádný z těchto zisků nelze označit za levici, ale je v nich k ní vztah. V Číně, Indii a na Středním východě jsou významná demokratická hnutí, i když americká zahraniční politika v létech Bushovy vlády jim to rozmlouvala. Inovativní činnost na úseku lidských práv, rozšiřování mezinárodní feministické sítě a explicitně levicové globální sociální fórum také demonstrují, že idea levice v žádném případě neskončila.

Přesto se v roce 1989 dostaly do centra pozornosti dlouhodobé pochybnosti o projektu levice, pochybnosti, jež soudobé události vůbec nerozptýlily. A tak zatímco se levice šíří v Latinské Americe, děje se tak ve společnostech, jež v mnoha případech postrádají liberální instituce a demokratickou kulturu. V nepřítomnosti liberální demokracie, z čeho se idea levice skládá? V Evropě, a to je ironie, posledním velkým triumfem levice byla porážka Evropské ústavy, událost, jež vykolejila otevření se EU Turecku a zasáhla i do vývoje nezávislé evropské zahraniční politiky. Mezi úzkým ekonomismem a nacionalismem francouzské a nizozemské levice a technokratické kapitalistické elity, jež kombinuje ekonomickou spravedlnost s „udržitelností“ kapitalistické účinnosti, čelí levicový intelektuál dilematu. Co se týká demokratických hnutí, hnutí za lidská práva a feminismus, není jasné, v jakém smyslu a zda vůbec tato hnutí patří k levici.

Pokud jde o USA, pokládané dříve chudými za vyvolenou zemi, pak dnes už každý může vidět problémy, jimž čelí Demokratická strana. Musí přiznat americkému lidu, že jejich synové a dcery umřeli v Iráku za nic. Musí vysvětlit, že jejich poklad byl promrhán a jejich budoucnost že je držena jako rukojmí. Musí prozradit, že pečlivě pěstovaná pověst Spojených států byla bezmyšlenkovitě okleštěna.

Protože Američané si váží optimismus a ducha „jde to udělat“ nadevše, protože se nechtějí nikdy ohlížet a když už, tak jen s hrdostí, nechtějí tyto pravdy slyšet. Přesto jim je lze sdělit. Američané jsou s to přijmout špatnou zprávu, pokud není hyperbolická a nabízí-li možnost vykoupení, spasení. Demokraté však budou mít potíže takovouto zprávu sdělit.

Po šedesátých letech rozpustili své svazky s chudými, pracujícími a s nižší třídou Američanů, tj. s většinou svých spoluobčanů. Pod heslem „éra velké vlády je za námi“ vykuchali jedinou instituci, která chránila chudé před trhem. Odstraníce fíkový list ze strany velkého byznysu, odsoudili „třídní boj“, pokud vznikal ze strany dělníků, černých, a imigrantů. Korupce, destrukce penzijních a zdravotních plánů, předání velkého průmyslu finančním spekulantům, transformace měst na tematické parky, privatizace vzdělávání, podřízení vědeckého výzkumu komerci, sexualizace masové kultury, podkopání veřejné sféry: demokraté buď nechali toto smrtelné tsunami privatizace proběhnout, nebo je aktivně podporovali pod hlavičkou „třetí cesty“. Výsledek, jak pozoroval Thomas Frank, byla „francouzská revoluce naruby“ - sans-culotti zaplavili ulice, dožadujíce se více moci pro aristokracii. Není jasné, zda drobná gesta projevovaná od roku 2006, to změní.

Souhrnně tedy, potíže, jež jsou charakteristické pro činnost na úseku lidských práv, zmatek v Evropské levici, a téměř zmizení levice v USA, to vše přivádí k myšlence, že idea levice potřebuje znovu promyslet více než jen letmým způsobem. Problém nezačal rokem 1989. Nikdo nemůže popřít, že období, jež vytvořilo feminismus a osvobodilo homosexuály, je velikým obdobím v dějinách sociální spravedlnosti. Nicméně co odlišuje naši epochu, je fakt, že poprvé v dějinách je sekulární transformace kapitalismu – komputerizace, globalizace, „post-Fordismus – vedena pravicí. Současně jsme svědky základního posunu v politické kultuře, posunu „od přerozdělování k uznání“, přechodu od prvotních ekonomických otázek třídy ke střetu Islámu a Západu, k problémům roušek, imigrace a stále se posouvající hranice mezi náboženstvím a světskou realitou, veřejným a soukromým, národem a globálním řádem. Ať jakkoliv tendenční a nedostatečné, Furetovo prohlášení, že je po revoluci, odráželo velmi hluboké dějinné procesy, procesy, které vyvolávají otázku, zda je stále ještě důležité držet se ideje levice, a jestliže ano, pak z čeho tato idea sestává.

Tato otázka je dále podtržena vědomím, že stoupající irelevance levice byla z větší části produktem levice samé. I když je pravda, že počínaje sedmdesátými lety, se stala finanční a ideologická podpora pravicového myšlení bezprecedentní, levice by nikdy nemohla být zničena zvenčí. „Zapomnění“ levice – často mělo toto „zapomnění“ podobu snahy „prokousat“ se údajným „sterilním“ rozlišením pravice-levice, nebo nahradit zastaralý „ekonomismus“ - toto „zapomnění“ bylo vytvořeno teoretiky „třetí cesty“, zastánci „kulturního obratu“, Kantovci, Freudovci, Foucaultovci, feministy, sexuálními emancipátory, historickými revisionisty, subalterními post-kolonialisty a „progresivními“ sociálními vědci, jinými slovy samotnou levicí.

Tato práce pak je pokusem znovu doložit platnost ani ne tak levice jako ideje levice. Tato práce dokazuje, že dichotomie pravice-levice má svou vlastní integritu, kterou nelze zredukovat na dichotomie typu socialismus vs. kapitalismus, marxismus vs. buržoasie, nebo třída vs. kultura. Vyvozuje, že dichotomie pravice-levice zakrývá vztah základnější: vztah mezi velkými lidovými silami jako je Demokratická strana a menšími, rozptýlenými a různými, ale intelektuálně koherentními a morálně naléhavými silami levice. Jejím hlavním argumentem je skutečnost, že liberální politika je bez levice bezpáteřní, zatímco levice bez liberalismu bude nakonec marginální, sektářskou a autoritativní. Práce je adaptována z knihy která se zabývá třemi otázkami. V první části se klade a zodpovídá otázka, jak vznikla idea levice? Odpovídám: návratem do období revoluce (1789-1865), do období, v němž nové demokratické síly vsadily na „svobodnou“ (tj. nevázanou) práci, včetně práce ženy v domácnosti, jako prvotního činitele změny. V tomto období se vytvarovala první idea levice: idea dvou protichůdných revolucí: liberální, buržoazní revoluce a revoluce socialistické. V druhé části se ptám, jak se idea levice měnila během dějin? Odpověď se soustřeďuje k jednomu rozhodujícímu momentu: k posunu od práce k lidem a tudíž k demokracii, liberálním ideálům, nacionalismu a anti-rasismu během epochy Lidové fronty (1935-1950). Během tohoto období myšlenka, že socialismus má nahradit liberalismus, začala ustupovat myšlence, že liberalismus a levice jeden druhého potřebují, zejména díky hrozbě fašizmu. V třetí části zkoumám, zda a jak byla idea levice zapomenuta. Začínám sice kulturními revolucemi šedesátých let, soustřeďují se však na naší dobu, komplikují myšlenku „zapomnění“ dotazem, zda idea levice jednoduše nezměnila svůj charakter nebo zda snad se nestala sociologicky zastaralou. V závěru však argumentuji tím, že zatímco levice dávno přerostla myšlenku revoluce dělnické třídy (ať už jí uskutečnila nebo ne), žádné sociální hnutí, které nepostaví do centra svého zájmu explicitně kritický postoj ke kapitalismu (nejen prostou negaci) si název „levice“ nezaslouží. Dříve než pokročíme dál, musím se vyjádřit k původní otázce: co se míní ideou levice?

Ideou levice míním koncept levice: ne jakousi „zvláštní“ levici, ne dějiny levice, ale spíše koncept sebe sama. Pojem koncept mi dovoluje uvést tři spolusouvisející skutečnosti. Za prvé chci navrhnout, že existuje cosi nutného nebo universálního, spojeného s levicí, jinými slovy, že abychom vůbec mohli myslet na společnost nebo dějiny, potřebujeme k tomu odpovídající koncept, podobně jako potřebujeme takové koncepty jako spravedlnost, demokracie a svoboda. Za druhé, chci rozlišit koncept levice od jejích konkrétně historických realizací, například od jejího ztělesnění v organizacích, novinách, v televizních pořadech, časopisech, vydavatelstvích, obchodech s knihami, restauracích, náboženských tendencích, akademických orientacích apod. Idea levice se liší od souboru protestních hnutí, z nichž každé je organizováno kolem specifického problému jako jsou multikulturalismus, globální oteplování, zdravotní péče nebo odbory. I kdyby všechna protestní hnutí, která dnes existují, se spojila, aby podpořila například stejného kandidáta, ještě to nevytvoří levici.

Za třetí a nakonec, chci rozlišit kritickou, intelektuální a uvědomělost inspirující roli levice od její role při zkoumání a osvojování si politické moci. Idea levice je neoddělitelná, jak historicky, tak koncepčně od ideje intelektuála; vidíme to z rodopisu takových výrazů jako je ruská inteligence. Moc je ovšem nevyhnutelná, získávání moci však ještě nedefinuje levici. Skutečně, když levice získá moc, je to ve chvíli když role levice je speciálně zapotřebí.

Zvažujeme-li levici na této obecné úrovni, pak je ihned jasné, že idea levice nikdy nezestárne, nebo že se stane irelevantní. Být na levici, znamená jistý druh existenčního postoje, druh revolty nebo protestu, který vskutku nikdy nezestárne. Mezičlánek mezi něčím biologicky daným a historickým, odvozeným od situace těla v přírodě, dichotomie levice-pravice byl původně pokus zdůvodnit sociální moc v přírodě. Tak v každé společnosti symbol řádu, důležití ministři, biskupové církve, nejbohatší patrónové sedí na pravici, zatímco nižší potentáti jsou usazeni na levici. Pravice symbolizuje nadvládu, autoritu a Boha; levice symbolizuje rebelii, nebezpečí, nespokojenost a zlobu. Zvažme sama slova: pravice, recht, droit(franc. TV) vs. maladroit, gauche a sinister. V Markovi 14, 62, A Ježíš řekl: „Jáť jsem a uzříte Syna člověka, on sedí na pravici moci Boží, a přichází s oblaky nebeskými“. (Je použito citátu z Kralické bible a ne doslovný překlad textu autora, pozn. překlad.). U Miltona rebelující andělé, Lucifer a jeho miláčci sedí na levici. V USA, sedí v Kongresu na levici Demokratická strana. Robert Herz shrnuje: „pravice je model a symbol všech aristokracií, zatímco levice patří plebejcům“.

Zatímco universální subordinace levice, včetně levé ruky, odráží universální snahu založit sociální moc, mluvíme-li o moderní ideji levice, pak máme na mysli cosi jiného. Moderní idea levice je téměř mysticky spojena s Francouzskou revolucí. Z části je tomu tak proto, že tato revoluce, ve svém pojetí, zahrnujícím také Ameriku a dokonce část Indie a Středního východu, byla první historickou událostí ve světových souvislostech, současně poskytla první možnost pro prosazení levicové ideje. Během revoluce, jež famózně zahrnovala teatrální, vykupitelské a jiné prvky předcházející politiky, horizontalita nahradila vertikalitu: Král-Slunce a katolická hierarchie upřednostnila patriotické festivaly, jež se konaly v otevřeném prostoru tak, že každý byl na stejné úrovni a mohl viděl každého jiného. A bylo to v tomto novém horizontálním prostoru, kde se zrodila moderní dichotomie levice-pravice. Během zasedání Národního shromáždění v roce 1789 seděla šlechta napravo od předsedy a Třetí stav nalevo. Převratnost a význam tohoto odlišení se objevovaly postupně, jak levice (Jakobíni) se stala representantem sociální revoluce, pravice (Gironde) pak representantem striktně politické revoluce. Po porážce Napoleona, výrazněji pak v devatenáctém století, levice-pravice začala ovlivňovat parlamentární nebo representativní demokracie. Jak Jean La Ponce poznamenal: „vizuální a prostorová (levo-pravá dichotomie) byla ihned srozumitelná a snadno převoditelná mezi kulturami“.

Názor, že výrazně moderní levice byla zrozena Francouzskou revolucí, nutno kvalifikovat ze dvou hledisek. Pro začátek s mnoha idejemi sociální spravedlnosti, ekonomického přerozdělování a pohlavní rovnosti, jež ztotožňujeme s moderní levicí, se objevila poprvé ne v roce 1793, ale spíše během Nizozemské revoluce, jež začala v osmdesátých letech 16. století a v revolucích Anglických, jež začaly ve čtyřicátých a padesátých letech 17. století. To je zvláště pravda o jádru liberálních hodnot svobody svědomí, což je kritické jak pro liberalismus tak pro levici. Nicméně Angličané se nesnažili svoji revoluci univerzalizovat oním způsobem, jímž tak učinili Francouzi, a skutečně, celý koncept Anglické revoluce byl formulován až zpětně, po roce 1789. Za druhé hnutí, jež nazýváme Francouzskou revolucí, bylo výrazem procesu globálního. Zvláště Haitská revoluce měla takový dopad na Nový svět, jaký měla Francouzská revoluce na Evropu, například na nové státy v Jižní Americe, na koupi Louisiany, na expansi severo-amerického otroctví a na dobytí severního Mexika Američany. Jinými slovy, anti-otroctví bylo alespoň tak plně přítomno u zrodu moderní levice jako zrušení feudalismu.

Mnohé z dalších ideálů, jež idea levice zahrnuje a musí zahrnovat, se zrodily během reformace a v období demokratických revolucí. Jsou to politické ideály jako individuální svoboda, rovnost před zákonem, omezení státního zasahování, politická demokracie, jakož i kulturní ideály jako jsou osobní autonomie a všechno to, co dnes často označujeme slovem „moderní“. Na první pohled ovšem žádný z těchto ideálů nepotřebuje levici. Idea levice se stala relevantní, jakož i nutnou ze dvou důvodů. Za prvé proto, že oddanost moderním ideálům svobody byla tak plytká, tak kompromisní, tak snadno opustitelná v tváří v tvář krátkodobým příležitostem a praktickým omezením, že společnost si vyvinula potřebu trvalé skupiny „extremistů“, riskujících a hádajících se. Řečeno jazykem Michaela Walzera v souvislosti s odkazem na puritány 17. století, moderní politika potřebuje „svaté“, charakterizované „nekompromisní a trvalou oddaností politickým ideálům (což někteří nazývají pokrytectvím) a rigorózní a systematickou prací při sledování tohoto ideálu (což někteří volají „všetečností“). Takto lze vymezit sociologický a psychologický důvod pro existenci levice: bez levice by kombinace mocných zájmů a masová apatie zajisté převládly. Skutečně, může být, že jistá menšina příslušníků lidstva, alespoň v moderních podmínkách, shledává nespravedlnost, ponížení nebo sociálně vnucenou bolest nesnesitelnou. Znám řadu takových lidí a já jsem jeden z nich. Podobní lidé tvoří důležitý základ pro levici. Alexis de Tocqueville, který navštívil USA třicet let před občanskou válkou, byl „překvapen lehkou myslí, lhostejností a morální nedbalostí, s nimiž Američané dokázali žít s otroctvím“. Ti, kdož chtěli zrušit otroctví, tuto lhostejnost nesdíleli a cítili to tak silně, že zabránili ostatním v lhostejnosti a vytvořili tím prostor pro Lincolnovu činnost.

Druhý důvod pro existenci levice je koncepční. I když mocná liberální tradice pomáhá pokroku ve věci svobody, je sama svoboda věcí dvojznačnou. Nejen otroci, ale i otrokáři bojovali za svobodu, ti druzí za svobodu zbavit se majetku jak pokládali za vhodné. Jinými slovy, levice je nutná, protože boj za politická práva a kulturní emancipaci není sám o sobě postačující, je vždy potřeba sociální rovnosti, „parity v participaci“, jak to nazvala Nancy Frazerová, ve všech aspektech života. Implicitní v přesunu z vertikality do horizontality, radikální levicová koncepce rovnosti byla shrnuta Stevenem Lukesem:

„Co sjednocuje levici jako tradici v čase a prostoru, je její levicové odmítnutí symbolické hierarchie (tj. universální subordinace levice) a nevyhnutelnosti nerovností, které posvěcuje. Co tohle nabízí je, že levice popisuje tradici a projekt, jehož prvním jasným výrazem bylo osvícenectví (a) jež zpochybňuje posvátné principy společenského řádu, zápasí s neomluvitelnými ale odstranitelnými nerovnostmi stavu, práv, moci a podmínek, a hledá cestu k jejich odstranění politickou akcí. Jádro jejího zájmu je žádoucí odpověď na otázku, co znamená a zahrnuje rovnost. Evokuje představu společnosti rovných a tuto vizi v nejširším měřítku přetváří v požadavek průzkumné diagnózy zdrojů neomluvitelné diskriminace a závislosti, a v praktický program jejich zrušení nebo oslabení“.

Lukesova koncepce rovnosti je působivá, ale obsahuje dva různé významy tohoto pojmu. Jedna z cest, jak odhalit nerovnost, je z hlediska individuální psychologie. Zájem jedince je rozdělen mezi sebe-záchranu, sebe-zájem nebo narcisismus na jedné straně a přilnutí k jiným na straně druhé. Ale samo toto rozdělení je poněkud zavádějící. Přilnutí k rodině, národu, lidu, k rase, nebo pohlaví je formou přilnutí k sebe samému. Imperativ sebe-zájmu, sebe-záchrany, včetně oddanosti k vlastní skupině vede k ideji rovnosti jako k jistému druhu metriky. Tak si můžeme představit „společnost rovných“ a můžeme hledat odstranění nerovností např. v materiální redistribucí, v odstranění diskriminace nebo i radikálnějšími prostředky, jako je positivní diskriminace. Takováto koncepce rovnosti zůstane uzavřena v rámci liberálního paradigmatu, pokud bude založena na oddanosti k právům jednotlivce.

Na druhé straně můžeme mluvit o rovnosti jako o zkušenosti, získané spolu s ostatními. Například v houfu, ve společné práci, ve sdíleném účelu, v době národní nouze, se uvědomování rozdílu – např. věku, pohlaví, rasy nebo společenské třídy – ztrácí na významu. Jedinec se cítí být roven druhému v takovém smyslu, že se cítí být s ním ztotožněn. Tento druhý význam rovnosti, jmenovitě jako identita nebo solidarita, je v úzkém vztahu k takovým konceptům jako jsou komunita, komensalita (výraz, který asi nemá český ekvivalent a znamená – žít spolu, ale ne jeden na úkor druhého, pozn. překladatele), nebo sdílení společného jídla, a často byl v napětí s právy jedince, viz známý stres mezi svobodou a rovností, nebo konečně mezi liberalismem a levicí. Toto napětí je positivní; nemělo by se řešit. Levice pak k liberálnímu ideálu svobody přidá uvědomění, že jedinec potřebuje ostatní lidi, dotekovou, smyslovou potřebu, téměř jako partneři, potřebu, kterou nelze zredukovat na žádnou metriku. Závěrem, řečeno jinými slovy, levice stojí za smyslem společného, toho, co je sdíleno, projekt, a proto pro jednotu lidských druhů způsobem, jež liberální idea rovné hodnoty všech jedinců nedosahuje.

Levice není autorem volání po rovnosti. Požadavek rovnosti formulovala spíše společenská hnutí jako jsou odbory, hnutí za svobodu Afro-Američanů nebo hnutí feministické. Dějiny těchto hnutí odhalují, že volání po rovnosti se měnilo historicky, často se tak dělo nepředvídatelně. Jako příklad nám může sloužit zrušení otroctví, zrušení formy práce, jež v podstatě nebyla po tisíciletí zpochybňována, nebo osvobození homosexuálů, požadavek, jenž byl po léta téměř nemyslitelný. I když společenská hnutí požadující rovnost vytvářejí nové, často překvapující hodnoty, nemusí být vždy na levici, i když tam mohou být. Úkolem levice není tato hnutí vytvářet, ale reagovat na ně: naslouchat jim, učit se, jak jim zaručovat respekt a vážnost, neboť tato hnutí jsou skutečným raison d´être levice. Současně má levice zodpovědnost za interpretaci těchto hnutí v termínech celkového telos (řecké slovo označující konec, ukončení, konečný smysl – pozn. překladatele) rovnosti, je to levice, jejímž úkolem je popsat koncepci jednotlivých hnutí, jejich vztahy k hnutím jiným a popřípadě je kritizovat z tohoto pohledu. Ve formulaci K. Marxe je účelem levice „samo-objasnění bojů a přání doby“. Tak vyvstává otázka, co je základem levicové kritiky, což mj. také znamená, že levice nemůže jen prostě představovat zájmy nebo výhled specifických skupin jako jsou barevní nebo ženy nebo dělnická třída. Jestliže se tak stane, pak už nemáme co dělat s levicí.

Levice nevstupuje do dialogu jen s hnutími, žádajícími rovnost. Musí reagovat i na charismatická povstání, ať už jsou spojena s uměním, sexualitou či s náboženstvím, na povstání, jež jsou úzce spjata, po mém soudu, s tím, co jsem nazval druhým smyslem rovnosti. Ti, kdož bojovali za zrušení otroctví (Abolitionists) vyrostli v době oživení náboženství, v létech 1820 až 1830. Newyorští intelektuálové padesátých let se zase snažili vytvořit politiku s vazbou na psychoanalýzu. Nová levice měla i úzkou, současně však neurčitou vazbu na hippies. Bez vztahu na mimo-politická kulturní hnutí lze levici zredukovat na běžnou kritiku liberalismu, jež vždy žene liberalismus k tomu aby překročil své meze, současně však nevytváří vlastní nové hodnoty. Analogicky, bez levice, má kulturní a transgresívní (překračující meze, pozn. překladatele) radikalismus tendenci rozplynout se do zábavy, v artefaktu nekonečně absorpční masové kultury.

Otázka vztahu levice k ostatním sociálním hnutím je rozhodujícím pro objasnění jádra její ideje, jejího konceptu. Levice vždy kombinuje dva prvky. Na jedné straně se snaží prosazovat liberální ideál svobody a hodnot rovnosti do nejzazších mezí. Na straně druhé kombinuje liberální ideály s utopickými, romantickými, estetickými a komunitárními impulsy, ke kterým se může stavět kriticky, z nichž však čerpá svoji inspiraci.

Oddanost levice hledání ideálu rovnosti ukazuje na základní asymetrii ve vztahu levice a pravice. Levice je protestem proti panujícímu řádu; pravice je odezvou na levici, odezvou, jež brání panující řád a spojuje se s ním. Bez levice by pravice neexistovala, jak lze demonstrovat, mj. zakládajícím textem moderního konzervativismu Edmunda Burkeho: Reflections on the Revolution in France, a odezvou Thomase Paina. Vztah levice-pravice byl disputován. Pro Lukese, například, rozlišení levice a pravice implikuje pluralismus; jinými slovy levice a pravice napořád. Tak Lukes píše: levice a pravice mohou dichotomizovat politický prostor; nebo ustanovit proti položené regiony podél kontinua nebo spektra, nebo obejít centrum..... na centrum se můžeme zase dívat jako na „zahrnuté“, jako zřetelná alternativa, jež odděluje zbylé dvě, nebo být „inkluzívní“ jako třetí cesta. Je však zarážející, že máme-li co dělat s pravicí, která má svoji intelektuální sílu a charisma, jako tomu bylo v sedmdesátých letech, pak pravice na sebe bere „háv“ místního levicového protestu, nespokojenosti, propůjčuje svůj hlas těm, kdož jsou v menšině a cítí se být vyloučeni. Asymetrická povaha levo-pravé dichotomie stačí pro vyvrácení názoru „zapouzdřeného“ Furetem, jenž si myslí, že nepotřebujeme levici. Oddanost levice otázkám rovnosti, která prohlubuje jednak lidská práva a jednak i pocit lidské sounáležitosti, je hybnou silou společenského pokroku, důvěrně napojenou na tvořivost, nespokojenost a nedostatek pocitu štěstí. Naproti tomu, jednotlivá objevení se pravice, a zde by měl být zahrnut dokonce fašismus, „lze nejlépe pochopit jako různé varianty odezvy na levici“.

Skutečně životně důležitý vztah v modernách dějinách - jež hýbe politickou dynamikou – není vztah mezi levicí a pravicí, spíše je to vztah mezi levicí a klasickými liberálními a republikánskými doktrínami, jež se objevily v období kolébky moderní demokratické politiky, v občanských válkách v Anglii v sedmnáctém století. Pro mnoho liberálů – Ronald Dworkin a Michael Waltzer mohou v tomto směru posloužit jako příklad – pokrok v rovnosti je v podstatě protlačování takových liberálních principů, jako je např. rovný respekt, do extrémů. Takoví liberálové nepotřebují „superego“ levice, aby jim dýchal na záda; liberalismus může dodat svůj vlastní superego, díky. I republikánská tradice má levé varianty, představované Quentinem Skinnerem a Philipem Pettittem. Zatímco však liberalismus vede logicky k pochopení rovnosti v termínech distribuce materiálních, kulturních a politických zdrojů mezi jednotlivci, a republikanismus zdůrazňuje rovnou účast a sdílený účel v politické pospolitosti, levice akcentuje rovnost a participaci v souvislostech sociální, ekonomické a kulturní báze života.

Levice je nevyhnutelná ze dvou důvodů- za prvé apatie, sobecký zájem a oportunismus typicky triumfují nad oddaností svobodě nebo rovnosti a za druhé sama liberální tradice má jistá nutná aporia(z řeckého – pochybnosti, poznámka překladatele) a restrikce. Tato omezení si zasluhují osvětlení. V tomto ohledu tvrzení Karla Marxe – jmenovitě – ,že demokratické revoluce byly revolucemi buržoazními a tak omezovaly samy sebe – se jeví jak nedostatečné, tak nevyhnutelné. Kterákoliv levice musí najít koherentního následovníka Marxovu vysvětlení, protože nejdůležitějším úkolem levice patří vzdělávání společenských hnutí kvůli hlubokým sociálním strukturám, které blokují uskutečnění jejich aspirací. Tak Barrington Moore ve své „Nespravedlivosti“ demonstruje kontrast dvou forem kritiky. První je „zlost nad selháním autority při dodržení svých závazků, při dodržení svých slov a víry v daný předmět“. Tato kritika „svrhla trůny“, přesto je však vnitřně omezená. V podstatě přijímá existenci hierarchie a autority, pokouší se je ovšem přimět k „idealizovanému obrazu“. Druhá forma kritiky, kterou Moore nazývá „skutečně podvratnou formou“, začíná v okamžiku když se lidé ptají, zda je vůbec nutné provádět konkrétní sociální funkci, zda králové, kněží, kapitalisté nebo dokonce revoluční byrokraté nejsou čímsi, bez čehož by se lidská společnost obešla. Je to právě tato druhá forma kritiky, která odlišuje moderní ideu levice od takových tradičních idejí jako jsou agrární komunismus a právo revoluce. Moderní levice se nemůže obejít bez sociální, tj. historické teorie.

Skončím pár slovy o povaze takovéto teorie. Uvažme postřeh Christophera Hilla, týkající se občanské války v Anglii:

V Anglii byly v sedmnáctém století dvě revoluce. Jedna, jež byla úspěšná, ustanovila svatá Práva vlastnictví(odstranila feudální držbu, již žádné svévolné zdanění), dala moc majetným (suverenitu parlamentu a obecný zákon, zrušení neodvolatelných soudů) a odstranila všechny překážky triumfu ideologie lidí majetku – protestantské etice. Byla však i druhá revoluce, která se nikdy neuskutečnila, byť z času na čas hrozila. Tato revoluce by byla mohla ustavit společné (komunální) vlastnictví, daleko širší demokracii v politických a legálních institucích, mohla zrušit i státní náboženství a odmítnout protestantskou etiku.

Hillovy poznámky ukazují, že vzájemná závislost liberalismu a levice a současně napětí mezi nimi, mají hluboké historické kořeny. Před čtyřmi staletími zakladatelé moderních liberálních myšlenek, mezi nimi např. John Locke, napadli extrémisty, utopistické sekty jako byli Diggers (řada indiánských kmenů na západě USA, která vykopávala kořínky pro výživu, poznámka překl.) a Levellers (strana, jež vznikla v armádě v r. 1647 a prosazovala rovnost všech hodností a ustavení demokratičtější vlády, pozn. překl.). Zatímco však osobnosti typu Johna Lockeho ustanovily principy svobody, jimiž se stále ještě řídíme, rejpavá radikální tradice trvala, snažíce se protlačit buržoazní kulturu a demokratickou politiku za její samotné limity.

Radikální sekty 17 století v Anglii i při vší své odlišnosti předkládaly ekonomické a politické požadavky, reagovaly tím na uzávěru (privatizaci) vesnické Anglie, řečeno slovy Gerrarda Winstanleye, “my co jsme zváni obyčejní lidé (musíme) hnojit a pracovat na společné půdě“, např. popisujíce nový model armády Olivera Cromwella jako školy politické demokracie a kulturní požadavky soustředěné na kritiku rodiny, komunální život, rovnoprávnost žen a „pravé a neposkvrněné náboženství“. Ale tyto rané intimnosti ideje levice byly utopické, náboženské a založené na cyklické koncepci času, která viděla spravedlnost jako návrat do primitivního komunismu, návrat odražený v masách 18 století, v karnevalech, v „Jubilee“, v primitivním křesťanském přátelství, v „morální ekonomii“ komunálního života a co Maurice Bloch nazval „trpělivou tichou borbou prováděnou venkovskými společenstvími po léta“.

Naproti tomu, sebevědomý zrod historické levice – levice, vědomé si už své historičnosti – vykrystalizoval poprvé v Marxově konceptualizaci kapitalismu, ne jako ekonomického systému, ale jako stupně v dějinách lidské emancipace. V Marxově koncepci kapitalismus nebyl definován v pojmech trhu. Kapitalismus začal existovat ve chvíli, kdy jedinci byli zbaveni svého vlastnictví a museli pracovat za mzdu, vytvářejíce tak vztah kapitál-práce, tj. vztah, jehož dynamika je hybným zdrojem, zodpovědným za materiální bohatství a současně i za nerovnosti, jež přetvořily moderní svět.

Tento koncept kapitalismu měl dvě další implikace, které Marx dále nesledoval, jiné proudy historické levice však ano.

Za prvé, vymezení kapitalismu zahrnovalo fakt, že zatímco dřívější ekonomické a politické vztahy se shodovaly – pán byl na statku dozorcem a vykořisťovatelem stejně tak jako šerifem –, za kapitalismu se politická oblast stala autonomní. Kapitalizmus je slučitelný s mnoha formami politiky, jako jsou demokracie, sociální demokracie, ale i fašismus, a proto je politiku nutno chápat v jejích vlastních pojmech, a ne jednoduše v jejím vztahu ke kapitalismu. Ještě více relevantní pro náš případ je tato skutečnost: levici je nutno chápat v souvislostech konkrétní politické sféry, se způsobem, jakým politika převádí zkušenosti a potřeby různých skupin do obrazů, konceptů a forem organizací, jež mají svou vlastní logiku, a ne jako linouce se ze sociálních skupin, jako je např. třída pracujících nebo chudých.

Konečně, růst kapitalismu přetvořil rodinu; odstraněním placené práce (tj. „ekonomie“) z domova, vytvořil známý „útulek ve světě bez srdce“, jakož i co jsem leckde nazval, osobní život. Tato transformace rodiny je jádrem návratu moderní kultury; dlouhodobá svoboda individua, kterou zahrnuje, je společným cílem jak liberalismu, tak levice. Ve své knize se snažím ukázat, že idea levice se vyvíjela v souladu s rozvíjením trojstranné struktury: práce (19 století), politiky (populární fronta) a kultury (šedesátá léta 20 století).

Až bude pochopena idea levice, jak ve své obecnosti, tak ve své hloubce, budeme daleko víc schopni vidět spojitost šedesátých let 20 století s některými zásadními momenty v dějinách levice. Konkrétně mám na mysli přesun akcentu z ekonomiky na kulturu, nebo z „přerozdělování“ na „uznání“ představuje méně nepoddajné dilema. Nakonec problém rodiny, který zaujímá ústřední místo v otázkách feminismu, multikulturalismu a obratu v kultuře, stál v historii vždy ve středu pozornosti levice. Bylo tomu tak proto, že dějiny rodiny byly a jsou nerozlučně spjaty s dějinami soukromého vlastnictví, včetně otroctví, tj. včetně vlastnictví lidských bytostí. Tak první střety mezi absolutismem a liberalismem, střety mezi Filmerem a Lockem, se z větší části soustředily kolem otázky zda vlastnická práva sestoupí z původní patriarchální rodiny (z té Adamovy), nebo s Bohem daným komunismem. Nikdo kdo čte „Vindication of the right of Woman“ od Mary Wollstonecraftové z roku 1790 s vědomím toho co se dělo za Francouzské revoluce, nemůže snad pochybovat, že v okamžiku kdy přišli Jakobíni se svojí ideou universální rovnosti, nemohla nepřijít kritika dominance mužů. Nicméně tato kritika nebyla vyslovena dříve, než byla zrazena. Jen rozvoj nezávislého ženského hnutí, interpretovaného z dobré části proti levici, může navrátit levici k jádru její ideje a hodnot, které prosazuje.

Řekl jsem již dříve, že zapomenout na ideje levice je krokem zpět. Současně je ovšem třeba říci, že, počínaje léty 1960, bylo dosaženo značného zisku: oddělení myšlenky revoluce od ideje levice. A tak zatímco Marx byl velmi důležitý pro ustavení ideje levice, marxismus se nepromítl do dichotomie levice-pravice. Defakto, komunisté pohrdali touto dichotomií, jak je zřejmé z Leninovy polemiky (1918)“Levicový komunismus: Dětská nemoc“. Důvodem bylo, že komunistické uvědomění bylo jakobínské: sledovalo úplnou okupaci politického prostoru, zatímco levice sleduje okupaci pozice kritické.

Odlišíme-li ideji levice od ideje revoluce, pak vidíme rozhodující charakteristický rys levice: levice není způsob protestu, je to rozmýšlení o protestu. Je to způsob myšlení o světě; myšlení jenž se pokouší dostat mnohoznačné požadavky do vzájemných koherentních vztahů, současně však dovoluje také rozmýšlet o těchto požadavcích. Tento fakt pochopíme, když si uvědomíme, že idea levice vznikla se zrušením monarchie, kdy mnozí věřili, že „rozum“ se stane náhradou za božská práva králů. Pravice byla naproti tomu protestem proti přílišnému důrazu na rozum, protest si později přivlastnili a re-interpretovali mnozí levicoví myslitelé. Síla levice je v její schopnosti racionálně myslet a vysvětlit své myšlení pochopitelným, populárním způsobem, dialogem; pokud se ztotožní s populárními silami, selže. Současně však levici nelze zredukovat na intelekt; ztělesňuje volnější soubor hodnot a praktik lidského života, majíc spojitost po generace. Být na levici znamená být součástí sdíleného způsobu života; to zahrnuje jistý druh sebevědomí o takovém způsobu života.

Nakonec ještě slovo o jednom výrazném druhu vědomí, představovaném levicí, o vědomí výrazně kritickém, vědomí historickém. Z toho, co jsem řekl, je zřejmé, že levice musí být soustavně podrobována rozumové, historické analýze, a v jádru já argumentují, že sociální hnutí, které vzniklo v šedesátých letech potřebuje sebe předefinovat explicitněji jako součást levice. Moderní idea levice je proto v podstatě historická. Dějiny, alespoň moderní dějiny nelze pochopit bez pochopení levice. Napoleonské války vyrostly z Francouzské revoluce. Pokud Americká občanská válka stála za rasovou rovností, oproti jen národní jednotě, to byli „abolicionisti“ – první americká levice, náhodou – ta jí dala smysl. První světová válka vyrostla z poklesu velkých impérií a následného střetu národností, ale důvod toho, že proč nebylo možno nalézt demokratické řešení národnostní otázky, byla skutečnost, že demokracie se otevřela do sociální otázky, tj. místa průmyslové pracující třídy a probouzejících se mas Asie. New Deal zachránil kapitalismus, ale pokud zahrnoval princip sociální a ekonomické rovnosti, a nejen expanzi moci konzumu, pak se tak stalo díky levici. Právě tak jako je nemožné podat obraz občanské války nebo New Dealu bez připsání důležité role levici, tak je nemožné vysvětlit pasivitu, oportunismus a vnitřní rozdrobenost Demokratické strany v USA od 70tých let a zejména pak od roku 2001, aniž zohledníme absenci levice. Idea levice je v podstatě idea dějin. Lid bez porozumění dějinám je jako jedinec bez paměti: stane se zmatečným a neorganizovaným, jak se stal americký lid v hrůzných ranních létech 21 století. Jeho zmatečné chování, dle mého názoru, představuje důsledek absence nebo slabosti levice.

Eli Zaretsky, 13. 5. 2007
Professor of History, New School for Social Research, New York, NY 10003
elizaretsky@earthlink.net
Přeložil: Tibor Vaško
Jazyková úprava: Hana Hrzalová


Související články:
(Obecné problémy levice)

Socialismus a Praľské jaro (literatura) (10.06.2018)
Socialismus a Praľské jaro (3) (10.06.2018)
Socialismus a Praľské jaro (2) (10.06.2018)
Socialismus a Praľské jaro (10.06.2018)
Tys dopadla, levice! (07.11.2017)
O jakou revoluci ąlo? (13.10.2017)
Naąe politika a 100. výročí dekretu o míru (01.06.2017)
Volby? Volby! (11.04.2017)
Co je levicové? (09.03.2017)
Příchod jara (12.02.2017)
Imperialismus – netradičně jako období čekání na nového globálního hegemona (01.12.2016)
Quod licet Jovi ...? (31.05.2016)
Vrátit víru v budoucnost (29.01.2016)
KKE a "Praľská deklarace" (04.06.2015)
Rentiérský stát (31.05.2015)
Společnost a levice na křiľovatce (26.05.2015)
Deklarace Mezinárodní konference KSČM (24.05.2015)
Úvahy o daląí cestě hnutí (24.05.2015)
Ke dvěma aktuálním otázkám hnutí (24.05.2015)
Kritika současných reformistických tendencí demokratického socialismu (07.05.2015)
Potřeba koalice levice a iniciativ (12.04.2015)
Čeho (ne)třeba se bát (05.02.2015)
Jak skončí kapitalismus? (2) (26.12.2014)
Jak skončí kapitalismus? (26.12.2014)
Sociálně demokratické programy (25.12.2014)
Hegemonie: genealogie pojmu (2) (24.12.2014)
Hegemonie: genealogie pojmu (24.12.2014)
Levice můľe vyhrát (17.12.2014)
Návrh programu naší strany (03.12.2014)
Zahájení programové diskuse (19.11.2014)
Spojování sil a společné akce jsou nutné a možné (23.04.2013)
Naše poznanie o spoločnosti alebo Definícia pojmu socializmus. (12.04.2013)
Vzor Fico? (11.02.2013)
O společenských poměrech v Rusku (02.02.2013)
Volby: vítězové a poražení (19.11.2012)
Diskuse na levici (26.06.2012)
Otevřený dopis Michalise Matzavinose adresovaný ÚV KKE (24.06.2012)
K volbám v Řecku (19.06.2012)
Změnit svět bez převzetí moci, marxistické vydání (04.06.2012)
Prožíváme globální jaro (19.05.2012)
O výstupu na vysoké hory (02.11.2011)
SPaS má skutečně potenciál propojit radikální a umírněnou levici (16.06.2011)
Jsou občané sami proti sobě? (31.01.2011)
Výzva k vytvoření Spojenectví Práce a Solidarity (25.11.2010)
Hledejme program pro všechny od středu doleva (19.11.2010)
Jak je to s mírou zisku? (13.11.2010)
Proč si toho nikdo nevšiml? (01.11.2010)
Iluze nesmiřitelnosti (18.10.2010)
Za limit kapitálu (2) (04.10.2010)
Za limit kapitálu (04.10.2010)
Keynes nebyl socialista, ale… (01.10.2010)
Matematický model uplatnenia neoekonómie v komunite (01.10.2010)
Spoločenská objednávka (01.10.2010)
Manifest radikálního liberalismu (14.09.2010)
Na jakou vědu se bude muset levice obrátit? (06.09.2010)
Levice musí začít komunikovat (17.08.2010)
Rušno v levicových intelektuálských kruzích (06.08.2010)
Bez spolupráce na levici nebude hledání cesty úspěšné (02.07.2010)
Připutovalo Internetem . . . (16.03.2010)
Méně rozhořčení – více přemýšlení (Anti-Heller) (14.07.2009)
Anti-Jumr (14.07.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (11) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (10) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (9) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (8) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (7) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (6) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (5) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (4) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (3) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (2) (20.06.2009)
Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (20.06.2009)
Schovej babičce její občanku (16.06.2009)
Tahle země není pro starý (14.06.2009)
Jednota levice a budoucnost (18.05.2009)
Co s krizí? (17.05.2009)
Trh a reálný socialismus (06.05.2009)
Zemřel nám Bob (31.03.2009)
Postkomunistický manifest (26.01.2009)
Cesty vpřed bývají i návratem … (12.12.2008)
Sága italské levice „první generace“, aneb co vyváděl krejčí z Ulmu (21.10.2008)
Relativní zmenšování variabilní části kapitálu během akumulace a koncentrace, která ji provází (15.10.2008)
Genese průmyslového kapitalisty (22.09.2008)
Dějinná tendence kapitalistické akumulace (21.09.2008)
Několik poznámek k některým komentářům (08.08.2008)
Marx a dvě linie boje proti moci privilegovaných v dějinách (06.05.2008)
Marx a marxizmus versus Kapitál II. (06.05.2008)
Marx a marxizmus versus Kapitál (28.04.2008)
Historie téměř detektivní (17.04.2008)
O správné správě (04.04.2008)
Test teorie praxí: vezmi ideologii za slovo! (17.03.2008)
Jak S. K. Neumann velebil schumpeterovské podnikatelství… (11.03.2008)
Jan Bystrý, nakladatel (11.03.2008)
Od Lenina až k levičáctví v Česku (21.01.2008)
Bludný kruh české levice (14.01.2008)
Ta událost na Labutí řece (10.12.2007)
Zájem zahraničních komunistických stran o internacionalizaci vzdělávání stranických kádrů (10.12.2007)
Neofeudální manifest? (30.07.2007)
Levice kontra pravice (30.07.2007)
Rovnost (nebo nerovnost) šancí (03.07.2007)
Spravme si poriadok so slovičkami (07.06.2007)
Hleďme si víc toho, co nás spojuje! (01.06.2007)
Proč mladí nechtějí volit konzervativní strany (10.05.2007)
Vzpomínka na Bondyho v Salonu Práva (22.04.2007)
Nejsem zapšklý stařec (22.04.2007)
Pod babylonskou věží (2) (21.04.2007)
Pod babylonskou věží (1b) (21.04.2007)
Pod babylonskou věží (1a) (21.04.2007)
Pod babylonskou věží (21.04.2007)
Hodnoty a zájmy v současné české společnosti (20.04.2007)
Čo príde po ideológii rozvoja a globalizácii? (06.04.2007)
Marx nebyl prorok, ale ... (30.03.2007)
Jsou klasická marxistická paradigmata překonána? (29.03.2007)
677 (XVII. kapitola) (16.03.2007)
Podstata komunismu (11.12.2006)
The opposite of anti-communism is not communism but democracy (05.12.2006)
Protikladem antikomunismu není komunismus, ale demokracie (04.12.2006)
Demokracie je skutečným základem komunistické a socialistické myšlenky (28.11.2006)
Usilujme o pochopení historie – bez předsudků a bez snah o její zneužívání (01.11.2006)
S komunisty se mluví. (18.10.2006)
Nepodpořil jsem Stranu zelených, ale kauzu, kterou zastupuje (12.08.2006)
Sejdeme se u fontány? (30.04.2006)
Lucii k MDŽ (08.03.2006)
Úvaha o vývoji ľudskej spoločnosti (05.03.2006)
Sociální demokracie (02.03.2006)
Dopis delegátům XXI. sjezdu KSČ (25.02.2006)
Co je levice? (07.02.2006)
Potenciálně nejnebezpečnější fáze imperialismu (15.01.2006)
Příčiny neúspěchu sovětského modelu socialismu v ČSSR (05.01.2006)
Předmluva k českému vydání „Zásad komunismu“ (15.12.2005)
Antikomunismus podle Marxe? (14.12.2005)
K pojmu levice dnes (07.12.2005)
Jedna ruka netleská… (28.11.2005)
Nejistý triumf demokratického kapitalismu (15.11.2005)
Volný čas jako ekonomická kategorie (13.11.2005)
Marx není zcela mrtev (06.11.2005)
Pojem socialismu a historická zkušenost (06.11.2005)
Proč je dnes pro nás důležitý Spinoza (06.11.2005)
Tři variace pro Horní Jiřetín a Černice (27.10.2005)
Pohřeb odborové demokracie? (25.10.2005)
Návrat Karla Marxe (16.10.2005)
K otázkám české levice (15.10.2005)
Kuba proti blokádě (13.10.2005)
Smrť politiky a budúcnosť verejnosti (2) (12.10.2005)
Trika a triky proti přirozenosti (05.10.2005)
Smrť politiky a budúcnosť verejnosti (1) (04.10.2005)
Konec klidných časů (26.05.2005)
Zarazilo nás vzývání Stalina a Kim Čong-ila (26.04.2005)
Úvaha (trochu hravá) o svobodě a levici (13.04.2005)
Konference Levicového klubu (17.02.2005)
Víra v pokrok je bláznivá (15.02.2005)
Deset knih českého levičáka (15.02.2005)
Zelená na levačku aneb Proč nemohu být „novodemokratem“ (04.02.2004)
Levicová politika pro 21. století? (30.11.2003)
Politika levice ve věku přechodu (31.05.2002)
Jak Lenin udělal z konkrétního obecné (23.01.2002)
Revoluce! (12.07.2001)

[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Eli Zaretsky | Počet komentářů: 5 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
183 (183 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
154 (154 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
125 (125 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
114 (114 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
104 (104 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
130 (130 hl.)
Prohnilý humanismus !!
103 (103 hl.)

Celkem hlasovalo: 913


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.