V levicových kruzích i od mnoha politiků je slyšet, že občané volí a jednají proti svým zájmům.
Je to pochopitelné a chápu autory těchto vyjádření, zvláště když jde o lidi, kteří celý život odevzdávali především pro jiné a na sebe hleděli až v druhé řadě. A nechápou jednání a postoje jiných. Je to ale objektivní pravda? Nemyslím si. Ve prospěch tohoto nesouhlasného názoru mluví i to, že stejná kritika se ozývá z druhé strany politického spektra – zprava. Shrnuto – občané se chovají jinak, než by měli. Proč by lidé, kteří jsou odpovědní a řeší uvážlivě své osobní i pracovní problémy, měli náhle jednat rozporuplně a proti sobě? Pravdou bude spíše to, že občané-voliči svojí volbou reflektují svůj pohled na realitu, svoji soustavu názorů na svět a zájmů. A ty se jeví daleko komplexnější než zmíněné hodnocení o chybné volbě. Ekonomický zájem je jen jedním z mnoha. A v řadě konkrétních situací jiné zájmy, problémy, tužby překryjí přístup, který vychází z ekonomického vidění reality.
Nejsou to poznatky jen z České republiky. Podívejte se do Řecka nebo Portugalska. Kde by měla být lepší »revoluční situace«? Pokud by takové přímočaré a jednoduché vazby skutečně fungovaly, pak by v těchto zemích musela být politická situace a role radikální levice, zde reprezentovaná klasickými komunistickými stranami, úplně jiná. Řecký nárůst sil radikální levice je chvályhodný, ale z politického hlediska je nicotný. Ani při této politické síle není řecké radikální levici dovoleno nic více, než občas trochu šlápnout na brzdu. K volantu politiky ji nikdo nepustí, protože její politická váha je někde u jedné šestiny hlasů. Co by se muselo stát, aby sociálněekonomická situace vytvořila potřebné »revoluční podmínky« k zásadní politické změně podle představ některých částí radikální levice? Je-li praxe kritériem pravdivosti teorie, pak si každý může odpovědět sám, jaká je kvalita různých, tzv. revolučních teorií.
Zajímavá zjištění mají i levicoví polští badatelé. I zde se ukazuje, a je to velmi dobře vidět na současné polské politické mapě, že sociálněekonomický zájem je překryt dalšími vlivy a zájmy, jako je náboženství, národní cítění, tradice, klima ve společnosti, působení propagandy atd. To ve svých důsledcích vedlo k podstatnému oslabení levice, středové, sociálnědemokratické i radikální v celé společnosti i v místních článcích. Obdobně to ale funguje i v jiných národních společnostech. Vždyť i u nás je základní poměr pravice -levice pozoruhodně stabilní mnoho let, bez ohledu na měnící se společensko-politickou a ekonomickou realitu. Problém nastává, když se nepřesné pocity některých jednotlivců stávají programovým východiskem politické strany nebo občanského hnutí bez kritického zhodnocení a hluboké analýzy. Stávají se pak nosným prvkem politické strategie. V tom okamžiku dochází ke ztrátě politické prestiže, poněvadž občané ve své většině cítí onen rozpor v hodnocení jejich »nevyspělosti« či »chybného politického chování« ve srovnání s mnohem komplexnější realitou. Zvolená strategie pak nepřináší předpokládané výsledky. Jejich tvůrci začnou hledat příčinu a, bohužel, mnohdy je hledáno pouze v »chybném« chování občanů, voličů. Dostáváme se pak do jakéhosi kruhu. Zodpovědný politický subjekt je povinen z logiky věci provádět analýzu, hodnotit a snažit se o co nejreálnější odraz komplexního světa. A zde by měly jít i dobře míněné dojmy stranou.
Občané hledají cestu, jak změnit současnou situaci, která pro většinu z nich není přijatelná. Ale je naivní si myslet, že převažuje požadavek na zásadní systémovou změnu, destrukci kapitalismu. Většinově chtějí jeho »polidštění« a třeba doplnění některými prvky z minulého systému. A toto směřování se vcelku věrně odráží i v jejich volbě. Takže volba není nějaký chybný rozmar, ale docela reálné zrcadlo. Je k další diskusi, zda občanům ochotným zvažovat různá řešení jsou předkládány reálné a realizovatelné alternativy, se kterými by se mohli ztotožnit. Tyto varianty by se pak mohly stát i zájmy většího procenta občanů. Samozřejmě, že se to neobejde bez kompromisů a třeba i určitého ústupu od radikálního cílového řešení. Ale na druhé straně to umožní získat takovou reálnou politickou sílu, která bude schopna prosadit výrazné politicko-společenské změny. A pak je šance na to, aby politické strany a hnutí, které toto pochopí, mohly být v popředí tohoto procesu, a nikoli někde v pozadí, nedostatečně vnímané veřejností.
Jiří MÁLEK, předseda Společnosti pro evropský dialog
Haló noviny, 25. 1. 2011