Jak skončí kapitalismus? (2)

Koroze železné klece

Vedle klesajícího hospodářského růstu, rostoucí nerovnosti a přechodu veřejného majetku do soukromého vlastnictví je korupce čtvrtou poruchou současného kapitalismu. Max Weber narýsoval ve své snaze rehabilitovat kapitalismus rekultivací jeho etických základů ostrou čáru mezi kapitalismem a chamtivostí, což ukazuje, že to, v co věřil, mělo původ v náboženské tradici protestantismu. Chamtivost, podle Webera, existovala všude a vždy; nejenže není typickou součástí kapitalismu, ale má sklon k jeho rozvracení. Kapitalismus nebyl založen na touze zbohatnout, ale na sebekázni, metodickém úsilí, zodpovědné správě, střízlivé oddanosti k povolání a na racionální organizaci života. Weber očekával, že kulturní hodnoty kapitalismu budou slábnout s tím, jak bude vyzrávat a změní se v „železnou klec“, kde byrokratické regulace a omezení hospodářské soutěže nahradí kulturní ideje, které původně měly sloužit k oddělení akumulace kapitálu od požitkářsko-materialistické spotřeby a primitivního hromadícího instinktu. Co však nemohl předvídat, byla neoliberální revoluce v poslední třetině 20. století, jež poskytla a nebývalé příležitosti stát se velmi bohatými.

Při vší úctě k Weberovi, podvody a korupce byly vždy společníky kapitalismu. Ale existují dobré důvody se domnívat, že s nástupem dominance finančního sektoru v hospodářství se staly tak významnými, že Weberova etická obhajoba kapitalismu se nyní zdá být jako z jiného světa. Finance jsou „průmyslem“, ve kterém je těžké odlišit inovace od ohýbání nebo porušování pravidel; kde výnosy z pololegálních a nelegálních aktivit jsou obzvláště vysoké; kde je sklon mezi firmami a regulačními orgány vytvářet extrémně drahé odborné expertízy; kde systém přechodů mezi funkcemi (tzv. efekt otáčivých dveří) umožňuje nekonečně mnoho možností jak pro malou, tak pro velkou korupci[40]; kde největší firmy jsou příliš velké na bankrot, ale i na to jít do vězení, vzhledem k jejich významu pro národní hospodářskou politiku a daňové příjmy; kde hranice mezi soukromými společnostmi a státem je rozmazanější než kdekoli jinde (jak se ukázalo při bailoutu (státní pomoci) v roce 2008) a kde je obrovský počet bývalých zaměstnanců finančních firem ve vládním systému, především v tom americkém. Po Enronu a WorldComu bylo zjištěno, že podvody a korupce dosáhly v americké ekonomice historického maxima. Ale to, co vyšlo najevo po roce 2008, předčilo vše: ratingové agentury, které jsou placeny výrobci toxických cenných papírů, aby jim udělovali nejvyšší stupeň hodnocení; offshorové stínové bankovnictví, praní špinavých peněz a asistence při daňových únicích ve velkém měřítku jako součást běžného podnikání největších bank s nejlepšími jmény; prodej cenných papírů nic netušícím zákazníkům konstruovaný tak, aby ostatní zákazníci mohli investovat proti němu; vedoucí banky po celém světě podvodně stanovující úrokové sazby a cenu zlata; a tak dále. V posledních letech muselo několik velkých bank za činnosti tohoto druhu zaplatit miliardy dolarů na pokutách, a další vývoj tohoto typu činnosti se ovšem zdá být na obzoru. Co se na první pohled může jevit jako poměrně významná sankce, je však nepatrné ve srovnání s bilancemi bank — nemluvě o skutečnosti, že všechny sankce byly vyřešeny mimosoudním urovnáním, protože vlády nechtěly nebo se neodvážily banky stíhat.[41]

Morální úpadek kapitalismu může mít co do činění s jeho ekonomickým poklesem, boj za poslední zbývající investiční příležitosti je den ze dne ošklivější a stává se z něj tunelování ve skutečně gigantickém měřítku. Veřejné vnímání kapitalismu je nyní hluboce cynické, celý systém je běžně považován za svět špinavých triků pro zajištění dalšího obohacení již nejbohatších. Nikdo už dále nevěří v morální obnovu kapitalismu. Weberovský pokus zabránit jeho spojení s chamtivostí se nakonec nepodařil, protože kapitalismus se více než kdy jindy stal synonymem korupce.

Svět vymknutý z kloubů

Nakonec přicházíme k páté systémové poruše. Globální kapitalismus potřebuje centrum pro zabezpečení své periferie a poskytnutí důvěryhodného měnového režimu pro ni. Až do 20. let minulého století byla tato úloha prováděna Británií a po roce 1945 až do 70. let Spojenými státy; v letech mezi těmito roky, kdy chybělo centrum a různé síly aspirovaly na tuto roli, to byla doba jak ekonomického, tak politického chaosu. Stabilní vztahy mezi měnami zemí zapojených do kapitalistické světové ekonomiky jsou velmi důležité pro obchod a toky kapitálu napříč národními hranicemi, které jsou zase důležité pro akumulaci kapitálu; ty musí cirkulovat mezi globálními bankéři poslední instance. Efektivní centrum je rovněž nutné k podpoře režimů na periferii ochotných přehlížet těžbu surovin za nízké ceny. Kromě toho je třeba místní kolaborace k potlačení tradicionalistického odporu proti kapitalistickému záboru (Landnahme) mimo oblasti rozvinutého světa.

Současný kapitalismus stále více trpí globální anarchií, protože Spojené státy již nejsou schopny vykonávat svou poválečnou funkci a multipolární světový řád není nikde na obzoru. I když neexistují (zatím?) žádné velmocenské konflikty, funkce dolaru jako mezinárodní rezervní měny je sporná — a nemůže tomu být jinak, jestliže se výkonnost americké ekonomiky snižuje, úroveň veřejného a soukromého dluhu se zvyšuje a v nedávné minulosti došlo k několika vysoce destruktivním finančním krizím. Hledání mezinárodní alternativy, možné ve formě měnového koše, je stále v nedohlednu, protože USA si nemohou dovolit vzdát se privilegia předlužení ve své vlastní měně. Kromě toho stabilizační opatření přijatá mezinárodními organizacemi na příkaz Washingtonu mají stále častěji destabilizující účinky na periferii systému. Tak tomu bylo v případě inflačních bublin, které byly způsobeny v zemích, jako je Brazílie a Turecko, „kvantitativním uvolňováním“ z centra.

Z vojenského hlediska byly v současné době USA buď poraženy, nebo uvízly na mrtvém bodě ve třech hlavních pozemních válkách od 70. let Budou se pravděpodobně více zdráhat znovu vstoupit do takových lokálních konfliktů, kam „by měla vstoupit noha amerického vojáka“. Nové, sofistikované prostředky násilí jsou rozmístěny s cílem uklidnit kolaborující vlády a povzbudit důvěru v USA jako globálního vymahače oligarchických vlastnických práv a jako bezpečné útočiště pro oligarchické rodiny s dětmi a jejich majetkem. Patří mezi ně použití vysoce utajených „zvláštních sil“ ke hledání potenciálních nepřátel a k jejich individualizovanému zničení; bezpilotní letadla schopná zabíjení kohokoliv téměř na jakémkoliv místě na světě; věznění a mučení neznámého počtu osob v rámci celosvětového systému tajných vězeňských táborů; a komplexní dohled nad potenciální opozicí všude na světě s pomocí technologií zpracování „velkých objemů dat“. Zda to bude stačit k obnovení globálního pořádku, zejména s ohledem na vzestup Číny jako efektivního hospodářského soupeře (co do rozsahu menšího vojenského soupeře), však můžeme pochybovat.

V souhrnu lze říci, že kapitalismus, jakožto společenský řád držící pohromadě příslibem bezbřehého kolektivního pokroku, je v kritickém stavu. Růst ustupuje dlouhodobé stagnaci; což způsobuje, že je ekonomický pokrok méně a méně sdílený; a důvěra v kapitalistickou peněžní ekonomiku je vložena do rostoucí hory slibů, u kterých je stále méně pravděpodobné, že budou dodrženy. Od 70. let prošlo kapitalistické centrum třemi po sobě jdoucími krizemi, které se týkaly inflace, veřejných financí a soukromého dluhu. Dnes, v neklidné fázi přechodu, závisí jeho přežití na centrálních bankách poskytujících neomezenou umělou likviditu. Krok za krokem se od roku 1945 rozpadá vynucené manželství kapitalismu s demokracií. Na třech frontách komodifikace — práce, přírody a peněz — se zhroutily regulační orgány zadržující, pro jeho vlastní dobro, postup kapitalismu vpřed, a po konečném vítězství kapitalismu nad svými nepřáteli není na dohled žádná politická instituce schopná obnovy. Kapitalistický systém je v současné době zasažen nejméně pěti zhoršujícími se poruchami, pro které není k dispozici žádný lék: klesající růst, oligarchie, hladovění veřejné sféry, korupce a mezinárodní anarchie. Co je třeba na základě nedávných historických zkušeností od kapitalismu očekávat, je dlouhé a bolestivé období kumulativní úpadku: zintenzivněných rozporů, nestabilit a nejistot a nepřetržité posloupnosti „normální incidentů“ — ne nutně, ale dost možná v měřítku globálního zhroucení, jako tomu bylo ve 30. letech minulého století.

Z New Left Review 87 (May – June 2014) přeložil Antonín Hořčica
Vyšlo v časopise Solidarita 14/93 – 95

[40] Včetně osob na nejvyšší úrovni: Blair a Sarkozy nyní pracují pro hedgeové fondy, svůj čas volených národních vůdců je zřejmě považován jimi a jejich novými zaměstnavateli jako jakási učební doba pro mnohem lépe placené místo ve finančním sektoru.

[41] Zprávy o bankách, které mají platit pokuty za provinění různých druhů lze nalézt téměř denně v předním tisku. Například Frankfurter Allgemeine Zeitung ze 23. března 2014 uvedl, že od začátku finanční krize jen americké banky samotné byly pokutovány částkou sto miliard dolarů.