Dnes se naposledy rozloučíme s Mílou Ransdorfem. V jistém smyslu ľije člověk po
své smrti dále spolu s myąlenkami, které po sobě zanechal. I proto se rozloučíme
převzetím rozhovoru Míly pro časopis Věda a technika mládeľi v roce 1989. Myslím, ľe název
tohoto historického rozhovoru symbolicky popisuje Mílovy snahy v posledních 25
letech. Úplně dole naleznete odkazy na jiné jeho texty na naąem webu, které zachycují sloľitost jeho politické cesty.
29. 1. 2016, Milan Neubert
Vrátit víru v budoucnost
Věčně chránit mladé generace před "neľádoucími vlivy"
je nerozumné a neetické.
Jurij Afanasjev,
Týdeník aktualit 21, 1989
Při čtení této myąlenky mě napadlo, ľe Afanasjevův výrok
je v současné době daleko aktuálnějąí pro Československo neľ pro Sovětský svaz.
Mám podezření, ľe i u nás můľe mít mladá generace pocit, ľe jí někdy bývá
poskytována "ochrana", o kterou ani vlastně moc nestojí. V souvislosti s tím mě
napadlo, ľe by nebylo nezajímavé poodhrnout rouąku minulosti a dozvědět se něco
málo o socialismu včera a dnes. Od myąlenky byl uľ jen krok do Prognostického
ústavu ČSAV v Praze za PhDr. Miloslavem Ransdorfem, CSc.
Michail Gorbačov napsal ve své knize o přestavbě a novém
myšlení, že ideovým základem a inspirací přestavby je pozdní Lenin. Jaké byly
jeho představy o budování socialismu?
Lenin viděl, že revoluce, kde je pojem socialismus stlačen
do dvou bodů (vedoucí úlohy strany a společenského vlastnictví výrobních prostředků),
je nutně revolucí nedokončenou. K jejímu dokončení je zapotřebí mnoha věcí,
především existence relativně samonosného hospodářského mechanismu, který
umožní rekonstrukci a rozvoj ekonomiky země. Tady předpokládal vstřícné
působení trhu a plánovitých přístupů. Protiklad trh — plán byl vyvolán až
později a naprosto uměle.
Pozdní Lenin si představoval, že prostřednictvím plánovitých
prostředků bude stát regulovat trh a trh bude regulovat podniky, přičemž
socialistická ekonomika musí využívat i zkušeností tehdejšího kapitalismu.
Dále, čím větší je centralizace moci jako protiváha proti chaotickému stavu hospodářství,
tím větší musí být důraz na kontrolu zdola a dlouhodobou orientaci na rozvoj
samosprávných struktur. Byl si vědom, že strana musí postupně vytvářet předpoklady
pro demokratické řízení země (nezapomínejme, že Lenin uvažoval o tom, že odbory
a tisk mohou hrát úlohu jakési opozice, zpětné vazby v podmínkách socialismu).
Pak ale Lenin zemřel a k moci se dostal Stalin. Jaká byla
jeho pozice tenkrát, při nástupu do čela státu?
Většina straníků viděla ve Stalinovi mírného politika středu
(proti krajnostem Trockého). Stalin byl obratný politik a organizátor, ale
většinou přebíral cizí myšlenky. Byl inteligentní pragmatik, ale jeho myšlení
nemělo evropskou kulturu. Jestliže dnes někteří tvrdí, že základem a živnou
půdou pro Stalina a jeho systém je levičáctví ruské revoluční inteligence a
její neochota sestoupit na půdu reality, je to pravda jen zčásti. Stalin v mnohém
jistě obnovil pojetí válečného komunismu. Stalinův systém je jen jeho změkčenou
variantou, která je změkčována dodnes. Ale podstata tohoto systému je v tom, co
jsme viděli u válečného komunismu: vyřazování zprostředkujících článků, víra,
že společenské racionality lze docílit bezprostředně, z centra, oproštěním
společenského života, naturalizací ekonomiky bez trhu, politickou kulturou bez
demokratických institucí atd. Takový systém je nemyslitelný bez zúžení
horizontů, bez psychózy obklíčené země, bez zprostředkování společenské
racionality iracionalitou, bez fenoménu strachu, který se ztělesnil v masových
represích.
Projevem podstaty Stalinova systému je primát taktiky nad
strategií a nad teoretickým zřetelem. Teorie sloužila jen jako ospravedlnění
taktických kroků. Pokud této potřebě totální ideologizace nevyhovovala, ať
skutečně, nebo zdánlivě, byla likvidována. Stačí připomenout konec diskuse o specifice
východních zemí, o ekonomickém rozvoji a plánování ve dvacátých letech,
Stalinovy zásahy v oblasti kybernetiky a genetiky, rozehnání Děborinova
filozofického kruhu atd. U zaměňování taktiky a strategie připomenu např.
doktrínu sofiálfašismu, chybné hodnocení vzniku druhé světové války atd.
Ale generace viděly ve Stalinovi symbol boje za lepší
svět. Jeho systém nemohl přece stát na pouhém násilí, musel mít nějakou oporu v
lidech v SSSR i mimo něj?
Jistě, tato podpora tu byla. Většina řadových členů strany
viděla příčinu zásobovacích potíží v odporu rolníků. Nedostatek potravin na
trhu a heslo „Přimáčkněte kulaka“ získalo na popularitě.
Stalin dal svou industrializační politikou nejen lidem
možnost sociálního vzestupu (růst měst), ale také pocit sociální odvety. Po
letech únavy z revoluce, opatrného postupu vpřed, přišel charizmatický politik
a dal lidem iluzi absolutně nového začátku, radikální změny. I když reálné mzdy
dělníků klesly za dobu první pětiletky na jednu čtvrtinu, masová podpora tu
byla. V zahraničí navíc dojem z pětiletky souzněl s velkou krizí 1929-1933.
Kontrast byl nepředstavitelný. V americkém tisku byl sovětský pokus o
urychlenou industrializaci a budování ekonomické základny socialismu nazýván „ušlechtilým
experimentem“. Industrializace vytvářela v době hospodářského poklesu na Západě
naději na nové trhy, a to přesto, že SSSR zrušil tvrdý rubl.
Ale masové represe rolníků začaly už tehdy… byl hladomor
1932-1933...
Kolektivizace byla předpokladem urychlené industrializace,
stejně jako radikální úspory (SSSR stavěl r. 1937 méně bytů než malé Nizozemsko),
nemluvě už o levné pracovní síle. Ale nejde jen o to, že sovětská industrializace
byla financována ze zemědělství, redukce nevýrobních investic a dělnických
mezd. Už tehdy se začal vytvářet mytizovaný pohled na socialistickou společnost.
Přečteme-li si Bucharinovy úvahy o statním rozpočtu, vidíme střízlivé hodnocení,
zatímco v třicátých letech převažují už jen chvalozpěvy. Sovětský ekonom Orlov
ukázal, že systematické falšování statistických dat začíná v této době. Ve
statistice a teorii se projevuje dominance mýtu nad skutečností. Demokracie
sice často pracuje s různými mýty, ale mýtus nikdy nesmí nahradit skutečnost.
Demokracie předpokládá reálnou znalost problémů společnosti a veřejné
posuzování těchto problémů.
Jak přispěl Stalin k formování těchto mýtů?
K vytváření jeho kultu, který k mytizování socialistické
společnosti tehdejší doby patří, přispěli nejen Kujbyšev, Vorošilov a jiní, ale
také sám Stalin. Stalin vytvořil teorii zostřování třídního boje za socialismu
(která přispěla k obhajování represí), stejně jako teorii o předbíhání poptávky
před nabídkou za socialismu (která zdůvodňovala permanentní nedostatek zboží)
atd. Ale nejdůležitější je jeho pojetí moci a strany.
Čím se liší od Leninova?
Lenin se domníval, že strana má být jakýmsi ostrovem nového
života, v ní se mají k uvědomění dostávat živelné a nereflektované snahy mas.
Má postupně v dialogu s masami přispívat k jejich sebeuvědomění, odkrývat nové
možnosti společnosti. Stalin ze strany udělal „orděn mečenoscev“ (řád nositelů
meče), „ljudi osobogo sklada“ (lidi zvláštní struktury), nositelku monopolu na
dějiny. Místo toho, aby vedla společnost, měla v ní vládnout. Místo toho, aby
vyjadřovala hlubokou strukturovanost společenského života, měla ho unifikovat.
Moc je alfa a omega Stalinova myšlení. Sovětský spisovatel
Rybakov postihuje přesně to, co je v Stalinových úvahách i v jeho politické
praxi obsaženo: koncepci moci. Stalin pochopil, že společnost, která bude
represemi atomizovaná a rozbitá do amorfní podoby, se dá relativně snáze
ovládnout. Jako je to u betonu: jestliže kameny drží svůj tvar, je beton
nesoudržný. Jsou-li kameny rozdrceny, je beton jednolitý… A dokonce, na této
základně se dostane lásky tomu, kdo symbolizuje jednotu společnosti, v níž
chybí artikulace zvláštních zájmů skupin, chybí možnosti jejich vyjádření, samotný
základ pro existenci veřejného mínění.
Chcete tím říci, že demokracie je na rozdíl od despotismu
myslitelná jen za předpokladu možnosti pluralismu mínění a zájmů v hluboce
strukturovaném společenském životě?
Ano. Na rozdíl od předchozí epochy musíme vycházet z
předpokladu, že žádný hypostazovaný (hypostazovaný = abstraktně pojatý,
odtržený) celospolečenský zájem se bezprostředně neprosadí. Od bezprostředního
působení na lidi musí naše společnost přejít ke zprostředkovanému, nepřímému
ovlivňování lidí prostřednictvím životního stylu, kulturní politiky atd. Ve
společnosti existují různá mínění a různé zájmy — a strana se vrátí k
základnímu určení politiky, tj. ke slaďování zájmů.
Proč si to myslíte? Pokud se týká Sovětského svazu, tak
připouštím, že byste se nemusel mýlit. Ale u nás zatím takové společenské klima
nepozoruji.
A v čem vidíte rozdíl?
Třeba v tom, že v SSSR se na rozdíl od nás nebáli otevřít
minulost. My sice o přestavbě vedeme plamenné řeči, ale k analýze socialistické
minulosti — pokud vím — se u nás zatím nepřistoupilo. A přitom je jasné, že
stalinismus nemohl nezasáhnout Československo, že i v naší socialistické minulosti
figurovali politici zodpovědní např. za procesy v padesátých letech. Jenže o
nich se zarytě mlčí. A na základě čeho mají lidé získat víru v budoucnost, když
nedokážeme veřejně přiznat chyby, kterých jsme se dopustili v minulosti?
Pro hodnocení u nás není, myslím, důležité jenom to, co se
už udělalo, ale také to, že byl směr přestavby a demokratizace nastoupen.
Osobně jsem přesvědčen, že Československo má všechny předpoklady pro to, aby
uvedené změny u nás probíhaly rychleji a s hlubším záběrem. Jsme jedinou
socialistickou zemí, která měla nejen revoluční, ale také demokratické tradice.
Tyto tradice patří do dějinného povědomí národa stejně jako prestiž principu
sociální spravedlnosti a etizace politiky.
Národ nežije jen přítomností, ale také dějinnou zkušeností
reflektovanou i nereflektovanou. Dějiny tvořily v naší minulosti vždy aktivující
mýtus a budou ho podle mého soudu tvořit v epoše přestavby znovu. Hledání
národní sebeidentity bude důležitou součásti formování veřejného mínění. Jde o to,
aby socialismus mohl skutečně být vyšší kvalitou národního vývoje.
Některé věci se pomalu otevírají. Dějinné výkony první
republiky, historický význam zakladatelů našeho státu (Masaryk, Beneš, Štefánik),
diskuse o kultuře dvacátých a třicátých atd. Dochází k reinterpretaci husitství
i národního obrození, ale stranou zatím zůstává politicky citlivé období od
čtyřicátých let do současnosti. Zejména vnitřní mezinárodní příčiny a
souvislosti československé krize šedesátých let jsou předmětem diskusí
československé veřejnosti, které ale nenacházejí cestu do vědecké a publicistické
tvorby. Přitom je ale jasné, že dříve nebo později se tak stát musí, protože
máme-li si ujasnit smysl své existence v evropském domu, musíme nejen hlouběji
analyzovat, ale i učinit předmětem veřejné diskuse všechny úseky dějinné
zkušenosti národa. A reflektovanou dějinnou zkušeností dneška jsou především
šedesátá léta.
Znamená demokratizace podle vašeho názoru nějaké změny v
představách o politické kultuře socialismu?
Jistě. V rané fázi vývoje socialismu vyústilo zklamání z
prázdnoty a selhání buržoazních demokracií v odmítnutí základního principu
demokratické politické kultury. Systému brzd a protivah, rovnováhy a dělby
mocí, kterou klasicky formuloval John Locke. Vývoj ukázal, že je nejen možné,
ale i nutné funkčně přehodnotit a využít této koncepce v podmínkách socialismu.
Je třeba přísně oddělit a vyvážit postavení administrativy, legislativy a
jurisdikce. Zatím jsou všechny v jakési směsi, při níž dochází k převaze
výkonné moci. Vymezení kompetencí je podmínkou veřejné kontroly, bez níž není
demokratické fungování sebedemokratičtějšího systému možné.
U kompetencí a fungování demokratického systému bych se
ráda zastavila…
Morální klima ve společnosti a prostor pro svobodné
vyjadřování plurality mínění a zájmů závisí na tom, zda ve společnosti existuje
zpětná vazba, zda existuje možnost korigovat chybná rozhodnutí centra a svoboda
nejen myšlení, ale také tvorby a činů. V SSSR se např. ve dvacátých letech objevila
celá řada pozoruhodných výkonů ve vědě a v umění, i když tu existovala jediná
politická strana. Dlouhou dobu tu byla síť schopná podchycovat iniciativu zdola
a talenty. Byla tu frakční svoboda nebo její pozůstatky. Její úplné zničení a
vytvoření centralizovaného modelu socialismu likvidovalo řadu slibných náběhů
jak ve společenských, tak i přírodních a technických vědách. Nejvíce byla
postižena filozofie, která je svou podstatou kritické myšlení, a proto ji
společnost velice potřebuje k reflexi svého vývoje.
Pluralita stran není všelék. Evropu před vmanévrováním do
druhé světové války nezachránila, nezabránila korupčním aférám. Souhlasím ale,
že pluralizace politického života je žádoucí, přičemž klíčem k ní je v první
fázi hlubší strukturace politického života v komunistické straně, obnova vnitrostranické
demokracie.
Do budoucna ale strany nebudou jedinou formou realizace
politické kultury. V epoše participační politické kultury budou vedle nich
existovat různá hnutí, neformální iniciativy, kluby (příkladem jsou oblasti
ekologie, alternativních životních stylů atd.). Tak, aby se každý člověk mohl
účastnit sobě přijatelným způsobem politického života. Politika přestává být
oblastí manipulace a stává se sférou participace. My ovšem zatím ke své škodě
organizace Národní fronty pojímáme jako něco, co je mimo politiku, a tím
oslabujeme jejich potenciál k vyjádřeni specifických zájmů občanů.
Jsou to, o čem mluvíte, nové myšlenky v dějinách
socialismu v Československu?
Ano i ne. K dějinám strany je třeba přistupovat otevřeně.
Potom ovšem s překvapením zjistíme, že řada myšlenek se tu již objevila. Tak
např. Šmeralovo vedení strany spojovalo svou koncepci československé cesty k socialismu
s formováním nového životního stylu, široce rozrůzněného, kde by měly své místo
i sebevíc odlišné formy hledání. Šmeralův výrok „tvoříce nové poměry chceme
také tvořit nové lidi“ není frází. Strana chtěla být předvojem nového života,
ale nevylučovala jednotu kontinuity a diskontinuity. Šmeral sám předpokládal
např. pluralitu forem vlastnictví při přechodu k socialismu, využití trhu při
fungování nové ekonomiky. Šmeralova koncepce nevylučovala ani spojení s
romantickými formami antikapitalismu, jak se projevovaly v tehdejší kultuře.
V Československu je tedy při hledání naší varianty přestavby
na co navazovat, ale také s čím se kriticky vyrovnávat. Jak hospodářská politika
strany, tak i úvahy o politické kultuře společnosti mají v poválečném období rysy
upomínající na NEP, jehož aktuálnost se v sovětském kontextu dnes zvláště
zdůrazňuje.
Není připomínka NEPu anachronismem?
Domnívám se, že nikoliv. Je třeba od sebe oddělit otázku,
zda politika typu NEP měla ve dvacátých letech naději, od otázky, zda má naději
dnes. Jestliže nepřátelský postoj kapitalistického světa k SSSR byl tehdy
mnohokrát prověřenou skutečností, byla naděje na využití kooperace a cizího
kapitálu malá. Dnes je situace jiná. Kapitalismus využívá k udržování své
systémové dynamiky řady postkapitalistických prvků (podobně jako feudalismus
šestnáctého až osmnáctého století využíval prvků postfeudálních). Svět je
vzájemně daleko závislejší než dříve. Zejména západní Evropa potřebuje stejně
nás jako my ji. Politika evropského domu má naději a perspektivy a hospodářská
spolupráce je nezbytností pro obě části kontinentu. Demokratizace v socialistických
zemích přispěje k odbourání obrazu nepřítele na obou stranách.
Co vy osobně považujete v této situaci za nejdůležitější?
Prvořadý úkol je dosáhnout sociálního konsensu, i když
reformy budou nutně konfliktní. Konstrukce sociálního konsensu je předpokladem,
bez kterého nelze k reformám vůbec vzhlížet s nadějí. Domnívám se, že
konstrukce sociálního konsensu by mohla využít nejen otevření temných koutů společnosti
(tzv. glasnosť) a úsilí o hledání národní sebeidentity, toho, čím byla, je a má
být naše dějinná a kulturní tradice v Evropě, ale také ve zvýšené míře
ekologického vědomí. Lidé musí už brzy vidět i za obtížné ekonomické situace
oblasti, kde se vůle po změně promítá do hmatatelných výsledků. Lze pracovat i
s rostoucí preferencí ekologických hodnot jako součástí nového životního stylu,
s možností nabídnout atraktivní pracovní příležitosti pro mladé lidi (milión
nových pracovních sil přijde v devadesátých letech do národního hospodářství).
Sociální konsensus ale nemůže být vynucován, je třeba lidem vrátit důvěru v
budoucnost a v jejich síly.
Co soudíte o perspektivách socialismu a této společnosti?
Řada lidí hovoří nejen o rozpadu socialistických hodnot, ale též o špatných
výhledech našeho národního společenství…
Jde o to převést naši společnost z jednoho stavu do druhého
s co nejmenšími ztrátami, nahradit jeden typ růstu druhým, jedny hodnoty
jinými. Krize, případně její hrozba, neznamená konec. V evropské kultuře
krizové vědomí a krizové fenomény vždy plnily funkci zpětné vazby. Na samé
hranici dějinného zlomu se vždy odkrýval nový dějinný terén. O odkrytí tohoto
nového dějinného terénu jde také dnes. Kapitalismus, ale i feudální společnost
zažily mnoho takových krizí, hranic dějinného zlomu. Ke konstituování zralé
buržoazní společnosti bylo třeba série revolucí. Tak je tomu i se socialismem.
I revoluce shora ovšem byly opřeny o iniciativu, o revoluční energii zdola.
Proto přestavba potřebuje důvěru v budoucnost. V případě Československa je tato
důvěra opřena o sílu dějinných tradic našeho lidu, o ohromný intelektuální i
morální kapitál, který ztělesňuje, o existenci značných zdrojů, které lze
mobilizovat.
Náš národ vždy dokázal v klíčových obdobích dějin rozvinout
netušenou energii, když se předtím zdálo, že jeho síly ochably. Myslím si, že
Československo má ze všech socialistických zemí nejpříznivější podmínky pro
dosažení konverze společnosti ke kvalitativnímu růstu, pro demokratizaci
společenského života, pro nalezení atraktivního modelu socialismu, který by vyhovoval
potřebám lidstva zlomu tohoto století.
Nejhorší nepřítel Čechů a Slováků je strach a nedostatek
vůle změnit věci. Poraženectví a nevíra jsou dogmatismus naruby. Připomeňme si
Havlíčka, který v nesrovnatelně těžší situaci národu připomínal: „...máme se
snad lekati velikých a mnohých překážek, máme malomyslněti před obtížnou,
nepříjemnou cestou, kterou kráčeti musíme? Máme se snad dětinsky, nemužsky na
jiného spoléhati? Čech se práce a překážek neleká. Čech nezmalomyslní, Čech se
na jiného nespoléhá; Čech se přičiní a přemůže všechno.“
Havlíček byl ale klasikem buržoazní demokracie…
Jistě. Ale jeho připomínka, že nestačí morální patos a
morální odsudek, abychom se vyrovnali s minulostí, je velice aktuální. Je
potřeba nejen zvětšovat sociálně kritický, ale i racionalizační potenciál
přestavby. Demokracie bez společenské racionality neobstojí, je potřeba
pozitivní práce, úsilí o novou intelektuální kulturu, o nové hodnoty, nové
cíle, nové jistoty. Zkrátka bychom společně vytvořili společnost, kde platí
Havlíčkovo „Kde jest vláda dobrá, je hanba být v opozici.“
JARKA HEŘMÁNKOVÁ
vtm 14/89
Další články, statě, projevy, rozhovory na webu SDS