Jan Bystrý, nakladatel

Jan Bystrý, muž dnes stejně velebený u nás jako nenáviděný, narodil se ve větším venkovském městě jako synek zámožného místního knihkupce a pokrokového občana. Nestává se často, aby pánbu dal rozum tomu, komu dal peníze – stane-li se to však přece, je tato zdánlivá mesaliance k velkému obecnému prospěchu.

Jan, předurčený, aby převzal obchod po svém otci, nemohl se lépe naroditi. Bystrý senior byl zkrátka osvícený muž a otec prozřetelný a laskavý, takže Bystrý junior měl mládí nejen krásné, nýbrž i účelné. Vychodil škol právě jen tolik, kolik jich bylo nutno pro jeho povolání – jako dobrý praktik doma v obchodě i venku v životě veřejném a jako člověk sloužící „od píky“ neměl jeho otec valné důvěry k tzv. akademickému vzdělání. Zato poskytl svému synu veškerou volnost a možnost, aby se prokousal knihami k samostatnému úsudku a k vlastním pojmům o dobrém a krásném. Když mu bylo dvacet let, vydal mu dokonce knížku veršů, jež prozrazovaly však více vkusu než talentu. Učinil to s úsměvem poněkud ironickým, ale bez námitek a otcovských napomenutí. Zanedlouho poté vyhnal jej však do světa, z něhož vrátil se mladý muž až takměř k smrtelné posteli otcově.

Poznal jsem jej v Praze po jeho návratu z ciziny. Dalo se s ním velmi dobře mluvit o všech věcech, které mne zajímaly. Byl vtipný, měl rozhled, neměl téměř předsudků. Byl také positivista a rozehříval se jaksi na studeno. Ale jedna věc zarazila mne trochu u něho. Několika slovy jde to těžko říci, co to bylo. Zdálo se mi však, jako by při každém úsudku – mluvili jsme ovšem hlavně o věcech literárních a uměleckých – vycházel ze stanoviska obchodního a dotýkaje se estetických kritérií jen mimochodem, dospíval k závěru opět po obchodnicky střízlivému. Zvykl jsem si však na tuto svéráznost jeho myšlení, jež bylo nicméně prosto všeho kramářství, počal jsem se zajímati o methodu jeho ducha a zalíbila se mi nakonec, neboť bylo mi vždy dáti mu za pravdu.

„Pro mne existují toliko nové směry,“ říkával s jistou ledabylostí a provokativní, jak se mi zdálo (neprávem však jak dnes vidím), příkrostí, když jsme spolu seděli večer v hostinci trochu déle. „Lidé, kteří píší nebo malují dvacet let totéž, a všichni ti ostatní výrobci limonád pro salóny uzenářů a čekárny zubních lékařů jsou dobří právě jen pro ty duševní lenochy, kteří obchodují s knihami a obrazy, poněvadž neobchodují se svíčkami nebo s gumovým zbožím.

Počkejte, drahý pane, až já začnu !

Všecko, čeho k tomu potřebuji, mám již – vlast dá mi jen čtenáře. Myslíte, že se již nečte ? Čte se, pane. Stále se čte. Mnoho se čte. A to je hlavní věc. Ať se čte cokoliv, to je vedlejší. Jakmile jest jisto, že se čte, bude již mou věcí, aby se četlo, co já chci. Moji páni kolegové – mluvím o nich takto, ač jsem teprve příručím svého otce, ale to nebude trvat věčně – domnívají se, že je nutno vydávati jen to, co je zvykem kupovati – anebo také nekupovati (proto máme u nás ty pěkné mravy a „prémiemi“ a „sníženými cenami“ – nesolidní hanebnost !). Ale kdyby tohle si myslili všichni obchodníci a výrobci, zastavil by se hospodářský život. Zde je však vítězem ten, kdo svou novinku vnutí národu, bez ohledu k tomu, nač národ je zvyklý. Národ zvykne si na vše, co se mu obratně vylíčí jako samozřejmost.

Dokázati to, toť vše a věc talentu a svatého ducha. A po jedné novince druhou, třetí. Připoutati k sobě dav a neponechati mu času, aby se mohl opět rozprchnout.

Neboť v jiných oborech nejsou všichni obchodníci tak pohodlní jako většina mých kolegů. Čekají na příležitost, aby konkurenční novinku vytlačili svou novinkou, jako kočka na myš. Jen v našem oboru a v českých zemích panuje idyla.

Oh, bude-li mi osud přízniv, vpadnu mezi ně jako jestřáb. Zmocním se čtenářů, ovládnu je a povedu je. Mám dost peněz, ale chci jich vytlouci desetkrát tolik a přitom rozkývati naší literaturu a postaviti na nohy naše pořádné spisovatele a snad i jiného nejednoho jiného umělce. A uznávám jen nové směry, poněvadž i čtenáři chtějí stále nové a nové věci jako všichni zákazníci a nesmějí být vydáni všanc nudě a lhostejnosti. Dá se ovšem mnoho dělat i se starými dobrými věcmi, ale nutno pro ně vybrat nová roucha, podle vkusu a potřeby doby, nutno případně udělati nový směr z toho, co novým směrem není. Především však nutno se máti k světu, hýbati se, rozhlížeti se, nebáti se mládeže a míti dobré knihy ve skutečné úctě. Krámek dovede otevříti každý osel, ale býti někým ve svém oboru, k tomu je třeba mít něco v palici a nezapomínat, že bez práce nejsou koláče …“

Zdálo se mi v takové chvíli, že mladý muž mluví trochu chvástavě. Ale i na to zvykl jsem si časem a řekl jsem si konečně, že moderní reklama není právě upejpavá slečinka. Jen buben, bengál a lomoz přehluší denní náš shon a moderní snaživý člověk liší se od dryáčníka toliko jistým taktem, s nímž jich užívá. Pak jsem delší dobu Jana Bystrého neviděl.

Před třemi asi lety na počátku literární sezóny – snad si některý čtenář na to vzpomene – objevil se však v denních listech veliký inserát s následujícím obsahem:

„VE STÍNU LÍPY“
NOVÉ NAKLADATELSTVÍ
JAN BYSTRÝ A SPOL., PRAHA II.

zašle na požádání reklamní spisek a prospekty následujících pozoruhodných děl literárních a uměleckých

DOBRODRUŽNÉ POVÍDKY
KNIHY O STRAŠIDLECH
POVÍDKY O INDIÁNECH
BÁSNĚ ERVÍNA TAUSSIGA
STO FRANCOUZSKÝCH POVÍDEK
PAMĚTI BARONA TRENCKA
MAPA V. H. BRUNNERA

Tyto prospekty, jakož i oznamované publikace možno obdržeti v každém řádném knihkupectví

Zavadil jsem zrakem o tento inserát, když jsem právě odcházel z kavárny. V mysli neutkvělo mi z něho pranic povznášejícího. Pomyslel jsem si: „Ve stínu lípy“, hm to je podezřele vlastenecká firma a pod ní, nu ovšem, indiánštiny, detektivky, strašidelné historie, baron Trenck, sensace, dráždidla, literární rmut. To je zase pěkné nadělení! Ale že již tak rád sbírám dokumenty našich literárních a nakladatelských mravů, zašel jsem cestou ihned do nejbližšího knihkupectví, dosti ochotného a s nakladatelstvím nespojeného. Sotva jsem vstoupil, známý příručí na mě volal velmi horlivě:

„Máme tu něco pro Vás, pane spisovateli!“

Jsem skeptický k takovým projevům domnělé znalosti mého vkusu. Usmíval jsem se nedůvěřivě.

„Knihy z nového nakladatelství ! Samá bibliofilie!“

„Aha ! Já už vím. To je něco čistého opět.“

„Viděl jste je již ? Nikoli ? Tak sečkejte se svým rozhořčením. Prosím!“

A podává mi silné svazky. Vidím, že toho má půl krámu a hromady prospektů.

Zarazil jsem se. Na první pohled vyhlíží to všechno velmi dobře. Obálky jsou pěkné, žádné zvětralé olivovštiny ani rádoby moderní štíhlovinky. Otevírám knihy. Papír je prostý, ale očividně bezdřevný. Typy svérázné. Sazba pečlivá a nezlodějská. – také na stránkách správně sedí. Titulní listy klidné, dvoubarevné, rozhodně dobrým odborníkem provedené. Nu, není to žádná pretensiésní bibliofilie, ale je to poctivá práce. A ejhle! Zde jsou ilustrace Zdeňka Kratochvíla. A v této knize o strašidlech nějaké příšery a potvory Váchalovy!

Příručí hleděl na mne trochu zvysoka a vítězoslavně. Ale já jsem měl také radost.

„Zabalte mi to všechno. Podívám se na to doma důkladně.“

Pospíchal jsem. Ale cestou zastavil jsem se ještě pro nové číslo abonované revue u jiného knihkupce, který sám je také nakladatel. Zde nebylo vidět svazků nového nakladatelství. |jen na pultě ležela hrstka jeho prospektů. Šéf byl přítomen. Vzal jsem jeden prospekt do ruky a s nejnevinnější tváří ptal jsem se ho:

„A copak je tohle nového !“

Zamračil se poněkud.

„Něco pro vás,“ řekl nevrle. „Ale já myslím, že se ten člověk zbláznil a jeho společníci také. Takhle se nadá jednati v českých poměrech. Ubije se za několik měsíců a nás ostatní těžce poškodí, jako kdybychom neměli dost na tom, co provedl Kočí!“

„Nu, uvidíme,“ odpověděl jsem, pokyvuje vážně hlavou a zastrčil jsem prospekt do kapsy. Teď jsem měl radost ještě větší. Že tohle není případ Kočího, bylo mi již jasné.

Doma uvelebil jsem se pohodlně na pohovku, knihy jsem položil vedle na stolek a jal se prohlížeti jednu po druhé. Nejprve však podíval jsem se dobře na firmu.

A teď jsem se zasmál s chutí a radostně. Nu, ovšem Jan Bystrý a spol. Teď jsem doma. Tedy přece došlo na to, že nám ukáže, co dovede. Všechno se mi zjevilo v jiném světle.

Vidím: zmocniti se čtenářů! Toť jeho heslo. Dobrácká, vlastenecká firma, lákavé tituly, první útok. Zajímavý obsah, povídky dobrodružné a strašidelné, druhý útok. Ty se čtou vždy a všude. Autoři? Poe, de L´Isle, Adam, Kippling, Wells, Hamsun, Arcybašev, Jacobsen, E. T. A. Hoffmann, Turgeněv a celá řada nejmladších a nejmodernějších. I naši: Langer, Šrámek a několik starších. Také křepká mládež jest ještě, která čte hrdinné indiánky. V anglické literatuře jsou zcela dobré věci tohoto druhu – sem s nimi! A těch „Sto francouzských povídek“ jež vyjdou v řadě svazečků! To je znamenitý nápad. Něco zcela jiného než slátanina tisíce „nejlepších“ novel. Jsou pěkně chronologicky seřazeny od nejstarší doby až po nejmladší modernu, jen klasické věci a ke každé výborný Kratochvílův obrázek. Na konci bude informační stať od našeho nejlepšího romanisty, malý přehled francouzské básnické prózy s nejnutnějšími daty. A najde-li sbírka porozumění, mají následovati povídky ruské, anglické, německé.

Ceny jsou zcela normální Ten svazek povídek strašidelných, s obrázky Váchalovými ke každé, má přes 300 stran a stojí 4 korunky (čili asi tolik, kolik si tenkrát před válkou asi tak vydělal za směnu horník nebo kolik stály dvě levnější košile nebo něco přes 3 kg vepřového nebo stovka vajec – pozn. astream) A přitom úprava, jak již víme, je vkusná materiál solidní. Při troše důrazné reklamy, hlavně zpočátku a pěkné řeči v pěkných prospektech, jež přijdou v sezóně dvakrát třikrát za člověkem do domu – ano, čtenáři jsou ještě, a tyto knihy, tento nakladatel budou je míti, řekl jsem si.

Pomlčím o ostatních poučných detailech, jež jsem si vybral z těchto knížek. Nejlepší myšlenku Jana Bystrého poznal jsem však až nakonec. Na spodu ležel svazek básní Ervína Taussiga. Tj. jak známo, nás nejnemilosrdnější literární kubista, ale talent. Tohle nečiní Jan Bystrý pro čtenáře, ale pro literaturu, řekl jsem si. Také toho Brunnera vydal pro umění a nikoli pro výdělek. Jan Bystrý chce býti – slyšeli jsem to již, čím chce býti – na jedné straně pro svou kapsu a na druhé pro literaturu, spisovatele, umělce. Ví, že dobrý úspěch jedněch děl vyváží riziko, spojené s publikacemi méně hledanými, ale zato povzbuzujícími literární a umělecký vývoj. Je mnoho podnikavých lidí, kteří již vyhráli s tímto systémem a prospěli znamenitě věci národní, usoudil jsem nakonec. Jan Bystrý bude znamenati o jednoho takového muže více a v oboru, kde jsme jej zoufale čekali. A pak jsem se dal do čtení.

Po čase, když nové nakladatelství činilo již hodně hluku, vzpomněl jsem si, že bych měl Janu Bystrému poslati nějakou gratulaci. Učinil jsem to a zde jest kus jeho odpovědi:

„Všechno jde dobře. Knihy dobrodružných a strašidelných povídek tisknou se ve druhém vydání. Držím již hezkou hromádku čtenářů a doufám, že ani jednoho nebudu nucen pustit ze svých drápů a nová sta brzy přibudou. A to nejlepší: Taussiga propašoval jsem sám již 500 exemplářů, ač jsem počítal jen s 300 všeho všudy. Zvýším mu honorář za to, že tolik lidí v duchu sakruje asi, když jej čte. A to nevyšly ještě žádné kritiky. Až ho začnou trhat, doufám, že prodám zbytek nákladu. Tedy jde všechno dobře. Lituji, že Vaše „Kniha lesů“ vyšla zatím jinde. Připravte mi brzy svou novou knihu. Ukážeme jim.“

Ukázal jim. Téměř tři roky uplynuly od té doby, co mi napsal tyto řádky a firma Jan Bystrý a spol. vzkvétá, drží v rukou zástupy, je postrachem lenivých a nevědomých konkurentek, matkou mladých spisovatelů, oporou a kovářským měchem literatury …

… aspoň ve fantazii bláhového spisovatele, který se právě probíral katalogem jednoho takového chlapíka v cizině.

S. K. Neumann, 1914

Poznámka SDS:

Článek nám i s komentářem zaslal astream