Schovej babičce její občanku

Martinu Škabrahovi se nepochybně podařilo vydloubnout z rozbředle vypadající reality jeden z klíčových faktorů, které určují současné vnitrospolečenské vazby a celkovou společenskou atmosféru, a to nejen u nás, ale i v ostatních evropských zemích. Z informací, které mám k dispozici, si dokonce troufnu tvrdit, že onen antigerontismus je silnější všude tam, kde je ekonomická situace řadových příslušníků dané země tíživější. V tomto ohledu se pak zdá, že výskyt jevu koreluje s výskytem jiných  xenofobních projevů všech odstínů.

Problém sám považuji za velmi vážný, protože dělící čára nevede v tomto případě mezi nějakými více či méně uzavřenými komunitami, ale napříč celou společností, napříč jednotlivými rodinami. Tady se můj pohled od Škabrahova liší - podle něj je spouštěcí mechanismus komplikovanější tím, že je "dost obtížné dát nenávisti ke starým lidem nějakou přijatelnou podobu". Obávám se, že to může být snazší než spustit antisemitskou vlnu.

Ono to vlastně vyplývá už ze samotného Škabrahova textu, když zmiňuje možnou roli antikomunismu v zemích bývalého "socialistického tábora". Nejintenzivněji se tento jev zatím projevil po nedávných volbách v Moldávii. Stejně jako se u nás spustila nedávno po internetu "vajíčková akce", která rychle eskalovala a která zjevně opouštěla zásady, na nichž je postavena buržoazní demokracie, rozběhla se počátkem dubnu v Moldávii akce mládeže a politické opozice pod názvem "Schovej babičce její pas". Smyslem akce bylo zabránit starším osobám volit tím, že jim mladí schovají průkazy totožnosti.

Média se tehdy ptala na motiv celé akce - a jednatřicetiletý Nikolaj Damaski jim jasně odpověděl: "Nechceme, aby důchodci rozhodovali o našem osudu." On sám prý volil opoziční liberální demokraty, zatímco podle průzkumů veřejného mínění podporují tamější komunistickou stranu především ti starší. Propojení antigerontismu s antikomunismem bylo v Moldávii zjevné. Ta samá uskupení se současně podílela na skupině Facebooku "Pryč s komunisty", jejímž logem byl muž házející srp a kladivo do popelnice, a podporovala protestní akce výboru bojovníků, který si říkal "Jsem antikomunista".

Martin Škabraha podle mne zcela oprávněně očekává mezigenerační diskusi o roli starší generace v minulém režimu a připomíná obdobnou situaci v Německu v šedesátých letech. Má pravdu v tom, že k autentické národní sebereflexi dosud nedošlo. Já k tomu jen dodám, že české politické elity skutečnou společenskou diskusi na toto téma skutečně po dvacet let nevedly. Jenomže je tu ve srovnání s Německem jeden podstatný rozdíl - stávající starší generace ve východní Evropě se už do minulého režimu narodily.

Úplně nakonec ještě k souvislosti antigerontismu a krize levice, o což šlo Martinovi asi především: neschopnost levice na tenhle jev reagovat je podle mne pouhým projevem této krize. Škabraha správně ukazuje na to, že a proč se zhroutilo levicové paradigma 19. a 20. století. A žádné jiné společensky široce akceptovatelné paradigma se zatím nenašlo. V tom spočívá - mimo jiné - bída současné levice.

Britské listy, Milan Neubert, 15. 6. 2009