Ta událost na Labutí řece

Hlavní titulek tohoto článku může sice svým názvem připomínat známou horrorovou povídku Poeova nástupce Ambroise Bierce situovanou do dob války Severu proti Jihu, ale jeho cílem rozhodně není kohokoli děsit. Cílem příspěvku je zamyslet se nad skutečnosti, že známý výrok „kapitál je společenský vztah“ je sice pro marxistu málem povinný, ale hned poté, co ho vysloví, rituálu bylo učiněno zadost, z výroku přestávají být vyvozovány jakékoli logické důsledky a slovo kapitál hraje poslušně – a střídavě – pouze roli buď kupy peněz určených ke zhodnocení (fondu) nebo dokonce přímo kapitálového statku, továrny, sekundárního faktoru, tedy takového výrobního prostředku, který není přírodou a půdou. Proto také v případě nadstavby nad primárním lidským výrobním faktorem, nad elementární pracovní silou, tedy v případě sekundárního lidského výrobního faktoru, onoho lidského kvalifikačního potenciálu (jakýchsi vlastně vnitřních osobních lidských „výrobních prostředků“), který vzniknul investicí, je používán pojem „lidský kapitál“ nejen pro onu investici, která ho vytvořila (aplikací fondu), ale i pro onen sekundární výrobní faktor (kvalifikační potenciál) samotný.

-.-.-.-

Publikačně asi nejznámější český pravicově a neoliberálně orientovaný univerzitní ekonom, jeden z nejlepších ekonomických pedagogů České republiky profesor Robert Holman ve své brožuře určené širokým vrstvám a nazvané „Vývoj ekonomického myšlení“ (Liberální institut, Praha 2003) sděluje čtenáři v kapitole věnované Karlu Marxovi mimo jiné :

„Jádrem Marxova díla je teorie vykořisťování, známá jako teorie nadhodnoty. Její konstrukce spočívá v tom, že Marx aplikoval Ricardovu pracovní teorii hodnoty také na zboží pracovní síla, jejíž hodnota je dána hodnotou zboží, tvořící dělníkovo (historicky determinované existenční minimum (tzv. náklady na reprodukci jeho pracovní síly). Dělník postrádající kapitál, je totiž nucen prodávat svou pracovní sílu kapitalistovi, a ten mu zaplatí pouze mzdu odpovídající této hodnotě pracovní síly. Ovšem dělník svou prací vytváří hodnotu větší a rozdíl mezi hodnotou jím vytvořenou a hodnotou jeho pracovní síly, který Marx nazval nadhodnotou, si ponechává kapitalista, který tímto dělníka vykořisťuje. Tuto teorii ovšem v zásadě objevíme již u Ricarda, který pouze místo mystického pojmu hodnota pracovní síly hovořil o existenčním minimu dělníka a místo nadhodnoty o nadvýrobku. Na rozdíl od něho však Marx pateticky zdůrazňoval, že jde o vykořisťování práce kapitálem. Proč? Bylo mu přece jasné (a nikdy to nepopíral), že dělníci nemohou dostat, dokonce ani v komunismu, vše, co prací vytvoří, že kapitalisté používají větší část „nadhodnoty“ k akumulaci kapitálu, sloužící růstu národního bohatství.“

Opačná, tedy pravicová ideová orientace tohoto špičkového českého ekonoma by ale levicově orientovaného člověka neměla odradit od vážného zamyšlení nad koncem citovaného textu.

Protože ono to tak skutečně je. Marxistická politická ekonomie – na rozdíl od marginalismem ovlivněných směrů - skutečně nezná nic, co by se dalo označit za spravedlivou cenu pracovní síly. Dělník zde dostává hodnotu pracovní síly – historicky podmíněné náklady na obnovu své pracovní síly. Vše ostatní z nově vytvořené hodnoty (národního důchodu, čistého produktu) než je hodnota pracovní síly krytá variabilním kapitálem, má být ona nadhodnota, tedy jak je výslovně uváděno „nezaplacená dělníkova práce“.

V marxistické politické ekonomii proto nemá vůbec žádný smysl říci například toto: „Kdyby se dělník podílel na vytvořené nadhodnotě (nadproduktu) v takovém a takovém dílčím rozsahu, dostal by mzdu, která je správná, spravedlivá, přiměřená atd. A my marxisté včetně našich ekonomů se slavnostně zavazuje, že budeme v tomto směru bádati na poli vědeckém a my politikové k marxistickým postojům přihlížející budeme o takový příjem usilovat jako o věc obecnou“.

Takováto věta by dokonce byla zcela neodpustitelným „smrtelným hříchem“ nepřípustného moralizování. Vždyť co to vlastně je za strašný nemarxistický termín – „spravedlivá mzda“, že? Fuj! Spravedlivá mzda může přece nastoupit až po zespolečenštění výrobních prostředků – předtím dochází k nekonečnému vykořisťování, ať už je mzda jakákoli. A k nekonečnému – a případně i „stále zesilujícímu“ – vykořisťování dochází klidně i na základě růstu nadhodnoty oproti hodnotě pracovní síly, aniž by nutně muselo docházet ke zvyšování bídy a ke skřípění zubů v kapitalistickém podsvětí …

Situaci se nezmění k lepšímu ani kdyby se zde použil nějaký ne tak dráždivý výraz. Třeba cena (mzda) „přirozená“, „přiměřená“, „adekvátní“ nebo dokonce „mzda společenské reprodukce“, tedy snaha definovat tu žádoucí mzdu vedle reprodukčních nákladů pracovní síly takovým podílem nadhodnoty, který by tlumil problémy s realizací jen tímto způsobem, aniž by musely nastupovat jiné korekční nástroje a mechanismy (zadlužování).

Prostě buď jak buď, v kategoriálním aparátu marxistické politické ekonomie bude vždy problém nalézt způsob, jakým by bylo možno definovat onen žádoucí „nad-reprodukční“ podíl mzdy na nadhodnotě.

Pro marxisty je mzda historicky podmíněnou reprodukcí pracovní síly různých druhů a kvalifikací – i kdyby historicky „napuchlou“ reprodukcí a nyní v době globalizace podle situace případně splaskávající.

A pro jejich levicové sraffiánské přátele marxistů je případný podíl mzdy na nadhodnotě zas nějaký exogenní výsledek třídního boje, který je faktem určité rovnováhy exogenních SOCIÁLNÍCH sil, kde o nějaké EKONOMICKÉ oprávněnosti či opodstatněnosti prostě nemá smysl uvažovat.

Přitom se nedá říci, že by byl marxista nějak odsouzen stát nad touto situací bezradně. Nejdřív si ale musí poradit se všemi významy samotného slova „kapitál“.

A co hlavně : bylo by už pomalu namístě začít konečně důsledně užívat, prakticky využívat a pracovat také s tím významem, který má být dokonce verbálně hlavním, který je ale užíván obvykle právě jen rituálně.

-.-.-.-

Kapitál bývá definován poměrně určitě, pokud je ovšem definován

1. buď fondově, tedy jako zdroj, zálohy, zásoby, fondy, prostě „stocks“, původně jakákoli akumulovaná hodnota použitá ke zhodnocení, na tichomořském ostrově povídek Josepha Conrada možná hodnota fyzická a naturální, ale zejména peněžní a v simultánním koloběhu své reprodukce v kapitalismu je pak kapitál definován už jako kapitalizovaná nadhodnota, tedy kapitalizace svých předchozích zhodnocení

2. nebo faktorově, kdy kapitál splývá se sekundárním výrobním faktorem zvaným „stroje, budovy atd.“ s tím, že jde o kapitálové statky a také označení „lidský kapitál“ se může týkat jednoho z výrobních faktorů – konkrétně sekundárního faktoru vzniklého kultivací primárního faktoru (elementární) pracovní síla stejně tak, jako stroj vznikl úpravou přírodních látek z půdy.

Ale co v případě, že je kapitál vymezen jako onen „společenský vztah“? A pro marxistu by „kapitál“ měl být přece onen „společenský vztah“ především.

Budeme proto vycházet z toho, že kapitál je prostě skutečně především příslušný společenský vztah a situace, kdy se soukromé fondy mohou zhodnocovat použitím faktorů (půda a příroda vůbec, stroj, základní pracovní síla, kvalifikace a tvořivost (tzv. lidský „kapitál“) a v různých kombinacích a zhodnocovacích konfiguracích.

Kapitál je tedy takový společenský vztah, kdy se fondy (tedy kapitál ve významu ad 1, zejména peníze) zhodnocují a rozšířeně reprodukují prostřednictvím nákupu výrobních prostředků a takového nájmu pracovních sil, kdy se výrazná většina společnosti musí nechávat najmout k práci, aby si udržela snesitelné životní podmínky (slovní spojení „…aby se udržela při životě“ se jeví pro vyspělou část světa v dnešní situaci jako příliš úzké).

Kapitál je pak tedy především jednou z historických „forem zhodnocování.“ A pokud slovo „kapitál“ použijeme právě pro označení takovéto VZTAHOVÉ kategorie, pak kapitál jakožto jedna z „forem zhodnocování“ definuje i kapitalismus jako jeden konkrétní společenskoekonomický systém (formaci). Stejně jako jiné formy zhodnocování definovaly jiné společenské systémy respektive společenskoekonomické formace.

Zkusme zjistit, jak se kapitál jako vztah projevuje. Nejvhodnější prostředí jsou zlomové, mezní situace – není nad ně, pokud chceme pochopit cokoli, co má existenci založenou na systémovém koloběhu a kde nevidíme ani konec ani začátek ….

Ze závěrečné pětadvacáté kapitoly I. dílu Kapitálu vyplývá, že za Marxových dob kapitálovou formu zhodnocení (tedy kapitál ve významu společenský vztah) výrazně nabourávala realita na úseku mezd v USA, nebo v koloniích severoamerického typu, kde byly dělnické mzdy podstatně vyšší než na kontinentě a bezesporu zahrnovaly podíl na nadhodnotě i u mzdy pracovní síly nijak zvlášť nevybavené kvalifikací. Řečeno slovníkem druhé části III. dílu Kapitálu o rentách i ta elementární pracovní síla tam těžila kromě své reprodukce nějakou tu absolutní rentu pracovní síly navíc, tedy rentu danou jen tím, že jsem svobodný člověk, který vlastní sám sebe a tedy i svou pracovní sílu, třebaže nekvalifikovanou. Jak bylo řečeno ani nemusilo jít o nějakou diferenciální rentu, která by vyplývala z nějaké nadstandardní kvalifikace. Kapitál však v USA pochopitelně existoval i tehdy a měl se celkem čile k světu. Ale neovládal zcela zemi a dělil se o svou moc s „kapitálem“ lidské podnikavosti, která v této zemi hrála vždy vysoce nadstandardní úlohu. Jak se zdá, šlo o nějakou podobnou třídní „bonapartistickou“ rovnováhu v ekonomických vztazích jako jí ve Starém světě reprezentoval bonapartismus ve vztazích politických.

Poslechněme si nyní komentář k této kapitole Kapitálu od senátora první republiky a profesora národního hospodářství Josefa Macka. Na rozdíl od našeho shora jmenovaného současníka Roberta Holmana šlo o přesvědčeného, třebaže umírněného sociálního demokrata. Macek - jinak k Marxovi obvykle kritický – si s Marxem velmi notuje, když ve své knize „Socialismus“ napsané v první polovině 20. let 20. století říká :

„ …Jak vznikl a proč trvá ten zvláštní poměr společenské závislosti, který zveme námezdním poměrem? Na tuto otázku Marx odpověď našel už u dřívějších národohospodářů a sám cituje (též Kapitál I, SNPL Praha 1953, str.806 – pozn. M.T.) pamětihodný odstavec z anglického spisovatele (a taky ekonoma a politika zabývajícího se koloniemi a USA – pozn. M.T.) Wakefielda z I. poloviny min.století : „

Nejdřív objevil Wakefield v koloniích, že vlastnictví k penězům, potravinám, strojům a jiným výrobním prostředkům nedělá ještě z člověka kapitalistu, když schází doplněk – námezdný dělník, druhý člověk, který je donucen sám sebe dobrovolně prodávat. Wakefield objevil, že kapitál není věc, nýbrž společenský poměr mezi osobami, způsobený věcmi. Pan Peel, naříká Wakefield, nabral potravin a výrobních prostředků v ceně 50.000 liber šterlingů z Anglie do Swan Riveru v Americe (ta zmíněná Labutí řeka, o které je tu řeč, ovšem ve skutečnosti leží ve státě Západní Austrálie - na podstatě věci to ale nic nemění – pozn. M.T.). Pan Peel byl tak opatrný, že přivezl s sebou 3000 osob pracovní třídy, mužů, žen a dětí. Když dorazil na místo určení, nezůstal panu Peelovi ani jediný služebník, aby mu ustlal anebo načerpal vody z řeky. Nešťastný pan Peel, který na všechno pamatoval, jenom ne na vývoz anglických výrobních poměrů do Swan Riveru.“

A Marx dodává k tomu pod čarou poznámku z dřívějšího svého spisku Námezdná práce a kapitál :

„Černoch je černoch. V určitých poměrech teprve se stává otrokem. Stroj na bavlnu je stroj na spřádání bavlny. Jen v jistých poměrech se stává kapitálem. Vytrhne-li se z těchto poměrů, není zrovna tak kapitálem, jako zlato samo o sobě není penězi anebo cukr cenou cukru. … Kapitál je společenský poměr výrobní. Je to historický poměr výrobní.“

Z tohoto místa plyne, že Marx viděl velký význam vlastnictví k půdě a zatarasení přístupu k půdě. Lidé se panu Peelovi rozutekli teprve v Americe, ne v Anglii, protože v Americe (tedy i v té Austrálii, čili v Novém Holandsku jak říká Marx v 25.kapitole ještě podle staré terminologie – pozn. M.T.) měli „kam jít“, ani je nenapadlo dělat panu Peelovi námezdné otroky za méně, než čeho si stejně pilnou prací mohli dobýt z volné půdy. Také na jiných místech dočteme se u Marxe, jak chápal význam té okolnosti, že v civilizovaných státech veškerá půda a přírodní zdroje se staly předmětem soukromého vlastnictví malé menšiny lidí, kteří na základě tohoto práva mohou žít „bez práce“, totiž z práce jiných lidí, jimž dovolují „své“ půdy používat. Pohříchu neudělal Marx z tohoto pojetí důsledky. Zabránila mu v tom asi jeho teorie pracovní hodnoty a teorie o soustřeďování kapitálu a sociální revoluci.“ (Josef Macek, Socialismus, Státní nakladatelství Praha 1925, str. 128-129)

Dejme nyní stranou skutečný příběh, podle kterého se konkrétně lidem pana Peela příliš nedařilo a dokonce se prý vrátili s prosíkem k němu zpět. Ale výrobní prostředky prý už mezitím částečně zetlely.

To je zcela nepodstatné, jak dopadl jeden konkrétní kapitalista Peel a jeho vzbouření dělníci. Miliony jiných dělníků nalezly s volnou půdou nový domov a bez závislosti na panech továrnících nebo zemědělských šafářích začaly své nové životy úspěšně. Mnoho z nich jistě zabila krutá příroda, v USA také Indiáni, případně bílá pakáž, ale Nový svět zůstával dál tou zemí svobody. A kryté vozy pioneerů vybavených nejnutnějšími potřebami, z nichž nejdůležitější byla pevná vůle, perkusní (ještě tehdy) kolt a kentucká ručnice-předovka, dál táhly savanami a prériemi s vidinou svobodného života.

Příkladem s „událostí na Labutí řece“ Marxovy úvahy o podmínkách ohrožení kapitálu jako společenského vztahu v 25. kapitole prvního dílu Kapitálu nekončí. Věnuje tomuto tématu v podstatě celou uvedenou kapitolu, která nese název „Moderní teorie kolonizace“, kde cituje a komentuje výše zmíněného Wakefielda a jiné autory, kteří se zabývali pro kapitál (jako společenská vztah) původně znepokojivou situací v USA a také v samosprávných anglických koloniích (později obvykle přeměněných na tzv. dominia – prvním se stala Kanada právě v době, kdy byl I. díl Kapitálu vydán poprvé).

S labužnickou chutí a se špatně skrývaným sarkastickým potěšením citoval Marx zmíněné autory, když tito popisovali situace, kdy díky volné půdě motor „kapitalistického společenského vztahu“ nejenže ne a ne naskočit, ale dokonce kapitál (jako zdroje, faktory) uměle dopravený do těchto míst chřadnul. Není divu, když uvážíme další nářky bojovníka za kapitalismus pana Wakefielda v jiné Marxem citované pasáži z Wakefieldovy knihy „Anglie a Amerika“ :

„Ačkoli výrobek, který se má rozdělit mezi dělníka a kapitalistu, je veliký, dostává z něho dělník tak velký díl, že se rychle stává kapitalistou … Naproti tomu může málokdo, i když žije neobyčejně dlouho, nahromadit velké masy bohatství.“

Marx k tomu dodává : „Dělníci prostě kapitalistovi nedovolí, aby se zříkal zaplacení největší části jejich práce. Není mu nic platné, že je tak chytrý a importuje se svým vlastním kapitálem z Evropy i své vlastní námezdní dělníky.“

Wakefield pokračuje „Přestávají být brzy námezdními dělníky, promění se brzy v nezávislé rolníky nebo dokonce v konkurenty svých dřívějších zaměstnavatelů přímo na trhu práce“.

„Považte hrůzu takového stavu!“, reaguje opět Marx ironicky. „Dobrý kapitalista importoval sám z Evropy za své vlastní krvavé peníze své vlastní konkurenty! To už přestává všechno!“

Wakefieldův žák Merivale dále podotýká : „Následkem vysokých mezd …je v koloniích vášnivá touha po levnější a podřízenější práci, potřeba třídy, které by kapitalista mohl diktovat podmínky, místo aby si je naopak dal diktovat od dělníků … V zemích staré civilizace je sice dělník svobodný ale podle „přírodních“ zákonů (uvozovky přidal M.T.) závislý na kapitalistovi, v koloniích se musí tato závislost vytvářet umělými prostředky“.

Jiný ekonom, Molinari k tomu dodává : „V koloniích, kde bylo zrušeno otroctví, aniž byla nucená práce nahrazena příslušným množstvím svobodné práce, viděli jsme opak toho, co se denně odehrává před našima očima. Viděli jsme jak prostí dělníci vykořisťovali průmyslové podnikatele a vyžadovali na nich mzdy, které byly mnohem vyšší než zákonitý podíl výrobku (part legitime), který na ně připadal. Ježto plantážnící nebyli s to dostat za svůj cukr takovou cenu, která by kryla zvýšení mzdy, byli nuceni hradit schodek z počátku na úkor svého zisku, pak na úkor svého kapitálu. Mnoho plantážníků bylo takto přivedeno na mizinu, jiné museli zavřít podniky, aby unikly hrozící zkáze … Je nesporně lepší, zaniknou-li nahromaděné kapitály, než zahynou-li celé generace lidí (jak velkodušné od pana Molinariho!) – pozn. K.M.), nebylo by však lépe, kdyby nehynuly ani ty ani ony ?

Marx si pod tímto textem pod čarou povzdechl : „Pane Molinari, pane Molinari! Co bude s Desaterem přikázání, s Mojžíšem a proroky, se zákonem poptávky a nabídky, může-li v Evropě podnikatel dělníkovi a v Západní Indii dělník podnikateli zkracovat jeho zákonitý podíl? A řekněte laskavě, jaký je to part legitime, který podle Vašeho doznání kapitalista v Evropě denně neplatí? Pan Molinari má velké trhání : tam, v koloniích, kde jsou dělníci tak „simples“ /“neotesaní“/, že „vykořisťují“ kapitalisty, uvést policejními opatřeními do správných kolejí zákon poptávky a nabídky, který jinak působí automaticky.“

U poslední pasáže od Molinariho, se chvilku zastavíme, protože by nás měla vést k širšímu zamyšlení.. Takže ještě jednou : „Ježto plantážnící nebyli s to dostat za svůj cukr takovou cenu, která by kryla zvýšení mzdy, byli nuceni hradit schodek z počátku na úkor svého zisku, pak na úkor svého kapitálu. Mnoho plantážníků bylo takto přivedeno na mizinu, jiné museli zavřít podniky, aby unikly hrozící zkáze … Je nesporně lepší, zaniknou-li nahromaděné kapitály, než zahynou-li celé generace lidí (jak velkodušné od pana Molinariho!) – pozn. K.M.), nebylo by však lépe, kdyby nehynuly ani ty ani ony ?“

Plačícím „lokajům kapitálu“ sice neradno věřiti, ale přece jen zdravý rozum mi přesto přese všechno říká, že akumulace kapitálu by měla odejít do „věčných lovišť“, až pokud jí nahradí v její funkci něco jiného. Marx se zde ukázal jako důsledný determinista, odmítající jakoukoli na ideji založenou konstrukci /např. zákonitého podílu/. Nicméně dokud se po staletích horečnatého růstu civilizace zhodnocování soukromých fondů opět nevrátí k stacionární ekonomice – tentokrát ale nikoli absolutně stacionární, ale založené na ne-růstovém rozvoji a akumulaci tzv. „kapitálu lidského“ – do té doby není otázka nějakého ne snad zákonitého ale přinejmenším „přiměřeného“ podílu toho či onoho faktoru otázkou zbytečnou, ale velmi velmi praktickou.

Nedá se ovšem říci, že by USA v době „třídní rovnováhy“, která nakonec z valné části beztak pominula, nějak zvlášť stagnovaly, natož aby na „deficit kapitálového společenského vztahu“ při srovnáních s jinými zeměmi doplácel pracující, jako se to stalo mnohem později v případě vyspělejších zemí jako Československo a Německá demokratická republika, když nastoupily dráhu budování reálného socialismu.

Marx k tomu říká :

„Když byl Wakefield honosně zobrazil kontrast mezi anglickým kapitalistickým zemědělstvím s jeho „kombinovanou“ prací a mezi rozdrobeným americkým rolnickým hospodářstvím, uklouzlo mu také přiznání o rubu věci. Líčí americký lid jako zámožný, nezávislý, podnikavý a poměrně vzdělaný, kdežto „anglický zemědělský dělník je žalostný trhan (a miserable wretch), pauper …“

V uvedené kapitole pak Marx stručně popisuje návrhy pana Wakefielda, jak tomuto deficitu „kapitálu jako společenského vztahu“ učinit přítrž umělou cestou – v podstatě zrušením volné půdy jejím zestátněním. Pak bude dělník správně poslušný, jak to má být a nebude bezostyšně vydírat svého chlebodárce. Wakefieldův nářek, který tak dobře známe v dnešním převleku, když nezaměstnanost klesne víc „než je zdrávo“ ale vede k ještě jednomu zamyšlení. Jak výše uvedená poslední kapitola, tak kapitola, která jí předchází a je věnována původní akumulaci kapitálu, ukazuje, že podmínky pro kapitálový společenský vztah byly vytvářeny značně neliberálními prostředky a loupeží. Na jedné straně si přivlastňovali mocní cokoli, co patřilo obcím, komunitám, respektive „všem“ a vznikající dělník byl naopak často drakonicky stíhán, když se jen tak potuloval a neměl pravidelnou práci – byl cejchován a při recidivě takového potulování dokonce popraven. To, že nemohl práci najít, žádná polehčující okolnost nebyla. Jak bylo již smírčím soudcům v tehdejší Anglii známo, kdo chce pracovat, ten si práci přece jistě najde za všech dob a okolností …

Ale vraťme se k příkladu s nešťastným panem Peelem a zkusme tuto situaci poněkud rozebrat.

Macek píše :„Lidé se panu Peelovi rozutekli teprve v Americe, ne v Anglii, protože v Americe (i v té Austrálii – pozn. M.T.) měli „kam jít“, ani je nenapadlo dělat panu Peelovi námezdné otroky za méně, než čeho si stejně pilnou prací mohli dobýt z volné půdy.“

Neboli jinými slovy :

Ti lidé by „námezdné otroky“ panu Peelovi případně za jistých okolností dělat i mohli – přinejmenším alespoň za o něco víc, než čeho si stejně pilnou, stejně intenzívní prací mohli dobýt z volné půdy. Čili za mzdu určité výše, která by byla situační spravedlivou mzdou.

Jak je uvedeno výše, mzda by v takovém případě byla asi vychýlena značně v neprospěch pana Peela. Pan Peel byl obklopen buď liduprázdnými končinami nebo ke svým pracovním účelům nepoužitelnými australskými aboriginals. Ale i zde pokud by nabídnul svým dělníkům velký podíl z výnosů /lze tomu vůbec ještě říkat mzda/, pak je možné, že to jeho harampádí (výrobní prostředky) by bylo pro dělníka větším příslibem, než jít do volné přírody a začít bez ničeho na „půdě bez pána“.

Můžeme si představit, že se to všechno neodehrává na Labutí řece někde v liduprázdné Západní Austrálii tehdejších časů, ale na osídlené části americké „frontiér“, tedy blízko od stále posouvané „hranice“ – nicméně na osídlené straně této hranice. Pana Peela by v takovém případě obklopovali jiní použitelní pracovníci, ale svoboda jeho lidí jít za volnou půdou tu zůstává jako v tom prvním případě. Zde je zřejmě nastolena vyrovnanější rovnováha sil.

Ale první uváděná situace na Swan Riveru v Austrálii je více vyostřená a pro naše zkoumání tedy vhodnější. Vyjednávací pozice pana Peela je zde nejslabší a nejméně výhodná. A to je zřejmě ona hledaná mezní situace pro kapitál jako společenský vztah, kterou hledáme.

Jsou zhruba tyto možnosti :

1. Dejme tomu, že se továrník Peel ukázal stejně nepoužitelným k nějaké užitečné práci v těchto končinách jako byli pro jakoukoli užitečnou práci doma v Anglii nepoužitelní někteří zdegenerovaní pozemkoví vlastníci - rentiéři humorně vykreslení v anglické literatuře. Ale zároveň dejme tomu, že i Labutí Řeka je v dosahu represivních západoaustralských koloniálních orgánů udržujících vlastnická práva, tedy i právo „nemehla“ Peela na to vlastnit své výrobní prostředky – a tedy je i nedat jiným. Vlastnická bariéra potom brání stejně jako u půdy kdesi v Anglii jinému řešení než rentě z tohoto jeho sekundárního faktoru /strojů a zařízení pana Peela/.

2. Dejme tomu, že továrník Peel bude celou komunitou respektován pro své organizátorské nebo odborné schopnosti nebo oboje, přičemž hodnota těchto schopností může být oceňována jako velmi vysoká a dotyčný může pobírat poměrně slušný podíl. Protože nadále platí to, co bylo řečeno pod bodem 1. o rentě, která přichází Peelovi i v případě, že je tím „nepraktickým nemehlem“, může pak úhrnem celkový Peelův výnos za této situace ad 2. klidně činit dojem, jako kdyby mělo jít o kapitalistický zisk.

Ale půjde vůbec ještě o kapitalistu a o zisk?

Těžko říci, jak to nazvat. Marx si v Teoriích o nadhodnotě pohrál kdysi s představou, co by se asi stalo, kdyby dělníci neprodávali kapitalistovi svou pracovní sílu, ale jakoby výrobek odpovídající v + m. Příslušná pasáž má podobu ironického a výsměšného dialogu mezi „kapitalistou“ (nebo co by to vlastně za takových předpokladů bylo) a dělníky. Dialog nakonec uzavírá Marx tvrzením, že kapitalista se v uvedeném případě vlastně stal „bankéřem pracujících“, což se příliš neliší od situace výše uvedené jako 1. (Peel v roli „nemehla“).

Shora popsané narušení kapitálu jako společenského vztahu v USA a v samosprávných anglických koloniích bylo jen dočasné. Jak zanikla stále posouvaná americká mýtická hranice „frontiér“ (tak se i jmenoval nejslavnější kolt všech dob z roku 1872), zeslábl deficit kapitálového vztahu. Skončila „Amerika svobodné práce“ a zůstaly jen znatelně vyšší mzdy, ze kterých si ale Američané na rozdíl od „sociální“ Evropy musí skoro všechno platit ….

-.-.-.-

Kapitálový společenský vztah tehdy sice nakonec zvítězil a prohloubil se, ale v průběhu dalších let docházelo k významným modifikacím. To, jestli byl státním kapitalismem tzv. reálný socialismus, si pochopitelně zaslouží zvláštní rozbor – existuje dost argumentů pro i proti. Zaměřme však pozornost na současnost.

Podle Immanuela Wallersteina, občana nejvyspělejší a nyní vzorně kapitalistické země, není kapitálový společenský vztah v příliš dobré kondici. Kapitálové fondy jako jádro tohoto vztahu zoufalé létají nad planetou, jak včelí roj a hledají místa, kde lze ještě spočinout, tedy dostatečně se zhodnotit. U běžných středních a malých kapitalistů není zrovna jasno, nakolik jsou jejich zisky klasické a nakolik výsledkem aktivit spojených s využitím jejich sekundárního faktoru - lidského kapitálu. Běžný vkladatel už dávno nepočítá, že by mu peníze na tom běžném, to znamená dostatečně likvidním účtu, nesly nějaké úroky. Počet příslušných aktuálních mediánových měsíčních příjmů ve společnosti, který by uložen na dostatečně likvidních účtech vynášel právě měsíční mediánovou mzdu, je jistě znatelně vyšší než před desetiletími a role peněz jako kapitálu už není silná díky penězům samotným, ale díky vyjednávací pozici (v podstatě rentní) těch, kdo těch peněz mají za miliardy dolarů.

Námezdní vztah sice stále víceméně dominuje, ale formy pracovního zapojení se drolí na nesmírně pestrou plejádu situací. Kapitál jako společenský vztah je tedy také stále dominující charakteristikou našeho systému, ale čím dál víc spíš v tom smyslu, že připomíná impresionistický obraz – kostra kapitálového tvaru ekonomické základny je zřejmá v celkovém pohledu, ale při pohledu zblízka jde o rozostřenou a roztřesenou plejádu situací, kdy se tvar daný definicí jaksi rozmazává ….

K čím dál obtížnější reprodukci kapitálového vztahu Wallerstein ve své stati „Levicová politika pro 21. století ?“ píše : „….Jsem přesvědčen, že dnes už řada trendů dospěla do bodu, kdy ohrožují základní funkce systému. ….. Kapitalismus je jako historický systém definován skutečností, že v jeho struktuře hraje ústřední a prvotní úlohu nikdy nekončící akumulace kapitálu. To znamená, že instituce, které tvoří jeho kostru, odměňují ty, kdo usilují o nekonečnou akumulaci kapitálu a trestají ty, kdo tak nečiní. Jak se ale akumuluje kapitál? Klíčovou a nevyhnutelnou podmínkou je vytváření co největšího zisku z ekonomických operací. Zisk je funkcí rozdílu mezi skutečnými náklady a možnými cenami. Hovořím o možných cenách, protože žádný prodejce nemůže zvyšovat cenu své komodity do nekonečna, pokud ji chce prodat. Vždy existují určité hranice. Ekonomové tomu říkají pružnost poptávky. V mezích daných koeficientem pružnosti závisí skutečný zisk na trojích nákladech: nákladech práce, nákladech vstupů a infrastruktury a daňových nákladech. Předpokládejme nyní, že budeme určovat tyto náklady globálně v procentech celkového objemu prodeje a hypoteticky dokážeme stanovit průměrné hodnoty. Takovou operaci samozřejmě dosud nikdo nikdy neprovedl a možná ji ani provést nelze. Je však možné představit si ji a odhadnout přibližné výsledky. Chci vám říci, že v průběhu uvedených 500 let se v kapitalistické světové ekonomice jako celku podíl těchto tří nákladů na celkové vyprodukované hodnotě neustále zvyšoval. Výsledkem je, že stále hlouběji zapadáme do situace globálního nedostatku zisku, který ohrožuje schopnost kapitalistů akumulovat kapitál. Je to vlastně věc, o níž kapitalisté neustále diskutují. Používají ovšem jinou terminologii. Hovoří o "efektivitě výroby", čímž v podstatě myslí snižování podílu nákladů na celkové hodnotě. Ve skutečnosti hovoří o využívání menšího počtu lidí na výrobu stejného množství zboží nebo o získávání levnějších vstupů (což často znamená méně lidí na výrobu vstupu). Jde samozřejmě o to, že v soutěži mezi kapitalisty získá větší zisk ten, kdo je efektivnější. Já ale kladu jinou otázku: je dnes výroba, vzata globálně a ve všech odvětvích dohromady, "efektivnější" než před 100, 200 nebo 300 lety?

Nejenže jsem skeptický pokud jde o vyšší "efektivitu" globální produkce z hlediska výrobce, ale tvrdím dokonce, že příslušná křivka neustále klesá. Všechny takzvané triumfy efektivní výroby jsou prostě pouhé pokusy o zpomalení postupu této klesající křivky. Celou neoliberální ofenzívu posledních dvou desetiletí lze považovat za gigantický pokus o zpomalení růstu výrobních nákladů - primárně snižováním nákladů na mzdy a daně, sekundárně snižováním nákladů na vstupy cestou technologického pokroku. Jsem také přesvědčen, že celkově měl tento pokus jen omezený úspěch, ať už byl jakkoli bolestný pro ty, kdo nesli hlavní nápor útoku, a že i těmto omezeným ziskům hrozí zakrátko opětovná ztráta.

O co jiného jde v tom neustálém pokřiku o nebezpečí inflace, který tak často přitvrzuje Alan Greenspan a jeho staří známí v Německu a Velké Británii? Podle toho, co říkají, je potenciální příčinou této strašné obludy jménem inflace možnost, že by pracující dostávali vyšší mzdy nebo že by vlády mohly ještě více utrácet (a proto ještě více zdaňovat). Podle všeho si tito lidé přinejmenším nečiní žádné iluze, pokud jde o zdroj hrozby, která visí nad akumulací kapitálu. Mírná inflace je koneckonců pro hladce fungující světovou kapitalistickou ekonomiku zcela normální a tak tomu je už po velmi dlouhou dobu. Normální inflace je ovšem důsledkem růstu úrovně mezd a daní, a je tedy přesně tím jevem, na který poukazuji.

Proč tyto tři náklady s časem zvolna, ale neustále rostou přes všechno úsilí kapitalistů o jejich zpomalení?

(Mzdy) …… ve fázích B Kondratěvova cyklu, kdy se globální konkurence zostřuje, kapitalisté se vždy pokoušejí "utéct" - z města na venkov ….Když se podíváme na průběh tohoto procesu po dobu uplynulých 500 let, vidíme, že při něm docházelo pravidelně (nikoli však neustále) k přesunu výrobních procesů do zón, které byly nově připojeny ke světové kapitalistické ekonomice. Důvod byl jednoduchý. V zemědělských, méně komercializovaných oblastech těchto zón lze nalézt pracovní sílu, kterou lze přesvědčit, aby pracovala za mzdy nižší, než je světový standard. Lze je přesvědčit z toho důvodu, že v daném okamžiku uvedené mzdy znamenají reálné zvýšení jejich celkových příjmů. Nesnáz je v tom, že jakmile tito přemístění pracovníci žijí v nové pracovní zóně (obvykle ve městě) po určitou dobu (dejme tomu 25-50 let), změní svá měřítka, naučí se způsobům nového světa práce, sami se začnou organizovat a požadovat vyšší mzdy.

Chudák kapitalista musí zase utíkat. Problém je v tom, že dnes, po 500 letech, už skoro není kam. Zpomalit proces narůstání mezd je velmi obtížné. Dnes už i v ubohých barrios na perifériích velkoměst v zemích Jihu mají potenciální námezdní pracující mnohem rozsáhlejší alternativy výdělku, než měli jejich prarodiče na venkově a pokud tedy má někdo zájem o jejich služby v rámci takzvané formální ekonomiky, musí za ně zaplatit víc.

Ke stejnému procesu vyčerpávání zón nízkých nákladů dochází také u vstupů. Hlavní mechanismus, který používali kapitalisté k udržování nízké ceny vstupů bylo, že za některé neplatili, ale získávali je na účet společnosti. Říká se tomu externalizace nákladů. Výrobce externalizuje náklady třemi hlavními způsoby: odhazuje nezpracovaný odpad mimo své pozemky beztoho, že by někomu zaplatil za jeho zpracování; nakupuje vstupy za cenu jejich zpřístupnění, ale neplatí náklady na jejich znovuobnovení; využívá infrastrukturu vybudovanou na náklady společnosti. Tyto tři postupy významně snižují výrobní náklady a tím zvyšují míru zisku.

První dva z těchto způsobů závisely na tom, zda se najdou nová území k ukládání odpadů a nové zdroje surovin za ty, které se vyčerpaly. Při neustálé expanzi kapitalistické světové ekonomiky na nová území a neustálém zvyšování míry jejich využívání začíná být na Zemi nedostatek záložních prostorů. Právě na tento problém se dnes zaměřuje ekologické hnutí, které také upozorňuje na skutečnost, že levné způsoby zbavování se odpadu (jak výrobci, tak kolektivitami) už značně poškozují ekosystém, že náprava je nutná a bude nákladná. Třetí způsob externalizace nákladů vyžaduje neustálý vzrůst míry zdanění, k čemuž se hned dostaneme. Jediným reálným dlouhodobým řešením těchto problémů je internalizace nákladů, což vzhledem k pružnosti poptávky znamená dlouhodobý nedostatek zisku.

A konečně také stoupají daně, jak nás neustále upozorňují všichni kolem. Věc není v tom, že jsou rozloženy nerovnoměrně. Jdou nahoru prakticky u každého, včetně všech výrobců. Rostou z prostého důvodu, kterému politologové říkají demokratizace světa, jejímž důsledkem je rozšiřování sociálního státu. Lidé požadují větší státní výdaje na vzdělání a zdravotní péči, chtějí záruky celoživotního příjmu. Navíc práh požadavků neustále stoupá a šíří se zeměpisně do stále dalších částí světa. Tuto cenu bylo třeba zaplatit za relativní politickou stabilitu a není žádný náznak, že by tlak zespoda nějak slábl……

Výsledkem toho všeho byl nicméně masivní růst nákladů, který vede k celosvětovému omezování zisku. Také naše současné spekulativní šílenství, které je dnes nejsilnější v samotné baště systému, ve Spojených státech, není popřením této hypotézy, ale jejím dalším potvrzením.“

Tolik Immanuel Wallerstein v roce 1999. Od té doby zběsilý boj obhájců kapitálového vztahu ve společnosti dále zesílil a podařily se jim významné úspěchy na cestě brzdění shora popsaného vývoje. Ale tento boj je marný. Lze zahájit sociální protiofenzívu kapitálu proti práci, ale příliš mnoho dosaženého má charakter – alespoň zčásti – jakési „západky“ – jak už dosáhne úroveň sociálního pokroku určitého stupně, lze ji velmi obtížně stlačovat dolů.

-.-.-.-

Řekli jsme si výše, že kapitálový vztah byl bez skurpulí vytvářen uměle. Původní akumulace kapitálu byla jeden velký proud násilí, loupeží, a státního donucení pracovní síly k poslušnosti a silně „neliberálního“ zbavování jí možností volby. I obnovený kapitalismus v postkomunistickém světě – třebaže bez nějakého represívního státního tlaku na pracující, který už nebyl zapotřebí – byla jedna velká apoteóza kasina, tunelování i přímé zlodějny, třebaže nelze zpochybnit i rozsáhlý poctivě získaný kapitál, střední, malý i velký …

Je-li tomu ale tak, pak není žádný důvod hledat čistý naprosto přirozený způsob přechodu k postkapitalistickému systému. Stačí, když půjde o model, kdy do tržních procesů budou vestaveny parametry vůči trhu indiferentní a konformní, které však urychlí shora uvedené procesy rozkladu kapitálového společenského vztahu.

V souladu s Wallersteinem lze – v úctě před tímto velkým Američanem – použít heslo z amerického národního mýtu, které již jednou použil v jiné souvislosti John Fitzgerald Kennedy a které by nyní znělo:

Braňme sociální hranici – braňme social frontier ! ……. Už to nebude trvat dlouho ….

V USA kdysi mýtická „frontiér“ udržovala režim svobodné práce.

Nyní jsou hranice sociálního komfortu hranicemi vyjednávací síly.

Nejsou tu pro ty, co nechtějí dělat, ale nejvíc pro ty, kteří dělat chtějí, ale ne za žebráckou mzdu.

Ale bránit sociální hranici nestačí.

Je třeba přejít do protiútoku. Odpovězme jak náleží těm, jejichž příjmy jsou všechno jiné než zasloužené, ale kteří nás donekonečna krmí svými mravoučnými řečmi o sociálním zákonodárství jako rozdávání sockám.

Nebraňme pouze sociální hranici, ale jako energičtí Američané dávných dob – posuňme tuto hranici tvrdě vpřed !

Spojme se s levicově liberálním hnutím BIEN a posuňme tuto hranici – samozřejmě maximálně co možná nejvíc společně, aby přelévání kapitálu nevydíralo jedny druhými - až k ničím nepodmíněnému všeobecnému příjmu v mediánové výši, třebas i se současným zjednodušením sociálního zabezpečení. V takovém případě nahrazuje nepodmíněný mediánový příjem symbolicky a funkčně neexistující volnou půdu z dávných let /dnes by volná půda nepomohla – půda už není variantou volby v sociálním státě. I to ukazuje, jak původní vzorný kapitálový společenský vztah Made in United Kingdom daleko přerostl svůj pojem/.

Mzda jako nájemné pracovní síly už dlouho často obsahuje podíly na nadproduktu – tedy renty faktorů práce /diferenciální u lidského kapitálu a talentu, základní (nepřesně absolutní) u elementární pracovní síly/. Odbourání sociálních vymoženosti by znamenalo stlačení vyjednávacích pozici i podílu práce na nadproduktu.

Ale ani ten zatím ještě neodbouraný dosavadní sociální servis neměl takovou sílu, aby odstranil zcela handicap pronajímatele pracovních faktorů, zejména elementární pracovní síly, handicap založený na reprodukčních nákladech pracovní síly a nutnosti je vynakládat.

Nepodmíněný příjem až ve výši mediánu příslušného státu náležející všem dospělým a zahrnovaný do daňového základu pro zdanění veškerého příjmu (s výjimkou takového dílčího příjmu, který je zdaňován separátně) by u celkových vysokých příjmů klesal - takže bohatí by o něj v případě progresívních daní z příjmů (pokud budou udrženy a nezrušeny) víceméně přišli. Tento tržně konformní institut a nástroj by mohl přispět u nízkopříjmové a středně placené pracovní síly ke vzniku takové vyjednávací pozice, jakou má majitel půdy, který žádné výrazné každodenní reprodukční náklady na udržování existence půdy nepotřebuje. A postavení drobných podnikatelů by možná nepodmíněný příjem určený jim samotným prospěl víc než škoda způsobena zvýšenou vyjednávací pozicí najímané pracovní síly.

A ti velcí podnikatelé, u kterých se celostátní medián jeví jako almužna ?

Ti se zatím za všech časů o sebe dovedli dobře postarat ,,,

Ještě jednou si zopakujeme pana profesora Holmana :

„Marx pateticky zdůrazňoval, že jde o vykořisťování práce kapitálem. Proč? Bylo mu přece jasné (a nikdy to nepopíral), že dělníci nemohou dostat, dokonce ani v komunismu, vše, co prací vytvoří, že kapitalisté používají větší část „nadhodnoty“ k akumulaci kapitálu, sloužící růstu národního bohatství.“

Dělníci ani jiní pracovníci by pochopitelně ani zde nedostali vše, co by vytvořili. Ale jejich podíl by byl podílem lidí s výrazně zesílenou svobodou volby, vyjednávací pozicí a podíl na nadproduktu by možná dosáhl takové výše, při které by problém realizace zboží a tlak na soukromé i veřejné zadlužování lidí výrazně zeslábl.

Mzda vyjednaná za situace nepodmíněného mediánového příjmu by se mohla už velmi přiblížit přiměřené mzdě celospolečenské rovnovážné reprodukce a realizace vytvořeného produktu.

Miroslav Tejkl

Z jiných zdrojů (SDS) - vybral M. T.:

Je samozřejmě pravidlem každé diskuse, že její účastníci užívají výrazů v témže smyslu a že tento smysl musí odpovídat spíše tomu, jak se všeobecně chápe, anebo jak se o tom předem dohodnou. Jakákoliv úchylka od dohodnutého pojmu musí být zjevně označena (uvozovkami apod.). Tohoto pravidla často Marx a marxisté nedbali, což způsobovalo nedorozumění a nekonečné kontroverze o pravém významu Marxova učení. V tomto ohledu je zvlášť důležité, jak Marx užíval výrazu „kapitál“. Obvykle se slovem „kapitál“ rozumí souhrn prostředků, který není určen k okamžité potřebě, ale k docílení zisku, přinejmenším úroků. Zisk je odměna pro kapitalistu, nechá-li svůj kapitál pracovat v obchodním podniku buď jako podnikatel, anebo jako účastník. Úrok je kapitalistova odměna za zapůjčení kapitálu. V tomto smyslu také Marx a jeho stoupenci tohoto výrazu velmi často užívají. Avšak Marx mu propůjčil ještě jiný význam, kterého jeho stoupenci také často užívají, aniž by - bohužel - pečlivě rozlišovali mezi těmito dvěma významy. Nejlepší vysvětlení pro toto speciální marxistické pojetí výrazu „kapitál“ nalezneme ve 25. kapitole prvního dílu Kapitálu, nadepsané „Moderní teorie o kolonizaci“, kde Marx cituje z knihy Edwarda G. Wakefíelda England and America tuto historku:

„Především Wakefield objevil, že mít peníze, životní potřeby, stroje a jiné výrobní prostředky nestačí v koloniích k tomu, aby člověk byl označen jako kapitalista, ledaže by kromě toho měl námezdní dělníky nebo jiné osoby, které by byly nuceny dobrovolně se „prodávat“. Učinil tak objev, že kapitál není věcí, ale sociálním vztahem mezi lidmi, a že je to vztah, který je determinován věcmi.“

Zde Marx připojil hvězdičku a pod čarou ocitoval tento odstavec ze svého eseje „Wage, Labour and Capital“:

„Černoch je černoch! Za určitých okolností – a pouze tenkráte - stává se otrokem. Dopřádací stroj je na spřádání bavlny. Za určitých okolností není to více kapitálem, nežli zlato, které již samo o sobě znamená peníze - nebo cukr, který znamená cenu cukru. Kapitál je sociálním vztahem produkce. Je to dějinný vztah produkce.“

Potom Marx pokračuje ve svém vyprávění:

„Mr. Peel - lamentuje Wakefield - si vzal do západní Austrálie (Swan River) životní potřeby a výrobní prostředky v hodnotě 150.000 liber. K tomu ještě při své prozíravostí přibral 3000 lidí, mužů, žen a dětí, vesměs příslušníků dělnické třídy. Avšak na místě určení „nezůstal mu ani jeden sluha, aby mu ustlal, anebo přinesl z řeky vodu “. Ubohý Mr. Peel, který si opatřil vše, kromě anglických výrobních vztahů! Zapomněl si je vzít ke Swan River!“[1]

Ve skutečnosti šlo pouze o 300 lidí. Marxovi zde zřejmě pero uklouzlo. Žádný z vydavatelů Kapitálu nekontroloval toto neuvěřitelné číslo „mužů, žen a dětí“. Avšak důležitější nežli toto uklouznutí pera je, že Marx zatajil před čtenáři konec Wakefieldovy zprávy o zániku Swan Riverské kolonie. Zkrátka: Peelovi dělníci složili pod stany z lodě stroje - částečně dřevěné konstrukce - a jiné zboží. A potom Peela opustili, aby si našli nezávislé zaměstnání na svobodné půdě, zatímco Mr. Peel byl bez sloužících. Jeho kapitál zanikl, poněvadž stroje a jiné zboží se zkazilo, jakmile se stany rozpadly. Avšak pokus dělníků žít na svobodě se nezdařil a za několik měsíců se vrátili a prosili Mr. Peela o zaměstnání a jídlo.

„Viděli jsme, že jednou Mr. Peel zaměstnával své dělníky, abys ním zůstali, a podruhé opět prchal před jejich hněvem, poněvadž jim nemohl dát práci. Totéž se stalo v mnoha jiných případech. Pokaždé se tak stalo pro snadnost, s jakou se v koloniích dělníci stávali majiteli půdy. Mnoho z těchto samostatných majitelů půdy zemřelo hladem!“[2]

Tato zpráva ukazuje, že stroje bez dělníků nejsou kapitálem, ale „mrtvým nářadím“. Avšak dělníci bez nářadí mohou zemřít, jestliže nenajdou zaměstnání buď jako nezávislí farmáři, nebo jako najatí dělníci. Kapitál bez lidí znamená „mrtvé nářadí“ - a lidé bez kapitálu, tak řečeno s prázdnýma rukama, nemohou nic vyrábět.

Marx dává na tomto místě výrazu „kapitál“ jiný význam, než jak se obyčejně chápe. Zde tím Marx míní sociální vztah mezi lidmi za určitých sociálních podmínek, které tehdy existovaly v Anglii, nikoliv však v západní Austrálii. Tehdejší sociální podmínky v Anglii přinutily ony muže, ženy a děti, aby se připojili k Peelově expedici - v naději na práci v jeho továrně.

Když anglický továrník Peel seděl na břehu řeky Swan mezi svými stroji, pravděpodobně hlouběji přemýšlelo svém soukromém majetku, o svém „mrtvém nářadí“, než tak učinil pan Marx. Mr. Peel by byl asi souhlasil, že stroje samy o sobě nejsou kapitálem, scházejí-li pracovníci, kteří by do těchto strojů vnesli život a že výrobní prostředky stávají se kapitálem pouze za určitých sociálních podmínek. Ale potom by asi anglický továrník přišel k názoru, že soukromý majetek, strojní zařízení, není jedinou rozhodující podstatou kapitálu a že měl počítat s okolnostmi, které tenkrát náhodou byly v Anglii zcela odlišné od australských. Avšak filozof, známý svou logikou, lpěl na své utkvělé ideji, že soukromý majetek je podstatou kapitálu - nástroje pro vykořisťování prací. A Marx zakládal provedení svého revolučního programu - zrušit kapitalistický systém - pouze na zrušení soukromého vlastnictví jako části výrobních prostředků.

Na poslední stránce svého Manifestu Marx píše: Komunisté všude podporuji každé revoluční hnutí proti dosavadním společenským a politickým poměrům. Ve všech těchto hnutích vyzdvihují otázku vlastnictví jako základní otázku hnutí bez ohledu na to, zdaliž nabyla formy více nebo méně vyvinuté.[3]

Zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků se tak stalo podstatou Marxova socialismu v teorii i praxi. Engels zdůraznil, že obzvláštní význam dává Marxově knize „Třídní boj ve Francii“ ona skutečnost, že zde Marx poprvé razil vzorec třídního boje, který se později měl stát všeobecně platným vůbec a jako takový byl - podle Engelse - přijat ve všech zemích všemi stranami socialistického ražení. Tímto vzorem je přivlastnění si výrobních prostředků proletariátem, zrušení kapitálu, zrušení námezdního systému a jejich vzájemných vztahů. Když později Marx rozšířil tento vzorec tím, že do něj zahrnul i přivlastnění si prostředků směny, bylo toto rozšíření - podle Engelse - jasným důsledkem Komunistického manifestu a neznamenalo to nic jiného, než rozšíření základního tvrzení.[4]

Marxovo učení o významu soukromého vlastnictví výrobních prostředků jako o nástroji sociálního vykořisťování bylo natolik jednoduché, že si ho mohly osvojit milióny dělníků, právě tak jako tisíce intelektuálů, postrádajících vzdělání jak v národohospodářství, tak i v sociálních vědách. Zdá se jasné, že podnikatel, vlastník výrobních prostředků, vykořisťuje dělníky, kteří tyto prostředky nevlastní. Avšak to je stejně zřejmé jako to, že „slunce vychází a zapadá, jak každý jasně vidí“. Ve skutečnosti slunce nevychází ani nezapadá, a ten jasně viděný pohyb slunce je pouhou iluzí. Mnozí marxisté museli projít trpkou osobní zkušeností, než poznali klam Marxova „základního i rozšířeného“ vzorce.

Avšak vraťme se k E. G. Wakefieldovi, k tomuto nedocenitelnému Marxovu rádci! Wakefield poukazoval na skutečnost, že dělníci dovezení Mr. Peelem ho opustili ihned, jakmile se jim naskytla možnost pracovat na volné noze, poněvadž se domnívali, že takto si mohou vydělat více, než by jim byl Mr. Peel ochotný platit. Marx nevyvrátil Wakefieldovo tvrzení, že volný způsob nabytí půdy v kolonii byl důvodem, proč Peelovy stroje a kapitál nabytý v Anglii se staly v Austrálii mrtvým nástrojem. Marx předkládá se sžíravou ironií seriózní Wakefieldův návrh, aby koloniální vláda prohlásila půdu za vlastnictví státu a aby se prodávala za vysokou cenu přistěhovalcům. Výsledek této politiky by byl podle Wakefielda dvojnásobný! Za prvé: nabývání půdy by bylo dražší a přistěhovalci by tak byli nuceni dlouho pracovat za mzdu, aby si mohli uspořit dostatek peněz na zakoupení půdy. A za druhé: vláda by takto nashromáždila fondy, aby mohla podporovat další emigraci, takže pracovní trh by se rozšířil o chudé lidi, ochotné pracovat za nižší mzdu. V Anglii to jsou statkáři, kteří brání nabývání půdy, v koloniích by tak však činil stát. Výsledek by byl tentýž: bylo by mnoho závislých lidí, kteří by byli ochotni prodat svou práci za nízkou mzdu, a tak by se umožnilo vlastníkům výrobních prostředků nabývat zisku a hromadit kapitál.

Sovětský kapitalismus

Zastavme se na chvíli, abychom se podívali, jak Wakefieldův marxistický objev ovlivnil bolševickou protikapitalistickou politiku v Rusku a u jeho satelitů. Tam konfiskovali veškerou půdu, nejen velkostatky, aby tak zestátněním zabránili nabývání půdy. Nádavkem k tomu ještě uzavřeli hranice a každý pokus o jejich překročení byl běžně trestán. Výsledkem toho bylo poddanství - v koncentračních táborech přímo otroctví - pod „diktaturou proletariátu“.

„Za starých dob jsme pracovali pro statkáře, nyní pracujeme pro vládu. Jaký je v tom rozdíl?“ Tak se na to dívali sedláci - po oné „velké změně“, kterou způsobil Stalin vypuzením rolníků-kulaků.[5]

Louis Fischer, exkomunista, napsal v článku o svém rozčarování ze sovětského komunismu: „Rusko mne naučilo, že převedení majetku ze soukromých rukou do rukou vlády samo o sobě ještě nepřispěje ke zlepšení života a ke svobodě.“[6]. Dokonce i Lev Trockij, když se pokusil rozluštit problém chudoby, upustil od ortodoxní nauky: „Přemýšlející lidé prostě viděli, že revoluce formy vlastnictví neřeší jejich problém, ale pouze zvětšuje.“[7]

Avšak nahrazení soukromého vlastnictví státním vlastnictvím výrobních prostředků je základním principem Marxovy teorie a marxistické politiky. Ukáže-li se, že tento princip je chybný, potom se zhroutí celá teoretická výstavba marxistického komunismu.

Marxovi nedovolila jeho představa o třídním boji mezi majiteli výrobních prostředků a nemajetným proletariátem, aby analyzoval ony okolnosti, za kterých se černoch stává otrokem a stroj kapitálem (podle Marxe „prostředkem k vykořisťování“).

Zřejmě tyto okolnosti byly pro existenci kapitálu mimořádně důležité! Proč se mužové Mr. Peela k němu přidružili v Anglii a opustili ho v Austrálii? Wakefíeld to vysvětlil zcela jasně. Marx přijal jeho vysvětlení se sarkastickým zadostiučiněním („Mr. Peel si opatřil všechno, jenom ne vývoz anglických výrobních vztahů“)‚avšak přesto se nevzdal své teorie, že soukromé vlastnictví výrobních prostředků je kořenem sociálního zla a že zrušení privilegia soukromého vlastnictví je první podmínkou sociálního pokroku.

Podle Marxova názoru rozděluje soukromé vlastnictví výrobních prostředků společnost na dvě třídy: buržoazii a proletariát. Po odstranění soukromého vlastnictví musí buržoazie zmizet, avšak co bude s proletariátem? Když jedna ze dvou tříd zmizí - druhá zůstává?

Kladné zodpovězení této otázky by bylo z matematického stanoviska správné, avšak nebylo by v souladu s Marxovým „vědeckým“ socialismem. Jestliže jedna ze dvou tříd zmizí, ztrácí (podle Marxe) třídní rozdělení svůj význam. Pročež není tu vůbec žádných tříd a proletariát tudíž zmizí také! Čtenář asi snadno zpozoruje ten trik: lidé, kteří tvoří třídu proletářů, zůstávají - oni pouze ztrácejí své pojmenování. Mohou být dál nazýváni „pracujícími“ jako v Rusku, nikdy ne však „proletáři“. Přežili tedy „zrušení své třídy“. Buržoazie takové štěstí neměla: velká její část ztratila - současně se zrušením své třídy -také své životy.

Marx ve víře, že kapitál spočívá v soukromém vlastnictví výrobních prostředků, nevnikl do podstaty kapitalismu. Jak Wakefield poznal, vlastnictví výrobních prostředků neobsahuje samo o sobě ještě možnost vykořisťovat nemajetné lidi, ani neposkytuje záruku takové možnosti. Vlastníci soukromých majetků ztrácejí svoji moc k vykořisťování, nemají-li politické výsady. Tento vývoj můžeme pozorovat ve všech demokraciích, které vznikly z oligarchií majetkových tříd a vyvinuly se v politické útvary, kde „každý se počítá za jednoho a nikdo za víc“. Je ovšem jasné, že pokrok demokracie otřásl pozicí boháčů, poněvadž ti jako voliči tvoří pouze menšinu. Byl by ovšem omyl, kdyby se podle této skutečnosti usuzovalo, že demokracie otřásla zákonnou institucí vlastnictví - jak se Marx domníval. Nejenže malí vlastníci lpějí více na svém majetku nežli velcí boháči, oni také hájí své právo na majetek jako velmi důležitou sociální instituci. V každé zemi, kde se marxističtí komunisté snažili odstranit soukromé vlastnictví a nahradit ho zestátněním výrobních prostředků, narazili na odpor malých vlastníků a řemeslníků. V demokratických zemích dovoluje svoboda řeči a tisku, aby se diskutovalo o způsobu nabývání a užívání majetku (nebo peněz), o nerovností příjmů a majetku, o převodu vlastnictví, o jeho zdanění a jiných sporných věcech, avšak z toho nevyplývá, že demokracie je nepřítelem soukromého majetku.

Naopak, vlastnické právo je daleko pevnější a jeho obhájení daleko jistější v demokraciích, než v jiných vládních systémech. Vlastnické právo je chráněné jak právem soukromým, tak také právem veřejným. Právo nebylo nikdy a nikde absolutní. Vždy a všude bylo podřízeno určitým omezením. Jeho účel a rozsah závisel a závisí na mravním a právním přesvědčení a hospodářských podmínkách příslušného národa. Velkou chybou Marxe a Engelse a jejich stoupenců bylo, že neuznali sociální význam soukromého vlastnictví a pravou funkci veřejného majetku.

Sovětský systém je uskutečněním Marxovy doktríny o osvobození práce z pout kapitálu - totiž ze soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Soukromé vlastnictví bylo nahrazeno vlastnictvím veřejným. Ztratily tedy v Rusku stroje svůj charakter tak, jako ony stroje v historce o Mr. Peelovi? Rozhodně nikoliv! Stroje se staly vlastnictvím státu a vlády nad výrobními prostředky se chopila skupina bossů a byrokratů za ochrannou hradbou policie a armády. Tato „nemajetná“ skupina vykořisťuje dělníky daleko více, než je předtím vykořisťovali soukromí majitelé. Tím je prokázáno, že soukromé vlastnictví výrobních prostředků není tím nástrojem vykořisťování práce. A že dokonce bylo prokázané, že stát jako vlastník výrobních prostředků je daleko krutějším zotročovatelem, nežli byli soukromí vlastníci před bolševickou revolucí.

Lenin prohlašoval „mzdové otroctví“ kapitalistického systému za důsledek soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Jeho zrušením toto mzdové otroctví mělo být odstraněno. Bylo však opravdu odstraněno? Dne 2. srpna 1918 řekl Lenin: „Dělníci drží pevně ve svých rukách továrny a rolníci nevrátí půdu statkářům! Kdyby byl Lenin žil ještě několik let déle, byl by viděl, že továrny drží své dělníky daleko pevněji: Stalin zavedl pro dělníky zákonnou povinnost pracovat pouze v určené továrně a neopouštět ji bez úředního souhlasu. A co potom říci o oněch dělnících, kteří jsou ještě pevněji drženi v koncentračních táborech nucených prací?

Po několikaletém krveprolévání v občanské válce, po strašném hladomoru (1921) a po váhavých pokusech něčeho, co mělo být socialismem, Lenin byl nucen vyhlásit, že to, co zavedl v Rusku, byl státní kapitalismus. Ve svém referátě, předneseném 12. listopadu 1922 na IV. sjezdu Komunistické internacionály, Lenin řekl: „Státní kapitalismus, který jsme zavedli v naší zemi, má zvláštní formu a nijak se nepodobá státnímu kapitalismu, jak je obyčejně chápán...“[8] Zajisté sovětský vzor státního kapitalismu svou nelidskostí a vykořisťováním práce přesahuje každou představitelnou formu státního kapitalismu. I z nářku Leninova spolubojovníka Lva Trockého lze zjistit, jak dalece odstranění buržoazie přispělo k zavedení beztřídní společnosti:

„Je nejvyšší čas, abychom poznali, že v Sovětském svazu se vytvořila nová aristokracie. Říjnová revoluce se prováděla pod vlajkou rovnosti. Byrokracie je ztělesněním nestvůrné nerovnosti. Revoluce odstranila šlechtu. Byrokracie tvoří novou šlechtu Revoluce odstranila tituly a řády. Avšak nová aristokracie spotřebuje ohromnou část národního důchodu. Její stanovisko vůči lidu je podvodné a plné falše. Její vůdcové jsou nuceni tajit skutečnost, klamat masy, přetvařovat se a nazývat černé bílým. Celá politika nové aristokracie je spiknutí. A nová ústava není nic jiného, nežli spiknutí!“[9]

Jiný znalec sovětského systému napsal: „Průmysl patří lidu, avšak třídní rozdělení a třídní vykořisťování zůstalo tak brutální a primitivní, jako bylo předtím. “[10]