Rozhovor s Milanem Neubertem, předsedou Strany demokratického socialismu a mluvčím Spojenectví práce a solidarity
*.Spojenectví práce a solidarity má už za sebou několik měsíců. Jak toto období hodnotíte vy, jakožto jeden z mluvčích této iniciativy?
Skutečná činnost SPaSu jako akční platformy spolupracujících subjektů zatím trvá necelé dva měsíce. Už z vaší otázky – a já to tak ale vnímám také – je vidět, že se společenské procesy v České republice v poslední době mimořádně urychlily v důsledku arogantní a asociální politiky české pravicové vlády a jejích vnitřních konfliktů. Obrovský rozpor mezi činností této vlády a očekáváními české společnosti je hnací silou těchto názorových změn. České vládě to snad ale stále nedochází. Utápí se v korupčních a vnitřně nedemokratických kauzách, navenek se snaží dále prosazovat své již celospolečensky nepřijatelné návrhy reforem, které ji neustále posouvají dále a dále do nelegitimní pozice. Když to zjednoduším, z Nečasovy vlády se stává pověstný kůl v plotě.
*.Jak vůbec je SPaS daleko v koordinaci společných postupů?
Tento problém má dvě roviny. Na jedné straně téměř automaticky naskočila spolupráce týkající se možných akcí, které by vedly k pádu této vlády a k možným předčasným parlamentním volbám. V podstatě se ukázalo, že rozdíly mezi námi jsou menší, než by snad někdo očekával. Za velmi pozitivní považuji, že všichni přistupují ke SPaSu se snahou naslouchat druhým a vytěžit společným úsilím z této spolupráce maximum pro dosažení často velmi podobných cílů.
Na druhé straně je pravda, že z pohledu rychlých změn ve společenském vědomí lidí narůstá stupeň této spolupráce možná pomaleji, než by bylo třeba. Jistě by bylo možné vyjádřit lítost nad tím, že se SPaS nerozběhl dříve, ale věci zkrátka nastávají, až když k nim u všech relevantních aktérů dozrají podmínky.
Koordinační schůzky SPaSu se konají jednou za 14 dní, vytvořili jsme si společnou mailovou konferenci, kde může každý poskytnout v reálném čase důležité informace všem zúčastněným, dobře funguje i komunikace mezi všemi třemi mluvčími.
*.Kolik organizací či společností aktivně ve SPaSu spolupracuje?
Předně musím říci, že SPaS - minimálně zatím - není žádná instituce, že je to platforma, na níž se připravujeme na společné akce a kde se také navzájem poznáváme. Těch subjektů – tedy organizací nebo iniciativ - je v tuto chvíli patnáct, ale toto číslo postupně narůstá. Jen během minulého týdne projevily zájem o účast ve SPaSu další tři takové organizace. Na druhou stranu je třeba povědět, že v některých už stávajících spolupracujících subjektech teprve probíhá vnitřní demokratická diskuse, zda se budou chtít ke SPaSu připojit jako plnohodnotný člen nebo zda se bude jednat pouze o ad hoc spolupráci.
*.Které politické strany či společnosti se na činnosti nejvíce podílejí?
Touto otázkou mne tlačíte k politické odpovědi, která ale bude pravdivá. Osobně si myslím, že všichni spolupracující partneři se podílejí způsobem, který odpovídá jejich možnostem a zájmům. A ještě bych dodal, že další rozvoj SPaSu a aktivity partnerů budou záviset na jeho politické profilaci.
*.Dostali jste se už k programovým cílům?
Správná odpověď na tuto otázku je: ne v posledních dvou měsících, kdy jsme většinu společně vynakládané energie věnovali přípravě a realizaci konkrétních akcí, které směřují k pádu pravicové vlády a k předčasným parlamentním volbám, které snad budou reflektovat podstatně změněnou mapu společenských preferencí.
O programových cílech jsme ovšem hovořili intenzivně na počátku tohoto roku v průběhu příprav na ustavení SPaSu. Z mého pohledu se jednalo o jednoznačně levicovou koncepci, která rezonovala směrem ke středu, třeba s levicovou platformou sociální demokracie nebo s představami Strany za životní jistoty.
*.Myslíte si stále, že toto je cesta k větší spolupráci levice nebo stran a společností nalevo od středu?
Rozhodně ano. Myslím si, že SPaS má skutečně potenciál propojit radikální a umírněnou levici ne nějakým ideovým sjednocením, ale hledáním názorových průniků demokratickou diskusí a následně společnou realizací vybraných cílů. Řekl bych, že je to cesta, jak přispět k překonání historicky vzniklého roztříštění levice.
On to samozřejmě není nijak jednoduchý proces. Musíme si být vědomi toho, že uvnitř jednotlivých subjektů teď probíhají diskuse o přínosech, ale i možných negativních důsledcích této spolupráce. Navíc dochází k nejrůznějším politickým turbulencím. Jen si vezměte například současné sjednocování části českých politických sil do Suverenity Jany Bobošíkové, jejíž součástí se na právě skončeném sjezdu stala i již zmíněná Strana za životní jistoty.
Je jasné, že se SPaS bude muset s těmito změnami nějakým způsobem vyrovnat. Proto jsme se ostatně také na minulé schůzce SPaSu dohodli, že se vrátíme k otázce přijetí nějaké základní charty nebo manifestu. Víte, pro mne osobně je velmi obtížné představit si levici, která by neměla nějakou vizi a alespoň částečně internacionální rozměr.
*. Spolupracuje SPaS i s odbory, například na přípravě jejich akcí?
Na základě diskusí ve SPaSu mohu prohlásit, že si všichni uvědomujeme nezastupitelnou úlohu odborů v současných společenských procesech. Víme ale také, že odbory sdružují pracující nejrůznější politické orientace, takže zjednodušeně řečeno je nám jasné, že změny společenského klimatu se projevují již na změnách přístupu odborů k řešení řady politických otázek.
Proto si činnost SPaSu bez určitého dialogu s odbory neumíme představit. Je to ale dialog rovných sociálních partnerů, kteří se informují o svých přístupech k řešení společensky aktuálních otázek a kteří si navzájem vyslovují podporu.
Z těchto důvodů nemá smysl uvažovat o hypotetické účasti ČMKOS na projektu SPaSu, ČMKOS není z podstaty věci levicovou organizací. To nám ale nijak nebrání spolupracovat s ČMKOS jako s partnerem, s nímž se naprosto shodneme v oblasti práce a solidarity pracujících.
Zcela jiným případem je pak OSČMS, které se jako levicová odborová organizace ke SPaSu přihlásilo a které nám může ústy svého předsedy Standy Grospiče některé odborové představy i problémy věcně přibližovat.
*.Jak vlastně chcete v dalších měsících postupovat?
Naše hlavní akční cíle se nemění – současná pravicová vláda se musí odebrat, kam patří, a otevřít tím cestu k předčasným parlamentním volbám. Tímto směrem jsme připraveni napřít své síly. Nejen vláda, ale i mimo politiku stojící lidé musí zřetelně vidět, že jsou tady relevantní síly, hájící jejich práva a usilující o společenskou solidaritu, síly, které jasně vystupují proti záměrům i další existenci této vlády.
Vedle toho předpokládám, že si uvnitř SPaSu začneme ujasňovat svou vlastní programatiku, že se tedy věnujeme hledání společného minimálního programu levice a že budeme aktivnější i v současném společenském diskursu.
*.Budete se obracet na další strany, politická seskupení či společenské organizace?
Osobně si myslím, že je správné to udělat ve chvíli, jakmile se shodneme na nějaké první verzi onoho minimálního akčního programu. Už jsem zmiňoval, že zájem o potenciální účast ve SPaSu projevily tři další organizace či iniciativy. Teď k tomu ještě dodám, že jednou z prvních otázek byla i otázka po dokumentu, který by politickou profilaci SPaSu ukotvoval.
Společnost se teď aktivuje a jakoby sjednocuje ve svém odporu ke stávající vládě a jejím dogmatickým představám, v ledasčem se situace podobá konci roku 1989. Já si ale myslím, že bychom neměli udělat podruhé podobnou chybu a že se už teď musíme zabývat otázkou, co lidem nabídneme »den poté«.
*.Kdy se veřejnost dozví o vašich výstupech?
Já si myslím, že se SPaS snaží veřejnost informovat postupně o svém vlastním vývoji i o pořádaných či podporovaných aktivitách. V tomto ohledu bych rád poděkoval i Haló novinám za jejich dosavadní zpravodajství. Mohu proto slíbit, že jakmile v průběhu dalších dvou týdnů vznikne první verze akčního programu, že budete mezi prvními, kdo ho dostane. Informace poskytneme samozřejmě i ostatním médiím, ale to už je taková dnešní česká mediální skorotradice, že se informace o trošku radikálnějších levicových názorech nebo počinech příliš nezveřejňují. To se ale netýká jen SPaSu nebo akcí v České republice. Česká veřejnost se toho nedověděla moc ani o evropských sociálních protestech na Islandu, v Řecku nebo ve Španělsku. Nejsme v tom zkrátka sami.
13. 6. 2011, Jaroslav Kojzar, Haló noviny