Relativní zmenšování variabilní části kapitálu během akumulace a koncentrace, která ji provází

Druhá část 23. kapitoly „Všeobecný zákon kapitalistické akumulace“ 7. oddílu „Akumulační proces kapitálu“ první knihy Kapitálu Karla Marxe

Podle názorů ekonomů k zvyšování mzdy nevede ani rozsah již existujícího společenského bohatství, ani velikost již získaného kapitálu, nýbrž pouze ustavičný růst akumulace a stupeň rychlosti tohoto růstu. (A. Smith [„Bohatství národů“], kniha I, kap. 8.) Až dosud jsme zkoumali jen jednu zvláštní fázi tohoto procesu, totiž fázi, v níž nastává zvětšení kapitálu při nezměněném technickém složení kapitálu. Avšak proces jde dál za tuto fázi.

Jakmile jsou dány všeobecné základy kapitalistické soustavy, nastává v průběhu akumulace vždy takový okamžik, kdy vývoj produktivity společenské práce se stává nejmocnější pákou akumulace. „Tហpříčina,“ praví A. Smith, „která způsobuje zvyšování mezd, totiž zvětšení kapitálu, pobízí k zvyšování produktivních schopností práce a umožňuje menšímu množství práce vyrobit větší množství výrobků.“

Nehledě na přírodní podmínky, jako je plodnost půdy atd., a na dovednost nezávislých, isolovaně pracujících výrobců, která se však projevuje spíše kvalitativně v jakosti výrobků než kvantitativně v jejich mase, vyjadřuje se společenský stupeň produktivity práce v relativní velikosti výrobních prostředků, které dělník přeměňuje ve výrobek za danou dobu při témže vypětí pracovní síly. Masa výrobních prostředků, s jejichž pomocí funguje, vzrůstá s produktivitou jeho práce. Tyto výrobní prostředky tu hrají dvojí úlohu. Vzrůst jedněch je následkem, vzrůst druhých podmínkou vzrůstu produktivity práce. Na př. při manufakturní dělbě práce a užívání strojů se za tutéž dobu zpracuje více suroviny, do pracovního procesu vstupuje tedy větší masa surovin a pomocných látek. To je následek zvýšení produktivity práce. Na druhé straně je masa užívaných strojů, tažného dobytka, minerálního hnojiva, odvodňovacích trubek atd. podmínkou zvýšení produktivity práce. Totéž platí i o mase výrobních prostředků koncentrovaných v budovách, vysokých pecích, dopravních prostředcích atd. Ale a je vzrůst rozsahu výrobních prostředků ve srovnání s pracovní silou, která se k nim přidává, podmínkou nebo následkem, vyjadřuje vždy zvýšení produktivity práce. Zvýšení produktivity práce se tedy projevuje ve snížení masy práce v poměru k mase výrobních prostředků, které tato práce uvádí do pohybu, čili ve snížení velikosti subjektivního činitele pracovního procesu ve srovnání s jeho objektivními činiteli.

Tato změna technického složení kapitálu, vzrůst masy výrobních prostředků ve srovnání s masou pracovní síly, která je oživuje, se zračí v hodnotovém složení kapitálu, ve zvětšování konstantní součásti kapitálové hodnoty na úkor její variabilní součásti. Vzato v procentech, vydává se na př. původně 50% nějakého kapitálu na výrobní prostředky a 50% na pracovní sílu; později při rozvoji stupně produktivity práce, 80% na výrobní prostředky a 20% na pracovní sílu atd. Tento zákon stále rostoucího zvětšování konstantní části kapitálu oproti variabilní části je potvrzován na každém kroku (jak již bylo dříve ukázáno) srovnávacím rozborem cen zboží, a již srovnáváme různé ekonomické epochy u téhož národa, nebo různé národy v téže epoše. Relativní velikost toho prvku ceny, který zastupuje jen hodnotu spotřebovaných výrobních prostředků čili konstantní část kapitálu, bude přímo úměrná vzestupu akumulace, relativní velikost druhého prvku ceny, kterým se platí práce, čili který představuje variabilní část kapitálu, bude celkem nepřímo úměrná vzestupu akumulace.

Avšak zmenšení variabilní části kapitálu oproti konstantní části čili změna hodnotového složení kapitálu, je jen přibližným ukazatelem změny ve složení jeho hmotných součástí. Skládá-li se na př. dnes kapitálová hodnota vložená do přádelnictví ze 7/8 z konstantního a z 1/8 z variabilního kapitálu, kdežto na počátku XVIII. století se skládala z 1/2 konstantního a z 1/2 variabilního kapitálu, je naproti tomu masa surovin, pracovních prostředků atd., kterou dnes produktivně spotřebovává určité množství přadlácké práce, mnohosetkrát větší, než byla příslušná masa na počátku XVIII. století.

Příčina je prostě ta, že se zvyšováním produktivity práce nejen vzrůstá rozsah výrobních prostředků spotřebovávaných touto prací, nýbrž že i jejich hodnota klesá ve srovnání s jejich rozsahem. Jejich hodnota tedy stoupá absolutně, ne však úměrně jejich rozsahu. Proto rozdíl mezi konstantním a variabilním kapitálem vzrůstá mnohem pomaleji než rozdíl mezi masou výrobních prostředků, ve kterou se přeměňuje konstantní kapitál, a masou pracovní síly, ve kterou se přeměňuje variabilní kapitál. První rozdíl se zvětšuje s druhým, ale menší měrou.

Ostatně zmenšuje-li vzestup akumulace relativní velikost variabilní části kapitálu, nevylučuje tím naprosto zvětšování její absolutní velikosti. Dejme tomu, že kapitálová hodnota se z počátku rozpadá na 50% konstantního a 50% variabilního kapitálu, později na 80% konstantního a 20% variabilního. Vzroste-li zatím původní kapitál, řekněme 6000 liber št., na 18.000 liber št., zvětšila se i jeho variabilní součást o 1/5. Předtím činila 3000 liber št., nyní činí 3600 liber št. Ale jestliže dříve stačil 20% přírůstek kapitálu, aby poptávka po práci stoupla o 20%, je k tornu nyní zapotřebí ztrojnásobení původního kapitálu.

Ve čtvrtém oddílu bylo ukázáno, že rozvoj společenské produktivní síly práce předpokládá kooperaci ve velkém měřítku, že jen za tohoto předpokladu mohou být organisovány dělba a kombinace práce, masovou koncentrací zhospodárněny výrobní prostředky, vyvolány v život takové pracovní prostředky, jichž je již pro jejich materiální povahu možno používat jen společně, na př. systém strojů atd., mohou být obrovské přírodní síly přinuceny, aby sloužily výrobě, a může být výrobní proces proměněn v technologické používání vědy. Na základě zbožní výroby, kdy výrobní prostředky jsou vlastnictvím soukromníků, kdy proto rukodělný dělník buď vyrábí zboží isolovaně a samostatně, nebo prodává svou pracovní sílu jako zboží, poněvadž nemá prostředky k samostatné výrobě, realisuje se onen předpoklad jen vzrůstem individuálních kapitálů čili tou měrou, jak se společenské výrobní a životní prostředky přeměňují v soukromé vlastnictví kapitalistů. Na půdě zbožní výroby se může výroba ve velkém měřítku rozvinout jedině v kapitalistické formě. Proto je jistá akumulace kapitálu v rukou individuálních výrobců zboží předpokladem specificky kapitalistického výrobního způsobu. Museli jsme proto existenci takové akumulace předpokládat při přechodu od řemesla ke kapitalistické výrobě. Lze ji nazvat původní akumulací, protože není historickým výsledkem, nýbrž je historickým základem specificky kapitalistické výroby. Jak sama vzniká, to zde ještě nemusíme zkoumat. Stačí to, že tvoří východisko. Ale všechny metody zvyšování společenské produktivní síly práce, jež se rozvíjejí na tomto základě, jsou zároveň metodami zvyšování výroby nadhodnoty nebo nadvýrobku, který je zase tvůrčím prvkem akumulace. Jsou tedy zároveň metodami výroby kapitálu kapitálem čili metodami jeho zrychlené akumulace.

Nepřetržitá zpětná přeměna nadhodnoty v kapitál se projevuje v růstu velikosti kapitálu, vcházejícího do výrobního procesu. Tento růst velikosti kapitálu se zase stává základem pro rozšiřování měřítka výroby, základem metod zvyšování produktivní síly práce a rychlejší výroby nadhodnoty, které jej provázejí. Je-li tedy určitý stupeň akumulace kapitálu podmínkou specificky kapitalistického výrobního způsobu, podmiňuje tento výrobní způsob zpětným vlivem zrychlenou akumulaci kapitálu. S akumulací kapitálu se tudíž vyvíjí specificky kapitalistický výrobní způsob a se specificky kapitalistickým výrobním způsobem se vyvíjí akumulace kapitálu. Oba tito ekonomičtí činitelé složitým vzájemným působením, jímž přechází náraz od jednoho k druhému, působí změnu v technickém složení kapitálu, jíž se variabilní součást stále zmenšuje oproti konstantní součásti.

Každý individuální kapitál je větší nebo menší koncentrace výrobních prostředků a příslušného velení nad větší nebo menší armádou dělníků. Každá akumulace se stává prostředkem nové akumulace. Se zvětšením masy bohatství fungujícího jako kapitál zvyšuje jeho koncentraci v rukou individuálních kapitalistů, a tak rozšiřuje základ výroby ve velkém a specificky kapitalistických výrobních metod. Vzrůst společenského kapitálu se uskutečňuje růstem mnoha individuálních kapitálů. Za jinak stejných podmínek rostou individuální kapitály a s nimi koncentrace výrobních prostředků v poměru odpovídajícím té části, kterou každý z nich tvoří z celkového společenského kapitálu. Zároveň se od původních kapitálů odtrhávají odnože a fungují jako nové samostatné kapitály.

Velkou úlohu při tom hraje mimo jiné rozdělení jmění v rodinách kapitalistů. S akumulací kapitálu roste proto více nebo méně i počet kapitalistů. Tento druh koncentrace, která přímo spočívá na akumulaci anebo spíše je s ní totožná, charakterisují dvě okolnosti. Za prvé: růst koncentrace společenských výrobních prostředků v rukou individuálních kapitalistů je za jinak stejných podmínek omezen stupněm růstu společenského bohatství. Za druhé: část společenského kapitálu, vložená do každé jednotlivé výrobní sféry, se dělí mezi mnoho kapitalistů, kteří stojí proti sobě jako navzájem nezávislí a spolu konkurující výrobci zboží. Akumulace a koncentrace, která ji provází, jsou tedy nejen roztříštěny na mnoho bodů, nýbrž vzrůst fungujících kapitálů se křižuje s tvořením nových a tříštěním starých kapitálů. Proto jeví-li se akumulace na jedné straně jako rostoucí koncentrace výrobních prostředků a velení nad prací, jeví se na druhé straně jako vzájemné odpuzování mnoha individuálních kapitálů.

Proti tomuto tříštění celkového společenského kapitálu na mnoho individuálních kapitálů čili proti vzájemnému odpuzování jeho částí působí jejich přitahování. To už není jednoduchá, s akumulací totožná koncentrace výrobních prostředků a velení nad prací. Je to koncentrace již utvořených kapitálů, rušení jejich individuální samostatnosti, vyvlastňování kapitalisty kapitalistou, přeměna mnoha malých kapitálů v několik málo velkých kapitálů. Tento proces se liší od prvního procesu tím, že předpokládá jen změnu v rozdělování již existujících a fungujících kapitálů, pole jeho působnosti není tedy omezeno absolutním růstem společenského bohatství nebo absolutními hranicemi akumulace. Kapitál se zde, v jedněch rukou, soustřeďuje v obrovských masách, protože tam z mnoha jiných rukou mizí. To je vlastní centralisace na rozdíl od akumulace a koncentrace.

Zákony této centralisace kapitálů čili přitahování kapitálu kapitálem zde nemůžeme vykládat. Postačí stručné naznačení fakt. Konkurenční boj se vede zlevňováním zboží. Caeteris paribus [za jinak stejných podmínek] závisí láce zboží na produktivitě práce, a ta zase na měřítku výroby. Větší kapitály porážejí proto menší kapitály. Vzpomeňme si dále, že s vývojem kapitalistického výrobního způsobu vzrůstá minimální rozsah individuálního kapitálu, kterého je zapotřebí k provozování nějakého podniku za normálních podmínek. Proto se menší kapitály tlačí do výrobních sfér, jichž se velký průmysl dosud zmocnil jen sporadicky nebo neúplně. Konkurence tu řádí přímo úměrně počtu a nepřímo úměrně velikosti soupeřících kapitálů. Končí vždy zánikem mnoha malých kapitalistů, jejichž kapitály jednak přecházejí do rukou vítěze, jednak zanikají. Mimo to se vyvíjí s kapitalistickou výrobou zcela nová moc — úvěr; zprvu se potají přikrádá jako skromný pomocník akumulace, neviditelnými nitkami stahuje peněžní prostředky, rozptýlené ve větších nebo menších masách po povrchu společnosti, do rukou individuálních nebo sdružených kapitalistů; ale brzy se stává novou a hroznou zbraní v konkurenčním boji a konečně se mění v ohromný sociální mechanismus k centralisaci kapitálů.

Tou měrou, jak se rozvíjejí kapitalistická výroba a akumulace, rozvíjejí se i konkurence a úvěr — dvě nejmocnější páky centralisace. Vedle toho rozmnožuje vzestup akumulace centralisovatelný materiál, t. j. individuální kapitály, zatím co rozšiřování kapitalistické výroby vytváří na jedné straně společenskou potřebu, na druhé straně technické prostředky oněch mohutných průmyslových podniků, jejichž provedení je vázáno na předcházející centralisaci kapitálu. Tak je dnes vzájemná přitažlivost jednotlivých kapitálů a tendence k centralisaci silnější než kdykoli předtím. Ale přestože relativní šíře a energie centralisujícího pohybu jsou do jisté míry určeny již dosaženou velikostí kapitalistického bohatství a převahou ekonomického mechanismu, přece jen vzestup centralisace naprosto nezávisí na positivním zvětšování společenského kapitálu. A tím se speciálně liší centralisace od koncentrace, která je jen jiným výrazem pro reprodukci v rozšířeném měřítku. K centralisaci může dojít pouhou změnou v rozdělení existujících kapitálů, pouhou změnou kvantitativního seskupení součástí společenského kapitálu. Kapitál může zde, v jedněch rukou, narůst do ohromných rozměrů, protože tam, na jiném místě, byl mnoha jednotlivým rukám odňat. V každém daném odvětví podnikání by byla centralisace dosáhla nejzazší hranice, kdyby všechny do něho vložené kapitály splynuly v jediný kapitál^[77b]. V každé dané společnosti by se této hranice dosáhlo teprve v tom okamžiku, kdy by všechen společenský kapitál byl spojen v rukou buď jediného kapitalisty, nebo jediné společnosti kapitalistů.

Centralisace dokončuje dílo akumulace tím, že umožňuje průmyslovým kapitalistům rozšiřovat měřítko jejich operací. A je tento výsledek následkem akumulace nebo centralisace, a se centralisace uskutečňuje cestou násilného připojení — kdy se určité kapitály stávají tak mocnými středisky přitažlivosti pro jiné, že rozbíjejí jejich individuální soudržnost a pak k sobě přitahují jednotlivé zlomky — nebo a splývání masy již vytvořených nebo právě se tvořících kapitálů probíhá hladčeji, tvořením akciových společností — ekonomický účinek zůstává týž. Vzrůst rozsahu průmyslových podniků tvoří všude východisko pro rozsáhlejší organisaci společné práce mnoha lidí, pro širší rozvoj jejích materiálních hybných sil, t. j. pro pokračující přeměnu roztříštěných a podle zvyku prováděných výrobních procesů ve společensky kombinované a vědecky řízené výrobní procesy.

Je však jasné, že akumulace, pozvolné zvětšování kapitálu reprodukcí, která už neprobíhá ve formě kruhu, nýbrž ve spirále, je velmi pomalý proces ve srovnání s centralisací, která vyžaduje změnu jen v kvantitativním seskupení jednotlivých vzájemně se doplňujících součástí společenského kapitálu. Svět by byl dosud bez železnic, kdyby byl musel čekat, až akumulace přivede některé jednotlivé kapitály tak daleko, aby se mohly pustit do stavby železnice. Naproti tomu centralisace to dokázala s pomocí akciových společností obratem ruky. A tím že centralisace takto stupňuje a urychluje účinky akumulace, rozšiřuje a urychluje zároveň pře vraty v technickém složení kapitálu, které rozmnožují jeho konstantní část na úkor jeho variabilní části, a tak relativně zmenšují poptávku po práci.

Masy kapitálu, přes noc stmelované procesem centralisace, se reprodukují a zvětšují jako každý jiný kapitál, jenže rychleji, a stávají se tak zase mocnými pákami společenské akumulace. Mluví-li se tedy o vzestupu společenské akumulace, rozumějí se jím — dnes — mlčky i účinky centralisace.

Dodatečné kapitály vytvořené během normální akumulace (viz kap. XXII, 1), slouží převážně jako pomocný prostředek k exploataci nových vynálezů, objevů a průmyslových zdokonalení vůbec. Ale i starý kapitál dospívá časem k okamžiku, kdy se od hlavy až k patě obnovuje, kdy mění kůži a rovněž se obrozuje ve zdokonalené technické podobě, v níž stačí menší masa práce k tomu, aby uvedla do pohybu větší masu strojů a surovin. Absolutní pokles poptávky po práci, který z toho nezbytně vyplývá, je samozřejmě tím větší, čím více jsou kapitály, procházející tímto procesem obnovy, již nahromaděny centralisujícím pohybem.

Na jedné straně tedy dodatečný kapitál, vytvořený během akumulace, přitahuje stále méně dělníků v poměru ke své velikosti. Na druhé straně starý kapitál, periodicky reprodukovaný v novém složení, odpuzuje stále více dělníků, které dříve zaměstnával.

Karel Marx, Kapitál I.
SNPL, Praha 1953, str. 655-663

Poznámky:

[77b] (Ke 4. vydání. — Nejnovější anglické a americké „trusty“ již směřují k tomuto cíli, tím že se pokoušejí alespoň všechny velké závody jednoho průmyslového odvětví spojit v jednu velkou akciovou společnost s faktickým monopolem. — B. E.)