Druhá část 23. kapitoly Veobecný zákon kapitalistické akumulace 7. oddílu Akumulační proces kapitálu první knihy Kapitálu Karla MarxePodle názorů ekonomů k zvyování mzdy nevede ani rozsah ji existujícího společenského bohatství, ani velikost ji získaného kapitálu, nýbr pouze ustavičný růst akumulace a stupeň rychlosti tohoto růstu. (A. Smith [Bohatství národů], kniha I, kap. 8.) A dosud jsme zkoumali jen jednu zvlátní fázi tohoto procesu, toti fázi, v ní nastává zvětení kapitálu při nezměněném technickém sloení kapitálu. Avak proces jde dál za tuto fázi.
Jakmile jsou dány veobecné základy kapitalistické soustavy, nastává v průběhu akumulace vdy takový okamik, kdy vývoj produktivity společenské práce se stává nejmocnějí pákou akumulace. Tá příčina, praví A. Smith, která způsobuje zvyování mezd, toti zvětení kapitálu, pobízí k zvyování produktivních schopností práce a umoňuje menímu mnoství práce vyrobit větí mnoství výrobků.
Nehledě na přírodní podmínky, jako je plodnost půdy atd., a na dovednost nezávislých, isolovaně pracujících výrobců, která se vak projevuje spíe kvalitativně v jakosti výrobků ne kvantitativně v jejich mase, vyjadřuje se společenský stupeň produktivity práce v relativní velikosti výrobních prostředků, které dělník přeměňuje ve výrobek za danou dobu při téme vypětí pracovní síly. Masa výrobních prostředků, s jejich pomocí funguje, vzrůstá s produktivitou jeho práce. Tyto výrobní prostředky tu hrají dvojí úlohu. Vzrůst jedněch je následkem, vzrůst druhých podmínkou vzrůstu produktivity práce. Na př. při manufakturní dělbě práce a uívání strojů se za tuté dobu zpracuje více suroviny, do pracovního procesu vstupuje tedy větí masa surovin a pomocných látek. To je následek zvýení produktivity práce. Na druhé straně je masa uívaných strojů, taného dobytka, minerálního hnojiva, odvodňovacích trubek atd. podmínkou zvýení produktivity práce. Toté platí i o mase výrobních prostředků koncentrovaných v budovách, vysokých pecích, dopravních prostředcích atd. Ale a je vzrůst rozsahu výrobních prostředků ve srovnání s pracovní silou, která se k nim přidává, podmínkou nebo následkem, vyjadřuje vdy zvýení produktivity práce. Zvýení produktivity práce se tedy projevuje ve sníení masy práce v poměru k mase výrobních prostředků, které tato práce uvádí do pohybu, čili ve sníení velikosti subjektivního činitele pracovního procesu ve srovnání s jeho objektivními činiteli.
Tato změna technického sloení kapitálu, vzrůst masy výrobních prostředků ve srovnání s masou pracovní síly, která je oivuje, se zračí v hodnotovém sloení kapitálu, ve zvětování konstantní součásti kapitálové hodnoty na úkor její variabilní součásti. Vzato v procentech, vydává se na př. původně 50% nějakého kapitálu na výrobní prostředky a 50% na pracovní sílu; později při rozvoji stupně produktivity práce, 80% na výrobní prostředky a 20% na pracovní sílu atd. Tento zákon stále rostoucího zvětování konstantní části kapitálu oproti variabilní části je potvrzován na kadém kroku (jak ji bylo dříve ukázáno) srovnávacím rozborem cen zboí, a ji srovnáváme různé ekonomické epochy u tého národa, nebo různé národy v tée epoe. Relativní velikost toho prvku ceny, který zastupuje jen hodnotu spotřebovaných výrobních prostředků čili konstantní část kapitálu, bude přímo úměrná vzestupu akumulace, relativní velikost druhého prvku ceny, kterým se platí práce, čili který představuje variabilní část kapitálu, bude celkem nepřímo úměrná vzestupu akumulace.
Avak zmenení variabilní části kapitálu oproti konstantní části čili změna hodnotového sloení kapitálu, je jen přibliným ukazatelem změny ve sloení jeho hmotných součástí. Skládá-li se na př. dnes kapitálová hodnota vloená do přádelnictví ze 7/8 z konstantního a z 1/8 z variabilního kapitálu, kdeto na počátku XVIII. století se skládala z 1/2 konstantního a z 1/2 variabilního kapitálu, je naproti tomu masa surovin, pracovních prostředků atd., kterou dnes produktivně spotřebovává určité mnoství přadlácké práce, mnohosetkrát větí, ne byla přísluná masa na počátku XVIII. století.
Příčina je prostě ta, e se zvyováním produktivity práce nejen vzrůstá rozsah výrobních prostředků spotřebovávaných touto prací, nýbr e i jejich hodnota klesá ve srovnání s jejich rozsahem. Jejich hodnota tedy stoupá absolutně, ne vak úměrně jejich rozsahu. Proto rozdíl mezi konstantním a variabilním kapitálem vzrůstá mnohem pomaleji ne rozdíl mezi masou výrobních prostředků, ve kterou se přeměňuje konstantní kapitál, a masou pracovní síly, ve kterou se přeměňuje variabilní kapitál. První rozdíl se zvětuje s druhým, ale mení měrou.
Ostatně zmenuje-li vzestup akumulace relativní velikost variabilní části kapitálu, nevylučuje tím naprosto zvětování její absolutní velikosti. Dejme tomu, e kapitálová hodnota se z počátku rozpadá na 50% konstantního a 50% variabilního kapitálu, později na 80% konstantního a 20% variabilního. Vzroste-li zatím původní kapitál, řekněme 6000 liber t., na 18.000 liber t., zvětila se i jeho variabilní součást o 1/5. Předtím činila 3000 liber t., nyní činí 3600 liber t. Ale jestlie dříve stačil 20% přírůstek kapitálu, aby poptávka po práci stoupla o 20%, je k tornu nyní zapotřebí ztrojnásobení původního kapitálu.
Ve čtvrtém oddílu bylo ukázáno, e rozvoj společenské produktivní síly práce předpokládá kooperaci ve velkém měřítku, e jen za tohoto předpokladu mohou být organisovány dělba a kombinace práce, masovou koncentrací zhospodárněny výrobní prostředky, vyvolány v ivot takové pracovní prostředky, jich je ji pro jejich materiální povahu mono pouívat jen společně, na př. systém strojů atd., mohou být obrovské přírodní síly přinuceny, aby slouily výrobě, a můe být výrobní proces proměněn v technologické pouívání vědy. Na základě zboní výroby, kdy výrobní prostředky jsou vlastnictvím soukromníků, kdy proto rukodělný dělník buď vyrábí zboí isolovaně a samostatně, nebo prodává svou pracovní sílu jako zboí, poněvad nemá prostředky k samostatné výrobě, realisuje se onen předpoklad jen vzrůstem individuálních kapitálů čili tou měrou, jak se společenské výrobní a ivotní prostředky přeměňují v soukromé vlastnictví kapitalistů. Na půdě zboní výroby se můe výroba ve velkém měřítku rozvinout jedině v kapitalistické formě. Proto je jistá akumulace kapitálu v rukou individuálních výrobců zboí předpokladem specificky kapitalistického výrobního způsobu. Museli jsme proto existenci takové akumulace předpokládat při přechodu od řemesla ke kapitalistické výrobě. Lze ji nazvat původní akumulací, protoe není historickým výsledkem, nýbr je historickým základem specificky kapitalistické výroby. Jak sama vzniká, to zde jetě nemusíme zkoumat. Stačí to, e tvoří východisko. Ale vechny metody zvyování společenské produktivní síly práce, je se rozvíjejí na tomto základě, jsou zároveň metodami zvyování výroby nadhodnoty nebo nadvýrobku, který je zase tvůrčím prvkem akumulace. Jsou tedy zároveň metodami výroby kapitálu kapitálem čili metodami jeho zrychlené akumulace.
Nepřetritá zpětná přeměna nadhodnoty v kapitál se projevuje v růstu velikosti kapitálu, vcházejícího do výrobního procesu. Tento růst velikosti kapitálu se zase stává základem pro roziřování měřítka výroby, základem metod zvyování produktivní síly práce a rychlejí výroby nadhodnoty, které jej provázejí. Je-li tedy určitý stupeň akumulace kapitálu podmínkou specificky kapitalistického výrobního způsobu, podmiňuje tento výrobní způsob zpětným vlivem zrychlenou akumulaci kapitálu. S akumulací kapitálu se tudí vyvíjí specificky kapitalistický výrobní způsob a se specificky kapitalistickým výrobním způsobem se vyvíjí akumulace kapitálu. Oba tito ekonomičtí činitelé sloitým vzájemným působením, jím přechází náraz od jednoho k druhému, působí změnu v technickém sloení kapitálu, jí se variabilní součást stále zmenuje oproti konstantní součásti.
Kadý individuální kapitál je větí nebo mení koncentrace výrobních prostředků a přísluného velení nad větí nebo mení armádou dělníků. Kadá akumulace se stává prostředkem nové akumulace. Se zvětením masy bohatství fungujícího jako kapitál zvyuje jeho koncentraci v rukou individuálních kapitalistů, a tak roziřuje základ výroby ve velkém a specificky kapitalistických výrobních metod. Vzrůst společenského kapitálu se uskutečňuje růstem mnoha individuálních kapitálů. Za jinak stejných podmínek rostou individuální kapitály a s nimi koncentrace výrobních prostředků v poměru odpovídajícím té části, kterou kadý z nich tvoří z celkového společenského kapitálu. Zároveň se od původních kapitálů odtrhávají odnoe a fungují jako nové samostatné kapitály.
Velkou úlohu při tom hraje mimo jiné rozdělení jmění v rodinách kapitalistů. S akumulací kapitálu roste proto více nebo méně i počet kapitalistů. Tento druh koncentrace, která přímo spočívá na akumulaci anebo spíe je s ní totoná, charakterisují dvě okolnosti. Za prvé: růst koncentrace společenských výrobních prostředků v rukou individuálních kapitalistů je za jinak stejných podmínek omezen stupněm růstu společenského bohatství. Za druhé: část společenského kapitálu, vloená do kadé jednotlivé výrobní sféry, se dělí mezi mnoho kapitalistů, kteří stojí proti sobě jako navzájem nezávislí a spolu konkurující výrobci zboí. Akumulace a koncentrace, která ji provází, jsou tedy nejen roztřítěny na mnoho bodů, nýbr vzrůst fungujících kapitálů se křiuje s tvořením nových a třítěním starých kapitálů. Proto jeví-li se akumulace na jedné straně jako rostoucí koncentrace výrobních prostředků a velení nad prací, jeví se na druhé straně jako vzájemné odpuzování mnoha individuálních kapitálů.
Proti tomuto třítění celkového společenského kapitálu na mnoho individuálních kapitálů čili proti vzájemnému odpuzování jeho částí působí jejich přitahování. To u není jednoduchá, s akumulací totoná koncentrace výrobních prostředků a velení nad prací. Je to koncentrace ji utvořených kapitálů, ruení jejich individuální samostatnosti, vyvlastňování kapitalisty kapitalistou, přeměna mnoha malých kapitálů v několik málo velkých kapitálů. Tento proces se lií od prvního procesu tím, e předpokládá jen změnu v rozdělování ji existujících a fungujících kapitálů, pole jeho působnosti není tedy omezeno absolutním růstem společenského bohatství nebo absolutními hranicemi akumulace. Kapitál se zde, v jedněch rukou, soustřeďuje v obrovských masách, protoe tam z mnoha jiných rukou mizí. To je vlastní centralisace na rozdíl od akumulace a koncentrace.
Zákony této centralisace kapitálů čili přitahování kapitálu kapitálem zde nemůeme vykládat. Postačí stručné naznačení fakt. Konkurenční boj se vede zlevňováním zboí. Caeteris paribus [za jinak stejných podmínek] závisí láce zboí na produktivitě práce, a ta zase na měřítku výroby. Větí kapitály poráejí proto mení kapitály. Vzpomeňme si dále, e s vývojem kapitalistického výrobního způsobu vzrůstá minimální rozsah individuálního kapitálu, kterého je zapotřebí k provozování nějakého podniku za normálních podmínek. Proto se mení kapitály tlačí do výrobních sfér, jich se velký průmysl dosud zmocnil jen sporadicky nebo neúplně. Konkurence tu řádí přímo úměrně počtu a nepřímo úměrně velikosti soupeřících kapitálů. Končí vdy zánikem mnoha malých kapitalistů, jejich kapitály jednak přecházejí do rukou vítěze, jednak zanikají. Mimo to se vyvíjí s kapitalistickou výrobou zcela nová moc úvěr; zprvu se potají přikrádá jako skromný pomocník akumulace, neviditelnými nitkami stahuje penění prostředky, rozptýlené ve větích nebo meních masách po povrchu společnosti, do rukou individuálních nebo sdruených kapitalistů; ale brzy se stává novou a hroznou zbraní v konkurenčním boji a konečně se mění v ohromný sociální mechanismus k centralisaci kapitálů.
Tou měrou, jak se rozvíjejí kapitalistická výroba a akumulace, rozvíjejí se i konkurence a úvěr dvě nejmocnějí páky centralisace. Vedle toho rozmnouje vzestup akumulace centralisovatelný materiál, t. j. individuální kapitály, zatím co roziřování kapitalistické výroby vytváří na jedné straně společenskou potřebu, na druhé straně technické prostředky oněch mohutných průmyslových podniků, jejich provedení je vázáno na předcházející centralisaci kapitálu. Tak je dnes vzájemná přitalivost jednotlivých kapitálů a tendence k centralisaci silnějí ne kdykoli předtím. Ale přestoe relativní íře a energie centralisujícího pohybu jsou do jisté míry určeny ji dosaenou velikostí kapitalistického bohatství a převahou ekonomického mechanismu, přece jen vzestup centralisace naprosto nezávisí na positivním zvětování společenského kapitálu. A tím se speciálně lií centralisace od koncentrace, která je jen jiným výrazem pro reprodukci v rozířeném měřítku. K centralisaci můe dojít pouhou změnou v rozdělení existujících kapitálů, pouhou změnou kvantitativního seskupení součástí společenského kapitálu. Kapitál můe zde, v jedněch rukou, narůst do ohromných rozměrů, protoe tam, na jiném místě, byl mnoha jednotlivým rukám odňat. V kadém daném odvětví podnikání by byla centralisace dosáhla nejzazí hranice, kdyby vechny do něho vloené kapitály splynuly v jediný kapitál[77b]. V kadé dané společnosti by se této hranice dosáhlo teprve v tom okamiku, kdy by vechen společenský kapitál byl spojen v rukou buď jediného kapitalisty, nebo jediné společnosti kapitalistů.
Centralisace dokončuje dílo akumulace tím, e umoňuje průmyslovým kapitalistům roziřovat měřítko jejich operací. A je tento výsledek následkem akumulace nebo centralisace, a se centralisace uskutečňuje cestou násilného připojení kdy se určité kapitály stávají tak mocnými středisky přitalivosti pro jiné, e rozbíjejí jejich individuální soudrnost a pak k sobě přitahují jednotlivé zlomky nebo a splývání masy ji vytvořených nebo právě se tvořících kapitálů probíhá hladčeji, tvořením akciových společností ekonomický účinek zůstává tý. Vzrůst rozsahu průmyslových podniků tvoří vude východisko pro rozsáhlejí organisaci společné práce mnoha lidí, pro irí rozvoj jejích materiálních hybných sil, t. j. pro pokračující přeměnu roztřítěných a podle zvyku prováděných výrobních procesů ve společensky kombinované a vědecky řízené výrobní procesy.
Je vak jasné, e akumulace, pozvolné zvětování kapitálu reprodukcí, která u neprobíhá ve formě kruhu, nýbr ve spirále, je velmi pomalý proces ve srovnání s centralisací, která vyaduje změnu jen v kvantitativním seskupení jednotlivých vzájemně se doplňujících součástí společenského kapitálu. Svět by byl dosud bez eleznic, kdyby byl musel čekat, a akumulace přivede některé jednotlivé kapitály tak daleko, aby se mohly pustit do stavby eleznice. Naproti tomu centralisace to dokázala s pomocí akciových společností obratem ruky. A tím e centralisace takto stupňuje a urychluje účinky akumulace, roziřuje a urychluje zároveň pře vraty v technickém sloení kapitálu, které rozmnoují jeho konstantní část na úkor jeho variabilní části, a tak relativně zmenují poptávku po práci.
Masy kapitálu, přes noc stmelované procesem centralisace, se reprodukují a zvětují jako kadý jiný kapitál, jene rychleji, a stávají se tak zase mocnými pákami společenské akumulace. Mluví-li se tedy o vzestupu společenské akumulace, rozumějí se jím dnes mlčky i účinky centralisace.
Dodatečné kapitály vytvořené během normální akumulace (viz kap. XXII, 1), slouí převáně jako pomocný prostředek k exploataci nových vynálezů, objevů a průmyslových zdokonalení vůbec. Ale i starý kapitál dospívá časem k okamiku, kdy se od hlavy a k patě obnovuje, kdy mění kůi a rovně se obrozuje ve zdokonalené technické podobě, v ní stačí mení masa práce k tomu, aby uvedla do pohybu větí masu strojů a surovin. Absolutní pokles poptávky po práci, který z toho nezbytně vyplývá, je samozřejmě tím větí, čím více jsou kapitály, procházející tímto procesem obnovy, ji nahromaděny centralisujícím pohybem.
Na jedné straně tedy dodatečný kapitál, vytvořený během akumulace, přitahuje stále méně dělníků v poměru ke své velikosti. Na druhé straně starý kapitál, periodicky reprodukovaný v novém sloení, odpuzuje stále více dělníků, které dříve zaměstnával.
Karel Marx, Kapitál I.
SNPL, Praha 1953, str. 655-663
Poznámky:
[77b] (Ke 4. vydání. Nejnovějí anglické a americké trusty ji směřují k tomuto cíli, tím e se pokouejí alespoň vechny velké závody jednoho průmyslového odvětví spojit v jednu velkou akciovou společnost s faktickým monopolem. B. E.)